středa 20. března 2013

9. kapitola

Nejsem nadšená z romantických komedií. To je, jako když kluk přizná, že nemá rád automobilové honičky, ale Rea párkrát přikývla, takže jsem hádala, že by to nebyla ani její volba.
Zůstala jsem vzhůru, abych rozebrala scénář, který byl předvídatelný. Vsadila bych můj vysokoškolský fond, že spisovatel byl student scénářů guru Roberta McKee.
Ale jak jsem se dívala na hloupý film a žvýkala popcorn, nakonec jsem se uvolnila. Promluvit si s Rae pomohlo. Nemyslí si, že jsem blázen. Dokonce si ani nemyslí, že jsem schizofrenik.
Poprvé od mého zhroucení to nevypadalo tak špatně. Možná, že život, který jsem znala doopravdy neskončil ve třídě. Možná jsem přehnaně reagovala a stala se královnou dramatu.
Budou děcka ve škole vědět, co se se mnou stalo? Několik jich mě vidělo běžet halou. Víc jich mě vidělo na nosítkách, v bezvědomí. Velký problém. Mohla bych se vrátit po pár týdnech a pravděpodobně by si většina ani neuvědomila, že jsem byla pryč.
Zítra. Mohla bych napsat Kari, říct ji, že jsem nemocná, a uvidím, co řekne. To je možná to, co slyšela, že mám něco jako mononukleózu.
To bych zvládla.  Přes všechno, co jsem si myslela o jejich diagnóze, teď nebyl čas na hádky. Vezmu si svoje prášky, budu lhát, abych se dostala z Lyle House a vrátila se do svého života.
***

„Chloe? Chloe?“
Lizin hlas se rozléhal v hlubokých jeskyních říše snů a trvalo mi pár minut, než jsem našla cestu ven. Když jsem otevřela oči, nakláněla se nademnou, ovanula mě čistým dechem a její vlasy mě lechtaly na tváři. Ruka, svírající moje rameno, se stále třásla, i poté, co přestala třást mnou.
Zvedla jsme se na loktech. „Co se děje?“
„Ležela jsem několik hodin a snažila se vymyslet jak se tě zeptat, nějaký způsob, který nebude znít divně. Ale já nemůžu. Prostě nemůžu.“
Couvla, její bledá tvář zářila ve tmě, rukou škubala s výstřihem noční košile, jakoby ji dusila.
Vyškrábala jsem se nahoru. „Liz?“
„Chystají se mě poslat pryč. Každý ví, že se chystají a to je důvod, proč jsou ke mně tak milý. Nechci odejít, Chloe. Zamknou mě a –“ Škytavě se nadechla, rukama si přikryla ústa. Když se na mě dívala, její oči byly tak rozšířené, že bílá zvýrazňovala tmavé duhovky. „Vím, že tady nejsi dlouho, ale opravdu potřebuju tvojí pomoc.“
„Dobře.“
„Vážně?“
Potlačila jsem zívnutí, když jsem si sedala. „Jestli je tady něco, co můžu udělat –“
„Je. Děkuju. Děkuju.“ Padla na kolena a vytáhla zpod postele tašku. „Nevím, co všechno budeš potřebovat, ale už jsem to jednou dělala minulý rok při přespávání, tak jsem sebrala všechno, co jsme potřebovali. Je tady sklenička, nějaké koření, svíčky –“ Ruka ji vylétla k puse. „Zápalky! Ale ne. Nemáme žádné zápalky. Drží je pod zámkem kvůli Rae. Můžeme to udělat bez světla svíček?“
„Udělat co?“ Promnula jsem si obličej. Nevzala jsem si prášek na spaní, ale pořád jsem se cítila malátně, jako kdybych plavala v moři vaty. „Co přesně děláme, Liz?“
„Přístup, samozřejmě.“
Spánková mlha se vypařila a já jsem přemýšlela, jestli to byl žert. Ale podle jejího výrazu jsem to nemohla určit. Vzpomněla jsem si na Triina slova při obědě.
„Pro…poltergaista?“ řekla jsem opatrně.
Liz se ke mně vrhla tak rychle, že jsem se praštila zády do zdi, ruce mi vyletěli nahoru abych jí zastavila. Ale ona se pouze vrhla dolů vedle mě, oči divoké.
„Ano!“ řekla. „Mám poltergeista. Je to tak jasné, ale nemůžu ho vidět. Stále říkají, že já jsem udělala všechny ty věcí. Ale jak bych mohla tak tvrdě hodit tužku? Viděl mě ji někdo hodit? Ne. Naštvala jsem se na paní Wangovou a ta tužka letěla a zranila ji a všichni říkají ‚Oh, Liz ji hodila.‘ ale já ne. Nikdy jsem to neudělala.“
„Byl to…poltergeis.“
„Přesně tak!  Myslím, že se mě snaží chránit, protože pokaždý, když se naštvu, tak začínají věci létat. Snažila jsem se s ním mluvit, abych to zastavila. Ale nemůže mě slyšet, protože nemůžu mluvit s duchy. To je důvod, proč potřebuju tebe.“
Snažila jsem se udržet neutrální výraz. Jednou jsem viděla dokument o poltergeistech. Většinou se to stávalo v okolí holek, jako Liz – ustaraných náctiletých toužících po pozornosti. Někteří lidé si mysleli, že si ty dívky dělají srandu. Jiní věřili, že energie dívek – hormony a vztek – nechávala věci pohybovat se.
„Nevěříš mi,“ řekla.
„Ne, neřekla jsem –“
Nevěříš mi!“ Zvedla se na kolena a její oči planuly. „Nikdo mi nevěří!“
„Liz, já –“
Lahvička gelu na vlasy za ní se otřásla. Prázdná ramínky ve skříni drnčela. Zaryla jsem prsty do matrace.
„D-d-dobře, Liz. Já ch-ch-chápu –“
„Ne, nechápeš!“
Stáhla dolů ruce. Lahvičky vzlétly a rozbily se o strop se silou umělého výbuchu. Gel na vlasy padal dolů.
„Vidíš?“
„A-a-ano.“
Její ruce znovu vyletěly nahoru, jako dirigent dosahující nárůstu. Obraz vyskočil od zdi. Rozbil se o dřevěnou podlahu, sklo se rozletělo. Další pád. Pak třetí. Kousek skla trefil moje koleno. Vytryskla kapka krve a stekla mi po noze.
Koutkem oka jsem viděla, jak se obrázek nad mojí postelí začal třást. Vymrštil se od skoby.
„Ne!“ vykřikla Liz.
Liz mě strčila z cesty obrazu. Trefil ji do ramene. Zkroutila se. Obě jsme se skutáleli z postele a tvrdě dopadly na podlahu.
Ležela jsem na boku a snažila se popadnout dech.
„Je mi to tak líto,“ vydechla. „Nemyslela jsem – Viděla jsi, co se stalo? Nemůžu to kontrolovat. Naštvu se a všechno…“
„Myslíš, že je to poltergeist.“
Přikývla a rty se ji chvěly.
Neměla jsem tušení, co se stalo. Možná to nebyl poltergeist – to byl oříšek – ale jestliže to byl on, potom možná když mu řekne, aby přestal, tak to opravdu přestane.
„Okay,“ řekla jsem. „Vem ty svíčky a budeme –“
Dveře se rozletěly. Silueta paní Talbotové v županu stála ve dveřích. Rozsvítila světlo. Zacouvala jsem zpátky a zamrkala.
„O můj bože,“ vydechla sotva šeptem. „Elizabeth. Co jsi to udělala?“
Vyskočila jsem na nohy. „To nebyla ona. Já-já-já-“
Projednou jsem nekoktala. Jenom jsem nemohla vymyslet víc slov. Její pohled přejel po místnosti, po skle ležícím na podlaze, gelu na vlasy kapajícím ze stropu, vybuchlém make-upu na zdi a já věděla, že tady není žádné rozumné vysvětlení.
Její pohled se přesunul na moje nohy a vyjekla. „To je v pohodě,“ řekla jsem, vytáhla si nohu nahoru a setřela krev. „To nic není. Pořezala jsem se. Ve sprše. Předtím.“
Obešla mě a oči upřené na sklo na podlaze.
„Ne,“ zašeptala Liz. „Prosím ne. Nechtěla jsem to.“
„To je v pořádku, zlato. Snažíme se ti pomoct.“
Slečna Van Dopová vešla dovnitř s injekcí. Dala Liz sedativa, když se paní Talbotová snažila ji uklidnit, říkala, že ji pouze přesunou do lepší nemocnice, lépe připravené, která ji bude moc pomoc rychleji.
Když byla Liz v bezvědomí, vyhnaly mě z místnosti. Jak jsem couvala do haly, zezadu mě popadla ruka a přitiskla na zeď. Otočila jsem se a viděla Tori tyčící se nade mnou.
„Co jsi ji udělala?“ zavrčela
„Nic.“ K mému překvapení vyšla ta slova čistě dokonce vzdorovitě.Narovnala jsem se. „nejsem ten, kdo ji řekl, že jí můžu pomoc.“
„Pomoc?“
„Kontaktovat poltergeista.“
Její oči se rozšířily, měly stejný výraz hrůzy, jako když ji Simon řekl, aby se přestala chovat jako mrcha. Otočila se a odešla do svého pokoje.

1 komentář:

  1. je to zvláštní ale líbí se mi to :) díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat