sobota 22. prosince 2012

20. kapitola


„Přeneseme se skokem,“ řekl Darius, když scházel schody před Galizurovým domem. „Nejsem připraven na útok přízraků.“
Helen sbírala odvahu promluvit.
„Ráda bych to zkusila sama, tentokrát.“  řekla za jeho zády a snažila se mluvit, jako by vůbec neměla strach.
Darius se na ni otočil. „Chceš zkusit co?“ nakrčil obočí. „Skočit?“
Přikývla.
„Ano, ale…  vždyť jsi to nikdy předtím nedělala,“ přerušil je Griffin.
Helen se usmála a zdvihla oči k nebi. „No ovšem. Ale myslím, že to zvládnu.“
„Skákání je komplikované,“ řekl Griffin. „Komplikované a nebezpečné.“

Helen si založila ruce na prsou. „Vy to děláte a nejste o tolik starší než já. Museli jste se to naučit docela nedávno.“
Vice se napřímil. „Ve skutečnosti jsem se to naučil dřív než většina ostatních. Okolnosti mě donutily naučit se hodně věcí ještě před dosažením věku Osvícení.“
„Přesně tak.“ Dariův smích se rozléhal v nočním ovzduší. Poplácal svého bratra po rameni. „Skákal jsi o celých devět měsíců dříve, bratře.“
Zvedla obočí, podívala se směrem ke Griffinovi a snažila se potlačit triumfální úsměv. „Pokud můžeš ty, tak já také.“
„Má pravdu.“ Darius vstoupil pod světlo dřív, než mohl Griffin odpovědět. „Uč ji. Uvidíme se v domě.“
O chvíli později byl pryč.
Griffin se k ní s reptáním otočil. „Nevadilo mi skákat s tebou. A je to mnohem bezpečnější, než se tě to snažit naučit za těchto okolností.“
Náhle si uvědomila, proč Griffin nechtěl, aby skákala sama. Dělal si starosti o její bezpečí, přesně jak řekl. Ale bylo v tom i něco víc a ona najednou pochopila, co to bylo.
„Jen se snažím ti to ulehčit. Nechci být přítěž.“ Natáhla ruku a usmívala se. „A umím si představit, že stále musíme zachovat blízký kontakt, zatímco se budu učit. Alespoň ze začátku.“
Podíval se na jejich spojené ruce, než obrátil svůj pohled k ní, pomalu se mu na rtech rozšiřoval úsměv. „Bylo by, ehm, moudré udržovat fyzický kontakt během učení, to je pravda.“
Přitáhl si ji pod světlo lampy a Helen si nemyslela, že je to jen její představivost, že stojí blíž, než je při vysvětlování nezbytné.
„Nejdůležitější věcí na skákání,“ řekl, „je vědět, že to můžeš udělat. Ne myslet nebo doufat, ale vědět, že můžeš. Narodila ses s touhle schopností jako my všichni a v každém případě by ses to brzy naučila.“
„Dobře.“ Přikývla a mumlala si pro sebe. „Dokážu to. Narodila jsem se s touhle schopností.“
„Pomůže, když zavřeš oči, ale teď ještě ne. Jen poslouchej,“ přikázal. „Musíš vidět světlo jako zdroj energie a pak si představit, jak se rozpadáš na malé kousky hmoty, kterou jsi.“
Nakrčila čelo ve snaze vidět sama sebe jako miliardu drobných bodů, které mohou být rozloženy a zase spojeny. Nefungovalo to. Otázky zaplavily její mysl, topila se v nepochopení, smysl jakoby jí o kousíček unikal.
„Ale co když se mé tělo nesloží dohromady správně?“ zeptala se a podívala se na Griffina.
„Složí,“ odpověděl. „Ví, jakou formu má přijmout.“
„Ale jak?“
„Prostě to tak je. Nyní,“ pokračoval, „poté, co budeš - “
„Co když se kousky… mě ztratí cestou?“ přerušila ho. „Co když nebudou všechny, když přijde čas složit je zase dohromady?“
Povzdechl si a podíval se na ni se shovívavým úsměvem. „To je oprávněná otázka, ale nemusíš se bát. Všechny části cestují s tebou, ať už chodíš po ulicích Londýna nebo se přenášíš v prostoru prostřednictvím světelné energie.“
„Ale já nejsem rozložena na malé kousíčky, když chodím po londýnských ulicích,“ řekla. „Kdybych byla, některé by se mohly snadno zdržet, zatímco by čekaly, až přejedou kočáry, nebo se ztratit, když bych se zastavila před výlohou.“
Povzdechl si a stiskl její ruku. „Prostě mi budeš muset věřit. Měl jsem naprosto stejné obavy, když jsem se učil skákat, ale jsem tady. Jednoduše se drž mých pokynů, pevně drž mou ruku a budeme zpátky před domem, než se naděješ.“
Přikývla. „Dobře.“
„Teď,“ řekl. „Zavři oči.“
Když to udělala, všechno zčernalo.
„Nádech a výdech. Příjemně a snadno.“ Udělala, jak říkal, jeho hlas byl jako sametový šepot. „Tvé tělo se skládá z milionů kousků. Většina z nich je pro nás neviditelná, ale jsou tu. Vědí, kam patří, a mohou se skládat a rozkládat jak chtějí. Budu počítat do tří. Až to udělám, chci, abys viděla, jak se tvá fyzická forma rozkládá, a to bez jakýchkoli omezení. Uvidíš, jak mizí ve světle a cestuje, jako ve velmi rychlém tunelu, do lampy před domem. O zbytek se to postará samo.“ Odmlčel se, jeho hlas opouštěl studené, temné místo v její mysli. „Jsi připravená?“
Přikývla.
Musel mít oči otevřené, protože o vteřinu později začal počítat.
„Jedna… “
Helen si představila své tělo jako celek a skutečné, jako kdyby se každý den svého života připravovala na jeho rozebírání.
„Dva… “ Griffin jí stiskl ruku a ona uviděla světlo protahující se daleko za tuto lampu. Tunely a tunely světla proplétající se celým Londýnem. Poté jeden tunel spojující světlo pod lampou s tou před domem Channingů.
„Tři… “
Něco ji zatáhlo v břiše a přitáhlo si je to, jako kdyby byla připoutaná k řetězu. Pak tu byl na zlomek vteřiny stav beztíže. Chvíle, ve které neměla vůbec žádné tělo. Měla jen čas přemýšlet, jestli je mrtvá. Jestli je tohle to, co mrtví cítí. A v dalším momentě ji napadlo, že to není špatné, cítit se tak lehce a tak volně.
A pak uslyšela u ucha Griffinův tichý hlas.
„Už můžeš otevřít oči.“
Byla neuvěřitelně vystrašená. Jako kdyby otevřela oči a mohla zjistit, že se svět změnil, ale rozum jí říkal, že tu jsou jen dvě možnosti.
Buď selhala a stojí stále před Galizurovým domem.
Nebo ne a jsou doma.
Otevřela oči a cítila příliv úlevy, když si uvědomila, že ve skutečnosti jsou blízko domu Channingů. Ne přímo před ním, jak si představovala, ale jen o čtyři lampy dál.
„Dobrá práce.“ Griffinův hlas přicházel zprava. „A docela blízko na první pokus.“
Podívala se na něj. „Já… minula jsem?“
Rozesmál se nahlas a ona zjistila, že se také usmívá. „Byl to téměř přesný zásah. Všem se to ze začátku stává a někteří skončí ještě dál. Při mém prvním pokusu jsem byl o dva bloky dál.“
Ucítila nával pýchy. „Opravdu?“
Přikývl. Jeho oči zvážněly, když se na ni podíval, a ona viděla ještě něco dalšího hluboko uvnitř. „Opravdu.“
Náhle pocítila ostych. „Děkuji, že jsi mě učil.“
Vyšel ze světla, stále ji držel za ruku a vedl ji k domu. „To nic nebylo. Jsi dobrá studentka. Ačkoliv… “
Podívala se na něj za chůze. „Ano?“
Usmál se na ni. „Musím přiznat, že mi bude chybět… ta blízkost při společném skákání.“
„No,“ řekla a odpověděla na jeho úsměv svým vlastním. „Pořád máme trénink se srpy v tanečním sále.“
„To máme.“
A tentokrát, když se zasmál, něco mnohem vřelejšího než přátelství jí projelo žilami.

                                                                                     ***

Únava padla na Helen hned jak zavřela dveře svého pokoje. Ať už z návštěvy u Galizura, ze všeho, co se zatím naučila, nebo ze skákání, prostě byla úplně vyčerpaná.
Sehnula se, aby si rozvázala boty, vděčná za Andrewovo umění. Kůže byla měkká jako růžový lístek. Nohy ji ani trochu nebolely.
Svlékání bylo snazší bez všech obvyklých doplňků a objemných spodniček. Nemohla si pomoci, ale byla hrdá na svůj nově navržený korzet s rozepínáním v přední části. Nemohla pochopit, proč nebyly všechny navrženy tímto způsobem. Nedávalo to smysl být uvězněná v takovém oděvu do té doby, než vás z něho někdo osvobodí. Její korzet ležel rozvázaný a pohozený na podlaze za necelou minutu, i s halenkou na knoflíčky a dělenou sukní.
Dýchala s velkou úlevou, protahovala své nahé tělo, a až pak přešla ke skříni a vytáhla noční košili. Látka byla tenčí než materiál Heleniných dětských košil, ale to se nedalo nic dělat. Určilala jen barvu a návrh, ne materiál. Andrew a jeho tým švadlen mysleli, že je dost stará na tento typ noční košile.  Cítila se dost sebevědomě, když se otočila k zrcadlu, a rozpustila si vlasy. Noční košile byla ve světle ohně dost průhledná, ale na tom moc nezáleželo, když byla v pokoji sama.
Projela prsty své rozpuštěné vlasy, její víčka klesala, když se přiblížila k posteli. Zítra budou mít pokyny od Dictaty. Nechtěla uvažovat o Dariově reakci, pokud by je nenechali chytit Victora Alsortu. Helen si byla jistá, že Darius by po něm šel stejně.
A Griffin by ho kvůli své loajalitě následoval.
Odhrnula přikrývku, vklouzla do chladných prostěradel a přetáhla přes sebe peřinu, zatímco o něm přemýšlela. Viděla jeho laskavé oči, jak se na ní dívají se zřejmou nákloností, nezaměnitelnou s něčím jiným. Jeho úsměv byl náhle prostopášný, když docházeli zbytek cesty k domu po skoku od Galizura. Cítil stejný nával tepla, když se na něj podívala, jako ona při pohledu na něj?
Zavrtěla hlavou při téhle představě. Bylo příliš pozdě a bylo to příliš komplikované, než aby to teď zkoumala. Vedlo to jen k dalším otázkám, otázkám o budoucnosti. A o její schopnosti někoho plně milovat, když ani nedokáže správně truchlit nad svými rodiči.
Je zřejmé, že má určité nedostatky ve schopnosti prožívat smysluplné vztahy s ostatními.
Obrátila se na posteli a sáhla pro fotografii na nočním stolku. To, co uviděla, zahnalo její únavu, posadila se a natáhla se pro to. Nebyl to obrázek, co se změnilo. Její rodiče na ni stále zírali, mladší, v jiném čase a na jiném místě, stejně tak Helenina kulatější tvář.
Ale teď neležela volně na stolku, ale byla bezpečně usazena uvnitř stříbrného rámečku.
Váhavě se po ní natáhla, jako by se bála jí dotknout. Jakmile ji držela v ruce, začala studovat složitě tvarované stříbro zdobené v rozích perličkami. Takový rámeček ještě neviděla. Určitě jí nepatřil. Bylo tu jen jedno vysvětlení; někdo se vloupal do jejího pokoje a umístil fotografii dovnitř.
Vzpomínala, kdy se naposledy dívala na obrázek, kdy ho držela v rukou. Dokonce se ani nepodívala na noční stolek před svým odpoledním odpočinkem. Což znamenalo, že tam někdo fotografii mohl umístit tohle odpoledne, když byla venku.
Vzpomněla si na osiřelého chlapce, který se staral o dům. Mohl ji tam umístit on? Ne, byla si celkem jistá, že by to bez povolení neudělal. Kromě toho, rámeček byl drahý. Příliš drahý, než aby byl od něj.
Musel to být Griffin.
Odhodila přikrývku a postavila se na chladný koberec se zarámovanou fotografií stále v rukou. Nepřemýšlela nad společenskými důsledky své cesty do Griffinova pokoje. Řekl, že může přijít, kdyby něco potřebovala, a pokud současné okolnosti nejsou výjimka ze společenských pravidel, nevěděla, co by jí mohlo být.
Zastavila se u druhých dveří na pravé stran a překvapilo ji, že je našla pootevřené. Matně žluté světlo pronikalo na chodbu. Podívala se nejprve doleva a doprava a zjistila, že je chodba prázdná jako vždycky. Ale věděla, že to tak nemusí zůstat, tak se naklonila ke dveřím a vyslovila tiše Griffinovo jméno do mezery, aby nevzbudila Daria, který mohl mít pokoj poblíž.
O pár okamžiků později stále žádná odpověď. Slyšela tiché zvuky zevnitř a pak je začala  pomalu otevírat.
Vstoupila do místnosti, očima hledala známky Griffinovy přítomnosti. Uspořádání bylo skoro stejné jako v jejím pokoji. Velká postel s nebesy, deky byly rozházené, jako kdyby ji nikdo od včerejší noci neustlal. Krb se nacházel na stejném místě jako její, tento pokoj ale nabízel jen jednu skříň a také psací stůl byl výrazně menší.
Ale tohle všechno bylo zapomenuto, když konečně zahlédla Griffina bez košile a s hlavou skloněnou nad mísou s kouřící vodou. Jeho svalnatá záda se zavlnila, když poslepu sahal pro ručník na umyvadle. Zachvěla se a teplo se rozšiřovalo jako horký vítr v jejích žilách, když se postavil, ramena a záda osvětlená září ohně.
Stěží dokázala polknout, když se snažila pochopit smysl obrazu vytetovaného na jeho kůži. Nebylo to jen o tetování. Byla to kombinace všeho. Tepla v místnosti. Jeho blízkosti. Náhle si uvědomila, že je dělí jen jediný krok.
Snažila se potlačit tuto myšlenku, když se k ní otočil.
„Helen?“ Přemýšlela, jestli je naštvaný, že byla natolik troufalá, že vstoupila do jeho pokoje bez dovolení, ale v jeho očích byly jen obavy, když přecházel místnost směrem k ní. „Je všechno v pořádku?“
„Ano, já… “ selhal jí hlas, odkašlala si a pokračovala. „Prostě jsem se tě chtěla zeptat… “ Slova v její hlavě zmizela jako pára. Rozptylovalo ji, že stál tak blízko, jeho kůže se napínala přes svaly na hrudníku a pažích.
„Ano?“ naléhal. „Chtěla ses mě zeptat na co?“
Tváře se zalily horkem, odvrátila pohled a snažila se udržet v klidu.
„Neměla jsem chodit. Mohlo to počkat do rána.“ Otočila se k odchodu, nechtěla nic víc, než dostat se z této přetopené místnosti, když už nemohla jasně přemýšlet. „Je mi líto, že jsem tě vyrušila.“
„Helen.“ Cítila jeho ruku, jak sevřela její paži, a přitáhl si ji zpět k sobě. Jeho oči klesly na křivky jejího těla a ona si uvědomila, že je stále ještě v tenké noční košili. A že stojí přímo u krbu. Když znovu promluvil, jeho hlas byl tichý. „Nerušíš mě.“
Jeho oči se utápěly v jejích, moře ticha se rozlilo mezi nimi. Měla téměř nezvladatelnou touhu vztáhnout ruce a ponořit své prsty do jeho vlasů. Položit dlaně po jeho pevné nahé tělo.
Místo toho vrazila stříbrný rámeček s fotografií mezi ně.
„Udělal jsi to?“
Sklopil pohled k rámečku a pomalu kývnul.
Při pohledu na něj ji emoce zaplavily jako vlna. Když promluvila, její hlas byl něžnější, než měla v úmyslu. „Proč?“
Pokrčil rameny. „Mí rodiče byli zavražděni na cestě do Londýna z našeho venkovského domu. My máme alespoň ještě náš dům a všechno v něm. Je pravda, že je to slabá útěcha ve srovnání se ztrátou rodičů, ale je to něco, kde můžeme vzpomínat, jaké to bylo předtím.“ Zaváhal a vyhledal její pohled, než pokračoval. „Ztratila jsi toho tolik. Chtěl jsem, abys měla něco pevného, čeho se držet. Připomenout si dobu, kdy jsi byla se svou rodinou.“
Pokrčil rameny, zdálo se, že je mu trapně, když se odvrátil a vyhnul se jejímu pohledu.
„Griffine.“ Natáhla se a bezmyšlenkovitě mu položila ruku na tvář. Otočil se a podíval se na ni. „Děkuju.“
Znehybněla, jeho kůže hřála její dlaň do okamžiku, než se zvedla na špičky a políbila ho na tvář. Poté pospíchala zpět do svého pokoje, než mohla udělat něco ještě hloupějšího.

1 komentář:

  1. Děkuji za překlad, přeji krásné vánoce. Ala

    OdpovědětVymazat