středa 23. ledna 2013

4. kapitola

„Allison,“ Říká máma, klepajíc na polštář vedle sebe, „ pojď sem. Čti si se mnou.“
Vyškrábala jsem se na ošoupaný gauč páchnoucí prachem a zkaženým mlékem a přitulila se k ní. Držela knihu v klíně, zvířata zářící radostí, vzpínající se přes stránky.
Poslouchala jsem, když mi četla tichým konejšivým hlasem, její štíhlé ruce otáčely stránky jako by byly vyrobené z motýlích křídel.
Až na to, že jsem neviděla její tvář. Všechno bylo rozmazané, jako okenní tabulka pokropená vodou.
Ale věděla jsem, že se na mě usmívá, a že se cítím v teple a bezpečí.

„Znalosti jsou důležité,“ vysvětluje trpělivě, nyní sledujíc mou starší verzi naproti kuchyňskému stolu.
List papíru leží přede mnou, s výrazně načmáranými, chaotickými řádky.
„Slova nás definují,“ pokračovala máma, jak jsem se snažila, aby se mé neobratné znaky podobaly jejímu elegantnímu rukopisu.
„Musíme chránit naše znalosti a předávat je vždy, když můžeme. Pokud se máme někdy stát znovu společností musíme učit druhé, jak zůstat člověkem.“
Kuchyň se rozplynula, stékala jako voda po zdi, a měnila se v něco jiného.
„Mami,“ zašeptala jsem, jak jsem seděla vedle ní na posteli a pozorovala, jak se jí pomalu zvedá a klesá hruď pod tenkou dekou.
„Mami, přinesla jsem ti polévku. Snaž se to sníst, jo?“
Křehká, bílá postava, obklopená dlouhými černými vlasy, se slabě zavrtěla. Neviděla jsem její tvář, i když jsem věděla, že by měla být někde v té temnotě.
„Necítím se dobře, Allison,“ zašeptala, její hlas tak slabý, že jsem ho sotva pochytila. „ Budeš si… se mnou číst?“
Ten samý úsměv, ačkoliv její tvář zůstávala nejasná a nezřetelná. Proč jsem jí nemohla vidět? Proč si nemůžu vzpomenout?
„Mami,“ řekla jsem znovu, vstala, cítila jsem stíny uzavírající se dovnitř. „ Musíme jít. Přicházejí.“
„J jako jablko,“ zašeptala máma, opouštěla mě. Křičela jsem a sáhla na ní, ale ona se vytrácela, do tmy. „ K jako krev.“
Něco zaburácelo na dveře.
Prudce jsem se probrala, dveře do mého pokoje ještě řinčely z náhlého úderu. Ve stoje a s bušícím srdcem jsem zírala na dveře. Byla jsem už probuzená, háklivá na kroky a lidi plížící se ke mě, když jsem spala, takže při první ráně jsem málem vyskočila stropem. Při čtvrté jsem trhnutím otevřela dveře, právě když Lucas natahoval pěst k dalšímu zaklepání. Lucas na mě zamrkal. Temný a svalnatý, měl velké ruce a zvědavý dětský obličej, kromě jeho hustého, vážného obočí. Když jsem se poprvé připojila ke skupině, Lucas byl hrozivá, vážná, nesmyslná postava i jako dvanáctiletý. Za ta léta se strach zmenšil, ale respekt ne. Když náš starý vůdce začal být náročný na veškeré daně z jídla – co jsme sesbírali – Lucas zakročil, zmlátil ho na kaši a převzal gang. Od té doby ho nikdo nenapadl.
Byl vždy spravedlivý, přežití bylo jeho prioritou, bez ohledu na pocity. Stejně jako já, sledoval jak naši členové gangu umírají hladem, chladem, nemocí, zraněním, nebo jen zmizí z povrchu země.
Rádi bychom spálili další „přátele“ než to bude nutné.
Lucas musel dělat tvrdá, někdy i nepopulární rozhodnutí a já jsem mu nezáviděla jeho práci, ale všechno, co udělal, bylo proto, aby nás udržel naživu. Zvlášť teď, když je naše skupina tak malá. Méně lidí znamenalo méně krků k živení, ale také to znamenalo méně těl na shánění potravy a chránění před soupeřícími gangy, pokud vůbec někoho napadlo napadnout naše území.
Byli jsme jen my čtyři – já, Rat, Lucas a Stick, ochrana nestačí, pokud se Kyleův gang rozhodne dostat nás pryč. A Lucas to věděl. V poslední době mě mátl. Vždycky jsme byli přátelé, ale minulý rok se jeho zájem o mě změnil. Možná proto, že jsem byla jediná holka ve skupině, možná něco jiného, to jsem nevěděla, a ptát jsem se nechtěla. Loni v létě jsme se políbili, z mé strany nic než zvědavost, ale on chtěl víc a já si nebyla jistá, zda jsem připravena. Neměl s odmítnutím problém, když jsem ho zastavila a řekla jsem, že potřebuji čas abych o tom popřemýšlela, ale teď už to viselo mezi námi, bez řešení, jako velká vlajka. Nebylo to tím, že by Lucas byl ošklivý nebo nežádoucí; já prostě nevím, jestli bych se k někomu chtěla dostat tak blízko. Co kdyby zmizel, tak jako mnozí z našeho druhu? Bolelo by to potom mnohem víc. Lucas byl ještě zamrzlý ve dveřích, široká ramena zaplňovala většinu z rámu. Podívala jsem se přes něj a viděla sluneční světlo proudící rozbitými okny školy, odlévající zubaté skvrny světla nad cementem. Podle pohledu na nebe, bylo brzy odpoledne. Sakra. Spala jsem příliš dlouho. Kde byl Stick a proč mě nevzbudil on?
„Allison.“ Úleva v Lucasově hlase byla hmatatelná. Udělal krok dopředu a překvapil mě tím, že mě stáhl do těsného objetí. Vrátila jsem mu ho, cítila jeho tvrdé svaly na zádech, jeho dech na mé kůži. Zavřela jsem oči, odpočívala jsem u něho, jen na chvíli. Bylo to pěkné, mít někoho, o koho jsem se pro změnu mohla opřít. Odtáhli jsme se od sebe rychle, protože jsme nechtěli, aby nás ostatní viděli. Bylo to ještě nové pro nás oba. „ Allie,“ zabručel Lucas, znělo to rozpačitě. „ Stick mi řekl, že jsi se vrátila. Byla jsi pryč celou noc?“
„Jo.“ Pokřiveně jsem se usmála. „ Zdá se, že se tu děly vzrušující věci potom, co jsem odešla.“
Zamračil se na mě. „ Rat začal všem vyprávět, že jsi byla Přijata. Stick začal vyšilovat. Musel jsem jim oběma říct, aby byli zticha, jinak bych jim dal pěstí.“ Jeho pohled se zostřil, skoro zoufale. „ Kde jsi sakra byla celou noc? Pijavice byli všude v ulicích.“
„Trosky.“
Lucasovi tmavé oči se vyvalily. „ Ty jsi šla mimo Zeď? V noci? Zbláznila jsi se holka? Chceš, aby tě sežrali Zuřivci?“
„Věř mi, nechtěla jsem tam ztvrdnout po západu slunce.“ Zachvěla jsem se při vzpomínce, co se málem stalo v noci v přístřešku. „ Kromě toho, Zuřivci nebo ne, našla jsem něco, co za to všechno stojí.“
„Jo?“ Zvedl silné, plné obočí. „ To musím slyšet.“
„Celý sklep potravin.“ Ušklíbla jsem se, jak obě Lucasova obočí prudce vzrostla. „ Konzervy, balená voda, na co si jen vzpomeneš. Myslím to vážně Lucku – ode zdi ke zdi police plné jídla. A nikdo je nestřeží. Byli bychom v pohodě po několik měsíců, možná celou zimu. Vše, co musíme udělat, je jít ven a sebrat to dřív, než někdo jiný.“
Lucasovi oči zářily. Mohla jsem téměř vidět šrotující kolečka v jeho mozku. Myšlenka jít do trosek byla děsivá jako peklo, ale příslib jídla ho snadno překonala.
„Kde je?“ zeptal se.
„Hned za zónou smrti. Víš, kanalizační trubky, které se vlévají nedaleko staré – „ Zmateně na mě pohlédl a já pokrčila rameny. „ Nedělej si starosti. Dostanu nás tam. Ale měli bychom odejít, dokud je světlo.“
„Teď?“
„Ty chceš čekat na uzamčení?“
Povzdechl si a pokynul hlavou na konec chodby. Sledovala jsem ho ke společenské místnosti. „ Ne, ale bude to riskantní. Dneska je všude spousta hlídek – domácí zvířata a ochránci pročesávali ulice, stále něco hledali. Večer to bude horší, ačkoli.“ Vstoupili jsme do společenské místnosti, kde si Rat hověl v plesnivém křesle a hrál si s nožem, nohy mu vysely přes opěradlo.
„Ach, hej, ztracená čuba se vrátila,“ protáhl. Jeho hlas byl houkající a nosní, jako by jeho nos byl stále plný krve. „ Byli jsme si jistí, že jsi byla Přijata, nebo že máš z podříznutý krk v nějaké temné uličce. Jasně, bylo tu bez tebe pěkně a klidně. Kromě tvého kamaráda, poseroutky, ječícího v rohu.“ Ušklíbl se na mě významně a provokativně. „ Musel jsem mu strčit hlavu do zárubně dvěří, aby přestal kňourat.“
Lucas předstíral že ho ignoruje, i když jsem viděla jeho čelist sevřenou. Měli bychom mít stále naši věc… v tajemství, před ostatními, což znamenalo,že Lucas nemohl ukázat mé zvýhodnění, postavením se na mou obranu. Naštěstí jsem se o sebe mohla postarat.
Usmála jsem se sladce na Rata. „ Jsem si jistá, že ano. Jak to, že ošetřili tvůj rozmlácený nos, mimochodem?“
Ratova nažloutlá tvář zrudla, a zvedl rezavý nůž. „ Proč nepřijdeš sem a nepodíváš se?“
Lucas kopl do zad jeho křesla, až Rat vyjekl. „ Udělej něco užitečného a dojdi pro batohy ze skříně v hale,“ přikázal. „ Allie,“ pokračoval, jak se Rat vytáhl na nohy, mračící se. „ najdi Sticka. Pokud půjdeme teď, budeme potřebovat veškerou pomoc, kterou můžeme dostat.“
„S čím?“ Zeptal se Stick, přicházející do místnosti. Viděl nás tři, jeho oči se rozšířily, a on se přiblížil ke mně. „ Jdeme někam?“
„Ach, tady jsi.“ Usmál se Rat jako pes obnažující své tesáky. „ Jo, měli jsme debatu o tom, jak nemáme dost jídla a že nejslabší článek, který tu nic nedělá, bude krmením pro upíry. A hele, to jsi ty. Nic ve zlém, ne?“
„Ignoruj ho,“ řekla jsem, zaklesnutá očima do Rata na Sticka přikrčeného z dosahu. „ On je osel, jako obvykle.“
„Hej,“ Zvedl ruce Rat. „ Jsem jen upřímný. Nikdo jiný nemá odvahu to říct, tak to udělám.“
„Nemáš co na práci?“ zeptal se ho Lucas varovným hlasem a Rat opustil místnost s lascivním pohybem jazyka směrem ke mně. Naznačila jsem, že mu na oplátku při nejbližší příležitosti rozbiju nos.
Stick se při pohledu na nás dva zamračil. „Co se děje?“ Zeptal se ostražitě. „Lidi, nemluvili jste…“ odmlčel se a podíval na mě. „Ve skutečnosti jste nemluvili o tom, co říkal Rat, že ne? Nejsem žádný ubožák… nebo ano?“
Povzdechla jsem si a užuž mu chtěla říct, aby nebyl hloupý, jenže Lucas promluvil dřív, takže jsem k tomu nedostala příležitost. „No, tak teď máš šanci dokázat, že se mýlí,“ řekl.
„Allison při svém šíleném, nočním putování našla cosi důležitého. Půjdeme si pro to.“
Stisk zamrkal a nervózně se podíval na Rata, který se opět vracel do pokoje se čtyřmi zaprášenými, potrhanými batohy přehozenými přes ramena. „Kam?“
„Ruiny.“ Odpověděla jsem, zatímco Rat v tom okamžiku, nevěřícně a se zděšením v očích, upustil bágly na zem. „Jdeme do rozvalin.“
***
Rozdělili jsme se do dvou týmů, částečně proto, abychom se vyhnuli hlídkám, které se neustále potulovaly Okrajem a částečně i proto, že bych jinak mohla Rata uškrtit, když ho ještě jednou uslyším si stěžovat, že nás vedu nechat se zabít. Ani Stick z toho nebyl nadšený, ale ten zůstával, alespoň po první vlně protestů zticha. Lucas dal nakonec Ratovi na výběr: buď nám pomůže nebo může jít a už se nemusí vracet. Já osobně jsem doufala, že se Rat rozhodne pro to druhé, rozzlobí se a zapřísahá se, že už nás nikdy v životě nechce vidět, jenže on poté, co mě sjel vražedným pohledem, sebral bágly z podlahy a konečně zmlknul.
Předtím, než jsme se rozdělili na dvě skupiny, jsem Lucase nasměrovala ke vchodu do tunelu a zvolili jsme různé trasy, pro případ, že by nás načapala hlídka. Strážci se na pouliční krysy a Neregistrované nedívají zrovna laskavě a protože „neexistujeme“, mohlo by je napadnout, že si s námi mohou dělat, co se jim zlíbí, včetně bití, pokusné střelby na živý cíl a… další. Už jsem toho viděla dost, abych věděla, že je to pravda. To už bylo skoro lepší být chycen hladovým, upírem bez duše; mnozí z nich by pravděpodobně udělali to, že by se napili vaší krve a nechali vás tam umřít. Lidé byli schopni mnohem, mnohem horších věcí.
Do příkopu jsem se dostala se Stickem jako první a sešli jsme do tunelů. Měla jsem u sebe baterku, ale byla spíš jen tak „pro případ“. Nechtěla jsem nás rozmazlovat umělým světlem nebo spíš, co bylo mnohem důležitější, nechtěla jsem si ji celou vyplácat. Skrze mříže nad námi sem pronikalo dostatek slunečních paprsků na to, abychom viděli.
„Rat s Lucasem by si měli raději pospíšit,“ zamumlala jsem, překřížila si ruce a dívala se skrze škvíry nad hlavou. „Máme toho na stěhování celkem dost a moc světla nám nezbývá. Jsem si jistá, že si nechci zopakovat včerejšek.“
„Allie?“
Podívala jsem se na Sticka, který se choulil u zdi s obrovských batohem na svých hubených ramínkách. Tvář měl napjatou strachy a rukama svíral popruhy tak pevně, až mu zbělely klouby. Snažil se být statečný a já na chvilku pocítila bodnutí viny. Stick tmu nenáviděl.
„Myslíš si, že jsem k ničemu?“
„Jsi posedlý tím, co ti řekl Rat?“Odfrkla jsem si a odmávla to. „Ignoruj ho. Je to jen malý, umaštěný hlodavec, který má problém s bezpečností. Lucas ho pravděpodobně stejně brzy vykopne, tak jako tak.“
„Ale on má pravdu.“Stick nakopl kousek odlomeného chodníku, aniž by se mi podíval do očí. „Já jsem tím nejslabším článkem v gangu. Nejsem tak dobrý v krádežích jako Rat ani v boji jako Lucas a ani nemám dost odvahy na to, abych sám vybíral odpadky za Zdí, tak jako ty. K čemu jsem dobrý, když se nedokážu postarat ani sám o sebe?“
Pokrčila jsem rameny, tenhle rozhovor mi byl nepříjemný. „Co chceš, abych řekla?“Zeptala jsem se a zaznělo to ostřeji než jsem zamýšlela. Možná, že to bylo kvůli mému boji s Ratem, možná stále ještě přetrvávalo to napětí z minulé noci. Už jsem ale byla unavená ze všech těch jeho omluv, jak by chtěl, aby bylo všechno jinak. V tomhle světě jsi byl buď silný a nebo mrtvý. Dělal jsi to, co jsi musel, pokud jsi chtěl přežít. A já se dokázala jen stěží postarat o sebe, nemohla jsem se ještě starat o nejistoty druhých. „Nemáš se rád, takový jaký jsi?“Otázala jsem se Sticka, který se po mém nabroušeném tónu stáhnul zpět. „Fajn – potom takový nebuď. Rozjeď to a pošli Rata do prdele. A pokud se tě pokusí zastrašovat, tak mu jednu ubal. Něco udělej a nenechávej to jen tak být.“ Zdálo se, jako by se zhroutil sám do sebe, tak nešťastně vypadal a já si povzdechla. „Nemůžeš být napořád závislý jen na mě,“ řekla jsem měkčeji. „Jo, většinou dáváme pozor jeden na druhého. No jo, Lucas hlásá, že jsme rodina a že všechno děláme společně, ale to je blbost. Myslíš, že by kdokoliv z nich skočil kvůli tobě před upíra?“ Ušklíbla jsem se při té myšlence. „Lucas by byl první ze dveří venku a Rat hned za ním. I já.“ Stick se odvrátil a celý se schoulil. Byla to jeho stará taktika, jak se vyhnout problémům a doufat, že to samo odezní a že mě to jen nenaštve o to víc.
„Vím, že to není to, co bys chtěl slyšet,“ pokračovala jsem nemilosrdně,“ale Bože, Sticku, probuď se! Takhle se věci mají. Dříve nebo později se budeš muset naučit, že tady je každý sám za sebe a že jediná osoba, na kterou se můžeš spolehnout jsi ty sám.“

Neodpověděl mi, jen zůstával zírat dolů na chodník před sebou. Odvrátila jsem se a opřela o stěnu. Neměla jsem strach. Dám mu pár minut a on se zase vrátí do normálu a bude mluvit a chovat se jako by se vůbec nic nestalo. Pokud bych chtěla, aby zůstával s hlavou zabořenou do písku, nechala bych to tak. Jenže já už jsem neměla v úmyslu, vodit ho i nadále za ručičku.
Uteklo několik dlouhých minut a Rat s Lucasem se stále ještě neukázali. Zavrtěla jsem se a skrze mřížku se podívala na nebe. Pospěšte si vy dva. Podnikat něco takového v podvečer mě pěkně znervózňovalo. Tohle jídlo jsem ale chtěla. Už zase jsem měla hlad a představa na všechno to jídlo tam, hned za zdí, byla k zbláznění. Už jsem skoro zapomněla jaké to je, nemít pořád jen hlad. Necítit, jak se vám žaludek svírá tak, že je vám na zvracení, kdybyste ovšem, měli co zvracet. Nemuset jíst šváby a pavouky, jen proto, abyste zůstali naživu. Nebo sdílet ukradenou kůrku chleba se Stickem, protože když se o něj nepostaráte, stočí se někde do klubíčka a umře. Pokud by se nám podařilo získat to jídlo, z ničeho takového bych hodně, hodně dlouho nemusela mít strach. Pokud ovšem Rat s Lucasem vůbec budou schopni dostat své líné zadky sem dolů.
A pak mě napadlo něco úplně jiného, co takovou pouliční krysu jako jsem já ještě nikdy předtím nenapadlo. Pokud by se nám podařilo získat všechno to jídlo, nemusela bych se už o Sticka tolik bát. Lucas by mohl pravděpodobně být o dost šťastnější a nemusel by být tolik vystresovaný a možná, že by i souhlasil s tím, že je naučím číst. Dokonce i Rata bych mohla učit – pokud na to vůbec budu mít žaludek. A zase, neměla jsem ponětí, kam by to mohlo vést, ale každá revoluce musí mít někde začátek.
Upíři si od nás vzali úplně všechno, pomyslela jsem si a vztekle odkopla kamínek do zdi. No, budu se muset ujistit, že si od nich něco vezmeme zase zpátky.
Nejprve tu první věc a tou je přežití.
O pár minut později se konečně objevili Rat s Lucasem. Oba lapali po dechu a Rat na mě házel vražednými pohledy, když spadl ze žebříku, oči plné strachu a nenávisti.
„Co se stalo?“Zeptala jsem se Lucase a přimhouřenýma očima sledovala jak slézá potrubím dolů.
„Narazili jsme na pár mazlíčků, u té rozbité sochy,“ zamumlal, svalil se vedle mě a otřel si pot z čela. „Sledovali nás už pár bloků předtím, ale pak jsme je ztratili v parku. Všichni jsou tam nervózní. Rád bych věděl, co se tam dělo.“
„Tohle je blbost,“ přerušil ho Rat, který těkal očima tunelem sem tam jako by ho to tam mělo zavřít. „Neměli bychom… tam chodit.“
„Mohli bychom se vrátit?“ Zašeptal Stick.
„Ne,“ odsekla jsem. „Pokud to neuděláme teď, kdoví, kdy se nám zase naskytne šance.“
„A jak víme, že nám říká pravdu?“ pokračoval Rat, změnil teď taktiku ve snaze vyděsit mě tak, abych to vzdala.“Celý suterén plný jídla? Ale no tak.“ Ohrnul rty. „Holky nevědí, co tam mají hledat. Možná uviděla pár prázdných plechovek a došla ke špatnému závěru. Možná, že byla příliš vyděšená na to, aby tam šla sama a potřebuje s sebou silného chlapa, aby ji chránil.“
„Jen si mluv ty troubo. Myslím, že jsi legrační, když používáš velká slova.“
„Můžete už držet huby, vy dva.“vyštěkl na nás Lucas a ukázal tak, na čí straně že to je. „Ztrácíme tím jen čas! Alálie, ty víš kudy jít, viď?“ Pokynul mi směrem do tunelu. „Až po tobě.“
Nebe bylo o hodně tmavší, když jsme vylezli z odvodňovacího příkopu ven a opatrně se rozhlíželi. Nad hlavami se nám hromadili břidlicově šedé mraky a zemi osvětlovalo blýskání blesků.
„Schyluje se k bouřce,“ zabručel úplně zbytečně Lucas, protože zároveň s jeho slovy i zahřmělo. Potichu jsem zaklela. V New Covingtonu by déšť naplnil studny a cisterny mimo zóny, ale také by vylákal ven spousty různých věcí. „A zapadá slunce. Musíme to udělat teď.“
„Pojďme,“ řekla jsem a prodrala se plevelem, křovím a až po prsa vysokou travou až na vrchol náspu. Následovali mě, škrábali jsme se příkopem nahoru, až jsme se dostali na okraj a před námi leželi spletité, prázdné ruiny, které vypadaly v hasnoucím světle tiše a hrozivě.
Rat klel a Stick sotva popadal dech až téměř vzdychal.“Tohle nedokážu,“ šeptal a couval zpátky, směrem k příkopu. „Tam jít nemůžu. Musím se vrátit. Nechte mě se vrátit.“
„Já to věděl,“ ušklíbl se Rat. „Zbabělý počůránek. Úplně k ničemu. Nechte ho, ať si utíká zpátky domů, ale o můj podíl jídla se dělit nebude.“
Lucas popadl Sticka za paži dřív, než stihl utéct. „Rat má pravdu. Pokud to uděláš, nečekej, že se s tebou rozdělíme o cokoliv z toho, co přinesem.“
„Mně je to jedno,“ supěl Stick s vytřeštěnýma očima. „Tohle je šílený. Zapadá slunce. Jdete se nechat zabít.“
„Sticku,“ řekla jsem a snažila jsem se ho tím přivést k rozumu, „neznáš cestu zpátky. Chystáš se jít tunely po tmě? Sám?“
Vypadalo to, že mu to došlo. Přestal bojovat s Lucasem a vrhnul ustrašený pohled směrem k temnému vchodu do kanálů. Poklesla mu ramena a prosebně se na mě podíval. „To nechci,“ zašeptal. „Vraťme se zpátky, Allie, prosím. Mám z toho všeho špatný pocit.“
Rat znechuceně zamlaskal a já vzplanula zlostí. „Ne,“ prohlásila jsem rozhodně. „Jdeme dál. Stále ještě je trochu světla. Bez toho jídla se zpátky nevrátíme.“ Podívala jsem se na Sticka s povzbudivým úsměvem. „Počkej, až uvidíš, kolik tam toho je – bude to stát za to.“
Stále ještě vypadal vyděšeně, ale tiše nás následoval, když jsme se rozběhli skrze popraskanou spleť ulic, skákali přes kořeny a proplétali se mezi rezavými auty, abychom unikli přicházející bouři. Rozehnali jsme před námi malé stádo jelenů, tím jak jsme pospíchali dolů ulicí a vylekali hejno vran, které se s křikem polekaně vznesly do vzduchu. Až na to byly jinak ruiny tiché a kolem se rozléhali jen údery našich nohou o beton a naše vlastní, chraplavé dýchání.
Když jsem je vedla přes zarostlá depa loděnic, snesly se na nás první kapky. Ve chvíli, kdy jsme se nahrnuli do malé budovy, už její plechovou střechu zalila hotová povodeň a skrze díry ve střeše na nás lilo jako z konve. Rozsvítila jsem baterku a zatímco jsem lezla po žebříku dolů do sklepa, strachovala jsem se, že až se tam dostaneme, žádné potraviny tam už nebudou. Všechno tam bylo ale přesně tak, jak jsem to zanechala: část police ležela na rozbitá na betonové podlaze a plechovky byly rozházené všude kolem a blýskaly se ve světle baterky.
„Do prdele.“ Rat se protlačil kolem mě a vklopýtal do místnosti. S otevřenými ústy si prohlížel stěny plné konzerv a oči mu hladově zářily.
„Ta mrcha si fakt nedělala srandu. Podívejte se na to.“
„Tohle všechno… je k jídlu?“Zeptal se nesměle Stick a zvedl jednu plechovku. Než jsem mohla odpovědět, šokoval mě Rat divokým, pronikavým smíchem.
„To si piš, že je, ty balíku chcanků!“Popadl plechovku ze Stickových prstů, vypáčil horní víčko a strčil mu ji zpátky. „Čum na to! Řekni, jestli to není ta nejlepší věc, jakou jsi kdy viděl!“ Stisk překvapeně zamrkal a málem tu otevřenou plechovku upustil, ale Rat si toho ani nevšiml. Sebral ze země další dvě plechovky, odtrhl z nich vrchní víčka a začal se v nich hrabat svými špinavými prsty.
„Na tohle fakt nemáme čas,“varovala jsem je, ale už mě neposlouchal ani Lucas, příliš zaneprázdněn odtrháváním víčka z vlastní plechovky. Stisk se na mě omluvně podíval předtím než si nabral plnou hrst fazolí a hltal je se stejnou vervou jako Rat, který už měl celou tvář pokrytou slizkým sajrajtem.
„Lidi!“ Zkusila jsem to znovu. „Nemůžeme tu zůstat a cpát se celou noc. Už nemáme čas.“ Ale oni byli k mým argumentům hluší, opilí tím obrovským množstvím jídla a vyhlídkou na naplnění vlastních žaludků. Přesně tohle vás být Neregistrovaný naučí: když najdete jídlo, snězte ho tolik, kolik jen můžete, protože nikdy nevíte, kdy se dostanete k tomu dalšímu. A přesto jediné, nač jsem dokázala myslet bylo, že tu vykrmují sami sebe pro ty, kteří nás chtějí sníst.
Venku zatím bouře nabírala na síle, otřásala stěnami domku a skrze padací dveře začala prosakovat voda. Úplně se setmělo, nastupující stmívání skrylo za mraky i ten poslední kousek slunce, který ještě zbyl. S přimhouřenýma očima jsem se podívala vrchní příčky žebříku. Mezerami mezi laťkami v nastávající tmě nebylo téměř vidět, já ale měla pocit, jako by se za zdmi domku cosi pohybovalo. Klidně to mohla být větev, zmítající se ve větru a nebo jen moje představivost.
Zhasla jsem baterku. Místnost se ponořila do tmy. Stick překvapeně vyjeknul a pak nastalo ticho, ve kterém si všichni uvědomili, co se děje.
„Něco tam venku je,“ řekla jsem do ticha, velmi dobře si vědoma svého zrychleného tepu. A jen na moment přemýšlela o tom, proč jen jsem byla tak hloupá a všechny je sem vzala. Stick měl pravdu. Tohle byla obrovská chyba. Teď ve tmě, s deštěm bušícím z venku na stěny domku, se ta hromada jídla nezdála až tak důležitá, abychom kvůli ní zemřeli. „Musíme se odsud dostat, hned.“
„Zabalte to,“ zachraptěl Lucas, a rozpačitě si hřbetem ruky otíral pusu. Střelila jsem po něm pohledem, i když v té tmě bylo těžké ho zahlédnout, ale můj výraz vidět musel. „Neodejdeme s prázdnýma rukama,“ řekl,“ ale udělejme to co nejrychleji to půjde. Vezměte tolik plechovek, kolik poberete, ale aby vás to nezpomalovalo. Stejně to nepobereme najednou.“ Chtěla jsem něco říct, on mě ale přerušil prudkým gestem.“Hejbněte sebou lidi!“
Rat a Stick bez protestů poklekli a jali se cpát plechovky do báglů, tak tiše jak jen dovedli. Po chvíli jsem rozepnula batoh i já a přidala se k nim. Několik minut se pak ozýval jen zvuk rukou potýkajících se s plechovkami, jejich kovové cinkání, jak o sebe narážely a bubnování deště na střeše nad námi.
Slyšela jsem jen Stickovo vyděšené funění a Ratovy příležitostné nadávky, během spěšného házení plechovek do batohu. Během práce jsem nikomu nic neříkala, jen jsem vzhlédla v okamžiku, když jsem naplnila batoh. Zapnula jsem ho, potěžkala na ramenou a trhla sebou, jak byl těžký. Mohlo by mě to trošku zpomalit, ale Lucas měl pravdu, nešli jsme tak daleko, abychom odešli s prázdnýma rukama.
„Všichni připraveni?“Zeptal se drsným hlasem Lucas a v té tmě to znělo tlumeně a slabě. Rozhlédla jsem se kolem sebe, Rat se Stickem už měli zabaleno a vstávali, Stick pod tíhou svého napůl plného batohu mírně sténal. „Potom odsud padáme. Allie, veď nás.“

Opustili jsme suterén a vylezli po žebříku nahoru do poničené boudy. Voda, hnaná bouří, tekla ze střechy proudem a máčela tak všechno kolem. Kdesi v temnotě odkapávala voda na kovový kbelík s rytmickým kap-kap. Znělo to stejně jako údery mého srdce, rychle a zběsile. Poryv větru se skřípotem rozrazil pootevřené dveře a práskl s nimi o zeď budovy. Za dveřním rámem bylo vidět jen rozmazané obrysy zřícenin.
Ztěžka jsem polkla a vykročila ven do deště.
Během vteřiny jsem byla promočená, voda mi vklouzla za krk a přilepila mi vlasy k hlavě. Zachvěla jsem se, nahrbila a brodila se vysokou, mokrou trávou. Za sebou jsem slyšela ostatní, jak mě následují a prodírají se skrze plevel. Nad hlavami nám létaly blesky a na zlomek sekundy osvětlovaly ostrým, bílým světlem řady zničených domů po obou stranách ulice, jen aby se pak opět ponořilly do černočerné tmy.
Zaburácel hrom. Jakmile ten rachot odezněl, měla jsem pocit, že slyším po své levici ještě jakýsi jiný zvuk. Slabý šelest, který rozhodně nepocházel od mých přátel, kteří se plahočili za mnou.
Něco se mi v trávě otřelo o džíny, cosi tvrdého a špičatého. Ucukla jsem a rozsvítila baterku, abych si na to posvítila a zjistila jsem, za co jsem se v té tmě zachytla.
Bylo to kopyto, malý pazneht na zadní noze, která vedla k mrtvé, vykuchané lani, ležící tam na boku v trávě. Měla potrhaný žaludek a střeva se jí vyhřezla z těla jako klubko růžových háďat. Skleněné, tmavé oči slepě zíraly do deště.
„Allie?“Zašeptal Lucas, který šel za mnou. „Co se děje – ach, sakra!“
Posvítila jsem kolem sebe a nadechovala se, abych varovala ostatní. Cosi bledého a příšerného se zvedlo z trávy za Ratem, samá končetina a drápy, s lesknoucími se zuby. Než si stačil uvědomit, co se to děje, strhlo ho to k zemi. Neměla jsem ani čas zakřičet, předtím než s vyjeknutím zmizel v trávě a temnotě kolem.
Pak začal řvát.
Nezastavovali jsme se. Neztráceli jsme dech řvaním. Tráva kolem nás se začala hýbat, zběsile šustila, jak se k nám přibližovali, zatímco my utíkali. Ratův zoufalý křik za námi náhle utichl, ale my se neohlíželi.
Dostala jsem se až k plotu u loděnic, přeskočila ho a vratce přistála na zemi, protože mě váha batohu strhla s sebou. Lucas mi byl v patách a musel použít obě ruce, aby se dostal přes vrchol. Stick se vyškrábal nahoru a přepadl na špinavou zem na druhé straně, rychle se ale vyškrábal na nohy a rychle mě následoval. Utíkali jsme.
„Allie!“
Lucasův výkřik mě donutil ohlédnout. Batoh se mu zachytil o ostny na hranách plotu a on se od nich snažil zuřivě odtrhnout, rozšířené oči plné šílenství. Ohlédla jsem se po Stickovi, který upaloval do tmy a zaklela.
„Sundej si ten zatracený batoh!“Zakřičela jsem a kráčela směrem k Lucasovi, jenže můj hlas zanikl v burácení hromu a Lucas dál, celý vyděšený, trhal batohem, aby se uvolnil. „Lucasi, pust už ten batoh! Vypadni tam odtud!“
Tváří mu projelo porozumění. Pokrčil ramena, aby se dostal z popruhů, právě ve chvíli kdy se skrze plot protáhla dlouhá, bílá ruka chytila ho za triko a přitáhla zpátky k plotu. Lucas vykřikl, škubal sebou, zmítal se a snažil se všelijak osvobodit, jenže se objevil další dráp, který se mu zasekl do krku a jeho řev se změnil v bublání. Zvedl se mi žaludek. Dívala jsem se, celá omámená, jak kopajícího a kvílejícího Lucase vlečou zpátky přes plot a jak na druhé straně mizí pod bledou masou kreatur. Jeho řev netrval tak dlouho jako Ratův a já už v té chvíli utíkala za Stickem a ignoroval svůj bouřící se žaludek a neodvažovala se ani ohlédnout.
Jen stěží jsem rozeznávala v dálce rozeznávala Stickovu vytáhlou siluetu, běžícího prostředkem ulice a proplétajícího se mezi auty. Sundala jsem si batoh a následovala ho, s pocitem, že jsem tady uprostřed příliš na ráně. Déšť pomalu ustával a hlavní nápor bouře se přesunul směrem k městu. Přes padající déšť jsem slyšela, jak mu při každém kroku řinčí plechovky v batohu na zádech. Zpanikařil tak, že ani nepomyslel na to, že by si mohl sundat batoh. Utíkala jsem za ním a bylo mi jasné, že tohle tempo nemůže dlouho vydržet.
O dva bloky později jsem ho našla, jak se opírá o rezavý vrak převráceného auta, hned vedle stromu, který vyrůstal z chodníku. Dýchal tak prudce, že nemohl ani mluvit. Zhroutila jsem se vedle něj, těžce popadala dech a myslí mi pořád dokolečka zněly výkřiky Rata a Lucase a neustále se mi vracelo, jak umřeli.
„Lucas?“ Stickův hlas byl tak tichý, že jsem ho sotva slyšela.
„Mrtvý.“ Můj hlas zněl jako by patřil někomu jinému. Zdálo se mi, že nemůže být pravda, že jsem ho ztratila. Žaludek jsem měla až v krku a musela jsem rychle polykat, abych se nepozvracela. „Je mrtvý,“ zašeptala jsem znovu. „Zuřivci ho dostali.“
„Ach Bože,“ Stick si zakryl pusu dlaní. „Ach Bože, ach Bože, ach Bože!“
„Hej,“ luskla jsem prsty, abych ho zastavila dřív, než se z toho zblázní. „Nech toho. Musíme si uchovat zdravý rozum, alespoň než se odsud dostaneme, jasný?“ Pak bude dost času na prolévání slz a truchlení po těch, které jsme ztratili. Nyní ale nejdůležitější bylo vymyslet, jak se odsud dostat živí.
Stick přikývl, ačkoli oči se mu stále ještě leskly a byl celý vyděšený. „Kam teď půjdeme?“
Začala jsem se rozhlížet kolem, abych se zorientovala, ale najednou jsem si všimla něčeho, při čem mi tuhla krev v žilách. „Sticku,“ řekla jsem tiše a prohlížela si jeho nohu,“co se stalo?“
Z kolene mu prýštila krev a prosakovala skrze tenkou látku kalhot. „Ach,“ řekl Stick jako by si toho sám všiml teprve teď. „Musel jsem se pořezat, když jsem spadl z toho plotu. Není to moc hluboké…“Zarazil se, když si všiml, jak se tvářím. „Proč?“
Pomalu jsem vstala, opatrně, v ústech úplně vyprahlo. „Krev,“ zašeptala jsem a začala couvat. „Zuřivci dokáží vycítit krev, když jsou dostatečně blízko. Musíme jít t –.“
Cosi se zavytím vyskočilo na střechu vozu, zaútočilo přesně na to místo, kde jsem ještě před chvílí stála a svými drápy trhalo kov. Stick zařval a vrhnul se stranou a rozeběhl se schovat za mě, když v tom ta věc na střeše auta začala děsivě kvílet a podívala se přímo na nás.
Nejstrašnější na tom bylo, že tohle kdysi bylo také lidskou bytostí. Stále ještě to mělo zbytky lidské tváře a vyzáblé tělo, ačkoli kůži už to mělo skoro čistě bílou a ta tomu obepínala kosti tak těsně, že to spíš připomínalo kostru a ne člověka. Cáry, které na tom visely, byly kdysi oblečením a vlasy to mělo zapletené a zacuchané. Místo očí bílé koule, bez náznaku duhovek a nebo zorniček, jen prázdné, mrtvě bílé. Seskočilo to z auta a zasyčelo to na nás, čímž odhalilo plnou pusu špičatých zubů a dva z tesáků to mělo prodloužené ven jako had.
Stick, schovaný za mnou nesmyslně kňoural, měkce a přidušeně a já zachytila ostrý, čpavý pach moči. S bušícím srdcem jsem se od něj trochu odtáhla a Zuřivec mě sledovat svým bílým pohledem a pak se odvrátil zpátky ke Stickovi. Rozšířilo se tomu chřípí a z jeho čelistí kapala krvavá pěna v momentě, kdy udělal krok směrem k nám.
Stick hrůzou zamrzl na jednom místě a díval se na Zuřivce jako myš zahnaná hadem do kouta. Nemám tušení, proč jsem pak udělala to, co jsem udělala. Ale má ruka sáhla do kapsy a vytáhla tam odsud nůž. Otevřela jsem ho, sevřela v dlani jeho ostří a než jsem si to stačila rozmyslet, rozřízla si dlaň.
„Hej!“ Zakřičela jsem a Zuřivec po mě střelil svým strašlivým pohledem s chvějícím se chřípím. „Tak je to správné,“ pokračovala jsem a couvala, zatímco mě následoval a skákal z auta na auto, stejně tak lehce jako by se jen procházel.“Dívej se na mě, ne na něj, Sticku,“ volala jsem na něj, aniž bych Zuřivce jen na okamžik spustila z očí a udržovala mezi ním a mnou rozestup jednoho auta,“vypadni odsud. Najdi vchod do tunelů – dovedou tě zpátky do města. Posloucháš mě?“
Žádná odpověď. Střelila jsem po něm pohledem a viděla, že stále ještě stojí jako v tranzu na tom tom samém místě s očima přilepenýma k Zuřivci, který mě pronásledoval. „Sticku!“ Zasyčela jsem vztekle, ale ani se nehnul. „Krucinál, ty zasraný zbabělče! Okamžitě odsud vypadni!“
S děsivým výkřikem, který se ani trochu nepodobal lidskému, Zuřivec vyrazil.
Běžela jsem se schovat za náklaďák a za sebou slyšela, jak drápy Zuřivce, který mě pronásledoval, skřípou o rezavý kov. Uhnula jsem a proplétala se mezi auty, kterými ta ulice byla celé poseta, abych tak mezi sebou a Zuřivcem, který mě pronásledoval, udržovala dostatečný odstup a ohlížela se zpět ve snaze odhadnout, jak moc už se přiblížil. Vrčel na mě a syčel přes auta s prázdnýma očima plnýma šílenství a hladu a drápy zanechával bílé škrábance ve rzi.
Schovala jsem se za dalším autem a zběsile se rozhlížela po jakékoliv zbrani. Tyč, větev, cokoliv, co bych mohla použít jako kyj. Zuřivec za mnou zařval a znělo to děsivě blízko. V momentě, když jsem se shýbla,abych popadla kus obrubníku z rozbitého chodníku, zahlédla jsem koutkem oka se mihnout bledý stín, rychle jsem se otočila a vší silou se rozmáchla.
Zubatý beton Zuřivce zasáhl přímo do spánku, přesně v tom okamžiku, kdy vyrazil mým směrem a jeho drápy se mi zasekli jen pár centimetrů od obličeje. Zaslechla jsem, jak pod kamenem cosi křuplo, odrazila jsem to stvoření stranou a mrštila jím o dveře auta. Zuřivec se zhroutil na chodník, pokoušel se vstát, ale já opět zvedla kámen a mlátila ho jím do hlavy. Jednou, dvakrát a zase. Zuřivec řval a trhal sebou, jeho končetiny sebou párkrát zaškubaly a nakonec se zhroutil na chodník. Pod jeho hlavou, se objevila tmavá louže a pomalu se rozlévala po okolí.
Se zachvěním jsem upustila kámen a zhroutila se na okraj chodníku. Ruce i kolena se mi třásly a srdce dělalo všechno proto, aby se mi probilo skrze žebra ven. Zuřivec vypadal mrtvý ještě menší než zaživa se všemi těmi jako křehkými údy a trčícími kostmi. Jeho tvář ale i nadále zůstávala strašná a děsivá, s tesáky zamrzlými v hrůzném šklebu a s bezduchýma bílýma očima zírajícíma na mě.
A pak se za mnou ozvalo zasyčení a mé srdce se zastavilo podruhé.
Pomalu jsem se otáčela, zatímco zpoza auta vyklouzl další Zuřivec s pažemi a ústy potřísněnými čímsi temně rudým. V jednom z pařátů svíral větev… až na to, že ta větev měla pět prstů a byli k ní přilepeny otrhané zbytky trika. Když mě spatřil, položil Zuřivec zbytky paže na chodník a začal se plížit vpřed.
A další Zuřivec ho následoval. Další vyskočil se zasyčením na střechu auta. Otočila jsem se a spatřila další dva, jak se plazí zpoza náklaďáku s pohledem svých bledých, mrtvých očí přišpendleným na mě. Bylo jich pět. Ze všech stran. A já byla uprostřed. Samotná.
Všechno kolem bylo najednou velmi tiché. Jediné, co jsem slyšela, byl můj puls, jehož řev mi naplňoval uši a mé přerývavé dýchání. Rozhlédla jsem se kolem, po bledých, rozběsněných Zuřivcích, kteří byli všude kolem ani ne deset metrů ode mě a na okamžik jsem byla úplně klidná. Tak takovéhle to bylo, to vědomí, že za několik sekund umřete a nikde není nikdo, kdo by vás mohl zachránit.
V tom krátkém okamžiku mezi životem a smrtí jsem se podívala mezi auta a uviděla postavu, černou siluetu proti dešti, kráčející mým směrem.
V jeho rukou cosi jasně zablýsklo, jenže pak mým zorným polem prošel Zuřivec a to něco bylo pryč.
Můj instinkt přežít mě donutil vykopnout a pak jsem se rozeběhla.
Cosi mě zezadu tvrdě praštilo a přes krk a záda se mi rozlilo teplo, ačkoliv jsem necítila vůbec žádnou bolest. Ten zásah mě srazil dopředu, klopýtla jsem a upadla na kolena.
Ta tíha, která na mě přistála, ječela a trhala mě a já cítila, jak se mi po ramenou rozlévají žhavé stružky bolesti. Vykřikla jsem, převrátila se a pomocí nohou ho od sebe odstrčila, před mýma očima se ale hned objevilo další bledé stvoření a jediné, co jsem viděla ve chvíli kdy na ně zaútočil, byla jeho tvář, zuby a prázdné, mrtvé oči. Natáhla jsem ruce před sebe a chytila ho za tvář, abych ty zuby udržela dostatečně daleko od mého obličeje. Zavrčel a zabořil mi tesáky do zápěstí a žvýkal a trhal, já už ale bolest skoro necítila. Jediné, nač jsem dokázala myslet, bylo to, že ty zuby musím udržet od svého krku, i když jsem věděla, že mi svými pařáty rozsápává hruď a žaludek – přesto jsem se ho musela udržet dál od mého krku.
A pak se přiblížili i ostatní a ječeli a trhali. A poslední věc, kterou si pamatuji, než mě rudá mlha odnesla konečně do bezvědomí, byl záblesk čehosi světlého a to, jak Zuřivcovo tělo najednou kleslo na mou hruď, i když jeho hlava nepřestávala ohlodávat mé zápěstí.
A pak už nebylo nic.
***
Když jsem se probudila, věděla jsem, že jsem se ocitla v pekle. Celé mé tělo bylo v jednom ohni a nebo jsem to alespoň tak cítila, protože po plamenech nebylo ani památky. Byla tma a z nebe se snášel lehký deštík, což mi na peklo přišlo dost podivné. Pak se nade mnou objevila temná postava, oči černé jako uhel se zabodly do mých a já věděla, že ho znám od… odkudsi. Nepotkala jsem se s ním už předtím v…?
„Slyšíš mě?“Jeho hlas mi byl až příliš povědomý, tichý a klidný. Otevřela jsem ústa k odpovědi, ale uniklo mi jen chrčivé zabublání. Co se to se mnou stalo? Měla jsem pocit, jako bych měla ústa i krk ucpaná teplým blátem.
„Nepokoušej se mluvit.“ Konejšivý hlas prolomil mou bolest a zmatek. „Poslouchej mě, člověče. Umíráš. Škoda, kterou na tvém těle způsobili Zuřivci, je příliš velká. Máš jen pár minut, než opustíš tento svět.“ Naklonil se blíž a díval se na mě pronikavým pohledem. „Rozumíš, co ti říkám?“
Jen taktak. Hlavu jsem měla těžkou a všechno kolem bylo tak mlhavé a neskutečné. Ta bolest tu stále byla, ale přišlo mi, že už je jen vzdálená jako bych už nebyla spojená se svým vlastním tělem. Snažila jsem se zvednout hlavu, abych zjistila rozsah svých poranění, ale cizinec mi položil ruku na rameno a zastavil mě. „Ne,“ řekl a jemně mě zatlačil zpět. „Nedívej se. Bude lepší, když to neuvidíš. Jen chci, abys věděla, že ať už si vybereš cokoliv, dnes umřeš. Nicméně, jakým způsobem chceš umřít, záleží jen na tobě.“
„Co-?“ Přidusila jsem se tím teplým mokrem a vyplivla ho ven, abych si pročistila krk. „Co tím myslíš?“Zasípala jsem a můj vlastní hlas zněl mým uších hrozně. Cizinec mě bezvýrazně pozoroval.
„Dávám ti na výběr,“ řekl. „Viděl jsem, jak jsi odtáhla Zuřivce pryč, jen proto, abys zachránila svého kamaráda. Viděl jsem, jak bojuješ o život ve chvíli, kdy by to ostatní už vzdali a odevzdaně leželi a čekali na smrt. Vidím ten… potenciál.
Mohu ukončit tvou bolest,“ pokračoval a odhrnul mi pramen vlasů z očí. „Mohu ti z té smrtelné smyčky nabídnout vysvobození a zároveň ti mohu slíbit, že věčnost nestrávíš jako jedna z nich.“ Kývl k bledému, zhroucenému tělu, ležícího jen pár metrů od nás.“Přinejmenším ti to mohu udělat mnohem klidnější.“
„Nebo?“ Zašeptala jsem. Povzdechl si.
„Nebo… z tebe mohu udělat jednu z nás. Mohu tě přivést až na okraj smrti a pak ti dát napít své krve, takže až umřeš, znovu se probudíš… a budeš nesmrtelná. Upír. Bude to úplně jiný život a je dost možné, že jím budeš i trpět. Možná, že bys raději zemřela s neporušenou duší, než existovat navždy, ale bez ní. Ale volba a způsob tvé smrti je jen a jen na tobě.“
Ležela jsem tam, snažila se popadnout dech a mé myšlenky kroužily v kruhu. Umírám. Já umírám a tenhle cizinec – tenhle upír – mi z toho nabízí cestu ven.
Umřít jako člověk a nebo se stát pijavicí. Ať tak, či onak, vybrat si mohu jen smrt, protože upíři už mrtví jsou, jen mají tu drzost, udržovat se živí – chodící mrtvoly, které se živí lidmi, jen proto, aby přežily.
Nenáviděla jsem upíry; všechno na nich – jejich města, jejich mazlíčky, jejich dominanci nad lidskou rasou – pohrdala jsem jimi celou svou lidskou bytostí. Vzali mi všechno, všechno to, co bylo důležité. Nikdy jim neodpustím, kvůli tomu, co jsem ztratila.

A byla jsem tak blízko, tak blízko tomu, něco změnit. Možná, udělat něco úplně odlišného, na tomhle hloupém, vyšinutém světe. Chtěla jsem vědět, jaké to je, nežít jen podle upířích pravidel, nemít pořád hlad, neuzavírat se před každým, jen pro ten strach, že vám umře před očima. Takový svět už tu jednou byl. Kdybych tak jen dokázala, aby si to uvědomili i ostatní… ale tahle možnost už tu nebyla. Můj svět zůstane takový, jaký byl vždycky: temný, plný krve a beznaděje. Upíři budou vždy vládnout a já na tom nic nezměním.
Byla tu ale ještě jedna možnost. Ta druhá… opravdu zemřít.
„Dochází ti čas, človíčku.“
Přála bych si, abych dokázala říct, že raději zemřu, než se stát pijavicí. Přála bych si mít odvahu a sílu, abych se mohla držet svého přesvědčení. Ve skutečnosti ale, když jsem tu teď stála tváří v tvář smrti, s velkou neznámou, co bude pak, můj pud sebezáchovy se divoce sápal po záchranném kruhu, který mi byl nabízen. Nechtěla jsem umřít. I když to znamenalo, že se stanu něčím, co jsem vždycky tak strašně nenáviděla, má povaha byla vždy na prvním místě a vždycky vše přežila.
Ten cizinec, ten upír, stále ještě klečel vedle mě a čekal na mou odpověď. Podívala jsem se do těch jeho tmavých očí a učinila své rozhodnutí.
„Já chci… žít.“
Cizinec přikývl. Nezeptal se, jestli jsem si jistá. Jen se přisunul blíž a vsunul ruce pod moje tělo. „Tohle bude bolet,“ varoval mě a zvedl do náručí.
Ačkoli byl něžný, zalapala jsem po dechu, když mým polámaným, pokousaným tělem projela bolest odshora dolů a vykřikla jsem, když si mě ten upír přivinul k hrudi. Sklonil hlavu, dostatečně blízko na to, abych viděla jeho bledou pokožku a kruhy pod očima.
„Jen abys věděla,“ řekl mi tiše,“ i když tě teď proměním, pořád je tu ta možnost, že se probudíš jako Zuřivec. Pokud se tak stane, navždy tě zničím. Ale neopustím tě,“ slíbil mi ještě tišeji. „Zůstanu tu s tebou dokud proměna, ať už na cokoliv, nebude kompletní.“
Dokázala jsem jen přikývnout. Pak už jsem jen viděla, jak se upírovy rty rozevírají a tesáky mu rostou a prodlužují a zaostřují se. Vůbec se nepodobali zubům Zuřivců, zubatých a nerovných jako kusy rozbitého skla. Upírovy tesáky byli jako chirurgické nástroje, přesné a nebezpečné, téměř elegantní. Byla jsem překvapená.
I když jsem žila tak blízko pijavic, až dosud jsem nikdy upíří vražedné nástroje neviděla.
Můj pulz tepal a já si všimla, jak sebou upíří nozdry zacukaly, téměř jako by cítil krev, proudící v mých žilách, přímo pod kůží. I oči se mu proměnily, byly ještě temnější, zorničky se mu roztáhly tak, že mu z očí úplně zmizelo bělmo. Dříve, než jsem se stihla vyděsit nebo změnit názor, jedním dlouhým plavým pohybem sklonil hlavu a zabořil se mi těmi dlouhými, lesklými tesáky do krku.
Zalapala jsem po dechu, prohnula se v zádech a ruce mu zaťala do košile. Nemohla jsem se ani pohnout a ani promluvit. Mé tělo zaplavila bolest, radost a teplo a kolovala mými žilami. Kdysi mi kdosi vyprávěl, že upíří zuby obsahují jakési narkotikum, uklidňující prostředek; což bylo, myslím, tím důvodem, proč když jste měli v krku zakousnuté dva řezáky, nezpůsobovalo vám to zas až takové utrpení, jak by si člověk myslel. Samozřejmě, že to byla jen spekulace. Možná pro to nebylo žádné vědecké vysvětlení.
Možná že prostě kousnutí od upíra vyvolávalo tento pocit: agónii a potěšení, obojí ve stejnou dobu.
Cítila jsem, jak se sytí a jak mi krev mizí z žil alarmující rychlostí. Cítila jsem se ospalá a otupělá a svět kolem se začal rozmazávat. Najednou mě upít pustil, zvedl ruku k ústům a zuby rozřízl své zápěstí. Omámeně jsem ho sledovala, skoro v bezvědomí, jak přikládá svou ruku s mým ústům. Po jazyku se mi rozlila hustá, horká krev a mně se udělalo zle a snažila jsem se odtáhnout. Ale ruka tisknoucí se mi k ústům byla jako neprostupná zeď.
„Napij se,“ přikazoval mi hlas, tichý a přísný a já to udělala a přemýšlela jsem nad tím, kdy se mi to vrátí zpátky. Nevrátilo se. Cítila jsem, jak mi krev klouže krkem a propaluje si cestu až dolů do žaludku. Ruka se ani nehnula a horká tekutina mi proudem vtékala do úst. Teprve až když jsem třikrát, čtyřikrát polkla, odtáhl zápěstí a položil mě zpátky na zem. Chodník byl pro má záda najednou studený a tvrdý.
„Nevím, jestli jsem k tobě dostal včas,“ zašeptal si spíše sám pro sebe.“ Musíme počkat a uvidíme, co to s tebou udělá. A co se z tebe stane.“
„Co… co se stane teď?“ Byla jsem skoro v bezvědomí a měla co dělat, abych to vůbec vyslovila. Ospale jsem se na něj dívala, zatímco bolest ustupovala ve vzdáleném pulzování, které jakoby patřilo někomu jinému. Na okrajích mého vidění se ke mně přibližovala temnota jako miliony mravenců.
„Nyní človíčku,“ řekl upír a položil mi dlaň na čelo. „Nyní zemřeš. A já doufám, že se na té druhé straně opět potkáme.“
Pak se mi zavřely oči, snesla se na mě temnota a já, ležící v dešti, v chladném objetí bezejmenného upíra, opustila svět živých.


1 komentář:

  1. Díííky :D :) mooc sem se na to těšila :)

    OdpovědětVymazat