středa 30. ledna 2013

2. kapitola

„Kavárna byla vykradena, jedna osoba zastřelena. Zrovna to říkali ve zprávách.“ Babička zvedla dálkový ovladač a ztišila hlasitost televizoru, který byl v protějším rohu kuchyňské linky. Byla usazená za kulatým stolem, kde jsme pravidelně jedli. Stolu, který podle ní, byl poslán přes oceán jejími anglickými prarodiči před více než stovkou let. Byla jsem si celkem jistá, že si pamatuju, jak ho koupila v zastavárně, když jsem byla malá. Přesto, byla to jedna z mála věcí, která s námi cestovala, když jsme se stěhovali ze státu do státu.
Dobrý den i tobě, babi.

Nechala jsem svůj batoh na kuchyňské lince a zamířila rovnou k ledničce, moje tenisky na protest vrzaly proti hrachově zelenému linoleu ze sedmdesátých let. Neměla bych být naštvaná za babiččin nestydatý pokus vyzvídat. Žiju s ní již od svých pěti let, kdy se má schopnost objevila. Babička to tak neříkala, ale bylo zřejmé, že si má matka myslela, že jsem blázen a radši mě strčila do babiččina schopného objetí, protože to byl jediný člověk, který mě chápal. Další zrůda.
Sotva si na matku pamatuju. Ale celkově, mé dětství nebylo hrozné. Osamělé, protože jsme se hodně stěhovaly, komplikované, protože mi babička vysvětlovala mou záhadnou schopnost s tím, že vím, co si ostatní myslí. Ale nemohla jsem si stěžovat. Měla jsem střechu nad hlavou a spoustu jídla. A co je nejdůležitější, chránila mě tak, jak jen mohla.
Babička nevypadala jako typicky stará dáma. Jo, měla sotva padesát let, ale obarvovala si své vlasy na tmavo, a odmítala si zakrýt své pěkné tělo něčím tak ohavným, jako byl župan. Já mám vlasy i barvu očí po ní, ale detailní rysy mám ze strany matčiny rodiny.
Babička byla neomalená a trochu chladná, což se ukazovalo i v jejím úzkém obličeji. Ale vždy se o mě starala, když tady nebyl nikdo jiný a za to jsem jí neochotně vděčná.
„Někdo zemřel?“ Zeptala jsem se a předstírala nonšalanci, kterou jsem rozhodně necítila.
„Ne.“ Řekla to slovo s lehkostí. Její nedostatek empatie mi vždycky vadil, ale myslím, že léta útěků, abyste si zachránili svůj život, tohle způsobí. Trhnutím zavřela svou kuchařku a podívala se na mě přes své obroučky brýlí. Snažila jsem se ignorovat její oříškově hnědé oči, ale nešlo to. Přísahám, že babičky korálkový pohled mohl číst přímo v duši. To byl důvod, proč jsem jí nikdy nelhala. Jaký to mělo smysl, když znala pravdu?
Obtočila jsem prsty kolem rukojeti na ledničce a nemohla popřít úlevu, která sladce naplnila mé tělo. Nikdo nezemřel. Byl jen zraněn. Žádná smrt. Žádná vina. Alespoň tentokrát ne. Ale bylo to tam, vždy v zadní části mé mysli. Hanba je to nejhorší, když vím, že jsem mohla pomoci, kdybych otevřela pusu. Ale jak mě babička brzy naučila, horší, než se cítit vinná, by bylo, cítit se mrtvá. Neuvědomovala jsem si, že by se člověk mohl „cítit“ mrtvý, ale věděla jsem, že nemá smysl se s babičkou dohadovat.
„Cameron, není to ta kavárna, kterou jsi navštívila?“
S trhnutím jsem otevřela ledničku do široka, výbuch studeného vzduchu přidal mému znepokojení. Jako by nevěděla, kam jsem šla. Jako by nevěděla, každou drobnůstku, kterou jsem kdy udělala. „Ano.“
„Byla jsi tam?“
Vytáhla jsem plechovku cherry coly, nechávala jsem si chladným hliníkem znecitlivět prsty a doufala, že necitlivost se pak pohne až k mému srdci, do mých vnitřností a mého mozku. Ale neměla jsem takové štěstí. „Ano. Byla jsem tam.“
Nastala krátká pauza. Věděla jsem, na co se zeptá potom. Ne, že bych mohla číst její mysl. Nikdy jsem nebyla schopna číst babiččiny myšlenky, tak jako u ostatních. Babička se v průběhu let naučila, jak držet své myšlenky pro sebe. Schopnost, kterou semnou odmítala sdílet a já věděla proč… pak by mě nemohla špehovat. Její moc by byla pryč. A ve chvílích, jako byla tato, jsem to na ní zatraceně nesnášela.
„Věděla jsi to?“ Zeptala se, její hlas byl nedbalý.
Jestli jsem věděla, že muž vykrade kavárnu? Jestli jsem věděla, že má zbraň. Jestli jsem věděla, že někdo může zemřít a já to dokážu zastavit? Položila jsem dlaně na své džíny a otřela si je. Pomalu jsem přikývla.
„Nic jsi neřekla?“
Utrápeně jsem vyfoukla obláček vzduchu skrz své rty. Proč se ptá? Zná odpověď. „Ne,“ zabručela jsem.
„Hodná holka.“ Odstrčila židli od stolu, její nohy zapískaly na linoleu, když se zvedala. „Jen bys způsobila otázky a potíže. Vzpomeň, co se stalo v Michiganu. Vždy si na to vzpomeň, když budeš chtít někoho varovat. Jdu do zahrady.“
Michigan. Už zas. Jako kdyby na ten incident mohla kdy zapomenout. Chvíle, kdy jsem žvanila a málem nás chytili. Chvíle, kdy jsem si uvědomila, že se se svým tajemstvím nesmím nikomu svěřit.
Sledovala jsem, jak jde ke dveřím, moje hořkost rostla s každým jejím krokem. Kdykoliv mě poučovala, že mám mlčet, znělo to tak nadřazeně. Jako kdyby se uvnitř uculovala. Hodná holčička udělala to, co jí někdo řekl, znovu, protože se příliš bála bouřit se.
Síťkové dveře prásknuly o rám, jak mizela do zadní zahrady. Pravda byla taková, že mě babička ovládala; znala každé mé temné tajemství a já jsem s tím nemohla nic udělat. Občas jsem se cítila poražená, odhalená, vyčerpaná. Uvězněná jako zvíře v zoo, neustále sledované. V jednom z těchto dnů mě našla přecházet po pokoji… tam… a zpět.
Jindy se cítím připravená vybuchnout, jako obří piňata[1] plná tajemství. Představovala jsme si sama sebe, jak stojím ve školní jídelně na stole a vykřikuji všem, že umím číst myšlenky. Že za poslední rok jsem přečetla všechny jejich absurdní myšlenky. To pomyšlení mě naplnilo úsměvem.
Ale za méně než rok budu bez babičky. Musela vědět, že se nemůžu dočkat, až začnu chodit na vysokou školu, ale nikdy nic neřekla. Musela vědět, že až budu pryč, budu dělat, co chci. Musela vědět, že ji mám v plánu navštěvovat tak málo, jak jen to bude možné. Část mě se bála, že má nějaký hanebný plán, abych po jejím boku zůstala navždy. Otřásla jsem se při té myšlence.
Pomalu, jako bych byla táhnutá jakýmsi neviditelným řetězem, jsem se vydala k síťovaným dveřím. Babička stála uprostřed naší malé, zarostlé zahrady, jen tak stála a dívala se na své stupidní šeříkové keře. Pracovala na nich nocí i dnem, ale stále nekvetli. Proč, zajímalo mě, tak ztrácela svůj čas? Ale nikdy jsem nepřišla na správnou odpověď. Ztratila syna, ztratila snachu a možná, že věděla, že ztrácí i mě. Byl šeřík jakýsi zoufalý pokus si něco udržet?
Ze předu se ozvalo troubení, vytahujíc mě z mých mrzutých myšlenek. Na krátkou chvíli jsem se zarazila, se špatným pocitem z toho, že ji tu nechám samotnou. Neměla přátele, neměla rodinu, jen mě. Celý její život se točil kolem zoufalé snahy udržet nás v bezpečí před neznámými nepřáteli. Věděla jsem, v hlouby duše, že se mě jen snaží chránit, ale díky tomu jsem se necítila méně jako v kleci. Troubení se ozvalo znovu. Kdybych zůstala tady, byla bych taky sama, zahořklá. Podobala bych se jí a to nemůžu dopustit.
Dala jsem se dohromady a přesunula se ke dveřím. Emily zaparkovala vedle chodníku její lesklý, červený kabriolet, který neměl ani jediné škrábnutí. Ale věděla jsem, že to nebude trvat dlouho, protože ta holka málem propadla u zkoušek na řidičák. Nebudu ani říkat, jak směšné je dostat kabriolet, když bydlíte v Maine. Náledí a kabriolety moc nespolupracovaly. Ale Emily milovala auta a Emily dostala to, co chtěla, až na pozornost svých rodičů.
Blondýnka s modrýma očima, byla pro každého představou dokonalosti a byla to má nejlepší kamarádka. Nemohla jsem nenávidět své schopnosti, ne, protože kdybych neuměla číst myšlenky, nikdy bych se nepřátelila s Emily. Nikdy bych nedostávala známky, které jsem měla a nebyla bych tak dobrá ve fotbale. Znala jsem odpovědi, věděla jsem, jak se každá hra hraje, a věděla jsem, co si lidé myslí prakticky předtím, než to udělali.
„Pojď!“ Zamávala na mě, velké sluneční brýle jí zakrývaly polovinu obličeje. Podzim v Maine měl daleko od tepla, ale ráda předstírala, že je jakousi vtělenou verzí Audrey Hepburn[2]. Kdyby nic jiného, tak já se svými tmavými vlasy a jemnými rysy vypadala víc, jako herečka starších filmů. Ale pokud chtěla Emily být jako Audrey, byla Emily jako Audrey.
Spěchala jsem dolů velkými kroky, toužící uniknout alespoň na jediný večer. Občas jsem se cítila, jako kdybych hrála; nikdo, neznal mé pravé já. Můj úsměv zakolísal, když jsem polykala náhlý knedlík v krku. Znali jen tu osobu, kterou chtěli, abych byla. Bylo to vyčerpávající. Ale dnes jsem se o to nestarala. Bylo mi to jedno. Dnes v kavárně nikdo nezemřel a já se šla projet s mou nejlepší kamarádkou. Ale co bylo nejdůležitější, po dnešku už nebudu muset jezdit do školy autobusem.
„Je nádherný,“ řekla jsem věc, kterou ode mě očekávala, tu, co chtěla slyšet. Mohla už mít auto před měsícem, ale čekala, až loď přiveze tohle speciální až z Německa, nebo z nějaké jiné auta-milující země. „Máš takové štěstí.“
Protože jsme byli neustále v pohybu, nebylo pro mě lehké najít si práci, abych si mohla koupit auto. Sakra, byla bych šťastná, kdybych měla babičky rezavou Toyotu.
Emily pokrčila rameny, ale věděla jsem, že je nadšená z mé závisti. Emily toužila po uctívání a závisti. Ne, že by byla hroznou osobou. Ne, to nebyla. Alespoň ne v hloubce. Byla jsem jediná, kdo věděl, že většinu nocí propláče v osamělosti. Její rodiče, oba lékaři, byli často pryč a Emily hledala pozornost kdekoliv, kde jí mohla dostat.
Samozřejmě, že by to temné tajemství nikomu nepřiznala, ale ani nemusela. S trhnutím jsem otevřela dveře pro spolujezdce a usadila se na měkké, černé, kožené sedadlo.
Neměla jsem žádné iluze. Věděla jsem, že já a Emily bychom nebyly přítelkyně, kdyby nebylo mých schopností. Věděla jsem přesně to, co Emily chce, abych udělala, co chce, abych si myslela a co chce, abych řekla, a díky tomu jsme byly nejlepší kamarádky.
Zatraceně rozhodně bychom nebyly přítelkyně, kdybych jí řekla, co si doopravdy myslím, ale dnes mi to nevadilo, protože obloha byla jasná a vzduch byl na říjen poněkud teplý.
Přejížděla jsem prsty po opěradle, když Emily vyrazila. Neobtěžovala jsem se s tím, že bych babičce nechala vzkaz. Věděla, kam se chystám. Alespoň, dokud jsem se nedostala z dosahu. V určitém bodě, a já si stále nebyla jistá v jakém, už nebyla schopna číst mé myšlenky. To byla věc, na kterou jsem narazila před třemi roky, když jsem odjela s přítelem bez toho, abych jí to řekla. Když jsem se vrátila, našla jsem ji šílenou strachy. Jediná chvíle, kdy ukázala, že se o mě opravdu stará.
Mým tělem se proháněl vzrušující pocit úniku, když jsme jeli směrem k pobřeží. Emily prudce vybrala zatáčku a já narazila do dveří, smějící se. Vzrušení doprovázelo Emily kamkoliv, kam šla. To byl jeden z důvodů, proč jsem ji měla okamžitě ráda; pomohla mi zapomenout, že jsem zrůda. Svět byl film a ona byla hvězda. V součastné chvíli předstírala, že je žhavá špiónka, která je pronásledována stejně žhavým chlapem. Samozřejmě, že by nikdy nepřiznala, kolikrát se v její hlavě odehrává film a pravděpodobně by mě zabila, kdyby si uvědomila, že to vím.
Přesto, přiznávám, že dny s mou povrchní kamarádkou byly čím dál obtížnější. Existovaly meze, kterou mohl člověk ustát. Smetla jsem tu skličující myšlenku stranou.
„Kam jedeme?“ Zeptala jsem se, tajemný úsměv mi pohrával na rtech.
„Lakeside!“ řekla.
Lakeside byla restaurace blízko oceánu. Polovina teenagerů tam zašla po škole, druhá polovina se poflakovala venku. V našem malém městě se toho nedalo moc dělat, ale už před lety studenti rychle zabrali restauraci jako svou vlastní.
„Takže, poslouchej, Trevor najednou musí v sobotu večer studovat.“ Emily na mě krátce pohlédla, zvědavá na mou reakci. Vítr mi totálně rozcuchal vlasy kolem obličeje. A zatímco moje vlasy mi létaly do úst, bičovaly mě do očí a škrtivě se mi motaly kolem krku, jí se nějak dařilo vypadat jako modelce v tiskové reklamě. Fuj, to není fér!
„Co si o tom myslíš?“ Zeptala se.
Myslela jsem si. Ne, vím, že se Trevor schází s nějakou jinou ze školy. Ale taky jsem věděla, jak Emily chtěla, abych odpověděla. Pokrčila jsem rameny a napůl jsem se setkala s jejím pohledem. „Možná, že ho k tomu donutili rodiče kvůli známkám.“ Emily nechtěla vědět, že ji podvádí. Většina lidí opravdu nechtěla vědět pravdu.
„Jo,“ zdálo se, že se jí ulevilo. „To je to, co jsem si myslela.“
Emily nedokázala vystát myšlenku, že by ji někdo odkopl. Ne, to Emily odkopnula kluka, ne kluk jí. Ublížila, než jí bylo ublíženo. Bála se přesně toho, co se teď dělo s Trevorem. Nebyla jsem psycholog, ale viděla jsem dost epizod Oprah, aby mě to přimělo zamyslet se nad tím, jestli třeba její potřeba být uctívána neměla co dělat s tím, že její rodiče byli pořád pryč.
„Přesto, pokud to bude pokračovat, měla bych vykopnout ten jeho zadek. Bože, co čekal? Neví, kolik kluků si semnou chce vyjít?“
Byla arogantní, ale měla pravdu. Přečetla jsem si dost nadržených, dospívajících myslí, abych věděla, že devadesát devět procent mužské populace naší školy chce Emily. Další jedno procento byli gayové.
Jela po silnici, která vedla podél pobřeží, užívající si každou zatáčku. Díky bohu, že se mi nezvedl žaludek. Oceán byl divoký, vítr na něm vytvářel vlnky s bílými vrcholky, které vypadaly jako sníh. Zde na pobřeží jsme vedli přelétavý život, víc než jeden rybář se každoročně utopil díky neúprosné síle oceánu. Navzdory nebezpečí, jsem milovala ten pocit, energii, která vyrážela z vln… to tajemství, které bylo tam pod vodou a které jsem neznala.
„Přísahám, že mě Kevin včera zval ven.“
Na okamžik jsem si myslela, že špatně slyším. Že mě hučení oceánu přimělo slyšet něco, co ve skutečnosti neřekla. Ale neměla jsem takové štěstí, protože její myšlenky byly stejně jasné, jako mé vlastní. Srdce se mi stáhlo, i když jsem donutila svůj úsměv, aby zůstal na místě.
Dívala jsem se na silnici, ale jí zajímalo, co si myslím. „Pokud si Trevor nedá dohromady své problémy, možná, že půjdu ven s Kevinem.“
Srdce mi bolestně hřmělo v hrudi, dlaně mi začaly vlhnout. Nutkání křičet „Ne!“ Vráželo do mé lebky. Ale já jsem se nepohnula, neodvážila jsem se ze strachu, že by něco vyčetla z mých gest.
Sklouzla po mě poťouchlým pohledem. „Nejsi do něj stále zamilovaná, že ne?“
Ano. „Ne,“ podařilo se mi nějak říct, ale můj hlas zněl přiškrceně.
„To si nemyslím.“
V té chvíli moje dobrá nálada vyprchala. Byl čas čelit realitě. Věděla jsem, že se měnila, stejně jako většina z nás. Polovina třídy byla nervózní při pomyšlení na maturitu, nebo při pomyšlení, že budou sami. Druhá polovina dychtila po ochutnání svobody. Byl to zvláštní rok, plný podivných emocí a já bych ráda ignorovala náznaky toho, že Emily konečně plně vstoupila do temné strany. Většinou jsem její chování ignorovala, protože jsem si nechtěla hledat novou kamarádku ke konci roku.
Mrzutá, jsem si položila loket na okno a dívala se na krajinu, kolem které jsme projížděly. Za méně než půl roku budu pryč. Další rok a další nová škola. Prošla jsem už tolika školami, nikde nezůstávala příliš dlouho, abych si našla skutečné přátele, takže jsem byla zoufalá, když jsme se sem před rokem přestěhovali. Když Emily projevila zájem, musím přiznat, že si moje sebevědomí vychutnávalo pozornost té nejpopulárnější holky na škole.
Měla jsem plán si poslední ročník užít, jak nejlépe jsem mohla a dostat se na vrchol. Za poslední dva měsíce jsem si všimla, jak se měnila, ale doufala jsem, že to vydržím do ukončení studia. Ale nemohla jsem už ignorovat její hořkost. Byl to jen jeden z mnoha problémů na dlouhém seznamu, pokud šlo o čtení mysli… znáte pravé já osob. Já, které je tak temné a zoufalé, že dělá cokoliv, aby se skrylo. Chtěla, abych se cítila hrozně a milovala ten pocit. To vědomí, že může dostat jakéhokoliv kluka na škole, i to, že já nemůžu, jí přimělo cítit se speciálně.
Přesto, byla jsem její kamarádka, bavily jsme se spolu, a i když to zní uboze, díky tomu, že jsem byla její nejlepší kamarádka, jsem se také cítila speciálně. Kromě toho jsem si nechtěla zničit ten poslední rok. A tak jsme se navzájem využívaly. Věřte mi, ironie se neztratila. Ale jak dlouho ještě dokážu snášet její jedovatost? Najednou se maturita s přáteli nezdála tak důležitá.
Šedý šindel restaurace se objevil v zorném poli, postavený na okraji moře, připravený spadnout při prvním náznaku bouře. Emily zatočila k parkovišti, štěrk byl pod koly jejího auta jako obětní králíček.
Přestože škola byla hodinu cesty odtud, bylo to tu z poloviny plné. A bylo tam Kevinovo černé SUV. Kluk, se kterým jsem ani neměla šanci začít vztah, byl ztracen pro Emily. A tak to bylo vždy; protože jsem se přátelila s dívkami, které byly populární, protože jsem věděla, co po mě chtějí. Věděla jsem přesně, co na co říct. Ale zatímco ony získávaly chlapce a stávaly se královnami, já jsem stála a fandila na vedlejší koleji.
Sotva jsem poslouchala její šťastné tlachání, když jsme šly nahoru po vratkých schodech na přední verandu. Emily byla tak zabraná do vlastních slov, že si ani nevšimla křupavých zvuků, které doprovázely jejich kroky. Pokaždé, když jsme sem šli na večeři, jsem byla skutečně ohromena, že to tu je stále otevřené. Očekávala bych, že to už dávno uzavře hygiena. Ale v případě, že by to tady zavřeli, bychom neměli kam chodit, takže proto to město nechávalo být.
„Hej! Camerone, musím s tebou mluvit.“ Annabet přiběhla skrz verandu, kde prodávala nápoje studentům, kteří měli dost odvahy a seděli venku ve větru. Nacpala si pár dolarů do zástěry, kterou měla uvázanou kolem pasu. Její růžový svetr se třískal s jejími rudými vlasy a nikdo by o ní přesně nemohl říct, že je nádherná. Přesto, byla přátelská a měla něžné hnědé oči s širokým úsměvem, který ve mně probouzel potřebu také se usmát. Líbila se mi od okamžiku, kdy jsme se potkaly. Byla jsem tu nová a ona byla první, kdo semnou mluvil. Za to jsem jí byla vždy vděčná.
„Počkám na tebe támhle,“ Emily nenáviděla Annabeth, ne pro to, že by si myslela, že Anne není populární, nebo dost hezká. Ne, Emily žárlila, protože se jí nelíbilo, že jsem trávila čas s někým jiným, než s ní. Byla také žárlivá na to, že Annabeth byla génius, pokud šlo o matematiku a vědu, zatímco Emily sotva prolezla. Já se to Anne snažila vysvětlit, ale ona nedokázala uvěřit, že by na ni nejpopulárnější holka ve škole žárlila. Samozřejmě jsem jí nemohla říct, že to vím jako prostý fakt.
„Co se děje, Anne?“ Zeptala jsem se.
Byly jsme opřené o zábradlí, já se choulila do své bundy. Slunce zapadalo, posílajíc světlé a červené odlesky po třpytivých vlnách. Když zapadlo, teplota rychle klesala, ale mě se příliš nechtělo jít dovnitř.
„Někoho jsem potkala.“
Můj pohled se pozvedl směrem k ní, byla jsem více než překvapená. Pokud jsem věděla, Annabeth nikdy s nikým nechodila. „Koho?“
George Millera, pomyslela si těsně předtím, než to vyslovila. „George Millera.“ Muž se objevil v její mysli hned, jak to vyslovila. Vysoký, hubený, s tmavými vlasy a hnědýma očima… vlastně docela milý, ale starší než ona. Určitě starší a ona z toho byla nervózní. Nechtěla, aby to někdo věděl.
„Kolik mu je?“ Vyhrkla jsem dřív, než jsem si to rozmyslela.
Její zakulacený obličej zrudl a já věděla, že přemýšlela, proč vyvolávám tohle téma. Horečně se snažila rozhodnout, co mi má říct, skoro jsem mohla ochutnat její nervozitu.
Dvacet pět. „Dvacet,“ vypískla.
To byste se divili, kolik lidí lže a jak často. Bylo to běžné, přesto mě to otravovalo, protože jsme byli přátelé. Pomalu jsem přikývla, přemýšlejíc, jestli bych měla odhalit její lež. I člověk bez mé schopnosti by dokázal říct, že kecala. Ale já cítila skrz celou verandu Emilynu netrpělivost. Byla připravená nás přerušit a to by zranilo Anneiny pocity.
„To je super,“ řekla jsem.
Usmála se, ulevilo se jí, že jsem nic víc neřekla. „Jo, musím jít pracovat, ale chceš se s ním potkat? Je uvnitř.“
Ne! Přikývla jsem. Ne tak docela. Jaký dvaceti-pětiletý blázen by šel ven s někým, komu není ani sedmnáct? „Jo, určitě. Za chvilku.“
Krátce přejela prsty po mé ruce, prsty měla ledové. „Dobře. Skvělé! Uvidíme se za chvíli.“
„Už se nemůžu dočkat,“ lhala jsem.
Sledovala jsem, jak vchází dovnitř. Anne bylo teprve šestnáct a vypadala na ještě mladší. Její máma by zešílela, kdyby věděla, že je její dcera s někým o devět let starším. Co by dvaceti-pětiletý muž chtěl dělat s Anne? Něco v tom bylo a já si nemohla pomoci, ale cítila jsem, že se všechno mění a to ne k lepšímu.
„Co chtěla?“ Zamumlala Emily trpce, když se postavila vedle mě.
„Nic.“ Jsem si jistá, že to zatraceně neřeknu Emily, aby se mohla posmívat Annabeth.
„Hej, dámy, co je nového?“ Trevor vycházel ven, s arogantním úšklebkem na tváři, který mohl mít pouze kapitán basketbalového týmu. Naklonil se a políbil Emily. Jaký to idiot, že si skutečně myslel, že si může pohrávat se dvěma holkami, aniž by to zjistily. Dobře, tak možná, že můj názor na Trevora byl ovlivněn tím, že si myslel, že má prsa jsou na jeho vkus příliš malá. I když šťastně hlásím, že by mě přesto „udělal“, na což myslel včera. Jako kdyby někdy dostal šanci.
Rozzlobeně, Emily otočila hlavu na stranu. Dělala drahoty. Chtěla, aby prosil a škemral. Protočila jsem oči v sloup. Tohle by se velmi rychle mohlo změnit v něco odporného.
„Co jsem provedl tentokrát?“ Zeptal se s povzdechem.
Trhla hlavou směrem k němu. „Kde jsi byl minulou noc?“ Položila si ruce v bok; myslela to vážně. „Volala jsem ti, psala jsem ti.“
Odvrátil zrak a promnul si zátylek. „S klukama.“
Dovolte mi, abych to překládala. S jeho další přítelkyní.
„Hráli jsme ve sklepě videohry.“
Měli jsme sex.
Vrhl po ní okouzlujícím úsměvem, v modrých očích jiskřilo. „Víš, nebyl tam signál.“
Vypnul si telefon.
S povzdechem jsem se otočila, abych jim dala soukromí, o které se zjevně nestarali, protože se hádali uprostřed přední verandy. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych věděla, že to neskončí dobře a já pak budu muset sbírat střepy, dokud Emily nedostane nového přítele, což by nemělo trvat dlouho. Přítele, kterým bude s největší pravděpodobností Kevin.
Cítila jsem se mizerně.
Hluboce jsem vdechovala chladný vzduch a zírala jsem na oceán, snažíc se uklidnit své uhánějící srdce. Člověk by si myslel, že někdo, kdo dokáže číst myšlenky, dokáže i získat přítele. Nebylo to tak, že bych byla úplně nechutná, ale jen jsem věděla, že si někteří lidé myslí, že jsem divná, tichá, odměřená. Věděla jsem toho prostě příliš. To bylo stejné, bez ohledu na to, kde jsem bydlela. Přesto, přátelství s Emily pomáhalo udržet ten šepot na uzdě. Nikdo se neodvážil promluvit špatně o nejlepší přítelkyni nejpopulárnější holky. Co by o mě asi říkali, kdybych se konečně odvážila Emily odkopnout?
„Co tím myslíš, že mi nevěříš?“ Dožadoval se Trevor zvýšeným hlasem plným hněvu a paniky.
Protočila jsem oči v sloup. Museli mít stejnou hádku alespoň jednou týdně za poslední tři měsíce. Vážně jsem nechápala, proč spolu někteří lidi chodí a upřímně, nemyslela jsem si, že tomu oni vlastně rozumí. Báli být se sami. A já se jim nedivila. Byla jsem sama většinu svého života a upřímně řečeno, stálo to za hovno. Chtěla jsem ve svém životě normálnost a bydlet ve stejném městě více než dva roky. Mít celoživotní přátelství a skutečného kluka.
„Samozřejmě, že ne…“ odmlčela se na dlouhý okamžik. „Co je to?“ Emily zírala směrem k pobřeží, kde ležel nános dřeva na štěrkovitém písku.
„Jen dřevo,“ řekla jsem.
Posunula se ke schodům, lehce váhajíc. „Ne, je tam ještě něco…“
Zúžila jsem oči a naklonila se přes zábradlí, snažíc se získat lepší výhled. Měla pravdu, bylo tam něco, něco přímo za dřevem. Přistoupila jsem k ní blíž. Nedaleko břehu ležel balík. Něco… Nemohla jsem to vidět ve slábnoucím světle. Sešla jsem ze schodů, Emily mě následovala.
„Em,“ zakňučel Trevor, nezvyklý, že by od něj někdo odkráčel.
Nakonec jsem odolala nutkání říct mu, ať je zticha. Byly to s největší pravděpodobností odpadky, ale já bych udělala cokoliv, abych se dostala z doslechu jejich hádky. Pokud si Emily myslela, že je to něco úžasného, jako zakopaný poklad, šla by za tím.
„Ach můj bože, Camerone, co je to?“ Prsty zaryla do mého ramene.
Pokrčením ramen jsem se vysmýkla z jejího těsného sevření. Emily byla příliš dramatická. Obvykle to bylo zábavné, ale teď otravné. „Nic to není. Pravděpodobně…“
Co to bylo? Něco bledého a stísněného. Čím blíže jsme byly, tím více se naše kroky zpomalovaly. Zvláštní pocit neblahé předtuchy s brněním vklouzl do mého těla, přesto jsem se nedokázala zastavit.
Blíž… ještě blíž… Vrať se zpět! Křičely na mě moje instinkty, ale já jsem nemohla zastavit mé nohy na křupavém písku. Něco trčelo z balíku… něco bledého, drobného… noha.
Chloupky na rukou se mi postavily. Moje srdce popíralo to, co má mysl věděla, že je pravda. Šedá noha pokrytá špínou s hnědými mořskými řasami kolem lýtka.
Nechutně děs se prosakoval do mého žaludku. Věděla jsem, co to je, věděla jsem, co tam leží, jaké hrůzy je život schopen.
Strnula jsem, sotva jsem cítila své tělo, jak jsem postávala u naplaveného dřeva, sotva si vědoma toho, že se mě Emily znovu chytila. Bylo to, jako bych tam ani nebyla, ale sledovala jen televizní show. Zelená vlněná deka zakrývala její tělo. Ale hlava byla viditelná, dlouhé blond vlasy byly slepené řasami a pískem. Zamrzla jsem na místě, Emily se zastavila vedle mě. Mé tělo se začalo třást… šokující, násilné chvění, které jsem nemohla kontrolovat.
Bledé oči měla dokořán a zírala upřeně na mě. Známá tvář. Teď už jen strašidelný obličej, který bude navštěvovat mé noční můry až do konce mého života.
Byla jsem si vědoma, že Emily křičí, ale pronikavý zvuk jsem sotva zaregistrovala.
Savannah.
Dívka, která se do našeho města přestěhovala sotva před měsícem. Sladká, jižanská holka, i když jsem ji neznala dobře. Nyní to byla mrtvá dívka.
Zavrávorala jsem a narazila do Emilyina teplého, živého těla. Můj žaludek se kroutil, krajina se mi rozmazávala. Vůně oceánu a ryb byla již příliš. Žluč mi rostla v krku a já jsem věděla, že budu zvracet.
Byla jsem si nejistě vědoma lidí řítících se z bistra, panika v jejich myšlenkách se smísila a šplhala mi kolem hlavy. Příliš mnoho, mnoho myšlenek. Mozek mě bolel; cítila jsem, jako kdyby mi někdo násilně rozevřel lebku. Přitiskla jsem si ruce na spánky a klopýtala zpátky.
„Co je to?“ Zeptal se Trevor.
Někdo mě odstrčil stranou a já se otočila. Šmouha lidí kolem mě proběhla, blokující přede mnou pohled na Savannah. Přesto jsem tam jen stála, postrkovaná tam a zpět zvědavými studenty. Nemohla jsem myslet. Sotva jsem si vzpomněla, jak se dýchá.
„Ach můj bože,“ slyšela jsem Emilyin pláč. „Je mrtvá?“
Zabil jsem ji.
Cizí hlas šeptal v mé hlavě. Hlas, který jsem nepoznávala. Prudce jsem zvednula pohled. Nikdo se na mě nedíval… deset, patnáct tváří bylo bledých hrůzou, zaměřené na tělo. Ale někdo ta slova řekl. Nebo jsem si to jen představovala?
Zabil jsem ji.
Srdce mi skočilo do krku, ruce byly znovu vlhké. S tlumeným výkřikem jsem se otočila, studovala tváře za mnou. Nikdo se úspěšně neusmíval. Nikdo nevypadal vinně. Další lidé se hrnuli z bistra, nejméně pět z nich byli děti a skrz své telefony zoufale mluvili s policií.
„Omluvte mě.“ Prostrkávala jsem si svou cestičku skrz zděšenou skupinu lidí.
Zabil jsem ji.
Ztuhla jsem uprostřed tlačenice, třes – horký i ledový – prošel mým tělem. Mužský hlas. Kdo? Otáčela jsem se, prudce se dívala hlavou tam a sem. Musím ho najít. Musím! Znala jsem je všechny, některé lépe, než ostatní, ale ten hlas byl neznámý. Kdo tady by byl schopen vraždy? Dívka přede mnou se posunula, snažíc se získat lepší výhled. Za ní, v blízkosti parkoviště, stál cizinec.
Na jediný okamžik se celý svět zastavil. Nic neexistovalo, jen ten kluk.
Mé srdce se šíleně rozbušilo proti mému hrudníku, téměř bolestivě. Tmavé vlasy, ale neviděla jsem barvu jeho očí. Vysoký, průměrná postava, asi v mém věku. Oblečený do džínů a tmavého saka.
Ostře jsem se nadechla a já se skryla za Trevora jako zbabělec, kterým jsem opravdu byla. Svět se dal znovu do pohybu. Zabil ten cizinec Savannah? Myslel na ta hnusná slova? Můj dech se změnil na rychlé nádechy a strach hořkl na mém jazyku. Nemohoucí odolat, vykoukla jsem zpoza Trevora.

Kluk byl pryč.



[1] (pozn. Překl. – dutá hračka naplněná sladkostmi – často používaná v USA, kde je někde zavěšená a děti do ní mlátí klackem, dokud nepraskne a sladkosti se vysypou.)
[2] (pozn. Překl. – britská herečka a velvyslankyně)

3 komentáře:

  1. diky za preklad :) bude sa prekladat aj dalej, však? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. zítra bude další část této kapitoly ;)

      Vymazat
    2. diky moc se teším :)

      Vymazat