středa 26. prosince 2012

21. kapitola


Ještě snídali, když v přední části domu zazvonil zvonek. Griffin se zvedl, aby otevřel, a dopil poslední doušek čaje, než zamířil do haly.
Helen s Dariem seděli v tichosti, mazala si marmeládu na toast a snažila se nepřipouštět si, že nejspíš ví vše o jejím půlnočním vpádu do bratrova pokoje. Nemohla si pomoct, ale zdálo se jí, že se na ni dívá, i když si říkala, že je třeba jen paranoidní.
„Od Galizura,“ oznámil Griffin, když se vracel do knihovny s obálkou v natažené ruce.
„Jsi si jistý?“ Darius se zvedl a popadl ji od Griffina. „Je to jen pár hodin.“

Griffin si povzdechl. „Jsem si jistý. Donesl to Wills, ten malý uličník, kterého Galizur využívá pro pochůzky.“
Darius roztrhl obálku a vytáhl zevnitř kus pergamenu. Griffin a Helen ho pozorovali a snažili se číst z Dariova výrazu.
„Co se tam píše?“ zeptala se nakonec Helen.
„Dictata souhlasí s nastolením spravedlnosti ve věci Victora Alsorta a Rauma Baranova.“ Darius roztržitě pokračoval, aniž by zvedl oči: „oni souhlasí, že vražda Opatrovatele je hrdelní  zločin, a tak se potrestá, ne podle zákona smrtelníků. Dále, že Raum je technicky jeden z nás, a proto spadá pod jurisdikci Dictaty.“
Darius odložil papír. Došel k oknu a zastavil se tam s pohledem upřeným do zahrady.
„Co se teď stane?“ zeptala se Helen.
Byla překvapená, když odpověděl Griffin. „Teď po nich půjdeme.“
Slava dopadla jako olovo na její srdce. Snažila se potlačit své rozčilení a soustředila se na běžné záležitosti.
„Je tu jedna věc, které nerozumím,“ začala Helen. „Jak přesně předvedeme Alsortu Dictatě k výkonu spravedlnosti? Neumím si představit, že prostě půjde, když ho požádáme.“
„Skloní se před srpem jako každý jiný,“ slíbil Darius. „Když srp probouzí dostatečný strach v bezduchých přízracích a démonech, bude stačit i na Alsortu.“
Helen přemýšlela o srpu. O jeho zubatém ostří, ostrém jako břitva. Nebylo těžké uvěřit, že i člověk jako Alsorta podlehne strachu tváří v tvář takové zbrani.
„Dobře tedy,“ řekla. „Jak zjistíme, kde je najít?“
„Každopádně my je nenajdeme,“ řekl Griffin pevným hlasem. „Darius a já půjdeme, zatímco ty zůstaneš s Galizurem a Annou.“
Helen vstala okamžitě z křesla. „Nezůstanu tu, pokud budete riskovat své životy.“ Zavrtěla hlavou. „To nepřichází v úvahu. Je to také můj boj!“
Griffin k ní přistoupil, otočil se zády k svému bratrovi a ztišil hlas tak, aby ho mohla slyšet jen ona. „Nebuď umanutá, Helen. Bude to nebezpečné.“
Dala si ruce v bok a zamračila se na něj. „Možná by nebylo, kdybych byla ozbrojená.“
Jeho pohled propaloval její oči. „Ty nejdeš.“
„Zkus mě zastavit.“ Zvedla bradu. „Budu tě sledovat, pokud budu muset. Mohu jen doufat, že si pamatuji, jak skákat a neskončit někde, kde je to ještě nebezpečnější.“ Poslední část dodala jen aby získala jeho pozornost. Může jít s nimi nebo i bez jejich požehnání. „Teď k věci, jak zjistíme, kde najít Victora Alsortu?“
Dariův hlas zněl od okna. „Galizurova zpráva říká, že pracuje na stavbě Alsortova domu mimo Londýn. Zdá se, že tam v současné době i bydlí.“
Griffin pomalu přikývl. „Takže budeme mít plány od Galizura a můžeme přijít k Alsortovi dnes večer.“
Helen slyšela obavy v jeho hlase a přála si, aby nebyla jejich příčinou, ale nedalo se nic dělat. Netruchlila správně pro své rodiče . Dokonce se s nimi ani nemohla rozloučit. Tohle bylo alespoň něco, co udělat mohla.
A udělá to, navzdory strachu, který jí teď projel.
„Je tu ještě jedna věc, na kterou se musíme podívat před odchodem ke Galizurovi,“ dodal Darius.
Griffin se k němu otočil. „Co to je?“
„Helen má pravdu,“ řekl Darius. „Bude muset prokázat, že je sama schopna alespoň minimálně ovládat srp. Pojď, Helen. Půjdeme do tanečního sálu, ano?“
„Budu s ní trénovat!“ Helen slyšela v Griffinově hlase paniku a věděla, že se ji snaží chránit.
Darius zavrtěl hlavou a vědoucí úsměv zvedl koutky jeho úst.
„Myslím, že ne. To by nebyl žádný důkaz. Helen musí prokázat svou schopnost jít s námi.“ Pohlédl na svého bratra. „A musí to dokázat s někým, jehož osobní náklonost ho nebude nutit, aby byl jemný.“

                                                                                  ***

Z knihovny do tanečního sálu šli v tichosti. Když dorazili, Darius sundal srp z opasku. Cítila morbidní pocit zadostiučinění, že s ní Darius bude trénovat s opravdovou zbraní, namísto tréninkového srpu, který používali s Griffinem.
Dobře, muset se bránit jako ve skutečnosti bylo jen správné.
Ale když Darius nařídil Griffinovi dát svůj srp Helen, Griffin odmítl a zavrtěl hlavou.
„To je směšné,“ řekl, zkřížil ruce na prsou a mračil se na svého bratra. „Nesouhlasím s tím. Helen nemusí nic dokazovat. Ani tobě ani komukoli jinému.“
Helen už nemohla popřít, že má ve svém srdci místečko pro Griffina. Nyní k němu pocítila úplný příval citů, jakoby měl být její součástí navždy.
Přistoupila k němu, položila mu ruku na paži a podívala se mu do očí. „Ano, musím. Musím to dokázat tobě a Dariovi – a musím to dokázat sama sobě.“
Podíval se jinam, jako by se tím mohl vyhnout pravdě v jejích očích.
„Teď prosím, Griffine.“ Stiskla mu paži, dokud se na ni nepodíval. „Dej mi svůj srp.“
Trvalo to téměř celou minutu, než se pohnul, ale pak přece jen sáhl pro srp, který nosil na opasku. Nespustil z ní oči, když jí ho podával.
„Bude to těžší než s tréninkovým srpem,“ řekl. „ A napoprvé nepraktické, protože na jedné straně je ostrá hrana a na druhé zubatá.“
Přikývla, ztěžka polkla, když se podívala na předmět ve své dlani. Hladký kus zakřiveného kovu vůbec nepřipomínal srp. „Jak to mám otevřít?“
„Otevřeš to stejným způsobem,“ řekl, „jako když cestuješ světlem.“
Než si přebrala jeho instrukce, srp se s kovovým zařinčením otevřel. Spadl na podlahu a Helen se k němu s překvapením sklonila.
„Perfektní začátek,“ ozval se za ní Dariův hlas plný sarkasmu.
Natáhla se pro něj a dávala pozor, aby se nezranila o jeden z ostrých hrotů. Obrátila se k Dariovi.
„Alespoň by ses mohl pokusit mě podpořit,“ řekla.
Dariův výraz zvážněl. „Přízraky, které nás loví, tě nebudou povzbuzovat,“ ušklíbl se. „Victor Alsorta tě nebude povzbuzovat. Dokonce ani tvůj milovaný Raum tě nebude povzbuzovat. Ne, když dojde k takovému souboji.“
Koutkem oka viděla, jak se Griffin napjal při zmínce a Raumovi. Rychle se začala soustředit, aby nemyslela na nic kromě Daria a testu, který měla před sebou. Donutila se soustředit na něj.
„Máš pravdu,“ řekla. „Je to tak lepší. A ty jsi nemožně nepříjemný. Až tak, že být zabita rukou Victora Alsorty by bylo v porovnání s tímhle jen menší nepohodlí.“
Darius se rozesmál. „Jsi legrační, když jsi vyděšená.“
„Nejsem tak vystrašená, jak si asi myslíš. A rozhodně ne z tebe nebo ze zranění.“ Byla překvapená, když zjistila, že je to pravda. Byly horší věci než zesměšňování nebo dokonce zranění. „Už jsem o všechno přišla. Můj jediný strach je z toho, že mi nebude dovoleno usilovat o pomstu, kterou si zasloužím.“
Nečekala, že je tohle umlčí. Dariovy oči zazářily něčím, co nedokázala pojmenovat.
„Pojďme do toho,“ řekl nakonec a už k ní mířil s vlastním srpem otevřeným. „A nemysli si, že tě budu šetřit jen proto, že jsi netrénovaná.“
„To by mě ani ve snu nenapadlo.“ Musela se přinutit neustoupit, když se přiblížil. Byl to instinkt, vyhýbat se někomu, kdo má zbraň. Zvlášť když jste věděli, že prohrajete.
Zhluboka se nadechla, a když se ještě přiblížil, jako by viděla svého otce na jednom z posledních tréninků. V duchu slyšela jeho hlas.
„Na začátku každého zápasu si udělej chvíli čas, Helen, na zvážení protivníkových silných a slabých stránek. Vezmi v úvahu jeho výšku a hmotnost, rychlost, s níž se pohybuje, zranění, která bys mohla využít ve svůj prospěch. Veškeré ztracené vteřiny se vyplatí kvůli strategii, kterou tím získáš.“
„Ano, otče.“ Viděla sama sebe, jako by se dívala na scénu ze sna, jak tam stojí v kalhotách s šavlí omotanou folií.
„Co vidíš?“ Zeptal se a kroužil kolem ní.
„Jsi vyšší a těžší než já.“
Přikývl. „Pokračuj.“
„Ale také pomalejší, myslím.“ Zaváhala, protože ho nechtěla urazit. „A šavli myslím držíš příliš volně, jako bys byl zraněný a nemohl ji pevněji udržet.“
Přikývl. „Dobře, dobře. Zranil jsem se ráno zahradnickými nůžkami. Potom je těžší držet šavli. Můžeš toho využít ve svůj prospěch.
Přikývla. „Ano, otče.“
A pak se vrátila do tanečního sálu u Channingů, pozorovala Daria, jak krouží kolem a v duchu si překotně dělala poznámky. Ve vteřině zaujala postoj, který on udržoval celou dobu. Ano, je připravený. Ale také ztuhlý. Nepružný. Její obratnost bude pro něj výzva. Jeho nedostatek se pro ni stane výhodou. Nebylo to nic moc, čeho se mohla chytit, snad jen toho, že je menší – něco, co mohlo být výhodou i nevýhodou, podle okolností.
„Připravená?“ Zeptal se Darius a díval se jí do očí, zatímco kolem sebe podruhé nebo potřetí obkroužili.
Přikývla.
Vrhl se po ní velmi rychle a klepl do jejího srpu. Byla tak vystrašená z ostrých zubů, že stáhla ruku zpět a upustila vlastní zbraň. Srp sklouzl po podlaze s kovovým zařinčením.
„Zvedni to.“ Darius ustoupil, nechal jí čas. „Obávám se, že můj bratr byl příliš jemný při tom jediném tréninku s tebou. Pravidlo číslo jedna,“ pronesl. „Strach tě zabije.“
Sklonila se, zvedla srp a sevřela ho pevně v ruce, než se obrátila zpět k Dariovi. „Strach mě zabije,“ opakovala.
Darius k ní přistoupil, znovu klepl do srpu. Tentokrát byla připravená. Otočila svou zbraň směrem od jeho a stáhla svou ruku zpět z jeho dosahu.
Beze slova se usmál, a vzápětí provedl prudký výpad. Tentokrát udeřil do jejího srpu silněji.  Prudkost úderu ho rozkmitala a přenesla vibrace až do její paže, ale podařilo se jí ho udržet. Instinktivně povolila sevření, poznala, že držet ho příliš pevně jí nepomůže. Darius udeřil ještě jednou, uhnula mírně paží a tím sílu úderu zmírnila.
Kývl na souhlas a přiblížil se o další dva kroky. Helen se přinutila neustoupit. Pokud to uděláte, vždy to vede k porážce, bez ohledu na způsob boje. To se naučila od svého otce.
Tentokrát ji Darius překvapil, zaútočil čtyřmi rychlými údery, kroutil a otáčel a klepal do jejího srpu, než se mu konečně podařilo zaseknout zubatou hranu do V. Na moment zůstaly jejich zbraně zaseknuté, ale pak Darius povolil a Helen klopýtla o několik kroků zpět.
Měla to udělat lépe. Byla to stejná taktika, kterou použila na Griffina.
Našla ztracenou rovnováhu a čekala, že se na ni znovu vrhne.
„Pravidlo číslo dvě,“ řekl Darius. „Být jen v ofenzivě tě zabije. Musíš útočit, pokud doufáš, že vyhraješ nějaký zápas.“
Věděla to. Znala to od svého otce, ale nikdy se to nenaučila. Držet zbraň – dokonce i zabalenou do folie – ji znervózňovalo. Nebyla stvořená k bitvě. Byla stvořena k pozorování.
Ale tohle musela změnit.
Rychle k němu přistoupila, přiměla se jednat instinktivně, aby se její tělo pohybovalo  podle svých nejlepších možností. Tak byla trénovaná. Jen se potřebuje přestat bát.
Vrhla se na Daria, narážela svým srpem kamkoliv jen mohla, vytlačila pomyšlení na rozeklané zuby z mysli. Na tom nezáleželo. To, na čem záleželo, byl srp.
A dostat ho z Dariových rukou.
Nebylo to snadné. Sřídavě na sebe útočili, nakláněli se k sobě jako při osobním hovoru, na kamžik se Dariův srp ocitl tak blízko jejího těla, že čistě rozřízl halenku. Nakonec přišel se sérií rychlých kroků a tak bleskových výpadů, že jí nedal čas na přemýšlení, a už vůbec ne na útok. Mohla jen reflexivně reagovat. Blokovala rány svou zbraní, pokud to bylo možné, ostrá hrana jeho srpu bila do jejího, dokud nebyl tak blízko, že přejel ostrou hranou po jejím předloktí. Cítila bodnutí bolesti, které se jí rozlilo až k rameni, ale neodvážila se tím  směrem podívat.
Darius udělal dva kroky zpět, jeho tělo se uvolnilo a jeho srp se zasunul s jemným cinknutím. V jeho výrazu nebyla ani výčitka ani obavy.
Griffin vystartoval na svého bratra, popadl ho za košili a přirazil ho na plyšovou čalouněnou stěnu sálu.
„Říkal jsem ti, že nemusí nic dokazovat. Ale ty ne, viď bratře. Ty jsi musel dokázat, že jsi silnější než netrénovaná žena. Někdo, kdo ani nedosáhl věku pro Osvícení.“ Helen slyšela, jak se Griffinův dech zrychluje a zadrhává. Viděla nekontrolovatelný vztek na jeho tváři.
Darius se usmál. „Vlastně jsem chtěl jen vidět, jak zjistí, jaké je to být jedním z nás. Dokázat, že jsem lepší, byl jen bonus.“
Griffin odtáhl svého bratra ode zdi a znovu do něj strčil, dost tvrdě na to, aby Dariovi zacvakaly zuby. „Možná bys měl trénovat se mnou,“ procedil skrz zaťaté zuby, „uvidíme, jak se ti bude dařit v boji s někým stejně velkým a se zkušenostmi.“
Darius se zasmál. „Uklidni se bratře. Bylo nutné zjistit, jestli by pro nás krvácela jako my pro ni. A podívej se.“ Jeho pohled se přesunul na Helen, i když jeho tělo zůstalo uvězněné v rukou Griffina. „Bude.“
Griffinův pohled neopouštěl bratrovu tvář. „Pokud nebudeš velmi, velmi opatrný, budeš to ty, kdo bude krvácet.“
Darius neopověděl. Ticho mezi nimi bylo tak zlověstné, že Helen vystartovala do akce. Vykročila směrem k bratrům.
„Griffine, přestaň. Darius má pravdu. Musel to vědět. Oba jste to museli vědět.“ Zavrtěla hlavou a dívala se, jak jí krev stéká po ruce. „Teď to víte. A já také.“
Griffinovy oči sledovaly potůčky její krve dopadající na podlahu. Nechal svého bratra jít a přešel směrem k Helen, zatímco si Darius uhlazoval záhyby na košili. Když vzhlédl k Heleně, usmál se.
„To není špatné,“ řekl. „Pořád držíš srp.“
Helen se podívala na svou ruku visící jí po boku a ke svému překvapení zjistila, že má pravdu. Srp zůstal v její dlani i přes zranění.
Vzhlédla k Dariovi a měla náhlé nutkání říct "děkuji". Poprvé od chvíle, kdy prošla zdí svého pokoje, věřila, že možná - jen možná - bude mít sílu udělat to, co udělat musí.
Ale slova k ní nepřicházela a ona dovolila Griffinovi, aby ji jemně vzal za loket. Vedl ji ven z místnosti, další krok blíž k čemukoliv, co noc přinese.

Žádné komentáře:

Okomentovat