středa 30. ledna 2013

6. kapitola

Když jsem se probudila podruhé, byla jsem sama. Ležela jsem na zaprášeném lůžku v jednom ze starých, nemocničních pokojů. Opět nastala noc a já věděla, že před hodinou zapadlo slunce. Včera v noci mě Kanin držel venku až skoro do svítání a vysvětloval mi, že jako upír potřebuji vědět, kdy vychází slunce a kolik času mi zbývá na to, abych si našla úkryt. Navzdory tomu, co říkají legendy, bychom okamžitě nevzpláli a neuhořeli, ale v našem těle by to vyvolávalo chemické reakce, vzhledem k tomu, že jsme technicky mrtví. Přirovnával to k lidskému onemocnění zvanému porfyrie, kdy toxické látky, obsažené v kůži způsobují, že zčerná a trhá se, pokud je vystavena ultrafialovému, slunečnímu záření. Kdybychom zůstali venku bez přístřeší, přímé sluneční světlo by naši pokožku pálilo takovým způsobem, až by se nakonec vzňala. Je to nepříjemný a velmi bolestivý způsob, jak zemřít řekl, když jsem se zatvářila vyděšeně a je to něco, čemu byste se chtěli za každou cenu vyhnout.

A přesto jsme to zpátky skoro nezvládli. Vzpomínám si, že jsme se přibližovali ke zničené nemocnici a já byla stále ospalejší, zatímco nebe přecházelo z černočerné tmy na námořnicky modrou. I přes svou letargii jsem ale cítila rostoucí paniku a zoufalství, které mě nutili, abych si našla úkryt. Bojovala jsem se svou pomalostí, která mě stahovala dolů, když v tom mě Kanin vzal do náručí, přitáhl si mě k sobě, zatímco se prodíral trávou a plevelem a já usnula, přitisknutá k jeho hrudi.

Události předchozí noci se ke mně vrátily zpět a já se zachvěla. Stále ještě jsem se cítila neskutečně, jako by se to všechno čím jsem si prošla, stalo někomu jinému. Zkusila jsem vycenit tesáky a cítila jsem, jak se okamžitě prodlužují a prořezávají se mi dásní, ostré a smrtelné. Nebyla jsem hladová a cítila jsem jak úlevu, tak i zklamání. Zajímalo by mě, jak často se budu muset … krmit. Za jak dlouho budu moct zase zabořit své tesáky do něčího krku a cítit, jak do mě vtéká ten příval tepla a elektrizující energie – otřásla jsem se, vzteklá a znechucená sama sebou. Jednu noc je ze mě upír a už sklouzávám a poddávám se tomu démonovi ve mně.

„Nejsem jako oni,“ zuřila jsem do tmy na tu svíjející se věc uvnitř mě samé. „Sakra dokážu to porazit. Nějak. Nebudu bezduchá zrůda, to přísahám.“

Donutila jsem se vstát z postele, vklouzla jsem do temné, úzké chodby a jala se hledat Kanina.

Seděl za stolem v kanceláři a procházel velkou hromadu papírů. Střelil po mě pohledem, když jsem vešla a pak pokračoval ve čtení.

„Ehm.“ Sedla jsem si na jednu z převrácených skříní. „Díky. Za to, že jsi mě ráno nenechal uhořet. Myslím, že přesně to by se mi stalo, kdybych zůstala venku na slunci, že ano?“

„To je něco, co bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli,“ odpověděl Kanin, aniž by vzhlédl. Pozorovala jsem ho a vzpomínala na to, jak mě přenášel dovnitř. Pak jsem se zamračila.

„Takže, jak je možné, že jsi dokázal zůstat vzhůru, když já jsem usnula?“

„Praxe.“ Kanin otočil list papíru a začal číst další. „Všichni upíři musí ve dne spát,“ pokračoval, aniž by se na mě podíval. „My jsme noční tvorové jako sovy a netopýři a cosi v našem těle na nás působí tak, že jsme letargičtí a unavení, když je slunce vysoko nad hlavami. Praxí a velkou silou vůle dokážeme potřebu spánku stáhnout na pouhou chviličku. Jen je to čím dál tím těžší, čím déle zůstáváme vzhůru.“

„No…děkuji.“ Dívala jsem se na vrcholek jeho hlavy a nakrčila nos. „Potom si myslím, že je moc dobře, že jsi tak tvrdohlavý.“

Konečně vzhlédl a pozvedl obočí. „Není zač,“ řekl a znělo to pobaveně. „Jak je ti teď?“

„Dobře, řekla bych.“ Zvedla jsem ze skříně list papíru. Nikdo se mě nikdy nezeptal, jak se cítím, od té doby, co jsem byla malá. „Každopádně nejsem hladová.“

„To je normální,“ vysvětlil mi Kanin a jal se přehrabovat ve druhém stohu papírů. „Obyčejně, kromě ran a jiných přetížení organismu, musíme mít přísun krve každých čtrnáct dní, abychom se cítili nakrmeni a sytí.“

„Čtrnáct dní?“

„Každé dva týdny.“

„Ach.“

„Ačkoli, pro upíra není neobvyklé, když se- pokud k tomu má prostředky-krmí každou noc. Můžeš si být jista, že král tohoto města a jeho rada si ji dopřávají ještě mnohem častěji. Dva týdny jsou ale tou nejbezpečnější dobou, kdy se obejdeme bez lidské krve. Poté budeš hladovější a hladovější a nic tě nedokáže uspokojit, dokud se zase nenakrmíš.“

„Jo, myslím, že už jsi to jednou nebo dvakrát zmínil.“

Podíval se na mě přes papír, který držel v ruce, odložil ho, obešel stůl a opřel se o jeho přední část. „Chceš, abych tě i nadále učil?“ Zeptal se mě. „Nebo bys byla raději, kdybych odešel a ty sis mohla na všechno přijít sama?“

„Promiň.“ Zamumlala jsem a odvrátila se. „Řekla bych, že si stále ještě zvykám na to, že jsem mrtvá.“ Něco mě napadlo a já se zamračením otočila zpátky.

„Takže, co budu dělat, až bude tenhle můj ´výcvik´u konce?“

„Domnívám se, že budeš i nadále žít jako upír.“

„Takhle jsem to nemyslela a ty to víš, Kanine.“ Neurčitě jsem ukázala směrem ke stropu. „Budu moct vstoupit do Centra Města? Nechají mě ostatní upíři projít branou, když jsem teď jednou z nich?“

Když jsem teď jednou z nich. Nechutné pomyšlení. Slíbila jsem si, že nikdy nebudu jednou z nich. Ne tak docela. Nejsem jako oni. Neklesnu na jejich úroveň, abych uvažovala o lidech jako by nebyli nic víc, než zvířata.

„Bohužel,“ řekl Kanin. „Je toho víc než jen tohle.“

Znělo to jako by mi chtěl dát další z přednášek, tak jsem si sedla do toho samého křesla jako včera v noci a opřela se bradou o dlaň. Kanin se odmlčel, chvilku mě pozoroval a až pak pokračoval. „Jsi teď upír, takže ano, máš možnost projít branou do Centra Města. Tedy, pokud ti nevyhovuje tvůj svazek se mnou. Dříve než si ale půjdeš po svém, musíš pochopit politiku svých nemrtvých bratří. Musíš si uvědomit, že upíři z města mají svou hierarchii, svou síť hodností a vedení, pokud chceš zapadnout.“

„Zapadnout,“ zopakovala jsem s odfrknutím. „Byla jsem pouliční krysa a Okraj byl celým mým životem nemyslím si, že bych se v dohledné době chtěla nějak zavděčit upírům z Centra Města.“

„Bez ohledu na to,“ Kaninův hlas se nezměnil. „Tohle je něco, co bys měla vědět. Ne všichni upíři jsou si rovni. Uvědomuješ si rozdíl mezi Králem tohoto města a jeho následovníky?“

Zamračila jsem se. Pro mě byly všechny pijavice stejné, měly tesáky, byly mrtví a pily krev. Tohle by ale Kanin jako odpověď neakceptoval a já vážně nechtěla, aby mě už opouštěl, takže…“Vím, že má město krále,“ odpověděla jsem. „Salazara. A všichni ostatní upíři ho poslouchají.“

„Ano,“ přikývl souhlasně Kanin. „V každém městě je král, upíří Mistr, nejsilnější a nejmocnější ze všech. On nebo ona vede radu, velí nižším upírům a většina rozhodnutí co se týká Centra Města je na něm. Takhle funguje většina upířích měst, i když jich pár je, která fungují odlišně. Slyšel jsem, že jsou místa, kde všemu vládne jen jeden upír, ale to je vzácné a obvykle to moc dlouho nevydrží. Král musí být velice silný, aby dokázal město uchránit od napadení jinými upíry nebo dokonce svými vlastními lidmi.“

„Kolik je upířích měst?“

„Celosvětově?“ Kanin pokrčil rameny. „To nikdo opravdu neví. Stále se to mění víš, zejména v menších regionech. Města rostou a padají, pokouší se zabírat cizí území, onemocní nebo Zuřivci vyhladí celou populaci. Ale největších upířích měst která, stejně tak jako New Covington, přežila epidemii, je po celém světě jen pár desítek.“

„A všechny mají svého Mistra.“

„Většinou. Jak už jsem předtím říkal, jsou tu i výjimky, ale většina měst má svého Mistra.“

Což by znamenalo, že je tam někde pár hodně silných a pravděpodobně hodně starých upírů. Tuto informaci bych si měla uchovat v paměti, i když to vypadalo, že většina z nich neopouští svá města, stejně tak jako Salazar a nikdy se neodvažují za Zeď.

„Pod Králem,“ pokračoval Kanin, „jsou Typy - S2, upíři, kteří byli stvořeni Mistrem. Nejsou tak silní jako král, ale jsou hroziví se všemi svými právy, která jim náleží a obvykle tvoří radu, elitní stráž a královy důvěryhodné asistenty. Pořád ještě to stíháš?“

„Typ – S2?“s úsměškem jsem se kousla do rtu. „Očekávala bych něco více…exotického a znějícího víc upírsky. Typ-S2 zní spíš jako označení pro nějakou chorobu.“

Kanin po mě střelil podrážděným pohledem. „Rodokmeny některých starých rodin jsou mimořádně dlouhé a složité,“ vysvětlil mi ostřejším tónem. „Novému upírovi je zbytečné něco takového vysvětlovat a proto ti to předkládám v zjednodušené verzi.“

„Promiň. Pokračuj.“

„Pod nimi,“ pokračoval Kanin,“jsou typy-3S, kříženci a ti jsou nejčastější a co se hierarchie týče, nejméně výkonní. Buď je jejich otcem typ-2 nebo jiný, další kříženec a s těmito typy se s největší pravděpodobností setkáš, jak se potulují po ulicích města. Drtivou většinu populace tvoří právě kříženci a ačkoli jsou z nás nejslabší, pořád ještě jsou silnější a rychlejší než jakýkoliv člověk.“

„Takže, čím silnější upír tě stvoří, tím silnější pravděpodobně budeš ?“

„K pointě toho všeho.“ Kanin se opřel a položil dlaně na stůl. „Před virem byli upíři po celém světě, skryti před lidmi, vmísili se do společnosti. Většinou to byli kříženci, typy – 3S a v případě, že občas stvořili jiného upíra, byli to vždy zase jen kříženci.

Mistrů a jejich následovníků bylo málo a byli daleko od sebe, odděleni od zbytku světa, dokud se nerozšířil virus Red Lung. Když začali kvůli Red Lungu umírat lidé, náš zdroj potravy zmizel a hrozilo nám, že vyhladovíme a nebo že se zblázníme.

Objevili se Zuřivci a všechno se to stalo ještě chaotičtější. V tu chvíli jsme nevěděli, jestli jsou Zuřivci výsledkem viru nebo jestli to je cosi nového, panika se ale šířila jak lidmi, tak i upíry. Nakonec několik Mistrů vymyslelo důmyslný plán, jak udržet posledních pár zbývajících nenakažených lidí poblíž, tím, že jim slíbili ochranu před vnější hrozbou výměnou za nikdy nekončící dodávku potravy. A tak se zrodila upíří města. V současnosti už je tam ale jen velmi málo Mistrů.“ Odmlčel se a podíval se stranou. „A to znamená, že je i každý rok méně upírů. Je jen otázkou času, kdy naše rasa zmizí úplně.“

Nevypadal, že by ho to nějak trápilo. Zněl spíše … rezignovaně. Zamrkala jsem. „Co tím myslíš?“Zeptala jsem se. „Myslela jsem, že jsi říkal, že kříženci a typy-2S nebo co to bylo mohou vytvořit další upíry. Co myslíš tím, že vymíráte?“

Mlčel, oči tmavé a vzdálené. Nakonec vzhlédl a podíval se přímo na mě. „Víš, jak vznikli Zuřivci?“zeptal se mě tichým hlasem. „Víš z čeho vznikli?“

Polkla jsem. „Myslíš kromě toho, co je zjevné?“

„Jsou to upíři,“ pokračoval Kanin jako bych vůbec nic neřekla. „Prapůvodně byli Zuřivci upíry. V ranných fázích moru zjistila skupinka vědců, že upíři jsou imunní vůči moru, který lidskou rasu zabíjel. Až do té doby byla naše rasa prakticky neznámá, skrytá, rozptýlená po celém světě. Byli jsme rádi, že i nadále zůstáváme jen zrůdami z hororů a Halloweenu. Bylo to tak lepší.“

„Tak co se stalo?“

Kaninovi se z hrdla vydral znechucený zvuk. “Jeden bláznivý upíří Mistr přišel sám od sebe k vědcům a odhalil náš druh, protože chtěl ´zachránit lidskou rasu´. Zjevně předpokládal – a správně – že pokud lidstvo vymře, budou ho upíři brzy následovat. Vědci ho přesvědčili, že upíří krev je klíčem k nalezení léku, který by mohl porazit Red Lung, ale jen v případě, že by mohli pracovat s živými vzorky. A tak Mistr vystopoval a pochytal další upíry a poskytl je vědcům k experimentům a zradil tak svůj vlastní druh, kvůli léku, který by zachránil svět.“ Kanin potřásl hlavou. „Bohužel to, co stvořili z těchto upírů bylo mnohem hrůznější než by kdy kdo předpokládal.“

„Zuřivce,“ odhadla jsem.

Přikývl. „Měli je všechny zničit, dokud k tomu měli příležitost. Na místo toho Zuřivci unikli a odnesli si s sebou zmutovaný Red Lung, který pozabíjel i zbytek lidstva. Tytéž patogeny se pak rozšířili po celém světě a nakazili jak lidi, tak i upíry. Jenže nyní, namísto toho, aby umírali na Red Lung, se infikovaní lidé měnili. Stali se tím samým, čím byli i původní Zuřivci: zlými, hloupými, toužícími po krvi a nemohoucími vyjít ve dne ven. Více než pět miliard lidí podlehlo zmutovanému viru a změnilo se na Zuřivce. A kdykoliv přišel upír do styku s nositelem viru, nakazil se také. Většina nás se nezměnila, ale virus se šířil našimi řadami stejně tak rychle jako lidskými. A nyní, v průběhu šesti generací už se všichni upíři stali nositeli Zuřivosti. Na rozdíl od lidí s Reg Lungem, se naše tělo dokáže viru rychleji přizpůsobit a my jsme schopni s ním bojovat. I tak ale naše rasa stále vymírá.“

„Proč?“

„Protože virus zabraňuje vytváření nových upírů,“ řekl vážně Kanin. „Mistři stále dokáží zplodit typ 2S a velmi, velmi vzácně i Mistra. U každého nového upíra, kterého stvoří, tu je ale šance, že nebude vytvářet nic jiného než Zuřivce. Typ 2S tvoří Zuřivce z devadesáti procent a kříženci?“ Kanin potřásl hlavou. „Kříženci budou vždy plodit jen Zuřivce. Nedokáží vytvořit nic jiného. Většina Mistrů se zapřísáhla, že už nebude tvořit nové potomstvo. Riziko, že se Zuřivost dostane až za brány města je příliš velká a oni si příliš chrání své zbývající zásoby potravin.“

Přemýšlela jsem o nemocné lani, jak mlátí slepě kolem, o absolutní krutosti Zuřivců samých a otřásla se. Pokud byl tohle svět za hradbami, je s podivem, že tam vůbec někdo dokázal přežít. „Takže,“ uvažovala jsem a dívala se na Kanina, „předpokládám, že i já jsem teď přenašečem, že ano?“

„To je pravda.“

„Tak proč jsem se neproměnila v Zuřivce?“

Zavrtěl hlavou.“Popřemýšlej o tom,“ řekl tiše. „Přemýšlej o tom, co jsem ti řekl. Jsi dost chytrá na to, abys na to přišla.“

Přemýšlela jsem o tom. „Nezměnila jsem se na Zuřivce,“ řekla jsem pomalu, “protože…ty jsi upíří Mistr.“ Věnoval mi neveselý úsměv a já ho najednou viděla novýma očima. Kanin byl upířím Mistrem, mohl by být králem. „Pokud jsi ale Mistr, proč nemáš své vlastní město? Myslela jsem -.“

„Dost řečí.“ Odlepil se od stolu. „Dnes večer musíme někde být a je to dost dlouhá cesta Podzemím. Navrhuji, abychom sebou hodili.“

Zamrkala jsem překvapením nad náhlou změnou jeho nálady. „Kampak jdeme tentokrát?“

Kanin se otočil tak ladně, že jsem ani nevěděla, že se hýbe, dokud mě nepřišpendlil ke zdi a ke krku se mi netiskla dlouhá, zahnutá čepel jeho dýky. Ztuhla jsem, ale za pár okamžiků už byl zase tlak z mého krku pryč a ostří zmizelo v záhybech jeho černého kabátu.

Kanin se na mě slabě, upjatě usmál a ustoupil stranou.

„Kdybych byl nepřítel, byla bys teď už mrtvá,“ řekl a pokračoval dál chodbou jako by se vůbec nic nestalo. Tiskla jsem si ruce k hrudi a věděla, že mít ještě srdce, tak by mi teď nejspíš vyskočilo z hrudi. „Město dokáže být nebezpečné místo. Budeš potřebovat víc než jen dvě palce dlouhou čepel, aby ses ubránila.“

***

Já, pouliční krysa, jsem měla tunely v podzemí pod městem za své území, mé tajné chodby, skryté cesty, které mi dovolovali proklouznout obvody města aniž bych byla viděna. Byla jsem pyšná na to, jak dobře podzemní město znám. Můj upíří učitel měl ale buď naprosto dokonalou paměť a nebo byl v tmavém, klikatém podzemí už mnohokrát předtím. Následovala jsem ho skrze průchody, které jsem nikdy neviděla a ani jsem netušila, že existují. Kanin ani jednou nezpomalil a ani jednou nezaváhal nad správnou cestou a tak držet s ním krok pro mě bylo docela výzvou.

„Allison.“ V jeho hlase byl náznak zoufalství, když se otočil a odmlčel se, aby na mě počkal. „Noc už slábne a my před sebou máme stále pěkný kus cesty. Mohla bys sebou laskavě pohnout? To už je potřetí, co na tebe musím čekat.“

„Víš, mohl bys trošku zpomalit.“ Seskočila jsem z vyřazeného vagonu metra a přeběhla k němu, cestou jsem se vyhnula trubce, která visela ze stropu. „Možná, že jsi si toho nevšiml, ale malí lidé mají krátké nohy. Musím udělat tři kroky, zatímco ty uděláš jen jeden, tak přestaň remcat.“

Zavrtěl hlavou a pokračoval dál betonovým tunelem, pomalejším krokem, což pro mě bylo malým vítězstvím. Pospíšila jsem si, abych s ním udržela krok. „Nevěděla jsem, že je tady dole další železniční síť.“ Věděla jsem o jedné, která se nacházela pod třetím a čtvrtým obvodem, ale ta byla zablokovaná, protože se tam nad ní zřítila budova. „Kam vede tahle?“

„Tato,“ odpověděl Kanin a hlas se mu rozléhal temným tunelem,“vede do srdce Centra Města, přímo pod samotné věže. Stanice pod nimi byla uzavřena už dávno a tunely byly zapečetěny, ale my nejdeme až k věžím.“

„My jsme pod Centrem Města?“ Vzhlédla jsem ke stropu jako bych skrze něj mohla vidět hrozivé, upíří budovy, přes všechen ten beton a cement. Přemýšlela jsem, jak by to tam mohlo vypadat; prosklené věže, třpytící se voda, dobře oblečení lidé a dokonce i auta, která ještě fungují. Na hony vzdálené od špinavého, zoufalého a hladovějícího živobytí na Okraji.

„Příliš si to neromantizuj,“ varoval mě Kanin jako by mi dokázal číst myšlenky. „Lidé z Centra Města mohou být lépe oblečeni a lépe najedeni, ale je to jen proto, že jsou užiteční. A co myslíš, že se s nimi stane, až jednou začnou svého pána nudit nebo s nimi bude nespokojen?“

„Hádám, že neplánují odchod do důchodu.“

Kanin si odfrkl.

„A ty po mě chceš, abych tam snad dokonce žila?“

Podíval se na mě a jeho tvář zněžněla. „Allison, jak prožiješ svůj život, zaleží jen a jen na tobě. Já tě mohu jen naučit dovednostem, které potřebuješ k přežití. Nakonec si ale budeš muset vytvořit svůj vlastní úsudek a smířit se s tím, čím jsi teď. Jsi upír, ale co se z tebe stane už není v mé kompetenci.“

„A co když tam nebudu chtít žít?“ Vrhla jsem na něj postranní pohled a pak se zaměřila na koleje pod mýma nohama a sledovala, jak se od nich odráží světlo, zatímco je míjíme.

„A co kdybych chtěla … zůstat s tebou?“

„Ne.“ Kaninův hlas se ostře odrazil od okolních zdí, až jsem nadskočila. „Ne.“ Zopakoval, tentokrát měkčeji. „Nestrpím nikoho, kdo by se mnou nedokázal na mých cestách udržet krok. Mým cílem bylo vždy cestovat sám.“

A tím to skončilo.

Trasa metra pokračoval dál, ale Kanin mě vzal do jiného, užšího tunelu, pak více než tuctem zatáček a odbočení, až jsem byla dokonale ztracená. Procházeli jsme pod odpadními kanalizacemi a kovovými rošty, kudy jsem se konečně mohla podívat na město nad námi, lesknoucí se a světlé. Ulice tam se ale zdály prázdné a opuštěné. Očekávala jsem, že uvidím davy lidí, proudící po ulicích, kteří se nebojí noci a dravce, kroužící kolem nich. Možná, že i zahlédnu upíra, obklopeného svými mazlíčky a otroky, jak se prochází po ulici. Nad hlavami nám projelo auto, poklop zazvonil a ulicí se rozlehlo vrčení motoru. Málem mi vypadly oči z důlků, při pohledu na opravdové, fungující auto, ale jinak bylo město tiché, stejně tak jako Okraj.

A jak jsme pokračovali pod tichými ulicemi dál, odhalovala mi světla další věci.

Nezaznamenáte to hned napoprvé, kdy jste oslněni světly a vysokými budovami, ale Centrum Města bylo stejně tak poškozené jako nejhorší části Okraje. Nestály tu řady nablýskaných domů, nebyly tu žádné budovy, které by přetékaly jídlem, ošacením a vším, nač si vzpomenete a nebyla tu auta pro každou rodinu. Byla tu spousta rozbitých, napůl rozbořených budov, které vypadaly o trochu lépe než zbytek města. Byly tu blikající pouliční lampy a rezavá auta a plevel prorůstající skrze zdi a beton.

Až na trojici zářících, upířích věží v dálce, vypadalo Centrum Města jako jasnější, dobře osvětlená verze Okraje.

„Není to přesně to, co jsi čekala, viď?“ Přemítal Kanin, zatímco jsme se krčili u další z betonových trubek a nad námi blikala světla. Díval jsem se kolem a přemýšlela, mám-li s ním souhlasit a nebo ne.

„Kde jsou všichni lidi?“ zeptala jsem se. „A upíři?“

„Všichni lidé, kteří jsou vzhůru, tak pracují,“ řekl Kanin. „Udržují v provozu elektrické sítě, řídí pozůstatky kanalizačních systémů, opravují rozbité stroje. To je ten důvod proč upíři vyhledávají ty, kteří mají talent, znalosti nebo jsou zruční a berou je do města – potřebují je, aby to tu fungovalo. Mají také lidi na obsluhu továren, úklid a na opravu budov a ty, kteří pěstují stravu potřebnou pro zbytek populace. Ten zbytek, strážci, otroci, mazlíčci a konkubíny jim slouží úplně jinak.“

„Ale…všichni přece nemohou pracovat.“

„To je pravda,“ souhlasil Kanin. „Všichni ostatní jsou za zavřenými, zamčenými dveřmi a snaží se držet mimo ulice a z dohledu, jak jen to jde. „Jsou o mnoho blíž zrůdám než lidé z Okraje a mají proto o to větší důvod se bát.“

„No páni,“ zamumlala jsem a zavrtěla hlavou. „Doma by byli všichni dost překvapení, jak to tu všechno doopravdy chodí.“

Kanin na to nic neřekl a tak chvilku jsme cestovali v naprostém tichu.

Nakonec zastavil u ocelového žebříku, který vedl nahoru až k ocelovému roštu ve stropě.

Díky své upíří síle ho odsunul lehce stranou, vylezl otvorem ven a pokynul mi, abych ho následovala.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se a vlekla se za ním další dlouhou, betonovou chodbou.

Na jejím konci jsme narazili na rezavé, kovové dveře, zamčené, samozřejmě, ale Kanin do nich vrazil ramenem a s rachotem je otevřel.

„Jsme,“ odpověděl a ustoupil, abych viděla kolem sebe,“ve skladu, ve starém muzeu, které patří městu.“

S úžasem jsem se rozhlížela kolem sebe. Stáli jsme na okraji té největší místnosti, jakou jsem kdy viděla, skladiště z betonu a oceli se táhlo tak daleko, že ani můj upíří zrak nedohlédl na konec. Rezivějící, kovové regály tvořily labyrint uliček, stovky úzkých chodbiček, které vedly až kamsi na druhý konec místnosti. Obsah polic byl zabalen do papíru nebo uložen v dřevěných bednách a na tom všem ležely nánosy pavučin a prachu. Když jsem se nadechla, cítila jsem dusivý zápach plísně a hub, ale police se, překvapivě, zdály docela neporušené.

„Nemůžu uvěřit tomu, že je tady to místo tak … zachovalé,“ řekla jsem, zatímco jsme se vydali jednou z úzkých uliček dál. Pod špinavou přikrývkou jsem zahlédla žlutou kost a nadzvedla jsem roh, abych uviděla kostru jakési obrovské kočky, zmrazenou v přikrčení se. V úžasu jsem na to zírala a přemýšlela, proč by někdo chtěl schraňovat kosti mrtvého zvířete. Bylo to poněkud děsivé, vidět ji takhle bez kůže a srsti. „Co je, sakra, tohle vlastně za místo?“

„Před nákazou byla muzea místem plným historie,“ vysvětlil mi Kanin, zatímco já spěchala od kočky pryč, jen abych ho dohnala. Hlas se mu rozléhal celou tou rozlehlou místností. „Místa, kde se uchovávalo vědění, místa, kde se uchovávali všechny věci, vzpomínky a artefakty jiných kultur.“

Zastavila jsem se, protože jsem zahlédla figurínu oblečenou do kožešin a zvířecích kůží. Z vlasů mu trčelo peří a v ruce držel kamennou sekeru.

„Proč?“

„Abychom uchovali minulost a nenechali ji jen tak zmizet. Jsou tu uloženy zvyky, historie, náboženství a vláda tisíce kultur. Po celém světě je spousta dalších míst jako je toto, skrytá a zapomenutá člověkem. Místa, která stále ještě střeží svá tajemství a čekají na znovuobjevení.“

„Nemůžu uvěřit tomu, že tohle místo upíří nevypálili a nesrovnali se zemí.“

„Zkoušeli to,“ odpověděl Kanin. „Budova nad námi byla zničena a nezůstalo po ní ani stopy. Městské upíry ale zajímá jen to, co se děje na povrchu – málokdy si troufnout zajít dolů do tunelů a zkoumat tajemství pod zemí. Kdyby se dozvěděli o tomto místě, buď si jistá, že by ho spálili na popel.“

Zamračila jsem se a opět začala upíry nenávidět. „A lidé se o tom nikdy nedozví, že ano?“zamumlala jsem a následovala Kanina uličkou, celá rozmrzelá.

„Všechny ty znalosti, přímo pod jejich nohama a oni se to nikdy nedozví.“

„Možná, že ne dnes.“ Kanin se zastavil u regálu s dlouhou, úzkou, dřevěnou bednou. Vybledlá, červená písmena vytištěná po straně byla celá pokrytá prachem a pavučinami a vůbec se nedala přečíst. „přijde ale čas, kdy už se člověk nebude zajímat jen o holé přežití a najednou začne být zvědavý a začne ho zajímat, kdo tu byl před ním, jaký byl život před tisíci lety a on začne na tyto otázky hledat odpovědi. Možná, že se to nestane do sta let nebo tak, ale lidská zvědavost je nakonec donutí hledat odpovědi. Dokonce ani naše rasa je nemůže navždy držet v temnotě.“

Rozbil bednu, otevřel ji a prohrabával se obsahem. Slyšela jsem cinkot a skřípání kovu a pak něco vytáhl ven.

Byl to meč, dlouhý, s dvojitým ostřím a černou, kovovou rukojetí, která vypadala jako kříž. Kanin ho držel jednou rukou, ale čepel sama o sobě byla obrovská, měla pravděpodobně kolem pěti stop. I s rukojetí byla o pár centimetrů větší než já.

„Německý, obouruční meč,“ řekl, podal mi ho a pohledem si nás poměřoval. „Pro tebe nejspíš příliš velký.“

„Myslíš?“

Vrátil ho zpět a otevřel další z beden umístěnou hned nad ním a tentokrát vytáhl velkou, špičatou kouli na řetězu. Vypadala extrémně hnusně a já jí byla fascinovaná, ale on ji upustil a už se na ni ani nepodíval.

„Hej, co to bylo?“ Stoupla jsem si na špičky a pokoušela se nahlédnout do bedny, on mě ale ramenem odstrčil. „Ale no tak. Jen jsem chtěla vidět tu velkou, špičatou koulovitou věc.“

„Nepotřebuješ nikoho mlátit.“ Zamračil se Kanin jako by si představoval co bych s tím asi mohla dělat. Pokusila jsem se nakouknout do bedny ještě jednou, on se na mě ale popuzeně podíval varovným pohledem. Pozorovala jsem ho.

„Fajn. Tak mi tedy řekni, ó, Nejvyšší. Co tu vlastně hledáme? Co potřebuji?“

Vytáhl další zbraň, oštěp s kovovým hrotem, zavrtěl hlavou a vrátil ji zase zpět. „Nejsem si jist.“

Nahlédla jsem pod další s pokrývek, zpoza ní na mě zírala vycpaná psovitě vypadající věc.“Proč vůbec hledáme jakousi starou zbraň?“ zamumlala jsem a pustila cíp látky. „Nebylo by jednodušší použít, no, já nevím, třeba…zbraň?“

„Do zbraní je zapotřebí munice,“ odpověděl Kanin, aniž by vzhlédl. „Sehnat munici je obtížné, i když král zrovna nemá pevnou kontrolu nad prodejem automatických zbraní ve městě. A prázdná zbraň je ti užitečná leda tak jako velké těžítko. Kromě toho, zbraně jsou nepraktické, co se řešení problémů s naším druhem týče. Pokud nám nemůžeš useknout hlavu, kulky nás, v tom nejlepším případě, jen zpomalí. Chceš-li být dostatečně chráněná před upíry, budeš potřebovat nůž. Nyní…“ přesunul se k další bedně a odtrhl víko i s hřebíky a vším ostatním. „Proč taky neděláš něco užitečného a neprojdeš pár těch věcí tady sama? Uvidíš, jestli na tebe něco nevyskočí. Pamatuj, potřebuješ nějaké ostří. Ne palcát, palici nebo velký špičatý řetěz, kterým by sis pravděpodobně spíš ublížila, až by ses ho snažila naučit použít.“

„Fajn.“ Potulovala jsem se uličkou a náhodně se dívala po předmětech. „Stejně si ale říkám, že ta mlátička vypadala, že by upíra přetáhla po hlavě docela efektivně.“

„Allison -.“

„Už jdu, už jdu.“

Ulička byla po obou stranách lemovaná dalšími a dalšími bednami, všechny plné prachu a pavučin. Shrábla jsem dolů pavučiny a špínu a přečetla si slova napsaná na straně nejbližší bedny. Dlouhý meč: Středověká Evropa, 12. století. Zbytek byl ztracený v čase i věku. Další nápis: Mušketýrský rapír…něco a něco. V další byl zjevně celý gladiátorský oblek, ať už ten gladiátor bylo cokoliv.

Řinčení z Kaninova směru mi na něj nabídlo pohled, jak zvedá rukou velkou, dvousečnou sekeru, poté ji vrací zpět a pokračuje dál k další bedně.

Jedna z beden upoutala mou pozornost. Byla dlouhá a úzká, stejně jako všechny ostatní bedny, ale namísto slov byly na straně namalované podivné symboly.

Zvědavě jsem odtrhla víko a ponořila se do ní, prohrabávala se vrstvami plastu a pěny, dokud má ruka nesevřela cosi dlouhého hladkého.

Vytáhla jsem to ven. Dlouhé, mírně prohnuté pouzdro bylo černé a lesklé, a jílec, který vykukoval ven byl vykládaný diamantovým vzorem v černé a červené barvě.

Pochopila jsem, že to je rukojeť a uvolnila nůž z pochvy, vzduch kolem mě se kovově zachvěl a mně po zádech přeběhl mráz.

Hned jak jsem ho vytasila jsem věděla, že jsem našla přesně to, co Kanin chtěl.

Čepel v temnotě zářila, dlouhá a štíhlá, jako stříbrná stuha. Cítila jsem, že její hrany jsou ostré jako břitva aniž bych se jich dotkla.

Meč sám byl lehký a elegantní a perfektně mi seděl v dlani jako by ho někdo vyrobil přímo mně na míru. Máchla jsem s ní v širokém oblouku, cítila jak krájí vzduch a představovala si, jak by tahle čepel prošla Zuřivcem, aniž by zpomalila.

Přerušil mě smích. Pár metrů ode mě stál Kanin se zkříženýma rukama na prsou a vrtěl hlavou. Na ústech mu pohrával rezignovaný úsměv.

„Mohl jsem to tušit,“ řekl a přibližoval se ke mně. „Měl jsem tušit, že si vybereš právě tohle. Ve skutečnosti to dost sedí.“

„Je perfektní,“ řekla jsem a pozvedla ho. „Co to, mimochodem, je?“

Kanin se na mě pobaveně podíval. „To, co držíš v rukou, je katana. Kdysi dávno ji sem přenesla rasa bojovníků, nazývaných samurajové. Ten meč byl víc než jen zbraň – pro samuraje bylo ostří jen prodloužením jejich duše. Byl to symbol jejich kultury a jejich nejcennější majetek.“

Opravdu jsem nepotřebovala lekci z historie, ale bylo docela prima, přemýšlet o tom, že tu kdysi bývala celá rasa lidí, kteří sem přinesli tohle. „Co se s nimi stalo?“ Zeptala jsem se a opatrně vsunula meč zpátky do pochvy. „To už všichni vymřeli?“

Kaninův úsměv se rozšířil jako by se bavil nějakým svým vlastním vtipem. „Ne, Allison Sekemoto. Řekl bych, že ne.“

Zamračila jsem se a čekala, až mi to vysvětlí, ale on jen ustoupil a pokynul mi, abych ho následovala. „Pokud s sebou budeš nosit toto ostří,“ řekl mi, když jsme zase zamířili uličkami a regály zpět,“budeš se muset naučit, jak ho používat. Tohle není kapesní nůž, kterým bys jen máchala kolem sebe a doufala, že zasáhneš cíl. Toto je elegantní zbraň a zaslouží si lepší zacházení.“

„Já nevím, ale máchání kolem sebe v kruhu mi zní jako docela dobrý trik.“

Věnoval mi další z jeho rozhořčených pohledů. „Mít zbraň, kterou nevíš jak použít je lepší, jak nemít žádnou, ale ne o moc,“ řekl, ve dveřích se sehnul a úzkou chodbou pokračoval dál. „Zvláště, když máš co dočinění s upíry. Zvláště, když máš co do činění se staršími upíry, kteří ví, jak bojovat – ti jsou nejnebezpečnější. Pokud si nedáš pozor, useknou ti hlavu tvou vlastní zbraní.“

Došli jsme ke kovové mříži, kterou předtím otevřel a Kanin zmizel z dohledu, když skočil dolů do kanálu. Přitiskla jsem si svůj nový poklad k hrudi a následovala ho.

„Tak, co mě naučíš teď?“ Zeptala jsem se hned jak jsem dopadla na zem.

„Ach, obávám se, že už tě nenaučí vůbec nic, děvče,“ ozval se ze tmy chladný hlas. „leda tak, možná, jak umřít hroznou a bolestivou smrtí.“

Ztuhla jsem na místě a v tom okamžiku se ze tmy tunelu vynořily dvě postavy, s úsměvem přicházely k nám a před námi se zastavily. Okamžitějsem poznala, že to jsou upíři, bledá kůže, propadlé oči, cítila jsem jakýmsi podivným, nevysvětlitelným způsobem, že jsou stejní jako já. Tím mrtvým, krvežíznivým způsobem zcela určitě. Ženě po zádech spadaly v elegantních vlnách tmavé, kudrnaté vlasy, měla podpatky a kostým, který objímal její tělo jako druhá kůže. Muž byl štíhlý a bledý, celý jakoby ostrý a hranatý, i tak ale mu ale to sako co měl bezvadně sedělo. A jak tu tak před námi stál, byl vysoký víc jak šest stop.

Kanin ztuhl. Nepatrný pohyb a v jeho ruce se objevil nůž.

„Ty máš ale pevné nervy, když se tu nebojíš ukázat, Kanine,“ řekla upírka konverzačním tónem, usmála se a ukázala tak dokonale bílé zuby. „Král ví, že jsi tady a chce tvou hlavu na stříbrném podnose. Byli jsme vysláni, abychom mu vyhověli.“ Přešla k nám a sunula se vpřed skoro jako had. Rudé rty, na kterých pohrával úsměv se rozevřely a ukázaly nám tak její tesáky a ona se svým dravým pohledem zaměřila na mě. „Ale kdopak je tohle kuřátko, Kanine? Tvůj nejnovější chráněnec? Jak okouzlující, že pokračuješ ve svém prokletém rodokmenu. Ví, kdo doopravdy jsi?“

„Ona nic neznamená,“ řekl rozhodně. „Na ní nezáleží – jediné, čeho byste se měli bát, jsem já.“

Upírka se divoce rozesmála. „Ach, to si nemyslím Kanine. Až ti usekneme hlavu, odtáhneme tenhle malý potěr ke králi a budeme se dívat, jak ji, kousek po kousku, trhá. Že ano, Richarde?“

Upír prozatím nic neřekl, jen se usmíval a cenil na nás své tesáky.

„Jakpak ti to zní, kuřátko?“ Zeptala se mě upírka a culila se na mě. „Necítíš se zvláštně? Tvé srdce ti vytrhne a sní samotný král tohoto města.“

„Může to zkusit,“ odplivla jsem zpátky a cítila, jak se mi prodlužují zuby a jak je s úšklebkem odhaluji. Oba dva upíři se rozesmáli.

„Ach ona je to buřička, že ano?“ Upírka se na mě povýšeněpodívala. „Jedna z těch nechutných Okrajáků, že ano? Já prostě miluji tvé zalíbení v beznadějných případech. Přesně tohle je ale v první řadě to, co tě do téhle šlamastiky dostalo, že?“

Její společník sáhl do saka a vytáhl tenký, stopu dlouhý nůž. Byla to zvláštní zbraň, štíhlá a ostrá, precizně vyrobená. Vypadalo to tak nějak děsivěji, než kdyby měl sekeru nebo pistoli.

„Allison,“ zašeptal Kanin a stoupl si přede mně, „drž se zpátky. Nepoutej na sebe pozornost. A nepokoušej se mi pomoct, rozumíš?“

Zavrčela jsem a chytila do rukou pochvu své katany. „Nebojím se jich. Můžu ti pomoct.“

„Slib mi,“ řekl Kanin tichým, napjatým hlasem. „Slib mi, že se do toho nebudeš plést.“

„Ale-.“

Otočil se a probodl mě ledovým, děsivým pohledem. Oči mu potemněly do čisté černi a hluboké a bezedné, bez jediného světýlka v nich.„Tvé slovo,“ zašeptal. Polkla jsem.

„Dobře,“ sklonila jsem pohled, neschopna nadále snést jeho zneklidňující pohled. „Slibuji.“

Natáhl se, uchopil za jílec mou katanu, jediným plynulým pohybem ji vytáhl ven a otočil se tváří v tvář útočníkům. „Jdi,“ řekl mi a já ucouvla, schovala se za jedním z betonových pilířů v okamžiku, kdy Kanin zlověstně zamával katanou a vykročil vpřed.

Upírka zasyčela a skrčila se a roztáhla tak tkaninu svého kostýmu. Pak jsem si všimla jejích nehtů, rudých, dlouhých a ostrých, které vypadali jako obří drápy, jak se jimi zarývá do podlahy. Opět zasyčela, vypadala teďspíše jako zvíře než lidská bytost a vrhla se vpřed.

Kanin se s ní střetl přesně uprostřed, s katanou vířící vzduchem.

Pohybovali se rychleji než jsem stihla sledovat, sekali, vířili vzduchem, uskakovali a vrhali se vpřed. Upírka se pohybovala jako jakási zmutovaná kočka, skákala po Kaninovi ze všech čtyřech, ačkoli měla tak vysoké podpatky a sekala po něm svými drápy. Byla šíleně rychlá, skláněla se před mečem, přeskakovala ho, cvakala zuby s výkřiky a jekotem a tancovala kolem něj.

Sledovala jsem je, jak spolu zápasí a mými vnitřnostmi se rozléval chlad. Už jsem viděla rvačky a dokonce se jich i účastnila. Tohle tady ale nebyla obyčejná rvačka, tohle byl brutální boj na život a na smrt mezi dvěma monstry. Nedokázala bych jí porazit, uvědomila jsem si a začínalo mi být pěkně špatně od žaludku. Kanin byl v pohodě, odrážel její útoky a útočil zpět, surovými ranami, které se té vrčící smrtelné smršti téměř nedotkly, ale ona by mě dokázala roztrhat na kusy.

Tak moc jsem se soustředila na upírku, že jsem druhého upíra spatřila až ve chvíli, kdy stál za Kaninem, s tou tenkou, ostrou čepelí připravenou k setnutí jeho hlavy. Chtěla jsem varovně zařvat, nadávala jsem si, že jsem si ho nevšimla dříve, žena byla pestrým, smrtícím lákadlem odvádějícím pozornost, zatímco se její partner připravoval na to, aby nás zabil. Jenže dříve, než jsem stihla cokoliv říct, Kanin vystřelil ruku vpřed, popadl ženu za vlasy, zatímco ona křičela a drápala ho po obličeji a odhodil ji na jejího partnera. Dopadli jeden na druhého s odporným křupnutím. Upír narazil zády o zeď, škubal sebou bolestí, zatímco upírka se zhroutila bezvládněna zem.

Myslela jsem, že je po ní. Síla, kterou Kanin vyvinul, by dokázala prorazit díru do cihlové zdi. Jenže o vteřinu později se upírka pohnula, vstala a zatřásla hlavou. Ani nevypadala omámeně.

Teď teprve jsem začala být vyděšená. Byla jsem přesvědčená,že už máme polovinu boje za sebou, ale oba útočníci se opět s úsměvem přibližovali ke Kaninovi. Kanin trpělivě vyčkával s mečem podél boku. Po tvářích mu stékal krev z míst, kde ho upírka poškrábala, ale on vypadal jako by si toho nevšiml. Když přišli blíž, rozdělili se a přibližovali se k němu ze dvou stran. Pozvedl meč a kroužil s ním, ale oba ve stejný čas sledovat nemohl.

Přesně jak jsem předpokládala, zaútočila upírka první, se zavrčením po něm skočila a Kanin se otočil směrem k ní. V půli cesty se ale najednou zastavila, uskočila stranou a upír se vrhnul na Kaninova nechráněná záda.

Kanin se otočil, rychleji než myšlenka, a sekl po druhém útočníkovi stejně tak silnou a zuřivou ranou, ale opět tak zůstal jeho záda nechráněná. Upír se s úsměvem odklonil pryč, zatímco upírka se otočila na patě a znova skočila po Kaninovi, tichá a smrtící. Zahlédla jsem triumf v jejích očích, když na něj skočila s vyceněnými tesáky a drápy se mu zasekla za krku.

Kanin se ani nehnul. Viděla jsem ale, jak obrátil čepel, mezitím se přetočil kolem, za zády nastavil čepel a vedl ránu přímo proti své hrudi a díky tomu navedl ten výpad upírky přímo na špičku ostří, která pak prošla skrze ní.

Upírka zavřeštěla, dílem vztekem a dílem bolestí a drápy se zasekla Kaninovi do ramen. Udělal krok vpřed a jediným, rychlým pohybem vytasil svůj druhý nůž, vytrhl čepel z žaludku upírky, otočil se a uřízl jí hlavu.

Hlava dvakrát poskočila a odkutálela se mým směrem, kde se zastavila jen pár metrů ode mě se zlověstným pohledem a zamrzlým zavrčením. Otřásla jsem se a vrátila se pohledem k boji, kde Kanin stále čelil zbývajícímu upírovi. Ten zařval a vyceněnými tesáky se na něj vrhnul s nožem zabodnutým v hrudi. Kanin o krok ustoupil, rozevřel obě paže a pohyboval jimi jako nůžkami a jakmile byl upír na dosah, rozsekal mu hlavu a hruď. Upírova hlava odpadla a jeho tělo se zhroutilo na chodník téměř rozřezáno na dvě půlky.

Kousla jsem se do tváře a přitiskla ji k pilíři, abych přemohla nevolnost. Moc času na zotavení jsem neměla, protože Kanin mě zvedl nahoru, táhl pryč a meč mi vrazil zpět do mého náručí.

„Pospěš si,“ nařídil mi a já tentokrát ani nepotřebovala povzbudit. Běželi jsme zpátky k nemocnici, kde mi Kanin nařídil, abych zůstala a neopouštěla podzemí dokud ho znovu neuslyším.

„Počkej. Kam jdeš?“ Zeptal jsem se.

„Musím se vrátit, a zbavit se těl,“ odpověděl. „Někde na povrchu, abych krále odvedl od tunelů. A také se musím nakrmit, dříve než skončí noc. Zůstaň tady. Vrátím se před svítáním.“

Vyskočil ven výtahovou šachtou, zmizel ve tmě a nechal mě tu samotnou. Vytáhla jsem meč, zírala na krví nedotčenou čepel a přemýšlela, před jakými démony že to Kanin utíká.

2 komentáře:

  1. Ahoj, super překlad, moc za něj děkuji :-) a chtěla bych se zeptat, jestli by jste mi to mohli někdo poslat na np.moje.slozky@gmail.com?? Byla bych moc ráda a rozhodně bych ani přesto nepřestala číst tento překlad ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za další kousek knížečky :)

    OdpovědětVymazat