sobota 1. prosince 2012

3. část

Sex byl něčím, nač nikdy doopravdy nemyslela, ne tak jako její spolužáci ze školy. Byli z toho celí zbláznění, většina z nich byla celá nedočkavá, až si budou moct sdělit svoje muchlovací příběhy a na čí prsa si už sáhli. Elena podobné příběhy neměla a byla si jistá, že nemá žádná prsa. Samozřejmě, do té doby jí to bylo jedno… ale teď, když už na tom nezáleželo, nemyslela na nic jiného než na sex. Život byl krutý. Hodně krutý.
Posunula se na podlaze, kde seděla schoulená do klubíčka už dobrou půl hodinu – zadek už měla celý zdřevěnělý. Cítila, jak se jí na tvářích usychají slzy. Letmo pohlédla na hodiny, které ji připomněly, že tu Karl bude za patnáct minut. Hrozilo, že se jí oči znovu zalijí slzami, tak se je snažila zahnat zpět s lehkým zatřepáním hlavy. Už žádný pláč – tohle zvládne.


Mezi ní a Karlem se přece nic nestalo – jen takový ne-polibek a na to mohla zapomenout. Musela na to zapomenout…


A on na to zapomene taky, protože Karl byl Karl. Byl bezstarostný a přijímal všechny věci, které se mu postavily do cesty. Kromě toho, byl o dva roky starší než ona – bezpochyby ho brzo najde s jinou dívkou v náručí. Stáhlo se jí hrdlo a zvedl se jí žaludek, jen když na to pomyslela.


Postavila se na nohy a pohlédla na společnou fotku sebe a svojí matky, které stála na poličce v knihovničce. Byla to jediná fotka, na které byly obě dvě, vyfocena v parku, když bylo Eleně šest let. Obě zářily štěstím – Elena za foťákem a její matka za ní.


Na druhé straně té samé poličky stála fotka Eleny s kamarádkami, Sophie a Laury. Sophie se před rokem přestěhovala do Lancasteru a Laura se s ní už nadále nescházela. Dávala přednost společnosti těch populárnějších, než byla Elena.


Na všech ostatních fotkách, které byly v pokoji, byla Elena s Karlem, nebo jen Karl. Spousta fotek zachycovala směšné výrazy, které spolu tvořili, ale většina z nich jí připomínala drahocenné vzpomínky. Její nejoblíbenější fotkou byla ta, která vznikla asi před dvěma lety. Oba seděli v srpnovém slunci na poli plném levandule. Postavili foťák před sebe, nastavili samospoušť a spěchali zpět, aby zaujali místo dříve, než se to cvakne. V poslední chvíli okolo nich proběhl králík a Elena radostně vykřikla. A v tu samou chvíli zpoza mraků vysvitlo slunce.


Nakonec na fotce byla Elena, s doširoka otevřenou pusou, jak vyskakuje a ukazuje vpravo a Karl, který ji pozoruje a přitom se směje. Sluneční paprsky se odrážely od čočky fotoaparátu a vytvořily tak světlé místo přímo nad Karlovou hlavou. Vypadalo to, jako by měl svatozář a v místě, kde se světlo tříštilo do prostoru, vytvářelo iluzi křídel.


Najednou si uvědomila, že se nikdy přes Karla nedostane – neměla nic a nikoho s kým by se přes něj dostala. Neměla žádné argumenty. Nikdy se nemohla pohnout kupředu. Nikdy se nedozví, jestli ho milovala – nikdy se nedozví, jestli vůbec milovala.


Zdálo se jí, že se dusí.


Byl to konec. Láska. Končí. Tady… a teď.


Úzkost v ní rostla – nemohla pořádně dýchat.


Něco kleplo do okna. Že by kamínek?


Nějak se donutila postavit na nohy a přešla k parapetu. Pomalu se stmívalo a šedé mraky se deštěm konečně zbavily přebytečné vody.


Karl stál dole na silnici a koukal na ni. Zvedl ruku a zamával jí na pozdrav. Ahoj.


Nepatrně se usmála. To byla jedna z jejich věcí – už před několika lety se naučili naznačovat pár základních slovíček. Začalo to jednou pozdě v noci, když se jeho rodiče hádali tak strašně, že nadále nemohl zůstat v domě. Hodil jí kamínek do okna, aby upoutal její pozornost. Oba pak raději strávili večer zábavněji – snažili se uhodnout, co ten druhý říká, bylo to jako nepovedená pantomima. Následně se rozhodli naučit se pár základních slov, pro případ, že by se to stalo znova.


Stále mám pět minut, ukázala mu nazpátek.


Já vím, ale bál jsem se o tebe… jsi v pořádku?


Pokaždé poznal, když se necítila dobře. Jeho úsměv se rozšířil, až ji dokonce zradily slzy a začaly ji stékat dolů po tváři. Nevadí, na takovou vzdálenost to nemůže vidět.


Mamka mi právě řekla špatné zprávy… Za chvíli ti o tom povím.


Dobře… Zaváhal, potom znovu zvedl ruku. Víš, že tu pro tebe vždycky budu, že jo?


Já vím… děkuju.


Když odcházela od okna, zachvátila ji nová vlna paniky. Už nikdy to nebude moct říct, nikomu, a tak to řekla teď směrem k jeho zádům. Ruce a prsty se jí třásly, když ukazovala ty slova.


Miluji tě.


Přinutila se odstoupit od okna, popadla domácí úkoly a strčila je do batohu.


Zvládnu to, zvládnu to, zvládnu to… zvládne to – pro Karla.


Nemohla mu dát sebe – musí ji nechat být. Mohla by mu říct to co jí řekla mamka a mohla by se chovat, jako kdyby to nic neznamenalo. Mohla by strávit další tři roky ne-zamilováváním se do svého nejlepšího přítele, potom by šla na vysokou a on by byl volný. To pro něj mohla udělat.


Přehodila si batoh přes rameno a rozhlédla se po pokoji, aby se ujistila, že nic nezapomněla. Pohledem se zastavila na narcisech, které stály na parapetu okna. Déšť zesílil, kapky do nich bušily, aby se jim podvolily.


Narovnala se.


Květiny povadly.


Ona se ale nepodvolí.


Katherinina ruka se zatřásla, když dávala poslední talíř do myčky nádobí.


Slyšela dunět Eleniny kroky, jak scházela po schodech dolů. Beze slova pokračovaly do haly a potom ven ze dveří. Dveře se zavřely s hlasitým bouchnutím.


Nebyla schopna déle se udržet. Katherine se sesunula na podlahu s pronikavým nářkem. Sepnula v ruce amulet, který ji visel okolo krku – ten jediný mohl skrýt lež před Eleninou myslí – a strhla ho. Proudil v ní odpor k sobě samé, a to byl mizerný pocit. Přemýšlela, jestli za to, co udělala, shoří v pekle… Lepší, než kdyby to byla její dcera.


Zhluboka se nadechla, snažila se sebrat… a neuspěla. Sakra. Pět minut… dovolí si pět minut…


Vzduch naplnil neznámý zvuk jejího zoufalého zavzlykání.


Za chvilku bude v pořádku. Za chvilku se znovu postaví, otupí srdce a bude se chovat jako normálně.





„Zvládnu to, zvládnu to, zvládnu to…“ zašeptala a držela se těch slov tak pevně, jako by se držela záchranného člunu. Zvládne to – pro Elenu… pro Elenu udělá cokoliv. minut… Vzduch naplnil neznámý zvuk jejího zoufalého zavzlykání. Za chvilku bude v pořádku. Za chvilku se znovu postaví, otupí srdce a bude se chovat jako normálně. „Zvládnu to, zvládnu to, zvládnu to…“ zašeptala a držela se těch slov tak pevně, jako by se držela záchranného člunu. Zvládne to – pro Elenu… pro Elenu udělá cokoliv.

1 komentář: