sobota 2. února 2013

27. kapitola


Darius stoupal po žebříku první, zatímco Griffin a Helen úzkostlivě čekali dole. Helen si nedokázala představit, co má očekávat. Okamžitý útok, jakmile se objeví na povrchu? Psy, před kterými ji Raum varoval?
Nevěděla, ale pár minut později poté, co Darius zmizel ve tmě nad jejich hlavami, zazněl z temnoty jeho hlas.
„Čisto.“
„Běž napřed,“ řekl Griffin a rozhlédl se po tunelu se světlem z přívěsku. „Budu tady hlídat, dokud nebudeš bezpečně nahoře.“
Přikývla, chytila se příček žebříku a přitáhla se nahoru. Nebylo to tak strašlivé jako její dřívější sestup. Její oči už si zvykly na tmu a bylo daleko jednodušší směřovat k východu z tunelů, než když se musela přemlouvat jít dolů.

Světlo z Griffinova přívěsku sláblo, jak pokračovala ve stoupání, až úplně zmizelo, když se poprvé nadechla čerstvého vzduchu nahoře. Bylo to znamení, že už je blízko povrchu. Pokračovala ve stoupání; byla taková tma, že neviděla své ruce na příčkách před sebou. Ve chvíli, kdy si pomyslela, že stoupání nikdy neskončí, uslyšela Dariův hlas nad hlavou.
„Jsi skoro tady,“ řekl. „Až dosáhneš vrcholu, chytím tě za ruce a pomůžu ti ven, ale proboha, buď zticha. Vypadá to opuštěně, ale neměl jsem čas rozhlídnout se.“
Přikývla, těžce dýchala a nevěřila si, že by promluvila dostatečně potichu jako Darius.
Udělala ještě jeden krok, sáhla na další příčku a zjistila, že tam žádná není. Místo toho se její ruka dotkla něčeho studeného a suchého. Listí, pomyslela si.
„Podej mi ruce, po jedné,“  radil jí Darius.
Natáhla pravou ruku a uklidnila se, když se Dariovy silné prsty sevřely kolem ní. Než položila levou ruku na Dariovu, už ji vytahoval ven z tunelu, jako kdyby nevážila víc než pytel peří.  Její nohy se zašustěním spočinuly na suchých listech a na zemi.
Měsíc byl právě v polovině. Darius si položil prst na rty a ukazoval jí, aby byla zticha. Pak se naklonil a zašeptal ke Griffinovi, že může začít stoupat. Helen měla příležitost rozhlédnout se kolem, a byla překvapená, když zjistila, že pozemek kolem je hustěbzalesněný. Na schématu samozřejmě viděla stromy, ale nečekala, že ho budou pokrývat tak hustě. V nejlepším případě jim mohou pomoci se skrýt.
V nejhorším by to ale mohla být katastrofa.
Uvolňovala si stuhu z vlasů, když se Griffin vynořil z tunelu. Podíval se na stuhu v jejích rukách s tichou otázkou v očích a ona ji přivázala na nejbližší strom. Nebylo to moc, ale s trochou štěstí jim to pomůže najít únikovou cestu v případě, že budou muset ve spěchu utéct z Alsortova panství.
Griffin přikývl na souhlas. Oba čekali, až Darius přetáhne dřevěný kryt přes vchod do tunelu. Když to dokončil, Griffin na ně zamával, aby přišli blíž. Utvořili malý kruh, jejich tváře byly jen pár centimetrů od sebe, když jim šeptal instrukce.
„Musíme jít na sever podél linie stromů. Až bude dům na dohled, měli bychom mít lepší šanci se tam dostat. Následujte mě.“ Jeho pohled se setkal s Heleniným. „A zůstaň blízko.“
Přikývla.
Bratři beze slov zaujali své pozice, Griffin vepředu a Darius za Helen. I přes její snahu bylo těžké jít potichu, zatímco přecházeli po listí, které pokrývalo zem. Praskalo jí pod nohama nehledě na to, jak opatrně našlapovala, až vypadalo nemožně, že by je uvnitř nikdo neslyšel. Sáhla na váček na svém opasku, odhrnula látku nahoře a nahmatala šipky. Tak daleko už se dostali a nenarazili tatím na žádné známky po psech, ale stále měli před sebou dlouhou cestu.
Světla u domu už byla vidět přes stromy, když Griffin náhle zastavil. Chytil Helen za ruku a přitáhl ji za velký strom, Darius tiše vklouzl za jiný. Zády byla přitlačená ke kmeni, Griffinovo tělo přitisknuté na její a jeho oči sledovaly okolí. Ze začátku si myslela, že bratři začínají být paranoidní. Neslyšela nic, kromě pár zbývajících listů šustící jim nad hlavami.  Ale pak uslyšela vzdálený mužský hlas. Namáhala své uši a snažila se zachytit slova.
„Nový člověk by si to přinesl, víš.“ Hlas byl bez dechu. Bylo zřejmé, že kdokoli mluvil, chodil nebo se pohyboval, když mluvil.
„Psh!“ Další muž si odfrknul. „Žena navštěvující ho v tuto noční hodinu, dokonce s večeří, to  není nic než rozptýlení. Ty víš, jak to má Henry se služebnými. Starý pán by dostal záchvat.“
Helen na Griffina protočila oči. Usmál se, zřejmě slyšel konverzaci stejně dobře jako ona. Náhle si byla vědoma jeho těla na jejím, jeho hruď přitisknutá na jejích ňadrech, jeho tvář  jen pár palců od její. Na chvíli byla chycena kouzlem jeho blízkosti, přála si, aby byli kdekoliv, jen ne zde. Přála si, aby byli v bezpečí a sami, aby mohla přitisknout své rty na jeho a cítila na svých jeho polibek. Skoro se jí ulevilo, že byla ze svých myšlenek vytržena hlasem prvního muže.
„Moc mě nezajímá, co Henry dělá, když mu dáma doručí večeři,“ řekl. „Tak dlouho, dokud to neznamená, že si přestane krýt zadek...“
Mužův společník něco odpověděl, ale hlasy se vzdalovaly. Helen už nerozeznávanala slova a o  pár minut později zvuk zanikl úplně. Griffin stále zůstával přitisknutý k ní, zdálo se to jako věčnost. Za chvíli se za Griffinovým ramenem objevil Darius.
„Musím vás bohužel vyrušit.“ Dariův hlas odkapával sarkasmem. „Ale už bychom měli jít.“
Griffin se oddálil a jeho pohled zachytil její s prchavým úsměvem, kterým dal najevo, že se už víc nesmějí zdržovat. Následovali ho mezi stromy, dokud nedošli na mýtinu před domem. Rozlehlý trávník se táhl od lesa kolem dokola. Dům byl velký, jako mnoho jinch v dolním Londýně, stál na malém vršku a nad ním se klenula noční obloha. V některých oknech blikala  světla a Helen napadlo, jestli Victor Alsorta má rodinu. Jestli má ženu, která by pletla u ohně, a syny, kteří hrají šachy.
Potlačila své myšlenky. Alsorta si nezasloužil, aby se o něm uvažovala jako o muži. Byl monstrum. A zasloužil si být potrestán.
Pokračovali přes zalesněnou plochu, linie stromů  se kousek po kousku zatáčela, dosahovala blíž k domu, až byla dostatečně blízko, že Helen mohla rozeznat detaily. Vzpomněla si na Griffinovu taktiku a byla připravená, když náhle zastavil.
Otočil se na ni a na Daria. „Tohle je místo nejblíž k domu, kam se můžeme dostat krytí. Budeme muset najít cestu dovnitř odsud, pokud nechceme běžet přes trávník, kde by nás  mohl kdokoliv vidět z okna.“
Někdo z domu otevřel dveře a mladá žena v uniformě služebné vylila hrnec s vodou na trávník.
„Proboha! Copak jste pitomá?“ zakřičel na ni nerudný hlas zpoza otevřených dveří.
Otočila se a sklonila hlavu. „Pardon madam. Myslela jsem, že jsem měla vylít tu vodu.“
Starší žena se objevila u dveří a nesla kouřící hrnec. „Ano, ano. Ale ne zde. Ne tak blízko domu. Odneste to do lesa, pro Boha živého!“  Předala mladé služebné další hrnec a zabručela. „Tss. Pokaždé, když pošlou někoho nového, musím začít od začátku.“
Dveře se za ní zabouchly. Na chvíli mladá dívka stála, držela hrnec a zírala směrem k jejich pozici v lese, dokud si Helen nebyla jistá, že byli objeveni. Ale žádný alarm nezazněl, ani žádné výkřiky o narušení. Mladá služebná jednoduše sestoupila po schodech a vyrazila přes trávník směrem k nim.
„Jde sem!“ Zašeptala Helen.
Oba muži se dívali na trávník, sledovali dívku přibližovat se i s hrncem horké vody v rukou.
„Sejdu se s vámi uvnitř,“ řekl Darius unaveně. „Prostě najděte Alsortu a pokuste se nic nedělat, dokud tam nebudu.“
Neměli čas protestovat. Darius vešel na trávník do plného dívčina výhledu, kráčel směrem k ní, jako kdyby si prostě vyšel na večerní procházku.
„Vypadá to, že bych vám mohl pomoci.“ Jeho hlas se táhl jako sirup, hustý a sladký. Helen slyšela ničemný úšklebek, který byl téměř jistě na jeho tváři, když se blížil ke služebné.
„Co, mně?“ rozhlédla se, jako kdyby tam byl někdo jiný, ke komu Darius mluvil.
„Ano, vám,“ řekl pomalu Darius. „Jste příliš hezká, abyste strávila noc takovou dřinou. Dovolte.“ Natáhl se pro hrnec.
Polekaně se skrčila. „Oh, ne! Já nemohu.“
„Určitě můžete.“
Dariův hlas byl pevný, ale smyslný.
Dívka zavrtěla hlavou, naklonila se, aby zašeptala něco Dariovi do ucha. Helen mohla stěží rozeznat slova. „Jsem ve zkušební době. V agentuře. Nebudu moct zůstat, pokud se dostanu do maléru.“
„Neměl by to být malér.“ Darius se natáhl pro hrnec a sebral jí ho se samozřejmou autoritou. Část vody vyšplouchla přes okraj. „Možná jsi nová, ale já ne. Pracuju pro starého pána roky. A věř mi, nezajímají se, kdo nebo jak to udělá, dokud to uděláno je.“
Dívka se nervózně rozhlédla. „Dobře… dobře tedy. Ale musím se brzy vrátit nebo se budou zajímat, kde jsem.“
Darius autoritativně přikývl. „Nemají rádi, když se to vylévá blízko domu. Ukážu ti nejlepší místo a vrátíš se včas. Mimoto nám to dá šanci poznat se navzájem… “ Nechal mezeru pro její jméno.
„Maude,“ řekla stydlivě.
„Maude.“ Darius ji vedl ke stromům zezadu domu. „Pozoruhodné jméno pro pozoruhodnou dívku.“
Helen nemohla zadržet povzdechnutí, když se dívka zasmála.
Griffin se naklonil a potichu promluvil. „Alsortovy pokoje jdou v druhém patře. Musíme najít cestu dovnitř, než se dívka vrátí.“
Helen se opatrně rozhlížela a zvažovala jejich možnosti. Převracela je v hlavě, až si  vzpomněla na svou matku, jak ji vedla skrz nejhorší londýnskou čtvť za chmurného únorového dne. Neměli pochůzku ani jiný účel, proč tam byly. Bude to dobrodružství, řekla její matka předtím, než vyšly z domu v oblečení sloužících.
„Ale proč, mami? Proč jdeme do chudinských čtvrtí?“ Zeptala se Helen, když jí matka zapínala příliš malý kabát.
„Protože, drahoušku.“ Její matka se podívala na Helen a její oči zářily jasnou šedí. „Je to hra. Jako hry, které hraješ se svým otcem.  Bude to zábava, uvidíš.“
Helen se bála. Lidé tu byli smradlaví a hluční, každý do ní strkal, až se pevněji chytla matčiny ruky. Tahle hra se jí nelíbila tolik jako ty, co hrála s otcem.
Její matka se zastavila na rohu ulice, sklonila se k ní a tiše promluvila. „Musíš se chovat jako oni, zlatíčko. Pokud se bojíš, pokud uvidí tvůj strach, budou vědět, že sem nepatříš.  Ale takhle si tě vůbec nevšimnou.“
Helen se dívala na podobně oblečené kolemjdoucí. Děti se špinavými tvářemi a mokrým nosem, mnoho z nich se hnalo za cizinci a ptalo po nich peníze.
„Ale jak, mami? Jak se mám chovat jako oni?“
„Dělej, co dělají oni, Helen. Chovej se, jako se chovají oni.“ Její matka se tajnůstkářsky usmála. „Pojďme předstírat. Bude to jako hra nebo pohádka. Budu utlačovaná vdova, hledám práci kvůli své milované dceři, která někdy musí žebrat na ulicích. Nikdo z londýnských nejbohatších obyvatel nemůže odolat dítěti s andělsky krásnou tváří a smutnýma fialovýma očima.“ Její matka naklonila hlavu a Helen na vteřinu viděla smutek, který se objevil v jejím pohledu. Za moment byl pryč a její matka pokračovala. „Je to jako romantická tragédie, opravdu.“
Později Helen věděla, že to její matka nakonec dodala, aby se nebála. A fungovalo to. Helen vždy milovala pohádky a měla dojemné laní oči, které spolu s prosbou o drobné obměkčily i ty nejtvrdší cizince. Časem, než opustily chudinskou čtvrť, Helen shromáždila velkou hrst peněz.
„Velmi dobře, Helen,“ řekla její matka cestou domů. „Předstírání je důležité, abys dobře zapadla. Je to docela jednoduché.“
A s tím její matka uložila všechny peníze, které Helen vyžebrala, do cínové misky starého kostela.
„No?“ Griffinův hlas ji přenesl zpět do současnosti. „Nějaké nápady?“
Helen pomalu přikývla. „Půjdeme dovnitř. Přes kuchyň.“
„Kuchyň?“ Griffin zavrtěl hlavou. „Ale tam jsou lidé a ti tam pracují.“
„Ano,“ připustila Helen. „Ale nejsou tam žádné stráže. Prostě se chovej, jako bys tam patřil, a bude to v pohodě.“
Už vyšla zpoza stromů a kráčela směrem k bočním dveřím, zatímco teprve říkal první slova protestu.
Dohonil ji. „Jsi šílená? Chytí nás.“
„Ne,“ řekl. „nechytí. Tohle je velký dům, Griffine. Můžu být jedna ze služebných najatých, aby pracovali pro Alsortu, a ty můžeš být jeden ze strážných.“
Vyšla schody, jakoby to dělala už tisíckrát předtím. Griffin stál hned za ní, když otevřela dveře.

1 komentář: