pondělí 24. prosince 2012

3. část

Zbytek dne byl šmouha zpolasnědených jídel, nepřítomných pohledů a příliš mnoha kusů skládaček puzzle, než bych mohla spočítat. Po snídani měla službu sestra Nancy, stála v mých dveřích, aby se zeptala na řadu nesmyslných, dotěrných otázek. Ale tou dobou jsem už byla naštvaná z patnácti-minutových prohlídek a kromě toho taky frustrovaná z nedostatku soukromí.
 Sestra Nancy: „Jakou jsi měla dneska stolici?“
 Já: „Bez komentáře.“
 Sestra Nancy: „Pořád chceš ublížit sama sobě?“
 Já: „Nikdy jsem nechtěla. Opravdu se více rozmazluju.“

 Dále, terapeutka jménem Charity Stevens mě doprovodila do místnosti s velkým oknem s výhledem na sesternu, aby se zeptala, proč jsem se snažila si rozpárat hrdlo a proč jsem křičela tak nahlas, že jsem mohla probudit mrtvé.
 V podstatě jsem si byla jistá, že jsem nemohla ve skutečnosti probudit mrtvé, ale zdálo se, že ji to nepobavilo. A nepřesvědčilo, když jsem trvala na tom, že jsem se nesnažila si ublížit.
 Stevens usadila svoji tenkou postavu na židli naproti mně. „Kaylee, víš proč jsi tady?“
 „Jo. Protože dveře jsou zamčené.“
 Bez úsměvu. „Proč jsi křičela?“
 Pod židlí jsem překřížila chodidla, která plnila mé právo nevypovídat. Nebyl tam žádný způsob, jak bych mohla odpovědět na otázku, aniž by to nevyznělo šíleně.
 „Kaylee…?“ Stevens si sedla se založenýma rukama v klíně a čekala. Měla mou plnou pozornost, ať už jsem to chtěla nebo ne.
 „Já… myslela jsem si, že jsem něco viděla. Ale nic to nebylo. Jen normální stíny.“
 „Viděla jsi stíny.“ Ale její vyjádření znělo více jako otázka.
 „Jo. Víte, jsou místa, kde světlo nesvítí?“ Mnohem víc jak v psychiatrické léčebně…
 „Co to bylo s těmi stíny, že tě nutily křičet?“ Stevens zírala do mých očí a já zírala na křivou část její linky.
 Neměly tam být. Omotaly se okolo dítěte na vozíčku, ale nikoho jiného se nedotkly. Hýbali se. Vybrali si… Ale příliš mnoho pravdy, by mi jen vyneslo více času za zavřenými dveřmi.
 Měla bych se učit, jak zvládat mé záchvaty paniky, ne to jak vylít mou odvahu a co je způsobuje.
 „Ony byly… děsivé.“ Tak. Vágní, ale pravdivé.
 „Hmmm.“ Překřížila nohy pod námořnickou sukní a přikývla, jako kdybych řekla něco správně. „Vidím…“
 Ale neviděla všechno. A nemohla jsem to vysvětlit, abych si zachránila život. Nebo, jak se zdálo, můj rozum.
* * *
Po obědě si do mě přišel rýpnout a šťouchnout doktor s celým sezname otázek o mé lékařské minulosti. Po domluvě s tetou a strejdou byl ten jediný, kdo mi opravdu mohl pomoct. Po mém sezení s terapeutkou jsem byla skeptická a doktorovy úvodní slova tomu lehce napomohly.
 Dr. Nelson: „Užíváš v současné době nějaké léky?“
 Já: „Jen ty, co jste, lidi, do mě včera napumpovali.“
 Dr. Nelson: „Máte v rodině cukrovku, rakovinu nebo šedý zákal?“
 Já: „Nemám tušení. Táta není k zastižení, abychom se ho zeptali. Ale můžu se zeptat strejdy, když se večer zastaví.“
 Dr. Nelson: „Máte v lékařské historii někoho trpícího obesitou, astmatem, záchvaty, cirhózou jater, hepatitidou, HIV, migrénami, chronickou bolestí, artritidou nebo problémy s páteří?“
 Já: „Jako fakt?“
 Dr. Nelson: „Máte v rodině někoho s duševní nestabilitou?“
 Já: „Ano. Moje sestřenice si myslí, že je jí 21. Moje teta si myslí, že je jí 18. Oběma jim říkám, že jsou mentálně labilní.“
 Dr. Nelson: „Užíváš teď nebo jsi někdy užívala nebo požívala kofein, alkohol, nikotin, kokain, amfetaminy nebo opiáty?“
 Já: „Oh, jo. Všechno. Co jiného jsem asi tak měla dělat ve studovně? Ve skutečnosti by bylo lepší, kdybych dostala od vašeho půjč-si-cajta mé zásoby zpátky, jakmile odtud vypadnu.“
 Nakonec vzhlédl od složky ve svém klíně a setkal se s mým pohledem.“Víš, že si nepomáháš. Nejrychlejší cesta, jak se odsud můžeš dostat, je spolupráce. Ty pomůžeš mě, já pomůžu tobě.“
 Povzdychla jsem si a zírala na zářící odrazy, které házela jeho nemalá pleš. „Já vím. Ale vy mi máte pomoct zastavit mé záchvaty paniky, ne? Ale žádný z těch nesmyslů –“ pohlédla jsem na služku, jež jsem si tajně toužila přečíst „– nemá co dočinění s tím, proč jsem tady.“
 Doktor se zamračil a stiskl rty ještě do užší linky. „Naneštěstí, jsou tu vždy nějaké přípravy. Rekreační užívání drog občas může vyvolat symptomy jako jsou tvoje a já je potřebuji vyloučit dřív, než budeme pokračovat. Takže, mohla by jsi prosím odpovědět na mou otázku?“
 „Fajn.“ Jestli mi chce opravdu pomoct, jsem připravená k vyléčení a pak vypadnu. Krátké a milé. „Piju colu stejně jako každý jiný teenager na planetě.“ Otálela jsem, uvažovala, kolik z toho řekne tetě a strejdovi. „A jednou jsem měla půlku piva. Přes léto.“ Měly jsme jen jedno, tak jsme si ho s Em rozdělily.
 „To je všechno?“
 „Jo.“ Nebyla jsem si jistá, jestli byl s mou odpovědí spokojen nebo se tajně bavil na mém vážném nedostatku společenského života.
 „Dobře…“ Doktor Nelson zase něco naškrábal do složky, pak otočil vrchní stránku, příliš rychle nato, abych ji stihla přečíst. „Další otázky budou konkrétně zaměřené na tvé problémy. Jestli nebudeš odpovídat pravdivě, bude to pro nás oba zdrcující. Bereš?“
 „Samozřejmě.“ Naprosto.
 „Věřila jsi někdy, že máš nějaké zvláštní schopnosti? Například jako ovládání počasí?“
 Rozesmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Jestli tohle byl symptom šílenství, koneckonců jsem byla normální. „Ne, nemyslím si ‚že dokážu ovládat počasí. Nebo létat nebo ovlivnit Zemi,aby obíhala kolem Slunce. Žádné superschopnosti.“
 Doktor Nelson jen přikývl, pak se znovu podíval do složky. „Stalo se někdy, že tě lidé chtěli dostat?“
 Za sekundu se mi více ulevilo, přenesla jsem váhu na druhý bok a loktem se opřela o opěradlo židle. „Um… jsem si pěkně jistá, že mě moje chemikářka nesnáší, ale ta nesnáší každého, takže si nemyslím, že je to osobní.“
 Více čmárání. „Už jsi někdy slyšela hlasy, jež nikdo jiný neslyšel?“
 „Ne-e.“ To bylo snadné.
 Doktor Nelson se krátkými, upravenými nehty podrbal na plešce. „Prohlásila někdy tvoje rodina nebo přátelé, že je tvoje vyjadřování neobvyklé?“
 „Tím myslíte, že jsem řekla něco, co nedávalo smysl?“ Zeptala jsem se a on přikývl, zdaleka mě to tak nepobavilo, jako po jeho otázce. „Jen ve francouzské třídě.“
 „Viděla jsi někdy věci, které nikdo jiný nemohl vidět?“
 Srdce mi spadlo do žaludku a úsměv se mi rozpustil jako nanuk v srpnu.
 „Kaylee?“
 Zkřížila jsem paže na hrudi a snažila se ignorovat strach vířící mi v hrudi, stejně tak vzpomínku na tu temnou mlhu. „Dobře, podívejte, když vám odpovím na tuhle otázku, budu znít jako blázen. Ale samotný fakt je ten, že vím, že nejsem blázen, že?“
 Doktor Nelson zvedl své tuhé šedé obočí. „Blázen není diagnóza a ani termín, který tu používáme.“
 „Ale víte, co tím myslím, ne?“
 Místo odpovědi překřížil nohy v kolenou a opřel se zpět do židle. „Mluvme o tvých panických záchvatech. Co spustilo ten v obchoďáku?“
 Zavřela jsem oči. Nebude ti moct pomoct, když budeš lhát. Ale ani tu nebyla žádná záruka, že mi pomůže, když budu říkat pravdu.
 Není na výběr…
 „Viděla jsem dítě na vozíčku a zhostil se mě příšerný pocit, že… že zemře.“
 Doktor Nelson se zamračil, pero měl přichystané na složce. „Proč sis myslela, že zemře?“
 Pokrčila jsem rameny a zkroušeně zírala na své ruce v klíně. „Nevím. Jen to byl opravdu silný pocit. Stejný jako to, že můžete říct, že se na vás někdo dívá? Nebo stojí přímo za vámi?“
 Na několik sekund ztichl, ale znovu něco čmáral na papír. Pak vzhlédl. „Takže co jsi viděla, že to nikdo jiný neviděl?“
 Ah, ano. Originální otázka. „Stíny.
 „Viděla jsi stíny? Jak víš, že je nikdo jiný neviděl?“
 „Protože, kdyby je viděl i někdo jiný, tak bych se nestala centrem pozornosti já.“ I s mým křikem zakódovaným v mozku. „Viděla jsem stíny, které obalovaly dítě na vozíčku, ale nikoho jiného se nedotýkaly.“ Začala jsem mluvit o tom ostatní. O mlze a točících a kroutících se věcech uvnitř ní.
 Ale zamračení doktora Nelsona se pomalu rozplynulo v pohled, kterým se díval na běžné pacienty – shovívavý výraz, jež jsem sledovala oba dva dny v Lakeside. Myslel si, že jsem blázen.
 „Kaylee, teď jsi zrovna charakterizovala klamy a halucinace. Jestli opravdu nejsi na drogách – a krevní testy to potvrdí – tak je tu několik skutečných důvodů pro symptomy, které jsi právě popsala –“
 „Jako co?“ požadovala jsem. Puls mi silně bušil v krku a moje zuby byly k sobě tak přiražené, až mě bolely čelisti.
 „No, je to předčasné začít hádat, ale po –“
 „Řekněte mi to. Prosím. Jestli mi řeknete, že jsem blázen, tak aspoň mi řekněte jaký druh blázna jsem.“
 Doktor Nelson si povzdychl a prolistoval zavřenou složku. „Tvoje příznaky mohou být sekundární k depresi nebo dokonce těžkou úzkostí…“
 Ale bylo tam něco, co neřekl. Viděla jsem to v jeho očích a žaludek mi začal padat. „Co dalšího?“
 „Mohla by to být nějaká forma schizofrenie, ale je to jen opravdu předčasný závěr. Musíme udělat více testů a –“
 Ale po tom už jsem nic neslyšela. Tím jedním slovem zastavil můj život a řítil celou mojí budoucnost do bezútěšné bouře nejistoty. Nereálnosti. Jestli jsem blázen, jak bych mohla být cokoli jiného? Navždy.
 „Kdy můžu jít domů?“ Ovládl mě temný, chorý pocit v mém břiše a vše co jsem v ten moment chtěla, bylo stočit se do mé vlastní postele a jít spát. Na hodně dlouho.
 „Jakmile dostaneme definitivní diagnózu a léky na uklidnění…“
 „Za jak dlouho?“
 „Za dva týdny, minimálně.“
 Postavila jsem se a málem jsem se podvolila beznaději valící se přese mě. Budu mít nějaké přátele, teda pokud se odsud dostanu? Budu teď ve škole ta bláznivá holka? Bude si o mě každý šeptat? Budu se moct ještě vrátit do školy?
 Pokud jsem opravdu blázen, záleží na tom ještě?
* * *
Mé příští čtyři dny v Lakeside udělaly z fráze unudit se k smrti zřetelnou záležitost. Nebylo to kvůli vzkazu od Emmy, který mi strejda Brendon přinesl, ale že jsem se úplně si vzdala. Ale slyšet od ní, vědět, že na mě nezapomněla – nebo komukoliv říct kde jsem – vrátilo zpět význam do mého života mimo Lakeside. Znovu mi na tom záleželo.
 Em stále plánovala o víkendu ponížit Tobyho a držela mi pěsti, abych byla zpátky ve škole, když se to stane. A jestliže bych nebyla, tak má plán jak rozšířit jeho zkázu po YouTube, jen pro mě.
 Stal se z toho můj nový cíl. Udělat a říct všechno, abych se dostala ven. Zpátky do školy a mého života.
 Sestra Nancy každé ráno začala stejnýma dvěma otázkami a věrně zapisovala mé odpovědi do papírů. Doktora Nelsona jsem viděla každý den na pár minut, ale zdálo se, že se víc zabývá vedlejšími účinky léčby, kterou mi předepsal, než zda-li je nebo není už vlastně hotová. Podle mého názoru, fakt, že jsem už neměla žádný křičící záchvat byla totální náhoda a ne nějaký výsledek prášků, které mi dávali.
 A prášky…
 Brzo jsem se rozhodla, že se nezeptám co jsou zač. Nechtěla jsem to vědět. Ale nemohla jsem ignorovat vedlejší účinky. Po celý čas jsem byla grogy a v první dva dny jsem strávila polovinu času spaním.
 Pak přišli teta se strejdou, přinesli mi dvoje mé vlastní džíny a Brave New World a další den jsem strávila čtením mezi šlofíky. Tu noc mi Paul dal kuličkové pero a legální blok a začala jsem psát, zoufale mi chyběl můj notebook, který mi otec poslal na minulé narozeniny.
 Pátý večer ve cvok-ha-ha-hausu, teta, strejda a já jsme si sedli na gauč ve společných prostorech. Teta Val nekonečně žvanila o čísle Sophiiné taneční skupiny a mnoha kolové debatě s taneční fakultou, která sponzorovala nové dresy: jednotné nebo rozdílné topy se sexy kraťásky.
 Osobně jsem se nezajímala, jestli bude Sophie tančit nahá. Ve skutečnosti by mohl být nějaký den její životní zkušenosti otevřený nějaké zajímavé pracovní příležitosti. Ale poslouchala jsem, protože i když vyprávění tety Val bylo nezáživné, tak se to přece jen stalo v reálném světě a mě opravdový svět chyběl víc něž cokoli jiného v mém životě.
 Pak uprostřed detailního popisu v otázce jednoty topů, moji pozornost upoutalo několik současných nehybných výjevů ze sesterny. Nemohla jsem rozluštit slova vycházející z obousměrné vysílačky, ale zjevně se řítilo něco neobvyklého.
 O pár chvil později, vyčerpaný křik tišily silnými léky někde mimo sesternu a hlavní vchod zabzučel. Pak se dveře do jednotky otevřely a vešly dva velcí muži v nemocničních šatech a nesli kluka přibližně mého věku, uchopeného pevně za paže. Odmítal jít, takže se jeho bosé nohy vlekly za ním.
 Nový kluk byl vysoký a vytáhlý a křičel, ale nerozuměla jsem mu ani slovo. Navíc byl úplně nahý a snažil se rychle zakrýt dekou, kterou mu někdo přehodil přes ramena.
 Teta Val vyskočila na nohy na vysokých podpatcích, předvídatelně šokovaná. Měla otevřenou pusu a paže jí volně klimbaly po bocích. Zamračený výraz strejdy Brendona paralyzoval každého, kdo se na něj podíval. A po celé jednotce vylézali pacienti ze svých pokojů, aby zjistili důvod rozruchu.
 Já zůstala na gauči, ohromená hrůzou, ne jen tou co jsem viděla, ale také tou, kterou jsem si pamatovala. Vypadala jsem taky tak, když mě asistenti přivazovali k posteli? Měla jsem oči tak zářivé a nepřítomné? Končetiny tak mimo kontrolu?
 Samozřejmě jsem byla oblečená, ale nebudu, jestli mě můj další záchvat paniky překvapí ve sprše. Vytáhnou mě ven nahou a kapající mě přivážou k jiné posteli?
 Zatímco jsem uhranutě a vystrašeně sledovala, jak asistenti vlečou nově příchozího přes jednotku, strejda Brendon zatáhl tetu Val do rohu teď už skoro prázdné společné místnosti. Jednou na mě mrknul, ale já jsem ho nebrala na vědomí, věděla jsem, že nebude chtít, abych slyšela cokoli co řekne.
 „Všechno tohle zvládáme špatně, Val. Neměla by tu být,“ zašeptal zuřivě a já uvnitř jásala. Schizofrenní nebo ne – a zatím to žádná diagnóza nepotvrdila – nepatřím do Lakeside. Nepochybovala jsem o tom.
 V mém periferním vidění si teta zkřížila ruce na svém úzkém hrudníku. „Doktor Nelson ji nepustí, dokud…“
 „Můžu mu to rozmluvit.“
 Jestli to někdo dokáže, tak strejda Brendon. On může rybám prodávat vodu.
 Jeden z asistentů pustil ruku svěřence, aby si mohl spravit deku, ale ten nový kluk ho odstrčil a pak se snažil osvobodit od druhého asistenta, zrovna křičícího náhodný proud nadávek.
 „Dnes večer nemá pohotovost,“ zašeptala teta Val a pořád nervózně zírala na potyčku. „Nezastihneš ho dřív než zítra.“
 Strejdovo zamračení se prohloubilo. „Zavolám hned ráno. Bude to její poslední noc tady a jestli ne, dostanu ji odsud sám.“
 Kdybych se nebála upozornit na mé tajné odposlouchávání, vyskočila bych a jásala.
 „Teda pokud nebude mít mezitím další… příhodu,“ řekla teta Val, efektivně tím zasypala celou moji cestu.
 A pak jsem si všimla Lydie, s tváří zkroucenou bolestí se choulila vzadu na židli, raději sledovala nás tři, než rvačku v popředí. Nesnažila se zakrýt, že nás poslouchá a dokonce mi věnovala lehký, smutný, slabý úsměv, když viděla, že jsem ji zaregistrovala.
 Když měl personál nového kluka opět pod kontrolou a bezpečně pod sedativy zamčeného v přivazovacím pokoji, se se mnou teta se strejdou rychle rozloučili. A tentokrát, když se za nimi zavřely dveře, byla má obvykle hořká voda samoty a zoufalství ochucená lehkým, sladkým páskem naděje.
 Svoboda za osm hodin a telefonát. Oslavím to vatrou ze značkových teplákovek.
* * *
Další ráno znamenalo můj sedmý den v Lakeside a moje první myšlenka po probuzení byla, že jsem oficiálně zmeškala plesový tanec. Ale bylo těžké být ohledně toho příliš rozrušená, protože hned moje druhá myšlenka byla na to, že dnes v noci už budu spát ve vlastní posteli. Jen zjištění, že odsud vypadnu, dělalo všechno okolo trošku veselejší.
 Možná po tom všem nejsem blázen. Možná jsem jen náchylná k záchvatům úzkosti a prášky, které mi doktor předepsal, to držely pod kontrolou. Možná bych mohla mít normální život – jednou, když nechám Lakeside za sebou.
 Vstala jsem před svítáním a za tu dobu jsem stihla z poloviny poskládat pětiset kusové puzzle než se mě sestra Nancy přišla zeptat do společných prostor na mé střevní zdraví a sebevražedné sklony. Dokonce jsem se usmála, když jsem vzala zpět návrh, kde nechala svoji podložku.
 Zdálo se, že si zbytek personálu všiml mého rozčarování a já přísahám, že mě chodili častěji kontrolovat. Což bylo zbytečné, protože vše co jsem dělala, bylo skládání puzzle a zírání ven z okna, když jsem prahla po čerstvém vzduchu. A koblize. Měla jsem hroznou chuť na koblihy jen proto, že jsem nemohla mít ani jednu.
 Po snídani jsem si zabalila všechny věci. Každou pitomou zářící teplákovku a každý pár chlupatých ponožek. Kopii Brave New World a ručně psanou patnácti-set-dvaceti-dvou-slovovou esej, jen pro jistotu jsem spočítala každé slovo. Třikrát.
 Byla jsem připravená jít.
 Sestra Nancy si všimla mé sbalené tašky a ustlané postele s jedním zvednutým obočím, ale neříkala nic, když si mě odškrtávala na podložce.
 Při obědě jsem se nekontrolovatelně vrtěla. Klepala jsem vidličkou do stolu a zírala z okna, sledovala jsem viditelnou část parkoviště, jestli neuvidím strejdovo auto. Nebo tetino. Vždy, když jsem vzhlédla, jsem zjistila, že mě Lydia sleduje s tichým zamračením ve tváři a teď zároveň s trvalou grimasou bolesti. Cokoliv s ní bylo špatně se zhoršilo; měla mé sympatie. A nemohla jsem se přestat divit, proč jí nedali silnější prášky proti bolesti. Nebo jestli jí vůbec nějaké dali.
 Asi hodinu po obědě jsem skládala puzzle, když se z chlapecké chodby ozvala hlasitá rána a vydešení asistenti se tam vydali. Jak běželi, tak se kolem mě omotala známá ponurá panika jako pěst okolo hrudi a stiskla tak silně, že jsem nemohla dýchat.
 Usadilo se ve mně zoufalství, prudké a střízlivé. Ne! Znovu ne! Dneska mám jít pryč…
 Ale ne, jestli znovu začnu křičet. Ne, jestli mě přivážou k nějaké posteli. Ne, jestli mi dají tak silné léky, že prospím dalších patnáct hodin.
 Krev ve mě bušila tak silně, až se mi točila hlava. Zůstala jsem sedět, zatímco ostatní pacienti stáli a horlivě se sunuli do širokých dveří. Křik zatím nezačal. Možná, když zůstanu úplně klidná, ani nezačne. Možná to teď budu mít pod kontrolou. Možná ty prášky fungují.
 Dole v chodbě něco kovového bouchlo o zeď a ve mně se vzedmula temná panika, opouštěla mé tělo oteklé a obtěžkané smutkem, kterému jsem nerozuměla.
 Lydia se zvedla ze židle zády otočená ke chlapecké chodbě. Měla zavřené oči a škubala sebou. Jak jsem se dívala, ztuhla a ohnutá v pase spadla dolů. Koleny se bouchla o vinylové kachličky. Jednou rukou se přidržovala nad zemí – tou druhou se držela za břicho ve zřejmé bolesti – a tiše křičela. Ale přes kácení lesa dole v chodbě ji nikdo neslyšel. Nikdo až na mě.
 Chtěla jsem jí pomoct, ale bála jsem se pohnout. Ve mně narůstal vřískot, bojoval, aby se dostal ven. Sevřelo se mi hrdlo. Rukama jsem sevřela židli a tím napětím mi zbělely klouby. Prášky nefungovaly. Znamenalo to tedy, že moje záchvaty paniky nejsou ani schizofrenní, ani úzkost?
 Kulila jsem oči na to, jak se Lydia vlekla, používajíc kraj stolu kvůli rovnováze. Jednu ruku měla omotanou kolem žaludku a se slzami v očích druhou natáhla ke mně. „Pojď,“ zašeptala, pak silně polkla. „Jestli chceš jít pryč, pojď teď se mnou.“
 Kdybych nebyla zaměstnaná udržením mého křiku, tak bych se asi zadusila překvapením. Ona mluví?
 Hluboce jsem do nosu nasála vzduch, pak jsem poodešla od židle a vsunula ruku do té její. Lydia si mě přitáhla překvapivě silně a já ji následovala přes místnost, skrz hlouček pacientů a dolů dívčí chodbou, zatímco se každý díval opačným směrem. Jednou se zastavila, v polovině cesty, a znovu se bolestí předklonila, když na opačné straně jednotky proťal vzduch hrozný výkřik.
 „To je Tyler,“ vyhekla, když jsem ji zvedla nahoru a přitiskla jsem si volnou dlaň na sevřené rty, snažila jsem se psychicky zatlačit křik zpátky. „Ten nový kluk. Je na tom špatně, ale můžu si vzít jen něco…“
 Neměla jsem představu o čem to mluví a nemohla jsem se zeptat. Mohla jsem ji jen táhnout dopředu, pohybovala jsem se jak kvůli ní, tak kvůli sobě. Cokoli s ní bylo špatně, jaksi souviselo s Tylerem, takže nepochybně by měla být vzdálenost od rozruchu stejně dobrá pro ni, tak i pro mě.
 Na konci chodby jsme doklopýtaly do mého pokoje, když se křik stal hlasitější. Lydia kopnutím zavřela dveře. Zavodnily se mi oči. Hluboký nářek začínal v zadní části krku a já ho nemohla zastavit. Vše co jsem mohla dělat, bylo držet si pusu zavřenou a doufat v nejlepší.
 Lydia klesla na mou postel a položila na mě ruce, tvář teď měla bledou a navzdory klimatizaci vlhkou potem. „Pospěš,“ řekla, ale jakmile jsem udělala krok, do pokoje odnikud vplula šedivost. Odevšad. Najednou to tam bylo, vysávalo ze všeho barvu, zahušťovalo každou sekundu, když mi z krku uniklo vysoké zapištění.
 Vyšplhala jsem se za ní na postel a použila tričko, abych si z obličeje utřela slzy. Bylo to opravdové! Ta Mlha byla opravdová! Ale to zjištění s sebou přineslo i cíp opravdové hrůzy. Jestli to nebyly halucinace, tak co se to sakra děje?
 „Podej mi ruku,“ vzdechla Lydia a začala se svíjet bolestí. Když znovu vzhlédla, vzala jsem její ruku do mé prázdné, ale druhou jsem nechala přikrytou pusu. „Normálně se to snažím zablokovat,“ zašeptala a oddělala si zplihlé, hnědé vlasy z obličeje. „Ale právě teď na to nemám sílu. Tohle místo je tak plné bolesti…“
 Co zablokovat? Co se tu sakra děje? V žaludku sebou mrskla nejistota, skoro dost silná na to, aby mohla soupeřit s temným strachem zásobující nekontrolovatelný nářek. O čem to mluvila? Není divu, že moc nemluví.
 Lydia zavřela oči, ujížděla na vlně bolesti, pak je otevřela a promluvila tak tiše, že jsem se musela napínat, abych ji slyšela. „Můžu nechat bolest odtéct přirozeně – což je jednodušší pro nás obě. Nebo ji od tebe můžu vzít. Je to rychlejší, ale někdy si vezmu příliš mnoho. Víc než jen bolest.“ Trhla sebou a její pohled se přesunul na něco za mnou, jako kdyby nás mohla separovat od Tylera. „A nemůžu to vrátit. Ale u obojího, jednodušší je, když se tě dotýkám.“
 Netrpělivě čekala, ale já jen mohla pokrčit rameny a zatřást hlavou, abych poukázala na zmatek, rty jsem měla pořád pevně sevřené v rozporu s tím, že mě uvnitř sužoval křik.
 „Zavři oči a nech bolest odplout,“ řekla a já poslechla, protože jsem nevěděla co jiného dělat.
 Najednou jsem v ruce cítila horko i zimu, jako bych měla ve stejný čas horečku i zimnici. Lydii se chvěly prsty a já jsem otevřela oči, abych ji našla, jak se celá třese. Zkoušela jsem se jí vysmeknout, ale ona mě přes ní pleskla, držela mě pevně, i když jí začínaly drkotat zuby. „N-nech zavřené oči,“ zakoktala. „N-neřeš to.“
 Teď už vystrašená jsem zavřela oči a soustředila se, abych udržela čelisti zavřené. Abych neviděla ty mlžné věci vzadu v mé mysli. Abych necítila tlustý proud utrpení a zoufalství vířící skrz mě.
 A pomalu, velmi pomalu začala ta panika ubývat. Ze začátku to bylo postupné, ale pak ze mě začal unikat disharmonický proud zvuků v úzkém pramínku tak křehkém jako lidský vlas. Třebaže ve mně stále rostla panika, byla teď slabší a chválabohu zvládnutelná kvůli čemukoliv, co udělala.
 Troufla jsem se kouknout na Lydii, která měla zavřené oči, tvář zkřivenou bolestí a na čele se jí znovu leskl pot. Volnou rukou svírala plnou hrst jejího pytlovitého trička a tlačila si ho k žaludku, jakoby ji bolel. Ale nebyla tam žádná krev nebo jiné příznaky zranění; pro jistotu jsem se podívala pozorněji.
 Nějak ze mě odebírala paniku a dělalo se jí z toho špatně. A tak naléhavě, jak jsem chtěla pryč z Lakeside, na úkor jí jsem svou svobodu nechtěla.
 Pořád jsem nemohla promluvit, takže jsem se jí chtěla vytrhnout, ale Lydia vyvalila oči hned na první cuknutí. „Ne!“ Se slzami v očích mi držela moje prsty. „Nemůžu to zastavit a boj to jen zhoršuje.“
 Bolest mě nemohla zabít, ale z tohohle pohledu, cokoliv co dělala mohlo zabít ji. Znovu jsem trhla a ona silně polkla a pak prudce zavrtěla hlavou.
 „Bolí to , Kaylee. Pokud půjdeš, bude to horší.“
 Lhala. Viděla jsem to v jejích očích. Slyšela tetu a strejdu a věděla, že kdybych měla další křičící záchvat, strejda Brendon nebude schopný mě odsud dostat. Lydia lhala, takže jsem se jí nechtěla vytrhnout, třebaže si víc ubližovala – možná se zabíjela – s každým dalším kouskem paniky, který mi vzala.
 Zezačátku jsem ji nechala, protože vypadala, že je rozhodnutá to udělat. Zjevně k tomu měla své důvody, i když jsem jim nerozuměla. Ale když už bylo viny příliš, snažila jsem se jí znovu vytrhnout, ale ona mi sevřela ruku, až to zabolelo.
 „Překonává to…“ zašeptala a já marně hledala její oči kvůli překladu. Pořád jsem neměla představu, o čem to vlastně mluví. „Změní se to. Tylerova bolest končí a tvoje začíná.“
 Začíná? Protože dosud to byla pouze zábava a hry…
 Ale předtím než jsem mohla dokončit tuhle myšlenku, Lydiina ruka v mé ochabla a ona se uklidnila tak náhle a důkladně, že se zdálo, jakoby se vyfoukla.
 Po drahé půlminutě se usmála jasně bez bolesti a já si začala myslet, že už je po všem.
 „Je pryč,“ řekla Lydia zlehka.
 A pak mě panika skutečně zasáhla.
 Co jsem cítila předtím, byla jen ochutnávka. Tohle teprve byla hlavní událost. Opravdu velká. Jako v obchoďáku.
 Utrpení ve mně explodovalo, šok pro celý můj systém. Plíce mě bolely. Krk mi hořel. Slzy mi tekly z očí. Křik se mi vřítil do hlavy tak rychle a tvrdě, že jsem nemohla myslet.
 Nemohla jsem ho potlačit. Nářek začal znovu, naléhavější než předtím a čelistím – již bolavé od zatnutí – moc nechybělo, aby obnovily skus.
 „Dej mi to…“ řekla Lydia a já otevřela oči, abych viděla, jak na mě vážně zírá. Vypadala o něco líp. O trošku silnější. Ne tak moc bledě. Ale když si vzala víc mé bolesti, upadla. Rychle a tvrdě.
 Naneštěstí, bylo to nad mou schopnost soustředit se. Nevěděla jsem, jestli jí mám dát nebo ne, to co chce, tím méně, jak na to. Mohla jsem jen řídit křik, který do mě narážel jako blesk elektřiny a doufat, že zůstane uvnitř.
 Ale nezůstal. Nářek zesílil. Zhoustl, dokud jsem si nemylela, že mě udusí. Zuby mi drkotaly pod nepolevující silou a já se třásla, jakoby mi byla zima. Nemohla jsem tomu zabránit.
 A přece jsem to nemohla nechat jít.
 „Je toho příliš mnoho. Je to moc pomalé,“ Lydia zasténala. Byla napjatá, jako by ji každý sebemenší pohyb bolel. Znovu se jí začaly třást ruce a tvář zkroutila do úšklebku. „Promiň. Musím si to vzít.“
 Co? Co to znamená? Očividně trpěla a chtěla si vzít víc? Vytrhla jsem jí ruku, ale když se mi otevřela pusa, chňapla po ní zpátky. Už jsem nemohla bojovat.
 Výkřik mi vyletěl z hrdla s mučivým výbuchem bolesti, jako bych zvracela nechty. Zatím ještě bez zvuku.
 A chvilku potom, co křik začal – předtím než se změnil na hlasitý – byl do mě krutým tahem vcucnut zpátky z hlubin mých vnitřností. Pusa se mi s klapnutím zavřela. Cestou dolů mi nehty znovu rozřezávali krk. Točilo se to ve mě, neslyšný křik se stále dostával ze mě do…
 Lydie.
 Začala sebou zmítat, ale já jí nemohla vypáčit prsty z mé ruky. Oči se jí přetočily tak vysoko, že šly vidět jen spodní oblouky jejích zelených duhovek, stejně mě pořád držela a vtahovala poslední zbytky křiku ze mě do sebe. Vtahovala s tím i mou bolest.
 Bylo pryč utrpení z mých pohmožděných plic, rozedřeného krku a bušící hlavy. Byl pryč ten příšerný smutek, to obklopující zoufalství, z kterého jsem nemohla myslet na nic jiného. Byla pryč ta šedá mlha; všude kolem nás mizela, zatímco jsem se snažila uvolnit ruku.
 A pak byl najednou konec. Její prsty uvolnily mé. Zavřela oči. Spadla dozadu – pořád se třásla – než jsem ji mohla chytit. Hlavou narazila do pelesti a když jsem šátrala po polštáři, který bych jí mohla strčit pod hlavu, uvědomila jsem si, že jí teče krev z nosu. Plynule kapala na přikrývku.
 „Pomoc!“ Zakřičela jsem, první zvuk, který jsem ze sebe vydala od té doby, co celá tahle věc začala o několik minut dříve. „Pomozte mi někdo!“ Můj hlas zněl směšně. Nezřetelně. Proč bylo tak těžké mluvit? Proč jsem se cítila tak divně? Jako kdyby se všechno hýbalo ve zpomalených záběrech? Jako kdyby byl můj mozek nacpaný bavlnou.
 Kroky bušily dolů chodbou směrem ke mně, pak se dveře rozletěly. „Co se stalo?“ dožadovala se sestra Nancy, přes rameno jí vykukovaly dvě vyšší opatrovatelky.
 „Ona…“ zamrkala jsem, snažila se soustředit v hustém oblaku zmatku. „Vzala si příliš mnoho…“ Příliš mnoho čeho? Ta otázka byla namístě, ale bylo to tak nejasné… Mohla jsem to vidět, ale zjevně jsem na to nemohla upozornit.
 „Co?“ sestra Nancy si klekla nad dívku v mé posteli – Lisu? Leah? – a odtáhla jí víčka. „Odveďte ji odsud!“ zakřičela na jednu z opatrovatelek a jednou rukou gestikulovala směrem ke mně. „A přineste nosítka. Ona je zadržená.“
 Žena ve světle modrém nemocničním oblečením mě za paži odvedla na chodbu. „Běž si sednout do společné místnosti,“ řekla, pak kolem mě proběhla.
 Pomalu jsem se loudala dolů chodbou s jednou rukou položenou na studené, hrubé zdi kvůli rovnováze. Snažila jsem se zůstat nad vodou, jak se přese mě převalovala vlna za vlnou zmatku. Klesla jsem na první prázdnou židli, kterou jsem našla a skryla tvář v dlaních. Nemohla jsem myslet. Nemohla jsem si zcela vzpomenout…
 Všude okolo mě mluvili lidé, šuškali fráze, které mi nedávaly smysl. Jména, která jsem naprosto nepoznávala. Takže jsem se chytila první povědomé věci, kterou jsem uviděla: puzzle rozložené na stole u okna. To bylo moje puzzle. Skládala jsem ho předtím, než se stalo něco špatného. Předtím…
 Studené ruce. Temná mlha. Křik. Krev.
 Umístila jsem tři dílky puzzle, když dva opatrovatelé tlačili nosítka kolem sesterny a pak hlavními dveřmi ven z jednotky. „Další?“ zeptal se chlápek od ochranky, jak držel otevřené dveře.
 „Tahle pořád dýchá,“ řekla opatrovatelka ve fialovém.
 Tahle? Ale čím urputněji jsem se snažila si vzpomenout, tím byly obrazy rozmazanější.
 Umístila jsem jen další dva dílky, než mě někdo zavolal. Vzhlédla jsem od puzzle a uviděla další ošetřovatelku – její jméno bylo Judy; tohle jsem si pamatovala – stojící vedle mého strejdy. Který stál vedle mého kufru.
 „Kaylee?“ strejda Brendon se na mě v obavách mračil. „Jsi připravená jet domů?“
 Ano. To bylo jasné. Ale úleva přišla s přetrvávající chutí viny a smutku. Stalo se něco špatného. Mělo to něco společného s dívkou v mojí posteli. Ale já si nemohla vzpomenout co.
 Následovala jsem strejdu Brendona hlavními dveřmi – těmi, které bzučí – pak se zastavila. Před výtahem se dva muži skláněli nad nositky, na kterých nehybně ležela dívka s černými vlasy. Jeden muž stále tiskl tašku připojenou k masce na jejím obličeji. Tvář jí zašpinila šmouha krve. Měla zavřené oči, ale v mé zlomené paměti byly světle zelené.
 „Znáš ji?“zeptal se strejda Brendon. „Co se jí stalo?“
 Zachvěla jsem se, jak se odpověď vynořila z oparu v mojí hlavě. Možná jednoho dne budu vědět, co to znamená, ale teď jsem jen věděla, že to byla pravda.
 „Vzala si příliš mnoho.“

* * *

Žádné komentáře:

Okomentovat