sobota 26. ledna 2013

13. kapitola

NASH MI MUSEL v obličeji vidět pochopení – a téměř úplnou paniku – protože mi omotal jednu ruku kolem pasu a zatlačil mě víc k navoskovanému povrchu Carterova auta. „Není to tak zlý, jak to zní. A zkušené banshee ví, jak zůstat v bezpečí. Ale my nejsme zkušení, Kaylee.“ Bylo od něj hezké, že se zahrnul do toho prohlášení, ale oba jsme věděli, že jsem nováček. „Navíc ani nevíme jistě, jestli ty holky byly na seznamu. Furt je to jen teorie. Velmi nepravděpodobná a nebezpečná teorie.“
„Budeme to vědět, až nám Tod zavolá,“ stála jsem si za svým, ta nová informace mi rotovala v hlavě, komplikovala to, na co jsem si myslela, že jsem připravená, že by se měl zásah ukázat jako nezbytný.
„Možná to nebude dneska v noci.“

„Bude.“ Zjistí nám to. Brzo. Ať už mu to skutečně vysvětlíme nebo jen opravdu bude chtít mé příjmení, v okamžiku před tím, než zmizel, jsem věděla, že nám tu informací dá. „Zavolej mi co nejdřív, jak to od něj uslyšíš. Prosím.“
Zaváhal, pak přikývl. „Ale musíš mi slíbit, že neuděláš nic nebezpečnýho, ať už řekne cokoliv. Sama duši zpívat nebudeš.“
Jako bych kdy připustila, že plánuju něco riskantního. Navíc… „Netoužím vidět tohle Podsvětí na vlastní oči. A má malá schopnost mi je bez tý tvý k ničemu, ne?“
„Máš bod.“ Pak se trošku uvolnil a dal mi pusu na dobrou noc. Přitáhla jsem si ho těsněji, když se začal odtahovat, lnula jsem k chuti a pocitu všeho dobrého a bezpečného. Nash se stal zářící věží zdravého rozumu v tomto novém světě bezprecedentního chaosu a nevídaného rizika. A já ho nechtěla nechat jít.
Naneštěstí, ve světě večerek a budíků, nemohl zůstat.
Zavřela jsem a zamkla za ním dveře a skrz přední sklo ho sledovala, dokud nevycouval z příjezdovky a neztratil se mi z dohledu. Zatahovala jsem závěsy, když za mnou něco zavrzalo. „Kaylee?“ Nadskočila jsem a otočila se, našla jsem strejdu, jak zpola stojí na prahu a pozoruje mě.
„Šmarjá, strejdo Brendone, málem jsem se z tebe počůrala!“
Jeho úsměv byl víc úšklebek než cokoliv jiného. „Nejsi tu jediná s velkýma ušima.“
„Jo, no, velký uši mě ale netrápí tolik, jak velký pusy,“ řekla jsem, vděčná, že jsem znovu uslyšela Sophii zachrápat, teď když už zbytek domu byl zticha. Cupitala jsem po koberci ke strejdovi, pak jsem prošla kolem něho a do chodby, zoufale jsem doufala, že blafoval. Že doopravdy neslyšel tu mou malou hádku s Nashem.
Šel za mnou do mého pokoje, a když jsem se za sebou pokusila zavřít dveře, strejdova dlaň přistála na duté dřevěné desce, držíc je pevně otevřené. „O co jde, Kaylee?“
„O nic.“ Pokusila jsem se o nonšalanci, kopla jednu a pak druhou kecku do skříně.
„Slyšel jsem vás dva mluvit.“ Opřel se o rám dveří, silné ruce si překřížil přes širokou hruď, pořád vypracovanou i po kdo-ví-kolika letech života. „Co plánuješ o obřadě a kdo je Tod?“
Oh, sakra. Odstrčila jsem na bok hromadu čistého, nesloženého prádla, které mi teta Val někdy položila na postel a sedla si na peřinu, hlava se mi točila ve snaze najít odpověď, která by byla minimálně tak pravdivá, jako to byl výmysl. Ale vyšla jsem z toho naprázdno. Nic, co bych vymyslela, by se mu nezdálo pravdivé, hlavně vzhledem k tomu, že toho o bansheech ví mnohem víc než já o… čemkoliv.
Takže bych mu možná měla říct pravdu… To tak, pokud by se ta darebná smrtka ukázala na obřadě a Nash mi odmítl vypomáhat kvůli nějakému scestnému pokusu mě ochránit, nepochybně by strejda Brenndon zakročil. Možná působil tvrdě, ale uvnitř to byl velký méďa, a on už by víckrát nemohl sledovat, jak umírá nevinná dívka, než jí vypršel čas, stejně tak jako já.
„Vážně, to chceš slyšet?“ Skrčila jsem nohy pod sebe, hrála si s roztřepeným lemem mých džínů.
Strejda Brendon zavrtěl hlavou. „Jsem si pěkně jistý, že ne. Ale pojď do mě.“
„Možná si budeš chtít sednout,“ varovala jsem ho, abych zachránila můj iPod z polštáře. Sluchátka byla znovu zamotaná; asi proto, že je nosím na spaní.
Strejda pokrčil rameny, pak si sedl na židli u stolu, čekal se stále překříženýma rukama přes hrudník.
„Dobře, jde o tohle. A říkám ti to jenom proto, že vím, že uděláš správnou věc. Takže prakticky si myslím, že mý dobrovolný prozrazení mě osvobozuje od jakýhokoliv trestu, kterej se chystám přiznat.“
Rty se mu prohnuly, jako by se pro úsměv rozhodl v poslední chvíli. „No tak to vyklop…“
Nadechla jsem se a na chvíli zadržela dech, uvažovala jsem, kde bude nejlepší začít. Ale to nebylo nikde, takže jsem se na to vrhla, doufala, že mi mé dobré úmysly pomůžou přes méně altruistické části příběhu. „Meredith Cole nebyla první.“
„Ona nebyla tvá první předtucha?“ Nevypadal překvapeně. Samozřejmě, že na tamty nemohl zapomenout – včetně toho incidentu předcházejícímu výletu do nemocnice.
„To taky, Ale myslím tím, že nebyla první holkou, která toten týden zemřela. Jedna v sobotu v noci a druhá včera odpoledne. Všem třem se stalo úplně to samý.“
„A ty jsi je všechny předpověděla?“ Teď vypadal překvapeně, svraštil čelo a pokrčil obočí.
„Ne, tu druhou jsem ani nikdy neviděla.“ Podívala jsem se do klína, vyhýbala se pohledu jeho očím, zatímco jsem si prsty nervózně hrála se sluchátky, snažila se rozvázat uzlík na drátcích, až by na mě byl každý námořník pyšný. „Ale viděla jsem dívku, která zemřela v sobotu a věděla, že se to stane. Stejná věc jako Meredith dneska odpoledne.“ Což jsem předpokládala, že mu teta Val řekla.
„Počkej, v sobotu v noci?“ Síťovaná židle zavrzala a já vzhlédla, jak se předklonil, aby se mi podíval do očí se vzrůstajícím podezřením. „Myslel jsem, že jsi zůstala doma.“
Pokrčila jsem rameny a povytáhla na něj jedno obočí. „Myslela jsem, že jsem člověk.“
Strejda se zamračil, ale přikývl, jakoby to říkalo, že si to zasloužil. Pořád jsem nemohla uvěřit, že na mě teta Val nedonášela. I když to od ní bylo vážně super, nemohla jsem se přestat divit proč. Přimělo ji tolik „kávy“ zapomenout na moji nerozvážnost?
„Tak kde ta první dívka zemřela?“ Znovu se opřel, překřížil si silné ruce přes hruď. „Kde jsi byla?“
Najednou se mi zdály ty drátky proplétající se mi mezi prsty hrozně fascinující… „V Taboo, v tom tanečním klubu ve West Endu. Ale –“
 Zamračil se a i když mu jeho silné hnědé obočí vrhalo stíny přes oči, pomyslela jsem si, že jsem v jeho zelených duhovkách zahlédla nějaký pohyb. Vím, že se to nikdy předtím nestalo. Všimla bych si toho. „Jak ses vůbec dostala do nočního klubu?“ dožadoval se. „Máš falešnou občanku?“
 Protočila jsem oči. „Ne, prostě jsem jen proklouzla zadem.“ Tak trochu… „Ale to není to hlavní,“ dodala jsem, doufajíc, že se tím dalším rozptýlí. „Jedna z těch holek v tom klubu byla… temná. Jako by byla zahalená stíny, který nikdo jiný nevidí. A když jsem se na ni podívala, věděla jsem, že umře a ta panika – nebo předtucha či co – přišla tvrdě a rychle, stejně jako posledně. Bylo to hrozný. Ale věděla jsem, že nemůžu mít pravdu – že opravdu umře – dokud jsem včera ráno neviděla ve zprávách tu reportáž.“ Což mi připomíná… „Ti ostatní jsou taky mrtví? Ti, které jsem viděla loni?“ Prsty mi v klíně znehybnily, když jsem zírala na strejdu, žádala ho, vyzývala, aby mi řekl pravdu.
 Vypadal smutně, jako by mi to nechtěl říct, ale v jeho očích nebyly žádné pochybnosti. Ani zaváhání. „Ano.“
 „Jako to víš?“
 Skoro zahořkle se usmál. „Protože vy holky se nikdy nemýlíte.“
 Super. Morbidní a přesná. To zní jako přesvědčovací argument pro trhovou věštkyni…
 „Každopádně, po tom, co jsem včera ráno viděla zprávy, tak nějak jsem zpanikařila. A pak se to odpoledne stalo znovu a věci začaly bejt vážně divný.“
 „Ale tu jednu jsi nepředpověděla, ne?“
 Přikývla jsem a položila si beznadějně zamotaná sluchátka do klína. „O tý jedný jsem slyšela z druhý ruky, ale musela si tu reportáž vyhledat. Ta holka v Arlingtonu zemřela úplně stejně jako ta v Taboo. A jako Meredith. Všechny tři se prostě skácely na zem mrtvé, bez varování. Zní ti to normálně?“
 „Ne.“ Musím mu přičíst, že ani nezaváhal. „Ale nemůžeme vyloučit shodu náhod. Kolik ti toho Nash řekl o tom, co dokážeme?“
 „Všechno důležitý, doufám.“ A i kdyby něco vynechal, je to pořád lepší než ty kaňony, které vědomě vytvořila má vlastní rodina. A to se ani nezmiňuju o mé psychice.
 Strejda v pochybnostech přimhouřil oči a opřel si kotník o koleno. „Zmínil se taky o tom, co se stane s duší osoby, která zemřela?“
 „Jo. Teď přichází na řadu Tod.“
 „Kdo je Tod?“
 „Smrťák, co pracuje v nemocnici. Uvíznul tam, protože jednou nechal tuhle holčičku žít, když měla zemřít a jeho boss zabil místo ní její babičku. Ale tak či onak –“
 Strejda Brendon vystřelil ze židle, obličej mu tak zrudl, až jsem si, že by mohl mít aneurysma. Můžou mít banshee aneurysma?
 „Nash tě vzal za smrtkou?“ Mašíroval si to přes mou rohožku, oběma rukama divoce gestikuloval. „Máš vůbec ponětí, jak je to nebezpečné?“ Pokusila jsem se odpovědět, ale on uháněl kupředu, zastavil se až u konce mé postele, kde na mě shlížel a řval. „Smrtky nemají rády banshee. Naše schopnosti je štvou a hodně z nich si myslí, že je ohrožujem. Vidět smrtku, je jako si to nakráčet přímo na policejní stanici a přitom mávat nabitou brokovnicí.“
 „Já vím,“ pokrčila jsem rameny, snažíc se ho uklidnit. „Ale Nash znal toho kluka už předtím, než byl smrťákem. Jsou přátelé – víceméně.“
 „To si možná myslí, ale jaksi pochybuju, že Tod je téhož názoru.“ Znovu už popocházel, jako kdyby čím rychleji šel, tím rychleji přemýšlel. Ačkoliv mé pochybnosti o této metodě pramenily z mé vlastní zkušenosti.
 „No, musí, páč nám pomáhá.“ Není potřeba se zmiňovat, že jeho pomoc pramení víc kvůli mé účasti ve věci než kvůli Nashově.
 „Pomáhá s čím?“ Strejda Brendon zmrznul v polovině cesty, čelil mi a tentokrát jeho oči rozhodně vířily.
 „Pomáhá nám vykoumat, co se děje. Sežene nám nějaký informace.“
 Strejdův výraz potemněl a mně se v krku zadrhl dech, když zelená v jeho duhovkách vířila tak rychle, až jsem měla závrať. „Jaký druh informací? Kaylee, co to provádíš? Chci pravdu a chci ji právě teď nebo přísahám, že neopustíš tento dům, dokud ti nebude jednadvacet.“
 Musela jsem se usmát té ironii, že po mně strejda Brendon žádal pravdu. Vzdychla jsem a narovnala se na posteli. „Dobře, řeknu ti to, ale nevyšiluj. Není to tak nebezpečný, jako to zní –“ Doufám „– protože tu je mezera ve směnným kurzu a –“
 „Směnný kurz?“ Obličej strejdy Brendona přešel z rajčatové červené na odpočítávání atomovky během míň než sekundy. A pak tu bylo více chůze. „To je to, proč jsme chtěli, aby tvůj otec byl tím, kdo ti všechno vysvětlí. Nebo aspoň já. Tak bychom věděli, kolik toho chápeš a o čem furt nemáš ani páru.“
 „Ale já mám.“ Má vznětlivost prudce vzrostla a natáhla jsem se, abych položila svůj iPod na noční stolek dřív, než bych náhodou zničila kabely.
 „Nemáš, pokud si myslíš, že máš nějaké právo i jen uvažovat o směnném kurzu. Nemáš ani tušení, jak nebezpečně špinavé může být podnikání se smrtkami!“
 „Nevědomost je nebezpečná, strejdo Brendone. Copak to nechápeš?“ Postavila jsem se, popadla čisté džíny a tvrdě jimi zatřásla, potěšená, že materiál o sebe práskl, jasně zdůraznil můj hněv. „Nakonec, jestli budou ty předpovědi pokračovat, nebudu schopná zastavit svou píseň. Jen budu zdržovat rozvrh nějaké náhodné smrtky a pěkně ji srát – to ani nezmiňuju jakýkoliv další neviditelný příšery, co jsou venku – a nebudu vůbec vědět, co jsem udělala. Vidíš? Čím dýl mě budeš nechávat bloudit ve tmě, tím větší šance, že narazím na něco, čemu nebudu rozumět. Nash to ví. Vysvětlil mi možnosti a následky. Vyzbrojuje mě věděním, protože chápe, že nejlepší útok je vědět, jak se vyvarovat problémům.“
 „Z toho co jsem slyšel, to spíš zní, jako bys ty vyhledávala potíže.“
 „Potíže ne. Pravdu.“ Položila jsem složené džíny na konec postele. „Bylo jí tu pěkně málo, a i když teď vím, co jsem, ty a teta Val furt máte nějaká tajemství.“
 Ztěžka vydechl a usedl na kraj prádelníku, rukou si prohrábl rozcuchané vlasy. „Nemáme před tebou žádná tajemství. My jen dáváme šanci tvému tátovi, aby se zachoval jako opravdový otec.“
 „Ha!“ Pochodovala jsem okolo postele, až se dostala mezi nás, pak z hromady sebrala tričko s dlouhým rukávem. „Měl šestnáct let. Co tě nutí si myslet, že teď začne?“
 „Dej mu šanci, Kaylee. Možná tě překvapí.“
 „To sotva.“ Několika krátkými, ostrými pohyby jsem přeložila triko, pak ho hodila na džíny, kde se jeden rukáv uvolnil a visel po straně. „Kdyby Nash věděl, co mi táta chtěl říct, řekl by mi to.“
 Strejda Brendon se předklonil a vrátil rukáv na vršek mého trička. „Nash by tě nikdy nebral ke smrtce, Kaylee. Banshee nemají žádnou přirozenou obranu proti většině ostatním věcem tam venku. To je proč žijeme tady, s lidmi. Klíč k dlouhověkosti je zůstat mimo dohled. Potkat smrtku jen jednou v životě – až na úplném konci.“
 „To je směšný!“ Hodila jsem další složené tričko na kupu a stáhla kalhoty od pyžama z hromady. „Smrtka se tě nemůže dotknout, pokud se neobjevíš na jejím seznamu, a když se to stane, už to nemůžeš zastavit. Vyhýbaní se jim, je zbytečný. Zvláště, když ti můžou pomoct.“ Teoreticky. Ale není má teorie o mrtvých dívkách založená na podezření, že se aspoň jedna smrtka odchýlila od svého účelu?
 „Co je pravdy na tom, že ti tenhle smrťák pomáhá hledat?“ Strejda Brendon si znovu sedl na židli s poraženeckým povzdechem. Třel si spánky, jakoby ho bolela hlava, ale já se za to nechtěla vinit. Kdyby mi každý dospělý v mém životě za celých třináct let nelhal, nic z tohohle by se nestalo.
„Tajně se vkrade a nakoukne na hlavní seznam z minulejch třech dní, aby zjistil, jestli na něm ty mrtvý holky byly.“
„Cože se?“ Strejda Brendon byl totálně děsivě nehybný a jediný pohyb v místnosti byl tik, který se mu rozvíjel ve vnějším koutku levého víčka.
„V klidu. Nevezme ho. Jen se na něj podívá.“
„Kaylee, o to nejde. To co dělá, je nebezpečné, pro všechny tři. Smrtky berou jejich seznamy opravdu vážně. Lidé by neměli vědět, kdy zemřou. Proto je nemůžeš varovat. Až jednou budeš mít předtuchu, nemůžeš promluvit, jasný?“
„Jo.“ Z flanelových kalhot jsem strhla jakési chmýří, jasně nesvá ze směru, který naše diskuze nabrala a z viny, kterou vyvolala. „Snažila jsem se varovat Meredith, ale věděla jsem, že jestli otevřu pusu, budu moct jen křičet.“
Strejda Brendon zasmušile přikývl. „Je pro to dobrý důvod. Žal lidi sžírá. Hrozící smrt je posedne. Dost hrozné je to i pro člověka, který ví, že umírá na zhoubný nádor nebo něco podobného. Ale vědět přesný okamžik? Mít datum a čas otisknutý v mozku, těsně vám hrozící, když vám život uniká? To člověka dožene k šílenství.“
Zírala jsem na něj, v obou rukách jsem mačkala kalhoty. „Myslíš si, že to nevím?“
„Samozřejmě, že víš.“ Jednou rukou si proběhl přes husté hnědé vlasy, frustrovaně vydechl pusou. „Víš to mnohem líp, než bych já kdy mohl a to tě přivedlo do nemocnice.“
„Ne, ty a teta Val jste mě přivedli do nemocnice.“ Nemohla jsem to jen tak nechat být.
„Konec konců, ano.“ Strejda Brendon to připustil spolu s rázným kývnutím. „Ale jen kvůli tomu, že jsme ti sami nedokázali pomoct. Nemohli jsme tě ani utišit. Křičela jsi víc než hodinu, dlouho poté, co předtucha pominula, ačkoli jsem byl asi jediným, kdo mohl říct, kdy se to stalo.“
Otočila jsem se a otevřela horní šuplík prádelníku, pak dala pyžamo dovnitř. „Jak jsi to mohl říct?“
„Mužským bansheem zní nářek ženské banshee jako opravdový zvuk. Po chvíli se tvůj přeměnil z písně pro duši v regulérní křik. Byla jsi vystrašená – hysterická – a my se báli, že si ublížíš. Nevěděli jsme, co jiného dělat.“
„A to tě nenapadlo, že by sis se mnou promluvil? Řekl mi pravdu?“ Z hromady jsem vytáhla několik kousků spodního prádla a šoupla je do jiné zásuvky, pak ji s bouchnutím zavřela.
„Chtěl jsem. Dokonce jsem se v jednu chvíli snažil, ale ty bys mě neposlouchala. Pochyboval jsem, že bys mě vůbec přes svůj křik slyšela. Nemohl jsem tě uklidnit, ani když jsem se na tebe snažil použít Nátlak.“
„Nash mohl. Udělal to už dvakrát.“ Při té vzpomínce jsem klesla na postel, nepřítomně jsem si do klína položila další oblečení, uklidnila jsem se už jen pomyšlením na Nashe.
„Fakt?“ Zvláštní výraz přelétl strejdovi přes tvář – podivná kombinace překvapení, smutku a znepokojení. „On použil Nátlak?“
„Jen mě utěšil při těch dvou předtuchách. Proč?“ A najednou jsem chápala, na co se doopravdy zeptal. „Ne! Nikdy by na mě nepoužil Nátlak, abych něco udělala. Takovej není.“
Zdálo se, že nad tím chvilku uvažuje, pak nakonec přikývl. „Dobře. Jsem rád, že ti pomohl ovládat nářek, i když musel použít Nátlak. To je rozhodně lepší, než ta druhá možnost. Usmál se, jako by mě uklidňoval, ale místo toho mě napjatá linka jeho úst znervóznila. „Ale odbíháme od tématu. Kaylee, nemůžeš se účastnit smrtčího podnikání. A rozhodně bys neměla žádat smrtku, aby takhle špehovala svého kolegu. Pokud ho chytnou, nebude to pěkné. Pravděpodobně mu daj padáka.“
„Takže co?“Co byla jedna ztracená práce v porovnání s nevinným životem dívky? Navíc ztráta práce nebyl konec světa; Emma toho byla důkazem. Každou práci ztrácela každých pár měsíců skoro rok, dokud jsem jí to nedomluvila v Ciné. „Kradení duší se zdá jako pěkně specializovaná dovednost a Nash říkal, že smrtky jsou po celém světě. Jistě si může najít práci někde jinde. Vlastně tu nemocnici nemá moc rád.“
Strejda brendon zavřel oči a zhluboka se nadechl, než se mi podíval do očí. „Kaylee, tomuhle nerozumíš. Už není žádný návrat zpátky, když už smrtka přijde o své místo.“
„Návrat zpátky? Co to znamená? Návrat zpátky odkud?“
„Ze smrti. Smrtky jsou mrtvé, Kaylee. To jediné, kvůli čemu jim slouží těla a duše zůstávají uvnitř, je jejich práce. Pokud o to smrtka přijde, je po všem.“
„Neee.“ Ponožky, které jsem párovala, mi spadly do klína, když jsem si snažila přebrat to, co právě řekl.
Takže, když Tod řekl, že málem přišel o práci, kvůli tomu, že nechal žít holčičku, mínil tím, že málem přišel o život. A pokud ho chytnou, když bude pro mě špehovat, přesně to se stane.
To není super. Fakt to není super.
Proč na světě řekl, že to udělá? Určitě ne jen kvůli mému jménu? Nejsem tak zajímavá a mé jméno by neměl mít příliš těžké najít sám. Už ví, kam chodím do školy.
„Ale my to museli udělat.“ Setkala jsem se se strejdovýma očima, řeknu mu pravdu hned, jak ji poznám. „Museli jsme vědět, jestli ty holky byly na seznamu. Nemyslím si, že měly umřít a s jistotou to nemůžeme vědět, když se na ten seznam nepodíváme.“
Každopádně mé odhodlání zakolísalo, i když jsem mluvila. Bylo to to stejné staré morální dilema. Rozhodla jsem se správně, jestli jeden život stojí za riskování jiného? Dívka, kterou asi ani neznám, za kluka, kterého jsem potkala jen jednou? Už mrtvého kluka, který určitě věděl o riziku, když souhlasil, že to udělá.
Najednou nic nedávalo smysl. Ve svém srdci jsem věděla, že ty dívky neměly zemřít, ale když se budu snažit zachránit další, tak by mě to mohlo odhalit bytostem, které si ani nedokážu představit ve světě, který nedokážu vidět a vystavím několik dalších životů riziku. Včetně mého vlastního.
Ramena mi poklesla a zírala jsem na strejdu v téměř ochromujícím zmatení. „Takže co bych mohla udělat?“ Nenáviděla jsem se za to, jak mladě a bezradně to zní, ale měl pravdu. Opravdu jsem neměla ani tucha, o co jde, a všechny dobré úmysly světa nic neznamenají, pokud nevím, co si s nimi počít.
„Nemyslím si, že je něco, co můžeš udělat, Kaylee.“ Strejda Brendon vypadal stejně frustrovaně jako já. „Ale ještě nevíme, jestli je vůbec něco špatně a dokud si nebudeme jistí, budeš si jen zbytečně dělat starosti.“
Opravdu hodně jsem se snažila mít otevřenou mysl. Neudělat unáhlený závěr. Koneckonců s důkazy jsem zrovna neválela. Vše co jsem měla, byl špatný pocit a duši-sžírající vina. A i kdyby se ukázalo, že mám pravdu, měla bych jen pár možností. Ani se nezmiňuju o tom, že nejsou na dosah ruky. Právě jsem zjistila, že jsem banshee a zatím jsem vyzkoušela jen jednu z mých údajných schopností. Nebyla žádná záruka, že bych mohla udělat něco, abych zachránila život příští dívky, i když byl chybně ohrožený.
Možná bych se prostě neměla plést do smrtčího podnikání. Koneckonců, vlastně se mě netýká.
Zatím.
Ale co když brzo ano? Jedna holka z mé školy už zemřela a není žádná jistota, že se to nestane znovu. A může se to stát komukoliv. Můžu to být já nebo někdo z mých přátel.
„Ale co když mám pravdu? Jestli ty holky zemřely předtím, než byl jejich čas, nemůžu jen nečinně přihlížet a nechat, ať se to stane znovu, když to možná můžu zastavit. Ale sama nikoho zachránit nemůžu a zatáhnout do toho někoho dalšího, znamená vystavit víc lidí riziku.“ Jako jsem riskovala Toda. A Nashe.
„No, pak si myslím, že máš svou odpověď. I když strašně chceš riskovat samu sebe – a pro záznam, nenechám tě do udělat tak dlouho, dokud budeš v mé péči – nemáš žádné právo riskovat kohokoliv jiného.“
Nechala jsem prádlo na polštáři, zneklidněně jsem škubala za peří, které se dralo skrz povlak polštáře. „Takže bych měla nechat zemřít nevinnou dívku, předtím než bude její čas?“
Strejda Brendon těžce vydechl. „Ne.“ Předklonil se s rukama na kolenech a dlouze se zhluboka nadechl. „Řeknu ti co. Až se to od toho smrťáka dozvíš a ukáže se, že ty dívky na seznamu nebyly, budu se tím zabývat. S tvým otcem. S jednou podmínkou. Slíb mi, že zůstaneš mimo.“
„Ale –“
„Žádné ale. Dohodnuto?“ Otevřela jsem pusu k odpovědi, ale on mě přerušil. „A předtím než odpovíš, mysli na Nashe a Toda a kohokoliv dalšího, koho možná vystavuješ nebezpečí, když se s tím snažíš vypořádat.“
Vzdychla jsem. Ví, že mě má i stím posledním drobečkem. „Fajn. Dám ti vědět, co Tod zjistil, až budu něco vědět.
„Děkuju. Vím, že nic z toho pro tebe není jednoduché.“ Stoupl si a strčil ruce do kapes, když jsem strčila ponožky do šuplíku za mnou.
„Jo, no, co je v rodině trocha duševní nemoci a patologického křiku?“
Strejda se zasmál, opírajíc se o rám dveří. „Mohlo by to být horší. Mohla bys být orákulum.“
„Ona jsou orákula?“
„Už moc ne a většina z nich je fakt vyšinutých. Pokud si myslíš, že předpovídání smrti jednou za čas je nápor pro tvoji příčetnost, zkus vědět, co se stane každému, koho potkáš a být neschopná ty vize vypnout.“
Tou myšlenkou jsem se mohla jen zachvět. Jak toho venku mohlo být tolik, když jsem o tom nevěděla? Jak jsem si mohla nevšimnout, že půlka mé vlastní rodiny nejsou ani lidé? Neměly by mi ty vířící oči napovědět?
„Jaktože jsem nikdy až do dneška neviděla tvý oči vířít?“
Strejda Brendon mě obdařil smutným úsměvem. „Protože jsem velmi starý a naučil jsem se, jak kontrolovat své emoce, povětšinou. Ačkoliv to bylo dělat každý den kolem tebe čím dál těžší. Myslím si, že kvůli tomu se tvůj táta držel dál. Když se na tebe podívá, vidí tvou matku a nemůže schovat svou reakci. A když uvidíš jeho oči, měla bys otázky, na které by nebyl připravený odpovědět.“
No, neodpovídání už víc není možnost… „Takže kolik ti je? Opravdu.“
Strejda Brendon se zahihňal a podíval se na zem a na chvíli jsem si myslela, že neodpoví – že jsem tím dotazem porušila nějaký druh banshee kodexu chování. Ale pak se setkal s mýma očima, pořád se trochu usmíval. „Přemýšlel jsem, jak dlouho ti bude trvat, než se zeptáš. Na jaře jsem měl stodvacetčtyři.“
„No ty vole!“ Cítila jsem, že se mi rozšířily oči, když se hluboce usmál. „Šedesát let už máš bejt v důchodu. Teta Val to ví?“
„Samozřejmě. A nemilosrdně si mě za to dobírá. Děti z mého prvního manželství jsou starší než ona.“
„Ty jsi předtím byl ženatý?“ Nemohla jsem ze svého hlasu dostat šok.
Ten toužebný úsměv byl zpátky. „V Irsku, před půl stoletím. Každých pár desetiletí jsme se museli stěhovat, aby si lidi nevšimli, že na svůj věk nevypadáme. Má první žena zemřela v Illinos před čtyřiadvaceti lety a naše děti – obě banshee – už mají svá vlastní vnoučata. Připomeň mi a někdy ti ukážu fotky.“
Přikývla jsem, ochromená překvapením. „Páni. Takže jsou ty děti hezčí než Sophie?“ Nemohla jsem se nezeptat.
Strejda Brendon se na mě polosrdčatě zamračil, což se změnilo na soucitný úsměv. „Frankly ano. Ale Sophie je stále mladá. Do svého přístupu vyroste.“
Jaksi jsem pochybovala.
Ale pak mě něco napdalo. „Ironický, že?“Ukročila jsem vzad, hodnotila ho z lepší pozice – a celkově z nové prespektivy. „Jsi třikrát starší než teta Val, ale vypadáš o tolik mladší.“

Zamrkal, s jednou rukou na klice, když se obrátil k odchodu. „No, Kaylee, už teď ti můžu říct, že slovem ‚ironický‘ by to tak docela nepopsala.“

1 komentář: