středa 13. března 2013

10. kapitola


Part III.
Nestvůra

Tu první noc, kdy jsem procházela mezi stromy a pročesávala a motala se křovinami, jsem vrtěla hlavou nad rozlehlostí toho všeho a dumala nad tím, jestli to někdy skončí.

Nebyla tu žádná cesta, kterou bych mohla následovat, alespoň tedy nebyla v těch místech, kudy jsem procházela. Poté, co jsem celý svůj život strávila za městskými hradbami, mi tento cizí, zeleno hnědý svět připadal nepřátelský a nebezpečný a připadalo mi, že se mě snaží stáhnout dolů a celou pozřít. Párkrát jsem narazila na zbytky lidské civilizace – staré, rozpadající se domy, ukrývajících se pod kobercem z plevele a mechu, pár rezavých koster aut, pokrytých vinnou révou – čím víc jsem se ale vzdalovala od města, tím divočejší se les zdál. Neměla jsem ani ponětí, že je tak veliký, ty stromy tady se mohy táhnout donekonečna. Myslela jsem na New Covington a přemýšlela, kolik let uplyne, než se příroda dostane přes zdi a docela ho zadusí.

A na rozdíl od prázdného města, s jeho tichými ulicemi a studenými, mrtvými budovami, ta divočina tady byla živá. Všechno se tu pohybovalo. Větve se kývaly ve větru. Všude kolem bzučel hmyz. Cosi mimo dohled šramotilo ve křoví. Zpočátku mě to dost znervózňovalo, vyrostla jsem ve městě, kde jsem sebou při každém hluku nebo náhlém pohybu trhla a byla připravená utéct. Ale po několika dalších takovýchto nocí, kdy jsem poslouchala, kde se co šustne, to ze mě vyprchalo a já došla k závěru, že mimo město není ve skutečnosti nic, co by mě dokázalo ohrozit. Byla jsem upír. Byla jsem tady tím nejhrozivějším.

Naprosto jsem se mýlila, samozřejmě.

Jednoho večera, těsně po soumraku, jsem narazila na pomalu tekoucí říčku, chvíli šla podél ní a přemýšlela, kam by tak mohla vést. Na břehu říčky jsem letmo zahlédla několik laní a mývala a ve vodě spatřila ještě více živočichů. Byla už jsem na divoká zvířata tak zvyklá, že jsem nad nimi ani nepřemýšlela.

Najednou se ze stínu přede mnou ozvalo temné zabručení a já na místě ztuhla.

Zpoza stromů se vypotácelo ven cosi obrovského a tmavého a zastavilo se to na břehu u vody.

Bylo to, to největší zvíře, jaké jsem kdy viděla s huňatým, hnědým kožichem, obrovskými rameny a obrovskými, žlutými drápy. Začenichalo to mým směrem, pak to ohrnulo pysky, čímž odhalilo řadu obrovských zubů, některých dlouhých jako moje prsty.

Zhoupl se mi žaludek. Slyšela jsem ty příběhy, vyprávěné pamětníky z města, kteří se jimi oháněly, plné divokých zvířat, žijících za zdmi, která se množí a zabydlují bez jakéhokoliv omezování. Jenže slovo medvěd nevystihne dostatečně skutečné zvíře. Tahle věc by Zuřivce bez přemýšlení roztrhla vedví. Upírovi by pravděpodobně stálo za to utéct. Což znamená, že tady mám pravděpodobně malý problém.

Medvěd mě sledoval černýma, korálkovýma očima, tiše funěl a potřásal hlavou jako by byl zmaten. Stála jsem ztuhle na místě a snažila si vzpomenout, co bych měla udělat, setkám-li se v lese s medvědem. Lehnout si na zem? Hrát mrtvou? Jasně, až na to, že to neznělo jako dobrý nápad. Pomalu jsem se natáhla a uchopila jílec svého meče, připravena ho vytáhnout hned, jak medvěd zaútočí. Kdybych tu uštědřila jednu dobrou, solidní ránu do zátylku, možná by to stačilo k tomu, abych ho zabila. Nebo ho alespoň zpomalila. A kdyby to náhodou nefungovalo, vždycky ještě můžu vylézt na strom…

Medvěd čenichal mým směrem a nozdry se mu chvěly. Kolébal se dopředu a dozadu, z hrudi mu vycházelo temné mručení a drápy hrabal ve špíně. Měla jsem dojem, že je zmatený. Možná, že nesmrdím jako kořist. Možná, že vůbec nejsem cítit jako živá bytost. Medvěd se ale nakonec otočil a s posledním zamrčením mým směrem se vydal zpátky do lesa. Počkala jsem, dokud nezaniklo jeho prodírání se podrostem a pak jsem se rozeběhla na opačnou stranu.

No dobrá, takže tady venku byly větší a strašnější věci než jsou Zuřivci. Dobře, že to vím. Zajímalo by mě, proč mě nenapadl. Vycítil, že jsem dravec, stejně tak jako on a rozhodl se hledat snadnější kořist? Nevěděla jsem. Hádala jsem ale, že pro medvěda jsem byla něco nepřirozeného, něco, co sem pod koruny stromů, do toho nekonečného lánu stromů, nepatří. Volně žijící tvorové tu asi moc často upíry nepotkávají. Přemýšlela jsem o tom, co by říkali ostatní z New Covingtonu, kdyby se tam najednou ulicí přikolébal medvěd. Ušklíbla jsem se nad tím pomyšlením. Nejspíš by si nadělali do kalhot. A kdyby ho zahlédl Stick pravděpodobně by ho ranila mrtvice.

Můj úsměv zmizel. Kdepak asi teď je? Přemýšlela jsem. Stále žije ve skladu s dalšími Neregistrovanými? Nebo mě zaprodal a přesunul se díky tomu do upířích věží, kde bude nakrmen a bude o něj postaráno a začne nový život jako mazlíček?

Zavrčela jsem, popadla větev a odervala ji od kmene. Tohle mi nemohl udělat, říkala jsem si vztekle. To nemohl být on. Dávali jsme pozor jeden na druhého, kryli jsme si záda. Nesčetněkrát jsem mu zachránila život. Nemohl to všechno jen tak hodit za hlavu jako by ty roky pro něj nic neznamenaly, i když teď jsem pro něj byla mrtvá. Nepřítel. Upír.

Přestaň už si pořád něco nalhávat, Allie. Kdo jiný by to mohl být? Povzdechla jsem si a nakopla kámen, který odletěl kamsi do křoví. Způsob, jakým se na mě Stick té noci ve skladišti podíval, byla čiročirá hrůza. Viděla jsem to v jeho očích: Allison Sekemoto, dívka, která se o něj léta starala, byla mrtvá. Jen moje city se pořád držely naděje, že lidé dokáží být loajální, že dokáží udržet slib, který dali během bezstarostného žití. Jenže jsem o tom věděla své. Ať už Neregistrovaný nebo ne, pokud by se tu nabízel cesta ven z hladu, zimy a špatného zacházení, Stick by ji bez mrknutí oka využil. Byla to prostě jen lidská přirozenost.

Kolem mě byla neustále samá divočina a já pokračovala dál, aniž bych věděla nebo se starala o to, kam jdu. Když úsvit zbarvil nebe do růžova, zavrtala jsem se do země, jen proto, abych se další noci zase probudila s tím, že nemám ani zdání, kam mám nebo kam bych se měla vydat dál. Během svého cestování jsem nikoho nepotkala, ani člověka a ani upíra a ačkoli se to v lese hemžilo divou zvěří, většinu z těch tvorů jsem nikdy v životě neviděla a jejich jména jsem znala jen z vyprávění. Lišky a skunkové, králíci a veverky, hadi, mývalové a nekonečná stáda vysoké. Viděla jsem i větší dravce: vlky, plížící se tiše lesem jednou večer, jakýsi velký druh žlutohnědé kočky, jejíž oči ve tmě žhnuly.

Nikdy mě neobtěžovali a i já jsem se jim vyhýbala na sto honů, jeden dravec druhému.

Šestou noc jsem se vydrápala ven ze svého mělkého hrobu s vědomím, že mě do spodního rtu tlačí tesáky. Měla jsem hlad. Potřebovala jsem jít na lov.

Na louce se popásalo malé stádo laní, které se rozuteklo ve chvíli, kdy mě spatřili, ale já byla rychlejší, vrhla jsem se na jelena a strhla ho, kopajícího a kňourajícího na zem. Krev, tekoucí mi do úst, byla horká a páchla, ale i když jsem ji cítila, jak mi stéká do žaludku, ten hlad tam stále byl. Složila jsem další vysokou a krmila se její krví, s tím samým efektem. Stále jsem měla hlad.

A ani jiná zvířata nedokázala zahnat můj Hlad. Chodila jsem spát hladová a každou noc, když jsem vstala ze země, jsem šla na lov a chytila a vysála vše, co mi zkřížilo cestu. Nic nepomáhalo. Můj žaludek byl plný, někdy až tak moc, že mě tlačil do žeber. Ale ten Hlad byl pořád silnější.

Až jedné noci, když jsem hladová a zoufalá, vyháněla laň z šípkoví a vrhla se vpřed, abych ji chytila a přistála s ní na kusu chodníku.

Zamrkala jsem, vstala a nechala laň utéct zpátky do lesa. Nacházela jsem se uprostřed silnice nebo co to bylo. Většina z ní byla pokryta plevelem a zarostlá travou, která se tlačila ven skrze spousty prasklin. Z jedné strany se přibližoval les a hrozil, že to tu celé pohltí, pořád to tu ale bylo, úzký pás cesty, vinoucí se mezi stromy, který z obou stran pohlcovala temnota.

Potlačila jsem záblesk vzrušení. Neměla jsem žádnou záruku, že ta cesta někam vede. Sledovat ji bylo ale mnohem slibnější než se jen tak bezcílně toulat divočinou a právě teď jsem vzala za vděk tím, co se mi nabízelo.

Vybrala jsem si směr a vyrazila.

***



Prospala jsem další den a vyhrabala se ze země hned vedle silnice, úplně vyhladovělá. Mé tesáky průběžně sami od sebe vyjížděly ven a přistihla jsem samu sebe, že ožiji při každém zašramocení, každém pohybu ve tmě kolem. Nutkání k lovu bylo téměř ochromující, ale jen bych tak plýtvala časem a energií a stejně by to nezastavilo ten strašný Hlad, který rozežíral mé vnitřnosti. A tak jsem šla dál a sledovala cestu, s ústy vyprahlými jako troud a s žaludkem, který mi hrozil, že sežere sám sebe.

Pár hodin do úsvitu začal les konečně řídnout. Zanedlouho poté se krajina proměnila na vlnící se pastviny a stromy se kolem vyskytovaly jen zřídkakdy. Ulevilo se mi, protože už jsem začínala uvažovat na tím, že ty lesy nikdy neskončí.

Silnice se rozšířila a táhla se skrze pláně. Na rozdíl od lesa to tu bylo tiché, jen ve křovinách kolem neustále šramotili malí tvorečkové a byl slyšet vítr jak šustí spadaným listím. Až na mé tiché kroky byl svět kolem mě tichý a neměnný a nad hlavou mi zářily hvězdy, táhnoucí se donekonečna.

Rachocení motorů jsem tedy slyšela velmi brzy, pravděpodobně z několikakilometrové vzdálenosti. Nejprve jsem si myslela, že mám halucinace. Stoupla jsem si doprostřed silnice a fascinovaně sledovala, jak se ke mně přibližují světlomety a hřmot. Přes kopec klouzaly dva krátké, elegantní stroje. Nebyla to auta nebo kamion nebo jakýkoliv jiný typ vozidla, který bych kdy viděla, mělo to dvě kola a bylo to rychlejší než auto, jenže kvůli světlům bylo těžké zahlédnout cokoliv bližšího. Sledovala jsem, jak se přibližují a cítila jak mě zalévá vlna vzrušení. Pokud existovala podivná vozila jako jsou tyhle tady, pak možná nakonec za Zdí žijí i další lidé.

Světla se přiblížila a zasvítila mi do očí, až jsem málem oslepla.

Kdesi vzadu v mé mysli, ta stará Allison, ostražitá, pouliční krysa, mi radila, abych vypadla ze silnice, ukryla se a nechala je jít, aniž by zaregistrovali, že jsem tady. Ignorovala jsem ten hlas. Můj žaludek mi říkal, že ať už ty podivné stroje řídí cokoliv, je to živé. Byla jsem zvědavá. Chtěla jsem to vidět na vlastní oči. Chtěla jsem zjistit, zda by lidé mohli žít i mimo upíří vliv.

A…měla jsem hlad.

Vozidla zastavila jen pár metrů ode mě a rachot motorů utichl, jen světla mi zůstala stále svítit do očí. Zvedla jsem ruku, abych si zaštítila oči, slyšela jsem zrezavělý pískot, jak kdosi slezl ze stroje a postavil se vedle něj.

„Ale, ale.“ Hlas byl hluboký a výsměšný a já viděla jak proti světlu vykročila silueta velkého, drsně vyhlížejícího muže. Byl vysoký a robustní a jeho ruce, jako rukávy, pokrývalo tetování. Další tetování pokrývalo polovinu jeho tváře, obrázek šklebícího se psa, vlka či kojota na mě cenil své tesáky. „Copak to tu máme?“ Přemítal. „Ztratila ses, holčičko? Tohle je špatné místo na to být v úzkých a sama, takhle v noci.“

Druhý muž přistoupil k tomu prvnímu, byl menší a hubenější, ale stejně tak nebezpečný. Vypadal více nedočkavý než ten první, neopatrnější, než jeho společník. Na jednom rameni měl to samé psí tetování a oči se mu leskly hladovým pohledem. „Moc fenek tu zrovna nepotkáváme,“ souhlasil a olízl si jazykem spodní ret. „Proč bys na chvilku nepobyla v naší společnosti?“

Naježila jsem se, o krok ustoupila a bojovala s nutkáním zavrčet na ně. To by byla chyba. Byli to lidé a co horšího, byli to muži. Věděla jsem, co chtějí, viděla jsem to na ulici nesčetněkrát a můj žaludek se zhoupnul. Měla jsem zůstat v úkrytu, měla jsem je nechat projet. Jenže bylo příliš pozdě. Ve vzduchu bylo cítit násilí a chtíč a krev vařící se v jejich žilách. Cosi ve mně zareagovalo, dychtivě se rozhořívalo, Hlad v mém žaludku se rozhořel jasným plamenem.

Uslyšela jsem kovové kliknutí, jak první z mužů vytáhl zbraň a namířil mi hlavní přímo do obličeje. „Ani nepomýšlej na to, že bys utekla,“ brouknul a odhalil žluté, nerovné zuby v širokém úsměvu. „Jen pojď sem a bude to pro tebe lehčí.“

Když jsem se nehýbala, kývl na svého kolegu, který vystoupil a popadl mě za paži.

Jakmile se mé kůže dotkl i druhou rukou, cosi uvnitř mě prasklo.

Kořist! Jídlo! Otočila jsem se k němu s divokým výkřikem a odhalenými tesáky a on sebou trhnul zpět a zaklel. Skočila jsem po něm, cítila žár a horkou krev, proudící mu pod kůží a protékající mu srdcem. Cítila jsem jeho krev i zuřivý tlukot srdce a začala vidět, díky Hladu, rudě.

Za mnou se ozvalo zavytí a potom řev. Vůně svěží, čerstvé krve a trhající se člověk pode mnou, lapající po dechu. Otočila jsem se, teď už celá zuřivá a hledala svou kořist. Stála ve světle a voněla krví a strachem, se zbraní namířenou na mojí hruď. Zařvala jsem, upustila bezvládné, lidské tělo a vrhla se vpřed. Zbraň dvakrát vyštěkla, minul a já mu přistála na hrudi a složila ho na zem. Divoce se ohnal po mém obličeji, lokty sklouzl po mé tváři, zatímco já si ho povytáhla a zabořila mu tesáky do krku.

Má oběť ztuhla a já své tesáky zabořila ještě hlouběji a probodla žíly tak, aby krev z žil mohla vytékat ještě houšť. Má ústa a hrdlo byli naplněny teplem, které mi stékalo až do žaludku a uvolňovalo tu hroznou bolest, která mě tak dlouho svírala. Zavrčela jsem rozkoší a netrpělivě roztrhala kůži kolem, jen aby krev tekla ještě víc. Natahovala jsem do sebe tu sílu, bolest v břiše a ramenou začala ustupovat a ten Hlad mizel. Zbytek světa se rozplynul, všechny okolní zvuky zmizely, všechny pocity se slily do jednoho – jednoho perfektního, opojného okamžiku, kdy kromě životadárné síly nezáleželo na ničem.

Člověk pode mnou se začal dusit, vydával přerývavé zvuky jakoby kňučení a já si najednou uvědomila, co dělám.

Roztřásla jsem se, pustila ho a podívala se dolů na toho muže, tu lidskou bytost, která pro mě jen před pár šílenými okamžiky nebyla ničím jiným, než kořistí. Jeho krk byl směsicí krve, ve své dychtivosti jsem ho jen nekousla do krku – roztrhala jsem ho. Límeček měl zbarvený doruda, ale z rány žádná krev nevytékala. Zkusmo jsem mu zatřásla ramenem.

Hlavu měl volně svěšenou stranou a oči upíral dopředu, nevidoucí a skelné. Byl mrtvý.

Ne. Položila jsem si obě ruce přes pusu a třásla se tak silně, že jsem myslela, že se pozvracím. Stalo se to přesně tak, jak říkal Kanin, že se stane. Někoho jsem zabila. Zabila jsem člověka. V tom momentě, kdy jsem ochutnala lidskou krev, nade mnou převzal kontrolu démon a já docela ztratila vlastní rozum. Ztratila jsem nad svým hladem kontrolu. A na těch několik šílených úderů srdce jsem milovala každou sekundu, kdy mi ústy protékala horká krev a proudila mými žilami.

„Ach Bože,“ zašeptala jsem a zírala na to tělo, mrtvolu, která byla ještě před okamžikem živou, dýchající, lidskou bytostí. Zabila jsem ho. Já ho zabila. Co teď budu dělat?

Myšlenky mi přerušil zoufalý sten. Bázlivě jsem se podívala na chodník, kde ležel druhý člověk a zíral do nebe. Lapal po dechu a rozšířily se mu oči, když jsem se sebrala a popošla blíž.

„Ty!“ vydechl. Nohy se mu škubaly, jak se pokoušel vstát. Hruď se mu zalévala krví v místě, kde se zachytila kulka, určená mně. Neměl už moc času, podle toho, co jsem viděla. Vypadlo to, že si toho nevšiml a dál na mě zíral skelným pohledem. „Nevěděli jsme…že jsi upír.“

Muž zakašlal a z úst mu vytryskla krev, která stékala dolů na chodník. Jeho prázdný pohled mě řezal jako tisíce nožů. „Je mi to líto,“zašeptal jsem, nevěda, co jiného říct. Vypadalo to ale, že ho to jen pobavilo, protože se začal smát.

„Promiň,“ zopakoval a hlava mu bezvládně padla stranou. „Upír mi zabije kámoše a pak říká, že je mu to líto.“ Zhroutil se nekontrolovatelným smíchem a dusil se svou vlastní krví.“Upír…vtip? Poskok…se může…zasmát…“

Už se nepohnul.

Mohla jsem tam zůstat, klečíc ve studené trávě, s pachem krve, který se mi tlačil do nosu i úst, až na to, že nebe nad kopcem začínalo blednout a mé vnitřní hodiny mě varovaly, že do úsvitu už moc času nezbývá. Na okamžik jsem zapřemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdybych jen tak…zůstala na povrchu. Sešla se se sluncem, jak mi jednou řekl Kanin. Spálilo by mě na popel? Trvalo by to dlouho a bylo to hodně bolestivé? Zajímalo by mě, co by bylo poté, nikdy jsem nebyla moc věřící, ale vždycky jsem věřila tomu, že upíři nemají duši a nikdo přesně nevěděl, co se s nimi děje, když opustí tento svět. Připadalo mi nemožné, abych já, netvor a démon, měla možnost skončit v nebi nebo na věčnosti nebo kam přesně to chodí lidé, když umřou. Pokud něco takového vůbec existuje.

Pokud ale nebe existuje, pak se tedy přesunuli…někam jinam.

S chvěním jsem se odplazila do trávy a zavrtala se hluboko pod zem a cítila, jak se kolem mě zavírá jako hrob. Mohla jsem být démon a zbabělec a možná, že jsem si zasloužila uhořet, ale mně se, koneckonců, nechtělo umírat. I kdyby mě to mělo dostat do pekel, vždycky bych si vybrala život.

I když, poprvé od té hrozné noci, kdy na mě v ruinách zaútočili, jsem si přála, aby mě nakonec Kanin nezachránil.

2 komentáře:

  1. neuvěřitelná knížka :) kdy bude prosím další?:) a díky za překlad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. překladatelka překládá více knih, ale teď se hlavně učí na maturitu

      Vymazat