sobota 19. ledna 2013

25. kapitola


„Učíš se rychle, a naučit se cestovat za těchto podmínek tak rychle, to je neobvyklé.“ Anna se strachem v očích podala Helen šálek čaje. „Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“
Helen přikývla. Kolena měla odřená a byla si celkem jistá, že její srdce bije příliš rychle, ale jinak byla v pořádku.
Byla překvapená, když se objevila pod lampou před Galizurovým domem , i když to bylo její místo určení. Když si uvědomila, že to zvládla, vyběhla schody a bez přemýšlení zaklepala. Anna otevřela dveře jen o chvilku později, jako kdyby Helen celou dobu očekávala.
Nyní, v pohodlí salonu s šálkem horkého čaje vedle sebe, Helen zvedla pohled k Anně. „Jak ses dostala ke dveřím tak rychle? Zaklepala jsem jen chvilku předtím.“

Anna se usmála. „V laboratoři máme obrazovky. Promítají obraz ze všech vnějších vchodů.“
„Jsou tu další vchody?“ Ona a Channingové vždy přicházeli jen zepředu.
Anna se jen usmála a beze slova se napila svého čaje.
Helen nadzvedla obočí. „Chápu. Nejsi oprávněná mi to říct.“
Anna se natáhla a vzala ji za ruce. „Naše tajemství jsou držena v tajnosti pro tvé bezpečí, Helen. To musíš vědět.“ Pustila její ruce a opět sáhla po svém šálku. „Teď poslouchej, otec mi řekl, že ty a Channingové půjdete dnes v noci za Victorem Alsortou. Důvod, proč jsi tu teď sama, musí být důležitý.“
Helen přikývla. „Dnes jsme procházeli schéma Alsortova panství. Zdá se, že je velmi důkladné, ale myslím, že mohli něco vynechat.“
Anna zavrtěla hlavou. „Co?“
„Psi,“ řekla Helen. „Myslím, že Victor má hlídací psy.“
Anna se posadila zpět do svého křesla, na tváři soustředěný pohled. „No, plány byly dělané se zaměřením na uspořádání domu a pozemků s přidáním obvyklých stanovišť stráží. Vidím, že o psech není nikde zmínka.“ Setkala se s Heleniným pohledem. „Jak jsi to zjistila?“
Helen se zvedla, přešla ke krbu, jako kdyby si chtěla zahřát ruce. Ve skutečnosti chtěla jen utéct Anninu pronikavému pohledu. Zírala do ohně, když promluvila.
„Radši bych to neříkala.“
Nastala pauza, jak Anna zvažovala další slova. „Dobře,“ řekla konečně. „Beru to tak, že si nepřeješ říct o tom zdroji ani Dariovi a Griffinovi?“
Helen se otočila. „Ne, pokud to nebude nutné.“
Anna si povzdechla. „Budiž. Co pro tebe můžeme udělat?“

                                                                    ***

„Jak jsi na tom s noži?“
Helen se otočila ke Galizurovi, když promluvil, a snažila se nedat najevo své zděšení. Našli ho dole v laboratoři hrát si s jeho mnoha vynálezy a nářadím. Nevypadal překvapeně, že Helen vidí. Začínalo ji zajímat, jestli ví víc, než dává najevo.
„Nemám je ráda,“ odpověděla. „Nikdy jsem je neměla ráda.“
Galizurovo čelo se nakrabatilo, jako kdyby mluvila jiným jazykem. „Ale šermovala jsi?“
Zavrtěla hlavou. „Ne doopravdy. Otec se mě snažil učit, ale obávám se, že jsem nikdy nebyla dobrá ve… fyzických aspektech mého vzdělání. Vždy jsme trénovali jen se zafoliovanou šavlí.“
Promnul si vousy na bradě. „Lukostřelba?“ zeptal se s nadějí.
Naklonila hlavu a připomínala si lekce s otcem na pozemcích kolem venkovského domu. Pověděl jí vše o Artemis, bohyni lovu, a jejím zlatém luku a šípech. Helen byla okamžitě uchvácena, viděla v božstvu vše, čím nikdy nebude.
„O něco lepší.“ Odmlčela se. „Ale nechci zabíjet psy, dokonce ani hlídací psy Victora Alsorty.“
Galizur se zasmál. „Nečekal jsem, že bys je zabila, má drahá. Jak necivilizované! Ne.“  Zavrtěl hlavou, zvedl se z křesla a šel k jednomu z pracovních stolů u zdi. „A teď, kam jsem to jen pro Boha položil…?“
Heleniny myšlenky se přesunuly k Anně, zatímco Galizur cosi hledal. Odešla nahoru poté, co doprovodila Helen k otci. Helen si nemohla pomoci a přemýšlela, co by si její nová přítelkyně pomyslela, kdyby věděla o jejím setkání s Raumem. Uvažovala by o ní Anna jako o zrádci? Myslela by si ve své oddanosti Dariovi – a ostatním Opatrovatelům – že Helen není loajální, kvůli konverzaci s mužem, který objednal jejich vraždy? A změnilo by něco, kdyby věděla, že Raumovou motivací byla naděje na záchranu rodičů? Na vrácení času tak, že by mohl změnit jeho průběh?
Helen si stále nebyla jistá, jestli to něco změnilo. Její prázdná část, ta část, která zůstala okleštěná po ztrátě rodičů, říkala ne. Na motivaci nezáleží. Výsledek neospravedlňuje prostředky.
Raumova slova jí rezonovala v hlavě; kdyby tu byl způsob, jak tvé rodiče přivést zpět – jak napravit mou chybu – udělala bys to?
Otázka oprávnění se v tomto kontextu zdála nevýznamná. Byl to zločin, že její rodiče jí byli od ní odtrženi. Byl to zločin, že byli zabiti kvůli Heleninu místu Opatrovatele. Bylo by tak špatné přivést je zpět? Použít záznamy k obnovení toho, co bylo neprávem zničeno?
Myslela na Griffina. Na úzkost v jeho tváři, když mluvil o rodičích, zavražděných na ulici a o chladném, kovovém klíči v dlani jeho mrtvé matky.
A byli tu další. Další zavražděné rodiny proto, aby mohl Alsorta získat přístup do záznamů. Další zavraždění Opatrovatelé pro chamtivost jednoho muže.
Mohla je Helen všechny přivést zpět? Bylo by to dost pro obnovení jejího smyslu pro spravedlnost, nebo je tu nekonečný proud křivd k napravení?
Znovu uviděla slova svého otce napsaná v dopise určeném k přečtení až poté, co zemře.
Čas – a všechny události v něm – probíhají, jak musí. Nemůžeme jim vnucovat naši vůli.
Její otec si myslel, že je čestná. Myslel si, že je dostatečně silná, aby překonala nástrahy času a osudu.
Což znamenalo, že odpověď na Raumovu otázku je zřejmá. Její rodiče by nechtěli, aby tímto způsobem zneužila záznamy. Ani pro ně, ani pro kohokoliv jiného. Dokonce i ve svém smutku věděla, že je to pravda.
Galizurův hlas přerušil její myšlenky. „Ah! Tady to máme.“
Přešel místnost a svíral malý váček obvázaný provázkem. Sedl si vedle ní a položil váček na stůl předtím, než začal rozvazovat tkaničky.
„Nebyly testovány v terénu. Ne pořádně.“ Rozevřel váček a odhalil něco, co vypadalo jako pět miniaturních šipek. „Ale fungovaly tady v laboratoři a myslím, že by měly odvést svou práci.“
„Šipky?“
Vytáhl jednu z váčku a vyhnul se špičatému konci. „Ne obyčejné šipky. Šipky se sedativem podle mého návrhu.“ Podržel jednu ve světle, aby se Helen mohla lépe podívat, a dotkl se konce. „Zde, v téhle je části je schovaný malý motor, který umožňuje pohyb šipky vzduchem silou, jakou můžeš najít u o dost většího šípu vystřeleného typickým lukem.“
„Nerozumím tomu,“ řekla Helen. „Jak nám tohle může pomoct se psy?“
Vzhlédl od miniaturní zbraně a setkal se s jejím pohledem, jako kdyby byl překvapen její otázkou. „Proč, samozřejmě to po nich hodíš. Když trefíš svůj cíl, mělo by to trvat méně než pět sekund, než zvířata odpadnou.“
„A neublíží jim to,“ řekla jemně.
„Ani trochu.“ Ukázal na ostrou špičku šipky. „Konce jsou pokryty uspávacím toxinem. Je pod ochranným nátěrem, který se rozpustí po zásahu šipkou.“
„Znamená to, že tyto šipky psy uspí?“
Galizurovo čelo se nakrabatilo, když zvažoval otázku. „Je to trochu víc než obyčejný spánek, abychom měli jistotu, ale vpich je malý a nemělo by to zapříčinit dlouhodobé poškození zvířete.“ Zaváhal. „Ačkoli je tu jedna důležitá věc, kterou si musíš zapamatovat.“
„Co je to?“
Zachytil její pohled. „Nenechávej žádnou ze šipek na Alsortově pozemku. Jakmile psi odpadnou, vyjmi šipky a vrať je do váčku. Jen buď opatrná a nedotýkej se konců, jestli nebude šipka vyprázdněná, tak na vlastní kůži zažiješ příznaky působení chemikálie a to by byl konec celé té vaší akce.“
„Jaké příznaky?“ Byla fascinovaná, a taky  se bála.
Galizur si přidržel šipku blízko obličeje a zkoumal ji s pýchou. „Oh, nejprve dočasná paralýza. Poté hluboký spánek trvající přibližně hodinu, zaleží na tělesné hmotnosti.“
„Dočasná paralýza?“ její hlas zněl jako kvílení.
Položil šipku do váčku. „Chceš zajmout Alsortu?“
Ani o tom nemusela přemýšlet. „Chci. Samozřejmě, že chci.“
Přikývl. „Dobře tedy. Budete se muset dostat přes psy – pokud má tvůj zdroj o nich pravdu.“
Helenino přikývnutí bylo trochu neochotné. „Ale co když minu? Mé zkušenosti se zásahem do cíle jsou minimální a ani pro to nemám velký talent.“
„Bez obav. Zabudoval jsem do modelu něco, co myslím pomůže.“ Postavil se. „Pojď. Ukážu ti to.“
Následovala ho k jednomu z dalších pracovních stolů. Položil váček a natáhl se pro látkové rukavice visící na háčku. Pak otočil páčkou na malé kovové krabici. Zevnitř vyšlehly  plameny a Helen uskočila.
„Bože!“ řekla. „Co to, do pekla, je?“
Zvedl kleště s dlouhými násadami ze stolu. „Má práce často vyžaduje zahřívání kovů a jiných sloučenin,“ řekl a vložil kleště do ohně. „Mimoto jsem zjistil, že to udržuje v místnosti příjemné teplo.“
Kleště se objevily o chvíli později a svíraly rozžhavený kus kovu. Galizur jej položil na stříbrnou látku na stole. Helen očekávala, že to začne hořet, ale nezačalo.  Galizur odložil kleště a natáhl ruce v rukavicích, aby zabalil kousek roztaveného kovu do látky.
Zvedl to, jako by to nic nebylo, a přešel přes místnost k velkému mušelínovému pytli, opřenému v rohu místnosti. Helen fascinovaně sledovala, jak Galizur vtlačil malý váček látky, stále obsahující horký kov, do pytle. Otočil se a vyrazil zpět k Helen.
„Je to jen pytel slámy, ale s horkým kovem uvnitř, tak ti můžu ukázat, jak ty šipky fungují.“ Zvedl jednu ze šipek ze stolu, zamířil alespoň dvě stopy vlevo od pytle a pustil šipku.
Helen okamžitě uslyšela tiché bzučení vyluzované šipkou. Šokovaná sledovala, jak šipka zrychluje ve vzduchu – pravděpodobně pomocí motorku, který zmiňoval Galizur – a zasáhla pytel asi stopu od místa, kam Galizur vložil horký kov.
Stále na to zírala, když Galizur promluvil. „Tak. Vidíš? Nic to není.“
„Ale ty… Jak jsi… Mířil jsi…“ Nedokázala zformulovat otázku.
Galizur se zasmál. „Je to neuvěřitelné, samozřejmě.“
Otočila se k němu. „Jak to funguje?“
„Roky jsem experimentoval se sloučeninami přitahující teplo.  Něco, co by mohlo být přitahováno jako můra k plameni.“ Usmál se. „Vypadá to, že jsem se konečně trefil.“
Přešla k pytli a položila ruku blízko místa, kde byla v mušelínu stále zaražená šipka. Bylo teplé.
Obrátila se zpět ke galizurovi. „Znamená to, že tvrdíš, že ty šipky samy zasáhnou cíl?“
„Pokud cíl vyzařuje teplo – stejně jako živá zvířata – pak ano. Najde to cíl jen s jednou podmínkou.“ Odmlčel se. „Pokud jsi příliš blízko k objektu a tvůj cíl je ještě horší než ten můj, pak šipka nemusí mít dost času, aby sama zamířila k cíli. Ale když se budeš snažit přiblížit a dáš jí dostatkem času, aby šipka mohla správněfungovat, pak by šipka dokonce i s hodně špatným cílem měla být schopna najít svůj pravý cíl.“
Přiblížila se o zbývající stopu mezi nimi a natáhla ruku. „Můžu?“
Usmál se a natáhl se pro další šipku. „Ale jistě.“
Strávila dalších třicet minut cvičením s pytlem slámy v rohu. Dokonce i ze začátku, s roztřesenou rukou a cílem, o kterém věděla, že chladne víc a víc, šipky vždy našly svůj cíl. Galizur tam stál a vytahoval šipky po každém hodu, aby je Helen mohla znovu použít. Nakonec vzal všech pět šipek ze stolu, namočil tenký štětec do kysele páchnoucího  lektvaru z malého hrnce a nanesl ho na hroty. Jakmile uschly, opatrně je vložil do váčku a se slavnostním výrazem jí ho podal .
„Děkuji,“ řekla s úsměvem. „Doufám, že je nebudu muset použít. Trefit neživý objekt v rohu místnosti se zdá o něco jednoduší než mířit na pohyblivý cíl.“
„Vskutku.“ Přikývl předtím, než přešel místnost k řadě zamčených kovových skříní. Vyndal kroužek s klíči ze své kapsy a sklonil se k jedné zásuvce. Klíče cinkaly o kov, takže musela pozorně poslouchat jeho další slova. „Je tu ještě jedna věc, kterou si myslím, že bys měla mít.“
Šla blíž k němu. „Co je to?“
Když se otočil, jeho dlaň byla sevřená kolem něčeho, co nemohla vidět. Přešel blíž a natáhl ruku. Ležel v ní kousek látky. Podívala se mu do očí.
„To je pro mě?“
Přikývl a natáhl ruku blíž k ní, dokud se se zaváháním nenatáhla pro objekt zabalený v látce.
Zvedala to z jeho dlaně a byla překvapená vahou té věci. Bylo to těžké. Těžké jak jen něco hodně důležitého může být. Pomalu sundávala látku z tajemného objektu. Když předmět konečně ležel vybalený v její dlani, okamžitě věděla, co to je.
„Oh!“ Nemohla zadržet vzdech, který jí unikl z úst. „To je krása.“
„Patřil tvé babičce,“ řekl jemně Galizur. „Požádal jsem Scauty, aby prohledali zbytky tvého domu, a aby našli něco, co patřilo tvým rodičům, ale nebyli schopni najít vůbec nic. Myslel jsem, že tohle by mohla být dobrá náhrada.“
Ačkoli zavřený, věděla, že je to srp. Jeho obal byl tvořený pravým opálem a zářil duhovým leskem, jednu chvíli s růžovým nádechem a další se zeleným, když ho naklonila v ruce.
Galizur promluvil. „Je velmi, velmi starý, ale udržoval jsem ho v perfektním stavu. Pokud kolem něj sevřeš ruku, čepel nebude fungovat nikomu jinému, dokud budeš nosit svůj přívěsek.“
Přesunula látku do levé ruky a stiskla pravou srp. Jakmile se její dlaň kolem něj sevřela, srp se otevřel a ostří se zlověstně blýskalo z obou stran. Když se podívala dolů, přívěsek na její hrudi vysílal slabě modré světlo.
„To je krása.“ Byla téměř bez dechu jeho silou a krásou. „Jsi si jistý, že je to v pořádku, že ho mám?“
Galizur se usmál. „Jako poslední žijící člen Cartwrightovy rodiny je tvůj víc než kohokoli jiného. Tvé krevní pouto ho ve tvém držení bude dělat dokonce ještě silnější.
Podívala se na něj. „Jak ho zavřu?“
„Stejně jako jsi ho otevřela.“ Jeho hlas byl věcný. „Zavře se.“
Podívala se na něj a v mysli mu nařídila, aby se zavřel. A to se stalo.
„Děkuji, Galizure.“ Usmála se na něj. „Tohle pro mě moc znamená.“
Přikývl, jeho výraz byl ale vzdálený. „Buď opatrná, Helen. Nemůžeme si dovolit ztratit ani jednoho z vás. Víc než to,“ dodal. „zničilo by mě, kdyby se někomu z vás stalo něco zlého.“
Její srdce se zvětšilo emocemi, ale neměla čas ani slova, takže neřekla nic. Jen se zvedla na špičky, políbila ho na tvář a obrátila se k odchodu.

Žádné komentáře:

Okomentovat