středa 27. února 2013

32. kapitola


„Nelíbí se mi představa, že Raum bude ve tvém pokoji, i když vím, že už tu předtím byl. Nebo možná právě proto.“
Griffinův hlas se k ní nesl z rohu místnosti. Seděl ve stínu, nechtěl odradit Rauma od návštěvy, ale nebyl ochotný nechat s ním Helen mluvit  samotnou, pokud – až, říkala si – se tu Raum objeví.
A ačkoliv Griffinův hlas zněl humorně a snažil se ji povzbudit a rozveselit, Helen se nemohla donutit k úsměvu. Pořád viděla Annu. Dokonce ani teď nebylo úniku před bolestným pohledem dívky, když zakrývala otcovu tvář a posílala vzkaz o jeho smrti Dictatě.
„Omlouvám se,“ řekla Helen. „Za všechno.“

„Helen.“ Griffinův hlas zněl konejšivě a něžně. „Není důvod se omlouvat. Už to nedělej. Anna měla pravdu. Galizur znal všechna rizika a nebezpečí hrozící při plnění našeho úkolu. Každý, kdo nám pomůže, je stejně jako my v nebezpečí. Není to pro ně ani pro nás žádné tajemství.“
„Ale i tak,“ řekla tiše. „Co bude dělat Anna bez Galizura?“
„To co my všichni musíme dělat.“ Jeho hlas ztěžkl smutkem. „Pokračovat v úkolu, za který naši rodiče položili životy. Není to přesně to, co by po nás chtěli?“
Helen pomyslela na své rodiče. Na usměvavé oči svého otce. Na jeho trpělivost, když ji učil šermovat, jezdit na koni a střílet z luku. Na jemné ruce své matky a na mnoho moudrých rad, které rozdávala, i na tu spoustu balíčků, které Helen otevírala, když je potřebovala.
Jako kdyby její matka věděla odjakživa, že tu nebude, aby jí je dala sama.
Helen pomyslela na oba dva a věděla, že Griffin měl pravdu. Chtěli by, aby bojovala. Aby zbavili svět Alastora a aby převzala místo mezi Opatrovateli. Aby udrželi Orb – a svět, který reprezentuje – otáčet se, dokud Opatrovatelé nebudou zase všichni.
„Máš pravdu, samozřejmě.“ Směrovala svá slova do tmavého rohu místnosti. „Tak by to chtěli. A vím, že Galizur to chtěl taky.“
„A jednou uvidíme, že se všecko obrací k lepšímu.“ Nastala pauza, ve které byl slyšet jen zvuk praskajícího ohně v krbu. „Měla bys spát, dokud můžeš. Upozorním tě, pokud on… pokud se Raum objeví.“
Její city ke Griffinovi se prohloubily, když vyslovil Raumovo jméno. Nerad mluvil o Raumovi. Nechtěl vyslovit jeho jméno a ani pomyslit na to, že by Raum navštívil jejich dům. Nechtěl Rauma vidět v jejím pokoji uprostřed noci. Ale povolil to ze stejného důvodu, z jakého přenechal Dariovi vedení. Miloval je. Helen to nyní viděla. Griffin miloval svého bratra.
A miloval i ji.
Jeho láska nebyla sobecká ani pyšná, dominantní, ani plná očekávání.
Prostě ji miloval. A teď také věděla, že cokoliv se stane, ona ho bude milovat úplně stejně. Bude bojovat, aby ho ochránila, a zemře pro něj, jestli to bude třeba.
„Griffine?“ Zavolala na něj přes místnost.
„Ano?“
„Stal ses mým přítelem, a teď tě také miluji.“ Bylo to správné, byla to pravda a bylo pro ni  snadné to vyslovit.
Cítila jeho překvapení, když se nadechl. „A já tebe, Helen. Myslím, že jsem tě miloval od chvíle, kdy jsi poprvé stála na zápraží.“ Odmlčel se. „Ale nyní musím trvat na tom, že půjdeš spát. Budu tě milovat stejně, až se vzbudíš.“
Usmála se, ačkoli ji nemohl vidět, a divila se, že se dokázala usmát po takovém dni. To byla poslední věc, na kterou myslela předtím, než usnula.

                                                                                      ***

„Helen? Vzbuď se! Někdo přichází.“
Nevěděla, jak dlouho Griffin volal její jméno, než konečně přišla k sobě, ale nebyla ještě schopna souvisle uvažovat, když uslyšela škrábání na okno a šoupání bot na parapetu.
Klidně ležela, čekala, a sedla si teprve až uslyšela klepnutí bot o koberec.
Posadila se. „Věděla jsem, že přijdeš.“
Tohle nebylo to, co plánovala říct.
„Slyšel jsem, co se stalo.“ Raum opatrně přešel přes pokoj a zastavil se u postele. „Řekl jsem ti, že tu budu, pokud mě budeš potřebovat.“
Náhle se cítila jako zrádce. Dovolila Raumovi přijít a věděla, že bude zrazený Griffinovou přítomností. Dostalo ji to do prekérní situace, byla chycená v síti svých vlastních potrhlých nápadů a své náklonnosti ke dvěma mužům, kteří byli přes všechny její záměry úhlavní nepřátelé.
Ale bylo příliš pozdě na strach. Raum byl zde, chystal se posadit na postel, když vtom uslyšel Griffina, který vstal z křesla v rohu.
„Myslím, že je už je u tebe až moc blízko, nemyslíš?“
Raum se zarazil, postavil se a pomalu couval směrem k oknu jako chycené zvíře, když ho objeví ve stínech.
„Kdo je to? Kdo je to tam?“ Dokonce i teď byl jeho hlas klidný, jako kdyby se jen bavil o počasí. Byl to hlas někoho, kdo se stará sám o sebe už velmi dlouho a dostal se z více malérů, než si Helen dokázala představit.
„Griffin Channing. Zabil jsi moje rodiče.“ Řekl to klidně a s rezignací.
Helen spustila nohy z postele, když se k ní Raum otočil.
„Věděla jsi o tom?“ zeptal se. „Nastražila si to na mě?“
Zavrtěla hlavou. „Takhle to není. Potřebujeme tvojí pomoc.“
„I když to může být pravda, těžko uvěřit, že by jeden z Channingových synů někdy hledal mou pomoc. Vědí, co jsem udělal.“
„Ano, to víme,“ řekl Griffin.
„Dobře tedy.“ Helen si s překvapením všimla, že když Raum mluvil, jednu ruku položil na srp u pasu. Myslela si, že je nosí jen Opatrovatelé. „Umím si představit, že mě chcete zabít. Poslat mé tělo pekelné Dictatě jako důkaz, že kat je mrtvý.“
Griffinovo přikývnutí bylo pomalé. „Nebudu popírat, že část mě by přesně tohle ráda udělala. Ale obávám se, že to nebude tak jednoduché.“
Helen jim skočila do řeči. „Měl jsi pravdu o těch psech. Byli bychom mrtví, kdybys mi to neřekl. Galizur mi dal uspávací šipky, které je poslaly k zemi, ale jednu jsem tam nechala a oni…“ Hlas se jí zlomil a musela se uklidnit, než pokračovala. „Vysledovali ji ke Galizurovi a zabili ho.“
V Raumových očích byla lítost. „Mrzí mě to. Byl to dobrý muž. Pamatuju si, jak byl ke mně laskavý, když jsem byl malý.“
„Teď máme problém,“ řekl Griffin.
Raum nadzvedl obočí. „Myslel jsem, že už jste problémy měli dřív.“
„V neposlední řadě tebe.“
Helen slyšela v Griffinově hlase skrytý vztek a věděla, že byl blízko toho, aby ztratil nervy. Začala mluvit a doufala, že odvrátí výbuch mezi oběma muži, který by je stál mnoho času a energie, což si nemohou dovolit.
„Victor Alsorta není jen vůdcem Syndikátu,“ vysvětlila. „Je to Alastor, člen Černé gardy Legionu, snaží se získat kontrolu nad záznamy jejich jménem. Nechce jen zvětšit své bohatství a moc, jak jsme si původně mysleli, ale změnit běh dějin tak, jakoby je po staletí vedla Dictata.“ Podívala se Raumovi do očí a jemně promluvila. „Ale umím si představit, že už to všechno víš.“
„Vím.“
Nemělo žádný smysl ptát se, proč jí to neřekl. „Myslíme si, že ostatní členové Syndikátu plánují nějakým způsobem ho svrhnout během Summitu, a to by mohlo výrazně urychlit plány Legionu. Legion upřednostňuje získání přístupu k záznamům, ale pokud nenajdou klíč včas, máme všechny důvody věřit, že Alastor chce ovládnout svět násilím.“
Raum si zkřížil ruce na hrudi. „Co to má společného se mnou?“
Helen pokračovala, zatímco Griffin přemýšlel. „Nebudeme schopni získat přístup na Alastorovy pozemky znovu. Ne stejným způsobem jako poprvé.  Budou v pohotovosti. A budou na nás připravení.“
„A co já s tím? Čekám,“ řekl Raum.
Griffin ji zachránil tím, že řekl nahlas to, co ona nemohla. „Pracoval jsi pro něj. Očividně znáš jeho zabezpečení a víš o něm pravděpodobně o dost víc, než víme my. Potřebujeme tvou pomoc, abychom ho chytili a případně zabili ještě předtím, než zabije zbytek z nás.“
Helen si dovolila chvíli doufat, v tichu, které následovalo. Pak se Raum nahlas rozesmál.
„Očekáváte, že vám uvěřím, že potřebujete moji pomoc? Že mi budete věřit v boji po vašem boku. Po všem, co jsem udělal?“
Jeho hlas byl nevěřícný, ale Helen slyšela i nenávist v jeho slovech.
„Nejsme z toho nijak nadšení, věř mi,“ řekl Griffin. „Ale nemáme jinou možnost.“
Raum přimhouřil oči a podíval se na Griffina a na Helen s podezřením. „Tohle není všechno, že ano? Neřeknete „děkujeme a hezký zbytek života“, až tohle všechno skončí.“
„Ne, nebude to tak jednoduché,“ potvrdil Griffin.
„Pak co?“
Helen se snažila najít slova, kterými by apelovala na Rauma. Měla pocit, že nebudou tak opatrně volená, pokud je vybere Griffin.
„Pomůžeš nám jako projev dobré vůle,“ řekla nakonec. „Až to všechno skončí...  jestli to všecko přežijeme, budeš souhlasit, že předstoupíš před soud Dictaty. Na oplátku za tvou pomoc budeme prosit Dictatu o shovívavost.“
Nesmál se a ani se nijak se neposmíval jejímu návrhu. „Takže mám věřit, že mi Dictata prostě odpustí vraždy světových Opatrovatelů - “
„Říkal jsi, že jsi je nezabil,“ přerušila ho Helen.
Přikývl. „Nicméně ty očekáváš, že uvěřím, že Dictata mě nechá jít s vědomím, že já objednal vraždy Opatrovatelů?“
„Ne ty. Alastor,“ protestovala Helen. Slyšela, jak si Griffin pohrdavě odfrknul, když bojoval s nutkáním začít se o to znovu přít.
Raum obrátil svůj pohled k ní. „Je pravda, že Alastor si to objednal, Helen. Ale já vás honil. Našel vás. Vyplenil vaše domovy kvůli klíči. A já najal vlastní vrahy, aby zabili vaše rodiny.“
Smutek v jeho v  jeho očích jí řekl, co ho pravda stála. Věděla, že to byla pravda, kterou opakovat sám sobě stokrát od chvíle, kdy se navzájem našli, ačkoliv jí to řekl nahlas poprvé.
„A pokud nám pomůžeš dát věci do pořádku, myslím že Dictata vezme v úvahu… polehčující okolnosti situace.“ Helen byla překvapena Griffinovým smířlivým tónem. Možná Raumova lítost aspoň něco odčiní. „Nebudeš mít volný odchod. Ale mohlo by to znamenat nový začátek.“
Raum zíral do krbu. Odvrátil se, aby zakryl svoje pocity, jakoby si prohlížel místnost, ve které právě stáli. Helen chápala jeho počínání. Všichni se naučili nikomu nevěřit. Raum víc než ostatní.
Jednou rukou si promnul tvář a jeho obličej byl bledý. Nic jim nemohlo zaručit, že budou mít nad Alastorem navrch, dokonce ani Raumova pomoc, ale bez ní byli téměř jistě odsouzeni k záhubě.
Otočil se čelem k nim. „Je mi to líto. Nemůžu to udělat.“
„Ale proč?“ Helen jen stěží mohla promluvit přes zoufalství, které uvnitř ní narůstalo. Přiblížila se k němu a položila svou ruku na jeho paži. „Copak to nevidíš? My tě potřebujeme. Tohle je tvá šance všechno napravit. Začít od začátku.“
„Už jsem jednou od znova začínal,“ řekl unaveně. „Nemám energii udělat to znovu, a pravdou je, že si ani nejsem jistý, že mi to zato stojí.“
Trhla sebou při těch slovech. „Nezajímá tě, co se s námi stane? Co se stane se mnou?“ Zvedla bradu a přitlačila. „Nevěřím ti. Vím, že se o to staráš. Vidím ti to na očích.“
Její slova jako by ho udeřila. Na chvíli uviděla v jeho očích takovou zranitelnost a takovou bolest, až se jí chtělo plakat. Pak to tak rychle, jak se to objevilo, zase zmizelo. Ovládl svoje emoce a jeho výraz se vrátil k lhostejnosti.
„Přeju ti jen to nejlepší, Helen. To je pravda.“ Přešel kolem ní na cestě ke dveřím. „Ale nemůžu udělat nic, abych pomohl. Mám své vlastní starosti. Každý podvratný živel ve městě po mě v tuto chvíli jde, smrtelníci i ti ostatní. Dělám jenom všecko pro to, abych se udržel naživu.“
„Měla jsem vědět, že se v první řadě budeš starat o sebe. To je to, co jsi dělal vždycky.“ Věděla, že to nebylo fér, jakmile vyplivla ta slova za jeho zády. Raum byl nucen starat se sám o sebe. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by to dělal. Ale nemohla se zastavit a nepřestávala křičet, když dorazil ke dveřím. „Uteč tedy. Uteč od možnosti udělat něco trvalého a dobrého. Po tom všem je to to jediné, co ti jde dobře.“
Zastavil se s rukou na kouli od dveří. Griffin se postavil vedle ní, aby ji ochránil před hrozícím výbuchem. Ale nakonec Raum neřekl vůbec nic. Prostě otevřel dveře a zmizel v chodbě.
Zmizel, jako kdyby tam nikdy ani nebyl.

Žádné komentáře:

Okomentovat