středa 30. ledna 2013

26. kapitola


Cestou zpět se s obavami přibližovala k domu Channingů. Jeden skok z ní těžko udělá experta, a ona neměla chuť na další konfrontaci s přízraky. Slunce už dávno zapadlo, a ačkoli si nebyla jistá časem, věděla, že musí být kolem deváté hodiny. Nemohla si dovolit mít zpoždění.
Její obavy byly naštěstí neopodstatněné. Cestovala od lampy u Galizura do další o blok dál za domem Channingových úplně bez poblémů, a objevila se přímo vedle mladého páru procházejícího po ulici. Podívali se na ni s překvapením a Helen přešla na chodník a pokračovala dál po ulici, jako by tam byla celou tu dobu. Nepochybně si říkali, že si jí předtím nevšimli.

Helen byla téměř u domu, když si uvědomila svou chybu. Ve své dychtivosti uniknout si nenaplánovala cestu zpět. Jak se přibližovala k impozantní a strohé kamenné fasádě, vzhlédla k místu, odkud se večer spustila. Bylo to příliš vysoko, než aby vyšplhala zpět. Ve skutečnosti při pohledu na tu výšku téměř pochybovala o své příčetnosti, že ji vůbec napadlo skočit...
 Na okamžik stála ve stínu a zvažovala své možnosti. Neměla klíč a zaklepat prostě nemohla. Darius a Griffin by jí samozřejmě otevřeli, ale pak by musela vysvětlit, proč vlastně odešla.
A pokud by musela vysvětlovat, musela by také vysvětlit, jak věděla o psech.
Dívala se na řadu přízemních oken, zadoufala, že by některé z nich mohlo být otevřené. Věděla, že je to nepravděpodobné, ale měla jen málo jiných možností; začala kroužit kolem domu s pohledem upřeným na okna.
Prošla okolo domu bez úspěchu a chystala se prozkoumat zadní část, když si povšimla proužku zlatého světla vycházejícího rámem dveří v kuchyni.  Zrychlila kroky a zjistila, že jsou pootevřené. Podívala se dolů a uviděla téměř prázdnou misku smetany na zápraží.
Zatlačila na ně a dveře se tiše otevřely, poklouzla dovnitř a opatrně je za sebou zavřela. Prošla kuchyní a zamířila chodbou ke světlu vycházejícímu z knihovny.
Ze začátku si myslela, že je místnost prázdná. Nedávno rozdmýchaný oheň praskal v krbu, ale jinak neviděla žádné známky života. Pak uslyšela slabé broukání, otočila se, a uviděla Griffina, jak spí na pohovce s černobílou kožešinovou koulí na hrudi. Opatrně se k němu sklonila a nemohla se ubránit úsměvu. Po dnech, kdy viděla Griffinovu tvář napjatou starostmi, bylo překvapující vidět ho v klidu s výrazem naprosté spokojenosti, jak spí s kočičkou stulenou na hrudi. Natáhla se, aby pohladila jemnou srst mezi jejíma ušima.
„Takže ty jsi ten vetřelec,“ zašeptala.
Griffin otevřel oči při zvuku jejího hlasu. Na moment byl chycen mezi spánkem a bděním a naprosto uvolněný. Pak se mu objevila starostlivá rýha mezi obočím.
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se. „Co se děje?“
Helen se usmála a z náhlého popudu se natáhla po zatoulaném pramenu vlasů na jeho čele. „Nic. Je téměř devět hodin. Jak dlouho jsi spal?“
„Nemám ponětí.“  Zívl a všiml si kotěte na hrudi. „Jak se…“
„Našla jsem zadní dveře pootevřené. Někdo je musel nechat nedovřené.Takový malý inteligentní tvoreček."
Naklonila se, políbila kotě na hebkou hlavičku a sundala ho z Griffinovy hrudi. Natáhl se po její ruce a zadžel ji.
„A co já?“ zeptal se a jeho oči se vpalovaly do jejích.
„Co ty?“
„Nejsem dost inteligentní , abych dostal pusu?“ Jeho hlas byl drsný.
Obdařila ho plachým úsměvem. „Jsi víc než dostatečně inteligentní , Griffine Channingu.“
Naklonila se k němu a položila svá ústa na jeho. Jeho rty byly horké a jemné. Horko se rozlilo mezi nimi a rostlo v jejím těle do chvíle, než kotě svým mňoukáním jemně zaprotestovalo.
Smích otřásal Griffinovým tělem. Cítila jeho vibrace na kůži.
„No, no.“
Slova ozývající se od dveří ji polekala. Rychle se posadila a kotě skočilo na zem a zmizelo za  pohovkou v jediném plynulém pohybu.
Darius vešel do místnosti. „Našel jsem pro tebe srp, Helen.“ Natáhl ruku. „Je starý, ale měl by splnit práci, kterou budeš potřebovat.“
Panika svírala Helen hrdlo. Neměla ponětí, jak vysvětlit Dariovi a Griffinovi srp své babičky.
„No?“ Darius byl nyní netrpělivý. „Vezmi si to.“
„Já… uh… Nepotřebuju ho,“ řekla a zoufale hledala ve své hlavě logické vysvětlení pro zbraň ve svém držení.
Darius se zhluboka nadechl. „Chceš srp, nebo nechceš srp. Tak co?“
„Galizur mi jeden poslal.“ Zvedla zářící zbraň z kabelky. „Tenhle.“
„Galizur?“ Griffin zavrtěl hlavou vedle ní, ospalý výraz byl z jeho tváře pryč, jako by tam nikdy nebyl.
Helen přikývla. „Přišlo to s lístkem, který říkal, že měl pocit, že to možná budu potřebovat.“  Lež vycházela plynule přes její jazyk. Neměla čas si to líp promyslet. „Byl mé babičky.“
Dariovy oči klesly na zbraň v její ruce. „Mohu?“
Opatrně mu ho podala a srdce měla až v krku.
Studoval ho chvíli zvenčí a pak ho se zařinčením otevřel. V jeho očích byl strach . „Tohle bylo tvé babičky?“
„Podle Galizura,“ řekla.
Darius nadzvedl obočí a hvízdl. „Tvá babička musela být úžasná žena.“
Helenin pohled klesl zpět ke zbrani. „Proč?“
„Není to obyčejný srp,“ řekl Griffin. „Je starý. O dost starší, než jakýkoliv, který jsem kdy viděl.“
Pokrčila rameny. „Takže?“
„Byl vytvořen tradičním způsobem, staršími. Bude silnější než novější verze. Musel být ve tvé rodině po staletí,“ řekl Darius. Setkal se s jejíma očima a opatrně jí podával srp, tak jako ona jemu. „Máš štěstí, že ho máš.“
V jeho hlase byl nový respekt. Bylo jí jedno, že to způsobila zbraň její babičky. Brala by Dariův pohled v každém případě.
„Děkuju.“ Bylo to jediné, co se odvážila říct.
Darius přikývl. Jeho tvář byla zasmušilá, když obrátil svou pozornost k ní a Dariovi.
„Doufám, že jste si dobře odpočinuli,“ řekl. „Je čas.“

                                                                                   ***

Pár bloků od domu vstoupili do tunelů. Ulice byla prázdná, když se Griffin sklonil a zvedl velký poklop.
„Půjdu první,“ řekl. „Helen, ty mě budeš následovat dolů a Darius půjde poslední a vrátí poklop zpět přes vchod.“
Zírala do tmy pod nimi a nemohla najít svůj hlas, aby odpověděla.
„Helen.“ Griffinův hlas si vyžádal její pozornost. Pohlédla mu do očí. „Bude to v pořádku. Budu na tebe dole čekat.“
Mohla jen přikývnout, a on začal sestupovat.  Neviděla dál než za ústí otvoru, ale podle Griffinova sestupu do tmy bylo zřejmé, že je žebřík nějakým způsobem vestavěný do zdi . O pár minut později se jasně modrý pramínek světla mihotal v inkoustových hlubinách tunelu.
Griffinův hlas znl tlumeně. „Teď můžeš jít dolů.“
Těžce polkla a skočila, a pak ji uchopily silné ruce. Když se otočila, překvapilo ji, že vidí  Daria bez jeho obvyklého sarkastického a rozmrzelého výrazu.
"Bude to dobrý. Šli jsme těmito tunely už mockrát.“
Přikývla a on se pohnul s ní směrem k otvoru a držel ji za obě ruce, když spouštěla jednu nohu do tunelu. Cítila se překvapivě bezpečně. Dariovy ruce byly jako ze železa, nehybné na jejích. Přes jejich dřívější neshody věděla, že by ji nepustil.
Cítila prázdno kolem špičky své nohy a začínala být zoufalá, že nenajde první příčku, když zavadila o něco tvrdého. Pohnula nohu zpět, dokud její chodidlo nenašlo objekt znovu. Když byla její noha pevně na svém místě, zhluboka se nadechla a položila vedle ní i druhou.
Darius ji držel za ruce, když sestoupila o další tři příčky. Konečně byla její hlava na stejné  úrovni se zemí. Pokud neplánovala táhnout Daria za sebou, měla by se ho pustit.
„Uvidíme se na dně, Princezno.“ V Dariově hlase bylo nezvyklé teplo, když po jedné pouštěl její ruce, aby jí dal možnost chytit se obrubníku, když dělala další krok.
Svět nad ní jí zmizel z výhledu. Byla v tmavé propasti. Dokonce i modré světlo zezdola nyní zmizelo, a její oči sledovaly jen zdi tunelu, když sestupovala. Příčky byly kluzké. Dvakrát ztratila úchop, její boty sklouzávaly z příček, až byla donucena chytit se jedné nad sebou pevněji, její srdce divoce bilo a ona se snažila uklidnit, aby mohla dále sestupovat.
Na chvíli to vypadalo, že sestup nikdy neskončí. Nebyl tu žádný čas, jen rozšiřující se temnota. Byla si jistá, že kdyby se objevila znovu na ulici, zjistila by, že ta temnota zaplnila každý kout světa, který znala.
Potom, o stopu níž, uslyšela Griffinův hlas.
„Už jsi skoro tady, Helen. Vidím tě.“
Tak se soustředila na sestup, že si ani nevšimla, že znovu  vidí světlo. Svítilo bíle na zeď před ní, osvětlovalo bahno a kamení, které leželo mezi tunely a ulicemi Londýna nahoře. Světlo zesílilo, když se posunula o další tři kroky níž.
„Mám tě.“ Světlo se odráželo od stěn, když ucítila Griffinovy ruce kolem svého pasu. „Jsi jen dva kroky ode dna.“
Poslední kroky a téměř omdlela úlevou, když ucítila zem pod svýma nohama. Zaútočil na ni vlhký, hnilobný zápach a ona bojovala s dávením.
„Je to hnus, že?“ Griffin stál jen kousek od ní, jeho tvář byla podivně zkreslená ve světle z jeho přívěsku, které se odráželo od zdí tunelu. „Neboj. Zvykneš si na to.“
„Krása.“ Stěží mohla vypustit ta slova.
Griffin zamířil světlo nahoru a zavolal na Daria.
„Je na zemi, Darie. Pojď dolů.“
Zdálo se, že Dariův sestup trval jen pár vteřin. Helen zajímalo, jestli její sestup do tunelu byl tak těžký a dlouhý, jak se jí zdálo, nebo to bylo jen jejím strachem. Když Darius, ještě šest stop nad nimi, skočil elegantně na zem a neměl ani orosené čele, doufala, že to byla ta druhá možnost.
„Dík za světlo, bratře.“ Darius přešel kolem nich s vlastním přívěskem v ruce a osvětloval cestu do prázdna před nimi.
Griffin naklonil svou hlavu. „Běž napřed. Budu hned za tebou.“
Helen nechtěla jít sama, dokonce, i když byl Darius vepředu a Griffin vzadu. Chtěla žijící a dýchající tělo vedle sebe. Něco, co by jí připomínalo, že jsou stále naživu a ne v pasti nějakého očistce v podsvětí.
Tunel byl malý. Ve skutečnosti se strop klenul celkem vysoko nad nimi a zdi na obou stranách se skláněly do oblouku. Ale jeho zaoblený tvar vypadal, jako kdyby se na všechno dívala přes matčino operní kukátko. Jako kdyby tam nebyly žádné stěny, jen Dariova záda, která vypadají jako malinká tečka před ní.
A pak tu byly ty odpadky. Táhly se po obou stranách tunelu, rostly a klesaly v haldách jako odporné písečné duny. Držela se ve středu, dýchala pusou, aby se bránila zápachu, který byl stále horší, když zacházeli hlouběji do podzemního labyrintu. Neviděla moc ze světla Dariova přívěsku a neviděla nic před Dariem kvůli své malé postavě. Ale Griffinův přívěsek osvětloval zdi v bezprostřední blízkosti, dávalo jí to dost světla, aby viděla přímo před sebe.
Svůj vlastní přívěsek měla pořád schovaný pod košilí. Bylo možné, že v tunelech vůbec nepoužije svůj srp, ale chtěla mít obě ruce volné, kdyby bylo potřeba. Dotkla se prsty pruhu kůže kolem pasu, byla ráda, že se ještě stihla vybavit předtím, než opustili dům. Pás by byl lepší silnější, ale srp se na něm bezpečně pohupoval, a váček s Galizurovými šipkami byl uvázaný na druhé straně, skrytý pod vestou.
Helen následovala Daria tak blízko, že si ani neuvědomila, že zahýbají, dokud neprošli kolem rozcestí tunelu. Darius se beze slova rozhodl, že půjdou doprava. Zřejmě věděl, kam jdou.
Jak šli, její strach ustupoval, nahrazován morbidním údivem. Každá zatáčka a odbočení v tunelu bylo označeno značkou vyrytou přímo do zdí, nezpozorovatelná forma navigace, která jí úplně mátla. To, že tu byly tunely, když každý den chodila nad nimi po ulicích Londýna, jen zvyšovalo její strach. A i když to tam páchlo věcmi, které je lepší nevidět, stěny byly vytvořené z úhledně naskládaných cihel a na podlaze se střídalo více druhů dlaždic a někdy jen samotný kámen. Helen se pokoušela představit si kontingent mužů každý den sestupujících do práce, vyhlazující londýnské podzemí s pečlivou pozorností, i když vědí, že jejich práci téměř nikdo neuvidí.
„Je to neuvěřitelný, že jo?“ Griffin hlas přicházel zezadu.
Podívala se nahoru na klenutý strop. „To je.“
Prošli tunely, aniž by zahlédli živou duši. V jednu chvíli Helen slyšela šustit odpadky po stranách cesty. A znovu, Darius je zastavil mávnutím ruky, stál naprosto klidně, když poslouchal něco, co mohl slyšet jen on, a pak signalizoval jít znovu vpřed.
Helen si téměř zvykla, že neví, co přijde za každou zatáčkou. Co leží za mnoha rozcestími, kterými prošli. Vše už jí připadalo známé, už jen okrajově vnímala zápach a tma se stala jejím dočasným domovem.
Konečně Darius zastavil a svítil přívěskem na stěny.
„Co je?“ Zeptal se Griffin a dohnal svého bratra.
Darius zamířil světlo nahoru na díru ve stropě.
„Jsme tu.“

4 komentáře:

  1. Moc děkuju za kapitolku :) a mám takový dotaz kolik to má kapitolek?

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj,

    diky za preklad :) má to jednu knihu alebo je ich viac?

    OdpovědětVymazat