sobota 9. února 2013

3. kapitola


„Nemusíš tam chodit.“
Babiččin hlas byl sotva slyšitelný přes hluk starožitného auta. Už pět minut jsem seděla na kožené sedačce, čekající na odvahu jít do školy. Věděla jsem, že až vstoupím do té cihlové budovy, bude vše zdrcující. Emoce, myšlenky, moje vlastní, i ostatních, mě zabijí. Savannah tam nebude. Nejspíš bude kolem její skříňky nějaký hloupý památník, který vytvoří studenti, kteří se s ní bavili, když byla naživu.
„Cameron, nemusíš tam dnes chodit.“

Bylo tak lákavé zamířit domů. Otočila jsem se k ní, připravená souhlasit, ale pak jsem si všimla jejího pohledu. Jistě, její tvář vypadala pasivně, plná babičkovských obav. Ale v jejích očích jsem spatřila pravdu. Stejný pohled měla těsně předtím, než jsme se stěhovali. Kolikrát už jsem přišla ze školy domů a viděla naše kufry, bez jiného vysvětlení, než že je čas odejít? Panika mě naplnila.
„Ne!“ Vykřikla jsem hlasitěji, než jsem zamýšlela.
Zamračila se. „Fajn, jdi do školy. Většina dětí by ráda měla den volna.“
Zavrtěla jsem hlavou. Jako vždycky se snažila překroutit pravdu. „Ne, to není ono. Vím, co si myslíš, ale my se nebudeme stěhovat.“
Podívala se z okna na děti, které se neochotně šouraly do školy. Každé dva roky jsme se stěhovaly. Byla jsem z toho vyčerpaná. Konečně jsem se začala usazovat, konečně jsem měla přátele. Za méně než šest měsíců budu maturovat.
„Nic takového jsem neřekla,“ pronesla nakonec.
Mé prsty sevřely kliku. Chtěla jsem utéct, ale zároveň jsem se potřebovala ujistit, že mi rozumí. „Řekla jsem, já nikam nejedu, ne, když mi chybí poslední rok.“ Z té myšlenky se mi udělalo špatně. Nebudu znovu začínat v jiné škole, ne maturitní ročník. „Chci odmaturovat s lidmi, které skutečně znám.“
Její povzdech mě naštval, zněla, jako kdybych byla nějaké racionální dítě. „Cameron, nemůžeš popírat, že se děje něco divného. Nejprve násilí v kavárně a teď vražda, to není normální pro tuto oblast.“
Ozvalo se první zazvonění, studenti odcházeli ze dvorku, ale já se neodvážila odejít. „To není pravda! Ve zprávách říkali, že je úplně normální, že narůstá násilí se špatnou ekonomikou a že to obvykle klesne tak rychle, jako se to objevilo.“
„A pokud tomu tak není? Pokud je to něco víc?“
Pokrčila jsem rameny a předstírala jsem nonšalanci, kterou jsem necítila. „Jako co? Jako něco, co má co dělat s námi a tím, co umíme?“
„Kdo ví. Možná, že nás našli.“
„Oni.“ Vypustila jsem ironický smích. Nevěřila jsem jí ani na vteřinu. Kdyby nás našli, šli by po nás, ne po Savannah. To byla jen další výmluva. „A kdo to má být? Vláda? Policie? Kdo?“
Zamračila se, její prsty náhle zbělaly, jak zpevnila sevření na volantu. Měla jsem pochopit, že něco není v pořádku, když se nabídla, že mě odveze do školy. Obvykle šla brzy do práce a já šla pěšky. Spolkla jsem svůj hněv a snažila se mluvit racionálně. „Nemohu sama sebe chránit, pokud nevím, před kým se mám chránit.“
„To už jsme řešily, Cameron…“
„dobře, budeš mě chránit. Uvědomuješ si, jak směšně to zní? Nemůžeš mě chránit navěky!“
„Pokud bys měla domácí školu…“
„A žádné přátele?“ To bylo přesně to, co chtěla.
Mohla bych ji opustit. Věřte mi, že jsem o útěku přemýšlela mnohokrát.
„A kam bys šla?“ Zeptala se tiše, čtoucí mé myšlenky. „U koho by si byla? Nemáš žádné peníze.“
Měla pravdu. Neměla jsem žádné opravdové přátele. O to se ujistila.
Chvíli mlčela, rachot vozu se změnil v pouhý šum. Její tvář se zatvrdila a já věděla, že bojuje, aby znovu získala kontrolu. „Ztratila jsem všechny, nedovolím, abych ztratila i tebe.“
Jakmile ta slova pronesla, klesly do mého těla jako závaží, kotva, která mě měla udržet u ní. Slzy mě pálily v očích. Bála se. Chápala jsem to. Ale byla jsem tak unavená ze strachu. Tak unavená životem ve lži. Tak unavená ze života, který ona považovala za vhodný.
Odfrkla jsem si a skousnula jsem si spodní ret, abych zabránila slzám spadnout mi z očí. Nepůjdu do školy se zarudlýma očima.
Vydechla, její ramena se třásla. „Dělám to pro tebe a pro tvého otce, protože než zemřel, slíbila jsem mu, že se o tebe postarám, bez ohledu na cokoliv.“
Jo, ale táta nejspíš netušil, jak se tím stane posedlá. Kůže mě svědila, cítila jsem se v pasti, občas, jako bych nemohla dýchat. Ona to věděla. Všechno to věděla, ale pořád neustoupila. „Táta nebyl zabít žádnou zločinnou skupinou, která by po nás šla. Byla to nehoda.“
Neodpověděla. Byla podivně tichá, když se dívala z okna. Moje podezření vzplanulo. „Byla to nehoda, že jo?“
„Jistě, že byla.“
Spolkla jsem svou úlevu. Zároveň jsem zjistila, že její reakce nedává smysl. Proč byla tak paranoidní, že nás najdou? „Půjdu na vysokou školu,“ varovala jsem ji.
Po dlouhý okamžik zůstávala tichá. Přemýšlela jsem, na co myslí, ale neodvážila jsem se jí podívat do očí.
Nakonec se na mě podívala. „Přijdeš pozdě, jdi.“ Bez dalšího slova jsem popadla batoh a otevřela dveře auta. Vzduch byl mrazivý, krutě ledový, jak projel mou mikinou i džíny. Ani jsem nekývla na pozdrav těm několika málo lidem, kteří zůstali na trávníku, odvažujíc se přijít pozdě.
Její tělo bylo tak nechutné…
Mrtvá…
Zajímalo by mě, kdo je vrah…
Jak jsem si myslela, Savannahnina smrt byla ve všech myšlenkách, které mě začaly bombardovat ve chvíli, co jsem vystoupila z babiččina auta. Mnohem víc mě zaujal zvuk dunění staré Toyoty v dálce. Radši budu tady, s tisíci myšlenkami, které na mě budou dorážet, než s babičkou.
Nechápejte mě špatně, cítila jsem k ní lítost. Opravdu. Neměla jsem tušení, co se stalo jejím rodičům, nebo manželovi, ale věděla jsem, že jsou všichni mrtví.
Zřejmě ji smrt mého táty dotlačila přes okraj příčetnosti.
Věděla jsem, že se o mě stará, ale byly chvíle, kdy jsem přemýšlela, jestli spíš než chránit mě, nechce vyhrát tu válku, kterou musela vést, aby byla v bezpečí před těmi neznámými nepřáteli. Když jsem se jí zeptala, kdo je zodpovědný za smrt našeho druhu, řekla jen, že nikdo. Takže z toho co jsem věděla, to klidně mohla být má učitelka matematiky, paní Williamsová, která kolem mě právě proběhla, mumlající si něco o pozdním příchodu.
Možná, že byla babička šílená. Možná, že po nás opravdu nešli žádní nepřátelé. Je smutné, že bych tím nebyla překvapená.
Prorazila jsem si svou cestu před přeplněnou chodbu, zatímco rozhlas hlásal oznámení. Minulý týden vyhrál náš fotbalový tým. Koho to zajímalo?
Zřejmě fotbalový tým, protože jásali a bušili se do hrudníku: protočila jsem oči v sloup a zahnula za roh, mířící ke své skřínce. Emily tam stála a povídala si s malou skupinou roztleskávaček. Když jsem otevírala dveře skříňky, sotva kývnula na znamení, že si mě všimnula. Už takhle brzy měla své publikum.
„Bylo to děsivé,“ říkala Emily, jako extra důkaz se jí chvěl spodní ret. Nechápala jsem, proč si dělala legraci z dramatického kroužku, když je všechny dokázala předčít. Opravdu, ta dívka by mohla hrát ve filmech. „Vlastně jsem našla její tělo.“
„To je naprosto nechutné,“ zašeptala Sarah, pokládajíc ruku kolem Emilyných ramen v předstíraném soucitu… pro špatnou osobu. „Nedokážu si ani představit, jak ses musela cítit.“
Nemohla jsem uvěřit, že tam musím stát a poslouchat to. Dovolila jsem Emily zajít hodně daleko, protože v hloubi duše jsem věděla, že je nejistá jako většina ostatních lidí, že se cítí nemilovaná. Ale tohle už bylo příliš. Příliš málo jsem spala a v poslední době se dělo příliš mnoho věcí na to, abych poslouchala její kecy. S trhnutím jsem zabouchla skříňku, ale toho si sotva všimly, protože Emily byla příliš odhodlaná stát se středem pozornosti. Jako by jí neměla dost, musela využívat i mrtvé dívky. Zašla příliš daleko. Někdo zemřel. Byla zavražděná. Jak se opovažuje využívat smrt Savannah pro vlastní zisk. Aniž bych na ni čekala, což jsem obvykle dělala, jsem se vydala chodbou.
Od té noci mě pronásledovala tvář Savannah. Mohla jsem se tomu nějak bránit?
Babička měla pravdu, v našem městě nebylo násilí obvyklé. Všiml si i někdo jiný, že se děje něco podivného?
„Cam,“ odsekla Emily naštvaně z toho, že jsem nevisela na každém jejím slově, přikyvujíc na její polopravdy.
Byl tady nějaký nemocný psychopat, který zabil Savannah a znovu, Emily se chovala, jako kdyby se vše točilo kolem ní. Sotva jsem o víkendu zvládnula usnout, ale Emily vypadala, jako by se právě vrátila z návštěvy lázní.
Byly dny, kdy se mi lidství zdálo jako ztracený případ. Dnešek byl jedním z těch dnů.
„Cam, počkej.“ Její vysoké podpatky klapaly o linoleum. Proboha, tohle je Maine, ne Beverly Hills 90210. Lidé do školy nenosili podpatky, ale Emily ano. Byla udýchaná, když došla ke mně. „Co máš za problém?“
Problém? Měla jsem jich tolik, že jsem si nebyla jistá, na který sem mám soustředit. Pravděpodobně na ni. „Jen si myslím, že je špatné, že se o tom všichni baví, jako by to byly týdenní drby.“ A tím všichni jsem myslela ji.
„Jsme vyděšení, Cam. Mohl to být kdokoliv z nás.“ Svým pohledem těkala kolem Halleye a dramaticky se otřásla. „Mohla jsem to být já.“
Promnula jsem si spánky, bolest v mé hlavě rostla. Samozřejmě, byli jsme zpátky u ní.
Zazvonilo, varování, že první hodina brzy začne. Ignorující Emily jsem šla do třídy a pokračovala do zadní části. Neodvážila jsem se sedět vepředu, protože zřejmě, když jste populární, nikdy nesedíte v přední části. Taková směšná pravidla. Předtím mě to nikdy nemrzelo, ale dnes jsem byla vyděšená a unavená, takže mi bylo vše nepříjemné. Emily se posadila na jednu stranu, zatímco Kevin se posadil na druhou.
Vždycky jsem si myslela, že ideálním místem je být mezi nimi.
Dokonce ani teď jsem si nemohla pomoci, ale Kevin mě přitahoval, těma modrozelenýma očima, úsměvem, i moderně a chaoticky rozcuchanými blond vlasy. Byl nádherný a já do něj byla totálně zamilovaná, i když ten kluk devadesát pět procent svého času strávil přemýšlením o svých svalech a bicepsech. Vážně, neznala jsem jedinou dívku, která by se strachovala o své tělo víc, než měl Kevin starosti o to své. Ale měl atletickou postavu, byl vtipný a milý. Což v naší skupině nebylo obvyklé, takže jsem si nemohla pomoci a měla jsem ho ráda. A protože si myslel, že jsem hezká, byl téměř dokonalý.
Přesto, myšlenka na to, že bych strávila zbytek svého života posloucháním o jeho váze a bicepsech, mě odrazovala o myšlení na manželství. Ale na druhou stranu, myšlenky většiny lidí byly nepříjemné. Nejistota, depresivní úzkost… chaotické myšlenky. Někdy mě dovádělo k šílenství jejich neustále sebestředné klábosení.
Položila jsem si lokty na stůl a hlavu složila do dlaní. Říkalo se, že Savannah brala drogy. Ani na vteřinu jsem tomu nevěřila. Ale z těch drbů mi přišla na mysl má matka. Už měsíce jsem o ní nepřemýšlela. Sotva jsem si vzpomenula, jak vypadala a z nějakého důvodu jsem z toho panikařila.
„Myslím to vážně, je divné, že o tom nechceš mluvit,“ řekla Emily. Zlobila se na mě, protože jsem ji přiměla cítit se hloupě a provinile. No, měla by se cítit provinile, ale na tom nezáleželo. Jako vždy se snažila přenést tu vinu na mě a já to většinou mlčky přijala. Dnes ne. Strašně jsem jí chtěla říct, až jde do háje.
„Chci říct, co je skutečně tvůj problém?“ Zavrčela. „Má to co dočinění s Kevinem?“
„Psst!“ Zasyčela jsem a trhnutím jsem se posadila do vzpřímené polohy. To přehnala. Překročila čáru a snažila se mě uvést do rozpaků a já přesně věděla, o co se pokouší. Řekla tu jedinou věc, na kterou věděla, že dostane odpověď.
Sklouzla jsem pohledem ke Kevinovi. Díky bohu, mluvil s někým jiným a nevšímal si našeho rozhovoru.
„Pokud žárlíš, nikam s ním nepůjdu.“ Dlouhou chvíli mlčela a přemýšlela, jestli se naštvu, pokud mě požádá, abych si s ní vyměnila židli. Nemusela to říkat, já už to věděla… Kevin ji pozval ven a ona přijala.
Neuvěřitelné! Její otec měl dlouhotrvající poměr se svou kolegyní. Tajemství, které znala Emily, pokud ne i její matka. Pokud by měl někdo chápat, že je špatné krást kluka jiné holce, měla by to být Emily, má údajně nejlepší kamarádka.
„To je jedno,“ řekla jsem tiše, pokládajíc si obličej do dlaní a zírající na hladké dřevo svého stolu. Na ničem už nezáleželo. Na ničem nezáleželo, protože tady nebyla má matka, aby zmírnila mé obavy. Na ničem nezáleželo, protože tady byl vrah a Savannah byla mrtvá. Mrtvá. Emily se naštvala a otočila se ke mně zády, mluvící se Sarah, která seděla vedle ní. Bylo mi to jedno. V tuto chvíli mi bylo jedno, jestli Emily a já už nebudeme přítelkyně a jestli ztratím své postavení a stane se ze mě dívka, která se přátelí s učiteli. Nezajímalo mě, jestli mě někdo pozve na ples. Dokonce by mi bylo jedno, kdyby se Kevin a Emily vzali a měli pět šílených dětí. Co na tom záleželo, když se městem plížil vrah?
Jo, většina lidé měla občas docela děsivé a strašidelné myšlenky, ale málokdy se podle nich chovali. Násilí bylo v našem městě neobvyklé. Policisté se snažili spojit vraždu se střelbou v kavárně, ale já nebyla tak blbá. Něco bylo špatně. Něco se blížilo. Bylo to, jako by samotný vzduch vibroval neklidem.
„Dobré ráno, děti,“ pan Banks vplul do místnosti, s kufříkem v ruce, se svou kočkou v mysli. Fluffy nejedla. „Otevřete své knihy na straně padesátpět.“
Sotva před týdnem mi Savannah řekla, že se chce dostat do fotbalového týmu. Povzbudila jsem ji. Byla nervózní, ale já jí slíbila, že jí pomůžu cvičit. Podle zpráv měla namířeno ke své kamarádce, měly spolu strávit víkend. Ale pravděpodobně lhala a setkala se s nějakým klukem. Klukem, který ji zabil. Klukem, jehož hlas jsem slyšela.
Cizinec z parkoviště mi proběhl myslí. Ty hnědé, jemně zakudlené vlasy, rozcuchané vánkem oceánu. Jeho tvář byla napjatá, tmavé obočí měl vyklenuté, jako by se něčeho obával. Strachoval se, že ho chytí? Byl to vrah? Byl to ten kluk, jehož hlas jsem slyšela?
Otřásla jsem se a podívala se dolů na Yale mikinu, která patřila mému otci. Pokud to nebyl cizinec, mohl to být kdokoliv. Nebyla jsem zvyklá něco nevědět. Nemohla jsem vystát to napětí. Podrážděně jsem rozevřela svou knihu, předstírající zájem o občanskou válku. Většina lidí si mezi sebou šeptala o smrti Savannah. Lidí, kteří jí sotva předtím věnovali pozornost.
Zbytečné tlachání mě občas štvalo. Ale snažila jsem se být trpělivá; lidé mluvili do éteru, aby zmírnili své obavy, nebo se navzájem poznali. Málokdy jsem kladla otázky, ne proto, že bych se styděla, jak si většina lidí myslela, ale proto, že jsem nepotřebovala odpovědi. Už jsem o všem věděla každé malé tajemství. U některých tajemství jsem si za boha přála, abych je nevěděla… věcí, ze kterých by se vám chtělo zvracet, věci, ze kterých byste chtěli brečet…
Když jsem byla mladší, museli jsme se hodně stěhovat, než jsem se naučila držet jazyk za zuby. Řekla jsem něco nevhodného a lidé mě začali podezřívat. Babička vše sbalila do auta a my se přestěhovaly do jiného státu, dalšího města. Protože jsem tak moc chtěla domov a přátele, hodně rychle jsem se naučila nechat si všechny myšlenky pro sebe. Dělala jsem to kvůli sobě. Ale babička měla jiný důvod, proč chtěla, abych byla zticha. Když jsem byla dost stará, řekla mi pravdu. Lidé jako my nežili dlouho, měli ve zvyku mizet.
Ale to neznamenalo, že jsem ignorovala myšlenky, které jsem slyšela. Mohla jsem je ignorovat, stejně jako jsem mohla ignorovat své vlastní. Sedět v té třídě bylo, jako bych seděla ve středu kolovrátku. Všechny slova vedly ke studentce; jejich myšlenky vibrovaly a obtáčely se kolem mě jako lanko. Obvykle jsem se dokázala soustředit na každou myšlenku zvlášť a dokázala jsem určit osobu. Dokud tedy myšlenky neposkakovaly příliš rychle a nebyly příliš emocionální, jako tomu bylo ten večer na pláži, když jsme našli Savannah. Kdybych se jen víc snažila soustředit se.
Náhle v povědomí došlo k náhlému posunu, který upoutal mou pozornost; z ženské populace vyšel téměř kolektivní povzdech. Na krátký okamžik byla místnost naplněná překvapením a mě napadla zvědavost. Vzhlédla jsem. Vedle pana Bakse stál nějaký kluk s hnědými vlasy, zády ke třídě. Pěkný, se širokými zády, které vyplňovaly modré tričko s límečkem.
„Kdo je to?“ Zašeptala jsem Emily, na okamžik zapomínající, že je na mě naštvaná.
Neatraktivně zúžila oči. „Jak to mám vědět?“
 Oprašující ze sebe její jedovatost a toužící myslet na něco jiného, než Savannah, jsem se zaměřila na nového studenta. Viděla jsem studenty přicházet a odcházet často. Lidé se stěhovali na sever, ale po první zimě si uvědomili, jaká je tam skutečně zima a přestěhovali se zpátky tam, odkud přišli. Tenhle kluk tady pravděpodobně nezůstane.
Měl na sobě džíny, které mu dobře padly… opravdu dobře. Podle kvality jeho oblečení jsem dokázala odhadnout, že má jeho rodina peníze. Přenesla jsem svou pozornost z jeho zadku nahoru, zaměřujíc se na jeho myšlenky.
Nebylo zvláštní, že tady byl, ale to, že jsem z něj nemohla cokoliv přečíst. Zamračila jsem se a více se zaměřila na toho kluka, dokonce jsem soustředěně zavřela oči. Nic, jen ticho.
Ach můj bože, je roztomilý.
Emilyny myšlenky mi vklouzly do hlavy. Zvědavě jsem otevřela oči. Jasný modrý pohled se setkal s mým. Na krátký okamžik jsem nevnímala nic, jen ty oči. Mé srdce vyskočilo, horko se mi řítilo do těla. Zíral přímo na mě. Mě. Proč já?
Proč ona? Slyšela jsem Emily přemýšlet. Nebyla jediná. Snad každá dívka ve třídě přemýšlela, proč ten nádherný kluk zírá na mě a uvažovala, jestli se známe. Ale bylo mi to jedno. Ani v nejmenším mě to nezajímalo, protože můj mozek konečně začal znovu pracovat a já poznala jeho tvář. Šokovaně jsem ztuhla.
Nechtěla jsem, aby na mě zíral. Nechtěla jsem se na něj dívat, protože to byl ten kluk z parkoviště… kluk, který zabil Savannah.

****

Duševní paprsky vibrovaly, myšlenky z každé židle proudily do mé mysli, až na jednu. Jeho židle. Třicet minut seděl dvě židle za mnou, třicet minut! Cítila jsem, jak se mi pohledem vpaluje do zad. Třicet minut jsem musela poslouchat, jak se všechny holky diví, proč zírá na mě. Ale byla tam jedna mysl, kterou jsem nikdy neslyšela. Jeho.
Zazvonil zvonek. Vyrazila jsem ze židle a rozběhla se k východu. Emily a Sarah stály u dveří, šeptaly si o novém chlapci a bránily mi v útěku.
„S dovolením,“ zavrčela jsem, skoro panikařící.
Otočily se a zíraly jako jeden. No, Emily netrvalo dlouho a obrátila Sarah proti mně. Šíleně skvělé. Všechny měsíce tvrdé práce a mé postavení bylo potopeno rychleji, než Titanic.
„Cameron,“ zavolal pan Banks.
Sakra. Nakonec jsem odolala nutkání ignorovat jeho hlas, i touhu vylítnout ze dveří. Místo toho, jsem se ohlédla jako hodná holka, kterou jsem byla. Nový kluk stál u stolu pana Bankse a díval se na mě. Chvějící neklid se mi plazil po kůži. Tohle nemůže dopadnout dobře. „Ano?“
„To je Lewis, je nový.“
Zjevně.
Lewis se na mě díval s podivným zábleskem v modrých očích. Opravdu modrých, stejně jako záliv v létě. Měl hranatou čelist, rovný nos a ty rty…
Na vraha byl roztomilý. Krátce se podíval stranou, lámajíc tak naše spojení a já přemýšlela, jestli si pobavení v jeho očích jen představuju.
Pan Banks nám stěží věnoval pozornost, protože se toužil dostat do salonku učitelů dřív, než budou všechny sušenky pryč. „Ukážeš to tady Lewisovi a dovedeš ho na další hodinu?“
Ne! „Jistě.“ Divoká panika, rozbušila mé srdce.
Lewis se usmál úsměvem, který odhalil dolíček na jeho levé tváři. Na okamžik byla má panika zapomenuta. Ach bože, jak to, že mě přitahoval vrah? Jsem zkažená.
„Můžeme?“ Zeptal se, jeho hlas byl hluboký a vlídný.
Tupě jsem přikývla a zamířila do haly. Jsem v bezpečí, tím mám na mysli, že jsem uprostřed školy v hale přeplněné lidmi. Co by mohl udělat? Přesto, ani tohle nezastavilo mé srdce od uhánění.
„Ahoj, Cameron,“ řekl a přistoupil blíž ke mně. Tak blízko, že jsem mohla cítit jeho mýdlo a vodu po holení. Voněl… úžasně. „Rád tě poznávám.“
Přikývla jsem, ani jsem se neobtěžovala se na něj podívat, jak jsem se snažila vymyslet způsob, kterým bych se dostala z té šlamastyky. K čertu, proč jsem nemohla číst jeho myšlenky? Byl to droid? Robot? Nebo možná, že psychopati nemají myšlenky. Málokdy jsem je potkávala, takže kdo ví, čeho jsou schopni. Ale ne, to nedávalo smysl. Slyšela jsem vrahovy myšlenky.
„Kde je tvá skříňka?“ Odvážila jsem se na něj podívat. Nemohla jsem se dočkat, až ho odhodím v jeho další třídě a ukončím celou tu šarádu.
Usmíval se, ale nebyla jsem si jistá proč. Nezdálo se, že by spěchal, vypadal docela uvolněně, jeho chůze byla pomalá a beze spěchu, jako by měl něco, co chce říct.
Mé podezření okamžitě vzrostlo.
„Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by tak spěchal na další hodinu.“
„Jo, jasně, beru školu velmi vážně.“ Proč jsem musela znít jako takový ztroskotanec? Samozřejmě, v okamžiku, kdy ta myšlenka skočila do mé hlavy, jsem začala přemýšlet, proč se starám o to, co si bude myslet.
„Tady.“ Zaťukal na starou skříňku Savannah. Skříňka vedle mé. Ztuhla jsem, trochu zděšeně.
„Cože?“
Zamračil se. „Má skříňka. Tahle to je. Jsi v pořádku?“
„Jo, jasně. Jen…“ Snažila jsem se posoudit jeho výraz, pochopit, co cítí, pokud vůbec něco cítil. Bylo to tak dávno, co jsem musela v někom číst pomocí řeči těla, takže jsem zjistila, že je to téměř nemožné. Vypadal normálně, což byl problém. Nevypadal provinile. Ale možná, že ani nebyl. Slyšela jsem přeci vrahovy myšlenky, ale nemohla jsem slyšet Lewise.
Jeho tmavé obočí se tázavě zvedlo. „Jen?“
„Tvá skříňka. Dívka, která zemřela, Savannah…to byla její skříňka.“ Stěží jsem ze sebe dokázala vypravit slova, můj hlas zněl dutě a tlumeně. V mém těle vířilo příliš mnoho emocí.
Pomalu přikývl. „Chápu.“
Ale já ne. Nechápala jsem, jak mohl být tak klidný, chovat se, jako by se o to vážně staral… ledaže by Savannah nezabil. „Odkud jsi?“
„Sever.“
Nejasná odpověď. Tajemný, nebo plachý? Zcela zmatená, jsem otevřela skříňku a strčila dovnitř své knihy, snažící se znovu zaměřit na jeho myšlenky. Bylo to, jako kdybych mlátila do cihlové zdi. Kdyby ji zabil, tak by o tom teď určitě přemýšlel, ne?
„Znala si ji dobře?“ Zeptal se, jeho hlas byl jemný a milý.
Nebyla jsem si jistá, jak reagovat na jeho soucit. „No, dost na to, abych nechtěla, aby ji zavraždili.“ Můj hlas byl krutější, než jsem zamýšlela. Byla jsem naštvaná, rozzlobená, že jsem přitahována ke klukovi, který možná mohl být vrah, vzteklá, že mu nemůžu číst myšlenky, rozčilená, že se všichni v téhle škole starají o své patetické problémy víc než o skutečnost, že dívka, žijící, dýchající holka, zemřela. Už jsem nevěděla, co si mám myslet.
„Co máš teď?“ Zamumlala jsem kajícně. Koneckonců, Lewise jsem neznala. Možná to byl jen normální kluk.
„Angličtinu.“
Zamračila jsem se, protože mi přišlo divné, že jdeme na stejné místo. Nezáleží na tom, máme přiřazené židle. Vysadím ho u dveří a budu doufat, že se mu po zbytek dne vyhnu. Byli jsme zticha, zatímco jsme pomalu šli do třídy. Mé myšlenky byly zmatené, řítily se sem a tam v plné panice. Prakticky jsem přetékala nervozitou. Ale měla jsem pocit, že on svou mysl naprosto ovládá.
„Je mi líto tvé kamarádky,“ řekl a zdálo se, že to myslí vážně. Ale opravdu to tak bylo?
„To je v pořádku, nevěděls to.“ Zazvonil zvonek a chodba se vyprázdnila. Byli jsme sami. Úplně sami. Škola ztichla, byl slyšet jen lehký šuk hlasů učitelů a bzučení žárovek nad námi.
„Mají nějaké podezřelé?“ Zeptal se a jeho hluboký, sametový hlas byl podivně uklidňující.
„Ne,“ řekla jsem a přemýšlela, proč se zeptal. Ale víc jsem přemýšlela nad tím, odkud přišel, proč je tady a proč k čertu nemůžu přečíst jeho myšlenky.
Zastavil se u laviček, posadil se, vypadal zamyšleně a nedíval se na nic konkrétního. Nervózně jsem se chodbou podívala na dveře třídy. Vždycky jsem byla hodná, nikdy jsem nešla za školu, vždy jsem měla úkoly, nekouřila jsem, nepila… bylo divné vědět, že přijdu pozdě, jako kdybych byla na cestě ke ztroskotání.
„Smutné na tom je to,“ začal, vstupující do mých myšlenek. „Že o tom někdo něco ví.“
Pokrčila jsem rameny, lehce se mi udělalo špatně. „Jo, vrah. Jsem si jistá, že toho ví hodně.“
Založil si ruce na hrudi, jeho bicepsy vystoupaly. Byl štíhlý, ale ne hubený. „Jak víš, že je to on?“
Trefa. Teplo mi vletělo přímo do tváře. Vzhledem k tomu, že hlas v mé hlavě byl mužský. „S největší pravděpodobností.“
Pomalu přikývl, pohled měl celou dobu upřený na mě. Zjistila jsem, že se klepu pod intenzitou jeho zkoumání. Věřil mi? „Opravdu bychom měli jít do třídy; ředitel rád bloudí po chodbách.“ Byla to lež, ale to nemusel vědět.
Usmál se. „Neumíš dobře lhát.“
Ztuhla jsem, překvapená jeho neotesaným komentářem. „Já ne, já ne…“
Povytáhl tmavé obočí.
Udělala jsem pár kroků zpět. Můj mozek se cítil zmateně, moje tělo bzučelo jakousi neidentifikovatelnou emocí. „Fajn, chci jít do třídy, tak mě žaluj. Jdeš, nebo ne?“
Na pár chvil neodpovídal, jeho pohled byl zabořený do zdi za mnou, jako by se ztratil v myšlenkách.
„Ano, jistě, že vrah ví, co se stalo.“
Povzdechla jsem si. Teď se k tomu vracel? Proč se tak zajímal o smrt Savannah?
Přitiskla jsem si prsty na pulzující spánky a udělala krok zpět, v úmyslu nechat ho tam. Měla jsem pocit, že semnou hraje podivnou hru a já nikdy neměla ráda hry. „Ale to nebylo to, co jsem měl na mysli,“ postavil se, tyčil se nade mnou. „Je tady někdo jiný, kdo ví, co se stalo. Někdo, kdo se bojí říct pravdu. A kvůli tomu vrah zabije znovu, možná dokonce unikne.“
Nedíval se na mě, zatímco mluvil, ale zíral do chodby. Proč tedy jsem se najednou cítila úplně provinile?
Otočil se, udělal pár kroků vzad. „Je škoda, že nemůžeme, řekněme, číst myšlenky.“ Blýskl se na mě zářivým úsměvem, srdce mi chaoticky bilo proti hrudníku. Určitě to právě nevyslovil. „Možná bychom pak znali vrahovu identitu.“
Mysl mi zamrzla, svět kolem mě pobledl a jediné, co jsem mohla dělat, bylo zaměřit se na něj…na zdroj mého traumatu. Otočil se a zamířil do učebny, nechal mě o samotě s mými paranoidními myšlenkami.
On to ví. Bože, on to ví.
Zvedl se mi žaludek a já si přitiskla ruce na břicho. Mohla bych přísahat na svůj život, že to ví. Ale jak moc toho ví? Určitě nemůže vědět o mých schopnostech. Nemohl to vědět. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Ledaže by to udělala babička. Byl to nějaký druh testu? Neprošla bych kolem netopýra. Ale to nevysvětluje, proč nemůžu číst jeho mysl. Ztěžka jsem polkla a na třesoucích nohou jsem se vydala směrem ke třídě.
Existoval jen jediný další člověk, jehož mysl jsem nemohla číst… babička. A to proto, že se své myšlenka naučila ovládat. Co když…co když Lewis…
Ne.
Ztuhla jsem za dveřmi a prohlížela si učebnu skrz malé okénko. Lewis seděl za Nerou, jeho pohled byl zaměřený na přední část místnosti.
Dokázal Lewis také číst myšlenky?
Otočil hlavu a podíval se přímo na mě, odpovídajíc tak na mou otázku.

6 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad, mám ji v angličtině, ale umím moc málo, abych si to přeložila. ještě jednou dík. Jane

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc, Katka;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Lewis je super :D už te ho mám ráda :) díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. diky za preklad dufam že v blizkej buducnosti bude nova kapča :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za skvělou práci!

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj, bude sa ešte prekladať ďalej? :)

    OdpovědětVymazat