středa 16. ledna 2013

24. kapitola


Pár minut po páté hodině odpoledne bylo šero jako obvykle. Helen nevěděla, kolik světla je potřeba pro skákání, ale nepřipadalo jí vhodné pokusit se o to v matném svitu stolní lampy. Zejména proto, že sama skočila jen jednou a ještě s Griffinovou pomocí.
Měla méně než čtyři hodiny, aby se připravila. Čtyři hodiny, než ji Griffin bude očekávat na chodbě.
Doufala, že to bude stačit.
Cesta ke Galizurovi byla naprosto nezbytná. Sledovala ulici po Raumově odchodu, utřídila si v paměti vše, co jí Griffin říkal o skákání, a doufala v nejlepší.

Za nějakou dobu se lampy konečně  rozsvítily a tma se chystala převzít vládu na Londýnem. Helen čekala, dokud se ulice nevyprázdnily, a pak přehodila nohu přes parapet. Nebyla by se o to pokoušela, kdyby nedávno neviděla, jak se to dělá. Možná nebude tak rychle na zemi jako Raum, ale pokud to mohl udělat on, ona mohla také.
To, že okno vedlo směrem ke zdi vedlejšího domu a ne k silnici, nebylo překvapivé. Raum ho zřejmě zvolil pro vstup – a odchod – pro jeho nenápadnou polohu. Helen za to byla vděčná, když seděla na parapetu. Přehodila přes něj obě nohy, než měla čas změnit názor. Chvíli tam seděla s nohama visícíma z okna a snažila se uklidnit nezvladatelný tlukot srdce. Pak sevřela římsu oběma rukama a odvážila se podívat dolů.
Trvalo jí jen chvilku, než přišla na to, jak Raum postupoval. Víc než šest palců tlusté kamenné obložení vypadalo, že se táhne po celé délce budovy až pod parapet. Vrátila se v myšlenkách zpět, představovala si předek domu, jako když před ním stála tu první noc, kdy přišla. Viděla to tak jasně, jako by ho viděla před sebou. A ano, nad předními dveřmi byla ozdobná římsa z kamene a mramoru.
Pokud se bude posouvat podél lišty, mohla by se dostat do míst, odkud může sklouznout a  bezpečně přistát na nohou.
Nebo v to aspoň doufala.
Znervózňoval ji pokus o tak veřejný výkon, když přitom kterýkoliv kolemjdoucí mohl vzhlédnout a vidět ji tam viset jako obyčejného zloděje. Ale Raumovi se to podařilo, tak proč ne jí.
Opatrně sklouzla z parapetu, pohybovala se pomalu, dokud její nohy nespočinuly na něčem pevném. Jednu děsivou chvíli visela na loktech ohnutých v bolestivém úhlu za tělem a pokoušela se odhadnout, jak pevné to místo pod jejíma nohama bude. Konečně silou vůle překonala své váhání. Ruce se jí začaly třást, pustila se, přitiskla se ke studené zdi domu a donutila se zhluboka dýchat. Čím dřív se pohne dopředu, tím dřív se dostane na pevnou zem.
Na chvíli přestala se svou cestou podél budovy, když se dostala k rohu. Obložení zde bylo širší, vysunutá římsa se ohýbala a vedla v pravém úhlu k budově. Využila chvilkového přerušení své neobvyklé cesty k chvilkovému odpočinku a snažila se popadnout  dech, pak otočila hlavu, podívala se směrem k předním dveřím a snažila se odhadnout vzdálenost. Naštěstí se zmenšovala.
Když se konečně dostala na dekorativní římsu nad masivními dveřmi, strávila pár sekund pozorováním a plánováním strategie. Země byla asi osm stop pod ní. Ne tak blízko, jak doufala, ale musela to udělat.
Chytila se horní lišty, položila se na svažující se stranu a spustila se. Sklouzla rychleji, než čekala,  a unikl jí tichý výkřik, jak se snažila zpomalit.
Země se přiblížila příliš rychle. Tvrdě se udeřila a téměř spadla na schody, než se chytila kamenné fasády domu a získala rovnováhu.
Všechno to bylo nemotornější a hlasitější, než měla v plánu. Napůl očekávala, že Darius nebo Griffin otevřou dveře a budou pátrat po původu všeho toho hluku. Nikdo ale nepřišel a o chvíli později, když se trochu upravila, zamířila dolů na silnici.
Světlo, které obvykle používali pro skákání, tam bylo, ale ona prošla kolem něj a dívala se po nějakém méně nápadném. Nevěděla, jak bratři tráví čas, když nebojují s přízraky a nehledají spravedlnost, ale s tak dlouhou dobou před jejich srazem bylo docela možné, že jeden nebo oba opustili dům. Nemluvě o kolemjdoucích, kteří stále chodili po ulici. Pozorovala lidi, jak stále chodí sem a tam a pochopila, proč Darius a Griffin raději skáčou tak pozdě. Po ulicích procházelo mnohem míň lidí o půlnoci než v pět hodin večer.
Pokračovala v chůzi, až přišla k boční uličce. Tmavá a tajemná se táhla k ulici o jeden blok dále. Nemohla v ní rozeznat žádné světlo, ale všimla si lampy na konci. Díky tomu, že se s otcem po čaji tolikrát procházeli, a jejímu zvláštnímu talentu pamatovat si  zajímavé věci, viděla okolní ulice kolem domu Channingů tak jasně, jako by se dívala do mapy. Věděla, kde se protínají, končí, kde vedou kolem populárních divadel a turistických zajímavostí. Viděla to všechno a věděla, že na konci uličky bude méně obydlená čtvrť, než ta, ve které stál dům Channingových.
Samozřejmě bylo ještě brzy. Pořád se tu mohli objevit chodci, a to i na opuštěnějších ulicích Londýna, ale bylo to lepší, než se snažit skočit někde poblíž domu, kde by ji Darius nebo Griffin mohli vidět, pokud by si udělali menší procházku. A  v uličce bez světel byla pravděpodobnost, že se objeví přízrak, hodně malá.
Vstoupila do tmy. Téměř okamžitě všechno před ní jakoby zmizelo. Podívala se zpět na ulici za sebou a ulevilo se jí, když v ní uviděla obvyklá světla. Ale tady v uličce byla docela hustá tma.
Udělala krok vpřed, přála si, aby se jí oči přizpůsobily celkovému nedostatku světla. Po pár krocích byla překvapena, že se jí to opravdu povedlo. Byla stále tma, ale rozeznala hromady odpadků podél stěn budov. Její boty skřípaly na kamenech a na dalších odpadcích, když mířila hlouběji do uličky. Zvuk jejích kroků jen zvýraznil ticho a osamění. Přinutila se pokračovat, i když zaslechla šustění malých tvorů v okolí a viděla jejich těla tlačit se a cupitat přes silnici. A že to byly pravděpodobně jen krysy nebyla pro ni žádná útěcha.
Byla v polovině cesty na druhou stranu, když si všimla slabé žluté záře unikající zpoza hromady dřevěných beden. Zastavila se, poslouchala, snažila se najít místo zdroje světla . Ale ulička zůstala klidná, nikde se nic nehýbalo, a ona pokračovala v cestě. Našlapovala váhavěji, když procházela kolem beden, chtěla si být jistá, že na ni nikdo nečíhá v temnotě. Zastavila se na okraji a dívala se mezi bedny poskládané do poloviny střechy sousedního domu.
Byl to nějaký druh svítilny zabudovaný do zdi, její plamen olizoval rozbitý kryt z kouřového skla. Zřejmě měl osvětlovat dveře cihlové budovy, i když si Helen neuměla představit, proč by chtěl někdo navštěvovat místo se vstupem v takové pusté uličce. Nebyla ani v pokušení použít jí ke skoku, světlo bylo příliš slabé, umístění příliš nebezpečné, a tak pokračovala kolem a téměř zakřičela, když šelest u jejích nohou odhalil svazek hadrů o hodně větší než krysa. Pohyb byl následován nezřetelným mumláním a zasténáním. Pobuda odpadl z přemíry pití.
Pokračovala dál uličkou, když tu se rozechvělo světlo za ní. Byla stále ještě dost daleko od pouliční lampy, která byla jejím cílem, když zaslechla podivné, ale nezaměnitelné šumění vzduchu.
Ztuhla, dech se jí zasekl v plicích a strach projel jejím tělem. Instinkt říkal utéct. Běžet a nedívat se zpět, ať se děje cokoli.
Ale nemohla.
Musela to vědět, a tak pomalu otočila hlavu a podívala se zpět na rozbitou lampu. Byl tam přízrak, stál v jemném světle, jeho pěst se sevřela kolem něčeho, o čem si Helen byla jistá, že je to srp. Viděla stříbřitý lesk jeho zubů, když šel směrem k ní, jeho kroky se rozléhaly uličkou a vůbec nic mu nestálo v cestě.
Neměla nic. Žádný druh obrany. Slíbená zbraň, která byla výsledkem jejího cvičení, ještě nepřišla. Helen předpokládala, že jï dostane před cestou k Alsortovi. Což jí teď bylo na nic.
Sama a neozbrojená má jen jednu možnost.
Stačí silou vůle donutit oči, aby se odvrátily od jejího pronásledovatele, jako kdyby dívat se na něj dělalo jeho přítomnost více reálnou a jeho tempo rychlejší. A ona to udělala. Odvrátila pohled a utíkala. Její nohy bušily do země, když pádila ke světlu na konci uličky. Chtělo to velké úsilí nedívat se zpět, a nekontrolovat průběh honičky.
A on jí dával zabrat. Slyšela jeho kroky, jak se hnal za ní. Její jedinou nadějí bylo dostat se ke světlu nějakou chvíli před ním, aby měla čas přenést se světlem ke Galizurovi.
Mohl ji tam přízrak sledovat? Mohl, vzhledem k tomu, že neznal její cíl?
Otázky se objevovaly samy od sebe a zas mizely, dotýkaly se její mysli jako listí vířící ve větru. V nevyhnutelnosti jejího konání na odpovědích nezáleželo.
Byla téměř na konci uličky. Viděla světlo z pouliční lampy s každým krokem jasnější a jasnější. Na okamžik měla malý kousek naděje, kdy si myslela, že to zvládne. Pak se jí noha zachytila o nějaké smetí a ona padla na chodník plnou vahou svého těla.
Ležela tam natažená napůl přes chodník a napůl ven z uličky, když se přízrak přibližoval. Její mysl ječela šokem z pádu a strachem z rychle se blížícího pronásledovatele, který byl téměř u ní a sledoval ji se směsí radosti a opovržení.
Bála se od něj jen na chvilku odtrhnout oči, prohlížela si v rychlosti blízké okolí, zoufale hledala něco, co by jí dalo naději na únik. Našla jen jednu možnost. Nebylo to ani chytré ani jisté, ale její mysl nemohla přijít na žádný důvod, proč by to nemělo fungovat.
Griffin neříkal nic o tom, že pro skákání je nutné stát.
Zhluboka se nadechla, připomínala si vše, co jí Griffin řekl o cestování světlem. Pak se zvedla ze špinavé země, drápala se po rukou a po kolenou směrem ke světlu, dokud nebyla dost blízko, aby se do něj vrhla.
Přízrak už po ní sahal, když zavřela oči a představila si malé kousky svého těla a duše cestovat skrz energii světla a přistát pod lampou před Galizurovým domem.
Na zlomek vteřiny všechno ztichlo a Helen napadlo, jestli už není mrtvá.

Žádné komentáře:

Okomentovat