sobota 2. března 2013

8. kapitola


Jedné noci jsem se probudila, sama jako vždy, prošla chodbou do Kaninovy kanceláře, jen proto, abych zjistila, že tam není. Uprostřed stolu ležel vzkaz psaný elegantním, zdobným rukopisem: Jsem dole v nejnižším patře. Nacvič si sama vzory 1 – 6. O upíří společnosti už jsi se naučila vše, co jsem tě mohl naučit.

-K.

V mých vnitřnostech to zvláštně zatřepetalo. Tohle je ta chvíle. Kanin je pryč a já si mohu celou noc dělat, co chci. Lepší šanci už bych dostat nemohla.


Opustila jsem kancelář a přešla chodbou do místnosti s recepcí, katanu s sebou, přesně tak, jak mi ve vzkazu psal, že to mám udělat. Tam jsem se ale nezastavila. Aniž bych nad tím třeba jen chvilku přemýšlela, pospíšila jsem si k výtahové šachtě a vyšplhala nahoru tak rychle, jak jsem jen dokázala.


Na povrchu už se slunce sklánělo za obzor a nebe bylo tmavomodré, plné červánků. Už je to dlouho, co vídám jen temnotu a noc, a na kratičký okamžik jsem se zadívala na všechny ty barvy, přecházející oblohou a žasla nad tím, jak rychle jsem zapomněla, jak vypadá slunce.


Takže tu budeš stát a zírat na pár pěkných mráčků jako debil, dokud tě tady venku nenajde Kanin? Rozzlobeně jsem si v duchu nafackovala, odtrhla pohled od horizontu a pospíchala od nemocnice co nejdál, aniž bych se odvažovala ohlížet zpátky.


Cítila jsem podivné vzrušení, jak jsem se tak na vlastní pěst plížila skrze stíny a uličky a byl to stejný pocit, jaký jsem pociťovala, když jsem prozkoumávala okolí za Zdí, vzrušená a vyděšená zároveň. Neměla bych tu být. Nepochybovala jsem o tom, že bude Kanin naštvaný, ale teď už bylo příliš pozdě na to, abych si s tím dělala starosti. Kromě toho, nemohl mě v té staré nemocnici držet navždy jako nějaký vězeňský strážný. Předtím, než jsme se potkali, jsem si chodívala kam se mi zachtělo, kdy se mi zachtělo a nikdo mi nic nezakazoval. Nebudu se teď podřizovat jen kvůli tomu, že mi jakýsi náladový, odpovědím se vyhýbající upír řekl, že musím zapomenout.


Proklouzávala jsem se skrze sektory a snažila se vzpomenout na cestu, kterou použil Kanin, ale využívala jsem i své vlastní znalosti z doby, kdy jsem ještě byla tou z Okraje. Bylo to o tolik jednodušší, teď, když jsem byla mrtvá, pohybovala jsem se temnotou jako duch, dokázala jsem vyskočit na střechu dvoupodlažní budovy, abych se tak vyhnula Strážcům, dokázala jsem zamrznout na místě a stát se tak součástí kamení a stínů. Neviděná a neslyšená jsem se plížila ulicemi, proplétala se okolo budov, dokud jsme nenarazila na známý, řetězový plot. Proklouzla jsem pod provazy a rychle přešla před prázdný pozemek a vešla do temných chodeb svého bývalého domova.


Zdálo se mi to tu ještě prázdnější než dříve, tiché a opuštěné. Našla jsem svou starou skříňku, se skřípotem ji otevřela a povzdechla si. Byla prázdná, přesně tak, jak jsem se obávala. Mrchožrouti už objevili i tohle místo.


Rozpačitě jsem zamířila ke svému starému pokoji a věděla jsem, že ho pravděpodobně najdu celý dočista vybílený. Mrchožroutům nikdy netrvalo dlouho se někam vloupat. Mohla jsem jen doufat, že tu jednu určitou bednu nechali na pokoji, když nenašli využití pro něco, co by je také mohlo zabít.


Otočila jsem knoflíkem, dveře se rozlétly a já vstoupila dovnitř, aniž bych si, dříve než bylo příliš pozdě, uvědomila, že už tam někdo je.


Čísi tělo na mě vzhlíželo z kouta, kde bylo skrčené a opíralo se zády o zeď. Automaticky jsem sáhla po meči a na jeden mrazivý moment si myslela, že je to Kanin. Nebyl to on, ale byl to jiný upír, hubený, kostnatý muž s bílou pletí a s plešatou hlavou jako vajíčko. Usmál se a ukázal tak perfektní zuby a měsíční světlo, které procházelo skrze rozbitá okna osvítilo jeho bledou tvář a jasnou síť jizev, křižujících mu obličej.


„Dobrý večer, pískle.“ Jeho hlas, jemný, chraplavý a hodně, hodně zlý, mě roztřásl. „Vyšla sis o půlnoci ven, aby ses vznesla na křídlech krve a bolesti? Tak jako žiletky protínající měsíc, sekají do noci a barví tak oblohu na krvavě rudou.“ Zasmál se a mně přeběhl po zadech mráz. Odtáhla jsem se a cizinec ke mně zvedl hlavu. „Ach, nevšímej si mě, zlatíčko. Občas jsem poněkud poetický. Měsíční svit tak na mě působí.“ Otřásl se jako by ze sebe setřásal šílenství a postavil se na nohy.


Pak jsem si všimla, že má ve svých dlouhých, kostnatých rukách knihu a udělala krok vpřed. „Hej! Co to děláš? Ty jsou mé.“


„Ano?“ Upír se odlepil od zdi a jal se přecházet po místnosti. Napjala jsem se, ale on jen přešel pokoj a jemně knihu položil na polici. „Pak by ses o ně měla, zlatíčko, poněkud lépe starat,“ zapředl a díval se na mě svýma bezduchýma, tmavýma očima. „Ty krysy tady je používaly na to, aby si zahřály vlastní kůži.“


Kývl směrem do rohu. Přelétla jsem ho očima a viděla na své staré matrace pár pohozených lidských těl, jedno přes druhé, vyzáblí a otrhaní – mrchožrouti, kteří se sem vloupali. Z toho, jak byli nepřirozeně tiší a z vůně staré krve, bylo naprosto jasné, že jsou mrtví. Když jsem se podívala lépe, všimla jsem si rozervaných hrdel, kůže kolem byla tmavá a potřísněná jako by je někdo roztrhal. Obešla mě hrůza a málem jsem utekla z pokoje, pryč od tohoto upíra, který byl skutečným monstrem.


Vedle matrace ale bylo jedno černé, ohořelé místo a já musela zjistit, co přesně to je. Zatímco jsem studovala pozůstatky listů z knih, které zůstali roztroušené mezi popelem, mé srdce pokleslo. Všechen ten čas, všechna ta práce a nakonec je celá moje sbírka spálená jen proto, aby se dva úplní cizinci ohřáli.


Cizí upír se zasmál. „Ti už slova potřebovat nebudou,“ zauvažoval. „Ani na čtení, ani na zahřátí a ani na okusování. Věčně hladové krysy.


Vkrádají se na temná místa, aby se zahřály a všude po nich zůstává jen špína. Už žádná slova pro takové. Vůbec nic.“ Opět se zasmál a mně z toho prázdného zvuku naskočila husí kůže.


Odolala jsem nakonec nutkání použít svou zbraň. Nijak mě neohrožoval, ale bylo to jako bych stála v blízkosti stočeného, jedovatého hada.


„Kdo jsi?“ zeptal jsem se ho a on svůj pohled stočil mým směrem. „Co děláš v New Covingtonu?“


„Jen něco hledám, pískle.“ Věnoval mi další ze svých tajemných úsměv a tentokrát ukázal jen špičky svých zubů. „A pokud chceš vědět mé jméno, budeš mi muset dát i ty to své. Je to jen zdvořilost a my přece nakonec jsme společenská smetánka.“


Zaváhala jsem. Z nějakého důvodu jsem nechtěla, aby tahle strašidelná pijavice znala mé jméno. Ne, že bych se bála, že to hned nahlásí králi, který, podle Kanina, přesně nezná jména všech upírů ve městě, zvláště těch typu-3, té chátry. Krále zajímali pouze ti, kteří se nacházeli v jeho bezprostředním okolí, běžní upíři byli pod jeho úroveň.


Já ale nechtěla, aby tenhle upír znal mé jméno, protože jsem, nějak věděla, že si ho bude pamatovat a to mi přišlo jako hodně špatný nápad.


„Ne?“ Upír se zasmál mému mlčení, i když ho nepřekvapilo. „Neřekneš mi ho? Myslím, že ti to nemohu mít za zlé. Především proto, že jsem cizinec. Budeš mi muset ale odpustit, když pak ale ani já neprozradím svou totožnost. V těchto dnech není opatrnosti nazbyt.“


„Chci, abys odešel,“ řekla jsem mu suverénně, i když jsem se tak vůbec necítila. „Tohle je můj sektor, moje loviště. Chci, abys šel. Hned teď.“


Věnoval mi dlouhý, tajuplný pohled, jako by mě hodnotil. Byl naprosto klidný, ale já cítila, jak se mu napínají svaly pod kůží, připravené vystřelit. A najednou jsem byla z tohoto cizince celá vyděšená. Z tohoto vyzáblého, nehybného upíra, jehož oči byly stejně tmavé a bezduché jako Kaninovi. Roztřásly se mi ruce a já zkřížila paže, abych to skryla, s vědomím, že si ten cizinec všímá i těch nejmenších detailů. Věděla jsem, že se nacházím v přítomnosti vraha.


Nakonec se usmál. „Samozřejmě,“ řekl a přikývl, zatímco ustupoval a mně se téměř podlomila kolena úlevou. „Je mi to strašně líto, zlatíčko. Nechtěl jsem rušit. Už odcházím.“


Ustoupil stranou a rozešel se směrem ke dveřím, pak se ale zastavil a zamyšleně se na mě podíval. „Pískle, tvá píseň je o tolik jiná, než ta jeho,“ zabroukal, čímž mě naprosto zmátl. „Nezklam mě.“


Nic jsem na to neodpověděla. Jen jsem ho sledovala pohledem a doufala, že odejde. Upír mi věnoval poslední strašlivý úsměv, pak se otočil a zmizel otevřenými dveřmi. Naslouchala jsem jeho krokům, zda odchází, ale neslyšela jsem vůbec nic.


Svět kolem mě se zase začal točit. Počkala jsem nehybně pár minut a přála si, aby byl ten strašidelný upír co nejdál dříve, než jsem se konečně vydala k otevřené bedně, která ležela u zdi a nahlédla do ní.


Dvě knihy. To je vše, co tam zůstalo. Dvě knížky z mého celoživotního úsilí a ani to nebyly ty, na kterých mi záleželo nejvíc. Padla jsem na kolena a cítila, jak se mi stahuje hrdlo a kroutí se mi žaludek. Na okamžik jsem si přála, aby ti dva nenasytní mrchožrouti byli zase naživu, abych jim mohla ublížit a oni cítili tu samou bolest jako já. Teď už mi nezbylo nic, co by mi připomínalo mou minulost. Kniha mé maminky, jediná věc, která mi zůstala jako vzpomínka na ni, byla navždy ztracena.


Nebrečela jsem. Otupěle jsem vstala a otočila se, dusíc v sobě vztek a zoufalství a nechala se zahalit oblakem ledové lhostejnosti. Ztráta nebyla ničím novým. Tihle dva cizinci jen udělali to, co by udělal pro přežití každý. Nic na tomto světe netrvalo věčně, každý tu byl jen sám za sebe. Allie z Okraje věděla, že Allison upír potřebovala jen připomenutí.


Opustila jsem školu, aniž bych se ohlédla. Pro mě už tam nezbylo nic a já vytěsnila všechny své myšlenky do nejzazšího kouta své mysli, kam jsem ukládala vzpomínky, které jsem si nechtěla pamatovat. Neprodlévej u ničeho, co jsi ztratila, jen se pohni dál. Noc už byla na ústupu a já měla na práci ještě jiné věci, jednu část mé minulosti, kterou jsem chtěla zkontrolovat dřív, než Kanin zjistí, že tam nejsem.


***






Vydala jsem se na cestu ke starému skladišti s rostoucím pocitem naléhavosti.


Vklouzla jsem dovnitř a rozhlížela se po místnosti a krabicích ve středu hromady sutin a hledala známou tvář. Vypadalo to, že většina gangu se už vrátila, bylo tam asi půl tuctu mladých lidí, kteří se, se smíchem a povídám si, choulili kolem ohně. Prohlédla jsem si pozorněji každého z nich, ale vypadalo to, že Stick mezi nimi není.


A pak jsem ho uviděla, choulil se stranou, vyzáblá postavička stočená do klubíčka. Třásl se, celý shrbený a nešťastný a já pocítila záblesk hněvu a znechucení. Zlobila jsem se na tyto lidi, kteří se mu vyhýbali, kteří se starali jen sami o sebe, kteří ho nechávali pozvolna umírat hladem a zimou přímo před jejich očima. Náhle jsem ale pocítila i cosi jako pohrdání vůči Stickovi, který se stále ještě nenaučil postarat se sám o sebe, který se stále ještě spoléhal na to, že ho ostatní ochrání, i když bylo naprosto zjevné, že jim je to úplně jedno.


Tiše jsem si razila cestu sutinami, ukrytá ve stínech, dokud jsem nebyla od Sticka vzdálená jen pár kroků. Vypadal ještě hubenější než obvykle, téměř kostra chlapce, jen potažená kůží, s mastnými vlasy a tupým, mrtvým pohledem.


„Sticku,“ zašeptala jsem a vrhla rychlý pohled směrem ke skupince choulící se u ohně. Všichni seděli otočeni zády ke mně nebo, pravděpodobně spíše ke Stickovi a nevšímali si nás. „Sticku! Tady jsem! Podívej se sem!“


Trhl sebou a zvedl hlavu. Pár sekund vypadal zmateně, unaveně se rozhlížel kolem a očima bloudil přímo přes můj úkryt. Pak jsem na něj ale zamávala a jemu málem vypadly oči z důlků.


„Allie?“


„Pst!“ Zasyčela jsem a znovu se stáhla zpět do stínů, protože pár členů gangu se, se zamračením, napůl otočilo směrem k nám. Kývla jsem na něj, aby mě následoval, ale on tam jen tak seděl a díval se na mě jako bych byla duch.


Myslím, že v určitém smyslu jsem i byla.


„Ty jsi naživu,“ zašeptal, ale v jeho hlase chybělo vzrušení a úleva, které jsem očekávala. Znělo to prázdně, skoro vyčítavě, třebaže měl ve tváři zmatený výraz. „Neměla bys být naživu. Ti Zuřivci…slyšel jsem, že …“ prudce se otřásl a schoulil se do sebe. „Nevrátila ses,“ řekl a nyní už v jeho hlase znělo jasné obvinění. „Nevrátila ses pro mě. Myslel jsem si, že jsi mrtvá a tys mě opustila.“


„Neměla jsem na vybranou,“ řekla jsem skrze zaťaté zuby. „Věř, že kdybych mohla, tak jsem sem přišla mnohem dřív, ale ani já jsem nevěděla, že jsi přežil. Myslela jsem, že tě dostali Zuřivci, stejně tak jako Rata a Lucase.“


Zavrtěl hlavou. „Vrátil jsem se domů a čekal jsem tam na tebe, ale ty ses už nevrátila. Celé dny jsem tam zůstával sám. Kde jsi byla? Kde jsi celou tu dobu byla?“


Zněl jako zamyšlené batole a moje frustrace vzrostla. „Poblíž staré nemocnice, v sektoru dvě,“ odsekla jsem. „Na tom už ale teď nezáleží. Přišla jsem se sem podívat, jestli jsi v pořádku a dokážeš se o sebe postarat.“


„Co se staráš?“Zamumlal Stick a pohrával si se svým potrhaným rukávem. Svým vodovým pohledem se podíval na můj kabát a přimhouřil oči. „Nikdy ti doopravdy nezáleželo na tom, co se mi stane. Vždycky jsi chtěla, abych odešel. Ty i všichni ostatní. To proto ses už nevrátila.“


Jen taktak se mi podařilo polknout zavrčení. „Teď jsem tady, ne?“


"Ale nezůstaneš tu, viď?“ Stick se na mě podíval s přimhouřenýma očima. „Zase mě tu necháš, necháš mě tu s těmito lidmi. Nenávidí mě. Stejně tak jako Rat a Lucas. A ty jsi mě nenáviděla taky.“


„To není pravda, ale děláš všechno proto, aby to tak bylo,“ zabručela jsem. Tohle bylo šílené. Nikdy jsem Sticka takového nezažila a neměla jsem ani tušení, odkud ten jeho rozmrzelý vztek pochází. „Bože, Sticku, přestaň se chovat jako dítě. Dokážeš se postarat sám o sebe. Nepotřebuješ mě mít poblíž, abych na tebe dávala pozor, říkala jsem ti to pořád.“


„Takže…nezůstáváš.“ Stickovi se třásl hlas a jeho hněv se změnil ve skutečnou paniku. „Allie, prosím. Já se ti omlouvám! Měl jsem jen strach, když jsi se nevrátila.“ Vyškrábal se na kolena a prosil a já vrhla nervózní pohled na skupinku kolem ohně. „Neodcházej, prosím,“ doprošoval se Stick. „Zůstaň tu s námi. Tohle místo není tak hrozné, fakt. Kyleovi nebude vadit další osoba navíc, zvláště někdo jako jsi ty.“


„Sticku.“ Umlčela jsem ho prudkým gestem a on ztichl, ale očima mě stále prosil, abych zůstala. „Já nemůžu,“ řekla jsem mu a on se zatvářil naprosto zničeně. „Přála bych si, abych tu mohla zůstat, ale nemůžu. Já jsem teď…jiná. Nesmí mě zahlédnout v nadzemí. Takže budeš muset přežít beze mne.“


„Proč?“ Stick se plížil vpřed. Brada se mu třásla a slzy měl na krajíčku. „Proč prostě nemůžeš zůstat? To mě tak moc nenávidíš? To jsem takový ubožák, že mě tu necháš samotného umřít?“


„Přestaň se chovat tak dramaticky.“ Napůl jsem se odvrátila, napůl v rozpacích a napůl vzteklá, jak na sebe tak na něj. Kanin měl pravdu, nikdy jsem se sem neměla vracet. „Nejsi bezmocný,“ řekla jsem mu. „Jsi stejně tak dlouho Neregistrovaným jako já. Je na čase, aby ses naučil starat sám o sebe. Já už ti víc pomoct nemůžu.“


„Ne, tohle není tím důvodem,“ protestoval Stick. „Je tu něco, co mi neříkáš.“


„Nechceš to vědět.“


„Proč přede mnou něco tajíš? Nevěříš mi? Nikdy jsme před sebou nic netajili.“


„Sticku, nech to být.“


„Myslel jsem si, že jsme přátelé,“ trval na svém a naklonil se dopředu. „Nikdo mě tu nemá rád, nikdo mi nerozumí jako ty. Myslel jsem si, že jsi mrtvá! Ale teď jsi zpátky a nechceš mi říct, o co tady jde.“


„Tak dobře!“ Naplno jsem se na něj otočila a přimhouřila oči. „Fajn, opravdu chceš vědět proč?“ A dříve než stačil odpovědět a dříve než jsem mohla domyslet tu naprostou absurditu mé akce, jsem otevřela ústa a vycenila své tesáky.


Stick tak zbledl, že jsme si myslela, že omdlí. „Nekřič,“ řekla jsem mu naléhavě a schovávala své tesáky, věděla jsem, že je to chyba hned v okamžiku, jak jsem je ukázala. „Nechci ti ublížit. Jsem to stále já, jen jsem teď prostě … jiná.“


„Ty jsi upír,“ zašeptal Stick jako by na to právě teď přišel. „Upír.“


„Jo.“ Pokrčila jsem rameny. „Zuřivci mě strhli dolů a byla bych bývala zemřela, objevil se v těch místech ale upír a namísto toho mě proměnil. Hledají nás ale jiní upíři, to je ten důvod, proč tu nemůžu zůstat. Nechci, aby šli i po tobě.“


Stick se ale sunul pryč, každý sval v těle napjatý strachy. „Sticku,“ zkusila jsem to znovu a natáhla ruku. „Pořád jsem to já. No tak, nehodlám tě zakousnout nebo tak něco.“


„Drž se ode mě dál!“ Stickův šílený křik konečně vyburcoval i ostatní kolem ohně, začali se po nás ohlížet, vstávat a mumlat si. Cítila jsem, jak se mi ohrnují rty a tesáky vyjíždějí ven, ale i přesto jsem svému starému kamarádovi věnovala poslední, zoufalý pohled.


„Sticku, nedělej to.“


„Upír!“ Vykřikl a vrhl se vzad a rozplácl se do špíny kolem. „Je tady upír! Jdi ode mě! Pomoc! Pomozte mi někdo!“


Zavrčela jsem a stáhla se zpátky zatímco skupinka u ohně vyskočila na nohy a křičela a nadávala. Stick napůl běžel a napůl lezl směrem k ohni, křičel a ukazoval mým směrem a vy zbytku tábora vypukl chaos. Celým skladem se ozývaly výkřiky ´upír´zatímco se malé skupinky rozptylovaly do všech koutů místnosti, vyskakovaly okny a vzájemně se odstrkovaly stranou, jen aby unikly. Stick naposledy vykřikl a ztratil se ve tmě, mně z dohledu.


Hluk který vydávali panikařící Neregistrovaní byl téměř ohlušující a ve mně se probouzelo cosi prvotního, cosi, co mě nutilo je pronásledovat, vtrhnout do davu a začít rvát hrdla. Na okamžik jsem sledovala lidské bytosti, jak se snaží uniknout před nepřítelem, kterého a ni nevidí a který je dokáže zabít dřív, než si vůbec uvědomí, že tam je. Cítila jsem tu hrůzu, horkou krev, pot a strach a potřebovala jsem celou svou vůli na to, abych se dokázala otočit, vrátit se do stínů a nechat je na pokoji. Utíkali přede mnou, já ale v na stálém zmatku vyklouzla oknem ven a neohlédla se dokud se vytí a výkřiky hrůzy nevytratili do noci.






***


Našla jsem ho sedět u kancelářského stolu, když jsem se výtahovou šachtou vplížila zpátky do nemocnice. Neviděla jsem ho ani na recepci a ani nikde jinde v hale a proto jsem si myslela, že jsem doma sama, i když do svého pokoje jsem plížila po špičkách. Pak jsem ale míjela dveře jeho kanceláře.


„Užila sis ten čas se svým kamarádem?“


Trhla jsem sebou a ztuhla v půli kroku. Kanin seděl za stolem a prohlížel si další z hromady dokumentů. Ani nevzhlédl, když jsem ostražitě vklouzla do místnosti.


„Já jsem musela,“ odpověděla jsem mu tiše. „Musela jsem se přesvědčit, že je v pořádku.“


„A jak to dopadlo?“


Těžce jsem polkla a Kanin konečně odložil lejstro a podíval se na mě svým černým, nečitelným pohledem.


„Křičel?“ Zeptal se klidně. „Proklel tě a s děsem utekl? Nebo to ´pochopil´a slíbil, že tím pro vás nic nemění, i když jsi viděla, jak moc je vyděšený?“ Neodpověděla jsem a Kanina ústa zacukala neveselým úsměškem. „Hádám, že to bylo o křiku a utíkání.“


„Ty jsi to věděl,“ obvinila jsem ho. „Věděl jsi, že se za ním vydám.“


„Nejsi zrovna tím nejovlivnitelnějším studentem na světě.“ Kanin nezněl ani pobaveně, rozzlobeně nebo rezignovaně. Prostě konstatoval holý fakt. „Ano, věděl jsem, že se nakonec vydáš hledat poslední zbytky svého starého života. Každý to dělá. Nejsi z těch, kteří poslouchají dobré rady – musíš se přesvědčit na vlastní oči. To znamená, že…“ Hlas mu ochladl a oči se mu leskly tím prázdným, děsivým pohledem. „Náš společný čas se chýlí ke konci. Jestliže mě ještě jednou neposlechneš, budu to brát jako znamení, že už nadále nepotřebuješ žádného učitele. Je to srozumitelné?“


Přikývla jsem a Kaninův pohled změkl, i když hlas ne. „Co ten chlapec říkal?“ Zeptal se mě. „Poté, co ses mu ukázala?“


„Nic,“ řekla jsem nešťastně. „Křičel prostě ´upír´ a utíkal. Po tom všem, co jsem pro něj udělala, ten nevděčný malý…“ Zarazila jsem se v polovině, nechtělo se mi o tom víc přemýšlet, ale Kanin pozvedl obočí a tiše mi řekl, abych pokračovala. „Znám ho léta,“ zavrčela jsem. „Dělila jsem se s ním o jídlo, dávala na něj pozor, stála za ním, když mu chtěli nakopat zadek-.“ Stáhlo se mi hrdlo a já překřížila paže. „A po tom všem…“ Odmlčela jsem se a nevěděla, zda se mi chce brečet a nebo vytrhnout dveře z pantů a prohodit je zdí. „A po tom všem..“ Zkusila jsem to znova.


„V tobě stejně nakonec neviděl nic víc než zrůdu,“ dokončil za mě Kanin.


S výkřikem jsem se otočila a praštila pěstí do zdi. Omítka prolétla zdí a zanechala po sobě šesti palcovou díru. „Sakra!“ Opět jsem praštila do zdi a cítila, jak s uspokojivým praskáním ustupuje. „Byla jsem jeho přítel. Byla jsem tím, kdo ho udržoval naživu, po všechny ty roky jsem ho držela, i když se ulíval, všechny ty roky hladovění, jen aby on neměl hlad!“ Ještě jednou jsem udeřila pěstí do zdi a pak se naklonila a opřela se o ni čelem. Oči mě pálily a já je držela pevně zavřené a přála si, aby ta bolest odešla. „Měl by to vědět nejlíp,“ zašeptala jsem skrze zaťaté zuby. „Měl by mě znát mnohem lépe.“


Kanin se ani nehnul, nechal mě ničit stěny své kanceláře bez jediného slova. Nakonec se zvedl a stoupl se těsně za mnou. „Řekla jsi mu, kde jsme?“ Zeptal se tichým hlasem.


„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou proti zdi a nakonec se odtáhla. „Já jsem ne…moment. Ano, možná, …že jsem se zmínila o nemocnici. On ale neví, kde se nachází.“ Napůl jsem se otočila a podívala se na Kanina, který mě sledoval vážným pohledem. „Každopádně by se sem rozhodně nešel porozhlédnout, tak jako tak,“ řekla jsem a ve svém hlase slyšela hořkost.


„Většinou se bojí i opustit úkryt, natož sektor.“


„Pořád jsi tak naivní.“ Kanin si rukou otřel oči a ustoupil. „Počkej tady. Neodcházej z nemocnice. Brzy se vrátím.“


„Kam jdeš?“ Zeptala jsem se najednou celá nervózní. Cosi mě napadlo a uvnitř mě zamrazilo. „Nepůjdeš… po něm, že ne?“


„Ne,“ řekl Kanin, který se zastavil ve dveřích a mně se ulevilo. „Musím ale nastavit alarmy po okolí. Těch pár, co už tam jsou, obávám se, stačit nebudou.“


„Kvůli čemu?“ Zamračila jsem se následovala ho chodbou. Neodpověděl a já na něj jen tak koukala, když v tom mi to došlo. „Myslíš si, že to Stick někomu řekl,“ hádala jsem a pospíchala, abych s ním udržela krok. „To se nestane. Říkám ti, Kanine, že toho se bát nemusíš. Na to je příliš zbabělý, aby s tím za někým šel.“


„Možná.“ Kanin došel do recepce a u stolu mě zarazil. „A možná, že tě překvapí. Počkej tady. Zkoušej si techniku s mečem. Neopouštěj areál nemocnice, rozumíš? Po dnešku nebudeš moct jít kamkoliv, aniž bys spustila poplach, pokud nebudu s tebou.“


„Pořád si myslím, že je to zbytečné, Kanine.“


Věnoval mi soucitný pohled. „Možná, že to bude tak, jak říkáš. Možná, že mě ten hoch překvapí. Já už ale žiji příliš dlouho na to, abych něco přenechával náhodě, zejména pokud se tu jedná o lidskou zradu. Pokud se tu nedá nic ztratit a třeba i jen minimálně získat, můžeš se na to spolehnout. A teď mi dej své slovo, že se nebudeš pokoušet odejít.“


„Co když budu muset jít ven?“


„Buď tu zůstaň a nebo odejdi a už se nevracej. Je to jen na tobě.“


„Fajn.“ Pozorovala jsem ho. „Nebudu se snažit odejít.“


„Odpust mi, že mi tohle tvé slovo nestačí,“ setřel mě Kanin ledovým hlasem. „Chci tvůj slib. Odpřísáhneš mi to?“


„Ano!“ Vycenila jsem na něj své tesáky. „Přísahám.“


Přikývl a odvrátil se. Sledovala jsem ho, jak šplhá výtahovou šachtou a snažila se propracovat všemi těmi svými rozvířenými emocemi: zlost, frustrace, zklamání, ublíženost. Jednu sekundu jsem Sticka nenáviděla a hned v zápětí jsem skoro rozuměla té jeho okamžité hrůze. Pohrdala jsem jím a myslela si, že stojí za houby, zvláště po tom všem, co jsem pro něj udělala, ale rozuměla jsem mu. Koneckonců, on jen zareagoval na upíra, který se najednou objevil u něj doma. Kdyby náhle zmizel a najednou se vrátil jako pijavice, asi bych taky zareagovala stejně. Nebo, možná, že bych se snažila prokouknout skrze svou bezmyšlenkovitou reakci a pokusila se si s ním promluvit, už kvůli našemu přátelství. Nevím. Myslela sem si, že to Kanin přehání s tím nastavováním alarmů a mým zákazem opouštět nemocnici, když to přitom vůbec nebylo nutné.


Teprve až když odešel jsem si vzpomněla na toho podivného upíra, kterého jsem předtím potkala ve svém starém domově, toho s mrtvým pohledem a děsivým úsměvem. Chtěla jsem vylézt po lanech a pospíchat za Kaninem, abych ho varovala, ale právě jsem mu slíbila, že neopustím nemocnici. Kromě toho, Kanin byl u velký a zdatný upír. Dokázal se postarat sám o sebe.


Trénovala jsem svá cvičení s mečem, přemýšlela o Stickovi a co jsem mohla udělat jinak, toulal se po chodbách a čekala, až se můj učitel vrátí.

Ale Kanin se tuto noc nevrátil.

2 komentáře:

  1. super.. díky za překlad :) Nemám kahina moc v lásce, ale nechci aby se mu něco staalo :/ jinak Stick se zachoval celkem pochopitelně, ikdyž mi leze na nervy :/ :D mooc se těším na pokračování :) díky za přaklad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad. Skvělý...

    OdpovědětVymazat