sobota 26. ledna 2013

5. kapitola


Part II.
Upír



Útržky snů, které mě trápily v temnotách. 

Lucas a Rat uchopeni bílýma rukama a odtaženi pryč. 

Mrtvá laň, která se zvedla z trávy a teď na mě zírá, žebra vykukující z jejího rozpáraného těla v měsíčním světle přímo září. 

Utíkám ulicemi plnými rezavých aut, pronásledují mě bledí tvorové a syčí a ječí za mými zády. 

Otvírám víčka plechovek a zjišťuji, že jsou plné tmavě rudé kapaliny a já ji divoce hltám… 

*** 

Byla jsem připoutána ve vzpřímené poloze, ječela jsem a chňapala v temnotě. V okamžiku, když jsem otevřela oči, mě oslepilo spalující světlo a já zasyčela a odvrátila se. Všude kolem mě se ozývala spousta podivně známých zvuků, které útočili na mé uši, jen se zdáli být tisíckrát zesílené. Slyšela jsem cupitat švába, který prchal po stěně. Pramínek vody zněl jako vodopád. Vzduch, který jsem cítila na kůži, byl chladný a vlhký, ale tak nějak zvláštně – cítila jsem chlad, ale nebyla to zima jako taková. 

Cítila jsem se jak kdybych byla z vosku, celá ztuhlá a prázdná jako splasklý pytel. Opatrně jsem otočila hlavu a mými žilami se prohnal žár, horký a spalující, až mě málem bolestí oslepil. S výkřikem jsem se prohnula v zádech, zatímco plameny spalovaly každičký kousek mého těla a skrze mou pokožku vystřelovala tekutá bolest. Bolela mě ústa, celá horní čelist mi připadala jaksi těsná, jakoby se skrze ni snažilo prodrat cosi ostrého. 

Hlavou se mi prohnaly střípky emocí, které jako by patřily do života někoho úplně jiného. Lítost. Soucit. Vina. Na zlomek setiny jsem zahlédla sama sebe, své vlastní tělo, jak se svíjí na podlaze a drápe beton a zdi. Pak mi ale všechna ta bolest najednou obrátila žaludek naruby, začala jsem se svíjet a všechny ty podivné obrazy se vytratily. 

Tlak v mých čelistech byl nesnesitelný a já znovu vykřikla, jenže to znělo spíš jako zavrčení. A najednou se cosi prořezalo skrze mé dásně a mně se ulevilo od té děsivé bolesti. Žár v mých žilách ještě párkrát zablikal a uhasl, já klesla na tvrdou zem a celá se třásla úlevou. 

Kdesi uvnitř mě se ale začala rodit nová bolest, bezvýznamná, pulzující bolest a vycházela přímo ze středu mého nitra. Pomocí rukou na kolenou jsem se zvedla, celá jsem se třásla a z hloubi krku mi vycházelo vrčení. Hlad. Byla jsem hladová! Potřebovala jsem jídlo! Cosi studeného a vlhkého se mi přitisklo na obličej. Plastová taška? Se zavrčením jsem ucouvla. Moment, ta taška voněla po jídle, bylo tam jídlo! Vrhla jsem se vpřed, zabořila zuby do tašky a roztrhala ji ve vzduchu. Cosi studeného, hustého a přeslazeného. Nebylo to tak teplé, jak by mělo být, ale pořád ještě to bylo jídlo! Sála jsem a trhala ten chatrný plast, jen abych se dostala k jídlu, které se ukrývalo uvnitř a cítila jak mi krkem klouže až do žaludku. 

A pak, když ten hrozný hlad zmizel a mé břicho bylo plné, došlo mi, co jsem to provedla. 

„Ach Bože.“ Pustila jsem roztrhanou tašku a podívala se na své ruce pokryté krví. Zem na které jsem ležela jí byla postříkána, tmavé skvrny na betonu. Cítila jsem, že ji mám kolem úst, na rtech a na bradě, nos plný té vůně. „Ach Bože,“ zašeptala jsem opět a pozadu couvala pryč. Zastavila mě až zeď za mnou a já v hrůze zírala na scénu přede mnou. „Co…co to dělám?“ 

„Vybrala sis,“ ozval se hluboký hlas po mé pravici a já vzhlédla. Tyčil se nade mnou upír, vysoký a vážný. Na konci stolu, za ním, se mihotalo světlo svíčky – to, které mě předtím oslepilo. Stále ještě bylo bolestivě jasné a já odvrátila tvář. „Chtěla jsi přežít a stala jsi se jednou z nás.“ Podíval se na roztrhaný krevní vak, ležící opodál. „Vybrala sis tohle.“ 

Třesoucí se rukou jsem si zakryla ústa a snažila si vzpomenout, připomenout si, co jsem říkala. Jediné, co jsem viděla, byla krev a já, jak ji se zvířecí zuřivostí trhám, abych se dostala dovnitř. Rukou jsem prozkoumávala ústa a čelist v místech, odkud vycházela ta příšerná bolest. Zalapala jsem po dechu. 

Byli tam. Tesáky. Velmi dlouhé a velmi, velmi ostré. 

Stáhla jsem ruku zpět. Takže to byla pravda. Opravdu jsem udělala něco tak nepředstavitelného. Stala jsem se něčím, co jsem vždy nenáviděla ze všeho nejvíc. Upír. Zrůda. 

Opřela jsem se o zeď a roztřásla se. Když jsem na sebe pohlédla, zamrkala jsem překvapením. Mé staré věci byly pryč. Namísto svého tenkého, zašlého, záplatovaného trička a kalhot, jsem na sobě měla černé džíny a tmavé triko, bez jediné díry nebo roztržení. Špinavá, roztrhaná a pravděpodobně i zakrvavená bunda byla nahrazena dlouhým, černým kabátem, který vypadal skoro jako nový. 

„Co…co se stalo s mým oblečením?“Zeptala jsem se, dotkla se rukávu na kabátě a překvapilo mě, jak je silný. Najednou jsem se zamračila a podívala se na upíra. „Ty jsi mě oblékl?“ 

„Tvé šaty byli rozervány na kusy, poté co tě napadli Zuřivci,“ informoval mě upír a stále se nehýbal z místa, kde stál. „Našel jsem ti něco nového. Černá barva je pro nás nejlepší – celkem dobře zakrývá skvrny od krve. Neboj.“ V jeho hlubokém, tichém hlase nebyl ani náznak pobavení. „Nic jsem neviděl.“ 

V hlavě mi vířily myšlenky. „Já – já už musím jít.“Řekla jsem nejistě a stavěla se na nohy. „Musím…najít své přátele, zjistit, jestli se vrátili zpátky do skrýše. Stick už možná -.“ 

„Tví přátelé jsou mrtví,“ odpověděl mi upír klidně. „A být tebou, vzdal bych se všech vztahů z tvého dřívějšího života. Ty už nejsi nadále součástí tohoto světa. Bude lepší na to jednoduše zapomenout.“ 

Mrtvá. Mou myslí probleskovali vzpomínky – déšť, krev a bledost, ječící cosi, ruce, které kohosi táhnou přes plot. Zasyčela jsem, abych ty myšlenky zahnala, odmítala jsem si je pamatovat. „Ne,“ zachraptěla jsem a otřásla se. „Lžete.“ 

„Nech je jít,“ trval na svém upír. „Už odešli.“ 

Náhle jsem zatoužila po tom, zavrčet na něj a vycenit tesáky. S hrůzou jsem to potlačila, ostražitý pohled upřený na cizince, který mě lhostejně pozoroval. „Nemůžeš mě tady držet.“ 

„Pokud chceš odejít, prosím.“Ani se nehnul, jen hlavou kývl směrem ke dveřím na druhé straně místnosti. „Nebudu tě držet. I když si myslím, že do konce dne budeš mrtvá, ne-li dřív. Nemáš ani představu, jak přežít jako upír, jak se uživit, jak se vyhnout odhalení a pokud tě objeví upíři, kterým patří tohle město, nejspíš tě zabijí. A nebo tady se mnou můžeš zůstat a budeš mít šanci přežít v tomhle svém novém životě, který sis vybrala.“ 

Zírala jsem na něj. „Zůstat tady? S tebou? Proč? Proč se staráš?“ 

Cizinec přimhouřil oči. „Přivést na svět nového upíra není něco, co by se mělo brát na lehkou váhu,“ řekl. „Proměnit člověka a opustit ho bez základních dovedností, jak přežít by bylo nezodpovědné a nebezpečné. Pokud tu zůstaneš, naučím tě, jak přežít jako jedna z nás. Nebo -“otočil se a mírně pokynul ke dveřím – „můžeš odejít a pokusit se přežít na vlastní pěst, já si pak ale nad tebou myji ruce a nad vší tou krví, kterou poté proliješ.“ 

Opřela jsem se o zeď a mé myšlenky pádily jak o život. Rat byl mrtvý. Lucas byl mrtvý. 

Viděla jsem je, jak zmizeli pod Zuřivci a ti je roztrhali před mýma očima. Stáhlo se mi hrdlo. Stick, ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, byl s největší pravděpodobností také mrtvý; nemohl přežít sám útěk přes celé město. Zbyla jsem jen já. Sama. Upírka. 



Všechno ve mně se sevřelo, kousla jsem se do rtu a představovala si tváře svých přátel, jak na mě zírají, bledí s výčitkou v očích. Pálily mě oči, jen jsem ale polkla a potlačila to nutkání k pláči. Brečet, řvát a nadávat na Zuřivce a upíry můžu i později. Nebudu přece ukazovat slabost před tímhle cizincem, před touhle pijavicí, která mě sice zachránila, ale o které jsem nic nevěděla. Až budu sama, mohu plakat pro Rata a Lucase a Sticka, pro rodinu, kterou jsem ztratila. Nyní musím řešit jiný, větší problém. 

Jsem upír. A navzdory všemu, stále ještě se mi chce žít. 

Cizinec čekal, nehybný jako zeď. Mohla to být pijavice, ale on byl jediný, z těch co jsem znala, kdo mi zůstal. „Takže,“ řekla jsem tiše, aniž bych vzhlédla. Bublalo to ve mně zlostí, tou starou, známou nenávistí, ale to všechno jsem odstrčila pryč. „Mám ti říkat ´pane´ nebo ´učiteli´nebo nějak jinak?“ 

Upír se odmlčel a pak řekl, „Můžeš mi říkat Kanin.“ 

„Kanin? Tak se jmenuješ?“ 

„Neříkal jsem, že se tak jmenuji.“ Otočil se jakoby chtěl odejít, přešel však jen místnost a na jejím druhém konci si sedl na rezavou skládací židli. „Řekl jsem, že mi tak můžeš říkat.“ 

No výborně, nejen, že byl můj nový učitel upír, ale ještě ke všemu byl také jedním z těch záhadných a tajemných. Zkřížila jsem ruce a ostražitě si ho prohlížela. 

„Kde to jsme?“ 

Kanin nad tím zauvažoval. „Dříve, než ti prozradím něco o sobě,“ řekl, předklonil se a opřel se lokty o kolena,“ rád bych o tobě věděl něco víc. Nakonec, budu tě učit, což znamená, že spolu strávíme spoustu času. Rád bych věděl, co jsem to navzdory všemu probudil. Jsi ochotna na toto přistoupit?“ 

Pokrčila jsem rameny. „Co chceš vědět?“ 

„Nejprve tvé jméno.“ 

„Allie,“odpověděla jsem a pak to rozvedla.“Allison Sekemoto.“ 

„Zajímavé,“ Kanin se narovnal a intenzivně mě pozoroval svýma černýma očima. „Znáš celé své jméno. Není už mnoho lidí, kteří by si je pamatovali.“ 

„Moje máma mě ho naučila.“ 

„Tvá matka?“Kanin se opřel a zkřížil ruce na prsou. „Naučila tě ještě něco jiného?“ 

Naježila jsem se. Nechtělo se mi najednou mluvit s touhle pijavicí o mojí mámě. „Jo.“ Odpověděla jsem vyhýbavě. 

Zabubnoval prsty o biceps. „Jako například?“ 

„Proč to chceš vědět?“ 

Ignoroval mou otázku. „Pokud chceš, abych ti pomohl, tak mi odpověz.“ 

„Číst, psát a trochu matematiky,“odsekla jsem mu. „Ještě něco?“ 

„Kde je tvá matka teď?“ 

„Je mrtvá.“ 

Kanin nevypadal překvapen nebo šokován mou neomaleností. „A tvůj otec?“ 

„Nikdy jsem ho nepoznala.“ 

„Sourozenci?“ 

Zavrtěla jsem hlavou. 

„Takže po této stránce nemáš nic, k čemu by ses vracela.“ Přikývl Kanin. „Dobře. To všechno zjednoduší. Jak umřela?“ 

Zúžila jsem oči, tohoto výslechu jsem už měla plné zuby. „To není tvoje věc, upíre,“ odsekla jsem a chtěla tím na jeho netečné tváři vyvolat alespoň nějakou emoci. Až na pozdvižené obočí, zůstal jeho výraz nezměněn. „A navíc, co ti je po tom? Proč ti vlastně záleží na životě pár lidí?“ 

„Nezáleží,“ řekl upír a pokrčil rameny. „Jak už jsem řekl předtím, chci zhodnotit své šance na úspěch. Lidé mají tendenci lpět na minulosti, což činí potom učení dost obtížné. Čím silnější vztahy člověk má, tím obtížnější je pro něj stát se upírem.“ 

Zaťala jsem ruce a snažila se uklidnit svůj náhlý vztek. Byla jsem v pokušení vyskočit a jednu mu fláknout, kdybych dokázala být tak nevděčná a nevěděla, že by dokázal utrhnout hlavu dřív, než bych jen stačila mrknout.“Jo, no, začínám toho rozhodnutí litovat.“ 

„Na to je trochu pozdě, nemyslíš?“ Zeptal se tiše Kanin a vstal. „Dej si načas,“ řekl a přešel ke dveřím na protější straně. „Poplakej si pro svůj minulý život, pokud chceš, protože se k němu už nikdy nevrátíš. A až budeš připravená naučit se, co to znamená být upírem, vyhledej mě.“ 

Otevřel dveře, bez jediného ohlédnutí jimi prošel a nechal mě samotnou. 

*** 

Poté, co Kanin odešel, sedla jsem si na židli, sedřela si z rukou krev a přemýšlela, o budu dělat dál. 

Takže. Teď jsem upír. Rozzlobila jsem se, snažila jsem se tím více nezaobírat – bylo to buď tohle a nebo umřít v dešti. Kanin měl pravdu, bylo to nakonec moje rozhodnutí. To já si tohle vybrala. Vybrala jsem si, že se stanu nemrtvou, že už nikdy neuvidím slunce, že budu pít krev živých lidí. 

Otřásla jsem se a odkopla pryč prázdný vak. Tahle část mě na tom trápila nejvíc – no, kromě celé té věci kolem nemrtvých, bezduchých zrůd. Odšoupla jsem v mé mysli tuhle myšlenku někam úplně dozadu. Upíři byli dravci, ale možná, že tu je nějaká jiná možnost, než se jen krmit lidmi. Třeba bych dokázala přežít na krvi zvířat, i když pomyšlení, že koušu do živého, svíjejícího se potkana, bylo dost znepokojivé. Musí pít upíři lidskou krev a nebo jí jen dávají přednost? Jak často se musí krmit? Kde a jak během dne spí? Uvědomila jsem si, že i když v tomhle městě žiji víc jak sedmnáct let, prakticky nic o jeho nejváženějších občanech nevím, až na to, že pijí krev a v noci vycházejí ven. 

No, je tu jedna osoba, která by mi o tom všem mohla něco říct. 

Ještě chvilku jsem zápasila sama se sebou. Byl to upír, ale pokud jsem chtěla přežít, pak jsem se potřebovala učit. Možná později, až budu znát vše, co potřebuji vědět, uskutečním svou pomstu za mámu, Sticka, Lucase a všechny ostatní o které jsem přišla. Nyní ale musím polknout svou pýchu a začít se učit, jak být nemrtvou. 

Neochotně jsem se zvedla na nohy a vydala se hledat svého nového učitele. 

Dveře vedli do další místnosti, která kdysi asi mohla být kanceláří. Na podlaze se válelo několik rozbitých židlí, hozených nedbale stranou a pár dlouhých, kovových skříní, ze kterých se sypal papír všude kolem. U vzdálenější zdi, za velkým dřevěným stolem, pokrytým prachem a škrábanci, seděl Kanin. Vzhlédl od hromady složek a povytáhl obočí, když jsem vstoupila dovnitř. 

„Mám pár otázek,“ řekla jsem a přemýšlela, jestli není nevhodné se na to ptát, ale pak jsem se o to přestala starat. „O upírech a obecně o celém tom pití krve.“ 

Kanin zavřel složku a kývl k jedné z židlí. Zvedla jsem ji, posadila se a opřela si ruce o opěradlo. 

„Nech mě hádat,“řekl a propletl si prsty na rukou. „Přemýšlíš, jestli se musíš živit lidskou krví nebo jestli dokážeš přežít, když budeš pít krev zvířat nebo jiných tvorech. Doufáš, že nebudeš muset zabíjet živé lidi. Nemám pravdu?“ 

Přikývla jsem. Kanin se hořce usmál. 

„Nemůžeš,“ řekl kategoricky a mně pokleslo srdce. „Dovol, abych ti dal tvou první a nejdůležitější lekci Allison Sekemoto – Jsi zrůda. Démon, který se živí lidmi, aby přežil. Upíři v centru města mohou vypadat, jednat a předstírat, že jsou civilizovaní, ale nenech se tím zmást. Jsme zrůdy a na tom se nic nezmění. A nemysli si, že si své lidství udržíš tím, že budeš pít krev z psů, krys a nebo ovcí. To je jen bufet – odpadky. Na chvilku tě to zasytí, ale nikdy to neukojí tvůj Hlad. A brzy pak zatoužíš po krvi člověka tak moc, že když nějakého spatříš, začneš šílet a ten člověk zemře, protože nebudeš schopna přestat, dokud ho celého nevysaješ. Tohle je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou musíš pochopit, než pokročíme dál. Ty už nejsi člověk. Jsi dravec a čím dříve se s tím smíříš, tím lehčí bude tvůj život a existence.“ 

Srdce mi pokleslo ještě níž. Vypadalo to, že všechno to, co jsem si kdy o upírech myslela, byla pravda. I přesto jsem ale řekla,“ nebudu zabíjet lidi, abych se jimi živila, to ti můžu říct už teď.“ 

„Vždycky to tak začíná,“ řekl Kanin a jeho hlas zněl vzdáleně jako by vzpomínal. „Ušlechtilé záměry, tolik ctěné novými upíry. Sliby, že budou pro lidi neškodní a vezmou si jen tolik, kolik potřebují a nebudou je po nocích nahánět jako ovce.“ Pousmál se. „jenže je to těžší a těžší, dodržovat to a udržet si svou lidskost, když jediné, co v nich vidíš, je jídlo.“ 

„To mě nezajímá,“ Vzpomínala jsem na Sticka, Lucase a dokonce i na Rata. Byli to přátelé. Lidi. A ne chodící vaky plné krve. „Já budu jiná. Jsem si sakra jistá, že se o to aspoň pokusím.“ 

Kanin se nehádal. Vstal, obešel stůl a pokynul mi velkou, bledou rukou. „Pojď sem.“ 

Ostražitě jsem se postavila a pomalu se sunula směrem k němu. „Proč? Co budeme dělat?“ 

„Říkal jsem, že tě naučím, jak přežít jako upír.“ Udělal krok vpřed a já teď od něj stála na vzdálenost jednoho nebo dvou metrů a zírala na jeho bradu. Bože, ten je ale velký. Jeho vystupování bylo ohromující. „Abys přežila, musíš porozumět upířímu tělu, jak funguje, co snese. Sundej si ten kabát.“ 

Provedla jsem to, položila kabát na židli za sebou a přemýšlela, čeho tím chce dosáhnout. Jediným rychlým pohybem mě uchopil za ruku a rozsekl mi ji tím lesklým dlouhým ostřím, které nosil. Z otevřené rány mi vytryskla krev a chvilku předtím mě zasáhla bolest jako rána kladivem. 

„Au! Co to sakra děláš?“ Snažila jsem se mu vytrhnout, ale bylo to jako bych tahala strom. Kanin se ani nehnul. „Pusť, ty psychopate! Co to tu hraješ za zvrácené hry?“ 

„Počkej,“ nařídil mi Kanin a mírně mi zatřásl rukou. Zaťal jsem zuby, když mi ten upír pozvedl zápěstí. „Podívej se.“ 

Měla jsem pěkně zasviněnou ruku, všude samá krev, která mi stékala až po loket. Podívala jsem se na ránu, hluboký, čistý řez, který šel pravděpodobně až na kost. 

Psychotickej upír. Jenže zatímco jsem se dívala, zalapala jsem po dechu, ta rána se začínala hojit, doširoka rozevřené maso se začalo spojovat a měnilo se z červené na růžovou a poté na bílou, dokud tam nezůstala jen malá, bledá jizvička. A pak tam nebylo už vůbec nic. 

Zůstala jsem na to zírat, zatímco Kanin pustil mou ruku. „Je velmi těžké nás zabít,“vysvětlil mému šokovanému výrazu. „Silnější než lidé, rychlejší než lidé a dokážeme se vyléčit úplně ze všeho. To proto jsme tak skvělí dravci, ale pozor, nejsme neporazitelní. Uškodí nám oheň, stejně tak jako jakékoliv jiné těžké zranění. Ani ten nejsilnější upír by nedokázal odejít, kdyby mu pod nohama vybuchla bomba. Ale kulky, nože, hole, meče – bude to bolet, když nás udeří, ale obyčejně nás to neusmrtí. Ačkoli…“ Dotkl se mé hrudi. „Když nám do srdce vrazí dřevěný kůl, okamžitě nás to nezabije, ale budeme paralyzovaní a obvykle upadneme do hibernace. To je poslední snaha našeho těla o přežití – úplně nás to vypne a jsme nuceni spát, někdy i celá desetiletí, dokud se nám opět nepodaří vrátit se do světa živých.“ Odtáhl se ode mě. „Ale jediný jistý způsob, jak se upíra zbavit je setnout mu hlavu a nebo ho spálit na popel. Chápeš?“ 

„Abych zabila upíra, musím se zaměřit na jeho hlavu,“ zamumlala jsem. „Mám to.“ Bolest byla pryč a ačkoliv jsem se chtěla dozvědět ještě mnohem více, v mém žaludku se začínala ozývat trýznivá bolest. „Proč tedy ale vůbec krvácím?“ Přemítala jsem a podívala se na něj. „To mám dokonce i srdce? Myslela…myslela jsem, že jsem mrtvá.“ 

„Ty jsi mrtvá.“ 

Zamračila jsem se. „Pak myslím, že je tohle ten případ smrti, kdy chvilku trvá, než to začne působit.“ 

Výraz na Kaninově tváři se nezměnil. „Stále ještě přemýšlíš jako člověk,“ řekl. „Poslouchej mě Allison a poslouchej mě dobře. Smrtelníci se dívají na smrt jen černobíle – buď jsi živá a nebo ne. Ale mezitím – mezi životem a smrtí a věčností – je jedno malé šedé místo, o kterém nemají smrtelníci ani tušení. To je místo, kde se nacházíme my a Zuřivci a pár ještě starších, nevysvětlitelných stvoření, která stále ještě na tomto světě jsou. Lidé nás nedokážou pochopit, protože se řídíme úplně jinými pravidly.“ 

„Stále si nejsem jistá tím, že tomu rozumím.“ 

„Nebije nám srdce,“ pokračoval můj učitel a lehce se dotkl své vlastní hrudi. „Tebe zajímalo, jak může tvými žilami proudit krev, že ano? Nemůže. Ty žádnou krev nemáš. Tedy, každopádně žádnou svojí. Ber to tak, že pro nás je to jídlo a pití – a naše tělo to přijímá úplně stejně. Krev je základem naší síly. Díky tomu žijeme a díky tomu se i léčíme. Čím déle se musíme obejít bez jídla, tím více přicházíme o svou lidskost až se nakonec podobáme studené, prázdné, živé mrtvole, za kterou nás lidé považují.“ 

Pozorovala jsem Kanina a hledala jakoukoliv známku toho, že není člověk. Měl bledou pleť a prázdný pohled, ale mrtvole se nepodobal. Pokud byste se nedívala opravdu pozorně, vůbec byste nepoznali, že je to upír. 

„Co se stane, když nebudeme…eh…pít krev?“Zeptala jsem se a žaludek se mi opět zachvěl. „Můžeme vyhladovět k smrti?“ 

„My už jsme mrtví,“ odpověděl mi Kanin tím nesnesitelně chladným tónem. „Takže ne. Pokud ale budeš příliš dlouho bez lidské krve, zešílíš. Tvoje tělo se scvrkne a nezůstane z tebe nic víc než prázdná skořápka potulující se kolem, velmi podobná Zuřivcům. A napadneš cokoliv živého, co potkáš, protože tě bude ovládat Hlad. Kromě toho, protože tvé tělo nemá žádné rezervy, jakékoliv poškození, které tě nezabije, tě uvede do spánkového režimu na dobu neurčitou.“ 

„A to jsi mi nemohl tohle všechno říct, aniž bys mi řezal do ruky?“ 

„Mohl,“ pokrčil Kanin bez výčitek rameny. „Já měl ale na mysli jinou lekci. Jak se cítíš?“ 

„Hladově.“ Bolest v mém žaludku vzrostla na neúnosnou míru a mé tělo se dožadovalo jídla. Toužebně jsem si vzpomněla na kdysi plný krevní vak, který nyní ležel prázdný na zemi. Napadlo mě, jestli tam nezůstalo něco, co bych mohla vysát, než si něco s hrůzou ulovím sama. 

Kanin přikývl. „Tohle je ta cena za použití síly. Tvé tělo se bude většinou léčit samo od sebe, ale aby se tak mohlo dít, musí být dostatečně zásobené. Podívej se na svou ruku.“ 

Udělala jsem to a zalapala po dechu. Má kůže, zejména na místě, kde mě Kanin pořezal, byla křídově bílá, rozhodně bledší než předtím a ledová. Mrtvé maso. 

Maso bez krve. Otřásla jsem se a podívala se jinam a cítila, jak se upír usmívá. 

„Pokud se brzy poté nenakrmíš, propadneš záchvatu zuřivosti, budeš potřebovat krev, a někdo zemře,“ oznámil mi. „Čím větší rána, tím víc krve budeš potřebovat doplnit. Zůstaň příliš dlouho bez jídla a výsledek bude stejný. A proto se upíři nepáří s lidmi ani kýmkoliv jiným. Jednou, Allison Sekemoto, i ty zabiješ lidskou bytost. Náhodou nebo jako vědomý, úmyslný čin. Tohle je nevyhnutelné. Otázka nezní, jestli se to stane, ale kdy. Rozumíš?“ 

„Jo,“ zamumlala jsem. „Chápu to.“ 

Pozoroval mě tím svým tmavým pohledem. „Buď si jistá, že to uděláš,“ řekl mi tiše. „A právě teď se musíš naučit tu nejdůležitější část, která se nás týká – jak se nakrmit.“ 

Polkla jsem. „A nemáš další z těch vaků?“ 

Zasmál se. „Pořídil jsem si ho tento týden od jednoho ze strážců, pustil jsem mu žilou. Není to něco, co bych dělal normálně, ale hned po probuzení jsi potřebovala dostat najíst. My dva ale nejsme jako upíři z města, s těmi jejich otroky a mazlíčky a sklepy plnými ´vína´. Pokud se chceš nakrmit, budeš to muset udělat postaru. Ukážu ti, co tím mám na mysli. Pojď za mnou.“ 

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se, když otevřel dveře vedoucí do dlouhé, úzké chodby. Ze zdi opadávala kdysi bílá omítka a pod nohama nám křoupalo sklo. Každých pár metrů se nacházely otevřené dveře vedoucí do dalších místností, plných pozůstatků postelí, židlí a podivných strojů, které jsem nedokázala nikam zařadit a které byly rozbité a roztroušené všude kolem. V jednom z vchodů ležela zvláštní otočná židle s kolečky, pokrytá prachem a pavučinami. Uvědomila jsem si, jak perfektně v tmavé chodbě vidím, ačkoli tu není žádné světlo a měla by tu tedy být absolutní tma. Kanin se ohlédl a usmál se na mě. 

„Jdeme na lov.“ 

Zatočili jsme za roh a chodba se rozšířila do prostoru, který vypadal jako stará recepce s dalším obrovským, dřevěným stolem uprostřed místnosti. 

Na stěně nad stolem byla zavěšena špinavá, zlatá písmena, většina z nich visela našikmo a nebo byla polámaná, takže se nedalo přečíst, co tam bylo kdysi napsáno. 

Byla tu i spousta dalších, menších značek, na stěnách kolem a po chodbách, všechny ale byly nečitelné. Po rozpraskané podlaze se válelo sklo, suť a papíry, které nám šustily pod nohama, jak jsme procházeli kolem. 

„Co je tohle za místo?“ Zeptala jsem se Kanina. Můj hlas se v té rozlehlé místnosti podivně rozléhal a zdálo se mi jako by na mě to ticho tady přímo padalo. 

Upír mi dlouhou chvíli neodpovídal. 

„Kdysi,“ zamumlal, zatímco mě prováděl místností, „to bývalo podzemní patro nemocnice. Jedné z nejrušnějších a nejlépe zavedených ve městě. Prováděli tu víc, než že jen léčili pacienty – byl tu tým vědců, výzkumných pracovníků, kteří se zavázali, že skoncují s nemocemi a objevovali nové léky. 

Samozřejmě, že když udeřil virus Red Lung, byla nemocnice narvaná – nedokázali udržet krok s množstvím pacientů, kteří jim sem proudili. Umřelo tady hodně lidí..“ Přivřenýma očima se díval na stůl, ztracený v myšlenkách. „Pak ale zemřela spousta lidí všude.“ 

„Pokud ses mě pokoušel vyděsit, tak ti blahopřeji. Takže, jak se odsud dostaneme ven?“ 

Zastavil se u velkého, čtvercového otvoru ve zdi a ukázal na otevřený prostor. Nakoukla jsem do té díry a uviděla dlouhou hřídel, která se ztrácela kdesi v temnotě, se silnými, ocelovými lany, visících odkudsi shora. 

„Děláš si srandu,viď?“ Můj hlas se rozléhal šachtou. 

„Schody do přízemí jsou zničené,“ odpověděl mi s klidem Kanin. „Není tu jiná cesta, jak se odsud dostat. Musíme použít výtahovou šachtu.“ 

„Výtahová šachta?“ Zamračila jsem se o znovu se na něj podívala. „To nedokážu vyšplhat.“ 

„Už nejsi člověkem.“ Přimhouřil oči.“Jsi teď silnější, neuvěřitelně odolná, můžeš dělat věci, které lidé nemohou. Pokud tě to uklidní, budu hned za tebou.“ 

Podívala jsem se do výtahové šachty a pokrčila rameny.“Tak dobře,“ zamumlala jsem a natáhla se pro kabel. „Jestli ale spadnu, očekávám, že mě chytíš.“ 

Zesílila jsem sevření a vytáhla se. 

K mému překvapení jsem se odlepila od země jako bych vůbec nic nevážila. Ručkovala jsem nahoru šachtou a cítila se plná vzrušení jako nikdy předtím. Má kůže se netrhala, ruce mě nepálily a ani jsem se nezadýchávala. Mohla bych takhle šplhat nekonečně dlouho. 

Zastavila jsem se. Nedýchala jsem. Ani trošičku. Můj puls nepádil, srdce nebušilo…protože jsem nežila. Byla jsem mrtvá. 

Nikdy nezestárnu, nikdy se nezměním. Byla jsem příživnická mrtvola, která musí pít krev druhých, aby přežila. 

„Nějaký problém?“ Kaninův hluboký, netrpělivý hlas se rozléhal pode mnou. 

Rozklepala jsem se. Prázdná výtahová šachta nebyla nejlepším místem pro osobní odhalování. „Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem a začala znova šplhat. Tohle si mohu vyřešit později; nyní mi můj nemrtvý žaludek hlásí, že mám hlad. Přišlo mi hrozně zvláštní, že srdce, plíce a další orgány mi nefungují, ale žaludek a mozek pracují stále. A nebo možná taky ne – nevěděla jsem. Všechno, co jsem se o upírech naučila pro mě byla jedná velká záhada. 

Když jsem se vydrápala z šachty, ovanul mě mrazivý závan větru a já se opatrně rozhlédla. Kdysi tady stály domy. Viděla jsem kolem nás zbytky ocelových nosníků a traverz společně s asi tak polovinou zdi, která se v kusech rozpadala do dlouhé, žluté trávy. Omítka byla celé zčernalá a spálená a po celé místnosti byly rozházené kusy spáleného nábytku – postele, matrace a židle. Šachta, kterou jsme právě vylezli nebyla ničím jiným než temnou dírou v dlaždicích, skrytou mezi sutí a plevelem. Pokud jste nestáli přímo nad ní, tak byste si jí všimli až v okamžiku, když byste letěli dolů a na dně si zlomili vaz. 

„Co se tady stalo?“ zašeptala jsem a rozhlížela se po vší té zkáze kolem. 

„Oheň,“ odpověděl Kanin a pustil se přes pláň. Pohyboval se rychle a já měla co dělat, abych mu stačila. „Začal v přízemí nemocnice. Rychle se vymkl kontrole a zničil celou budovu a téměř všechny, kteří byli uvnitř. Jen nižší patra byla…ušetřena.“ 

„Ty jsi tam byl, když se to stalo?“ 

Kanin neodpověděl. Opustili jsme trosky nemocnice a přešli na prázdný pozemek, kde se příroda vzepjala a pohltila vše nač svými zelenožlutými drápy dosáhla. Prodrala se skrze kdysi plochá parkoviště a obtočila několik hospodářských stavení, rdousíc je v objetí vinné révy a plevele. Když jsme došli na okraj pozemku, tak jsem se ohlédla, ale přes všechnu tu vegetaci kolem byla nemocnice sotva vidět. 

V ulicích Okraje byla tma. Mraky, které běžely oblohou, zakryly měsíc i hvězdy. Navzdory tomu jsem vše kolem viděla docela jasně a dokonce a to bylo ohromující, jsem naprosto přesně věděla, kolik je hodin a za jak dlouho se rozední. Ve vzduchu jsem cítila krev teplokrevných savců. Bylo hodinu po půlnoci, dlouho poté, co i nejodvážnější lidi zavírali svá obydlí a bránili se tak tmě a já měla hlad. 

„Tudy,“ zamumlal Kanin a zmizel mezi stíny. 

Nehádala jsem se a následovala ho dolů, temnou uličkou a nepatrně si uvědomovala, že je něco jinak, jen jsem nemohla přijít na to, co to je. 

Pak mi to došlo. Zápach. Celý svůj život jsem vyrůstala ze zápachem Okraje: odpadků, plísní, hniloby a rozkladu. Nic z toho jsem teď necítila. Možná proto, že vůně a čich jsou tak úzce spjaty. Všechny mé ostatní smysly se ještě zdokonalily: slyšela jsem cupitání myší, které byly zahrabány v díře vzdálené desítky metrů. Na svých rukou jsem cítila závan větru, studeného a vlhkého, i když má pokožka neodpovídala tak jak by měla, nenaskakovala mi husí kůže. Ale i když jsme míjeli prastaré popelnice a já vnímala jak uvnitř bzučí mouchy a slyšela jak se tam v hnijícím mase – doufala jsem, že je to zvířecí - svíjejí červy, i přesto jsem vůbec nic necítila. 

Když jsem se o tom zmínila Kaninovi, nevesele se zasmál. 

„Dokážeš cítit, pokud chceš,“ odpověděl a propletl se kolem hromady šindelů, které kdysi bývaly střechou. „Jen musíš vyvinout úsilí a vědomě se nadechnout. Není to přirozené, protože my to k životu nepotřebujeme. Musíš mít na paměti, že jsou situace, kdy se snažíš zapadnout. Lidé jsou většinou nevšímaví, ale budou vědět, že je něco špatně, když budeš vypadat, že nedýcháš.“ 

Zhluboka jsem se nadechla a ucítila pach rozkladu z kontejneru. A také jsem ve vzduchu ucítila něco jiného: krev. A pak jsem uviděla po sprejovanou rozpadající se zeď – lebku s párem rudých křídel – a uvědomila si, kde to jsme. 

„Tohle je území gangu,“ řekl jsem zděšeně. „Tohle je znamení Krvavých Andělů.“ 

„Ano,“ odpověděl klidně Kanin. 

Nakonec jsme odolala instinktu utéct od něj pryč, prchnout do nejbližší uličky a zamířit si to domů. Upíři nebyli jedinými lovci potulujícími se ulicemi města. A mrchožrouti nebyli jedinou skupinou, která si označila své území na Okraji. Zatímco někteří neregistrovaní byli prostě zloději, skupinky dětí, které chtěly přežít, byly tu také jiné, mnohem zlověstnější skupiny. 

Smrťáci, Rudé lebky, Krvaví andělé: to bylo jen pár z těch mnoha ´jiných´gangů, které si některé části Okraje vybojovali sami pro sebe. V tomhle světě byl jen jediný zákon, poslouchat svého Pána a tenhle Pán se nestaral, když se jeho dobytek, občas, obrátil jeden proti druhému. Potkáte znuděný, hladový gang a budete mít štěstí, když vás jen zabijí. Slyšela jsem příběhy některých gangů, kdy poté, co si užili ´zábavy´s provinilcem, tak ho i přesto rozřezali a snědli. Městské povídačky, jasně, ale kdo jsem, abych mohla říct, že nejsou pravdivé? Tohle byl důvod proč opouštět známé prostředí byl v nejlepším případě jen špatný nápad, v tom horším, sebevražedný. Věděla jsem, které části Okraje jsou vlastní hřišťátka gangů a vyhýbala jsem se jim jako čert kříži. 

A teď jsme šli přímo na jejich území. 

Pohlédla jsem na upíra po mém boku. „Víš, že nás zabijí za to, že tu jsme.“ 

Přikývl. „Spoléhám na to.“ 

„Víš, že jedí lidi, že ano?“ 

Kanin se zastavil a podíval se na mě svým intenzivním, černým pohledem. „Stejně tak jako já,“ odpověděl klidně. „A od teď už i tak jako ty.“ 

Začínalo mi být mírně špatně. Ach jo. 

Pach krve byl silnější a už jsem i slyšela známé zvuky boje: nadávky, křik, dopadání pěstí a kopání bot do těla. Zahnuli jsem za roh a ocitli se na zadní parcele mezi několika budovami, ohraničenou řetězy, rozbitým sklem a rezavými auty. Rozpadající se cihly a kovové stěny byli pokryté grafity a po obvodě hořelo několik ocelových sudů a valil se z nich hustý, dusivý kouř. 

Skupinka otrhaných, podobně oblečených hrdlořezů se shlukla uprostřed arény kolem dobitého druha, svíjejícího se na chodníku. Tělo bylo stočené do klubíčka, skrývalo si hlavu, zatímco dva nebo tři grázlové se vytrhli z kruhu a řezali do něj a kopali. Další tělo leželo opodál, znepokojivě tiché, tvář rozbitou k nepoznání. Žaludek se mi kroutil při pohledu na rozmašírovaný nos a vytřeštěné oči. Pak se mně ale pronikl pach krve, silnější víc než kdy jindy a já tiše zavrčela dříve než jsem si vůbec uvědomila, že vydávám nějaký zvuk. 

Členové gangu se smáli příliš hlasitě na to, aby mě slyšeli a byli příliš rozptylováni tím sportem, co provozovali než aby si nás všimli, ale Kanin šel pořád dál. Klidný, jako by si jen tak vyšel na noční vycházku, se přiblížil ke kruhu lidí, aniž by vydal jediný zvuk. Mohli jsme zvolna projít, přímo kolem nich a ztratit se v noční tmě, ale jakmile jsme se přiblížili ke kruhu násilníků, kteří nás stále ještě nezaznamenali, schválně nakopl rozbitou láhev a s cinkotem ji nechal spadnout doprostřed chodníku. 

A Krvaví Andělé vzhlédli. 

„Dobrý večer,“ kývl jim Kanin srdečně na pozdrav. Pokračoval v procházení kolem nich, jak jsem si ale všimla, tak teď šel ještě pomaleji. Tiše jsem ho následovala, snažila se být neviditelná a doufala jsem, že nás gang nechá bez problémů projít. 

Jedna moje část ale, ta podivná, cizí, hladová část mě, ty lidi dychtivě sledovala a doufala, že se nás pokusí zastavit. 

Tohle přání se splnilo. Celá skupina se s tlumeným klením přesunula a zablokovala nám cestu. 

Kanin se zastavil a netečně se díval na banditu s jizvou přes bledé oko, který vystoupil a zavrtěl hlavou. 

„Podívejte se na to,“ řekl a usmál se na Kanina a pak i na mě. „Máme my to ale šťastnou noc dneska, co říkáte, pánové?“ 

Kanin nic neříkal. Napadlo mě, že by se mohl obávat toho, je by je mohlo napadnout, co je zač, a on nechtěl naše jídlo vyplašit. 

„Podívejte se na něj – má takový strach, že ani nemůže mluvit.“ Ozývaly se posměšky ze všech stran. „Na to jsi měl myslet dřív, než jsi se prošel po našem trávníku, miláčku.“ 

Ten s jizvou na tváři vykročil vpřed za podpory ostatních, kteří na nás pokřikovali výsměšné urážky. „Sundej kalhoty, ať ti můžeme políbit tu tvou lesklou prdel, to je to co chceš, ne kocourku?“ To slovo doslova vyplivl předtím, než se podíval na mě a jeho chlípný pohled zošklivěl. „A nebo si právě tohle schovám pro tuhle sladkou, malou, asijskou panenku. Nemáme tu zrovna moc takových, že jo kluci?“ 

Zavrčela jsem a cítila, jak se mi ohrnují rty. „Přibliž se svou zasranou pusou jen o kousek blíž ke mně a já ti ji roztrhám,“ vyplivla jsem jeho směrem. Gang kolem zahoukal a přiblížil se ještě o kousek blíž. 

„Ohó, máme tu divošku, no ne?“ ušklíbl se zjizvenec. „Jen doufám, že jí máš dost na rozdávání. Nevadí ti dělení, že ne, kocourku?“ 

„Jen si posluž,“ řekl Kanin a odstoupil ode mě. Vytřeštila jsem na něj oči, zatímco zjizvenec a jeho gang vybuchli v dychtivý a výsměšný smích. 

„Kocourek je tak vyděšený, že si nachcal do kalhot!“ 

„To je fakt opravdový chlap, když se schovává holce za zády!“ 

„Hej, díky zlatíčko,“ zvolal zjizvenec a na ústech se mu usadil skutečně zlý úsměv. „jsem tak dojatý, že tě pro tentokrát nechám jít. Díky za tu asijskou panenku. Pokusíme se ji nerozbít příliš rychle.“ 

„Co to děláš?“ zasyčela jsem a cítila se zrazená. Bandita s úsměvem vykročil vpřed a já začala couvat, koutkem oka ho měla v merku zatímco jsem upírala zrak na upíra. „Co všechny ty řeči o ´učení´a ´přípravě´ a všechno to ostatní? To mě teď jen tak předhodíš vlkům?“ 

„Tvůj smysl pro predátora a kořist se ještě plně nerozvinul,“ řekl mi upír tichým hlasem, tak abych ho slyšela jen já. Chtělo se mi po něm něčím hodit, ale blížící se člen gangu byl teď momentálně větší problém. Z toho jejich nefalšovaného chtíče, který jim svítil z oči se mi dělalo zle a cítila jsem, jak začínám vrčet čím dál tím hlasitěji. „Tohle vám ukáže, kde přesně stojíte v potravním řetězci!“ 

„Kanine! Sakra, co mám dělat?“ 

Kanin pokrčil rameny a opřel se o zeď. „Snaž se nikoho z nich nezabít.“ 

Banditi se kvapem přibližovali. Strnula jsem hrůzou, když mě jeden s nich chytil kolem pasu a pokusil se mě zvednout a povalit na zem. Jakmile se mě dotkl, zasyčela jsem, zapřela se nohama a odstrčila ho tak tvrdě, jak jsem jen dokázala. 

Odletěl dozadu jako by vůbec nic nevážil a spadl na kapotu, šest metrů vzdáleného, auta. Celá užaslá jsem zamrkala, ale to už se na mě s křikem řítil další z násilníků a mával mi pěstí před obličejem. 

Instinktivně jsem zvedla ruku a cítila, jak mi jeho masitá pěst přistála v dlani, což nás překvapilo oba. Snažil se ji stáhnout, ale já držela pevně a cítila, jak mu lámu a drtím kosti a pak jsem mu jí prudce otočila. Zápěstí vydalo praskavý zvuk a násilník se rozeřval. 

Další dva Krvaví Andělé se ke mně přibližovali ze dvou různých stran. Pohybovali se tak pomalu, jako by se brodili vodou, alespoň mně to tak připadalo. Jednoduše jsem se vyhnula a provedla první výpad, kopla jsem banditu do kolena a cítila, jak pod mým kotníkem praská. Trhl sebou stranou a sesypal se na chodník. Jeho kumpán se mně přitočil s olověnou trubkou; popadla jsem ji, vyrvala mu ji z rukou a přetáhla ho s ní přes obličej. 

Pach krve z jeho tváře se smísila se vzduchem a cosi uvnitř mě odpovědělo. S řevem jsem se na něj vrhla a dásněmi se mi prořízli zuby. 

Nocí zazněl zvuk střelby a cosi malého proletělo kolem mé hlavy. Cítila jsem, jak mi závan větru pročísl vlasy a já se s přikrčením otočila a syčela a cenila své tesáky. Zjizvenec vytřeštil oči, z úst se mu hrnul proud nadávek a namířil na mě pistolí, ze které ještě stoupal dým. 

„Upír!“ vykřikl uprostřed nadávek. „Ach do prdele! Do prdele! Jdi ode mě! Vypadni-!“ 

Zamířil a já se napjala a přelítla přes chodník, vrhla se na svou kořist a zabořila jí tesáky hluboko do krku. Najednou se mu ale rozšířily oči a vznesl se do vzduchu, kde bezmocně kopal nohama, Kanin ho zvedl tak lehce jako by to byla kočka a odhodil ho na zeď. 

Křupnutí hlavy, které se ozvalo, když jeho tělo dopadlo na zeď, prolomilo můj zběsilé počínání a vrátilo zase vše tak, že jsem byla schopna normálně vnímat. Setřásla jsem ze sebe krvežíznivost, ten sžíravý Hlad a s úžasem se rozhlížela kolem sebe. Na zemi leželo pět těl, sténajících, rozbitých a krvácejících. 

Mýma rukama. Podíval jsem se na Kanina, který téměř pohrdlivě odhodil zbraň a když jsem přišla blíž, pozvedl obočí. 

„Ty jsi to věděl,“ řekl jsem tiše a pohlédla na jednoho z omámených Krvavých Andělů. „Věděl jsi, jak zareaguji – proto jsi je nechal, aby na mě zaútočili.“Neodpověděl a já si uvědomila, že se netřesu ani strachem, ani adrenalinem ani čímkoliv jiným. Mé srdce bylo tiché a chladné. Zírala jsem na Kanina a zuřila, jak se mnou manipuloval. „Mohla jsem je všechny zabít.“ 

„Kolikrát ti to musím ještě říkat?“ řekl Kanin a díval se na mě dolů. „Ty jsi teď upír. Už nejsi člověkem. Jsi vlk a oni jsou ovcemi – jsi silnější, rychlejší něž by oni kdy mohli být. Jsou tvoje jídlo, Allison Sekemoto. A někde hluboko uvnitř tebe, je ten démon v tobě, vždycky tak uvidí.“ 

Podívala jsem se na zjizvence ležícího hned vedle zdi. Ačkoli měl na čele otevřenou ránu a kolem se mu začínala tvořit obrovská fialová modřina, zasténal a pokoušel se vstát, jen proto, aby zase omámeně upadl zpátky na zem. „Proč si ho potom nezabil?“ Zeptal jsem se. 

Z Kaninova pohledu mě zamrazilo. Otočil se, upjatě došel k vůdci gangu, popadl ho za zátylek a táhl ho směrem ke mně, aby mi ho pak pohodil u mých nohou. 

„Pij,“ nařídil mi tvrdě. „Ale pamatuj, pokud si vezmeš příliš mnoho, zabiješ tak svého hostitele. Vezmeš-li si příliš málo, budeš se muset zase brzy nakrmit. Musíš najít rovnováhu, pokud ti záleží na tom, jestli je vysaješ nebo ne. Většinou stačí pět nebo šest hltů.“ 

Podívala jsem se dolů na vůdce gangu a ucukla. Prokousávat se skrze krevní vak je jedna věc a prokousávat krk dýchajícímu, živému člověku? Už jsem nebyla tak nedočkavá jako před chvílí, když mě ovládal můj Hlad a vztek, teď mi bylo spíš špatně. 

Kanin mě i nadále pozoroval. „Buďto to uděláš a nebo vyhladovíš až k bodu šílenství a někoho pak zabiješ,“ řekl mi rozhodně. „O tomhle upírství je, toto je naše nejzákladnější, prvotní potřeba. Teď…“ jednou rukou zvedl banditu, druhou ho popadl za vlasy, zaklonil mu hlavu a odhalil mu tak hrdlo. „Pij.“ 

Neochotně jsem udělala krok vpřed. Člověk zasténal a pokusil se mě odstrčit pryč, ale pro mě bylo velmi snadné odstranit jeho ruce a naklonit se k prohlubni jeho krku. Mé tesáky se prodloužili v okamžiku, kdy jsem se nadechla a ucítila jeho teplou krev, proudící těsně pod povrchem kůže. Vůně života byla pro má ústa a nos naprosto ohromující. Dříve než jsem si vůbec uvědomila, co to provádím, vrhla jsem se vpřed a tvrdě se zakousla. 

Krvavý Anděl zalapal po dechu a začal sebou slabě trhat. Teplá, hustá krev mi začala plnit ústa, bohatá, horká a silná. Zavrčela jsem a zakousla se ještě o trochu víc a vyvolala tím přiškrcený výkřik mé kořisti. Cítila jsem, jak se teplo šíří celým mým tělem a naplňuje mě silou a mocí. Bylo to opojné. Bylo to…nepopsatelné. Byla to jednoduše čistá blaženost. Oči jsem nechala zavřené a téměř upadla do transu, sžírána touhou dostat víc a víc… 

Kdosi mě uchopil za vlasy, odtrhl mě od mé kořisti pryč a přerušil tak spojení. Zavrčela jsem a snažila se vytrhnout, ale čísi paže mi přehradili cestu a držely mě zpátky. Banditovo tělo se bezvládně zhroutilo k zemi. Opět jsem zavrčela a snažila se k němu dostat, bojovala jsem proti pažím, které mě držely dál. 

„To stačí!“ zazněl autoritativně Kaninův hlas a on se mnou tvrdě zacloumal. Hlava mi padla vzad jako hadrové panence a na chvilku jsem pocítila závrať. 

„Allison, to stačí,“ opakoval dokud se můj pohled opět nevyjasnil. „Ještě trochu a zabiješ ho.“ 

Zamrkala jsem a o krok ustoupila a můj Hlad pomalu ustupoval od toho, co nemělo daleko k šílenství a zuřivosti. Celá zděšená jsem pozorovala Krvavého Anděla, který tu ležel zhroucený na chodníku. Byl bledý, sotva dýchal, Ze dvou temných bodných ran na krku mu prýštila karmínová červeň. Skoro jsem ho zabila. 

Opět. Kdyby mě Kanin nezastavil, vysála bych ho do dna. Udělalo se mi zle ze mě samotné. Přes všechnu mou nenávist k upírům, všechnu mou pevnou vůli, že nebudu jako oni, jsem nebyla o nic lepší než ta nejhorší pijavice, která loví v ulicích. 

„Uzavři ránu,“ poručil mi Kanin a ukázal na tělo vůdce. Jeho hlas zněl studeně a nepříjemně. „Dokonči, co jsi začala.“ 

Chtěla jsem se zeptat jak, ale najednou jsem to věděla. Sklonila jsem se, přitiskla jazyk na své malé vpichy a cítila, jak se uzavírají. Dokonce i poté jsem pod kůží cítila pomalu tekoucí krev a musela použít celou svou vůli na to, abych se do něj nezakousla podruhé. 

Vstala jsem, otočila se na Kanina, který pokývl hlavou a díval se na mě. „Teď,“ ponurým hlasem rozhodně, „už tomu rozumíš.“ 

Rozuměla jsem. Dívala jsem se na těla roztroušená po zemi ve zkáze, kterou jsem způsobila já a moc dobře jsem si to uvědomovala. Opravdu už jsem nebyla člověkem. Lidé byli mou kořistí. Toužila jsem po jejich krvi jako nejtěžší narkoman na ulici. Byli to ovce, dobytek a já byla vlkem a lovila jsem je po nocích. Stala se ze mě zrůda. 

„V tuto chvíli,“ řekl Kanin,“se musíš rozhodnout, jakým druhem démona se staneš. Ne všechno jídlo dostaneš tak snadno, nevědomé a snažící se ti ublížit. Co uděláš, až tě tvá oběť pozve dovnitř a nabídne ti místo u stolu? Co budeš dělat, když budou utíkat nebo se krčit a prosit tě, abys jim neubližovala? Jak vystopovat svou kořist je něco, co se musíš rychle naučit, jinak sama sebe rychle přivedeš k šílenství. A pokud se už jednou dostaneš přes tento práh, není už cesty zpět.“ 

„Jak to děláš ty?“ zašeptala jsem? Kanin s úsměvem zavrtěl hlavou. 

„Moje metody by ti nepomohly,“ řekl, zatímco jsme opouštěli tento pozemek. „Musíš si najít svou vlastní cestu.“ 

Když jsme vstoupili do boční uličky, míjeli jsme jednoho z banditů,který se sotva vlekl. Sténal a nakláněl se, jak moc se chtěl postavit na nohy, lapal bolestí po dechu a ačkoliv byl můj Hlad utišen, cosi uvnitř mě samé zareagovalo při pohledu na zraněné, bezmocné stvoření. Dříve než jsem se stihla otočit, zavrčet a vytáhnout tesáky, chytil mě Kanin za ruku a táhl mě odsud pryč do temnoty.


Žádné komentáře:

Okomentovat