středa 13. března 2013

35. kapitola


Držel ji o pár vteřin déle, než bylo nezbytné, a jejich dech se mísil v chladném nočním vzduchu. Když ji nakonec pustil, odstoupila od něj tak nenuceně, jak jen dokázala.

„Děkuju ti.“ Znělo ti příliš jednoduše pro tak intimní moment, ale byla to jediná vhodná slova, když Darius stál poblíž a Griffin byl jen o pár stop dál na druhé straně plotu.

Griffin se dostal nahoru a přes plot s mnohem menším divadlem. Musel odmotat její polštář nahoře, protože o minutu později skončil na zem na druhé straně a provaz před Helen visel daleko blíž zemi. Griffin stál ve vteřině vedle nich.

„A co s tím provazem?“ zeptala se Helen, když Griffin znovu chytil dech.

„Necháme ho tu,“ řekl Darius. „Na tom nezáleží. Stráže se sem nějakou dobu nevrátí. Kromě toho, dokonce i kdyby jeden z nich posvítil lucernou přímo na plot, bude těžké všimnout si přes ty stromy provazu.“

Helen nebyla nadšená myšlenkou, že by měla dokončit jejich úkol jen v korzetu a spodničce , ale nemohla s tím nic dělat.

„Jaká je nejlepší cesta do domu?“ poprvé se Darius podíval přímo na Rauma.

„Přijde na to,“ řekl Raum.

„Na co?“

„Na to, která služebná se plíží ze svého pokoje, aby se setkala se svým milencem, nebo který postarší sluha nechal odemčené dveře.“

„To jsou všechny možnosti, jak se dostat do domu?“ zeptala se Helen.

Raum obrátil svůj pohled na ni. „Je spousta možností, Helen.“

Neměla čas se nad tím zamýšlet.

„Stále máme ještě nějaký čas před další hlídkou,“ řekl Griffin. „Pokud budeme opatrní a budeme se držet u stromů, můžeme si prohlédnout dům, aniž by nás spatřili.“

Už vyrazili, když si Helen uvědomila, že je Raum nenásleduje. Otočila se a uviděla ho stát s rukama zkříženýma na hrudi.

„Co se děje?“ zašeptala Helen.

Bratři se zastavili. Raum natáhl ruku směrem k Dariovi. „Ten meč?“

Na chvíli Darius opětoval Raumův pohled a Helen zajímalo, jestli mu meč vůbec dá zpátky.

Ale pak přistoupil blíž k Raumovi, odvázal meč a podal mu ho bez jediného slova.

Raum přikývl a připevnil si ho k opasku, když znovu vyrazili směrem k domu. „Pojďme tedy.“

Pohybovali se lesem a zpomalili, když se světla a zadní část domu objevily mezi stromy. Raum ukázal vlevo a oni ho beze slova následovali. Dorazili na místo, kde viděli na zadní část domu a podívali se nahoru, prohlíželi si průčelí kvůli cestě, kterou se dostanou dovnitř. O chvíli později jim Raum ukázal, ať jdou blíž.

„Támhle. Ve druhém patře.“ Všichni se podívali tím směrem.

Ve druhém patře bylo otevřené okno, mříže vedly až zemi a za oknem byla tma.

„Můžeme využít mříží, abychom tam vylezli,“ řekl Raum.

„Jak víme, že je ten pokoj prázdný?“ zeptala se Helen.

„Z mých zkušeností je důvodem, proč je okno otevřené přes mříže v tomto ročním období, noční schůzka.“ Odpověděl. „Ale skutečná odpověď na tvou otázku je to my nevíme.“

„Nádhera.“ Nemohla si pomoci, byla sarkastická. Její ruka byla stále otupělá z cesty přes plot a cítila se bez košile příliš obnažená. Ale chtěla jít s nimi a Darius s Griffinem to povolili navzdory svému úsudku. Nebylo by fér vyžadovat nyní jejich soucit. Poleze nahoru po mřížích ať tak, či tak – a bude čelit čemukoliv, co je v té místnosti nad nimi.

„Jdeme.“ Darius už mířil k domu, když Raum položil svou ruku na jeho paži. Darius se zastavil a podíval se dolů na ruku, jako kdyby nemohl uvěřit, že se ho Raum opovážil dotknout.

Raum stáhl svou ruku. „Jakmile budeme uvnitř, zamířím do sklepa odstřihnout plynové lampy. Snažte se nekonfrontovat Alastora, dokud nebudou vyřazené.“

„Co pak ty?“ zeptala se Helen. „Jak tě najdeme?“

Cítila na sobě Griffinův pohled a přemýšlela, jestli ho bolí, když ví, že jí záleží na Raumovo bezpečí.

„Najdu vás,“ řekl Raum. „Se mnou si nedělejte starosti. Soustřeďte se jen na váš úkol.“

Proplížili se podél lesa, dokud se neocitli přímo u otevřeného okna. Raum ukázal dopředu a všichni běželi přes trávník k mřížím a nejasným stínům okolo domu.

Jako u plotu, i tady šel Darius první, zatímco ostatní se rozhlíželi kvůli strážím. Vylezl nahoru a na chvíli zmizel, poté se znovu objevil v okně a mával, ať jdou. Raum šel další, následovaný Helen. Navzdory klidnému stoupání mužů sama ze začátku našlapovala opatrně, nechtěla pokoušet své štěstí na kluzkých mřížích. Ale po pár krocích bylo zřejmé, že jsou silné jako dub, a ona vyšplhala zbytek cesty bez potíží. Jen žasla, že proti šplhání po provaze je to tak lehké.

Naklonila se z okna a dívala se, jak Griffin začíná šplhat. Byl jenom o pár stop výš, když uviděla světlo z lucerny pohybovat se při okraji domu. Kývalo se zleva doprava, a i když ještě nemohla říct, kdo to přichází, viděla toho dost během chladných hodin, které strávili čekáním na cestu přes plot, aby věděla, co to znamená.

Naklonila se hlouběji přes parapet a zašeptala tak nahlas, jak se jen opovážila. „Pospěš si, Griffine. Někdo přichází.“

Griffin vzhlédl od mříží a následoval Helenin pohled ke světlu na okraji domu.

„Myslím, že je to někdo ze stráží,“ řekla.

Obrátil svou pozornost zpátky ke svému úkolu a šplhal rychleji. Helen viděla světlo, které se stávalo jasnější a jasnější každou vteřinou. Griffin byl jen pět příček od parapetu, pak tři, pak dvě. Noha v kalhotách se objevila zpoza rohu domu a světlo osvítilo část trávníku pod ní. Prohlédl budovu a Helen poznala strážného, který běžel za psy, když minulou noc zmizela v tunelu.

Nyní hlídač pokračoval dopředu, mířil k zadní části pozemku. Nedíval se jejich směrem, když se Griffin vytáhl na parapet, a Helen ho chytila za ruku, jako kdyby v tom byl nějaký rozdíl. Spadl do místnosti s tlumeným žuchnutím a ona vyslala tichou vděčnou modlitbu, že je na zemi tlustý koberec.

Ve vteřině stál na nohou, natáhl ruku a pomohl jí z podlahy.

„Všecko v pořádku?“ zašeptal.

Přikývla a rozhlédla se kolem.

Byli v obyčejné ložnici. U zdi stála malá postel, sekretář, skříň a noční stolek. Na posteli ležel mušelínový župan a Helen si na chvíli představila služebnou, která tu pravděpodobně bydlela. Možná utekla do noci, aby se setkala se svou láskou. Helen přemýšlela, jestli byl její život jednoduchý. Jestli se starala jen a jen o jednoho muže a měla matku a otce, které o prázdninách navštěvovala.

Pak Helen uviděla Rauma, jak míří ke dveřím.

„Pamatujte,“ řekl, když jimi procházel, „nekonfrontovat Alastora, dokud nebudou vyřazené lampy. Jinak budeme mít plné ruce s víc než jedním démonem. Najdu vás hned, jak to jen půjde.“

„Nemyslíš, že jsi na něco zapomněl?“ zavolal Griffin na Rauma, když došel ke dveřím.

Raum se rozhlédl. „Co by to mělo být?“

„Ten meč?“ Griffin nadzvedl obočí v otázce. „To my jdeme najít Alastora. Zdá se, že bychom my měli mít meč.“

„A dát vám další důvod, abyste mě tady nechali?“ Raum zavrtěl hlavou. „Nemyslím si. Řekl jsem, že vám pomůžu bojovat s Alastorem, a mám v úmyslu své slovo dodržet. Kromě toho východ slunce je ještě daleko.“

„Ale jak zjistíme, kde je Alastor?“ zeptala se Helen.

Raum pokrčil rameny. „Nemám ponětí.“

Otočil se a zmizel v chodbě.



***



Trvalo jim několik minut, než vyrazili. Dohadovali se, jestli zkusí první patro nebo dřív přízemí, nakonec se dohodli, že začnou v hale a pak zamíří do horního patra. Tam nakonec našli Alastora posledně.

Griffin stál u zdi u dveří a poslouchal, než strčil hlavu do chodby a ujistil se, že je všude klid. Teprve potom na ně zamával, aby ho následovali. Krok za krokem se pomalu blížili ke schodišti, opatrně kráčeli po koberci a dávali pozor, aby některé z prken nezavrzalo.

Byli téměř u schodiště, když je Darius zastavil zvednutou dlaní.

Přiložil si ruku k uchu a naznačil, že mají poslouchat. Helen stála velmi klidně a snažila se soustředit na zvuk svého dechu a starožitných hodin, které tikaly někde v domě. Ze začátku neslyšela nic, ale o chvíli později zachytila něco ve vzduchu. Naklonila hlavu a snažila se zaměřit na zvuk.

Přicházela k ní hudba, jako kdyby smyčcové a dechové nástroje zněly z patra pod nimi.

Darius nadzvedl obočí a ukázal dolů v tiché otázce. Griffin přikývl a začali sestupovat po schodech a Helen vroucně doufala, že žádný sloužící se nebude v noci potulovat po chodbách.

Zvládli to až dolů, aniž by spatřili živou duši. Darius vystoupil na podestu a otočil se k výklenku ve zdi. Byli téměř v bezpečí stínů za dveřmi, když se z pokoje ozval mužský hlas.

„Pojďte, pojďte,“ říkal, jeho hlas byl tichý a přátelský. „Nestyďte se. Čekám na vás.“

Ztuhli, v očích paniku.

„Mluvím na vás, přátelé,“ řekl hlas. „Prosím, připojte se ke mně v knihovně. Neušli jste celou tu cestu, abyste teď utekli, že ne?“

Nebylo žádných pochyb, že neviditelný muž mluví k nim. Nemohla pochopit, jak mohl vědět o jejich přítomnosti.

Ale na tom nezáleželo. Slyšela, jak se Griffin nadechl, a věděla, že se chytili do pasti. Jeho rty byly stažené do úzké linky, když přešel směrem ke dveřím a Helen schoval ochranitelsky za sebe. Darius se postavil vedle bratra.

Oheň v krbu praskal a teplo dýchlo Helen do tváře, když překročili práh místnosti. Mohla to být jakákoliv bohatě vybavená soukromá knihovna. Police lemovaly stěny a dosahovaly v celé své kráse až ke stropu. Helen zachytila citronovou vůni a nemohlo být pochyb, že dřevo se pravidelně leští, aby police zářily, i když jsou ve stínu.

„Ah. Tady jste.“ Muž se zvedl z křesla u krbu.

Ne. Žádný muž.

Monstrum, připomněla si Helen, jakkoliv z vnějšku vypadá.

„Je hezké, že vás poznávám.“ Přistoupil k nim a natáhl ruku k přivítání.

Darius a Griffin ignorovali nabízenou ruku.

„Jak si přejete.“ Stále se usmívající Alastor přešel jejich zjevné opovržení. Podíval se přímo na bratry. „Vy musíte být Griffin Channing. A předpokládám, že tento divoce vyhlížející gentleman po vaší straně je váš bratr Darius.“ Naklonil se k nim a jeho pohled zachytil Helen, jako hladovějící muž zírající na chleba. Helen nerozuměla hladu v jeho očích, ale nelíbilo se jí to. „A tohle musí být krásná Opatrovatelka Helen od Cartwrightů. Navzdory všemu, měl bych vám říct, že obdivuji vaše rodiče. Vydrželi naživu mnohem déle než ostatní a i vás udrželi naživu.“

Helen sebou při těch slovech trhla. Nechtěla přemýšlet o tom, jak tato věc lovila její rodiče. Plánoval jejich smrt. Objednal si oheň, který je zabil.

Otočil se k nim zády a zamířil k pokojovému baru ve skříňce u zdi. Jeho nedostatek zájmu o jejich přítomnost – a jejich očividné plány zničit ho – Helen vyděsily. Byl příliš sebevědomý na někoho, kdo bude čelit přesile tři na jednoho.

„Mohu vám něco nabídnout?“ zeptal se stále otočený zády, když něco naléval do sklenice. „Lihovinu. Možná víno? Nebo fádní nápoj, který Britové nazývají čaj?“

Těsně nad límcem košile Helen zachytila část značky na Alastorově krku. Byl to drak, který vystupoval z velkého ohně jako bájný fénix.

Přešla dopředu, až stála vedle Griffina a Daria. Sledovala, jak se jejich oči upírají k lampám, kde stále ještě hořel oheň. Z jejich výrazu vyčetla to, co už dávno věděla, že budou muset počkat, dokud nebude přerušený přívod plynu. Mimo to Raum má stále meč a bez něj to nemohou s Alastorem skoncovat.

„Ne? Nic?“ Alastor se k nim znovu otočil. „Žádné občerstvení, zatímco marně čekáte na vašeho zrádného spojence?“

Helen se sevřelo srdce a dech se jí zastavil v hrdle. Alastor věděl o Raumovi.

„Co jste s ním udělal?“ zeptala se a snažila nepanikařit.

Alastorův hlas byl klidný. „Raum Baranov mě nezajímá. Moji stráže ho měly v rukou dlouho předtím, než se dostal ke kontrolnímu panelu.“ Vrátil se zpátky ke křeslu o krbu. „Pojďte. Posaďte se. Máme toho hodně k prodiskutování.“

„Nemáme o čem diskutovat.“ Zavrčel Griffin.

Alastor se zasmál. Jeho smích byl chladný a bez emocí. „Mýlíš se, můj mladý Opatrovateli.“

„Je to všechno kvůli ničemu.“ Slova byla venku, než se mohla Helen zastavit. „Nevíme, kde to je.“

Alastor se na ni podíval. Jeho oči byly černé jako u vrány. „Ah, ale v tom je ten rozdíl, slečno Cartwrightová, já ano.“

„Tak proč jste si to nevzal?“ zeptal se Griffin. „Pokud víte, kde to je, mohl jste si to kdykoliv vzít.“

Helen věděla, že se Griffin držel zpátky a stále doufala, že Alastor blafoval ohledně Rauma a lamp, které měly zhasnout.

Alastor přikývl. „Zcela správně. Ale jak vidíte, právě jsem na to přišel a vzhledem k… nedostatku mého času se zdálo nejchytřejší nechat vás vrátit se ke mně, což jsem věděl, že uděláte, po tom fiasku včera večer.“ Lokl si svého pití. „Mimochodem, slyšel jsem o tom starém pánovi, Galizurovi. Upřímnou soustrast.“

Darius vykročil vpřed s tváří napjatou vztekem.

Griffin chytil bratra za paži. „Ještě ne,“ zašeptal.

Alastor se zasmál, zvedl se a přešel k ohni. „Obdivuji vaši vášeň, Darie! Vaši směšnou naději a ještě směšnější víru tváří v tvář porážce.“ Zvedl pohrabáč u krbu, prohrabal praskající polena v ohništi a pokračoval. „Je to pravá známka lidskosti. Dokonce, i když se mi hnusí jejich slabost, jejich utrpení, dychtím po jejich přesvědčení. Jejich ochota obětovat se pro takzvané vyšší dobro. Jejich prostá víra v dobro a zlo.“ Otočil se k nim čelem. „Zdá se, že Alliance podnítila tyto vlastnosti také ve svých Opatrovatelích. Jak smutné pro vás.“

Griffin zavrtěl hlavou. „Nepotřebujeme tvoji lítost kvůli tomu, co jsme.“

Alastor přikývl. Helen se divila, jak může vypadat tak lidsky. Přešel knihovnu a položil své pití na stolek, jako by to udělal kterýkoliv muž v Londýně.

„Ať je to, jak chce, je to škoda, promarnit takovou sílu, takový talent, na něco tak blízkého smrtelníkům.“ Promnul si ruce. „Ale dost už toho. Jsme na opačných stranách, jako jsme bývali vždy. Jeden noční rozhovor to nezmění, že?“ pokračoval, aniž by čekal na odpověď. „Teď, pokud mi prostě necháte tu dívku, můžete jít.“

Helen si myslela, že ho špatně slyšela, dokud Griffin nepromluvil.

„Nechat vám tu dívku?“ zeptal se jasně zmatený. Alastor pohlédl přímo na ni. „Helen?“

„Správně. Pokud mi tu necháte Helen Cartwrightovou, vy dva můžete odejít nezranění.“ Řekl to jednoduše, jako kdyby to dávalo dokonalý smysl, i když to bylo tak totálně absurdní.

„Helen tu s vámi nezůstane.“ Griffin se k ní přiblížil s tváří napjatou hněvem. „Musíte být šílený!“

Alastor pochopil Griffinovo ochranitelské gesto. Výraz v jeho obličeji se změnil. „Ah. Takhle to je? Dobře, to věci komplikuje, ale ne moc.“

„Já… Já tomu nerozumím,“ řekla Helen. „Nemám ho. Nemám ten klíč.“

„Nechte to na mně,“ řekl Alastor a jeho hlas byl ledový. „Přepokládám tedy, že odmítáte vyhovět mému požadavku?“

„Řeknu vám, co máte udělat se svým požadavkem…“ začal Darius.

„Darie,“ Varoval ho Griffin.

Alastor si povzdechl. „Dobře tedy.“

Helen se rozhlédla, když se místnost ponořila do ticha. Alastorova tvář vypadala klidná a ačkoli jeho oči byly stále otevřené, zdálo se, že je nevidí. Helen přemýšlela, jestli se dostal do nějakého zvláštního transu, aby něco konkrétního udělal, ale pak si vzpomněla.

Lampy stále svítily. A oni neměli meč.

3 komentáře:

  1. Děkuji za překlad. Kdy bude další kapitola? :)

    OdpovědětVymazat
  2. děkuju, tohle je napínavé jak kšandy :D

    OdpovědětVymazat