sobota 30. března 2013

11. kapitola



Když jsem se druhý den navečer probudila, ta těla tam stále byla, tuhá a jakoby vosková. Už přilákala i hejno vran a další mrchožrouty. Zahnala jsem ty mrchožrouty pryč a cítila, že to nejmenší, co pro ně můžu udělat je stáhnout jejich těla ze silnice dál do vysoké trávy a ponechat je tam přírodě. Těm vozidlům, na kterých přijeli, došel benzín nebo elektřina nebo co to bylo, to co je pohánělo, protože světla už nesvítila a stály tu studené a tiché. Zajímalo by mě, jestli bych jedno z nich dokázala řídit, jenže ve svém životě jsem nikdy nic neřídila a tyhle stroje vypadaly příliš komplikovaně i kdyby byly stále funkční. A tak jsem je nechala stát na kraji silnice a pokračovala v cestě, ať už to bylo kamkoliv.

Další jedna, dvě noci utekly bez vyrušení. Procházela jsem městy a osadami a všechno kolem bylo mrtvé, zarostlé a prázdné. Přišla jsem na několik křižovatek, kde se cesty rozcházely opačnými směry a ztrácely se kdesi v temnotách, já se ale držela té, po které jsem šla. Zvykla jsem si na to ticho a prázdnotu a nekonečnost oblohy nade mnou.

Mým jediným společníkem byly hvězdy, ačkoli párkrát jsem zahlédla laň, malá zvířátka a stáda chundelatých, rohatých zvířat, pasoucích se na rozlehlých pláních. Když se nad obzorem začalo objevovat slunce, zahrabala jsem se do země a spala, jen proto, abych se další noc probudila a pokračovala, stejně tak jako další noci. Všechno co jsem dělala se stalo rutinou: vstát, setřást ze sebe špínu, zamířit stejným směrem jako včera a jít. Nemyslela jsem na město. Nebo Kanina. Nebo cokoliv co bylo na cestě za mnou. Namísto toho jsem se zaměstnávala tím, co bych mohla najít až se zase probudím za dalším z kopců. Někdy jsem si představovala vzdálené město, s rozzářenými světly nebo rozsvícené auto, jedoucí mým směrem. Nebo dokonce siluetu dalšího cestovatele, který ke mně přichází tmou. Nic takového se samozřejmě nikdy nestalo, žádná světla, žádná auta, žádní lidé. Jen prázdné pláně a kostry toho, co bylo kdysi domy a farmami. Setkání s oběma muži mi připadalo jako v mlze, jako napůl zapomenutý sen, něco, co se mi ve skutečnosti nikdy nestalo a brzy jsem měla pocit, jako bych byla jediná osoba, která na celém světě zůstala.

Nenarazila jsem na žádného Zuřivce, což mě v prvé řade dost překvapilo. Čekala jsem, že se alespoň s několika z nich utkám. Nebo je možné, že Zuřivci lovili jen v okolí měst a obcí, kde mohli narazit na lidskou oběť. Nebo možná, stejně tak jako medvědi, nerušili upíry na lovu. Možná, že jejich kořist musela být naživu a dýchat, aby upoutala jejich pozornost.

Možná, že si mysleli, že jsou upíři to samé jako oni.

Nakonec mě silnice zavedla do dalšího z mrtvých měst. Bylo stejné jako těch pár předtím, které jsem už viděla – prázdné a zarostlé, s rozpadajícími se budovami a opuštěnými vozy, hnijícími na ulicích. Jak jsem tak procházela troskami staré, opuštěné, čerpací stanice, přemýšlela jsem nad tím, jestli už byla vyrabovaná kvůli jídlu a zásobám. Pak jsem si uvědomila, že už mě to nemusí zajímat, což mi přišlo ironické a trošku smutné. Stará Allie by tohle místo považovala za potencionální zdroj pokladů. Staré budovy, opuštěné obchody, prázdné čerpací stanice – byly tu tuny zásob čekajících jen na vybrání. Já už jsem nepotřebovala ani vodu, ani jídlo ani cokoliv jiného. Potřebovala jsem jen jedinou věc a ta tady nebyla.

Povzdechla jsem si, jen tak z plezíru a pokračovala dál do města.

Když jsme míjela strom, prorůstající kapotou auta, zachytila jsem tichý šelest v trávě a tiché zakňourání. Nebyl to zvířecí zvuk. Znělo to jako člověk.

Zastavila jsem se. Byli to tak zhruba čtyři dny od toho … incidentu…s muži na silnici. Byla jsem stále ještě pro lidi nebezpečná? Dokážu nad sebou udržet kontrolu v přítomnosti mých obětí? Zdálo se, že Hlad je protentokrát nasycen a držím ho na uzdě, budu ale muset být velmi opatrná.

Znova se ozval ten zvuk. Opatrně, kvůli volně se potulujícím Zuřivcům jsem vytáhla meč a pomalu obcházela vůz, připravena srazit cokoliv, co by na mě vyskočilo zpoza křovisek. Když jsem spatřila, co se za tím stromem skrývá, uvolnila jsem se.

Malý, vystrašený obličejíček zalapal po dechu a začal couvat, oči celé vykulené a se stopami slz na tvářích. Měl tmavé vlasy a ušmudlanou tvář a pravděpodobně mu nebylo víc než šest. Dítě? Jak se sem dostalo osamělé dítě?

Stále ve střehu jsem sklonila jsem svůj meč. Dítě popotáhlo, dívalo se na mě uslzenýma očima, ale mlčelo. Hledala jsem, jestli není někde zraněný, kousance drápance nebo tak, ale byl čistý. Nekrvácel, ale byl strašlivě hubený, něco, co jsem až příliš dobře znala z míst, odkud jsem přišla. ¨“K-kdo jsi?“ zafňukal a tiskl se ke kmeni. „Já tě neznám. Jsi cizí.“

„To je v pořádku. Nechci ti ublížit.“ Schovala jsem meč a klekla si vedle kluka a podala mu ruku. „Kde bydlíš?“ Zeptala jsem se jemně, ohromená, že by někdo nechal dítě toulat se v noci po ulicích. Copak chtějí, aby ho snědli Zuřivci? „Kde je tvoje maminka s tatínkem?“

„J-já tady nebydlím,“ zašeptal a škytnul ve snaze nebrečet. „N-nemám maminku ani tatínka. Žiju s ostatníma, ale teď je nemůžu najít!“

Moc smysl mi to nedávalo a konec věty se nakonec přeměnil ve vyděšený nářek, když si všiml mých zubů. Nikdy bychom neměli zůstávat na místě jako je tohle, kde by jeho kvílení ještě nakonec přilákalo Zuřivce. Možná, že mě by ignorovali, ale jakmile ucítí to dítě, budeme mít problém.

To je v pořádku,“ řekla jsem rychle, zatímco on si nacpal svou malou pěstičku do pusy. „To je v pořádku. Najdeme všechny ostatní. Jsou tu i další lidé, že ano? Ve městě?“

Přikývl. „Šli se poohlédnout po nějakém jídle a dalších věcech,“ řekl a ukázal umouněným prstem blíže neurčeným směrem. „Tamhle, myslím. Jenže jsem se musel jít vyčurat a když jsem se vrátil, už byli pryč.“

Takže jsou, doufejme, někde poblíž. Ať už je to kdokoliv. Pravděpodobně to bude teta nebo nějaký jiný příbuzný, když už to dítě nemá rodiče. Třásl se mu spodní ret a já si otřela oči. „Tak se po nich pojďme podívat,“ řekla jsem a postavila se. „Tak pojď. Jsem si jistá, že už tě taky hledají.“

Cože? Ta pouliční krysa z Okraje uvnitř mě se zhrozila, celá ohromená. Co to děláš, Allison? Vždyť to dítě neznáš. Tak proč se do toho pleteš?

Ignorovala jsem ten hlas. Co jsem měla asi tak dělat? Nemohla jsem tu nechat to dítě samotné. Ani já bych nedokázala být tak necitelná. Dovedu ho k rodičům nebo opatrovníkům nebo kdo to je a pak…

Potlačila jsem zachvění. Kdy zase příště narazím na dalšího člověka? Pokud tohle dítě vrátím jeho opatrovníkům, pravděpodobně se jim uleví. Mohli by mě pozvat dovnitř a nabídnout mi nocleh. Mělo by pak být dost snadné, až budou spát, vklouznout k nim, abych …

Zděšeně jsem tyto myšlenky odehnala pryč. Jenže co mám dělat? Jsem upír a když nebudu svůj Hlad držet na uzdě, vrátím se zase k té vrčící, nemyslící příšeře ze silnice. Pokud se mám krmit, musí to od teď být jen podle mých pravidel. „No,“ řekla jsem a natáhla ke klukovi ruku, „jdeš nebo ne?“

Klučina se rozzářil. Postavil se, chytil mě za ruku a pevně se držel, zatímco jsem ho odváděla pryč. Nebrečel, dokonce ani neposmrkával zatímco jsme se proplétali tmavými uličkami mezi polorozpadlými budovami a kolem rozbitých, zrezavělých aut. Buď byl příliš vystrašený na to, aby mluvil nebo mu ta procházka neznámými místy uprostřed noci přišla přespříliš děsivá.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě, když jsme přecházeli na další z chodníků a překračovali sklo a popadané pouliční osvětlení. Vypadalo to, že se uklidnil a ulevilo se mu, teď když byl v přítomnosti dospělého, i když to byl cizinec.

„Allison,“ zamumlala jsem mu nazpět a rozhlížela se po okolní tmě a stínech po jakékoli známce pohybu ať už lidského a nebo kohokoliv jiného. Od protější zdi vzhlédla šedá liška, která tam vybírala odpadky a hned poté zmizela ve vysoké trávě, ale jinak byl noc kolem nás naprosto tichá.

„Já jsem Caleb.“

Přikývla jsem a když jsme došli až na roh ulice, zjistila jsem, že jme na okraji něčeho, co bylo asi kdysi náměstím. Mechem obrostlé lavičky lemovaly polorozpadlé chodníky a kamenná fontána uprostřed náměstí byla suchá a rozpadala se na kusy. Pod nohama nám šustilo listí, zatímco jsme procházeli jednou z cest kolem altánku s rozpadající se střechou na druhou stranu náměstí.

Zničehonic jsem se zarazila a tahem zastavila i Caleba. Za námi, přímo uprostřed rozbitého altánku jsem uslyšela tichý tlukot srdce.

„Proč jsme se zastavili?“ Zašeptal Caleb.

"Otoč se,“ řekl jakýsi hlas za mými zády. „Pomalu.“

Otočila jsem se, stále ještě pevně svírajíc Calebovu ruku.

Za námi stál člověk, jen pár metrů od altánku. Byl štíhlý, o pár centimetrů vyšší než já, s blond vlasy a své oči – jasné, pronikavě modré – nespouštěl ani na okamžik z mé tváře.

A ani hlaveň pistole, kterou měl namířenou na mou hlavu.

„Zee!“ vykřikl Caleb a vrhnul se vpřed. Nechala jsem ho jít a on se vrhl na cizince, který se sklonil, objal dítě kolem krku a poté se opět postavil.

To vše zvládnul aniž by ze spustil pohled či hlaveň zbraně.

„Hele spratku,“ zamumlal směrem ke Calebovi, ale stále se na mě upřeně díval. „Jsi v pěkném průšvihu mladý muži. Tvoje sestra a já jsme tě všude hledali.“ Přimhouřil oči.“ Kdo je tvá kamarádka?“

„Calebe!“

Byl přerušen výkřikem a štíhlou, tmavovláskou, asi tak šestnáctiletou, která k nám přiběhla s otevřenou náručí. „Calebe! Ach, díky Bohu! Ty´s ho našel!“ Vzala si od ´Zeeho´ kluka a pevně jej objala, pak ho postavila na zem a zamračila se na něj. „Kde jsi byl? Vyděsil jsi nás k smrti, tím svým touláním! Už nikdy, rozumíš nikdy, nic takového nedělej!“

„Ruth,“ řekl tiše blonďatý kluk, který mě stále probodával pohledem. „Máme společnost.“

Dívka prudce zvedla hlavu a vykuleně se na mě podívala. „Kdo…?“

„To je Allison,“ zahlaholil Caleb a s úsměvem se ke mně otočil. I já se na něj na oplátku usmála, ale pohledem jsem setrvávala na klukovi se zbraní. „Pomáhala mi vás najít, když jsem se ztratil.“

„Je to tak?“ Kluk se zamračil a přesunul se tak, aby byl přesně uprostřed mezi mnou a těmi, na které dohlížel. „A copak tu dělá, když se tu jen tak potuluje městem uprostřed noci?“

„To bych taky ráda věděla,“ přidala se ta dívka, ta Ruth, upřeně mě pozorujíc přes bratrova ramena. „A co jsi se chystala, že uděláš mému bratrovi?“ zeptala se – velmi odvážné, pomyslela jsem si, na někoho, kdo je chráněný zbraní. „Kdo vlastně jsi?“

Ignoroval jsem ji, protože jsem věděla, že je to ten kluk, koho musím přesvědčit. Klidně se na mě díval a jeho oči sledovaly každý můj pohyb. Teď, když jsem si ho mohla v klidu prohlédnout, jsem si uvědomila, že bude asi tak ve stejném věku jako já, se zaprášenými džíny, potrhanou bundou a okousanými blonďatými vlasy, které mu neustále padaly do očí. Na oplátku se na mě ušklíbnul s nezaměnitelným výrazem člověka, který ví, že má vše pod kontrolou. Možná, že to ale bylo jen díky té zbrani, kterou měl. Kromě pistole, kterou na mě mířil, měl u jednoho boku připevněnou sekeru, u druhého dýku a na pásu, který měl kolem hrudi měl zezadu, mezi rameny zasunutou mačetu. Nepochybovala jsem o tom, že bude mít dalších pár zbraní ukrytých, třeba nůž v botě nebo v rukávu. A také jsem nepochybovala o tom, že s každou tou zbraní umí náležitě zacházet. Na řetízku kolem krku mu visel malý stříbrný křížek a blýskal se oproti jeho rozedranému triku.

Očima přelétl přes rukojeť za mými zády, pak kolem mého pasu, zjevně hledal zbraně. Zůstávala jsem v klidu a přemýšlela, jestli bych ho dokázala chytit a vytrhnout mu zbraň dříve, než by mi stihl vystřelit do tváře. Kdyby k tomu třeba došlo. Ten podivný kluk se sice měl na pozoru, ale vyloženě nepřátelský nebyl. Podezřívala jsem ho, že stejně tak jako já, ani on nechce bojovat. Ne poté co…

Odstrčila jsem vzpomínky a zaměřila se na lidi před sebou, kteří mě stále opatrně pozorovali. „Takže, hodláš mě zastřelit?“ zeptala jsem se ho poté, co jsme na sebe pár okamžiků beze slov zírali. „Nebo tu budeme postávat a zírat na sebe celou noc?“

„Záleží na tom,“ odpověděl kluk a lehce se usmál, nicméně zbraň nesnížil. „Kdo jsi? Není mnoho lidí, kteří by se potulovali nocí společně se Zuřivci. A ty odsud nejsi, to vím určitě. Odkud jsi sem přišla?“

„Z New Covingtonu.“

Zamračil se, protože mu to nic neříkalo. „Jedno z upířích měst,“ plácla jsem bez přemýšlení.

Ruth zalapala po dechu. „Upíří město! Zeke, pojďme!“Zatahala ho za rukáv. „Měli bychom se vrátit k ostatním a varovat je!“ Její tmavý pohled mě probodl skrze jeho paži. „Mohla by být jedním z těch mazlíčků, o kterých nám vyprávěl Jeb! Třeba je právě teď na lovu nových krvavých otroků.“

„Nejsem žádný mazlíček!“ vyštěkla jsem na ni. „A navíc, mazlíčci se neobtěžují lovem krvavých otroků – to ponechávají jezdcům. Vidíte tu kolem někoho jiného?“

Ten kluk, Zeke, zaváhal a setřásl ze sebe Ruthinu ruku. „Pokud jsi přišla z upířího města, co potom děláš tady?“ Zeptal se uvážlivě.

„Odešla jsem.“ Zvedla jsem bradu a vzdorovitě se na něj podívala. „Jsem už unavená z toho věčného lovení, dívání se na upíry, kteří si dělají, co chtějí jen proto, že nás považují za pouhou zvěř. Raději budu riskovat život venku za Zdí, na svobodě, než být ve městě jako otrok jedné z těch pijavic.

A tak jsem vypadla. A nikdy se nevrátím. Takže, pokud mě za to chceš zastřelit, jen do toho. Rozhodně to bude lepší než to, co jsem nechala za sebou.“

Kluk zamrkal a vypadalo to, že se chystá něco říct, když v tom okamžiku Caleb tiše vykřikl, vrhnul se vpřed a praštil ho do nohy.

„Nestřílej ji Zee!“ Caleb se zklidnil v momentě, když sebou kluk škubl, spíše překvapením než bolestí. „Je hodná! Pomohla mi vás najít.“ Bušil mu do nohy svými malými pěstičkami. „Pokud ji zastřelíš, nikdy ti to neodpustím. Nech ji být!“

„Au. Okej, dobře. Nezastřelím ji.“ Zeke se zašklebil a sklonil zbraň, zatímco Ruth popadla Caleba za ruku a táhla ho pryč. „Ani jsem to neměl v úmyslu.“ Povzdechl si, ukryl zbraň do pouzdra ukrytého na zádech a s pokrčením ramen se ke mně otočil. „Promiň mi to. Všichni jsme začali šílet, když jsme toho malého nezbedu nemohli najít a zrovna moc lidí tady venku nepotkáváme. Nechtěl jsem tě vyděsit.“

„To je v pořádku,“ odpověděla jsem a napětí se rozplynulo. Ruth mě stále propichovala pohledem, Caleba teď svírala v náručí, zatímco on se jí snažil vykroutit. Zdála se mi ale malicherná a bezvýznamná v porovnání s klukem, který stál proti mně.

Usmál se a najednou vypadal mladší a mnohem méně hrozivý. „Zkusme začít znova,“ nabídl mi se smutným pousmáním. „Děkujeme, že jsi nám přivedla Caleba zpět. Já jsem Zeke Crosse. Tohle je Ruth -“ kývl směrem k dívce, která ještě přimhouřila oči ještě o to víc „- a s Calebem už se znáš.“

„Allison. Nebo Allie.“ Kývla jsem jejich směrem a rozhlížela se po dalších lidech kolem, kromě téhle trojky, ale nikoho jiného nenacházela.“Co tu děláte? To jste tu vy tři úplně sami?“

Zavrtěl hlavou a odhodil si ofinu z očí. „Jen procházíme, tak jak jsi říkala. Zastavili jsme se tu jen, abychom se podívali po nějakých zásobách, dříve než zase půjdeme dál.“

„Kolik váš tu je?“

„Asi tucet.“ Mrknul a dál si mě intenzivně prohlížel. Zvedla jsem obočí a pozorovala ho taky. „Vážně jsi přišla z upířího města?“ zeptal se mě s úctou v hlase. „A po celou tu dobu cestuješ úplně sama? Víš, jak je to tu nebezpečné?“

„Ano.“ Natáhla jsem se dozadu a dotkla se jílce své katany. „Ale nemusíš se bát. Dokážu se o sebe postarat.“

Zeke tiše hvízdl. „O tom nepochybuji,“ zamumlal a myslím, že jsem v tom dokázala zachytit náznak respektu. Vydechl a usmál se na mě. „Poslyš, musím dostat tyhle dva,“ kývl na Caleba a Ruth,“ zpět k ostatním, dříve než nám Jeb zbourá střechu nad hlavou. Potřebuješ něco? Moc toho nemáme, ale jsem si jistý, že sáček chipsů nebo plechovku fazolí nebo tak něco bychom postrádat mohli. Nevypadáš, že bys toho v poslední době zrovna moc snědla.“

Zamrkala jsem, celá v šoku. Vypadalo to, že svou nabídku myslí vážně, což mě zaskočilo a znovu uvedlo do stavu pohotovosti. Lidé nikdy nenabízeli jídlo naprostým cizincům. Jenže dříve než jsem stihla cokoliv říct, Ruth postavil Caleba na zem a s planoucíma očima vykročila vpřed.

„Zeke!“ Zasyčela a opět ho zatahala za rukáv. Povzdechl si, zatímco se ona sklonila blíž. „Nic o ní nevíme,“ šeptala mu tiše, i když já slyšela každé slůvko. „Může to být zloděj nebo mazlíček nebo únosce, co my víme. Co na to řekně Jeb, když se vrátíme zpátky s naprostým cizincem? Zvláště s někým, kdo žil mezi upíry?“

„Právě nám pomohla najít Caleba,“ odpověděl Zeke a zamračil se. „Nemyslím si, že sem přišla s úmyslem odvést Caleba do New Covingtonu nebo odkud to vlastně je. Kromě toho, když jsme přijímali Darrena, tak ses nebála a to byl z tábora lupičů. Tak z čeho máš strach?“

„Já chci, aby šla,“ řekl Caleb, který Zekovi visel na nohavici od kalhot. „Nenuť ji, aby odešla. Měla by jít s námi.“

No, bylo to zábavné, ale nejspíš nadešel čas, abych odešla. Nemohla jsem jen tak cestovat se skupinou ve dne. I když, kdybych se držela v závěsu za nimi a počkala, dokud neusnou…

„Já fakt nic nepotřebuju,“ řekla jsem trojici znuděně. „Každopádně děkuju. Odcházím.“

Caleb trucoval. Zeke se podíval na Ruth a ta zrudla a odstoupila. „Je to na tobě Allison,“ řekl Zeke a opět se na mě podíval. „Ale vážně to není problém, fakt. My jsme tak trochu sběrači tuláků, že je to tak pískle?“ Pocuchal kloučkovi vlásky, což Caleba rozesmálo a poté zvážněl a podíval se na mě. „Jsi k nám srdečně zvána, alespoň pro dnešní večer. Jeb se neodvrací od nikoho, kdo je v nouzi. Vlastně, kdybys chtěla,“ pokračoval a zvedl přemýšlivě hlavu,“mohla bys chvíli cestovat s námi. Vypadá to, že míříme stejným směrem. I když, musela by ses přizpůsobit našim podivným hodinám. Přes den spíme a v noci vyrážíme ven.“

Zamrkala jsem a stěží dokázala uvěřit vlastním uším. „Cestujete v noci?“ Zeptala jsem se, jen abych se ujistila a on přikývl. „Proč?“

Po Zekově tváři přelétl stín a Ruth zbledla a podívala se na Caleba. Oba byli v tom momentě velmi tiší. To je na dlouhé vyprávění,“ zamumlal Zeke a vypadal celý nesvůj a smutný. „Zeptej se mě na to někdy jindy.“ Trhl hlavou směrem k dítěti, které se mu houpalo na noze, čímž myslel“ zeptej se mě, až nebude Caleb v doslechu.

Každopádně se k tomu vztahoval příběh. Zachmuřený výraz v jeho tváři prozrazoval víc než slova a činil mě tak ještě zvědavější. Zajímalo by mě, co se jim stalo? Co bylo tak hrozného, že nechtěli, aby to Caleb slyšel?

„Takže,“ pokračoval Caleb, zatímco Ruth se zamračila, „nabídka stále platí, Allison. Jdeš nebo ne?“

Neměla bych. Měla bych se otočit a bez ohlédnutí odejít. Podle Zeka tu byl další tucet lidí potulujících se kolem, vonících jako kořist a krví, blažení v nevědomosti, že tak blízko jejich komunity číhá upír. Pokud jeho nabídku přijmu, jak dlouho bude trvat, než přijdou na to, že nejsem člověk, zvláště s Ruth, která kolem mě krouží jako sup a čeká jen na to, aby mě odhalila? A jak daleko dokážu ujít bez toho, aniž bych je chtěla sníst?

Jenže zase, když se budu vyhýbat lidem, izolovaná a hladová nad sebou nakonec zase ztratím kontrolu. A pak bych mohla někoho zabít. Možná dítě, stejné jako je ten chlapec u Zekovi nohy. Co kdybych potkala místo těch dvou mužů nejprve jeho? Z toho pomyšlení se mi dělalo šoufl. Tohle už nesmím udělat znovu. Nemůžu.

Možná…možná, že kdybych si čas od času vzala trošku krve, dokázala bych toho netvora udržet pod kontrolou. Musí to nějak jít. Nikdo se to nesmí dozvědět, samozřejmě, a já budu opravdu, ale opravdu opatrná a přijde mi to jako lepší plán než pronásledovat je nocí a čekat, až nade mnou zase Hlad získá navrch.

„Alálie, prosím?“ Caleb se na mě díval velkýma, prosícíma očima, ale já stále váhala. „Prosím, půjdeš s námi? Prosííím?“

„Slyšela´s ho,“ usmál se Zeke, pohledný a okouzlující v měsíčním svitu. „Teď už s námi jít musíš, jinak začne brečet.“

Ruth pevně stiskla rty a zírala na mě s nejhlubší nenávistí, ale na ní už vůbec nezáleželo. Povzdechla jsem si, jednak proto, že jsem to tak cítila a pak, abych vyvolala dojem, že stále ještě dýchám. „No dobře,“ řekla jsem a pokrčila rameny. „Vyhráli jste. Veďte mě.“

Caleb se usmál, přiskočil ke mně a chytil mě za ruku. Ruth vydala znechucený zvuk a odkráčela do tmy, cosi si tiše mumlajíc.

Zeke zavrtěl hlavou, vrhnul na mě omluvným pohled a pokynul nám vpřed.

Jak jsem je tak následovala, mé prsty pevně sevřené dětskými prstíky, nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se celá nesvá. Tohle byl pravděpodobně šíleně špatný nápad, ale teď už se to nedalo zastavit. Karty byly rozdány a já musela být připravená blafovat.

Kromě toho, ačkoli jsem si to nechtěla přiznat, jsem postrádala někoho, s kým bych si mohla promluvit. Díky těm dlouhým, tichým nocím strávených v divočině jsem si uvědomila, jak moc společenský tvor jsem. Mluvit se Zekem bylo tak snadné a já ještě nebyla připravená, být zase sama.

I když mi hned po pár krocích začal pokládat hodně těžké otázky.

„Takže, Allison,“ řekl tiše Zeke, zatímco jsme procházeli úsekem posetým hřebíky, deskami a úlomky skla, které se třpytilo v měsíčním světle.

Caleb, kterého nesl v náručí se mu tisknul ke krku, zatímco on manévroval troskami a Ruth, která byla pár kroků za námi mi pohledem propalovala záda. „jak dlouho jsi žila v upířím městě?“

„Celý svůj život,“ zamumlala jsem. „Narodila jsem se tam.“

„Jaké to bylo?“

„Co tím myslíš, jaké to bylo?“

„Tím chci říct, že jsem nikdy v žádném nebyl,“ odpověděl Zeke, přesunul si Caleba na druhou stranu a protřepal si ruku. „Nikdy jsem neviděl upíří město zevnitř – jen jsem slyšel příběhy a fámy. A samozřejmě, že se ani jeden neshodoval s druhým, víš?“

„Ani ne.“ Odvrátila jsem se a přemýšlela, jak ho dostat od tohoto tématu pryč. „Co jsi slyšel? Jaké příběhy?“

Věnoval mi pokřivený úsměv. „Mohl bych ti je povyprávět, ale myslím, že by to pro něčí malá ouška mohlo být příliš děsivé.“ A volnou rukou ukázal na Caleba, který vypadal blaženě nevědomý. „Řekněme, že některé z nich obsahují obří mrazáky a háky ve stropě.“

Nakrčila jsem nos. „Takhle to není,“ řekla jsem a vzdala to. „V podstatě je to velké město, se spoustou starých budov, upírů a chudých lidí. Je tam velká zeď, která udržuje Zuřivce dál od města a Zeď kolem Středu města, kde žijí upíři a mezi těmi zdmi žijí lidé. Nebo alespoň ti, kteří nebyli odvedeni do Středu, aby pracovali pro upíry.“ Zastavila jsem se a nakopla rozbitou láhev, která se s cinkotem odkulila přes chodník do plevele. „Nic zvláštního.“

„Viděla jsi někdy upíra?“

Trhla jsem sebou. Další otázka na kterou se mi nechtělo odpovídat. „Oni ve skutečnosti moc často Střed neopouští,“ odpověděla jsem vyhýbavě. „Proč? Ty ano?“

„Nikdy jsem žádného neviděl,“ přiznal Zeke. „Zuřivci, jo, těch jsem viděl spousty. Ale nikdy jsem neviděl skutečného upíra. I když, Jeb ano. Říká, že jsou to zlí, bezduší démoni, kteří dokáží roztrhnout muže vejpůl a prorazit ocelovou zeď. Kdyby jsme je někdy opravdu potkali, tak jedinou věc, kterou můžeme udělat je, modlit se a doufat, že zůstaneme nepovšimnuti.“

Moje obavy vzrostly. „Neustále mluvíte a tom Jebovi,“ řekla jsem a tak všeobecně se mi nelíbilo, co jsem už o něm slyšela. „On je váš vůdce nebo tak něco?“

„Můj otec,“ odpověděl Zeke.

„Ach. Promiň.“

„Ne ten opravdový,“ zasmál se Zeke, aby zmírnil mé rozpaky. „Ten umřel, když mi byli tři. A máma taky. Zabili je Zuřivci.“ Pokrčil rameny jakoby mi tím chtěl říct, že už je to dávno a já se nemusím chovat soucitně. „Jeb mě adoptoval. Ale, jo, řekl bych, že on je naším vůdcem. On byl tím, kdo se staral o náš kostel, dříve než jsme rozhodli odejít, abych našli Eden (Ráj).“

„Cože?“

Málem jsem zakopla o rozbité bedny. Na okamžik jsem měla pocit, že jsem ho špatně slyšela. Řekl mi právě, že hledají Eden? Nebyla jsem věřící, ale i tak jsem věděla, co byl Eden. Tedy co by to mělo být.

Zírala jsem na kluka, který tak nenuceně kráčel po mém boku a divila se, jak někdo tak mladý a hezký může uvěřit takovým bludům. Zeke otočil oči v sloup.

„Jo, já vím.“ Věnoval mi postranní pohled a povytáhnul obočí. „Zní to šíleně. Blázniví fanatici hledají Zaslíbenou zem – tohle všechno už jsem slyšel. Není potřeba se v tom šťourat.“

Každopádně to není tvoje věc,“ dodala ostře Ruth. „Nepotřebujeme, abys nám říkala, jak hloupě to zní.“

„Nechtěla jsem říct vůbec nic,“ řekla jsem i když to přesně to, co jsem si myslela.

„My ale nehledáme to biblické místo,“ pokračoval Zeke jako bych vůbec nic neřekla. „Eden je město. Obrovské město. Jedno z technologií ze starých časů, ještě před nákazou. A žijí v něm pouze lidé. V Edenu nejsou žádní upíři.“

Zastavila jsem, abych se na něj podívala. „Děláš si srandu?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Podle pověstí leží Eden někde na obrovském ostrově, obklopeným velikým jezerem. To jezero je tak velké a rozlehlé, že se je žádný ze Zuřivců neodváží překročit a upíři ani neví, že existuje.“

„Magický ostrov bez Zuřivců nebo upírů.“ Opovržlivě jsem otočila rty. „To zní jako pohádka na dobrou noc.“

Zaslechla jsem ve svém hlase hořkost a ani nevím, odkud se tam vzala.

Možná to bylo proto, že zpráva o městě, kde žijí jen lidé, upíři tam nemají vliv a nehrozí tam ani Zuřivci, přišla pro mě příliš pozdě. Kdybych tuhle pověst zaslechla dříve, když jsem byla ještě naživu, šla bych je hledat taky. Nebo…možná, že ne. Možná, že bych se tomu jen zasmála jako divoké fantazii a pokračovala v životě, tak jak jsem ho znala. Alespoň jsem se ale o něm doslechla. Chtěla bych mít tu šanci to vědět a rozhodnout se podle sebe. Eden už pro teď nic neznamená.

Ruth za námi si znechuceně odfrkla. „Pokud mu nevěříš, tak jdi,“ vyzvala mě, stoupla si vedle Zeka a zírala na mě. „Nikdo ti nebrání.“

Odolala jsem pokušení jí něco odseknout a místo toho se podívala na Zeka. „Opravdu tam někde je?“ Zeptal jsem se a snažila se vyvolat představu té bezupíří utopie před užitečnějšími pochybami. „Opravdu si myslíte, že ho najdete?“

Zeke lhostejně pokrčil rameny jako by už tohle všechno slyšel mnohokrát předtím. „Kdo ví? “Řekl. „Možná, že nakonec neexistuje. A nebo tam venku někde je a my ho nikdy nenajdeme. Ale právě proto, ho hledáme.“

„Najdeme ho,“ přizvukovala Caleb a vážně pokyvoval hlavou. „A najdeme ho brzo, Jeb to říkal.“

Nechtěla jsem mu brát jeho očekávání a proto jsem k tomu raději nic neříkala. O pár minut později jsme minuli zkorodovanou, železnou bránu, kterou se vcházelo na dvůr malého, bytového komplexu. Další člověk, o pár let starší než já, černovlasý a hubený jak lunt, stál na stráži u vchodu. Kývl a usmál se na Zeka, ale vykulil oči, když spatřil mě.

„Zeku! Tys ho našel. Ale…kdo je tohle?“

„Další tulák, bloudící divočinou,“ odpověděl Zeke a s ironií se na mě usmál. „Allison, tohle je Darren, další z tuláků. Vy dva si budete mít hodně co vyprávět.“

„Ezekieli!“

Všichni zpozorněli. Otočili jsme se zatímco se k nám přibližoval další člověk, celý v černém, z jehož postoje bylo znát pevné odhodlání. Všechno na něm se zdálo ostré a tvrdé, od špičaté, hranaté tvář, kostnatých ramen, až po rozeklanou bílou jizvu táhnoucí se od spánku k bradě. Dlouhé, kdysi černé vlasy teď byli ocelově šedé, svázané do úhledného ohonu. Oči, které měli stejnou barvu jako vlasy nás všechny přejely pohledem a pak se zastavily na Zekovi.

„Takže jsi ho našel.“ Ten hlas k němu přesně seděl. Žádná otázka.

„Ano pane. Vlastně –“ a Zeke kývnul mým směrem „- to ona ho našla. Doufala jsem, že bychom mohli…jí dovolit, aby s námi chvilku zůstala.“

Ty ostré, šedé oči ve mně četly jako v otevřené knize a mýlily se jen málokdy. „Další tulák?“ zeptal se. „A mluvil si s ní pak, Ezekieli?“

„Ano pane.“

„A ví o naší situaci? Ví, co hledáme?“

„Řekl jsem jí o tom, ano.“

Čekala jsem, že se Ruth ozve a řekne svá podezření tomu, kdo tu je zjevně vůdcem skupiny. Ale Ruth byla tichá a nehybná, jen tam tak stála vedle Darrena s očima zabodnutýma do země. Stejně tak Caleb, stál vedle ní, tisknul jí ruku a mlčel. Jen Zeke vypadal, že je úplně v pohodě, i když stál zpříma s rukama se pjatýma za zády jako voják čekající na rozkaz.

Co čeho ses to zase dostala, Allison?

Ten člověk mě i nadále pozoroval aniž by projevil jedinou emoci. „Tvé jméno?“ zeptal se jako když mazlíček štěká rozkazy na své podřízené. Polkla jsem zavrčení a čelila jeho pronikavému pohledu.

„Allison,“ odpověděla jsem a ušklíbla se na něj. „A vy musíte být Jeb.“

„Já jsem Jebbadiah Grosse,“ pokračoval muž lehce uraženým tónem. „A Ezekiel ví, že se nikdy neodvracím od nikoho, kdo je v nouzi, takže jsi tu vítána.

Ačkoli, pokud tu chceš zůstat, máme tu pravidla, která musí každý dodržovat. Cestujeme pouze v noci a pohybujeme se rychle. Na ty, kteří zůstanou pozadu se nečeká.

Každý přispívá – jídlo tu nemáme zadarmo, takže se očekává, že budeš spolupracovat: lovit, sbírat, vařit, pokud to bude zapotřebí. Krádeže jakéhokoliv druhu nejsou tolerovány. Pokud máš pocit, že se dokážeš držet těchto pravidel, jsi tu vítána.“

„Už teď?“ zeptala jsem se tak sarkasticky jak jsem jen dokázala. „Mnohokrát děkuji.“ Nemohla jsem si pomoct. Házet mi do tváře pravidla a očekávat, že je budu dodržovat jen proto, že to někdo říká mi nikdy moc nesedělo. Ruth s Derrenem na mě v šoku vykulili oči, ale Jebbadiah jen škubnul obočím.

„Ezekiel je můj asistent – pokud budeš mít jakýkoliv problém, řeš ho s ním,“ pokračoval, obrátil se na Zeka a kývnul na něj. „Dobrá práce synu, s tím jak jste našli toho chlapce.“

„Děkuji pane.“

Přes Jebbadadiahovi rty přeběhl slabý, hrdý úsměv a poté se otočil k Ruth, která se pod jeho pohledem začala třást. „Očekávám, že v budoucnu budete mladého Caleba hlídat o něco lépe,“ řekl. „Taková neopatrnost je neodpustitelná. Kdyby ho Ezekiel dnes v noci nenašel, nechali bychom ho tu. Rozumíš tomu?“ Ruthin dolní ret se roztřásl a ona přikývla.

„Dobře.“ Jeb ustoupil, kývl na mě a jeho ocelový pohled byl nečitelný. „Vítej do rodiny, Allison,“ zadeklamoval a odkráčel s rukama složenýma za zády. Byla jsem v pokušení udělat obličej na jeho vzdalující se záda, ale Zeke mě pozoroval a tak jsem se ovládla.

Darren poplácal Zeka po rameni a vrátil se na své místo. Caleb se a nás zářivě usmíval, ale Ruth ho popadla za ruku a táhla ho pryč. Střelila jsem po Zekovi postranním pohledem a zvedla obočí.

„Ezekiel?“

Trhl sebou. „Jo. Je to jméno archanděla, ale říká mi tak už jenom Jeb.“ Rukou si prohrábl vlasy a odvrátil se. „Pojď, představím tě i ostatním.“

Zanedlouho poté jsem se setkala téměř se všemi lidmi z tohoto malého společenství, i když většinu jmen jsem zapomněla v momentě, kdy jsem je uslyšela. Z tuctu vychrtlých, napůl vyhladovělých lidí jich asi tak polovina byla dospělých, zbytek byly děti mého věku nebo mladší. Tušila jsem, že podle počtu dětí, běhajících tu bez rodičů, byla tahle skupina kdysi o dost větší. Zajímalo by mě, jak dlouho už putují, následují fanatického, starého muže, který hledá mýtické město, jež pravděpodobně ani neexistuje. Přemýšlela jsem na tím, kolik z nich se jich takhle daleko nedostalo.

Z počátku se ke mně dospělí chovali chladně, přece jen jsem byla cizinka, nová a nezkušená a představovala jsem další hladová ústa. Na Okraji to bývalo úplně stejné. Pak jim ale Zeke vyprávěl můj příběh s ještě větším hněvem a nenávistí k upírům než jaké jsem předvedla poprvé já, že na mě začali pohlížet s nově nalezenou sympatií, hrůzou a respektem. Ulevilo se mi, šmahem jsem si získala celou skupinu, aniž bych musela cokoliv říkat nebo dokazovat. No, vlastně to byl Zeke, kdo tenhle boj vyhrál, ale já si nestěžovala. Být společně s těmito lidmi bylo už tak dost těžké, bez okamžitého podezření a nedůvěry.

„Tak dobře, poslouchejte všichni!“ zvolal Zeke, když jsem byla se všemi seznámena. „Do svítání zbývají asi tak dvě hodiny a to je příliš pozdě na to, abychom pokračovali.

Takže si tady postavíme tábořiště. A teď, poslyšte, potřebuji zesílit první a druhou hlídku, od teď až do svítání. Darren ani já jsem tu v okolí žádné Zuřivce neviděli, ale nechci riskovat. Allison…“ Otočil se na mě, čímž mě překvapil. „Narazila jsi na nějaké Zuřivce, když jsi sem přišla?“

„Ne,“ odpověděla jsem, nadšená tím co udělal. Zahrnul i mě, udělal ze mě člena skupiny. „Silnice byla čistá.“

„Dobře.“ Zeke se otočil k ostatním.“Většina obytných místností je poměrně čistá a má betonovou podlahu, takže jsme tam v bezpečí. Každý by si měl trochu odpočinout, dokud může. Jeb chce zítra večer vyrazit brzy.“

Skupina se v organizovaném chaosu rozdělila a pomalu se přesunula do bytového komplexu. Stála jsem vedle Zeka, pozorovala je a zachytila i pár zvědavých pohledů zvláště od malých dětí a mladých lidí. Ruth mě vraždila pohledem, zatímco Caleba odváděla směrem ke zbytkům bytů a já se na ni zlomyslně usmála nazpět.

„Ezekieli,“ Najednou se před námi, jakoby odnikud, objevil Jeb.

„Pane.“

Jeb mu položil ruce na ramena. „Chci, aby sis vzal první hlídku s ostatními. Alespoň do svítání. Ne, že bych nevěřil Jakeovi a Darrenovi, ale chtěl bych tu mít někoho, kdo má více zkušeností s městy jako je toto. Ujistěte se, že se k nám ve spánku nepřiblíží démoni.“

„Ano pane.“

Jebův pohled se přesunul na mě a zase zpátky. „Vezmi sebou Allison. Řekni jí, jak to tu chodí. Může dnes začít se zásobením skupiny.“

No výborně. Doufám, že nečekají, že budu hlídkovat v denních hodinách. Jak se mám z tohohle vyvlíknout?

Jeb se náhle podíval přímo na mě a cosi v jeho nemilosrdných očích mě nutilo couvat a vrčet. „Nevadí ti to, že děvče?“

„Vůbec ne,“ odpověděla jsem a nutila ho uhnout pohledem,“ když mě hezky poprosíte.“

Jebovi zaškubalo obočí. „Ezekieli, omluvíš nás na moment?“ Zeptal se tím svým netázacím se hlasem. Zeke se na mě bezmocně podíval, pak ale okamžitě přikývl a odešel směrem k bráně.

Zvedla jsem bradu a podívala se na Jebbadadiaha Crosse se vzdorným úšklebkem pevně usazeným na své tváři. Pokud mě bude chtít tenhle bláznivý stařík poučovat, bude překvapen. Nebála jsem se ho, nebyla jsem součástí jeho stádečka a byla jsem více než připravena mu říct, kam si tu svou přednášku může strčit.

Jeb si mě bez jakéhokoliv výrazu prohlížel. „Věříš v Boha, Allison?“

„Ne,“ řekla jsem okamžitě. „Tohle je ta část, kdy mi řeknete, že přijdu do pekla?“

„Tohle je peklo,“ řekl Jebbadadiah a ukázal na město kolem nás. „Toto je náš trest a naše soužení. Bůh opustil tento svět. Věrní už došli své odměny a on nás, co jsme tu zbyli opustil, nechal nás tu na milost a nemilost démonům a ďáblům. Hříchy našich otců se přesunuli na jejich děti a děti jejich dětí a bude to pokračovat tak dlouho, dokud nebude celý svět úplně zničen. Takže na tom nezáleží, věříš-li v Boha a nebo ne, protože On už tu není.“

Neschopna slova jsem jen párkrát zamrkala. „To je…“

„Tohle jsi nečekala?“ Jeb se hořce usmál. „Je zbytečné nabízet slova naděje, když sama žádnou nemáš. A já už na tomto světě viděl takové věci, které mě jen ujistili v tom, že Bůh už nás neochraňuje. Nejsem tu, abych kázal Jeho poselství nebo měnil celý svět – na to už je příliš pozdě.

„Nicméně,“ pokračoval a tvrdě se na mě podíval, „tito lidé očekávají, že je dovedu k našemu cíli. Předpokládám, že Ezekiel už ti o Edenu řekl. S tímto vědomím – nedovolím, aby nás cokoliv – cokoliv – zadrželo od našeho cíle. A udělám cokoliv, abychom dosáhli svého cíle i kdyby to mělo znamenat, že jich pár odpadne cestou. Ti kteří nedokáží ničím přispět nebo ti, kteří působí problémy, jsou vyhoštěni. Dávám ti toto varování nyní. Dělej si s ním co chceš.“

„Stále ještě doufáte, že dosáhnete své Zaslíbené země i když v ni nevěříte?“

„Eden je skutečný,“ řekl Jeb s naprostým přesvědčením. „Je to jen město, nic víc. Ale jsou tam lidé, žádní upíři a to je dost na to, abychom ho nepřestávali hledat.“

„Nemohu jim nabídnout Boha,“ pokračoval Jebbadadiah, ohlížeje se zpět k bytovkám. „Kéž bych mohl, ale On už je mimo náš dosah. Mohu jim ale dát naději na něco mnohem lepšího.“ Výraz v jeho tváři ztvrdl. „A možná, až se dostaneme do Edenu, budu jim moci nabídnout i více.“

Když se opět vrátil pohledem ke mně, byl stále ostrý a chladný. „Tento svět je plný zla,“ řekl a zadíval se na mě jako by se snažil mi nahlédnout do hlavy. „Bůh nás opustil, to ale ještě neznamená, že se podrobíme ďáblům, kteří tu teď vládnou. Nevím, co nás čeká po tomto pekle. Možná, že je to jen zkouška. Jednou snad ty ďábly odsud vypudíme navždy. Nejprve ale musíme najít Eden. Na ničem jiném teď nezáleží.“

Možná, že to není opravdový náboženský fanatik, ale stejně byl děsivý, s tím svým pevným rozhodnutím a vášnivým leskem v očích. „No, můžete být v pohodě,“ řekla jsem mu. „Pokud chcete za každou cenu hledat Eden, jděte do toho. Já vás brzdit nebudu.“

„Ne, to nebudeš.“ Jebbadadiah o krok ustoupil jako by právě skončil. „Jdi za Ezekielem,“ řekl a dovolil mi odejít mávnutím ruky. „Řekni mu, aby ti našel nějaký stan a batoh – zůstalo nám jich pár po těch, co už nejsou mezi námi. A buď připravena vyrazit hned, jak zajde slunce. Máme před sebou velký kus cesty.“

Jakmile se vzdálil, vážně jsem uvažovala o tom, že se seberu a odejdu. Odejdu pryč od tohoto šíleného kultu s fanatickým vůdcem, který to, podle mě, nemá v hlavě v pořádku.

Jak se asi tak mám nakrmit, když každý můj krok budou sledovat tyhle šílený starcovy oči?

Cosi mi říkalo, že Jeb nebude ten typ, který má porozumění. Pokud kdy zjistí, kým jsem, bude má budoucnost plná pochodní, rozzlobených davů a kolíků.

Na okamžik mě napadlo, jestli přece jen nemám zmizet do noci. Tak jako tak to bylo moc riskantní být ve společnosti tolika lidí. Možná bych se měla proměnit ve dravce číhajícího na okraji té jejich malé společnosti a lovit je pod rouškou tmy. Jenže pak se zpoza rohu vynořil Zeke se zeleným batohem přes rameno a já cítila, jak se mé pevné přesvědčení mizí.

„Hlavu vzhůru,“ řekl mi Zeke a hodil mi balík. „Tady máš stan a pár věcí,“ vysvětlil mi, když jsem ho chytila a překvapilo mě, jak je lehký. „není moc velký, ale alespoň tě ukryje před deštěm, když budeme stanovat venku. Víš jak se staví stan, ne?“

„Ne tak docela.“

„Ukážu ti to,“ řekl Zeke a zase se usmál. „Zítra, slibuji. Ale teď mám až do svítání první hlídku. Přijď si ke mně na chvilku sednout a pak tě nechám vyspat – myslím, že to po dnešku potřebuješ.“

Zatímco jsem se na něj na oplátku usmívala a následovala ho k místu, kde hlídkoval, nemohla jsem se zbavit dojmu, že tento kluk – tato ochotná, přátelská a opravdu krásná lidská bytost – bude pravděpodobně tím, kdo mě zabije.

4 komentáře:

  1. Je zeke je roztomilej :-) diky za pqgeklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. je to vážně skvělý :) mohla bys mi tu knížku prosimtě poslat na mail? :) Předem děkuji :)) simca.novotna16@email.cz

    OdpovědětVymazat
  3. ahoj ďakujem že prekladáš :) je to úžasná kniha a som rada že sa niekto našiel kto to bude prekladať xD dúfam že nová kapitoolka bude fakt rýchlo lebo inak sa zbláznim xD /Dei

    OdpovědětVymazat
  4. Překládám o 106, jen mi doma odešel počítač do věčných lovišť, tak je to poněkud pomalejší, za což se moc omlouvám. :-)

    OdpovědětVymazat