sobota 16. března 2013

8. kapitola


Pak klid pokračoval. Stejně jako klid před bouří, jenom opačně. Ošetřovatelky daly večeři do trouby, pak se zavřely v kanceláři doktorky Gill, na konferenční hovor, nesmí být rušeny.
Nikdo se nesnažil nesouhlasit s vysvětlením paní Wangové. Nikdo se nesnažil říct, že to byla nehoda. Nikdo ani nevypadal překvapeně, že Liz skoro někomu vypíchla oko.
Když přišel čas na večeři, paní Talbotová naservírovala jídlo a znovu se uchýlila do kanceláře. Liz se k nám připojila, bledá a tichá. Simon ji podal krabici džusu, i když jsme měli mít mléko. Tori postávala nad ní, nutíc ji jíst. Dokonce Rae a Peter se ji snažili rozptýlit rozhovorem. Jenom Derek a já jsme se neúčastnili.
Po večeři Tori připomněla Liz, že je filmový večer, kdy si mohli nechat doručit DVD. Dala Liz tu čest, aby ho vybrala, ale Liz si připadala zahlcena odpovědností a hledala u nás pomoc. Simon něco navrhoval, ale řekl, že to nemusí vidět – on a Derek jdou na promítání další den. Liz se nakonec rozhodla pro romantickou komedii. Zatímco ona a Tori odešly říct to ošetřovatelce, Rae oznámila, že musí jít složit čisté prádlo. Nabídla jsem ji pomoc.

***
Každá z nás nesla koš do pokoje Rae, který sdílela s Tori. Mohla jsem říct, že jsem šťastná za tohle uspořádání. Přísahala bych, že jsem viděla značku tužkou na parapetu, která rozdělovala pokoj na dvě poloviny.
Toriina strana byla stejně uklizená, jako byla moje, když jsem poprvé přišla. Nic na zdi. Nic na posteli nebo na podlaze. Každá plocha byla prázdná, kromě dvou rámečků na prádelníku. V jednom byl obrázek Tori a jejích rodičů a na dalším velká siamská kočka.
Na Reaině polovině byl nepořádek za obě. Mikina s kapucou na sloupku postele, učebnice riskantně balancovaly na stole, make-up na prádelníku, ze zásuvky čouhalo oblečení. Pokoj někoho, kdo nechápal, proč by si měl věci uklízet, když je druhý den zase použije. Zdi byly polepeny fotografiemi.
Rae položila svůj koš na Toriinu postel, pak zavřela dveře. „Okay, mohla bych chodit kolem horké kaše, ale nesnáším to, takže na to půjdu přímo a zeptám se. Slyšela jsem dobře? Že jsi tady kvůli vidění duchů?“
Slova Nechci  o tom mluvit se mi formovaly na rtech. Ale já o tom chtěla mluvit. Toužila jsem zavolat Kari nebo Beth, ale nebyla jsem si moc jistá, co všechno slyšely o tom, co se stalo, aby rozuměly. Osoba, která nejméně vypadala na to, že by si ze mě dělala srandu nebo drbala o mém problému byla tady, ptala se na můj příběh. Tak jsem jí ho dala.
Když jsem skončila, Rae klečela, držela košili nejméně třicet vteřin, než si uvědomila, co dělá a složila ji.
„Wow,“ řekla.
„Není divu, že jsem tady, co?“
„A to začalo těsně předtím, než jsi to poprvé dostala? Možná to je ono. Protože jsi byla trochu pozadu, všechny tyhle věci se nahromadily a pak…bum.“
„Super PMS?“
Zasmála se. „Takže jsi to hledala?“
„Co hledala?“
„Správce.“
Když jsem se zamračila, pokračovala. „Pronásledoval tě chlap ve správcovské uniformě, správně? A byl spálený, jakoby zemřel při nějakém požáru nebo výbuchu. Pokud se to opravdu stalo, musí to být zapsané. Můžeš to najít online.“
Nebudu tvrdit, že mě to nenapadlo, ale jenom já jsem dála povolení k poletování mým mozkem, jako streaker[1] na fotbalovém zápase, pobíhající moc rychle, než abych dobře viděla.
Co když opravdu vidím duchy?
Mým mozkem problesklo neonové varování sem nechoď, ale některá vnitřní část tím byla fascinována.
Promnula jsem si spánky.
Duchové neexistují. Duchové jsou pro bláznivé lidi. Co jsem viděla, byly halucinace, a čím dřív to akceptuju, tím dřív budu moc odejít.
„Bylo by skvělé, kdyby to tak bylo.“ Řekla jsem opatrně. „Ale doktorka Gill řekla, že vize jsou jasným znakem duševní choroby.“
„Ach, nálepka. Bože, miluju její nálepky. Ani první den nenechají bez jejího plácání. Moje je pyromanie.“ Chytila můj pohled. „Jo, já vím. Neměli bychom to říkat. Ochrana našeho soukromí. Myslím, že je to blbost. Jenom nás nechtějí nechat porovnávat poznámky.“
Vyrovnala ponožky a začala s jejich párováním. „Nesouhlasíš.“
„Možná s něčím, jako je pyromanie. Zní to skoro…skvěle. Ale jsou tady jiné věci, nálepky, o které se možná nechceme podělit.“
„Jako co?“
Chvíli jsem se soustředila na párování ponožek. Chtěla jsem ji to říct. Jako tu věc s duchy. Stejně, jako jsem se bála, abych nezněla bláznivě, jsem to chtěla někomu říct, abych viděla, co řekne, mít druhý názor.
„Říkají, že mám schizofrenii.“
Sledovala jsem její reakci. Jen malé zmatené zamračení.
„Není to víceosobnost?“ zeptala se.
„Ne. Schizofrenie je jako, vždyť víš, schizo.“
Její výraz se nezměnil. „Takže je to vidění věcí?“
Zvedla jsem bílou plachtu trika s lehce zašlým podpažím. Nemusela jsem kontrolovat jméno. Složila jsem ho a přidala na Derekovu hromadu. „Je tady řada dalších symptomů, ale ty nemám.“
„Žádný z nich?“
„Tipuju, že ne.“
Uvolnila záda, přestala křížit nohy. „Vidíš, to je můj problém. Máš jednu příhodu a už tě označkují, i když, máš jenom ten jeden problém. Je to jako když kašleš a oni se rozhodnou, že máš pneumonii. Vsadím se, že je taky mnohem víc příznaků pyromanie. Ani jeden nemám.“
Její pohled se upřel na červenou a modrou ponožku a dívala se na ně, jakoby je mohla změnit na fialové a spárovat. „Takže, co je to schizofrenie?“
„Doktorka Gill to přesně neřekla.“
„Huh.“
„Myslím, že bych se mohla kouknout na internet. Měla bych.“
„Měly bychom. Schizofrenie a pyromanie. Chtěla bych vědět víc. Abych si byla jistá, víš? Hlavně s tím, jak jakou cestou jde Liz…“  Přejela si pusu hřbetem ruky, stále zírajíc na neladící ponožky. „Myslím, že brzy budeš mít pokoj jenom pro sebe. Možná opravdu brzy.“
„Přesunou ji?“
„Pravděpodobně. Chvíli o tom mluvili. Tohle místo je pro děti, které mají problém, ale nejsou tak zlé a lepší se. Několik týdnů poté, co jsem sem přišla, přemístili kluka jménem Brady. Nezhoršoval se nebo tak. Ne jako Liz. Prostě se nechtěl zlepšovat. Nemyslel si, že s ním je něco špatně.  Tak odešel…dal mi lekci. Možná nemám ráda jejich nálepky a léky, ale jsem zticha, hraju hru a odejdu odtud správnou cestou.“
„ A domů.“
Chvíli bylo ticho, ani jedna z nás se nehýbala. Pak mi vytáhla modrou ponožku z ruky a zamávala mi s ní před obličejem.
„Jejda.“ Ani jsem si neuvědomila, že ji držím.
Složila modrý pár dohromady, pak strčila samotnou červenou ponožku pod Toriinu postel. „Hotovo. Brzo by mohl být čas na film.“ Naštosovala složené prádlo do svého koše. „všimni si, jak rychle se Simon dostane z koukání na film? Pár opravdových učenců, ti dva. Cokoli, aby se vyvarovali nudy s bláznivými děcky.“
„Mám ten dojem. Simon se zdá milý, ale…“
Podala mi jeden koš a vzala druhý. „Je stejná primadona jako Tori. Byli by skvělý pár. Derek je možná blbec, ale aspoň je upřímný. Simon se dělá milým během dne, kdy visí na nás, než v minutě zmizí, uteče s bratrem. Dělá, jakoby sem nepatřil. Jako by neměl žádný problém a všechno je obrovská chyba.“
„Za co je tady?“
„Věř mi. Ráda bych to věděla. On a Derek, oba. Simon nikdy nechodí na terapii, ale Derek chodí víc, než kdokoli. Nikdo ho nechodí navštěvovat, ale někdy můžeš slyšet, co se děje s jejich tátou. Simonovým tátou, myslím. Pokud je tak dobrej, proč je dal sem a odešel? A jak to, že dva kluci ze stejné rodiny, ale ne krve, mají oba psychické problémy? Ráda bych viděla jejich složky.“
Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebyla zvědavá na Simona. A možná Dereka, i kdyby jen proto, že jsem měla pocit potřeby nějaké munice proti nim. Ale nechtěla bych, aby někdo četl mojí složku, a nepomůžu Rea číst jejich.
„Stejně nemůžeme riskovat dneska do nich nahlédnout.“ Řekla. „S tím, co se děje s Liz, budou dneska v pozoru. Nechci být vyhozena kvůli kažení nového děcka.“
„Možná by mohli vyhodit mě za kažení tebe.“
Zachytila můj úsměv a zasmála se. „No jo, ty jsi problém, holka. Pokud to můžu říct.“
Postrčila mě z místnosti a zavřela dveře.


[1]ten, kdo běhá nahý na veřejnosti

1 komentář:

  1. Ahoj, ráda bych tě pozvala na svůj blog . Předem podotýkám, že mi nejde o reklamu, ale o to, aby se o problematice, které se na svém webu věnuju, dozvědělo co nejvíce lidí a poučilo to tak laickou veřejnost, která je většinou jen plna předsudků. Blog je věnován poruchám příjmu potravy a hlavně boji s těmito nemocemi. Nehodlám se řadit k thinspo nebo podobným komunitám. Na blogu najdeš i trochu z cesty mým životem, každodením bojem s PPP, ale také spoustu rad a tipů týkajících se kosmetiky, fotek, článků o mně samé, beauty vychytávky, recenze, recepty, které nikde jinde nenajdeš a mnoho dalšího. Kdyby tě blog zaujal, budu moc ráda, když zanecháš komentář nebo se můžeš stát dalším z mých ctěných "followers". Budu se moc těšit na tvou návštěvu a přeji krásný zbytek dne. Andie :)*
    www.andie-chambers.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat