středa 6. února 2013

28. kapitola


Vzduch tu byl štiplavý a horký. Nádobí rachotilo a lidé se překřikovali a dohadovali.  Helen si ode dveří prohlížela místnost a našla, co hledala, v řadě věšáků. Popadla zástěru z jednoho z nich a klobouk z druhého, obojí provedla za míň jak deset sekund, a hned zacházela hlouběji do kuchyně.
Krev se jí v žilách zrychlila, když míjela dvě starší ženy umývající nádobí a přešla k mladší, která umývala podlahu. Helen se vyhýbala očnímu kontaktu se všemi a zvýšila hlas do panovačného křiku, když pospíchala přes místnost.
„Nezajímá mě, co ti Henry řekl.“ Zamířila slova na Griffina, aniž by se mu podívala do tváře. „Pan Alsorta potřebuje, aby jeho kočár zářil jako nová mince, hned ráno. A možná, že kdybys nestrávil tolik času hraním karet před branou, pamatoval by sis jeho instrukce.“

„Já… uh… je mi to líto, slečno,“ řekl Griffin. „Já… postarám se, aby to hned někdo udělal.“
Helen pokračovala přes prostornou kuchyň a mířila ke dveřím na konci místnosti. „To určitě uděláš. Dáme ti kbelík a nějaké čisté hadry a půjdeš.“
Byla u dveří a z plic ji unikl úlevný povzdech, když ji zastavil odměřený hlas.
„A kdo, prosím pěkně, jste vy?“
Griffin vedle ní ztuhl s jednou rukou položenou na srpu, když se Helen otočila a uviděla starší ženu zírat na ni s obezřetným pohledem. Byla to ta samá, co dávala Maude instrukce před kuchyní.
Helen nasadila na obličej masku klidu, aspoň v to doufala. „Jsem Helen, samozřejmě.“
„Helen?“ Čelo starší ženy se svraštělo opovržením. „A kdo to má být?“
„Agentura mě poslala.“ Helen jí pohlédla zpříma do očí a zklidnila svůj hlas. „Dříve dnes večer.“
„Agentura?“
Helen přikývla. „Pan Alsorta je celkem rozzlobený ohledně kočáru. Bylo mi řečeno, ať dám tomuto muži potřeby k umývání, hned.“
Žena na ni zírala s nechápavým výrazem a ticho se napínalo mezi nimi. Helen už hledala východy z místnosti, když starší žena přikývla.
„Ať to uvidím brzo hotové. Nechci nechat pána čekat.“
Helen přikývla, otočila se a proklouzla dveřmi s Griffinem v patách. Pokračovali v chůzi i poté, co se za nimi zavřely dveře. Helen držela hlavu vztyčenou, dokud nenašla tmavý výklenek. Vešla do něj, naklonila se ke zdi a téměř omdlela úlevou.
„Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala.“ Griffin si opřel hlavu o zeď vedle její, a jeho hlas zněl nevěřícně. „To bylo…“ Začal se smát. „To byla ta nejúžasnější věc, jakou jsem kdy viděl.“
„Tohle nebylo úžasný. Dostat se odsud s Alsortou bude úžasný.“ Zasmála se a zašeptala. „Ale děkuji.“
V bezpečí před hněvem babizny z kuchyně Helen vykoukla z výklenku a snažila se zorientovat. Dlouhá chodba vedla ke vzdáleným vstupním dveřím, a i když si nebyla jistá spoustou věcí, věděla, že už nejsou v ubikacích pro služebnictvo. Koberec a nábytek vypadaly příliš draze.
Řinčení na chodbě je donutilo nadskočit a zamířit zpět do stínů.
„Tss!“ Byl to hlas babizny a Helen napadlo, že by mohlo být slyšet splašený tlukot jejího srdce, i když nad ní ta žena neměla vůbec žádnou pravomoc. „Kde tě prosím tě vyhrabali? Myslíš si, že se pán chce holit studenou vodou? To bych si vyprosila! Tohle už je opravdu moc!“
„Omlouvám se,“ řekl tenký, známý hlásek . „Právě jdu nahoru, madam.“
Maude vyběhla z kuchyně, nechala za sebou zabouchnout dveře, a zamířila opačným směrem.
„Zadní schodiště?“ Zašeptala Helen Griffinovi.
Přikývl.
Čekali, dokud Maudiny spěšné kroky neutichly, než sebrali odvahu ji následovat. Chodba byla prázdná a oni běželi do zadní části domu. Helen si snažila vybavit kresbu, kterou použili k načrtnutí strategie. Viděla dlouhou hlavní chodbu, ve které nyní stáli, a různé místnosti rozmístěné okolo. Vzadu byla velká vstupní místnost. Pokud si to Helen pamatovala správně – a to ona téměř vždy – schody pro služebnictvo budou tam.
„Tudy,“ řekla, otočila se doleva a zamířila na konec chodby.
Griffin ji následoval, buď proto, že věřil Heleniným instrukcím, nebo proto, že neměl lepší nápad. Helen si byla sebou jistá. Ale na tom nezáleželo. Vstupní místnost byla na konci zadní chodby a přesně, jak si Helen pamatovala, tmavé, úzké schodiště vedlo nahoru.
Griffin zvedl pohled do temnoty. „Připravená?“
Přikývla.
„Zůstaň blízko,“ řekl.
„Co Darius?“
„Umí se o sebe postarat. Najdeme Alsortu, dokud se k nám nepřipojí. Mám pocit, že to bude chtít nás všechny, abychom ho předvedli.“
Začal stoupat do schodů bez dalšího slova. Helen ho následovala a přemýšlela, jak sluhové chodí nahoru a dolů po tak slabě osvětleném schodišti. Měli tu jeden blikající svícen v půlce schodiště, a to bylo všechno. Nikdy nebyla u nich doma na zadním schodišti, a teď přemýšlela, jestli také jejich rodinné služebnictvo bylo nucené procházet domem za takových podmínek. Upřímně doufala, že ne.
Helen si oddychla, když dorazila na konec schodiště, aniž by potkali nějaký personál. Nebylo tu jak se vyhnout, a zatímco byla schopna obalamutit tu starší ženu v kuchyni, Helen byla ochotná se vsadit, že by jejich přítomnost vzbudila podezření u ostatní sloužících, kteří pravděpodobně dobře znali jména svých spolupracovníků.
Griffin se nahoře zastavil a prohlédl si obě cesty, než jí ukázal vpřed. Vešli do další chodby, a tato byla tak bohatě vybavena, že celé patro vypadalo jako měkce vystlaný kokon. Koberce pod nohama byly vysoké, nábytek ozdobně vyřezávaný a naleštěný. Účinek byl naprostá izolace od okolního světa. Jakoby dům ležel sám v prostoru, úplně oddělený od hluku, zločinu a smogu Londýna.
Griffin se ohnul a dotkl se prsty vlhkého místa na koberci, předtím než ukázal Helen, aby ho následovala do zadní části domu. Vedl ji rychle kolem zavřených dveří v chodbě. Neptala se, jestli ví, kam jde, ale když zastavil u napůl otevřených dveří na konci chodby, podíval se dolů a ona pochopila.
Kapky vody se leskly na dřevěné podlaze na místě, kde končil koberec. Podívala se zpět, zaznamenala tmavé skvrny vedoucí zpět chodbou, a věděla, že dívka se džbánem s vodou šla tudy.
Griffinovy oči se rozšířily, když z místnosti zazněly hlasy. Oba se opřeli o zeď, poslouchali. Byli úplně nechránění. Nebyl tu žádný výklenek, kam by se schovali. Žádný temný roh. Kdyby se někdo objevil v místnosti, byli by spatřeni. Poprvé od doby, co vystoupili z tunelu, si dovolila představit si, co by dělali, kdyby je chytili předtím, než je Darius najde. Jistě tu byla okna, kterými by se dalo vylézt, ale bylo nepravděpodobné, že by unikli na rozlehlé pozemky, pokud by byl Alsorta stále schopný vydávat příkazy svým mužům.
Griffin opatrně přešel na druhou stranu dveřního rámu, takže oba mohli nahlížet dovnitř. Helen se naklonila, a Griffinova hlava byla jen pár centimetrů od její, když se snažili nahlédnout co nejtišeji dovnitř. Viděla jen kousek místnosti. Ozdobné damaškové tapety pokrývající zdi. Šatní skříň a umyvadlo blízko okna. A ruku namáčející pravidelně v míse něco, co jemně cvaká o kov.
„Zmeškal jsem něco?“
Helen si rukou přikryla ústa, stěží zabránila výkřiku, když ten hlas promluvil blízko jejího ucha.
Otočila se k usmívajícímu se Dariovi, tiše ho plácla rukou a zamračila se, ale neodvážila se cokoliv říct. Griffin si položil prst přes pusu a ukázal svému bratrovi na místnost.
„Víme, kolik jich je uvnitř?“ Zašeptal Darius zblízka jejího ucha.
Zavrtěla hlavou a naklonila se k němu. „Jen služka, myslím. Ale nemůžeme si být jisti.“
Předtím, než mohla Helen protestovat, Darius se naklonil ke dveřím a šťouchl do nich. K její úlevě se pootevřely jen o pár palců a zcela beze zvuku.
Více se naklonili, a nyní zahlédli muže, který seděl v křesle zády ke dveřím. Byl to Alsorta. Helen si tím byla jistá dokonce i ze svého místa s tak omezeným výhledem. Jeho vlasy byly prošedivělé jako na fotografiích, které jim ukázal Galizur, a tvrdá linie jeho zad mluvila o moci, se kterou byl zvyklý ostatní řídit.
Služebná stála vedle s ručníkem, další muž jemně pracoval s holicím strojkem. Sjel po jedné straně Alsortovy tváře, pak ho namočil do vody a přesunul se zpět k mužově tváři.
Pohyboval štětkou v kruzích po Alsortově kůži a břitvou přejížděl po zadní straně jeho krku. Helen se naklonila ještě o několik palců blíž, zajímalo ji, jestli dokáže rozeznat obraz, který se pomalu objevoval pod břitvou. Opravdu, něco tam bylo. Nebo část něčeho, možná. Čekala, až holič znovu namočí břitvu a hladce s ní přejede po mužově krku a odhalí další část obrazu.
Helen na něj se zvědavostí zírala a snažila se přijít na to, co to je. Nějaký… drak? Připadalo jí, že je to drak vytetovaný do jeho kůže. Nebo něco podobného. Vypadalo to, že je ho obklopují plameny.
Otočila se, aby se na to zeptala bratrů, když si všimla, že Darius couvá a stále zírá na místnost, jako kdyby se bál otočit k ní zády.
Griffin ji chytil za ruku a odtáhl ji ode dveří, když se snažila uvolnit z jeho sevření; zajímalo ji, proč chtějí odejít, když se ani nepokusili splnit svůj úkol.
A jako by toho všeho nebylo dost, i tak už jí srdce tlouklo v hrudi jako vyděšené zvíře, ještě ten pohled v Dariových očích, když couval ode dveří.
Nebyl to vztek. Nebyl to sarkasmus nebo hořkost nebo nenávist. Nic z toho se neobjevilo. Tentokrát to bylo něco nového v Dariově výrazu. Něco, co u něj nikdy předtím neviděla.
Strach.

Žádné komentáře:

Okomentovat