sobota 9. února 2013

29. kapitola


Zavrtěla hlavou, když ji Griffin táhl dál ode dveří.
„Co to děláš?“ zašeptala, příliš zmatená, než aby mlčela. „Alsorta je támhle. Je přímo támhle, Griffine.“
Byli už dvacet stop ode dveří a stále opatrně ustupovali, jako kdyby se snažili uniknout před vzteklým psem.
„Nerozumíš tomu,“ zašeptal konečně Griffin vášnivě. „Musíme se odsud dostat, hned.“
„Ale co Alsorta?“
Zavrtěl hlavou. „Udělali jsme chybu. Tohle není něco, co bychom zvládli sami.“
Ale ona už se v minulosti skrývala mnohokrát. Byla v bezpečí za zdmi svého domu, a pak její dům – a její rodiče – hořeli všude okolo. Už se nechtěla schovávat.
„Muž, který je zodpovědný za smrt našich rodičů, je tady.“ Odtáhla svou paži z jeho ruky. „Neodejdu, dokud mi k tomu nedáš dobrý důvod.“

Sklonil se, až byla jeho tvář blízko její. „Tohle není Alsorta.“
Podívala se zpět ke dveřím. „Co… co tím myslíš? Je to on. Je. Tohle je jeho dům.“
„Je to dům Victora Alsorty a tahle… věc se nazývá Victor Alsorta, ale není to člověk, Helen.  Je něco jiného. Něco daleko horšího a nebezpečnějšího.“
„Co?“ Podívala se mu do tváře, ničemu nerozuměla. „Co to je, Griffine?“
Zuřivě zašeptal. „Symbol na jeho krku ho označuje jako Alastora, jedno z nejsmrtelnějších démonů Legionu a člena Černé gardy. Nejsme vybaveni na boj s ním,“ pokračoval. „Ne zde. Ne teď.“
„Griffine.“ Varoval je Dariův hlas z chodby.
Griffin přikývl na svého bratra, než se otočil zpět k Helen. „Musíme se odsud dostat.  Připravíme se a vrátíme se, slibuji, ale musíme se teď odsud dostat, než nás objeví.“
Výraz v jeho očích jí říkal, že mluví pravdu. Mimo to i po tom krátkém čase, co znala bratry, nepochybovala, že se vrátí do boje. Už teď jí řekli víc, než potřebovala vědět.
„Ok, ale vrátíme se,“ trvala na tom.
Přikývl a už ji táhl směrem k Dariovi chodbou ke schodišti. Stále couval s pohledem na zpola otevřené dveře na konci chodby, když jeho bota došlápla se zaskřípěním na podlahu. Zvuk prořízl ticho a oni zamrzli, dívali se na sebe s panikou v očích, a pak se podívali zpět ke dveřím.
Helen vrhla pohled na schodiště. Byli k němu dostatečně blízko, aby to byla jejich nejlepší šance na únik. Byly tam venkovní dveře ve vstupní místnosti. Pokud poběží dolů po schodech a dostanou se ke dveřím, aniž by je chytili, vzrostou jejich šance dostat se do lesa a zpět do tunelů. A možná, jen možná, si toho zvuku nikdo nevšiml. Možná, že nebyl tak hlasitý, jak se zdálo v tichu chodby při jejich spěšném úniku.
Ale jen na to pomyslela, uslyšela zvuky z místnosti.
Potom se vše událo hrozně rychle. Zvuk autoritativních kroků pospíchajících k otevřeným dveřím, který rozrazil Victora Alsorta, jehož oči zářily jako stříbrné mince. A pak jeho hlas, studený a hladký jako led, když říkal své rozkazy někomu, koho Helen neviděla.
„Vetřelci. Spusťte alarm.“
Trvalo to méně než deset vteřin, když ohlušující siréna prořízla noc. Zdálo se, že to přišlo odevšad naráz, i zevnitř její mysli, až se chtěla zastavit a přikrýt si uši rukama, než bude zase ticho.
Nebyl jí dopřán takový luxus. Griffin ji chytil za ruku a táhl, běželi ke schodům, zahnuli za roh ve svém běhu o život, s Dariem v čele sbíhali schody po dvou i třech naráz.
„Támhle!“ Helen ukázala na dveře ve vstupní místnosti.
Darius otočil klíčem. Rozrazil dveře a Helen s Griffinem proběhli za ním. Helen stěží zaregistrovala chladný noční vzduch. Byla příliš zaměstnaná během podél linie stromů, tažená Griffinem, který jí stále svíral ruku železným stiskem.
Když předtím hledali cestu dovnitř, jen pár světel mihotavě osvětlovalo areál, ale teď se zdálo, že jsou všude, osvětlovaly trávník tak, že tu nezůstaly žádné stíny. Žádné místo, kde se schovat. Stejně tak ostatní budovy kolem nich – v dálce byly slyšet hlasy mužů a zvuk běžících kroků mezi stromy.
A psi.
Helen je slyšela v dálce. Nahmatala šipky ve váčku na svém opasku, když následovala Griffina mezi stromy.
Když byl dům mimo výhled, ztratila smysl pro orientaci. Ponořila se do téměř úplné tmy, doufala jen, že Darius, stále vepředu, ví, kam jdou. Jediné co mohla dělat, bylo běžet a snažit se vyhnout drsným kořenům vyčnívajícím ze země a zpola skrytými spadaným listím.
Psi byli blízko. Zuřivě štěkali, přehlušili zvuky mužů, kteří křičeli na druhé straně. Slyšela vrčení a štěkot, ne ze směru od domu, jak čekala, ale před nimi. Nemohla pochopit, jak je zvířata mohla obklíčit a odříznout je v lese, ale teď to byl závod. Měli by najít vchod do tunelů předtím, než psi najdou je, aby se mohli vyhnout přímému boji.
„Jak je to ještě daleko?“ podařilo se jí vydechnout.
„Ne moc.“ Griffinův hlas byl zastřený štěkáním psů, šustěním listí pod nohama a Heleniným namáhavým dechem.
Běželi, dokud si Helen nepomyslela, že to její nohy vzdají. Brzo jí začnou hořet plíce. Opakovaně byla zasažena nízko rostoucími větvemi, a ty zanechávaly šrámy na jejích rukách a obličeji. Ale na tom nezáleželo. Protože psi byli blízko. Příliš blízko. Nedoběhnou k tunelům včas. Zvířata je mohou odříznout každou vteřinou.
Dál už o tom nepřemýšlela, když Darius prudce zastavil, a před nimi zpoza stromů se vyřítilo obrovské zvíře. Zastavilo se se zábleskem světla v ebenové srsti, vrčelo a štěkalo na ně na malé mýtině , kde se zastavili.
Darius natáhl ruce. „Hodný pejsek.“
Pes zavrčel a zatřásl hlavou. O chvíli později se další dva psi objevili mezi stromy. Zastavili se vedle prvního, zhluboka zavrčeli a cenili zuby.
„Skvělé,“ řekl Griffin. „Teď co? Muži nemohou být daleko za nimi.“
Vlastně je Helen v dálce slyšela, viděla jejich lucerny mezi stromy, jak spěchají za psy.
„Podívej se doleva,“ řekl Darius, sotva pohyboval ústy.
Helen následovala Griffinův pohled, prohlížela křoví. Zpočátku nic neviděla, ale pak uviděla tmavě modrou látku, jak se pohupuje ve větru. Její stuha. To byla její stuha. Našli cestu zpět do tunelů, i když už mohlo být příliš pozdě na útěk do nich.
„Kde je vchod?“ řekl jemně Griffin.
Darius pohnul pomalu nohou, tam a zpět po zemi.
Vrčení zesílilo a jeden ze psů vepředu varovně zaštěkal.
„Darie!“ řekl Griffin. „Přestaň se hýbat.“
„Jen se podívej dolů,“ řekl Darius, s pohledem stále upřeným na psy.
Griffin a Helen shlédli dolů, kde zůstala Dariova noha, ne na spadaném listí, které pokrývalo zem, ale na dřevěném krytu do tunelů.
Griffin se nadechl. „Musíme najít způsob, jak rozptýlit psy dost dlouho na to, abychom se dostali do tunelů.“
Psi, jako kdyby to byla odpověď, zesílili vrčení a přiblížili se o pár dalších palců.
„To je vše?“ zeptal se Darius?
Helen se divila, že mohl být ironický i v takové situaci.
Výkřik jednoho z mužů, tentokrát mnohem blíže, donutil Helen jednat. Pomalu sahala na váček u pasu, mluvila tak klidně, jak dokázala a snažila se neudržovat oční kontakt s vrčícími psy.
„Postarám se o psy. Zatím můžete odkrýt vstup do tunelů.“
Cítila na sobě Griffinův pohled. „Nenechám tě tady se psy, Helen.“
Jeho hlas zněl definitivně, což ji děsilo. Musela ho přinutit pochopit. Věřit jí. Jejich životy na tom závisejí.
„Poslouchej,“ řekla a vytáhla jednu ze šipek z opasku. „Mám něco, čím se postarám o psy, ale ty musíš odkrýt vstup do tunelů, abych mohla sešplhat, jakmile je sejmu.“
„Jakmile je sejmeš?“ Dokonce i Darius byl zmatený.
Psi, se slinami kapajícími z tlam, se dostávali blíž a blíž s každým jejím argumentem.
„Na tohle nemáme čas,“ řekla Helen. „Počítám do tří. A měli byste se radši hýbat a odkrýt žebřík, abych se dostala dovnitř, až budu hotová.“
„Ale - “ začal Griffin.
„Jedna,“ řekla jemně a tím ho utnula. „Dva…“
Helen se ulevilo, když viděla, jak se Dariovo tělo napnulo. On alespoň udělá, co chtěla.
„Tři.“
Zdálo se, že se všechno zpomalilo, dokud jí krev nezačala prudce tepat v žilách. Cítila podivný pocit euforie, když vytáhla první šipku z váčku. Pro psy to byl signál, že čekání je u konce, a vyrazili kupředu, trochu klouzali na spadaném listí, když Helen v rychlosti zamířila na toho vepředu a spustila šipku.
Slyšela, jak se malý motor probral k životu, a viděla červené světlo za letu šipky. Pozoruhodně rychle nabrala rychlost. Byla téměř překvapená, když zasáhla psa do svalů na hrudi, přesně jak řekl Galizur, že to udělá. Vypustila druhou, když první pes s trhnutím padl k zemi. Helen neměla čas pořádně zamířit, ale na tom nezáleželo. Druhá šipka zasáhla svůj cíl stejně jako první.
Ještě jeden, pomyslela si, držela před sebou třetí šipku a pozorovala třetího psa, který se přiblížil na poslední tři yardy.
Hodila, očekávala, že poletí k zamýšlenému cíli jako ostatní. Ale něco bylo špatně. Šipka vyprskla, vycházel z ní dým, když letěla chaoticky ještě několik stop a pak narazila na zem.
Pes byl nebezpečně blízko ve chvíli, kdy vyndala čtvrtou šipku z váčku. Tak blízko, že mohla cítit jeho horký a rychlý dech. Nechala si vteřinu navíc na zamíření a pak hodila, už byla v pohybu a modlila se, aby pes padl.
O vteřinu později opravdu padl. Helen běžela a nakláněla se nad paralyzovanými psi.
„Helen! Proboha! Co to děláš?“
Podívala se na Griffina. Nenásledoval Daria do tunelů. Seděl u ústí tunelu a nohy mu visely nad propastí. Jak slíbil a navzdory jejímu přáni, neodešel.
Vytáhla šipky ze psí srsti a schovala je zpět při cestě k tunelu.
„Říkala jsem to, ať jdeš!“ zakřičela.
„A já ti řekl, že tě tu nenechám.“
Helen slyšel v jeho hlase, že tu nikdy nebyla otázka ohledně toho, že by ji opustil, ale nebyl dostatek času na hádku. To mohla vyřídit později. Nyní muži byli téměř u nich. Sáhla na horní příčku, spustila nohy a začala slézat.
Její hlava byla téměř pod zemí, když další pes vyběhl mezi stromy se světlem z lucerny hned za ním. Počítala šipky, které odhodila.
První pes. Druhý pes. Šipka s defektem. Třetí pes.
Použila čtyři šipky.
Sáhla do váčku, její prsty se sevřely kolem poslední šipky. Byla venku a letěla vzduchem předtím, než pes mohl doběhnout k nim. A pak Helen slézala po žebříku tak rychle, jak jí  její nohy dovolily, a zatahala za Griffinovy nohy, dokud i on nezačal sestupovat.
Přetáhl poklop přes vchod do tunelu a svět se ponořil do temnoty.

Žádné komentáře:

Okomentovat