sobota 12. ledna 2013

23. kapitola


Sešli se v knihovně, aby si prošli schéma doručené Galizurovým poslíčkem.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Darius a nepřítomně se podíval na její paži.
„Zdravá jako rybička.“ Neřekla mu, že šrám pulzuje bolestí pokaždé, když se trochu pohne.
Přikývl a jeho pohled se přesunul na Griffina, který stál po jejím boku. Nepostřehnutelná změna se se mihla v Dariově lhostejném výrazu. Jakoby vycítil, že se něco mezi Helen a Griffinem změnilo během těch dvou hodin od cvičení v tanečním sále.

Griffinova ústa se sevřela do úzké linky. Jen párkrát viděla tenhle výraz v jeho tváři, ale už věděla, co znamená. Griffin byl připraven bojovat se svým bratrem bez ohledu na následky.
O chvíli později se Darius obrátil k velké roli papíru ležícího na stole.
„Tohle jsou plány venkovského sídla Victora Alsorty. Musíme je procházet tak dlouho, dokud nebudeme znát každý centimetr pozemku a každou cestu dovnitř a ven i okolí domu. Teď je řada na tobě, bratře.“
Helen tázavě vzhlédla.
„Griffin je něco jako expert ve čtení výkresů. Architektonické, inženýrské… “ Pokrčil rameny. „Můj bratr je umí přečíst všechny.“
Griffin nic neřekl, když Darius rozbalil papír a rozprostřel ho na stůl, a pomocí podivných předmětů zatížil kroutící se rohy. Helen a Griffin se naklonili, aby se podívali na plán domu a pozemků.
„První věc, kterou potřebujeme, je cesta dovnitř a cesta ven. Něco do zálohy po cestě neublíží.“ Darius položil prst na kruhovou značku na papíře. Vypadalo to jako pozemek kus od domu. Darius pokračoval. „Tady je výstup z tunelu u brány, který vede z domu k londýnským odpadním tunelům. Pokud z něj vystoupíme zde-“ 
„Promiň,“ přerušila ho Helen. „Řekl jsi odpadní tunely?“
Darius se usmál. „Řekl, Princezno.“
Helen se zhluboka nadechla. „Proč nemůžeme skočit?“
„Protože podle schématu okolních silnic a pozemků tam v blízkosti nejsou žádné lampy. A i kdyby tam byly, nejsem si jistý, že bychom našli cestu přes plot.“
„Dobře,“ povzdechla si a snažila si v hlavě si představit ty tunely. Marná snaha. „Takže tunely.“
Darius přikývl. „Je to asi pět mil až k domu. Pokud bychom si pospíšili a nenarazili cestou na žádný problém-“
„Na jaké potíže bychom mohli narazit?“ Helen vůbec nenapadlo, že by se mohli setkat s problémy ještě předtím, než přijdou k Victoru Alsortovi.
Podráždění v Dariových očích, když jí odpovídal, se nedalo přehlédnout. „Přízraky, démoni, krysy, zloději. Cokoli z toho.“
Helen přikývla, snažila se nepanikařit. „Aha.“
Darius na ni ještě chvíli upřeně hleděl, než pokračoval. „Nedojde-li k žádným problémům, měli bychom být schopni dát to pěšky asi za dvě hodiny.“
„A potom co?“ zeptala se Helen.
„Dostaneme se nahoru zde.“ Griffin poklepal na kruh a začal sledovat cestu od něj k domu. „Pak půjdeme po téhle cestě. Měla by tu být tma a mělo by to jít snadno, aniž by nás zahlédli.“
„Co stráže?“ zeptal se Darius. „Ukazuje schéma, kde jsou jejich stanoviště?“
„Tady, tady a tady.“ Griffin poklepal na tři X na mapě. Jedno z nich bylo v bráně, jedno v přední části domu a jedno vzadu.
Darius přimhouřil oči. „Zdá se, že je to málo hlídané na muže s Alsortovým postavením.“
„To jsou jen ti, o kterých víme,“ řekl Griffin. „Téměř jistě jsou další uvnitř.“
„Co stráže u brány?“ zeptala se Helen. „Vypadá to, že jsou blízko našeho výstupního bodu.“
„Ne tak blízko, jak to vypadá na papíře,“ řekl Griffin. „Ale ano. Budeme muset být potichu a opatrní, když budeme vylézat z tunelů, dokud se nezorientujeme.“ 
V Helenině mysli se střídaly obrazy. Viděla pozemky, cestu lemovanou stromy, vyznačené v plánech na stole. Představila si impozantní kamenný dům, i když o jeho vzhledu neměla prakticky žádné informace. Na tom ale nezáleželo. Její mysl prostě potřebovala všechno zpracovat, podle svých možností.
„Dobře,“ řekla Helen. „Takže se dostaneme z tunelů, aniž by nás viděli. A pak co? Budeme se plížit celou cestu až do domu?“
„Správně.“ Griffin věcně přikývl. „Tady je naše strana domu.“ Poklepal na místo napravo od obrysu domu. „Stromy lemujíjí téměř celou cestu k domu a v blízkosti je jen jedna slabá lampa. Pokud se proplížíme touto zalesněnou oblastí a dostaneme se co nejrychleji přes otevřená prostranství poblíž domu, měli bychom tam v klidu proniknout.“
„Měli bychom?“ Darius zvedl obočí na svého bratra.
Griffin se usmál a pokrčil rameny. „Je to to nejlepší, co můžeme udělat.“
Darius sklopil oči a zíral do středu výkresu. „Jak poznáme, kde je, až budeme v domě?“
„Nepoznáme,“ řekl Griffin prostě. „Mohl by být kdekoliv. A jak můžeš vidět, je to dost velký dům. Ale Galizur potvrdil, že je v rezidenci. Zbytek je na nás.“
Pokoj ztichl, všichni se dívali na plány.
„Kdy odcházíme?“ zeptala se nakonec Helen.
„V devět hodin,“ řekl Darius. „Už bude úplná tma a snadněji vklouzneme do tunelů, aniž by nás někdo viděl. Do té doby by bylo dobré odpočívat a připravovat se. Bude to dlouhá noc.“

                                                                                 ***

Řekla Griffinovi na shledanou s cudným polibkem ve dveřích svého pokoje, a tentokrát neotáleli jako předtím. Helen opět cítila, jak mu v náručí taje. Teď to ale byla ona, kdo se odtáhl. Bylo příliš snadné zapomenout se. Vroucnost jejich polibku. Naléhavost objetí...
Ale teď nebyl čas na rozptýlení.
Dohodli se, že se sejdou v hale před devátou a Helen za sebou rázně zavřela dveře. Byla už v půli místnosti, když uslyšela hlas přicházející ze stínů v rohu.
„To bylo dojemné.“
„Ach můj bože!“ Málem vyskočila z kůže.
„Doufám, že mi odpustíš můj nekonvenční vstup.“ Hlas byl mužský, s nádechem ironického humoru. „Nemyslel jsem, že by moje přítomnost byla vítaná u hlavního vchodu.“
Upřeně se zadívala do stínů a temná šmouha v ušáku pomalu nabyla tvar.
„Raume?“
Vstal a vykročil směrem k ní. „Jsem to já.“
Ucouvla, příliš mnoho myšlenek a možností jí probíhalo myslí. Zvážila křik nebo úprk pro pomoc. Raum ale bude pryč, než Darius nebo Griffin dorazí.  A kromě toho, on jí pomohl objevit identitu Victora Alsorty. Nebo ji alespoň přiměl otevřít oči.
„Tvůj „nekonvenční“ vstup lze stěží omluvit.“ Pokračovala dál do místnosti, zastavila se u malé pohovky před krbem a zula si boty. „Myslím, že můžeme s jistotou konstatovat, že nejsi vítán u žádných dveří – ani oken – v domě Channingů.“
„To mě nepřekvapuje.“ Zastavil se poblíž postele. „Zdá se, že nejsem vítán nikde. Dokonce ani na těch pár místech, která kdysi nabízela útěchu.“
Jeho sarkasmus byl prosáklý smutkem. Helen se na něj podívala a snažila se ho prokouknout. „Co tím myslíš?“
Trochu se zasmál. „Řekněme, že můj zaměstnavatel nebyl spokojený s výsledkem mé práce.“
„Alsorta?“
Odmávl otázku. „Na tom nezáleží. Pracoval jsem sám dlouho předtím, než jsem poznal Alsortu. Nejsem tu cizincem v izolaci.“
Jeho slova nebyla trikem k získání sympatií. Nehrál si na mučedníka. Hovořil stručně a odměřeně  a na jeden prchavý okamžik si uvědomila, co ho to stálo, že ji nechal naživu.
Zhluboka se nadechla a odsunula stranou soucit, který se jí užuž zmocňoval.
„Co tady děláš, Raume?“
„Slyšel jsem, že jste přišli na to, jakou roli Alsorta sehrál v zabití vašich rodičů.“
Jeho zmínka o smrti jejích rodičů způsobila, že si znovu uvědomila jejich ztrátu. Polkla. „Jak to víš?“
Odešel k jejímu toaletnímu stolku, zvedl z jeho povrchu dózičku s pudrem a prohlížel si ji proti světlu, jestli v ní není něco ukryto. „Slyším spoustu věcí.“
Jeho informovanost ji trochu děsila. „Víš to od Alsorta?“
Zasmál se a položil pudr zpět na toaletní stolek. „To těžko. Alsorta ví jen to, co se dá koupit za peníze. Jsou ale důležitější znalosti, které se nedají koupit za žádnou cenu.“
Snažila se přebrat si smysl jeho slov, zatímco Raum zvedl lahvičku s parfémem a zkusmo  ho trochu stříkl do vzduchu. Zavřel oči. „Voní jako ty.“
Začervenala se, zkřížila ruce na prsou, jakoby se chtěla bránit jeho slovům. „Jak víš, jak voním?“
Pomalu otevřel oči, jakoby se mu nechtělo vrátit z příjemného snu. „Nevím. Prostě to tak je.“
Prohlášení viselo ve vzduchu mezi nimi, dokud Helen nenapadlo znovu promluvit.
„Měl bys odejít. Nechala jsem tě tu už příliš dlouho a pro nic za nic. Měla bych teď zavolat Daria nebo Griffina. Zasloužíš si cokoliv, co se ti stane, za to, co jsi udělal našim rodinám.“
Jeho výraz potemněl. Otočil se k oknu. „Je mi to líto, Helen. Už jsem ti to říkal. Nevěděl jsem, že jsi to ty. Ani jsem nevěděl, že jsi jedna z nich.“
Kráčela směrem k němu, zastavila kousek od něj. Vychutnávala hněv, který u ní vyvolal svým prohlášením. Chtěla – potřebovala – něco cítit. Hněv byl lepší než vůbec nic a rozhodně lepší než smutek, který ji hrozil ovládnout, pokud by příliš dlouho a příliš usilovně přemýšlela o všem, co ztratila.
„Skutečnost, že můžeš vyslovit něco takového, jen dokazuje tvoji zkaženost.“ Prakticky na něj ta slova vyplivla.
Trvalo mu několik vteřin, než odpověděl. „Myslíš, že jsem zkažený? Jsem ti odporný?“
„Jak bys to nazval? Zabíjel si lidi – rodiny, děti – pro svůj osobní zisk.“
Jeho ramena ztuhla. „Ne pro můj zisk.  A ne tak, jak si myslíš. Nevzal jsem za to peníze.“
Zavrtěla hlavou. „Já tomu nerozumím.“
„Říkal jsem ti to; něco potřebuju.“ Neobrátil se, když mluvil. „Alsorta mi něco slíbil.“
A najednou to Helen věděla. Viděla Rauma jako malého chlapce, jak jí podával klíč v zahradě. Slyšela Galizura mluvit v hlubinách laboratoře, viděla pomalé a namáhavé pohyby Orbu.
Už jsi slyšela o ztraceném Opatrovateli?
Když z toho Dictata dostala vítr, Baronovovi byli vykázáni z Aliance. Andrei Baranov a jeho žena společně spáchali sebevraždu o krátký čas později.
Přistoupila blíž k Raumovi, stále otočenému čelem ke zdi. „Chceš přístup k záznamům.“
Raum se otočil a setkal se s jejím pohledem.  A nyní v jeho očích viděla obnaženou bolest. „Alsorta mi slíbil, že když najdu klíč a přinesu mu ho, nechá mě vstoupit do záznamů a změnit minulost.“
„Chceš přivést rodiče zpět.“ Slyšela údiv ve svém hlase. „Ale to je… To je šílený.“
Jeho tvář zrudla hněvem. „Mluvíš jako někdo, kdo v šestnácti letech neosiřel.“
Popošla směrem k němu, zastavila se až pár centimetrů od jeho těla. „Mluvím jako někdo, kdo osiřel před pár dny. Díky tobě.“
„Nechápeš to.“
„Ano,“ řekla. „Chápu. Chápu, že jsi usiloval o zmírnění své bolesti bez ohledu na následky. Dokonce i na vraždu. Dokonce i přenesení té bolesti na ostatní.“
Nasucho polkl, jakoby ho její slova zabolela. „Není to tak jednoduché.“
„Je, Raume.“ Podívala se mu do očí. „Ovšemže je.“
„Co bys udělala?“ Řekl náhle. „Co bys udělala teď?  .. Pokud je způsob, jak přivést tvoje rodiče zpět – napravit mou chybu – udělala bys to? Lhala bys pro to? Zabíjela bys pro to?“
Zdálo se, že se jí dívá až na dno duše, tak se otočila a poodešla směrem ke krbu, ale jeho otázky jakoby jí rezonovaly v mysli. Nechtěla přemýšlet o odpovědích. Nechtěla si představovat sebe na Raumově místě. Nejvíc ze všeho nechtěla najít důvod pro soucit, který k němu nyní cítila.
„Chci, abys teď odešel,“ řekla tiše.
Zpočátku si myslela, že odešel.  Že vyskočil z okna stejně, jako přišel, bez jediného slova. Ale pak ucítila dotek jeho prstů na svých ramenou. Neuhnula. Jako kdyby na ten dotek čekala.
„Je mi to líto, Helen. Já… “ Slyšela, jak se nadechl, jako by čerpal sílu ze vzduchu v místnosti. „Nyní mám víc než jeden důvod přát si, aby se to vrátilo.“
Jeho přiznání vyslalo vlnu lítosti pronikající celým jejím tělem i duší.
„Uvidím tě ještě někdy?“
Neodpověděl hned. Přemýšlela, jestli nezašla příliš daleko. Jestli neposunula hranice jejich zvláštního vztahu nad rámec toho, co bylo pro něj snesitelné. Ale pak promluvil a jeho hlas zněl přátelsky.
„Pokud mě budeš potřebovat, přijdu k tobě.“
Otočila se ve chvíli, kdy seděl v rámu okna, jeho nohy směřovaly ven a byl připravený skočit z okna.
„A, Helen?“ Podíval se po ní.
Polkla, aby zklidnila svůj hlas. „Ano?“
„Dávej pozor na psy.“

Žádné komentáře:

Okomentovat