středa 20. února 2013

30. kapitola


„Je to anagram,“ řekla Helen tiše a vyhlížela na ulici mezerou v závěsech.
„Co?“ zeptal se Darius za ní.
„Alsorta.“ Otočila se do pokoje, ale vyhýbala se pohledu na Griffina. „Je to anagram Alastora.
Jako blesk k ní přišlo tohle odhalení, náhle a bez přemýšlení, když se vraceli zpět k domu.
Darius se zhluboka nadechl, přejel si rukou po strništi na bradě a než stačil kdokoli co říct, uhodil pěstí do stolu. Stříbrné nádobí a broušený skleněný svícen zařinčely.
„Měl jsem na to přijít sám.“ Jeho hlas byl plný sebeobviňování.
„Jak bys na to mohl přijít,“ Helen byla překvapená, když zjistila, že s ním soucítí. Cítit k Dariovi cokoli jiného kromě nesouhlasu bylo dost nezvyklé. „Myslel sis, že je to  člověk. My všichni jsme si to mysleli.“
Cítila, jak to v něm všecko vře vzteky. Rozhostilo se ticho, a když pak Griffin promluvil, zeptal se na to, co očekávala, i když doufala, že na to nikdy nepřijde.

„Je tu něco, čemu nerozumím, Helen.“ Přešel místnost a jeho hlas byl plný vzteku. „Jak jsi věděla o těch psech?“
Běželi tunely, následovali Daria a neodvažovali se zastavit nebo otočit. Tentokrát to byl spíš obezřetný ústup než bezhlavý úprk. Helen pozorně naslouchala zvukům za nimi, jestli je Alsortovi muži nepronásledují, ale tunely byly tiché a tajemné jako labyrint. Ani Alsortovi muži, co je honili po pozemcích kolem domu, by je jen ztěží pronásledovali do podzemí, i přes všechny potíže, co jim Griffin, Darius a Helen způsobili.
Přesto je Darius vedl zcela jiným tunelem oklikou dál od jejich domu, jen tak pro všechny případy. Zbytek cesty skočili, zabarikádovali se uvnitř domu s připravenými srpy a vyhlíželi přes závěsy. Rozhlíželi se a čekali.
Trvalo hodiny, než přestali tak přehnaně hlídat, a dokonce začali mluvit o tom, co se stalo.
Helen stála u okna a sledovala východ slunce nad Londýnem. Hledala odpověď na nevyhnutelnou otázku od chvíle, kdy se vrátili do domu.
Nebyl však jiný způsob než pravda.
„Raum mi to řekl,“ řekla jemně.
„Co to řekla?“ byl to Darius, mluvil z pohovky, kam si nakonec lehl, když už se považovali v bezpečí. Prozatím také byli. „Myslím, že řekla, že jí to řekl Raum.“
„To řekla.“ Griffin byl blízko, jeho hlas zněl hned za ní. „Řekni, že to není pravda, Helen. Řekni mi, že jsi nespolupracovala s mužem, který zavraždil naše rodiče.“
„Nebyla to spolupráce. A on je nezabil.“ Věděla, že by to neměla říkat, ale stále nebyla připravená na povyk, který následoval.
Uskočila od okna a podívala se na nyní prázdné místo na zdi. Griffin do ní bouchl pěstí a obraz, který tam předtím visel, poslal k zemi.
„Na… tom… nezáleží.“  Vztek vřel v jeho slovech. „Už jsme o tom mluvili.“
„No, možná mně na tom záleží,“ řekla vášnivě. „Pro tebe je to lehké. Neznal jsi ho předtím. Nemusíš porovnávat toho chlapce, kterým byl, s mužem, kterým je teď.“
Griffin byl velmi klidný. „A jaký muž teď je, Helen? Jakým mužem se stal?“
Zhluboka se nadechla. „Já nevím. Vím jen, že mi dal informace, které nám pomohly bránit se proti psům. Bez nich bychom byli mrtví. Nedokážeš pochopit, proč je pro mě tak těžké brát ho jako nepřítele, navzdory všemu, co se stalo?“
Darius byl nezvykle tichý, ale Griffin zavrtěl hlavou. „Ne. Nechápu. A je tu něco dalšího, čemu nerozumím.“
Čekala a připravovala se na další otázku a na další obvinění.
„Kde jsi našla čas na setkání s ním, Helen? Kdy a kde byl schopný dát ti ten zrádce takové informace?“
Musela polknout přes knedlík v krku. Věděla, že to nakonec přijde, ale neměla čas připravit si odpověď tak, aby neublížila Griffinovi.
„No?“ pobídl ji.
Zhluboka se nadechla. „Poprvé mě našel, když jsem se byla podívat na ruiny mého domu. Ten den jsme zjistili, že ho najal Alsorta.“
Mohla doufat, že mu to bude stačit, ale ne.
„Poprvé?“
Přikývla. „Viděla jsem ho i podruhé. Včera. On…“ Zaváhala zoufale se snažila najít způsob, aby to nevyznělo nevhodně. Na nic nepřišla. „Přišel ke mně do pokoje.“
Zíral na ni naprosto nechápavě, než našel slova a promluvil. „Ve tvém pokoji? Tady? V našem domě? Stojíš tady, mluvíš o něm jako o kterémkoliv jiném gentlemanovi, v domě, který vlastní lidé, kterým zavraždil rodiče? Ve tvém soukromém pokoji?“
Znělo to mnohem hůř, když o tom takhle mluvil. Chtěla zakřičet:  Ne! Takhle to není, pokoušel se pomoci. Byl to jediný způsob, jak mě zastihnout samotnou, a já musela být sama, protože věděl, že byste ho neposlouchali!
Ale neřekla nic z toho. Bylo to přesně tak, jak to od Griffina znělo. Měla zabít Rauma, když měla možnost – nebo alespoň spustit alarm, aby to mohl Darius nebo Griffin udělat – a oba to věděli.
„Ano,“ řekla potichu.
Pomalu pokývl hlavou. „Tak takhle to tedy je.“
Odvrátil se, rukou si třel unavenou tvář, ale udělal to příliš pozdě a nezabránilo jí to vidět bolest v jeho očích. Bolest, kterou mu způsobila.
Ticho se usadilo mezi nimi, dokud si dokonce nepřála, aby Darius něco neřekl. Bylo jí jedno, jestli to bude nerudné nebo sarkastické nebo blahosklonné. Prostě chtěla, aby někdo vyplnil to ticho, které se mezi nimi tak tíživě rozprostřelo.
„Tohle jsou problémy, které si můžete řešit v soukromí,“ řekl Darius, jako kdyby slyšel její tiché přání. „Nyní víme, že Alsorta není obyčejný člověk hledající větší moc. Summit je za dva dny. Pokud ho do té doby nezničíme, bude příliš pozdě.“ 
Helen zvažovala jeho slova. Svou mysl zaměřila na části hlavolamu, který museli vyřešit. Něco nedávalo smysl, něco nepasovalo k sobě, jak by mělo. Zprvu si nebyla jista co, ale za chvíli na to přišla.
„Proč ho ten Summit zajímá?“ zeptala se. „Proč se vůbec Alsorta obtěžuje se Syndikátem? Přístup k záznamům mu dá daleko větší možnosti, než kontrola nad organizací smrtelníků, i když je tak mocná jako Syndikát.“
Doufala, že Griffin odpoví. Dalo by jí to aspoň nějakou naději, že nemá v úmyslu mlčet a zlobit se na ni navždycky.
Ale byl to Darius, kdo promluvil. „Může mít přístup do záznamů, pokud najde klíč. A to pokud je důležité. Zbyli už jen tři Opatrovatelé a on ho stále nenašel.“
„A pokud ne…“ začala Helen.
„Pak bude potřebovat záložní plán,“ dokončil Darius. „Poslouchej, tohle není jen tak nějaký démon, o kom tu mluvíme. Alsorta je členem Černé gardy. Mají své rozkazy přímo od Lucia, Mistra Legionu. A nehledají jen podpoporu. Už ne.“ Odmlčel se a zavrtěl hlavou. „Ne. Hrají si se světem smrtelníků a mají v úmyslu vyhrát tak či onak. Pokud Alsorta nenajde klíč, Legion srazí svět na kolena pomocí své kontroly Syndikátu.“
„Lidé se proti němu postaví!“ Vykřikla Helen. „Aspoň dokud nezjistí, co je zač. Budou bojovat.“
„Smrtelníci by neměli šanci.“ To byla první slova, co Griffin vyslovil od jejího přiznání ohledně Rauma. Málem sebou trhla při pohledu na bolest v jeho tváři. „Ne proti armádě přízraků a organizaci, která je schopná ukončit jejich životů tisícem způsobů.“
„Ale neříkal jsi, že přízraky jsou nižší démoni? Že je jednoduché se jim bránit?“
„Jsou zvládnutelní, pokud se objeví ve dvojici nebo trojici,“ řekl Darius. „Ale Černá garda řídí Legii, a ta je s Alsortovou mocí může svolat v celých houfech. Vezmi několik bezduchých démonů a znásob je milionkrát – všechny kontrolované jednou z nejmocnějších nadpřirozených bytostí v historii – a dostaneš armádu, která zničí lidstvo za méně než dvacet čtyři hodin."
Helen si to představila. Svět, kde se démonické přízraky objevují  stále dokola všude kolem světel. Vše kontrolováno Alastorem a nejvyššími démony Legionu.
Byl by to konec světa, jak ho kdysi předpověděli.
„Takže nakonec ani nepotřebuje záznamy,“ řekla tiše Helen.
„Daly by mu kontrolu nad minulostí,“ řekl Darius. „Ale pokud Alastor nenajde klíč, vypadá to, že se Legion spokojí s budoucností.“
Jeho slova zněla v místnosti jako umíráček. Konečně Darius prolomil ticho.
„Dnes bychom měli odpočívat a zajít za Galizurem, až se setmí. Potřebujeme více informací, pokud máme bojovat s Alastorem.“
„Někdo by měl zůstat na stráži.“ Řekl Griffin, aniž by se otočil.
„Beru si první směnu,“ řekl Darius.
Helen čekala, chtěla něco říct, cokoliv, co by to spravilo mezi ní a Griffinem. Ale netrvalo jí dlouho, aby si uvědomila nemožnost takové nápravy.

                                                                                     ***

Ležela na posteli, její tělo bylo vyčerpané, ale její mysl byla příliš zaneprázdněná, než aby usnula. Vtom se ozvalo zaklepání. Přešla ke dveřím a byla ráda, že zůstala oblečená. Ačkoli její bosé nohy a rozepnutá košile byly zcela nevhodné, bylo to jistě lepší než noční košile.
Otevřela dveře, a byla zároveň překvapená i nervózní, když tam našla Griffina. Zpola doufala a zpola se děsila jeho příchodu. O čem s ní chce ještě mluvit?
„Pojď dál.“ Víc pootevřela dveře.  
Neochotně vešel do místnosti, jako kdyby to bylo poslední místo na světě, kde by chtěl být. Zavřela za ním dveře a sledovala, jak přechází k oknu. Jeho tvář byla osvětlena nazlátlým ranním světlem, proudícím skrz sklo.
„Mrzí mě to,“ řekla nakonec neschopná snést to ticho.
Zavrtěl hlavou a mlčky odmítl její omluvu, ale najednou už jí to nebylo líto. Byla naštvaná. Naštvaná, že jí vyčítají, že zachránila jejich životy pomocí znalostí od Rauma. Naštvaná, že bratři byli více zaujatí svou nenávistí k Raumovi, než potrestáním Alsorta (nebo Alastora nebo jakékoliv jeho jméno bylo), protože on to byl, kdo si objednal vraždy jejich rodin.
Rychle přešla místností a zastavila se vedle něj.
„Je mi líto, že jsi rozzlobený, Griffine. A mrzí mě, že jsem…“ Musela spolknout své emoce, než ze sebe dostala zbytek. „Mrzí mě, že jsem ti ublížila. Ale neomlouvám se za to, že jsem použila informace od Rauma, abych nás dnes v noci dostala od Alsorty.“ Nepohnul se, ani se neodvrátil od okna, aby se na ni podíval. Pokračovala, chtěla se zbavit každého slova, které držela v sobě. „Vím, že chceš mít Rauma mrtvého. Věříš, že je zodpovědný za smrt našich rodičů. Ale není to tak jednoduché, Griffine, copak to nevidíš? Byl to příkaz Alsorty, který Raum vykonal. A kdyby nenajal Rauma, mohl najmout kohokoliv jiného. Nesnažím se ho omlouvat - “
„Opravdu?“ přerušil ji Griffin. „Protože zrovna takhle to vypadá.“
„Já vím, že jo.“ Vzdychla. „Je to jen tak těžké vysvětlit.“
„Zkus to.“
„Raum ztratil vše, a i když si o to možná Baranovovi říkali svou zradou Aliance, Raum za to nemohl.“
„Mohl se k nám přidat,“ řekl Griffin tvrdohlavě. „Hledali ho. Mohl přijít a dál sloužit jako jeden z Opatrovatelů.“
„Možná, že to nevěděl,“ řekla Helen. „Možná ani nevěděl, že ho hledají.“
Griffin se otočil a zlostně na ní zíral. „Nemyslíš, že o tom musel slyšel? Zdá se mi dost informovaný.“
Zvedla ruce a její hněv znovu vzkypěl. „Já nevím, jasný? Možná si myslel, že ho uvězní nebo zabijí nebo cokoliv jiného, co dělá Aliance zrádcům. Jenom vím, že byl hrozně mladý a úplně  sám. Ztratil rodiče a všechno, co měl. A někdo za ním přišel a slíbil mu něco, co by mu to všechno vrátilo zpět.“
Griffin přimhouřil oči. „Co tím myslíš?“
„Alsorta řekl Raumovi, že když dohlédne na popravy a najde klíč, dá mu přístup k záznamům, aby mohl změnit cokoliv, co bude chtít.“
Viděla poznání na Griffinově tváři, ale nebyla tak naivní, aby věřila, že se tím pro ni něco změní.
„Chtěl se vrátit zpět a změnit, co se stalo jeho rodičům,“ řekl Griffin.
„Nejen to,“ řekla Helen. „Aby změnil, co udělal. Aby to napravil.“
Nechala ticho usadit se mezi nimi, doufala, že možná tyhle nové znalosti obměkčí Griffinovo srdce. Vzdala se naděje, když zavrtěl hlavou.
„Na tom nezáleží. Špatné věci se dějí nevinným lidem každý den.“
„Neospravedlňuji, co udělal. Jen říkám, že byl jenom figurkou v Alsortově - “
„Alastorově,“ přerušil ji.
Helen to odmávla. „Ať se jmenuje jakkolivkoliv. Raum byl jen figurkou, jako my všichni.  A pokud měl Raum informace, které by nám pomohly vydat Alastora spravedlnosti - “
Griffin se k ní otočil s nevěřícným pohledem. „Nenavrhuješ snad, abychom s ním spolupracovali?“
Pospíšila si s vysvětlením. „Jen říkám, že Alastor je pro nás větší zlo. Raum pracoval s ním. Zná jeho pozemky. Pravděpodobně zná způsoby, jak Alastor jedná. Rauma mrzí, co udělal. Vím to. Vidím to v jeho očích.“ Už nemohla zastavit příval slov. Draly se jí z úst téměř bez přemýšlení. „Může nám pomoct. Vím, že může. Pokud ho požádáme o pomoc, zastavíme Alastora a pak se možná Raum pokorně podrobí trestu od Dictaty.“
Věděla, že je to lež, už když to řekla. Raum se nepodrobí nikomu a ničemu, ale neměla čas se nad tím zamýšlet.
„Nikdy s ním nebudu pracovat, Helen.“ Griffinův hlas byl jako z oceli. „Nikdy. Z žádného důvodu. A pokud ty budeš…“ Zavrtěl hlavou.
„Co?“ zašeptala. „Co se stane, pokud budu?“
Otočil se k ní, jeho oči hořely. „Cítíš k němu něco? Je to tak?“
Začala vrtět hlavou, aby rozhodně zamítla to obvinění. Ale Griffin přistoupil blíž k ní, tak blízko, že narazila do zdi ve snaze vyhnout se pohledu na emoce vířící v jeho očích.
„Byl u tebe takhle blízko?“ Griffinovo tělo bylo přímo na jejím. Cítila jeho teplo, když se prstem dotkl jejího čela a sledoval linii až k lícním kostem, a jeho oči se propalovaly do jejích. „Dotkl se tě, Helen? Zde, ve tvém pokoji, tak jako já?“
Zavrtěla hlavu neschopná najít slova odpovědi.
„Červenáš se v jeho blízkosti,“ pokračoval Griffin, a skláněl se, dokud jeho rty nebyly jen pár palců od jejích, „tak jako se ti to stává se mnou?“
Neodpověděla. Oba ztěžka dýchali, ačkoli nepohnuli ani svalem. Cítila v Griffinovi skrytou sílu, ale nebyl to strach, co jí rozproudilo krev v žilách. Byla to touha. Svou sílu by použil jen na její ochranu – a zašel by do krajnosti, pokud by to bylo potřeba. Tohle věděla.
„Takhle to není,“ vyhrkla konečně a násilím odsunula vzpomínku na Rauma v jejím pokoji. Griffinův pohled se jí propaloval, až jí připadalo, jakoby odhalil všechna její tajemství. „Mluvili jsme o tom, co se stalo. O jeho lítosti. A o našich plánech jít po Alastorovi. Varoval mě ohledně psů. To je vše.“
„Pokud je to vše, proč o něm mluvíš s takovou nákloností? Proč ti září oči, když vyslovíš jeho jméno?“
„Já… záleží mi na tom, co se s ním děje.“ Byla ze svých slov stejně překvapená jako Griffin. Překvapená pravdou v nich. „Vím, že udělal strašné věci. Vím, že ubližoval lidem. Že ublížil nám. Ale…“
„Ale?“
Vydechla. „Býval malým chlapcem, který si hrál v mé zahradě. Který se připojil k mému čajovému dýchánku a kdo mi dal neobroušený klíč jako důkaz přátelství. Utrpěl stejnou ztrátu jako my všichni, ale byl na to sám. Stále ještě je sám. Prostě se o něj starám, jako bych se starala o kteréhokoliv přítele, navzdory tomu, co udělal.“ Vyzývavě zírala Griffinovi do očí. „Je mi líto, pokud to nechápeš.“
Neodpověděl, ne hned. Jen na ní zíral s frustrací a vztekem a ještě nějakým dalším citem, který vypadal téměř jako láska.
Nakonec zavrtěl hlavou. „Ty tomu nerozumíš.“
„Co? Čemu nerozumím?“
Jeho oči zářily vnitřním světlem. „Než ses tehdy v noci objevila u našich dveří , smířil jsem se s krátkým životem stráveným s mým bratrem. Vrazi mohli přijít pro Daria a pro mě stejně, jako šli po našich rodičích v temné Londýnské uličce. Nějaký čas bychom mohli být schopni je odrážet, ale pravděpodobnost, že se ubráníme, byla malá. Vždyť už tolik přátel bylo zabito před námi. Věděl jsem to. Přijal jsem to. Téměř jsem vítal vědomí blížící se smrti. A pak…“ Zaváhal.
„Ano?“
Vzdychl a jeho výraz se zjemnil, když se na ni zadíval. „A pak se objevíš v noční košili s  téměř prázdným zavazadlem a očima plnýma strachu, a já věděl, že nic už nebude stejné jako dřív. Od té chvíle vím, že zemřu při tvé ochraně a posledních pár dní jsem také zjistil, že se mi chce žít. Ne jen dnes a zítra. Ne dostatečně dlouho na to, abych zabil ty, co zabili naše rodiče, ale dost dlouho na to, abych měl nějakou budoucnost. S tebou.“
Jeho oči byly plné úzkosti. Chtěla ji zahnat a přivést zpět ten klid, který viděla na jeho tváři, když spal s jemně vrnícím kotětem na hrudi v mihotavé záři ohně z krbu.
Vztáhla ruku a dotkla se jeho tváře. „Griffine.“
„Copak to nevidíš, Helen? Pro mě neexistuje žádný život  bez tebe.“ Přikryl její ruku svojí a přitáhl si ji ke rtům. „Potřebuju vědět, že jsi moje. Že jen mně patří tvoje srdce.“
Jeho oči zářily. Byla to láska, kterou jasně cítila v každém jeho hnutí. Láska tak zřejmá jako východ slunce. Raum zůstal zapomenutý v jakémsi cizím světě. V úplně jiné době. Malý chlapec, kterého znala, byl náhle navždy pryč. Neexistovala žádná změna minulosti, i když tomu snad Raum věřil.
„Jsem tvoje, Griffine,“ řekla tiše a myslela to vážně. „Jen tvoje.“
A když přitiskl svá ústa na její, poslala Raumovy modré oči někam do síní zapomnění a úplně se ztratila v Griffinově vášnivém polibku.

Žádné komentáře:

Okomentovat