středa 6. března 2013

34. kapitola


„Jak dlouho ještě?“ Helen se snažila udržet a nedrkotat zuby, když se ukryli zvenčí za domem u Alastorova plotu.

Cestou k panství použili kanalizační tunely, ale tentokrát z nich vyšli dvě míle od domu. Tichou chůzi došli na okraj pozemku za méně než půl hodiny. Nebylo těžké zůstat v skrytu. Používali lesy jako úkryt, dokud nedorazili k slabě osvětlené části plotu, kterou jim Raum ukázal na mapě. Už to trvalo aspoň tři hodiny, co dorazili, a Helen začala mít strach, že se k překonání plotu nikdy nedostanou, když ten čas konečně přišel.

„Pokud se drží plánu, který mají,“ řekl Griffin od stromu vedle ní, „měl by se znovu objevit asi za deset minut.“

„A měli by přeskočit tuhle část plotu v příštím kole,“ řekl Darius ze tmy. „Což znamená, že vyrazíme, jakmile projdou, abychom získali co nejvíc času.“

Raum, který se opíral o strom na druhé straně, neřekl nic. Helen cítila jeho odstup v každém nepatrném pohybu. Stále si od nich udržoval na cestě určitou vzdálenost. Ruku měl položenou na srpu u opasku, i když stráž nebyla nadohled. Jakoby očekával, že se proti němu obrátí každou minutou. Jako kdyby si nedůvěřovali, i když měli stejný úkol a všichni byli připraveni vniknout do Alastorova domova.

„Jdu se podívat k plotu,“ zašeptal Griffin zprava. „Mohl bych třeba vymyslet, jak se dostat dovnitř rychleji, pokud se podívám dost zblízka.“

Darius se přikrčil vedle něj. „Půjdu s tebou.“

„Zůstaň tady, Helen. Nehýbej se a zůstaň úplně zticha.“ Jeho oči přejely na Rauma. „Pokud nebudeš potřebovat pomoc, samozřejmě.“

Povzdychla si, váhala mezi omluvou Raumovi a utišením Griffinových obav. „Budu v pořádku. Jen buď opatrný.“

Griffin přikývl. O vteřinu později byli pryč mezi tichým šuměním listů.

Helen se otočila na Rauma. „Omlouvám se.“

Pokrčil rameny. „Omluva není nutná. Kdybych byl Griffinem, chtěl bych tě přede mnou taky ochraňovat.“

„I tak…“ řekla. „Pomáháš nám. Myslím, že by se to mělo počítat.“

„Podle mé zkušenosti se nic nepočítá.“ Kromě těch slov jeho hlas nezněl hořce. Zněla v něm stejná rezignace, kterou už u něj předtím slyšela. Jako kdyby věděl až příliš mnoho o světě. Zahlédl budoucnost a už věděl, že nemá cenu bojovat se současným stavem věcí.

„A stejně jsi tady.“

Viděla ho přikývnout ve tmě. „Jsem.“

„Proč?“ zašeptala. „Co tě přimělo změnit názor?“

Zvedl větvičku ze země a točil s ní v ruce, když promluvil. „Můj život. Nebo spíš jeho absence.“

„Co tím myslíš?“

„Bylo mi dobře, staral jsem se jen sám o sebe, celé ty poslední roky. Byl jsem sám.“ Z jeho hlasu poznala, že je to lež, ale nemohla to říct nahlas a zranit jeho pýchu. Tiše poslouchala, když pokračoval. „Ale to není skutečný život. Myslím, že je čas, abych čelil Dictatě a byl skutečně a opravdu volný. Už mě unavuje utíkat.“ Odmlčel se. „A pak mi také záleží na tobě.“

Poslední část ji překvapila. „Na mě?“

Vzdychl. „Ano.“

„Co to má co dělat se mnou?“

Dlouze se odmlčel, než znovu promluvil. „Už je to dlouho, co ve mně někdo věřil, Helen. Je to dlouho, co jsem věřil sám v sebe. Ale posledních pár dní…“

„Ano?“ zeptala se jemně.

Nepřítomně trhal uschlý list. „Cítil jsem, že ve mně věříš, a i když to není moc, začal jsem přemýšlet, jestli je v mém životě vše, co je třeba. Je to lákavé, mít jednu osobu, která člověka opravdu zná. Jednu osobu, která zná temnotu, která leží uvnitř nás, a stejně v nás věří.“

Zamyslela se nad těmi slovy, a zajímalo by ji, jestli to myslí doopravdy.

„A je tu ještě jedna věc,“ řekl jemně.

„Co je to?“

„Nechci tě vidět zraněnou.“ Otočil se k ní a jeho pohled vyhledal její. „Je to šílené, že ano? Neviděli jsme se od doby, kdy jsme byli dětmi, ale já pořád cítím stejnou touhu tě ochraňovat.“

Jeho přiznání ji rozrušilo. Co měla říct? Že od té doby, co ji našel v továrně, už si není ničím jistá? Že její loajalita je stále sporá kvůli matným vzpomínkám na modrookého chlapce, který se na ni díval s nákloností a dal jí v zahradě nevyřezaný klíč?

Svěřil jí pravdu. Měla by udělat to samé.

„Cítím to stejně jako ty.“

Tiše se ve tmě zasmál. Jeho smích byl napjatý a nejistý, jako kdyby to už dlouho nedělal. „Oceňuji tvůj sentiment, ale nepotřebuji tvou ochranu. Jsem o stopu vyšší a o sto liber těžší než ty.“

Usmála se, tato pravda jakoby vnesla mezi ně důvěru a přátelství. Bylo to jako dojít domů po dlouhé cestě.

„Ano, ale jsou tu i jiné druhy nebezpečí,“ řekla.

„Jako co?“

„Osamělost. Vina. Zoufalství.“ Usmála se. „Abych jmenovala alespoň některé.“

„Co budeš dělat, až to všechno skončí?“ zeptal se Raum.

„Nevím. Předpokládám, že se naučím všechno co potřebuji vědět, abych splnila svou povinnost jako jeden z Opatrovatelů. A přebuduji dům, ve kterém jsem vyrůstala.“ Podívala se mu do očí. „Vysázím novou zahradu.“

Nemohla odtrhnout svůj pohled od jeho, a on položil ruku na její tvář a palcem jí jemně přešel po rtech. Jeho kůže byla drsná a plná mozolů a jí se ten pocit líbil. Všechny její ztráty – a ano, všechny její city – se odrážely v jeho očích.

„Stráž se blíží.“ Raum spustil ruku z její tváře, když se Griffin objevil vedle ní. „Jakmile přejdou, vyrazíme.“

Helen přikývla, její tvář hořela studem, a pokud by byla k sobě upřímná, musela by přiznat něco nebezpečně se podobající touze.

Darius se usadil u kmenu stromu vedle Griffina. O pár minut později slyšela Helen kroky přicházející stráže na druhé straně plotu. Podívala se před sebe a zaznamenala pozici stráží ve světle, které se pohupovalo kus nad zemí a vrhalo podivné stíny do korun stromů. Byla to jen zběžná prohlídka, jak očekávali. Pokud by byli Alastorovi muži v pohotovosti, zaměřili by svou pozornost jinam. Je zřejmé, že nikdo nebyl nějak znepokojen ohledně zalesněné oblasti za zadní částí domu. Helen to naštvalo. Očividně je Alastor musel považoval za tak hloupé, že použijí stejné místo vstupu dvakrát za sebou.

Slyšeli, jak se kroky stráží ztrácí v dálce a jejich světlo zmizelo ve tmě. Pak všichni vstali a připravili se na cestu.

„Cesta je volná.“ řekl Griffin. „Pojďme.“

Následovala ho a Daria k plotu, cítila Raumovu přítomnost za sebou a násilně vyhnala z mysli všecko, co mezi nimi proběhlo v Griffinově nepřítomnosti. Na tom nezáleželo. Vše, na čem záleželo, bylo tady a teď – zničení Alastora a opěrný bod Legionu v tomto světe.

Dorazili k železnému plotu. Helen se podívala nahoru, hledala jeho vrchol. Nemohla ho najít. Ať už kvůli jeho výšce nebo černému kovu, který splýval s tmou kolem nich, ten plot vypadal, že pokračuje pořád dál a dál a nekonečně stoupá k noční obloze. ...

Zachvátila ji první křeč paniky. Ignorovala ji, když si Griffin začal rozepínat košili.

„Co to děláš?“ zašeptala.

„Chystáme se vytvořit provaz,“ vysvětlil. „Svážeme naše košile dohromady a ty přidáš… cokoliv, co můžeš přidat, aby sis zachovala důstojnost - “

„Počkej chvíli,“ přerušila ho, byla si jistá, že ho neslyšela správně. „Chceš, abych se svlíkla? Tady?“

„Je to jediný způsob,“ pokračoval Griffin, sundal košili a odhalil svá svalnatá ramena. „Pokud zahákneme uzel provazu na vrcholu a necháme ho viset přes druhou stranu plotu, můžeme ho využít ke šplhání nahoru a přes. Darius půjde první a bude následován Raumem. Potom ti udělám stoličku.“

„A pak co?“ snažila se představit si to a jakmile se zamyslela, pochopila, co navrhuje a o čem doufala, že není pravda.

Podíval se jí do očí.“Budeme muset použít uzle a lana jako oporu pro nohy a ruce, ale bude to jednodušší, než překonávat plot jen tak. Tyče jsou z hladkého kovu a navzájem rovnoběžné. Není tam nic, čeho se přidržet, kromě provazu.“

Chtěla se nahlas zasmát té myšlence. Sotva zvládala jízdu na koni, aniž by spadla. Přelézání kovového plotu s ostny nahoře uprostřed noci nebyl dobrý začátek.

Ale věděla, že tu není žádná jiná možnost. Tohle bylo ono. Jejich cesta dovnitř.

A pokud to mohou udělat muži, tak ona také, dokonce i když to vyžaduje šplhání po laně a částečné svlečení kdesi uprostřed lesa.

Svlékla si své sako a podala ho Griffinovi, který už svazoval svou košili s Dariovou. A pár vteřin později jí Raum podával svou košili, aby ji přidali k provazu. Zachytila z látky pižmovou vůni a teplo a vybavila si chvíli, kdy se dotýkal jejích rtů svým palcem. Pospíšila si, aby předala košili Griffinovi předtím, než se mohla ještě víc rozptýlit.

Doufala, že její sako spolu s jejich košilemi bude stačit. Ale když Griffin a Darius rozprostřeli svázané oblečení, dokonce i ona viděla, že nedosahuje blízko k zemi na druhé straně.

Griffin se k ní otočil. „Je mi to líto Helen.“ Jeho pohled sklouzl k jejímu hrudníku. „Máš něco ještě pod tím?“

Její tváře hořely. „Jen korzet a spodničku.“

Těžce se nadechl, jeho pohled byl omluvný. „Obávám se, že budeme potřebovat tvou košili. Stále nebudeme tak blízko, jak bych chtěl, ale každý kousek pomůže.“

Přikývla, uvědomila si, že mají málo času. Odsunula své ponížení a začala s blůzou, vyhýbala se pohledům mužů, když si svlékla košili a podávala ji Griffinovi.

Netrvalo mu dlouho dokončit provaz. Když skončil, dvakrát zkontroloval uzle a otočil se na Daria.

„Připraven?“

Darius přikývl.

Griffin hodil jeden konec provizorního lana směrem k vrcholu plotu. Nefungovalo to a on to ještě párkrát vyzkoušel, než se k nim otočil s frustrací. „Je to příliš lehké. Nemůžu dostat konec na vrchol plotu.“

Raum zvedl velký kámen ze země a natáhl ruku k provazu. „Nech mě.“

Griffin zaváhal předtím ,než mu ho podal.

Jakmile měl Raum provaz v ruce, vytvořil na konci váček, položil dovnitř kámen a bezpečně ho zavázal. Pak ustoupil dozadu a hodil. Kámen, který táhl zbytek provazu, přeletěl přes plot. Helen sledovala, jak se jejich svázané oblečení natáhlo na druhé straně.

Griffin se podíval na Rauma. „Dobrá práce.“

Darius přistoupil k plotu, chytil oba konce provazu a svázal je dohromady. Ustoupil a táhl, dokud uzel kousek po kousku nestoupal k vrcholu plotu. Jednou silou zatáhl, aby se ujistil, že uzel je bezpečně nahoře. Poté ho pustil, takže jeden konec se houpal na druhé straně kovového plotu.

Přitáhl si konec, který byl blíže k nim, a podíval se na Griffina. „Uvidíme se na druhé straně, bratře.“

Začal šplhat.

Vypadalo to jednoduše, ale Helen věděla, že je to zavádějící. Darius byl silný. Přitahoval se rychle od jednoho uzlu ke druhému, používal nohy, aby se udržel na houpajícím se laně. Konečně uslyšela zvuk jeho bot na kovu a věděla, že je nahoře. Seskočil na zem na druhé straně za méně než minutu.

Darius se na ně usmál přes mříže plotu. „Hračka.“

Raum si vzal provaz, podíval se nahoru a začal šplhat bez jediného slova. Byl dva uzle od vrcholu, když se přestal pohybovat. O pár vteřin později seskočil zpět na zem.

„Co je?“ zeptala se Helen. „Je něco špatně?“

Zaváhal, než se natáhl ke svému opasku. „Nemůžu se volně pohybovat s mečem, který se mi houpá na boku.“

Otočil se k plotu, jeho pohled vyhledal Dariův mezi tyčemi. A chvíli později mu podal meč skrze mříže se zřejmou neochotou a beze slova se vrátil k provazu. Nikdo nic neříkal, když stoupal do tmy. Jeho výstup byl stejně snadný jako Dariův a Helenina nervozita rostla, jak šplhal. Bude další na řadě a nesmí se oddat strachu.

Raum dopadl na zem na druhé straně. Na jeho čele se perlil pot, když podával Helen provaz přes plot.

„Zvládneš to.“ Podíval se jí do očí, když to říkal, a v tu chvíli tomu Helen věřila.

Vzala si provaz a studovala ho, jako kdyby jí měl dát nějakou nápovědu, jak začít.

„Natáhni se, co nejdál můžeš,“ řekl tiše Griffin. „Uchop jeden z uzlů a přitahuj se dokud neucítíš jeden z dalších pod svýma nohama.“

„Pak co?“ zeptala se, její hlas se třásl.

„Pokračuj v tom,“ řekl prostě. „Chytni, přitáhni, přesuň nohy k dalšímu uzlu. Lano se bude trochu houpat, ale nezůstávej příliš dlouho v jedné pozici. Tvé ruce se brzy unaví. Musíš se pořád hýbat.“

Přikývla, opakovala si jeho slova. „Pořád se hýbat. Dobře.“

Griffin se nervózně rozhlédl kolem a ona věděla, že se obává o čas. Čas, který je stála její nervozita. Přistoupila k provazu a natáhla obě ruce k jednomu z uzlů. Když jej našla, zaváhala, věděla, že jakmile začne, nebude cesty zpět.

Ale už teď nebylo cesty zpět. Alastor si objednal vraždu jejích rodičů. Pokud ho nechají dorazit zítra na Summit, použije svou sílu, aby ovládl svět – s klíčem nebo bez klíče, který jednou stejně najde. To bylo nevyhnutelné.

Zbývali už jen tři z nich. Tři Opatrovatelé. A jeden z nich ho má.

Jakmile ho Alastor najde, může změnit běh dějin podle svého. Helen by mohla přestat existovat. Nebo hůř, mohla by zjistit, že otročí Alastorovi nebo někomu – něčemu – ještě horšímu. Možnosti byly strašné a bylo jich nekonečně mnoho.

Tohle bylo ono. Museli to udělat.

Přinutila se přiznat si pravdu a pak se přitáhla, zvedla své tělo a nohy ze země, a její nohy tápaly po laně.

Nebylo to jednoduché. A ani přibližně tak jednoduché, jak to vypadalo u Daria a Rauma. Provaz se houpal tam a zpět a bylo téměř nemožné najít nohama uzel. Její ruce už začaly být unavené, když konečně jeden našla. Pamatovala si Griffinovy instrukce a zamítla nutkání odpočívat. Chtěla zůstat v relativním bezpečí jejích dvou malých uzlů.

Donutila se k pohybu, držela se nohama a natáhla se nad hlavu pro další uzel, než uvolnila nohy. Tentokrát to bylo lehčí. Našla uzel už po pár vteřinách slepého kopání v temnotě.

„Dobře!“ Zašeptal Griffin pod ní. „Máš to. Jen pokračuj.“

Pokračovala. Zbytek světa zmizel. Dokonce i jejich mise na zničení Alastora byla zapomenuta. Nyní jí zbyl jen ten provaz. Provaz a tma a sametové nebe nad ní. Natahovala se a přitahovala a pohybovala nohama, i když jí ruce hořely námahou.

A pak byla na vrcholu. Pozastavila se a uvědomila si, že se nezeptala, co má udělat, až bude nahoře. Možná protože vůbec nevěřila, že to zvládne až sem.

Nyní tu byla a připadalo jí hloupé volat dolů na Griffina. Byl to plot. Možná nebyla atlet, ale věděla, že je tu jen jedna cesta na druhou stranu.

Byl to ten vrchol, co ji děsil. Méně ostnů a více kolíků, bála se, že se zachytí o šaty nebo hůř, že se nabodne. Ta myšlenka, jakkoliv morbidní, jí ponoukla nápad.

Její pravá ruka se třásla, když se pustila a natáhla se mezi mřížemi na druhou stranu pro provaz. Když ho konečně držela, zapletla ho přes mříže a pomocí látky otupila hroty a kolíky na vrcholu plotu. Pracovala rychle, věděla, že její síla nevydrží napořád. Nebylo to dokonalé. Některé hroty ještě vykukovaly, když skončila. Ale tam, kde předtím trčely zastrašující kovové hroty, byl nyní polštář. Znamenalo to, že si zkrátila provaz na cestu dolů, ale nemohla si dovolit dělat si s tím starosti, když visela tak vysoko nad zemí, zoufalá, když se dostávala přes plot, aby mohla začít sestupovat.

Položila levou ruku na tyč nahoře a pak udělala to samé s pravou, drželi ji, když se snažila dostat nohy nahoru po jednom nebo po dvou dalších uzlech. Pak, když byly její nohy nepříjemně blízko jejím rukám, vytáhla nohu na vrchol plotu.

Cítila, jak se jí téměř okamžitě kov zakousl do kůže. Bylo to dočasné. Poté se všechno dělo nevyhnutelně rychle a nemohla se obtěžovat zajímat se o rozsah svých zranění. Její korzet se roztrhl, když táhla své břicho přes látkou zakryté tyče a na poslední chvíli přes něj přehodila druhou nohu.

To bylo vše, co mohla udělat, aby se nepustila a nespadla, ale donutila se dát si pár vteřin klidu, než se snažila nohama nahmatat uzly na provaze. Slézt dolů bylo jednodušší, ačkoliv se její ruce třásly námahou. Alespoň bylo to nejhorší za ní. Zvládla to nahoru a přes. Cokoliv se teď stane, byla stále blíž a blíž k zemi každým pohybem.

Dokud nebyla na konci provazu.

„Jsem na konci provazu,“ zašeptala ke komukoliv, kdo poslouchal. „Musela jsem ho použít, abych se dostala přes vrchol.“

„To je v pořádku.“ Raumův hlas přicházel ze zdola. „Vidím tě. Nejsi tak daleko od země. Pusť se a já tě chytím.“

„Jsi si jistý?“ Její ruce nyní sklouzávaly z provazu, kluzké potem a něčím, co mohla být její krev.

„Jsem si jistý,“ řekl. „Nenechám tě spadnout. Slibuji.“

Tohle byla ta slova, která ji přiměla se pustit. Raum ji nenechá spadnout. Navzdory všemu, co kdy řekl. Slíbil to.

A ona v něj věřila.

Pustila se a o chvíli později ji držel náručí.

Žádné komentáře:

Okomentovat