středa 20. března 2013

14. kapitola


Z TEMNOTY SE ozvala hudba, těžký, křupavý rytmus pulzující blízko mého ucha. Zamrkala jsem a přes ramena si přetáhla přikrývku, podrážděná vyrušením ze spánku, i když jsem byla ráda za konec snu. Který byl víc než jen noční můra.
Ve spánku jsem plula tmavou krajinou posetou podivnými, zamlženými orientačními body. Všude kolem mě utíkaly a plazily se deformované, nejasné postavy, které byly vždy mimo dohled, když jsem se otočila, abych jim čelila. V dálce se šouraly větší útvary, a ačkoliv nikdy nepřišli dost blízko na to, abych na ně zaostřila, věděla jsem, že mě sledují. V tom snu jsem něco hledala. Nebo jsem možná hledala únik z něčeho. Ale nemohla jsem to najít.
V pokoji mi hrála hudba a já zaúpěla, když jsem si uvědomila, že vychází z mého telefonu. Stále mrtvá jsem se převrátila a zamotala nohy do přikrývky a sáhla k nočnímu stolku. Pravá ruka mi šátrala po telefonu, pořád mi odskakovala od lakovaného povrchu a vybrace mě šimraly do bříšek prstů.
Pomalu jsem zamrkala, zvedla telefon a podívala se na displej, překvapená tím, že vrhá měkkou zelenou záři přes půlku pokoje. Číslo bylo neznámé a jméno nebylo k dispozici. Asi špatné číslo, ale i tak jsem telefon otevřela, kvůli času, který se ukázal na obrazovce. Bylo 1:33 ráno. Nikdo nevolá uprostřed noci, dokud se něco nestalo.
„Haló?“ Zakřehotala jsem, zněla jsem tak bděle jako medvěd v lednu. A skoro stejně tak přívětivě.
„Kaylee?“
Tolik ke špatnému číslu. „Hmm, jo?“
„Tady Tod.“
Sedla jsem si příliš prudce, až se mi zatočila hlava a musela jsem si protřít oči, aby mi za očními víčky přestala blikat světýlka. „Nash ti dal mý číslo?“ To znělo nedůvěřivě, i když mi spánek halil mozek jako mlha studené jezero.
„Ne, ještě jsem mu nevolal. Chtěl jsem ti to říct první.“
„Faaajn…“ I přes důležité informace, které mu prakticky visely z pusy, nemohla jsem opomenout jak a proč. „Kde jsi sebral mý číslo?“
„Je uložené v Nashově mobilu.“
„A kde jsi získal jeho mobil?“
„Nechal ho na svým prádelníku.“ Todův hlas byl klidný a nonšalantní, a já si ho skoro dokázala představit, jak krčí rameny, když mluví.
„Tys byl u něj v pokoji? Jak ses tam dostal?“ Ale pak jsem si vzpomněla na to, jak nám zmizel z očí v jídelně v nemocnici. „Nevadí.“
„Neboj se, nemá o tom ani páru.“
„To není o tom!“ Zaúpěla jsem a naklonila jsem se, abych šáhla na podstavec dotykové lampy. Zaplála k životu do nejšeřejšího prostředí. „Nemůžeš se jen tak bez dovolení lidem vplížit do domu. To je neoprávněný vniknutí. Je to narušení soukromí. Je to… děsivý.“
Tod zafuněl. „Pracuju dvanáct hodin denně. Nemusím jíst ani spát. Co jinýho bych měl dělat s druhou polovinou máýho posmrtnýho života?“
Opřela jsem se o čelo postele a odhrnula si zamotané vlasy z obličeje. „Nevím. Co třeba nějaký film. Nebo se zapiš na nějaké kurzy. Ale nepleť se—” Narovnala jsem se, nedůvěřivě jsem se rozhlížela po svém okolí, jako by na mě mělo něco vybafnout. „Byl jsi v mém pokoji?“
Z telefonu se ozval tlumený, nefalšovaný smích. „Kdybych věděl, kde tvůj pokoj je, mluvili bychom spolu osobně. Naneštěstní, Nash tvou adresu v telefonu nemá. Nebo ji aspoň nemá napsanou kdekoliv, kde bych ji našel, aniž bych ho vzbudil.“
„Malý zázrak,“ zamumlala jsem.
„Ačkoliv má tvé příjmení. Slečno Cavanaughová.“
Sakra. S mojím příjmením a jeho pohodlným frnknutím jako cestovní metodou, mu nezabere příliš dlouho, aby zjistil, kde žiju.
Možná měl strejda Brendon ohledně smrtek pravdu.
„Nechceš vědět, proč volám, Kaylee Cavanaughová?“ dobíral si mě.
„Um… jo.“ Ale už jsem si nebyla tak jistá, jestli ta informace stála za obchodování s Todem-smrťákem, který s každým dalším slovem vypadal víc a víc „kostlivěji“.
„Dobře. Ale asi bych ti měl říct, že se změnily požadavky naší dohody.“
Skouskla jsem si spodní ret, zastavujíc sten frustrace. „Co to znamená?“
Přes spojení zapraskaly pružiny, když se posadil hlouběji do čekokoliv na čem seděl, a já téměř mohla cítit jeho potěšení, které prosakovalo skrz sluchátko. „Souhlasil jsem, že se podívám na seznam výměnou za tvý příjmení. Svou část jsem udělal, ale už nepotřebuju sjednanou úhradu. Naštěstí pro tebe to chci znovu projednat.“
„Co chceš?“ Zeptala jsem se, ráda, že v mém hlase je tak silné podezření, jak v jeho potěšení.
„Tvoji adresu.“
„Ne.“ Ani jsem o tom nechtěla přemýšlet. „Nechci, aby ses tu vkrádal a špehoval mě.“ Nebo se ukázal Sophii, jejíž rodiče ji ani nechtěli vystavit těmto světlejším zítřkům Podsvětí.
„Oh, ale no tak, Kaylee. To bych neudělal.“
Protočila jsem oči, ačkoli mě nemohl vidět. „Jak to mám vědět? Dneska v noci jsi byl u Nashe doma.“
„To je jiný.“
„Jak jiný?“ Přitáhla jsem si přikrývka k pasu a hlavu nechala klesnout na pelest.
„To… je jedno.“
„Řekni mi to.“
Zaváhal a na konci spojení znovu tiše zapištěly panty. „Znal jsem Nashe už dost dlouho předtím. A někdy prostě… nechci být sám.“ Zranitelnost v jeho hlase mi rezonovala v srdci, jen mě jěště víc zmátla. Ale pak mi jeho slova konečně došla.
„Tohle už jsi předtím udělal? Co, poflakuješ se tam?“
„Ne. Tak to není. Kaylee… nemůžeš mu to říct!“ Navzdory vážnosti jeho žádosti jsem věděla, že Tod se nebojí o Nashe. Bál se ponížení. Hádám, že některé věci se nemění ani po smrti.
„Neřeknu mu to. Tode, měl by být tvůj přítel.“ Přinejmenším byl. „Má právo vědět, žes ho špehoval.“
„Nešpehuju ho. Nezajímá mě, co dělá a nikdy—” odmlčel se a ztvrdnul mu hlas. „Hele, přísahej, že mu to neřekneš a já ti řeknu, co jsem zjistil o tom seznamu.“
Překvapení mi zvedlo obočí do půli čela. Chce mi zaplatit, abych udržela jeho malé tajemství? Ohromné. Ale… „Proč mi budeš věřit, že to nepovím?“
„Protože Nash říkal, že nelžeš.“
Super. Smrtka mě držela v šachu kvůli mé cti. „Fajn. Přísám, že mu to neřeknu výměnou za to, co jsi zjistil o tom seznamu. Ale ty musíš přísahat, že se od jeho domu budeš držet dál.“
Na chvíli bylo přes linku jen ticho – Tod očividně zápasil s rozhodnutím. Co může být tak důležitého na poflakování se v Nashově domě? Proč by se proboha potřeboval vrátit?
„Dohodnuto,“ řekl nakonec a já potichu vydechla úlevou. Z nějakého důvedu jsem si byla jistá, že své slovo taky udrží.
„Dobře.“ Odkopala jsem přikrývky. Byla jsem vzhůru, tak bych tak aspoň mohla zůstat. „Takže ses podíval na ten seznam?“
„Zrovna jsem se trefil do pauzy. Boss byl pryč z kanceláře skoro hodinu, kvůli nějakým komplikacím na severním konci čtvrti. A protože náhodou znám jeho heslo—”
„Jak to, že ‚náhodou‘ znáš jeho heslo?“ Sedla jsem si na židli a z hliněné sklenice, kterou jsem vyrobila před deseti lety v Dívčích Skautech, jsem vytáhla metalicky modré pero, pak jím začala čmárat na fialový bloček lepivých papírků.
„Minulý měsíc se náhodou vyhodil ze systému a jako jediná smrtka v úřadu, která opravdu žila v digitálním věku, jsem de facto chlápek přes technologie.“
Oh. Divné, ale beru. „Takže co ten seznam?“
„Nebyla tam.“
„Co?“ Pustila jsem pero, hněv mi po páteři vysílal do běla rozžhavené cestičky, rozbíhající se, až mi spálily špičky prstů. Smlouvala jsem pro nic za nic? Přísahala jsem, že udržím před Nashem tajemství, jen abych zjistila, že se Tod na ten seznam podívat nemohl?
„Jména. Nebyla tam,“ objasnil a úleva ze mě smyla většinu podráždění. Rychle následovaná obnoveným strachem za každou dívku, kterou znám. „Mělas pravdu,“ Tod pokračoval. „Žádná z těch dívěk neměla zemřít.“

POTOM, CO JSEM MLUVILA s Todem, jsem nemohla usnout. Musela jsem říct strejdovi, že se mé podezření potvrdilo: jedna Todova kolegyně smrtka pracuje přesčas na nějakém neoprávněném kradení duší. Ale neviděla jsem žádný důvod v tom, abych ho vzbudila po dvou hodinách spánku, i kvůli zprávám takové velikosti. Žádná z dívek nezemřela před polednem, takže pokud ten systém vydrží, máme chvilku, než zemře někdo další.
Mohla bych to říct strejdovi a tátovi zároveň, takže bych to nemusela říkat dvakrát. A ráno se, doufejme, vyhnu vysvětlování, jak přišel smrťák k mému číslu a proč mi volal uprostřed noci.
Ale říct to Nashovi nemohlo počkat.
Puls mi bušil, když jsem rolovala seznamem kontaktů k jeho jménu, srdce jsem měla těžké kvůli tomu, co jsem se mu chystala říct a tomu, co jsem slíbila, že mu neřeknu. Pevně jsem věřila, že pro žádný vztah není dobré držení tajemství; má rodina toho byla důkazem. Ale Tod přísahal, že se do Nashova domu nevrátí, takže jeho tajemství bylo nyní v bezpečí a tudíž se to víc než jen vyplatilo za životy, které by mohly být zachráněny, když si to nechám pro sebe.
Ne?
Telefon mi v uchu zazvonil třikrát s mučivou pomalostí. Určitá část mě pořád ještě doufala, že to nezvedne. Že bych mu to mohla říct až o pár hodin později.
Odpověděl uprostřed čtvrtého zazvonění.
„Haló?“ Nash zněl stejně unaveně, jak jsem se cítila.
„Čau, to jsem já.“ Byla jsem už příliš nervózní, abych seděla, stoupla jsem si a přešla délku postele.
„Kaylee?“ Okamžitě byl bdělý, schopnost, kterou jsem opravdu záviděla. „Co se děje?“
Z komody jsem vzala oválné skleněné těžítko, a když jsem mluvila, tak jsem jí točila v dlaních, hlavu jsem měla zohnutou v bolestivém úhlu, pod kterým jsem držela úzký telefon mezi ramenem a uchem. „Ty dívky nebyly na seznamu.“
„Nebyly? Jak to víš—” Dech mu naštvaně zasyčel a já zavřela oči, čekala jsem na výbuch. „Ten bastard! On tě našel?“
„Jen mý telefonní číslo.“
„Jak?“
„Já… budeš se muset zeptat jeho.“ Přísahala jsem, že to Nashovi neřeknu, ale ne, že budu lhát.
„Žádnej problém.“ Něco zaškrábalo o mikrofon, když ho přikryl, ale stejně jsem ho slyšela zakřičet. „Vylez, Tode!“
„Věděl jsi, že tam byl?“ Nemohla jsem zcela zadržet úsměv, i když jsem věděla, jak je naštvaný.
„Není ani z poloviny tak nenápadnej, jak si myslí,“ zavrčel Nash.
Položila jsem skleněnou kouli na komodu a znovu vzala telefon do ruky, otočila jsem se, abych svou rozcuchanou hlavu nezahlédla v zrcadle. „To ani ty. Tvoje máma se vzbudí, pokud nepřestaneš křičet.“
„Dneska v noci pracuje od jedenácti do sedmi v nemocnici.“
„No, jsem si celkem jistá, že Tod už je pryč.“ Určitě mi nevolal z Nashova domu…
Přes spojení se skřípavě otevřely dveře a pod Nashovýma nohama zavrzala prkna. „Je furt tady.“
„Jak to víš?“
„Prostě to vím.“ Další odmlčení a tentokrát se ani neobtěžoval zakrýt sluchátko, protože nezakřičel. „Já si nehraju, Tode. Pokud se do pěti sekund neukážeš, volám tvýmu bossovi.“
„Nemáš číslo.“ Todův hlas byl nezaměnitelný, i když šeptal. Volal od Nashe z domu!
Proč? Jen aby to mému příteli hodil do tváře?
„Říkal jsem ti, že se od ní máš držet dál.“ Nash měl hlas tak prohloubený hněvem, že byl téměř k nepoznání.
Na rozdíl Tod zněl tak klidně jako vždycky, což jen Nashe naštvalo rychleji. „A já nebyl nikde blízko ní, ale není to kvůli nečemu, cos řekl. Prostě mě jen nepozvala.“ Zatím… Všichni tři jsem slyšela to nevyřčené, a i přes telefon jsem mohla cítit Nashův hněv.
Pak jsem ho uslyšela.
„Co si sakra myslíš, že děláš?“ dožadoval se, hlas měl tichý a nebezpečný.
„Tobě se nezodpovídám, Nashi.“
„Vypadni z mýho pokoje, vypadni z mýho domu a drž se dál od Kaylee. Nebo přísahám, že se zítra ukážeme v nemocnici a z celý směny ti uděláme peklo na Zemi.“
Zmrzla jsem uprostřed mého chlupatého fialového koberečku, zděšená jen samotnou myšlenkou, že stojím mezi smrťákem a jeho plánovanou sklizní. „Nashi, udělal nám laskavost.“ Ale oba dva mě ignorovali.
„Znovu přijdeš ke mně do práce a já tě chytnu za prdel jako duch minulejch Vánoc!“ Vyštěkl Tod.
„To byl jednonoční lov.“ Zamumlal Nash, ale smrťák zůstal bez odezvy a Nash nakonec vzdychl. Pak zaskřípaly pružiny, když si sedl na něco, co jsem předpokládala, že byl gauč. „Je pryč.“
„Proč si mi neřekl, že zemřel?“
„Protože už jsem na tebe sypal informace zleva zprava a bál jsem se, že další nadpřirozený fakt života by tě mohl opravdu vystrašit.“
„Žádná další tajemství, Nashi.“ Teď už podrážděná jsem si sedla na koberec a v mdlé záři lampy jsem zatahala za zakroucená fialové vlákna. „Nejsem křehká. Od teďka mi budeš říkat všechno.“
„Dobře. Promiň. Chceš to o Todovi vědět?“ Hlas měl odměřený, jakoby té nabídky litoval už předtím, než vůbec dokončil svá slova.
Vyšplhala jsem se na postel a vypla lampičku, pak jsem si jednu tvář položila na studený povrch polštáře. „Všechno ne. Ale aspoň to podstatný.“
Nash hluboce vydechl a já téměř mohla cítit jeho nechuť. Část mě to chtěla vzít zpátky, říct mu, že mi nedluží žádné odpovědi. Ale neudělala jsem to, protože ta druhá polovina si stála na tom, že ty odpovědi potřebuju. Todovo chování mě děsilo, a pokud měl Nash informace, které by mi pomohly porozumět, do čeho jsem se to namočila, chtěla jsem je.
„Znám ho strašně dlouho,“ začal Nash a já znehybněla, abych se ujistila, že nic nezměškám. Bylo to divné tím nejlepším možným způsobem, mluvit s tím uprostřed noci, ve tmě, v mé posteli. Hlas měl důvěrný, skoro jako by mi šeptal do ucha. A jen ta samotná myšlenka mi rozvířila puls a celou mě zahřála.
„Byli jsme si blízcí. Pak před pár lety zemřel a smrtky ho naverbovaly. Tu práci vzal jen kvůli tomu, že to byl jedinej způsob, jak tu zůstat. S žijícími. Ale těžko si na tu práci zvykal.“ Nash se odmlčel, pak je ho hlas přešel do téměř tesklivého. „Proto jsem si myslel, že on bude schopný ti pomoct porozumět smrti – což je nezbytná část života. Protože si prošel tím samým, chtěl všechny zachránit. Ale přenesl se přes to. Kaylee a jeho přizpůsobení se mělo vážné následky. Už víc nepřemýšlí o věcech stejným způsobem jako my. Už víc nemám stejný hodnoty a zájmy. Už je opravdový smrťák. Nebezpečný.“
Zamračila jsem se, přemýšlela jsem o tom, co o Todovi vím a Nash ne. „Možná není tak nebezpečný, jak si myslíš. Možná jen potřebuje… společnost.“
„Vkradl se mi do domu, aby zjistil tvý číslo. Kdyby byl člověk, nechal bych ho zatknout. Tak jo tak, není toho moc, co můžu udělat, až na to, že bych ho mohl napráskat jeho bossovi.“ Což bylo stejně dobré, jako Toda zabít. „Přísahám, že kdyby už mrtvej nebyl, vlastnoručně bych ho zabil. Omlouvám se, Kaylee. Nikdy jsem ho k tobě neměl brát.“
Sama v pokoji jsem vzdychla a přetočila se na levý bok, držela jsem si telefon u levého ucha. „Měl pro nás informace.“
„A navíc trochu, vypadá to tak.“ Nash těžce vydechl a vypadalo to, že se zklidňuje.
Sedla jsem si v posteli a studenými chodidly vklouzla pod přikrývky. „Snažil se pomoc.“
„To je právě to – není to padouch. Ale od té… změny… pomáhá jen podle svých vlastních podmínek a nedělá nic, co mu nepřináší užitek. Zadlužit se někomu takovému – zvláště pak smrtce – je velmi špatnej nápad. Měli jsme vymyslet něco bez jeho pomoci.“
Neměla jsem tušení, co bych měla říct. Ano, Tod překročil velmi důležitou hranici. Vlastně několik hranic. Ale i Nash připustil, že ten smrťák není padouch. A přežil kvůli nám – jistým způsobem.
Pružiny zasténaly, když se Nash ve svém křesle přetočil. „Takže jakej je plán? Pořád nevíme, kdo bude další dívka nebo jestli vůbec nějaká bude.“
Sevřela jsem víčka k sobě, nejistá tím, jak bude reagovat na mé zprávy. „Povolala jsem kavalerii.“
„Cože?“
„Mýho strejdu. A tátu.“ Už jsem se převážně cítila vzhůru, znovu jsem šáhla na lampu a pokoj se rozzářil. „Strejda Brendon říkal, že zjistí, o co jde, když slíbím, že se do toho nebudu plést.“
Nash se chraplavě zasmál, což do mě vyslalo blesk horkých jisker. „Věděl jsem, že tvýho strejdu mám rád.“ Usmála jsem se. „Není špatnej. Všechny lži stranou. Ráno jsem se jim chystal říct o tom seznamu.“
„Zasvětíš mě na obřadě?“
„Cestou, předpokládám, že furt cheš svézt.“ Pomyšlením, že ho znovu uvidím, mnou protekl hřejivý pocit.
„Moc ráda.“

1 komentář: