středa 6. března 2013

9. kapitola

Prudce jsem se probudila, zasyčela a odhalila své tesáky, když se noční můra ztratila a ustoupila realitě. Zdálo se mi, poprvé, od té doby, co jsem se stala upírem, o tmavých tunelech a kroutících se chodbách a o něčem hrozném, co se v nich skrývá a sleduje mě to. Vzpomínala jsem na ten ledový strach a cítila, jak se to neznámé zlo přibližuje čím dál tím víc a pak jen oslepující záblesk bolesti, když mě ten tvor najednou chytil, aniž bych měla možnost zahlédnout jeho tvář. Stačilo to k tomu, abych se probudila v reakci na to, jak moc hrozné to bylo. Jak vlastně mohou mrtví snít? Budu se na to muset zeptat Kanina.

Kanin. Vstala jsem, popadla meč a pospíchala do jeho kanceláře a doufala, že uvidím jeho klidnou, výkonnou siluetu, jak sedí za stolem a třídí dokumenty, tak jako vždy.

Kancelář byla prázdná. A ani na stole neležel žádný vzkaz, který by mi říkal, jaké povinnosti mě dnes v noci čekají. Slídila jsem po chodbách, nahlédla do všech místností, za každý roh, abych nic nepřehlédla. Nic. Nikde po něm ani stopy. Byl opravdu pryč.

Na okamžik jsem se divila, proč by odcházel s nějakým cílem, kdyby noc předtím neměl v úmyslu se vracet. Byl už unavený ze své tvrdohlavé, náladové, nemožné studentky a rozhodl se, že je čas se jí zbavit? Potřásla jsem hlavou. Ne, takový Kanin není. Byl chladný, nesympatický, nudný a občas děsný jako peklo, ale nelhal. Pokud tady nebyl, tak byl kdesi venku. Byl zraněný? V zajetí?

Mrtvý?

Nech toho, řekla jsem sama sobě. Jen proto, že tu Kanin není, neznamená, že musím panikařit. Možná, že je v tunelech a nastavuje pasti nebo alarmy. A nebo je stále tady někde v nemocnici, jen v pokoji, který jsem ještě neprohlížela nebo…

Počkat. Je tu ještě jedno místo, kam jsem se nedívala.

Červené, kovové dveře na dolním konci schodiště zasténaly a neochotně se otevřely, v momentě, když jsem na ně zatlačila a odhalily mi tak dlouhou chodbu. Všimla jsem si rozbité bezpečnostní kamery namontované nad červenými dveřmi a další na konci chodby. Jakmile jsem vklouzla do chodby, dveře za mnou zasténaly a s rachotem se zabouchly, čímž uvrhly úzký prostor do naprosté tmy. Nicméně můj nový, upíří zrak mi umožňoval prohlédnout i černočernou tmu a já se vydala na konec chodby, kde byly zapuštěné do zdi další dveře. Byly z nerezové oceli a zavřené na závoru zvenčí a dost těžké na to, aby zastavily vlak. Neměly normální kliku nebo knoflík, ale v samém středu umístěné kolo, celé zrezavělé věkem.

Copak asi ukrývají? Po chvilce přemýšlení jsem otočila kolem doprava. Točilo se velice neochotně, ale pak se slabým zasyčením otevřelo dveře směrem ven.

Prošla jsem rámem a ocitla se v další tmavé, klaustrofobické chodbě. Jenže tentokrát byla ve stěnách zabudovaná obrovská okna, která vedla do izolovaných pokojů. A ačkoliv byla některá z nich rozbitá a vymlácená, to sklo tam bylo velice silné a většina z nich zůstávala stále neporušená. Přistoupila jsem blíž a po zádech mi přeběhl mráz.

Za okny se křižovaly, svisle dolů, silné ocelové tyče jako by to byly klece. Dveře k těmto pokojům byly stejně tak silné, celokovové a všechny se zavíraly pouze zvenčí. V každém pokoji byly bílé, rozpadající se zdi, ale na dlažbě bylo vidět rýhy jako by se jimi někdo snažil podrápat až na kov umístěný pod ní.

„Co je sakra tohle za místo?“ Zašeptala jsem.

Můj hlas vklouzl do pokoje a v tom tichu tam, zněl až nepřirozeně hlasitě. Zdálo se mi jako by se ta temnota zevnitř natahovala a pokoušela se mě zatáhnout dovnitř. Cítila jsem krev, bolest a smrt, byla smíchána ve zdech, vyzařovala z vrypů v podlaze. Koutkem oka jsem viděla pohyby, skrze sklo se na mě dívaly tváře, strašidelné obrázky věcí, které tam ve skutečnosti vůbec nebyly.

Naskočila mi husí kůže. Ať už se tu stalo cokoliv, ať už se za těmi dveřmi ukývalo jakékoliv tajemství, bylo to něco, s čím jsem nechtěla mít nic společného.

Ze schodiště se ozvala rána a pak bylo slyšet měkké šlépěje, kráčející chodbou.

Rozechvěla jsem se úlevou. „Kanine,“ zavolala jsem a pospíchala k tlustým kovovým dveřím. Byly do poloviny přivřené a já na ně zatlačila, aby se otevřely. „Kde jsi, do čerta, byl?“

A upír se na mě s hrozivým úsměvem zazubil.

***

„Ahoj zlatíčko,“ zavrněl s úsměvem upír, já s couváním vytáhla meč, zatímco on vstoupil do pokoje. „jaké překvapení, že už se zase potkáváme. Jakési ptáčátko mi lhalo.“

Držela jsem meč mezi mnou a upírem a otáčela se za ním, zatímco on kroužil po okrajích místnosti. Nedíval se na mě, spíše upíral slepý pohled na zdi a skleněná okna, která lemovala chodbu. „Co tu chceš?“ Zavrčela jsem a snažila se ovládnout svůj strach. „Jak jsi to tu našel?“

„Ahhhh…“ vydechl upír a vzduch mu zarachotil průdušnicí, která nebyla léta použita.“ To je dobrá otázka, ptáčátko.“ Natáhl ruku a jeden ze svých pařátů položil na sklo, ke kterému tiskl i svou tvář. Všimla jsem si, že má na krku cákanec staré, zaschlé krve jako by ho nedávno někdo pořezal. „Věděla jsi, že s tebou tyto zdi mluví? Když se jich zeptáš. Řeknou ti svá tajemství, i když ano, občas je z nich musíš vymlátit. Někdy je to nutnost.“ Napřímil se a otočil směrem ke mně, s očima jako dvě černé, prázdné díry v usmívající se tváři. „Kde je Kanin?“ Zeptal se tiše s porozuměním v hlase. „Řekni mi to a zachraň mě tak od problémů s odtrháváním tvých prstů.“

„Není tady.“ Řekla jsem. Upír ani nevypadal, že by ho to překvapilo.

„Takže se ještě nevrátil? Musel jsem ho praštit víc, než jsem si myslel. Velmi dobře, můžeme na něj tedy počkat. Mám na to všechen čas světa.“

„Co jsi mu provedl?“ Zavrčela jsem.

Okusoval si nehet, pak si jazykem přejel přes tenké rty a usmál se na mě. „Už jsi někdy vykosťovala rybu?“

„Cože?“ Tenhle šílenec mě akorát tak děsí. „O čem to sakra mluvíš?“

„Ne? Je to docela jednoduché.“ Zableskl se kov a upír najednou držel v ruce tenkou, jasnou čepel. Vyskočila jsem, byl tak rychlý, že jsem si ani nevšimla, že by pohnul rukou. „Vtip je v tom, že je musíš začít stahovat hned jak je vytáhneš z vody, dříve než mají šanci zemřít. Jen vklouzneš nožem do masa a táhneš…“ Předvedl čepelí dlouhý, pomalý tah vzdychem, “a kůže je v mžiku pryč.“ Podíval se mi do očí a úsměv se mu ještě víc rozšířil, ukazuje tak své tesáky. „Přesně tohle jsem provedl s Kaninovou poslední rybičkou. Křičel, ach, jak ten křičel. Bylo to velkolepé.“ Máchnul nožem mým směrem. „Zajímalo by mě, jestlipak budeš také tak ochotná?“

Paže se mi třásly tak, až se můj meč chvěl a já stiskla jílec, abych to chvění zastavila. Stěží jsem se dokázala pohnout, byla jsem na místě přikována takovou hrůzou, jakou jsem ještě nikdy nezažila. Představy mi naskakovali v mysli dříve, než jsem je dokázala zastavit: tělo, které visí ze stropu, rozervané maso plápolá vzduchem, jak se tak svíjím a v agónii křičím. Zarazila jsem tyto myšlenky dříve, než zešílím.

„Proč…proč ho tak strašně moc nenávidíš?“ Zeptala jsem se, hlavně proto, abych ho donutila mluvit a získala tak trochu času. Můj hlas se zachvěl a já měla vztek sama na sebe. Zatraceně, nemůžu dávat najevo strach před tímhle psychopatem. Kousla jsem se do tváře a chuť krve, která se mi rozlila na jazyku, stačila na to, aby probudila toho netvora ukrytého ve mě. Má další slova už byla jistější. „Proč ho chceš zabít?“

„Nechci ho zabít,“ vysvětloval mi překvapený upír. „To by pro Kanina bylo příliš dobré. Určitě už ti to řekl. Kým je? Co udělal? Ne?“ Zasmál se a zavrtěl svou holou hlavou. „Vždycky zůstává tím černým vzadu, není to tak, má stará kamarádko? Oni ani nevědí, proč musí kvůli tobě trpět.“ Hnul se mým směrem a já uskočila, svaly napjaté k prasknutí, ale ten upír jen přešel pokojem a přejel prsty po jedněch z kovových dveří. Už se neusmíval, jeho tvář byla jako prázdný, nepopsaný list, což bylo tisíckrát horší.

„Vzpomínám si,“ přemítal a jeho hlas byl pouhým ledovým šepotem ve tmě.“Nikdy to nedokážu dostat z mé hlavy ven. Ten křik. Tu krev na zdech.

To sledování ostatních, jak se mění na tohle.“ Zachvěl se, odhrnul rty a najednou byla jeho podoba se zrůdami z ruin nezaměnitelná. „Píchali mě těmi samými jehlami, pumpovali do mě tu samou nemoc. Ale já se nikdy nezměnil. Vždycky jsem o tom přemýšlel. Proč jsem se neproměnil.“

Očima jsem zabloudila k východu a odhadovala vzdálenost mezi mnou a těžkými, kovovými dveřmi. Nemám moc času. Psycho upír bude pravděpodobně stejně rychlý jako Kanin, což znamená mnohem rychlejší než já. Musím si nějak zajistit trochu víc času, alespoň pár vteřin.

Meč jsem teď držela jen jednou rukou a druhou si pomalu sáhal dolů do džín, kde jsem prsty sevřela známou rukojeť svého nože. Pomalu jsem jej vytáhla ven, cvaknutím vytáhla malou čepel a držela ji v dlani, tak, aby ji neviděl.

„Ale teď už to vím.“ Psycho upír se otočil a na tváři mu už zase seděl ten příšerný úsměv. „Vím, proč jsem byl ušetřen. Abych potrestal toho, kdo je za všechnu tu naši bolest zodpovědný. Za každý výkřik, každou kapičku krve, každý proužek masa a za rozdrcené kosti mu to desetinásobně vrátím. Pozná bolest, strach a zoufalství každého, kdo v těchto zdech musel žít. Očistím svět od jeho krve a zničím existenci celého jeho rodu. A teprve až jeho křik a výkřiky jeho potomků nahradí ty v mé hlavě, až už neuvidím jejich tváře a neuslyším jejich úzkostlivý křik, až teprve potom ho nechám z tohoto světa odejít.“

„Jsi jen blbej psychopat,“ řekla jsem, ale on se jenom zasmál.

„Nečekám, že bys to pochopila, ptáčátko.“ Naplno se na mě otočil, prsty si pohrával s nožem a usmíval se. Očekávám jen, že zazpíváš. Zazpívej pro mě, zazpívej pro Kanina a udělej z toho překrásnou píseň.“

Vrhl se na mě tak rychle, že mě zastihl nepřipravenou, ačkoli jsem to očekávala. Jendou rukou jsem sice točila katanou a snažila se mu podříznout krk, ale uskočil stranou, aby se přede mnou chránil a praštil mnou přímo proti zdi. Má hlava udeřila o sklo a já slyšela, jak se cosi pode mnou trhá, ať už má hlava nebo sklo samotné. Než jsem stihla zareagovat, sevřela mou ruku v niž jsem měla meč studená, mrtvá ruka a hrozila, že mi mou vlastní čepelí probodne čelist.

„A teď, ty moje ptáčátko,“ zašeptal ten psychotický upír a tiskl své vychrtlé tělo proti mému.

Snažila jsem se ho ze sebe shodit, ale bylo to, jako bych byla připoutána ke zdi ocelovými lany. „Pro mě zpívej.“

Vycenila jsem na něj tesáky. „Zpívej si sám,“ zasyčela jsem na něj, vystřelila volnou rukou vpřed a vrazila mu svůj kapesní nožík do jednoho z jeho šílených černých očí.

Psycho upír zaječel a odpotácel se pryč, s obličejem v dlaních. Vystřelila jsem od zdi a utíkala směrem k východu, neudělala jsem ale ani tři kroky a upíří jekot se proměnil v mrazivý vzteklý řev, až mi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Strach mě popohnal. Doběhla jsem k východu, proběhla otevřenými dveřmi, pustila meč a otočila se, abych je zavřela. Viděla jsem, jak za mnou ten psycho upír běží a pevně jsem mu zabouchla před nosem dveře. Při zabouchnutí dveře zasténaly a já trhla kolem prudce doleva a utěsnila je, zatímco z druhé strany se ozvalo hromové prásknutí.

Třásly se mi ruce, když jsem sbírala katanu ze země a ustupovala dál ode dveří. Bylo to celé zvláštní, cítila jsem jako by mi srdce bušilo rychlostí míle za minutu a dýchala jsem prudce a v přerývavých nádeších. Jenže bylo jasné, že nic z toho se mi neděje.

Jen mírné chvění mých rukou a nohou dokazovalo, jak blízko smrti jsem se opět ocitla.

Při další duté ráně proti ocelovým dveřím jsem sebou škubla. Jak dlouho to může trvat, než se ten psycho upír dostane ven? A může se vůbec dostat ven? Pokud to dokáže, přijde si pro mě, o tom není pochyb. Musela jsem se dostat co nejdál jsem mohla, od tohoto psycho upíra.

Ustoupila jsem o další krok a obrátila se k útěku, když v tom momentě jsem v chodbě narazila na další tělo.

„Kanine!“ Málem jsem úlevou omdlela a natáhla paže, abych ho stabilizovala. Kanin se zapotácel o krok zpátky a ztěžka se opřel o zeď. Vypadal bledší než obvykle a košili měl potřísněnou zaschlou krví. Svou vlastní. „Ty jsi zraněný!“

„Jsem v pořádku,“ odmávnul mě. „To je staré. Už jsem se nasytil, takže si o mě nedělej starosti.“ Očima propátrával chodbu a pak je přimhouřil. „Sarren přišel sem dolů?“

„Sarren? Myslíš toho psycho upíra se zmrveným obličejem? Jo. Jo to přišel.“ Trhla jsem palcem směrem k ocelovým dveřím, právě ve chvíli, kdy chodbou prolétl další zvuk nárazu a zoufalý výkřik. „Tvůj přítel Kanine? Vypadá to, že má velký zájem na tom, aby ze mě sedřel kůži.“

„Máš štěstí, že jsi přežila,“ zamumlal Kanin a zavrtěl hlavou a já měla pocit, že v jeho hlase slyším maličký nádech obdivu. „Včera v noci mě překvapil. Nepředpokládal jsem, že mě tu najde tak brzy.“

„Jsi v pořádku?“

Otřásl se a odtáhl se od zdi. „Musíme se odsud dostat,“ pokračoval a vrávoral pryč. „Rychle. Nemáme moc času.“

„Myslíš, že se Smíšek může tam odtud dostat?“ Podívala jsem se zpátky ke dveřím. „Vážně? Jsou to skoro dvě stopy solidní oceli.“

„Ne, Allison.“ Kanin se na mě podíval a tvář mu potemněla. „Tvůj přítel šel dnes večer na Úřad. Řekl jim, že se v okolí nemocnice zdržují dva neoprávnění upíři. Královi muži už se sem chystají. Musíme jít, hned teď.“

S hrůzou jsem na něj zírala a stěží mohla uvěřit tomu, co jsem právě slyšela. „Ne,“ řekla jsem, když se otočil a pokračoval chodbou dál. „Mýlíš se. Stick by mi tohle nikdy neudělal. Tomhle jedinému pravidlu rozumí všichni – neprodáváme jeden druhého pijavicím.“

„I ty už jsi teď pijavice.“ Nesl se ke mně ozvěnou Kaninův hlas, dutý a unavený. „A nezáleží na tom. Někdo jim dal tip a oni jsou na cestě sem. Pokud nás tu chytí, tak nás zabijí. Musíme se dostat z města ven.“

„My odcházíme?“ Pospíchala jsem za ním a žaludek se mi kroutil. „Kam půjdeme?“

„Já nevím.“ Kanin náhle udeřil pěstí do zdi a já nadskočila. „Zatraceně,“ zavrčel a sklonil hlavu. „Byl jsem tak blízko, sakra. Kdybych tak měl trochu víc času…“ Znova udeřil pěstí do zdi, zanechávaje tam díru a já se celá nesvá ošila. Napadlo mě, že ať už tu hledal cokoliv, ať už tu zkoumal cokoliv, bylo to ztraceno. Buď to, to nenašel a nebo to tu v prvé řadě vůbec nebylo.

Týdny vyhledávání, pročítání nekonečných souborů a papírů a nakonec to všechno bylo k ničemu.

A pak mi to všechno – hledání, nemocniční pokoje, šílený upír toužící po krevní mstě na Kaninovi – zapadlo na své místo. A já si přišla jako blázen, že jsem na to nepřišla už dřív.

„To jsi byl ty.“ Dívala jsem se na tu shrbenou postavu u zdi. A nebyla jsem si jistá, ale měla jsem pocit, že sebou, po těch slovech, Kaninova ramena trhla.

„Ty jsi ten upír, ten Mistr, který prodal ostatní upíry k vyléčení Red Lungu. To ty jsi byl tím, který spolupracoval s vědci. A tohle -.“ Ohlédla jsem se zpátky k ocelovým dveřím. „- je místo, kde se to všechno stalo. To o tomhle Smíšek mluvil. Ty experimenty, ten křik. To ty jsi ten, kdo je zodpovědný za Zuřivce!“

Kanin se napřímil, ale na mě se nepodíval. „Tenhle upír už je pryč,“ řekl tím nejmrazivějším hlasem, jaký jsem kdy slyšela. „Byl to pošetilec a idealista a jeho víra v lidstvo byla nemístná. Bylo by lepší, kdyby nechal jít virus svou cestou – pár lidí by přežilo, vždycky nějací přežijí. A pokud by náš druh hladověl, kdyby všichni upíři vymřeli, možná, že by to bylo lepší než tohle.“

Mlčela jsem a nevěděla, co na to říct. Myslela jsem si, že ho budu nenávidět, tohle je ten upír, díky jehož aktivitám vzniklo něco tak strašlivého, který byl zodpovědný za rozšíření Zuřivců, který neúmyslně zapříčinil zotročení celého lidstva. Ale ani v mých nejtemnějších a nejrozhořčenějších chvílích jsem se nemohla srovnávat s hloubkou nenávisti, kterou jsem slyšela v Kaninově hlase, tu absolutní nenávist k upírovi, který oba dva druhy předurčil ke zkáze a tu naléhavou potřebu, dát věci do pořádku.

„Pojďme,“ zavelel a opět se rozešel vpřed. „Musíme být neustále v pohybu. Neber si nic, co nepotřebuješ, pocestujeme nalehko a máme jen několik hodin na to, abychom překonali zeď a opustili ruiny.“

„Jsem připravena vyrazit,“ řekla jsem a pozvedla svůj meč. „Nemám nic, než tohle.“

Což bylo docela smutné. Žiji na tomto místě sedmnáct let a nemám nic, co by stálo za to vzít s sebou než tenhle meč a oblečení, co mám na sobě.

A ani ty mi nepatřily.

Na okamžik jsem si přála, abych měla alespoň nějakou památku na svou maminku, ale upíři mi vzali i tu.

A vtom okamžiku to na mě celé dolehlo. Odcházím. Opouštím jediné místo, které jsem kdy poznala, místo, které mi bylo po celý můj život domovem. Neměla jsem tušení, co leží za Zdí, mimo ruiny. Z toho, co mi vyprávěl Kanin, jsem věděla, že existují další upíří města, roztroušená v pustině, netušila jsem ale, kde se kterékoliv z nich nachází. Vypadalo to, že se Kanin zdráhá, vždy když měl vyprávět o svém cestování, o venkovním světě, takže k tomu docházelo jen velmi zřídka.

Byli tam někde venku lidé, kteří opovrhovali upíří ochranou a žili si volně? Nebo to byl svět, kde byla jen pustina plná mrtvých budov a lesů hemžících se Zuřivci a dalšími mnoha hrůzami?

Tušila jsem, že budu mít brzy příležitost to zjistit, protože Kanin mi moc času na rozmyšlenou nedával. „Pospěš,“ vyštěkl na mě, zatímco jsme utíkali k výtahové šachtě. Tohle bude pravděpodobně naposledy, co ji využijeme. „Okamžitě tam vlez. Nejspíš už jsou skoro tady.

Spěchala jsem nahoru tmavou šachtou, vylezla ven z nemocničních trosek a ustoupila stranou, aby mě mohl Kanin následovat. Kolem nás se tiše povalovali zčernalé zbytky, ale přes prázdný pozemek bylo slyšet jak šepot větru přináší zvuky kroků. Spousty kroků. A přibližují se.

A pak, přes vrcholky plevele a trav, jsem je uviděla. Upíry. Byla jich celá řada, bílá kůže jim pod měsíčním světlem přímo zářila, jak se tak pohybovali přes pozemek. V jejich okolí je doprovázelo několik lidských strážců, nesoucích obrovské zbraně – vojenské kulovnice. Upíři vypadali neozbrojeni, ale tím počtem, kolik jich tiše proplouvalo plevelem, připomínali armádu mrtvol, což mě nutilo se kousat do rtů tak, že mi až vytryskla krev.

Kanin sevřel má ramena a já se na něj podívala, snažíc se skrýt můj vlastní strach. Položil prst na rty a mlčky mi pokynul směrem k městu. Vklouzli jsme do temnoty, zatímco hlasy a neustálé pochodování se k nám přibližovalo stále víc.



***

Když na to přijde, tak jsem nikdy ve svém životě, ani smrti, tak rychle neutíkala. Kanin mě neúprosně vedl městem, postraními uličkami, do ještě užších uliček, pod a skrze staré budovy, které byly na pokraji zhroucení. Dobré na tom bylo, že jsem se nikdy nezadýchala, ani neunavila během toho utíkání za Kaninem, když jsme tak utíkali před tou armádou jdoucí nám za zády. Hrozivé na tom bylo to, že i naši pronásledovatelé byli neúnavní a jakmile zjistili, že utíkáme, evidentně si zavolali posily. Vozidla a obrněné transportéry pročesávaly liduprázdné ulice, světla světlometů protínala tmu, ozbrojená stráž byla připravená okamžitě střílet na cokoliv, co by se pohnulo. Všichni lidé byli moudře zalezlí v domovech a ani gangy se tentokrát nepotulovali ulicemi. Celoměstské pátrání, když byli ve velkém počtu venku i upíři, dost zapůsobilo i na ty nejodvážnější zloděje, aby se drželi mimo ulice.

Ulice se pro nás velmi rychle stávaly nebezpečné pro přecházení, ale Kanin stejně neměl v plánu zůstávat příliš dlouho na povrchu a vzal nás do podzemí hned jak to šlo. Vypáčil poklop kanalizace, pokynul mi, abych vlezla dovnitř a já bez váhání spadla do břicha města.

„Nesmíme zpomalovat,“ varoval mě Kanin hned poté, co tiše přistál vedle mě. „Budou prohledávat i tunely. Možná, že mnohem intenzivněji než ulice nahoře. Alespoň tady dole ale budeme mimo otevřený prostor a mimo transportéry.“

Přikývla jsem. „Kam teď?“

„Máme namířeno k ruinám. Až budeme za okrajem města, pravděpodobně nás nebudou chtít následovat.“

Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek, při pomyšlení na to, že jdeme k ruinám, kde čekají Zuřivci, na místo, kde jsem umřela. Potlačila jsem ale svůj strach. Raději budu čelit hrozbě Zuřivců, kteří nás mohou zabít, než zůstat tady a čekat na to, až to s konečnou platností udělají královi muži. Pokud bych si mohla vybrat, tak raději zvolím šanci bojovat.

„Už nám z noci moc nezbývá, Kanine,“ řekla jsem a cítila, jak nám ubíhá čas. Stroze přikývl.

„Pak budeme muset zvýšit tempo.“

Stalo se, zběsile jsme se řítili skrze tunely a kolem nás a nad námi jsme slyšeli ozvěnu hlasů.

***



Čekali nás na okraji starého města.

Ruiny se hemžily vojáky a strážemi, tolik pohromadě jsem jich nikdy v životě neviděla. Ať už to bylo kvůli svědectví o Kaninově hanbě nebo nenávisti krále Salazala, sotva jsme vyšli z tunelů, začali se ve tmě ozývat výkřiky a kolem nás rachotila palba z kulometů a jiskry odletovaly od zdí a chodníku. Utekli jsme, přikrčeni jsme se proplížili zarostlým pozemkem a mezi budovami, ale upozornění už zaznělo a všichni tedy věděli, že jsme tu byli. Ze všech stran se ozývala střelba a výkřiky. Vrhlo se na nás trio psů a Kanin je musel nejprve srazit, abychom mohli pokračovat dál.

„Tudy,“ zasyčel Kanin, který se krčil za starou, cihlovou bodovou, napůl zarostlou vinnou révou. „Teď už nejsme daleko od hranic města. Vidíš ty stromy?“ Ukázal mi přes střechy na horizont, kde se rýsovala hustá pokrývka listí. „Pokud se nám podaří, dostat se do lesa, budeme schopni se ztratit -.“

Z řady aut před námi vyštěkla zbraň a z Kaninovy hrudi vylétly malé gejzírky krve a on zařval a bolestně zasyčel. Zděšeně jsem vykřikla. Kanin se zapotácel, otočil se a se zařinčením skla proskočil oknem do staré budovy a zmizel z dohledu. Vyhýbala jsem se kulkám a škrábala se za ním.

„Kanine!“

Uvnitř budovy to páchlo olejem, mastnotou a rzí a na betonové podlaze sedělo několik skeletů aut, překulila jsem se na nohy a divoce se rozhlížela kolem. Upír ležel pár stop od okna, obklopen rozbitými střípky skla a já klesla vedle něj, zatímco on se snažil si kleknout. Šklebil se u toho, zuby měl pevně zaťaté, tesáky potřísněné krví. Krev potřísnila i jeho oblečení, nová překrývala tu starou a vytékala z děr na hrudi a břiše, dostal přímý zásah. Zatímco jsem ho pozorovala, zděšená a fascinovaná zároveň, on ponořil palec se dvěma dalšími prsty do děr a se zaťatými zuby vytáhl tři olověné kulky, které s cinknutím položil na zem vedle sebe. Otevřené rány se uzavřely, zůstala jen zakrvácená košile, hruď a ruce.

Kanin se roztřásl a sesul se podél zdi. Kolem nás se ozývaly hlasy, lidé pokřikovali a přivolávali posily. Za oknem se horizont zbarvil do tmavě modra a slabá, oranžová záře signalizovala, že za chvilku vyjde slunce.

„Allison.“ Kaninův hlas byl tichý, sotva jsem ho slyšela při všem tom řevu a střelbě. „Náš společný čas se chýlí ke konci. Nyní se musíme rozdělit.“

„Cože? Zbláznil ses?“ Dívala jsem se na něj vykulenýma očima. „Seru na to! Neopustím tě.“

„Dovedl jsem tě tak daleko, jak jsem jen mohl.“ Kaninovy oči zesklovatěly, uvědomila jsem si, že je pravděpodobně vyhladovělý, po vyjímání těch střel z hrudi. Stále se ale pokoušel s klidem mluvit. „Teď už víš téměř vše, co potřebuješ k přežití. Je tu jen ještě jedna jediná věc, kterou ti musím říct.“ Od auta se odrazila jedna z kulek, zajiskřila ve tmě a já sebou trhla. Kanin si toho ani nevšiml. „Ještě poslední věc, kterou by měl každý upír znát,“ pokračoval tiše. „Když zůstaneš venku bez přístřeší, můžeš se zavrtat hluboko pod zem a uniknout tak slunci. Je to něco, co děláme instinktivně. Přesně takhle přespávají během dne Zuřivci, takže buď opatrná, protože věz, že se ti dokáží objevit přímo pod nohama. Musíš najít pás, přírodní země, žádnou skálu nebo cement a musíš se skrýt úplně celá. Rozumíš? Budeš to nejspíš potřebovat velmi, velmi brzy.“

Vrtěla jsem hlavou a téměř ho neslyšela, jak se výkřiky a divoký štěkot přibližovaly. „Kanine,“ začal jsem a cítila, jak mě začínají pálit oči. „Já nemůžu! Nemůžu tě tady nechat zemřít.“

„Nepodceňuj mě, děvče,“ odpověděl mi Kanin tím nejslabším z úsměvů. „Jsem na světě už hodně, hodně dlouho. Myslíš, že tohle je ta nejhorší situace, v jaké jsem se kdy ocitnul?“ Usmál se ještě o něco víc, tak nějak ďábelštěji a poté opět zvážněl. „Nicméně ty. Ty bys něco takového nepřežila. Teď ne, ne taková jaká jsi teď. Takže teď jdi a žij a staň se silnější. A jednoho dne se, možná, opět shledáme.“

Objevitelé řvali a krupobití střelby poselo zdi a my se ještě víc přikrčili. Kanin zavrčel, vycenil tesáky a jeho skelný pohled se poněkud vyjasnil. Podíval se na mě a ohrnul rty. „Jdi! Přímo k lesu. Na chvilku je ještě zdržím.“ Kulka se zabořila do zdi vedle nás a pokropila nás sprškou písku a on zavrčel,“Jdi! Nech mě být.“

„Kanine-.“

Zařval a jeho tvář se proměnila ve strašlivou masku, první skutečný pohled na to, čím se dokázal stát a já v hrůze zacouvala zpátky. „Jdi! Nebo mi pomoz tak, že ti sám vytrhnu srdce z hrudi!“

Spolkla jsem vzlyk. Otočila jsem se a plazila po podlaze a pak proklouzla přes rozbité okno na druhé straně, napůl s očekáváním, že každou sekundu se mi do zad zaboří kulka. Neohlížela jsem se. Vzduchem se neslo Kaninovo zavytí, mrazivý zvuk vzdoru a vzteku, následovaný zběsilou střelbou a poté zoufalým křikem.

Dosáhla jsem kraje pozemku, utíkala ruinami a po tvářích mi stékaly krvavé slzy, které mě oslepovaly. Běžela jsem, dokud se zvuky bitvy za mnou nevytratily docela, dokud jsem neopustila ruiny a nevstoupila do lesa, dokud světlo na obloze nedonutilo mé končetiny zpomalit a přejít do pomalého procházení se.

Nakonec jsem se zhroutila s vrčením a pláčem u kořenů několika starých stromů. Za pár vteřin se svítání dotklo země a pro mě změnilo svět v ohnivé peklo. Napůl oslepená rudými slzami jsem zabořila prsty do chladné, vlhké země a čistila ji od nečistot a listí a přemýšlela, zda opravdu dokážu vyhrabat úkryt dostatečně rychle na to, abych unikla slunci. Bylo horko, strašné horko. Začal jsem hrabat rychleji, zběsileji a přemítala, jestli to opravdu stoupá z mé kůže kouř.

Země pode mnou se vlnila a vypadalo to jako by se pode mnou tavila a polykala mě. Spustila jsem se do černé díry, studená špína se kolem mě usadila jako zámotek a žár téměř okamžitě zmizel. Zaplavil mě chlad a požehnaná temnota a pak už nebylo nic.

***

Když jsem se probudila, byl svět kolem mě tichý a já byla sama.

Zbavila jsem se nečistoty, která ulpěla na mém oblečení a ve vlasech, rozhlédla jsem se a poslouchala, zda neuslyším zvuky střelby nebo jakékoliv známky života ve tmě kolem. Nic se nepohnulo, jen nad hlavami mi šumělo listí v korunách stromů. Skrze větve prosvítalo nebe plné hvězd.

Kanin byl pryč. Váhavě jsem prohledávala okolí, postupovala směrem k okraji ruin, ale věděla jsem, že nalézt jej je nemožné. Pokud umřel, nezůstalo by z něj nic než prach. Narazila jsem na pár lidských mrtvol, rozervaných a potrhaných, vypadalo to jako od nějakého zlého zvířete. Jedna z nich stále ještě v zakrvácené ruce svírala kulomet. Prozkoumala jsem ji, ale zbraň byla prázdná, všechny náboje vystřílené a bylo zbytečné a nevhodné tahat ji s sebou.

Teprve když jsem se ujistila, že jsem opravdu sama, přemýšlela jsem, co budu dělat dál.

K čertu s tebou, Kanine, pomyslela jsem si a snažila se potlačit strach a nejistotu, které hrozili, že mě pohltí. Kam bych teď mohla jít? Co bych teď měla dělat? Neodvažovala jsem se vrátit zpátky do města, kde mě bude chtít král jistojistě zabít, kvůli mému spojení s nejhledanějším upírem na světě. Ale vše, co leželo za ruinami, pro mě bylo záhadou. Co tam vlastně doopravdy bylo? Možná, že další upírské město. A možná taky ne. Možná, že byla všude kolem jen samá divočina, kam jen oko dohlédlo. Možná, že už tam venku kromě Zuřivců, kteří se hemžili všude kolem a zabili vše živé, co jim přešlo přes cestu, nic jiného neexistovalo.

Já už jsem však nebyla živou bytostí. A už jsem z nich neměla strach, tak jako kdysi. Teď už jsem byla součástí jejich světa, součástí temnoty.

Stále ještě jsem měla strach. Nenáviděla jsem myšlenku, že opouštím domov a relativní bezpečí města.

Zároveň tu ale byla jedna část mě, která tím byla vzrušená. Možná, že všechno v mém krátkém, mizerném životě směřovalo k tomuhle. Byla jsem za Zdí. Byla jsem daleko od upířího vlivu. Pravda, byla jsem mrtvá, ale i v tom byla jakási svoboda. Vše z mého minulého života bylo pryč. Neměla jsem nic, kvůli čemu bych se vracela.

Odejdi odsud a žij a staň se silnější.

"Tak jo, Kanine," zamumlala jsem. "Myslím, že se půjdu podívat, co je tam venku."

Otočila jsem se a pohlédla mezi stromy na ruiny a město, abych se naposledy podívala na světla mého bývalého domova. Pak jsem vzala svůj meč a šaty, které jsem měla na sobě, nechala New Covington za sebou a vykročila vpřed, do divočiny. A nezastavila jsem se dřív, než jsem si byla naprosto jistá, že když se otočím, tak neuvidím nic jiného než stromy.

Žádné komentáře:

Okomentovat