středa 27. února 2013

7. kapitola



V týdnech, které následovali se mé noci staly rutinou. Probouzela jsem  se při západu slunce, sebrala svůj meč a nacházela Kanina v kanceláři.
Pár hodin mi přednášel o upíří společnosti, historii, stravovacích návycích, silných a slabých stránkách. Dotazoval se mě, testoval mé znalosti věcí, které jsem se učila noc předtím a byl potěšen, když jsem si to pamatovala. Trval také na tom, že mě naučí matematice, psal mi jednoduché a poté i složitější rovnice, abych je vyřešila a trpělivě mi je vysvětloval, když jsem nevěděla jak. Vytvářel pro mě logické hádanky, abych se jimi probojovala a dával mi číst složité dokumenty a když jsem dočetla, tak se mě ptal, co znamenají. A i když jsem tohle všechno nenáviděla, přinutila jsem se soustředit. Toto byly vědomosti, které bych jednou mohla použít proti upírům. Kromě toho, moje máma by chtěla, abych se učila, i když mi nebylo jasné, kdy by se mi mohlo hodit dlouhé dělení.


Zatímco jsem pracovala, Kanin si četl, procházel dokumenty a občas

přinášel další bedny s papíry, aby je prozkoumal. Někdy četl celý štos

papírů a pak opatrně rovnal každou stránku, poté co dočetl. Někdy se

jen podíval na hromadu dokumentů, zmuchlal je a odstrčil pryč. Jak dny

ubíhali, stával se, s každým dalším zmuchlaným listem a dalším

odhozeným balíkem, nervóznějším a netrpělivějším. Jednou už jsem to

nervově nevydržela a zeptala se ho, co to vlastně hledá, dostalo se mi

jen zlobného pohledu a lakonického příkazu, abych pokračovala v práci.

Přemýšlela jsem, proč ještě neopustil město, když ho, upíři tam venku,

evidentně hledali. Co bylo tak důležitého, že zůstával tady dole, v

těchto tmavých, bezvýznamných ruinách a procházel nekonečnými soubory

a napůl spálenými dokumenty? Kanin mě ale udržoval příliš

zaneprázdněnou učením toho všeho, co považoval za důležité - upíří

historie, čtení a matika - že jsem neměla čas a ani pomyšlení na

přemýšlení o čemkoliv jiném.

A skutečně jsem to respektovala. On měl své tajemství a já měla své

vlastní. Nešťourala jsem se v jeho soukromém životě, zvláště když se

mě ani on neptal na mou minulost. Bylo to cosi jako nevyslovená dohoda

mezi námi, já nebudu strkat nos do jeho věcí a on mě bude učit, jak

být upírem. Cokoliv jiného, co nemělo co dělat s přežitím, nebylo tak

důležité.




Čas po půlnoci byl mým nejoblíbenějším. Po několika hodinách namáhání

si mozku, kdy už jsem byla znuděná, podrážděná a měla jsem pocit, že

mi exploduje hlava, mi Kanin konečně oznámil, že pro tuto noc mohu

skončit. Potom jsme se přesunuli do našeho patra, do místnosti s

recepcí, kterou zbavil sutin, židlí a rozbitého nábytku a kde mě učil

zase něco jiného.




"Hlavu drž vzhůru," konstatoval, když jsem se na něj vrhla a kývala

svým mečem proti jeho hrudi. Nejprve jsem měla trošku strach, bojovat

s ním s opravdovým ostřím. Vyděsilo mě, jak rychle se dokážu pohybovat

, tak rychle, až se občas celý pokoj kolem mě rozmazal a meč v mých

rukou jako by vůbec nic nevážil. Kanin dal ale jasně najevo, že mu

žádné nebezpečí nehrozí, když mě po první lekci nechal zhroucenou na

posteli, abych si po zbytek noci odpočinula, celá pohmožděná a bolavá,

ať už mě to prapodivné upíří léčení uzdraví a nebo ne.




Kanin ustoupil stranou a klepnul mě, nijak zvlášť lehce, upilovanou

rukojetí od mopu po temeni. V hlavě mi zatepalo bolestí a já se na něj

se zavrčením otočila.




"Jsi mrtvá," oznámil mi Kanin a zamával na mě holí. Vycenila jsem na

něj tesáky, jeho to ale nijak neohromilo. "Přestaň ten meč používat

jako sekeru," nařídil mi, zatímco jsme kolem sebe začali opět kroužit.

"Nejsi dřevorubec, který se snaží porazit strom. Jsi tanečnice a meč

je jen prodloužením tvé paže. Pohybuj se zároveň s ostřím, ale oči měj

neustále upřené na horní část těla svého protivníka, nikoliv na jeho

zbrani."




"Nemám ponětí, co je to dřevorubec," zavrčela jsem na něj. Věnoval mi

otrávený pohled a opět mi pokynul, abych přišla blíž.




Popadla jsem jílec a uvolnila svaly. Nebojuj mečem, řekl mi už

nesčetněkrát Kanin. Meč už ví, jak má sekat a jak zabíjet. Pokud budeš

nervózní a budeš používat jen hrubou sílu, tvé údery budou pomalé a

neohrabané. Uvolni se a pohybuj se zároveň se svým ostřím, ne proti

němu.




Když jsem zaútočila tentokrát, nechala jsem meč, aby mě vedl a vrhla

se s ním vpřed, až vypadal jen jako stříbrná šmouha. Kanin ukročil

stranou, aby mě opět plácl po hlavě holí, ale já se napůl otočila a

svým mečem zachytila hůl a odrazila ji stranou.




Rozpřáhla jsem se vpřed a nechala meč sklouznout až ke Kaninově krku a

on bleskurychle ustoupil dozadu, aby se vyhnul a já mu nepodřízla krk.




Ztuhla jsem, zatímco on vyskočil na nohy a vypadal poněkud překvapeně.

Zamrkala jsem na něj, stejně tak překvapená jako on. Všechno se to

seběhlo tak rychle, že jsem ani neměla čas přemýšlet na tím, co jsem

udělala, dřív než se tak stalo.




"Dobře!" Přikývl souhlasně Kanin. "Teď už cítíš ten rozdíl, že ano?

Nech své výpady, aby byli lehké a plynulé - nemusíš hned vše rozsekat,

abys to zabila."




Přikývla jsem, při pohledu na své ostří jsem měla pocit, poprvé, jako

bychom spolupracovali, že to není jen kus kovu, kterým máchám po

místnosti.




Kanin odhodil hůl do kouta. "A v tomto případě už můžeme pro tuto noc

skončit," oznámil mi a já se zamračila.




"Teď? Právě jsem tomu přišla na kloub a je ještě brzy. Proč přestat?"

Usmála jsem se a zamávala mečem a jasným kovem k němu vysílala výzvu.

"Máš strach, že už jsem příliš dobrá? Že by žák konečně překonal svého

učitele?"




Nadzvedl obočí, ale jinak jeho pohled zůstával stále stejný. Zajímalo

by mě, jestli se kdy zasmál, doopravdy zasmál, v celém tom svém

nebytí. "Ne," pokračoval a ukázal mi ven z místnosti. "Dnes v noci

jdeme na lov."




Zasunula jsem katanu do pochvy na zádech a pospíchala za ním, zatímco

ve mně svádělo boj vzrušení s neklidem. Od té doby, co jsme se setkali

s těmi upíry, jsme neopustili areál nemocnice. Bylo teď příliš

nebezpečné, toulat se tunely, příliš riskantní vycházet na povrch, kde

by nás někdo mohl zahlédnout. Naposledy jsem jedla před nějakými dvěma

týdny, kdy mi dal Kanin, jakmile jsem se probudila, půlku termosky

naplněné chladnoucí krví. Neřekl mi, kde ji vzal, ale krev chutnala

řídce a špinavě a tak nějak páchla po krtčích mužích.




Nemohla jsem se dočkat, až opustím nemocnici se všemi těmi zatuchlými

místnostmi a klaustrofobickými chodbami. Každou další nocí jsem byla

čím dál tím víc neklidnější. Myšlenky na lov mě rozechvěly ,ale

zároveň jsem měla strach, že se ze mě zase stane ta vrčící, hladová

zrůda, stejně tak jako tu noc s Krvavými Anděly. Měla jsem strach, že

se nedokážu ovládnout a skončí to tak, že někoho zabiju.




A kdesi hluboko, uvnitř mě samé, mi to bylo zčásti úplně jedno. A to

bylo ze všech těch věcí nejděsivější.




Vyšplhali jsme nahoru výtahovou šachtou a rychle přeběhli přes blízké

okolí, opatrní a podezíraví vůči potulujícím se upírům nebo strážcům.

Kanin několikrát odbočil z hlavní ulice a zatáhl nás do vedlejší

uličky nebo opuštěného baráku a nechal nás tam splynout s tím

nejtemnějším koutem. Jednou kolem nás prošla trojice strážců tak

blízko, že jsem viděla i dírami po střelách zohyzděnou tvář jednoho z

nich. Kdyby otočil hlavu a posvítil si baterkou do uličky, všiml by si

nás. Jindy nás minul mazlíček, doprovázený dvěma dobře ozbrojenými

strážci a zastavil se a zíral na dveře budovy, kam jsme vklouzli jen

pár sekund předtím.Viděla jsem ho, jak se zúženýma očima snaží

proniknout tmou a poslouchá, zda neuslyší jakýkoliv zvuk pohybu. Jedna

z věcí, na kterou jsem coby upír přišla, bylo to, že dokážeme dokonale

znehybnět a zůstat tak, přesně tak dlouho jak potřebujeme. Kanin mě

tohle nadání naučil už kdysi v nemocnici. Dokázala jsem hodiny prostát

v rohu, aniž bych se pohnula, nadechla nebo potřebovala změnit polohu,

zakašlala či zamrkala. A i když po mě házel dýkou a zabodával ji jen

pár centimetrů od mé hlavy, nikdy jsem nehnula ani brvou.




Po několika těsných setkáních mě Kanin zavedl na střechu budovy, nad

plot, který odděluje okresy jeden od druhého, aby mi ukázal mě dobře

známé okolí. Tyhle ulice jsem poznávala, i tvary budov, rozpadajících

se na chodnících. Všimla jsem si smíšeného zboží starého Hurleyho,

neudržovaného, plevelem zarostlého parku se zapomenutým, elegantním

dětským hřištěm, kam se nikdo nepřiblížil od té doby, kdy byli mezi

sklady oběšeni tři Neregistrovaní a měla pocit, jako by se to všechno

stalo už strašně dávno. A věděla jsem, že když to vezmeme zkratkou

přes uličku a prolezeme rezavým plotem, ocitneme se na okraji

rozpraskaného, pustého pozemku s prázdnou, opuštěnou školou v dáli.




Tohle byl Sektor čtyři. Byla jsem doma.




Kaninovi jsem se o tom nezmínila. Kdyby se dozvěděl, kde to jsme, mohl

by chtít odejít a já chtěla znovu spatřit své staré okolí, pro případ,

že by se sem ještě někdy chtěla vrátit. A tak jsem ho tiše následovala

známými ulicemi, míjela známé budovy a památky a cítila jak se školní

pozemek víc a víc vzdaluje. Zajímalo by mě, jestli můj pokoj zůstal i

nadále neporušený a jestli tam stále ještě jsou mé staré věci. Na

mysli mi vytanula mámina kniha, je stále ještě bezpečně ukrytá v

bedně? A nebo už si školu zabral někdo jiný a všechny mé věci jsou

odcizil a nebo prodal?




Kanin mě nakonec vedl k prázdně vypadajícímu skladu na okraji čtvrti,

staré, cihlové budovy s rozbitými okny a střechou, částečně propadlou

dovnitř. Tohle místo jsem znala, byl to Kyleův plácek, což byli

soupeři mé bývalé party. Soupeřili jsme spolu o jídlo, přístřeší i

území, ale většinou jen přátelsky, jedna mrchožroutská skupina s

druhou. Mezi Neregistrovanými bylo jedno nepsané pravidlo: život už je

i tak dost těžký, bez násilí, bojů a krveprolití. Na ulicích jsem se

brali na vědomí pokývnutím nebo pár slovy a občas jsme se vzájemně

varovali před raziemi strážců a patrolami, nejčastěji jsme ale ostatní

skupiny nechávali na pokoji.




"Proč jsme tady?" Zeptala jsem se Kanina, zatímco jsme se plížili

podél rozpadajících se zdí a vyhýbali se sklu, hřebíkům a ostatním

věcem, které by mohli zacinkat a tím nás prozradit. "Proč si to prostě

nenamíříme k území Krvavých Andělů nebo Rudých Lebek a nevyřídíme

další gang?"




"Protože," řekl Kanin. Aniž by se ohlížel," ulicemi se šíří slova.

Protože jsme ty muže nechali naživu a další gangy se budou mít na

pozoru před mladou dívkou a osamělým mužem, kteří se stali upíry.

Budou se mít na pozoru, ale co je důležitější, královi strážci teď

budou mnohem bedlivěji sledovat území gangů. Akce, kterou provedeš, má

vždycky nějaké důsledky. Kromě toho -"odmlčel se a otočil se ke mně s

přivřenýma očima,"- jak víš, kde to jsme?"Okamžik ticha a pak přikývl.

"Ty už jsi tu někdy byla, viď?"




Kruci. Ten upír byl příliš vnímavý. "Tohle byl můj sektor," přiznala

jsem a Kanin se zamračil. "Bydlela jsem nedaleko odtud, ve staré

škole." S mými přáteli, dodala jsem v duchu. Lucas, Rat i Stick už tu

nebyli, byli mrtví. V krku se mi vytvořila hrouda. Předtím jsem se na

ně snažila nemyslet, jen jsem chtěla pohřbít bolest a pocit viny,

který na mě stále dorážel.




Co by se stalo, kdybych nikdy nenašla ten suterén plný potravin a

nenutila je tam jít? Byli by ještě naživu? A chtěla jsem já být stále

ještě naživu?"




"Nech toho,"řekl Kanin a já se na něj se zamrkáním podívala. Tvář i

výraz v ní měl chladný. "Tato část tvého života je pryč,"

pokračoval."Nech ji za sebou. Nenuť mě, abych litoval toho, že jsem ti

dal tento nový život, když jediné co děláš je, že lpíš na tom starém."




Dívala jsem se na něj. "Nelpím na něm," odsekla jsem a střetla se s

jeho tvrdým pohledem."Jen jsem vzpomínala. To je věc, kterou lidé

dělají, když si chtějí připomenout minulost."




"Lpíš," trval na svém Kanin a hlas mu o pár stupňů klesl. "Přemýšlela

jsi o starém životě, starých přátelích a přemýšlela, co jsi mohla

udělat proto, abys je zachránila. Tenhle způsob uvažování je k ničemu.

Nebylo nic, co bys mohla udělat."




"Bylo," zašeptala jsem a mé hrdlo se nečekaně stáhlo. Ztěžka jsem

polkla a použila hněv, abych zamaskovala, že je mi do breku. "Dovedla

jsem je tam. Řekla jsem jim o tom sklepě. Jsou mrtví kvůli mně."




Začaly mě pálit oči, což mě dost udivilo. Nemyslela jsem si, že by

mohli upíři plakat.




Vztekle jsem si otřela oči a všimla si, že mé prsty jsou potřísněné

červenou. Plakala jsem krev. Skvělý. "No tak jen pokračuj," zavrčela

jsem na Kanina a cítila jak mi tesáky vyjíždějí ven. "Řekni mi jak moc

jsem hloupá. Vyprávěj mi o tom, jak ´lpím na minulosti´, protože

pokaždé, když zavřu oči, vidím jejich tváře. Řekni mi, proč já jsem

stále ještě naživu a oni mrtví."




Do očí se mi hrnuly další slzy, krvavé a teplé. Tiše jsem zaklela a

odvrátila se, zaryla si nehty do dlaní, aniž bych se otočila.

Nebrečela jsem roky, od toho dne, kdy umřela moje máma. Můj pohled se

zbarvil doruda a já prudce zamrkala. Když jsem znova otevřela oči,

měla jsem vidění čisté, i když v hrudi jsem měla neustále pocit jako

by byla ve svěráku.




Kanin mlčel, díval se na mě, jak se pomalu dávám dohromady jako

nehybná socha s prázdným pohledem. Teprve až když jsem se na něj znovu

podívala, tak se pohnul.




"Už jsi skončila?" zněl ploše a jeho černé oči byly bezedné.




Chladně jsem přikývla.




"Dobře. Protože příště, až se zase začneš takhle vztekat, tak odejdu.

Není to ničí vina, že jsou tví přátelé mrtví. Pokud se ale budeš držet

toho, že je to tvá vina, zničí tě to a má práce tady byla k ničemu.

Rozuměla jsi?"




"Dokonale," odpověděla jsem stejným tónem jako on. Ignoroval můj

chlad, kývl směrem k budově a ukázal skrze rozbité okno.




"Bydlí tu skupinka Neregistrovaných, i když hádám, že tohle už víš,"

pokračoval. "Pokud jde o tvou předchozí otázku, toto místo jsem si

vybral, protože Neregistrovaní jsou mimo systém a nikdo si nevšimne,

když jeden nebo dva zmizí."




To je pravda, pomyslela jsem si, zatímco jsem ho následovala skrze

plevel. Nikomu jsme nechyběli, protože jsme neexistovali. Nikdo nás

nepostrádal, když jsme zmizeli, nikdo po nás nebrečel, když jsme se

nevrátili.




Proklouzli jsme jedním z mnoha rozbitých oken a zmizeli v temnotě

místnosti. Všude kolem nás se v obrovských závějích hromadila suť a ve

středu budovy vytvářel volný prostor malé údolí.




V otevřené jámě se mihotal oheň a z hořícího dřeva a plastu stoupali

mastné proužky dýmu, které se mlhavě vznášeli celou místností. Bylo

jich tam víc, než bych čekala. Lepenkové krabice, látkové stany a

přístřešky byli rozptýleně postaveny kolem ohně, vypadalo to jako

miniaturní vesnice. Viděla jsem tmavé, schoulené siluety, které

netušili, že je spící, jen pár metrů od nich, pozoruje dravec. Cítila

jsem jejich dech a krev, tepající jim pod kůží.




Zavrčela jsem a pohnula se vpřed, ale Kanin mi varovně položil ruku na

paži. "Tiše,"zašeptal do tmy. "Všechna krmení nemusí být jen násilná a

krvavá. Pokud budeš opatrná, můžeš se ze své spící oběti nakrmit, aniž

bys ji probudila. Tuto techniku hojně používali staří Mistři a právě

proto bylo v některých oblastech tak populární mít kolem postele a

oken celé řetězy česneku, i když to bylo naprosto zbytečné. Musíš být

ale velmi opatrná a velmi trpělivá - pokud se tvá oběť probudí dříve,

než ji kousneš, může to být velice ošklivé.




"Než je kousnu? Neprobudí se když ucítí...já nevím...pár dlouhých tesáků v krku?"




"Ne. Upíří kousnutí má na člověka, když spí, uklidňující účinky. V

nejlepším případě si to budou pamatovat jako živý sen."




"Jak to funguje?"




"Prostě tonak je," odpověděl opět podrážděně Kanin. "A teď, uděláš to

nebo se budeme muset přesunout někam jinam?"




"Ne,"zamumlala jsem a podívala se dolů do tábora. "Myslím, že to zvládnu."




Kanin pustil mou ruku, ale pak mi do dlaní vtiskl balíček, zabalený v

mastném papíře. "Až budeš hotová, polož tohle někam, kde to tvá kořist

najde."




Zamračila jsem se, nadzvedla roh papíru a uvnitř našla boty, úplně

nové a bytelné. "Co je to?"




Výměna," odpověděl mi Kanin a odvrátil se, zatímco já na něj

nepřestávala zírat. "Za tu újmu, kterou jim dnes večer způsobíme."




Zamrkala jsem. "Proč se tím trápit? Vždyť ani nebudou vědět, že jsme tu byli."




"Já to budu vědět."




"Ale-."




"Nezpochybňuj to, Allison," řekl mi unaveně Kanin. "Prostě jdi."




"Dobře," pokrčila jsem rameny. "Když to říkáš." Strčila jsem balíček

do podpaží a začala se plížit směrem k mé kořisti. Byla jsem asi tak

na půl cesty k přístřeškům, vůně krve, potu a lidské špíny byla

silnější s každým nadechnutím, když v tom, jsem na druhé straně

místnosti zaznamenala pohyb. Přikrčila jsem se za zkorodovaným,

rezavým trámem, zatímco se dvě otrhané postavy ubírali směrem k

tábořišti a mumlali jeden přes druhého. Hned od začátku jsem poznala

jednoho z chlapců, Kylea, vůdce našeho konkurenčního gangu. Úryvky

jejich rozhovoru mě nasměrovali přes hromady suti, mluvili o jídle a

hlídkách a jak budou muset brzy začít vybírat popelnice v jiných

teritoriích. Naplnilo mě to jakýmsi zvláštním pocitem déjá-vu, když

jsem slyšela, jak se ke mně vrací kousky mého starého života.




Jakmile dorazili do tábora, vrhnul se najednou jeden z nich s výkřikem

vpřed, sáhl do krabice a za kotník cosi vyvlekl ven. Postava, vytažená

ze svého úkrytu slabě vykřikla a snažila se zalézt zpátky do krabice,

kterou ale vzápětí prudce otevřel ten druhý z těch dvou.




"Už zase! Zatraceně kluku! Říkal jsem ti, že tohle je moje krabice!

Najdi si svou vlastní!"




"Podívej se na to," řekl druhý kluk, zatímco nahlížel do krabice a

mračil se," byl i v tvém jídelním batohu, Kyle."




"Ten parchant." Kyle se postavil nad hrbícího se chlapce, který se

stále ještě choulil u jeho nohou a surově ho kopnul do žeber."Ty

mizerný hajzlíku!"




Další kopanec a vystrašený chlapec vykřikl a schoulil se do klubíčka.

"Přísahám, že ještě jeden takový kousek se na tebe dozvím a nevhodím

tě, ale zabiju. Pochopil jsi to?" Ještě jeden, pořádný kopanec, který

vyvolal další bolestný výkřik a větší chlapec ho svou nohou odstrčil

stranou. "Odlez a už konečně chcípni," zamumlal, skrčil se do svého

úkrytu a zatáhl za sebou závěs.




Bezprostředně po tomto incidentu se probudil i zbytek tábora,

mžourající tváře ospale mžouraly a vykukovaly ze svých úkrytů a

mračily se. Zůstávala jsem nehybně schovaná za trámem, ale po

zjištění, co se dělo, ztratil zbytek tábora zájem a opět zmizel ve

svých osobních příbytcích.




Slyšela jsem nespokojené mumlání a stížnosti, většina z nich směřovala

k chlapci ležícímu na zemi, nikdo z nich se ale neměl k tomu, aby k

němu přišel a pomohl mu. Potřásla jsem hlavou, bylo mi toho kluka

líto, ale neobviňovala jsem ostatní za to, že se zlobí. V gangu jako

je tento má každý svou hodnotu a přispívá i zbytku komunity, jinak je

považován za přítěžek. Krádeže, plížení se kolem a používání věcí

jiných lidí je nejrychlejší způsob, jak dostat výprask a nebo ještě

hůře, být vyhoštěn z gangu. Ve svém starém gangu jsem platila za

samotářku, ale vždycky jsem měla čím přispět. A nikdy jsem ostatním

nic neukradla.




Pak ten chlapec vstal, oprášil se a já málem šokem padla na zem.




"Sticku," zašeptala jsem a nemohla uvěřit vlastním očím. Pomrkávaje se

rozhlížel po kempu, popotahoval a já musel párkrát zamrkat, abych se

ujistila, že je to opravdu on. Byl to on. Hubený, potrhaný a špinavý,

ale živý. "Unikl jsi. Dostal ses, nakonec, zpátky."




Aniž bych o tom popřemýšlela, rozešla jsem se směrem k němu, ale kdosi

mě pěvně chytil za paži a zatáhl zpět do stínu.




"Au! Sakra, Kanine," zašeptala jsem rozzuřeně. "Co to děláš? Pusť mě!"

Snažila jsem se mu vytrhnout, ale byl příliš silný.




"Odcházíme," řekl mi ledovým hlasem a nepřestával mě táhnout pryč. "A

teď. Jdeme."




Zapřela jsem se nohama, ale nefungovalo to. A když jsem se snažila

vytrhnout, jen o to bolestivěji sevřel prsty kolem mé paže. Se

zasyčením jsem to vzdala a nechala ho protáhnout mě celou místností a

poté jiným oknem ven. Teprve až když mezi námi a skladem byla

dostatečná vzdálenost, zastavil a pustil mě.




"Co je to s tebou?" zavrčela jsem a sekala ta slova skrze tesáky,

které už se mi zase vysunuli ven. "Začínám už být unavená z toho

věčného tahání, sekání, mlácení, trhání a komandování, kdykoliv se ti

zlíbí. Nejsem, sakra, žádný tvůj mazlíček."




"Ty jsi toho hocha znala, viď?"




Vzdorovitě jsem na něj vyplázla jazyk. "A co když ano?"




"Chtěla jsi se mu ukázat, že ano?"




Měla bych mít strach, zvláště když už zase byly jeho oči tak temné a

skelné, ale já byla právě teď vytočená. "Byl to můj kamarád," vyplivla

jsem a zírala na něj. "Vím, že pro tebe je nemožné tomu porozumět,

když žádné nemáš, ale já ho znám už dávno předtím než jsi přišel ty."




"A co,"zeptal se mě mrazivě chladným hlasem Kanin," jsi měla v úmyslu

udělat, až by tě spatřil? Vrátit se ke své staré partě? Připojit se k

téhle nové? Upír mezi ovcemi? Jak dlouho si myslíš, že by to trvalo

než je všechny pozabíjíš?"




"Jen jsem si s ním chtěla promluvit, krucinál! Podívat se, jak se mu

beze mě daří!" Vztek už ze mě vyprchal a já se opřela o zeď. "Opustila

jsem ho," zamumlala jsem, překřížila ruce a odvrátila se. "Opustila

jsem ho a on se o sebe nikdy nedokázal dobře postarat. Jen jsem se

chtěla přesvědčit, že se má dobře."




"Allison," hlas měl stále tvrdý, ale už se z něj alespoň ztratil ten

mrazivý okraj. "Tohle je přesně ten důvod, proč jsem ti říkal, že

musíš zapomenout na svůj lidský původ. Lidé, které jsi znala předtím

než jsi se proměnila, budou i nadále žít a přežívat, bez tebe. Teď už

jsi pro ně zrůda a oni tě už nikdy zpátky mezi sebe nepřijmou, nikdy

tě nebudou akceptovat jen proto, kým jsi byla předtím. A nakonec, ať

už věkem nebo vyhladověním nebo nemocí, či rukou svých kolegů, všichni

zemřou. A ty budeš i nadále žít, pokud se ovšem nerozhodneš dát si

rande se sluncem nebo si nechat utrhnout hlavu jiným upírem." Díval se

na mě s dotykem něhy ve tváři, téměř soucitně. "Nesmrtelnost je

osamělá cesta," zamumlal," a je to jen o to horší, pokud nedokážeš

zpřetrhat pouta se svým bývalým životem. Pro toho chlapce jsi teď

nepřítelem, neviditelná příšera, která ho straší v nočních můrách. Jsi

stvořením, kterého se bojí ze všeho nejvíc. A nic z tvého předchozího

života, ani přátelství, oddanost nebo láska to nezmění."




Mýlíš se, chtělo se mi mu odpovědět. O Sticka jsem se starala téměř

polovinu svého života. Byl mojí nejbližší rodinou poté, co všichni

ostatní umřeli. Věděla jsem ale, že hádat se s Kaninem nemá cenu, tak

jsem jen pokrčila rameny a odvrátila se.




Kanina to nepotěšilo. "Neusiluj o toho chlapce," varoval mě. "Bez

ohledu na to, co si myslíš, že jsi opustila. Zapomeň na něj a svůj

starý život. Rozumíš?"




"Jo," zavrčela jsem. "Slyšela jsem tě."




Pozoroval mě. "Pojďme," řekl nakonec a odcházel. "Musíme najít jiné

místo, kde se dnes v noci nakrmíme."




Naposledy jsem se podívala na sklad a pak se odvrátila. Nejprve ale,

než jsem Kanina následovala, jsem rozbalila ty boty a položila je na

zem s nadějí, že o ně Stick, druhý den ráno, klopýtne. Opustili jsme

Čtvrtý Sektor a vrátili se zpátky na území gangu, kde nás nakonec

napadli dva z Rudých Lebek, ke kterým se zjevně nedostalo varování o

samotářských upírech. Měli prostě špatnou noc. Do nemocnice jsem se

vrátili s plnými žaludky, i když už jsme spolu s Kaninem po zbytek

noci nepromluvili. Pan zádumčivý upír zmizel ve své kanceláři a já se

probloumala do místnosti s recepcí, kde jsem máchala katanou po

imaginárních nepřátelích s Kaninovým obličejem.




Alespoň, že se mě neptal po botách. A já mu to nikdy neřekla.
















***
















Příštích několik nocí bylo všechno jako vždycky. Pokračovala jsem ve

výuce, prokousávala se matikou a angličtinou a upíří historií,

předtím, než jsme začali s výcvikem. Zatímco jsem se zlepšovala v boji

s katanou, dával mi Kanin různé tipy jak ji používat a pak mě nechával

samotnou, abych si to procvičila. Nikdy mi neříkal, kam odchází, ale

já ho podezřívala, že už v tomhle patře prohledal vše a přesunul se do

nižších pater kolem velkých, červených dveří na konci schodiště. Byli

označeny nápisem Nebezpečí! Vstup pouze pro




Příštích několik nocí bylo všechno jako vždycky. Pokračovala jsem ve

výuce, prokousávala se matikou a angličtinou a upíří historií,

předtím, než jsme začali s výcvikem. Zatímco jsem se zlepšovala v boji

s katanou, dával mi Kanin různé tipy jak ji používat a pak mě nechával

samotnou, abych si to procvičila. Nikdy mi neříkal, kam odchází, ale

já ho podezřívala, že už v tomhle patře prohledal vše a přesunul se do

nižších pater kolem velkých, červených dveří na konci schodiště. Byli

označeny nápisem Nebezpečí! Vstup pouze pro zaměstnance! Narazila jsem

na ně jedné noci, když jsem se bezcílně potulovala nemocnicí v jedné

se svých vzácných chvilek volna. Jakmile mě ale Kanin zavolal, nechala

jsem je být.




Samozřejmě, že jsem byla zvědavá. Chtěla jsem vědět, co je na druhé

straně těch dveří, po čem Kanin doopravdy pátrá. Jednou jsem šla za

ním, po schodišti dolů, kovové dveře byli zavřené a já nechtěla

riskovat vstup dovnitř, aby si mě nevšiml. I když od té noci ve

Čtvrtém Sektoru byla mezi námi zeď. Kanin se o tom nikdy nezmínil a

nikdy nešel ven, aby mě zkontroloval, ale byli jsme vůči sobě teď

chladnější a během tréninku spolu skoro nemluvili. Nejspíš by mu to

bylo jedno, kdybych se odvážila jít až do toho nejspodnějšího patra,

já jsem ale nechtěla moc lhát, dříve než se věci zase trochu urovnají.




Nechtěla jsem mu zavdávat jakýkoliv důvod k tomu, aby se domníval, že

mám v plánu udělat něco hloupého.

Žádné komentáře:

Okomentovat