sobota 23. února 2013

31. kapitola


„Něco se stalo!  Vstávejte, pane Channingu! Něco se stalo!“
Helen se s úlekem probudila, mžikala a přemýšlela, jestli si jen představuje toho chlapce stojícího vedle její postele.
„Co se děje? Kdo jsi a co děláš v mém pokoji?“ zeptala se.
Za okny bylo šero i přes fakt, že závěsy byly roztažené. Ona a Griffin museli spát dlouho. Pořád to ale nevysvětlovalo přítomnost chlapce u její postele.
Něco se muselo stát Dariovi.
Panika explodovala v její hrudi, když se Griffin posadil a oslovil výrostka jménem.
„Willsi? Co tu děláš? Co se stalo?“
„To pan Galizur,“ chlapec jménem Wills to vyhrkl téměř bez dechu. „Dostali ho na ulici.“
Griffin vyskočil jako střela.

„Co tím myslíš?“ zeptal se. „Kde je můj bratr?“
Chlapec polkl. Helen se dívala do jeho tváře a věděla jistě, že ten velký strach neměl z Griffinovy otázky.
„Už odešel, pane. Řekl mi, ať vzbudím vás a slečnu.“ Jeho pohled se přesunul k Helen. „A říkal, že byste oba měli přijít, pane. Hned.“

                                                                                 ***

Nic z toho, co se stalo, nevyděsilo Helen tolik, jako pohled na pootevřené dveře Galizurova domu.
S Griffinem vstoupili do domu za méně než dvě minuty poté, co je Wills vzbudil. Okamžitě skočili ke Galizurovi, tentokrát se drželi za ruce, protože to tak chtěli. Cokoliv se tam stalo, bylo jasné, že to bylo špatné. Helen čerpala sílu z Griffinovy ruky v její, když vkročili pod lampu a sklouzli do temnoty světelného cestování. O chvíli později se objevili před Galizurovým domem.
Vešli otevřenými dveřmi do chladné chodby před nimi. Svícny byly rozbité a jejich boty s křupáním drtily rozbité sklo, když opatrně zamířili chodbou dozadu. Helen myslela na  Annu, na její důslednou pozornost při zamykání těch mnoha zámků zabezpečujících budovu, a vroucně doufala, že je v bezpečí.
Překročili práh druhých dveří a ušli pár dalších opatrných kroků, když se k ní Griffin otočil s prstem na rtech. Helen se zastavila, napínala uši a snažila se zachytit zvuky vycházející z budovy. Hlasy v dáli byly tiché. Pod bzukotem normální konverzace si Helen myslela, že slyší pláč, ale nebyla si jista.
O chvíli později jí Griffin pokynul dopředu. Následovala ho dále chodbou a její úzkost vzrůstala, když procházeli přes práh dalších odemčených dveří.
Něco tu bylo hodně, hodně špatně.
Nakonec došli k posledním dveřím. Byly otevřené jako ty ostatní a Griffin se před nimi zastavil a posílal ji dozadu ke zdi. Pochopila, že si myslí, že to může být past, a připravoval se na útok ze zálohy. Snažil se přehlédnout celý obývací pokoj, než jí pokynul dovnitř.
Položila ruku na srp, zhluboka se nadechla a vyslala další tichou modlitbičku za Annu a za Galizura, když se zevnitř ozval pláč. Následoval tichý Dariův hlas a v něm tón, který v jeho hlase ještě nikdy neslyšela.
„Anno… Anno,“ říkal, a jeho hlas byl plný bezmoci. „Co mohu udělat? Řekni mi, co mám dělat!“
A pak se ozval Annin hlas, ale bez náznaku nějaké hrozby.
Griffin si nahlas povzdychl a ohlédl se na ni. „Myslím, že je to v pořádku. Pojď.“
Následovala ho do místnosti. A ačkoliv byla připravená pozdravit svou přítelkyni – zeptat se, co se jí stalo a jak moc je to špatné – nebyla připravená na pohled, který jí přivítal.
„Anno?“ To byla vše, co ze sebe vypravila, když přišla k dívce klečící u pohovky a svírající tělo svého otce.
Anna otočila svou uplakanou tvář k Helen.
„Co se stalo?“ Helen přešla na druhou stranu pohovky. „Je v pořádku?“
Ale věděla, že to Galizur není. Jeho tvář byla popelavá velmi znepokojivým způsobem. Něco temného stékalo po zadní straně jeho hlavy a vsakovalo se to v podobě pomalu se zvětšující rudé skvrny do látky na pohovce.
Anna zavrtěla hlavou. „On je…“ Hlas se jí zasekl v krku. Chvilku mlčela, a pak pokračovala. „Je mrtvý.“
„Co tím myslíš?“ Helen si nejasně uvědomovala hysterii, která se jí vkrádala do hlasu. „Co myslíš tím, že je mrtvý?“
Ptala se na něco, na co už znala odpověď.
Griffin se natáhl pro její ruku, „Helen…“ začal.
Anna vstala a uhlazovala si šaty, když přecházela k Helen. Chytila Heleniny ruce do svých a pohlédla jí do očí.
„Vracel se domů z obchodu na rohu, když ho dostali. On…“ Setřela si slzy z porcelánově bílé  tváře. „Zvládl to domů, ale zemřel chvíli poté.“
„Cože? To ne.“ Helen zavrtěla hlavou, couvala, jako kdyby její popření mohlo něco změnit. „Ne. To není možné.“
„Byl to zloděj?“ Griffin promluvil za ní. „Přízraky?“
„Obávám se, že ne.“ Řekla jemně Anna. „Byli to Alsortovi – Alastorovi – muži.“
Griffinovy oči se zmateně zaleskly. „Nerozumím tomu. Proč by šli po Galizurovi? Je jmenován Dictatou jako prostředník. Má amnestii.“
„Alastor nehraje podle pravidel, bratře.“ Darius mluvil trpce a položil ruce na Annina ramena. „Pro případ, že sis toho nevšiml.“
„Jak to víš?“ trval na svém Griffin. „Jak si můžeš být jistý, že to byl Alastor?“
Darius k němu natáhl ruku a rozevřel dlaň. Na ní ležela jedna z Galizurových šipek.
Čas jako by se zastavil, když na ni Helen zírala. Klopýtla dozadu, vymanila své ruce z Anniných a otočila se k nim zády, když jí došla celá skutečnost. Na chvíli nemohla popadnout dech.
Jemná ruka stiskla její rameno.
„Není to tvá chyba.“ Annin hlas byl klidný. „Otec chtěl, abys je měla. Byl to jeho úkol, zajistit, abyste zůstali naživu. Vždy byl připraven obětovat svůj život, aby se to podařilo.“
„Já jsem ji tam nechala,“ zašeptala Helen a otočila se k Anně. Viděla ta zvířata, vrčící a štěkající. Jak se k nim přibližovala, a jak padla k zemi, když šipky zasáhly své cíle. A pak, poslední pes, zasáhla ho příliš blízko své pozice v ústí tunelu. „Vytáhla jsem první čtyři, ale ten poslední pes k nám přiběhl, když jsme sestupovali do tunelu. Ti muži mu byli v patách.“
„Chápu to, Helen.“ Anna se jí podívala do očí. „A stejně tak můj otec.“
Helen se jí zadívala do očí a viděla, že Anna to chápe.
Ale to jí to nedělalo o moc lehčí.
„Je mi to líto, Anno. Je mi to tak líto.“ Chtěla plakat, ale samozřejmě nemohla. Chtěla prosit o Annino odpuštění, ale bylo by to jen sobecké, chtít po Anně, aby ji uklidňovala – vždyť si to ani nezaslouží – v době, kdy bylo jejím úkolem uklidňovat Annu. Místo toho se naklonila k ní a dívku objala. O chvíli později se odtáhla, aby jí nabídla to jediné, co mohla.
Slib.
„On zaplatí, Anno. Donutíme ho platit.“
A i když v Annině úsměvu zbyl jen kousek bývalého lesku, Helen byla překvapená, že její oči jsou stále klidné tak jako vždycky.
„Pokud Alastor za něco zaplatí,“ řekla Anna, „bude to za vraždy světových Opatrovatelů. Udržet vás v bezpečí bylo otcovým hlavním úkolem.“
Griffin zvedl ruku ke svému čelu. „Jde o závažné přestupky smlouvy. Je to první rána, která začne válku mezi Legionem a Alliancí.“
„Pokud to nedokážeme zastavit,“ řekl Darius. „Tady a teď.“
Griffin se otočil a přecházel po místnosti. „Až na to, že teď Alastor ví, že po něm jdeme. Už nebudeme mít tak snadný přístup na jeho pozemky.“
„Zaútočíme na ty jeho pozemky třeba hned, pokud to bude třeba,“ zaburácel Darius.
Při jeho výbuchu sebou Helen cukla, ale i přes jeho přesvědčení věděla, že to nebude tak jednoduché. Byli by zabiti Alastorovými muži, jeho psy, jeho vlastní mocí předtím, než by se dostali jen poblíž jeho vnitřní svatyně, a Helen si to dobře uvědomovala.
„Pokud najdete způsob, jak se dostat na Alastorovy pozemky, mohly by se u nás najít zbraně dost mocné, abyste ho porazili,“ řekla Anna a tiše popotáhla. „Je pravda, že mnoho z otcových vynálezů nebylo ještě připraveno a otestováno, ale některé byly velmi, velmi účinné.“
Griffin přikývl. „To je něco, ale obávám se, že dostat se na jeho pozemky bude stejně těžké jako porazit jej, když už budeme uvnitř.“
„Pokud…“ Helen se nedokázala zastavit. Griffin se asi bude zlobit. Nebo ještě hůř.
Nemluvě o Dariovi.
Ale co jiného teď mají?
Griffin na ni obrátil svůj pohled. „Pokud co?“
Polkla svůj strach a donutila se pohlédnout do jeho očí. „Pokud nezískáme Raumovu pomoc.“
Na chvíli bylo v místnosti takové ticho, až si Helen myslela, že snad ohluchla. Neslyšela ani vlastní dech v dusivém vakuu, které zanechala její vlastní slova.
Darius nakonec promluvil, ale jeho hlas byl drsný a výhružný. „Jak se opovažuješ zmínit toho… toho zrádce v Annině přítomnosti. V naší přítomnosti. Radši bych zemřel, než - “
„Když budeš poslouchat, uvidíš, že to dává smysl. Proč ne, vždyť to pomůže Anně,“ Helen ho přerušila a toužila ho umlčet a přinutit naslouchat, než její plán definitivně zavrhne. Stále mluvila, i když Darius stál jako solný sloup a nebyla si jistá, kolik z jejího proslovu vlastně slyšel. „Raum pracoval pro Alastora, ale to také znamená, že ví víc o jeho pozemcích než my. Pravděpodobně se setkávali právě na těchto pozemcích. Jak jinak by věděl o těch psech? Pomoc je tu, Darie. Právě tady.  Vím, že nám Raum pomůže, pokud ho o to požádám. A pokud odmítneš… pokud odmítneš, uděláš to jen z tvrdohlavosti a hněvu, ne z touhy ochránit Annu. Jakkoliv se rozhodneš, buď alespoň upřímný sám k sobě.“
Byla překvapená, že ticho v pokoji trvalo. Někde uprostřed jejího proslovu Darius přestal mluvit, ačkoliv si nenamlouvala, že ji opravdu poslouchal.
„Má pravdu, Darie. A myslím, že to víš.“ Helen nemohla být víc šokovaná, když slyšela, že jí Griffin přispěchal na pomoc. „Summit je pozítří. Budeme potřebovat veškerou pomoc, kterou můžeme dostat, abychom zničili Alastora, než se Legion začne připravovat k převzetí nadvlády.“
„Ty, Griffine?“ Darius se otočil na bratra. „Ty bys to dovolil? Po tom všem, co se stalo?“
„Není na mně, abych to sám rozhodl, Darie. V tomhle jsme si rovni. Všichni chceme pomstu za smrt našich rodičů. Za Galizurovu smrt. Všichni chceme vidět, jak se Alastor vrátí do pekla, kam patří. Ale jsme partneři. Musíme se rozhodnout společně. Jen ti říkám, jak to vidím já.“
„Podrobí se Raum soudu Dictaty, pokud dostane amnestii za to, že vám pomůže?“ zeptala se Anna.
Helen přemýšlela o Raumových zářících očích. O jeho přímém postoji a způsobu, jak si drží všechny od těla. Přemýšlela o tom, a řekla pravdu.
„Nevím.“
Anna přikývla a hryzala si rty. Otočila se k Dariovi a vzala jeho velkou ruku do své drobné. „Pokud vám Raum dá přístup do Alastorova sídla a informace o jeho obraně, stojí to za zvážení.“
„Podle zákonů Dictaty bychom měli zabít Rauma hned, jak se objeví, za to, co udělal,“ řekl Darius rozhořčeně.
„Ano.“ Přikývla Anna. „Ale pokud bude souhlasit, že se před nimi objeví, až bude vše dokončeno – za předpokladu, že přežije – myslím, že budou souhlasit, že přijmout jeho pomoc je ta nejrozumnější věc.“
„A ty s tím souhlasíš, Anno?“ Dariův pohled vyhledal její. Helen se odvrátila, snažila se jim dopřát všechno soukromí, jak je jen možné za takových okolností. To, co probíhalo mezi nimi, bylo příliš intimní, příliš osobní, než aby se oni s Griffinem mohli účastnit. „Nebude tě trápit vidět nás spolupracovat s osobou, která je, koneckonců, za všechno zodpovědná? Dokonce i za smrt tvého otce?“
„Víš, ono je to komplikovanější,“ řekla Anna. „Všichni jsme něco ztratili, Rauma nevyjímaje. Myslím, že můj otec by asi chtěl, abyste zbavili svět – a jeho Opatrovatele – každé hrozby od Legionu. A nemyslím si, že by vám odpíral pomoc od někoho jen proto, že od vás kdysi zběhl.“
V následném tichu Helen cítila, jak se celý jejich svět do základů chvěje. Svět, ve kterém žili a ve kterém se Orb pomalu otáčel kolem své osy. Všichni bojovali o svou šanci.
Nakonec se k ní Darius otočil. „Jak víš, že přijde?“
Pokud mě budeš potřebovat, budu tam.
Helen si neuvědomila, že zadržuje dech, dokud s úlevou nevydechla.
„Přijde.“

Žádné komentáře:

Okomentovat