středa 9. ledna 2013

22. kapitola


„Seď klidně. Bude to trochu bolet.“
Griffin před ní poklekl na podlahu. Usadil ji na židli u toaletního stolku, pak na okamžik odešel a vrátil se s mísou teplé vody a něčím jako obvazy v podpaží.
Sáhl po její ruce a pak jí pootočil, aby odhalil zraněné místo na přední straně předloktí. Kůže ji brněla při jemném doteku jeho prstů. Snažila se namluvit si, že je to jen kvůli zranění a šok z něj, - ale když se setkala s jeho pohledem, věděla, že nemá cenu si něco nalhávat.
Už ne.
Dokonce i přes krvácející zranění nemohla zadržet pocit stoupající jí z útrob vzhůru až do tváří, a cítila, jak nezadržitelně rudne. Ještě nikdy nebyla s mužem tak bezprostředně v  kontaktu, a tak důvěrná, jako s Griffinem v posledních dnech. A přesto intenzivně cítila touhu po něm, jako kdyby byla její součástí od narození.

Sklonil hlavu k její paži a pomalu shrnoval pruhy látky, aby se dostal k ráně. Jeho doteky  jí byly příjemné. Zmírňovaly bolest při ohledání rány, dokonce i když se látka zadrhla a bylo třeba ji odtrhnout. Když byla vidět celá rána, nasměroval ji k míse s vodou.
„Můžeš se naklonit víc dopředu?“ zeptal se.
Poslechla a on sáhl dolů a vytáhl z mísy namočený hadřík .
„Myslím, že to tohle bude bolet trochu míň.“ Držel tkaninu nad tržnou ránou na její paži, stiskl a nechal vodu stékat přes ránu.
Škubla sebou.
Podíval se jí do očí. „Bolí to?“
Zavrtěla hlavou. „Ne tak docela. Jen jsem si myslela, že bude.“
Přikývl a celé to opakoval, dokud její paže nebyla čistá. Z rány stále kapala krev, ale mnohem míň než předtím. Položil její ruku na své koleno, když rozbaloval čisté obvazy.
„Nechci ti zašpinit kalhoty,“ protestovala.
„Nesmysl.“ Zavrtěl hlavou. „To se vyčistí. Už jsme skoro hotovi.“
Zvedl jí ruku s maximálním soustředěním a začal ji obvazovat. Snažila se neucuknout, když jí první vrstva překryla řez. Viděla, jak byl opatrný a jak moc se snažil jí neubližovat, tak seděla tiše,  dokud neměla ránu a okolí čistě obvázanou.
Odložil nepoužité obvazy stranou a podíval se na ni.
„Tak. Myslím, že by to měla stačit,“ řekl. „Jak se cítíš?“
Podívala se dolů na paži. „Dobře, myslím. Tak dobře, jak se dá očekávat.“
Když vstával z podlahy, zvedl mísu s vodou. Jeho tvář byla napjatá a jeho výraz tak nečitekný, že neměla tušení, co si myslí. Položil mísu na stolek u zdi a opláchl si ruce v jejím umyvadle.
Pohled na jeho svalnatá záda a široká ramena skloněná nad umyvadlem v ní vyvolala nečekaný příliv něhy. Na rukávech košile měl krev. Najednou vypadal unaveně,  jako kdyby potřeboval sám trochu péče.
Vstala, přešla místnost a nepřemýšlela o tom, co zamýšlí udělat. Když stála dvě stopy za jeho zády, pomalu se narovnal, jako kdyby ji slyšel přicházet a nechtěl ji vyplašit. Na okamžik ztuhla nerozhodností. Chystala se překročit hranici, která jako by se téměř hmatatelně vznášela mezi nimi. Jakmile ji jednou překročí, nic už nebude jako dřív.
Vykročila vpřed a opatrně položila ruku na jeho záda.
„Děkuju ti.“ Zaváhala, než pokračovala. „Já… omlouvám se za všechny potíže.“
Pomalu se otáčel, až stál tváří k ní a jeho těla bylo jen několik centimetrů od jejího.
„Ty nejsi žádná potíž, Helen.“ Jeho hlas byl hluboký a tichý.
Její pohled klesl na jeho hruď. Předtím si nevšimla krve zde, ale teď viděla, že nebyla jen na rukávech, ale také na košili. Na hladké pokožce pod jeho klíční kostí uviděla další  šmouhu od své krve.
Nechtěla ani pomyslet na to, že by se ještě přiblížila.
„Zakrvácela jsem ti šaty,“ řekla, když prsty přejela přes látku jeho košile. „zůstane tam skvrna.“
Sklopil oči k jejím prstům a slyšitelně se nadechl, když začala rozepínat knoflíky.
Překryl její ruce svými, aby ji zastavil. „To není nutné.“
Setřásla jeho ruce a pokračovala v rozepínání košile. „Nebuď hloupý. Dělal jsi mi ošetřovatele. Teď mě nech, abych se postarala já o tebe, Griffine. To je to nejmenší, co můžu udělat.“  
Neřekla ale, co teď zjistila, - že nechtěla přestat. Vychutnávala dotek jeho těla  pod svýma rukama a nedokázala přestat, i kdyby chtěla.
Přikývl a už nic neříkal, když rozepínala poslední knoflík.
„Otoč se,“ řekla tiše.
Otočil se směrem k umyvadlu a nabídl jí svá záda. Stáhla mu košili z ramen. Jak pomalu stahovala košili z jeho zad, tetování, které u něj zahlédla, se kousek po kousku zviditelňovalo.
Tetování bylo úchvatné. Byl to stejný symbol, který viděla na Galizurově zvláštní obrazovce, ačkoli tento byl komplikovanější, vykreslený v temně modré, zelené a fialové. Dotkla se jej  prsty a Griffin ztuhl, když obkreslovala kruhy, které zdobily jeho pevná záda.
„To je… to je úžasné,“ zašeptala. „Je to Květina života, že ano?“
Mlčky přikývl.
„Jak dlouho už to máš?“ zeptala se a prsty pokračovala v cestě po jeho kůži, zastavovala se na místech, kde se zdálo, že kruhy tvoří menší, abstraktní květiny. Obraz na Galizurově obrazovce byl chladný a vědecký. Ale na Griffinových zádech se symbol nějak transformoval do něčeho mocnějšího a působivého. Jeho kůže byla horká, a ona sledovala obraz po celé délce páteře a její prsty pokračovaly v cestě až na místo, kde kruhy mizely pod opaskem kalhot.
Odkašlal si. „Od smrti rodičů. Darius a já jsme si to nechali udělat jako připomínku.“
Její prsty se zastavily na spodní části páteře, stále se dotýkaly jeho kůže. „Připomínku čeho?“
Otočil se a chytil ji za ruku, jakoby byl její dotek pro něj bolestivý. „To, že stále jsme a vždycky budeme spojeni s našimi rodiči. A taky s ostatními Opatrovateli a s lidmi našeho světa.“
„Je to krásné připomenutí. Takové opravdové.“ Sáhla pro vlhký hadřík a začala jemně utírat krev na jeho kůži.
„Vadí ti to?“ zeptal se náhle.
„Vadí co?“
„Být jedním z Opatrovatelů.“
Zamyslela se. Ztratila všechno kvůli své roli, a vůbec nevěděla nic o fungování Aliance. A přece ji rodiče cvičili na pozici, kterou měla převzít. Vyhýbat se tomu by bylo jako zneuctění, nemluvě o jejím vztahu ke Griffinovi a Anně a dokonce i nějakém podivném vztahu k Dariovi.
„Ne,“  řekla nakonec. „Ne, pokud to znamená, že jsem tím spojena se svými rodiči. A s tebou.“
Zachytil její pohled a najednou byla ztracená v jeho zelenozlatých očích. Náhle zavrtěl hlavou, jako kdyby byl nazlobený.
„Co je?“
„Nikdy jsem neměl nechat Daria tě vyzvat. Vím, jak hodně pro tebe znamená být ozbrojená. Myslel jsem, že budete trochu neškodně zápasit a ty budeš mít svou zbraň. Neměl jsem tušení, že zajde tak daleko.“
Malounko nse na něj usmála. „Myslela jsem vážně, co jsem řekla v tanečním sále, Griffine. Museli jste vědět, že se mnou můžete počítat, a rozhodně jsem dokázala sama sobě, netrénovanému bojovníkovi, že aspoň nejsem zbabělec.“
V jeho tváři se objevilo překvapení. „Zbabělec? Proč říkáš takové věci? Proč na něco takového vůbec myslíš?“
Odvrátila se. „Nikdy jsem se ničemu nepostavila. Ne tak docela.“
„Do teď jsi nikdy neměla důvod,“ řekl.
Ale měla, pomyslela si. Měla jsem oboje, důvod i příležitost, když jsem byla sama s Raumem.
„Ano, protože jsem nebyla víc než rozmazlené dítě,“ vyřkla místo toho slova plná hořkosti.
„Vytrpěla sis víc než většina.“ Jeho hlas byl něžný. „My všichni jsme byli takoví. Napříč historií, většina Opatrovatelů měla chráněné dětství předtím, než převzali své místo mezi ostatními a žili v ústraní, dokud nebyl úkol předán jiné generaci. Ty jsi dokonce ani nedosáhla Osvícení a podívej, kolik jsi toho protrpěla.“
„To se nepočítá,“ řekla tvrdohlavě. „Ne úplně. Ne, dokud skutečně něco nedokážu. A dnes poprvé jsem se cítila, že bych mohla. Že dokážu i něco jiného, než stát stranou, zatímco všichni ostatní bojují.“
„Helen.“ Tón jeho hlasu ji přiměl podívat se mu do očí. „Přál bych si, abys mohla vidět, co vidím já.“
„A to je co?“ zašeptala.
Vzal hadřík z jejích rukou, položil ho na umyvadlo, jeho pohled neopouštěl její. „Někoho, kdo je odvážný a inteligentní a opravdový.“
„Ano?“ Dech se jí zasekl v hrdle.
„Ano.“ Jeho ruce se dotkly jejích tváří. Byli tak blízko, že cítila teplo jeho dechu. „A krásná.“
„Ty… si myslíš, že jsem krásná?“ Nikdy předtím o sobě nepřemýšlela jako o krásné. Dokonce o tom ani nepřemýšlela. Teď cítila radost, která v ní rostla pří vědomí, že si to Griffin myslí.
Jeho oči potemněly, když se na ni podíval. „Nejkrásnější osoba, jakou jsem kdy viděl.“
Nemohla přijít na nic, co by mohla říct, když jeho ruka sklouzla z tváře po křivce jejího krku a jeho prsty se zamotaly do vln vlasů, které se jí uvolnily během souboje s Dariem. Vzdálenost mezi nimi se stále zmenšovala, vyplňovala se jejich těly, když se k sobě  přibližovali. Když sklonil svou tvář k její, zdvihla hlavu a setkala se s ním v půli cesty.
Zpočátku jeho rty jemně setrvávaly na jejích. Nebyla si jistá, co má dělat. Co bude následovat. Ale na tom nezáleželo. I tohle bylo dost, stála tak klidně, jak dokázala, nechtěla, aby tahle chvíle skončila. Chtěla jeho rty na svých napořád. A pak vášeň mezi nimi vybuchla a najednou se jeho ústa otevřela a ona spadla do tepla jeho polibku.
Podlaha pod jejíma nohama zmizela, ocitla se v černé propasti, kde byl jen Griffin. Jen on a jeho ústa a jejich těla v pevném objetí. Ztratila pojem o čase, jakoby ji jeho polibek přepravil na místo, kde nikdy nedošlo k žádnému úmrtí, žádné ztrátě a kde nebyl žádný Raum. Než Griffinovy rty opustily její, uvědomila si, že se k němu bez ostychu tiskla. Ale i toto zjištění bylo jen šepotem v porovnání s všeprostupující touhou, která jí stále proudila v žilách.
Ani se nepohnuli. Jeho prsty byly stále propletené v jejích vlasech a jeho dech byl rychlý a těžký, když se na ni díval s očima plnýma touhy.
„Tohle bude věci komplikovat,“ řekl.
„Ano.“ Přikývla. „Darius nebude rád.“
„Jestli bude Darius rád nebo ne, na tom mi nezáleží.“ Griffinův hlas byl tvrdý a na chvíli zněl skoro jako jeho bratr. „Má, co potřebuje. Všecko má. A já teď… “ začal.
„Ano?“ vydechla.
„Potřebuji tebe,“ řekl.

Žádné komentáře:

Okomentovat