pondělí 17. prosince 2012

2. část

Sestra řekla, že nemám povoleno zavírat dveře, ale já je zavřela, zatímco jsem se sprchovala a pak znovu, když jsem šla z koupelny, protože je nechala otevřené po jedné z patnácti minutových prohlídek.
 Strachovali se, že se chci zabít? Jestli jo, tak by to byla pěkně kreativní sebevražda. Jedinými věcmi, které nebyly přibité k podlaze nebo ke stěně, byl ručník na poličce naproti záchodu a prťavá lahvička mýdla na umyvadle. A na závěr, moje pýcha zvítězila nad ješitností a umyla jsem si jak tělo tak i vlasy mýdlem, než bych raději šla žadonit o hygienické potřeby k úplně neznámým lidem.

 Po sprše jsem na posteli našla složené čisté fialové nemocniční šaty, ale musela jsem se obejít bez spodního prádla, dokud mi někdo nepřinese nějaké čisté oblečení. Sestra Nancy říkala, že teta Val je údajně donese, ale kdy a jestli se ukáže, tak to tu neopustí beze mě.
 Čistá a oblečená – i když ne přesně k mé spokojenosti – jsem dobré 3 minuty civěla na dveře, dokud jsem se je neodvážila otevřít. Zmeškala jsem nejen večeři , ale také snídani, takže jsem byla hladová, ale ne tak moc, abych dychtila po pokecu. Nakonec, po dvou nezdařených pokusech, jsem si zastrčila pořád ještě mokré vlasy za uši a zatáhla za dveře.
 Moje beztkaničkové kecky skřípaly na prázdné chodbě a já pomalu šla k cinkajícím příborům, plně si vědoma, že i když jsem slyšela pár tichých hlasů, tak tam nebyla žádná skutečná konverzace. Mnoho dveří, které jsem minula, bylo otevřených, odhalujících pokoje po stejných pokojích. Jediné rozdíly mezi těmito pokoji a pokojem, který mi přidělili, byly osobní věci. Oblečení nacpané v otevřených skříňkách a obrázky přilepené ke zdem.
 V polovině cesty, v pokoji skoro stejně tak holém jako můj, seděla na posteli dívka o pár let mladší než já a mluvila si pro sebe. Žádný polohlasný šepot nebo připomínání si, aby nezapomněla nic důležitého. Opravdu mluvila sama pro sebe, na plné pecky.
 Když jsem zašla za roh, objevila jsem zdroj jiného hlasu, stejného jako byl ten v jídelně. Pět kruhových stolů ve velké místnosti bylo obsazeno normálně vypadajícími lidmi v džínech a tričkách. Na vzdálenější stěně byla nad jejich hlavami připevněná malá televize, naladěná na SpongeBoba.
 „Tácky jsou na vozíku.“
 Nadskočila jsem a pak se otočila, abych viděla jinou ženu – tahle měla brusinkově zbarvené šaty – sedící blízko dveří v nemocniční židli, které mívají v čekárnách. Její jméno na visačce bylo: Judy Sullivan, Technik Duševního Zdraví. „Najdi si jeden s tvým jménem a vem si židli.“
 Z druhé poličky na vozíku jsem si vzala daný tácek označený Kaylee Cavanaugh a pak jsem se poohlédla po místu k sezení. Nebyly tam žádné volné stoly – u hodně z nich seděli 2 nebo 3 lidé – všichni jedli mlčky, ale za zvuků žvýkání a skřípění plastikových tácků.
 Okraje místnosti byly lemovány dalšími tvrdými čekárnickými židlemi a malými pohovkami se světle zelenými vinylovými polštářky a na jedné z nich o samotě seděla dívka s tácem v klíně. Na kraji vidličkou zobala plátek sekané, ale vypadala, že jí víc zajímalo, jaké vytváří obrazce, než co vlastně jí.
 Našla jsem volný stůl a v tichosti jedla, přetrpěla jsem půlku suché sekané a okoralý rohlík, vzhlédla jsem od svého tácku – a podívala se přímo do očí dívce sedící o samotě v rohu místnosti. Dívala se na mě s děsivým druhem nezaujaté zvědavosti, jako kdybych byla brouk, který před ní leze po chodníku. Krátce mě napadlo, jestli náhodou není mravenco-dupačský typ. Pak mě napadlo, proč je v Lakeside.
 Ale rychle jsem si sklidnila myšlenky – nechtěla jsem to vědět. Nechtěla jsem vědět, proč ti všichni tu byli. Pokud šlo o mě, byli tu zavření se stejného důvodu: byli blázni.
 Oh a ty jsi zářná výjimka, že? Ptal se mě zrádný hlas z hloubi mé hlavy. Dívka, která vidí věci, které tu nejsou, a nemůže zastavit křik. Která se snaží uprostřed obchoďáku rozškrábat vlastní krk. Jo, jsi normální.
 A najednou byl můj apetýt pryč. Ale Karbanátková Holka – Lydia Trainer, podle jejího štítku na tácku – na mě pořád civěla, zplihlé černé vlasy jí spadaly přes půlku obličeje, odkrývaly jen jedno bledě zelené oko. Můj vracející pohled ji nezastrašil a ani ji nepřinutil, aby mě brala na vědomí. Prostě mě pozorovala, jako kdybych v ten moment, co se podívá pryč, měla snad vyskočit a začít tancovat cha-chu.
 Ale pak mezi námi někdo prošel a upoutal její pozornost tak, jako klubíčko kutálející se před kočkou. Lydiin pohled sledoval jdoucí vysokou, podsaditou dívku jak nesla směrem k vozíku prázdný tácek.
 „Mandy, kde máš vidličku?“ ptala se Judy, technik duševního zdraví, stála, takže mohla vidět dívčin tác. Její ztuhlý postoj mě dělal nervózní. Jako kdyby očekávala, že se Mandy nakloní dopředu a kousne ji.
 S řinkotem nádobí Mandy pustila tácek na vozík, pak jednu ruku strčila za pás kalhot a vytáhla vidličku. Kdyby se mi vrátila chuť, tak tohle by ji zabilo. Mandy hodila vidličku na tácek, vrhla pohrdavý pohled na asistenta a pak se v ponožkách šourala do jiné velké společné místnosti přes chodbu.
 Lydia pořád sledovala Mandy, ale teď byly její rysy zkroucené do napjaté grimasy a jednou rukou si svírala žaludek.
 Koukla jsem se na její tácek, abych spočítala nádobí. Když byla Judyina pozornost zaměstnána slečnou Vidličkou-v-Bombarďácích, tak spolkla nůž nebo něco podobně blbého jako je tohle? Ne, všechny příbory tam byly a já neviděla zjevný důvod k Lydiinému sklíčenému pohledu.
 Teď jsem se šourala já, zastavila se a obrátila tácek – všechno nádobí mi zkontrolovali – pak jsem spěchala zpátky do svého pokoje, aniž bych zvedla oči, dokud jsem za sebou nezavřela dveře.
* * *
„Haló?“
 „Teto Val?“ Vydechla jsem do staromódního telefonu s kudrnatým drátem, který jsem měla omotaný kolem ukazováčku a na těžké plastikové židli se otočila čelem ke zdi. To bylo veškeré soukromí, které jsem mohla mít uprostřed chodby.
 Království za mobil.
 „Kaylee!“ Teta zněla rozzářeně a vesele a i bez vidění jsem věděla, že jsou její vlasy perfektně upravené a její make-up je profesionálně udělaný, i když tenhle víkend nikde nemusela být.
 Ledaže by si pro mě přišla. Prosím, ať si pro mě přijde…
 „Zlatíčko, jak se cítíš?“ Teta Val pokračovala, lehké znepokojení udělalo důlek do jejího jinak neproniknutelné brnění dobré nálady.
 „Fajn. Cítím se dobře. Přijď si pro mě. Jsem připravená jít domů.“
 Jak si mě tu mohla přivézt? Jak si mě tu mohla nechat? Vlastní dceru by nikdy nemohla nechat na místě jako je toto. Bez ohledu na to, co by Sophie udělala, teta Val by ji vzala domů, uvařila jí konvici horkého čaje a tu záležitost řešila soukromě.
 Ale tohle jsem říct nemohla. Moje matka byla mrtvá a já jsem neměla nikoho kromě tety Val a strýce Brendona od té doby, co se můj otec přestěhoval do Irska, když mi byly tři, takže jsem nemohla vyslovit své duševní podlitiny, zrádně se ve mně kroutící jako réva dusící mě zevnitř. Přinejmenším ne bez pláče a pláč mě snad dělal labilní, což by jim dalo důvod nechat mě tu. A tetě Val by to dalo důvod, aby mi tu nechala oblečení a utekla pryč.
 „Um… Vlastně jsem to byla já, kdo tohle zařídil. Už jsi viděla doktora? Myslíš si, že si s ním budu moct promluvit?“
 Podle sestry Nancy, tento víkend doktor nemá službu, ale tetě Val bych mohla říct, že by mohla počkat na oficiální návštěvní hodiny. Doktor nebo ne, jsem si jistá, že by mě měla vzít domů hned, jak mě uvidí. Jednou se koukne na tohle místo a vezme mě odsud. Sice nemáme stejnou krev, ale přece mě vychovala. Určitě by nemohla odejít podruhé, že ne?
 Někde blízko ze společných prostor hluboký mužský hlas ohlašoval, že za chvíli začíná skupina zvládání hněvu, pak že by se toho speciálně měl zúčastnit nějaký Brent.
 Znovu jsem se čelem opřela o studené tvárnice a snažila se, aby byly pryč, ale vždy, když jsem otevřela oči – pokaždé jsem cítila jen studený, sterilně vonící dech – vzpomněla jsem si, kde to vlastně jsem. A že nemůžu odejít.
 „Dobře. Přinesu ti nějaké věci,“ jemně mi řekla teta do ucha.
 Co? Chtělo se mi brečet. „Ne. Teto Val, nepotřebuju věci. Potřebuju vypadnout.“
 Vzdychla, zněla skoro tak frustrovaně jako já. „Já vím, ale to záleží na tvém doktorovi a když tě tam bude chtít nechat… nebo tak, nebudeš se cítit líp s čistým oblečením?“
 „Asi ano.“ Ale pravda byla taková, že se nebudu cítit lépe, dokud nebudu daleko od Lakeside, nepříjemné vzpomínky, normálně mě budící jako noční můra.
 „Nechcou, abys měla cokoliv jiného než oblečení a knížky. Chceš něco ke čtení?“
 Vše co jsem chtěla, byla cedule s východem na vnitřní straně zamčených dveří sesterny. To jediné, s čím bys mi s potěšením mohla pomoct.
 „Um… příští týden mám nějaké vyřizování. Chceš vzít z mého nočního stolku Brave New World (pozn.př.: Sci-fi román, v češtině Konec civilizace anglického autora Aldouse Huxleyho.)?“ Vidíš? Nejsem blázen. Jsem zodpovědná a zaměřená na učení. Nechceš mě vzít domů, abych se mohla věnovat tomu pravému potenciálu?
 Teta Val chvilku mlčela a nepříjemný pocit v hloubi žaludku se zvětšil. „Kaylee, nemyslím si, že by ses teď měla strachovat o domácí úkoly. Můžeme zavolat do školy, že máš chřipku.“
 Za mnou zazněly kroky, mířily ke skupinovému sezení. Strčila jsem si prst do ucha, snažíc se vše zablokovat. „Chřipku? Vezmou to tak, jako že jsem přes týden dostala chřipku?“ Nemusela bych zmeškat moc školy. Nemusela bych zmeškat nic, kdyby mě vzala domů!
 Teta si povzdechla a mé vnitřnosti se omotaly kolem hroudy obav upevňujících mě k židli. „Jen se ti budu snažit koupit nějaký čas na odpočinek. A to není úplná lež. Právě teď mi nemůžeš říct jak se na sto procent cítíš…“
 „Protože do mě stříkly dostatečné množství sraček, aby to uspalo slona!“ A dokazovala to taky vata, kterou jsem měla v puse.
 „A všichni víme, že na tebe opravdu může lézt chřipka. V minulých dnech jsem tě slyšela kýchnout,“ skončila a já protočila oči.
 „Oni nezavírají lidi s chřipkou, teto Val.“ Ne, pokud to není ptačí chřipka nebo chřipka-konce-světa Stephena Kinga.
 „Já vím. Poslouchej, za chvíli tam budu a pak si můžeme o všem promluvit.“
 „A co strejda Brendon?“
 Další pauza. Někdy tam byl menší význam v tom, co teta Val řekla, než v tom, co neřekla. „Vzal Sophii ven na oběd, aby jí to všechno vysvětlil. Pro oba dva je to velmi těžké, Kaylee.“
 A pro mě to má být jako jednoduché?
 „Ale dnes večer oba dva přijdeme, abychom tě viděli.“
 Až na to, abych se dostala ven, si budu muset kleknout na kolena a žadonit, ať mě vezme domů. Jestli se tu ještě probudím, ztratím rozum. V případě, že bych ho ještě měla.
 „Slibuješ?“ Nezeptala jsem se jí, jestli slibuje, od té doby, co mi bylo děvet.
 „Samozřejmě. My ti jen chceme pomoct, Kaylee.“
 Přesto jsem se necítila velmi potěšeně.
* * *
Čekala jsem ve společné místnosti, tvrdohlavě jsem odolávala skládání puzzle a křížovkám naskládaným na poličce v rohu. Stejně tu nebudu tak dlouho. Radši jsem se začala dívat na televizi a přála si, aby dávali aspoň nějaký dobrý animák. Ale jestliže tu byla mizivá šance, tak jsem neměla vůbec představu, kde ho najít.
 Naskočila reklama a moje pozornost se začala toulat, i přes veškeré úsilí ignorovat kolegy pacienty. Lydia seděla naproti ode mě, ani nepředstírala, že se na tu televizi kouká. Dívala se na mě.
 Zírala jsem na ni. Neusmívala se. Nemluvila. Jen se na mě dívala a ne s nepřítomným výrazem, jakého by byli zcela zjevně všichni obyvatelé tady schopni. Lydia vlastně vypadala, že mě pozoruje, jako kdyby viděla něco zvláštního. Co, to jsem neměla tušení.
 „Ujeté, že?“ Se zasvištěním Mandy klesla na židli vlevo. „Způsob, jakým se kouká.“
 Vzhlédla jsem a viděla, že se dívá na Lydii, sedící na druhé straně místnosti. „Ne divnější než cokoli jiného tady.“ A upřímně řečeno jsem nechtěla začínat konverzaci – nebo se přátelit – s někým, kdo si kalhoty nadívá vidličkami.
 „Ona je svěřenka soudu.“ Mandy si ukousla ze zpola snězené čokoládové tyčinky, pak pokračovala s plnou pusou. „Nikdy nemluví. Jestli se ptáš, tak je tu nejdivnější.“
 Vážně jsem o tom pochybovala.
 „Proč jsi tady?“ Pohledem mi přešla dolů přes tvář a pak se vrátila nahoru. „Nech mě hádat. Jsi buď maniakálně depresivní nebo anorektička.“
 Uvnitř mě to vřelo, ale byla jsem na sebe hrdá, jak klidně moje odpověď zněla. „Nechci o tom mluvit.“
 Sekundu na mě zírala a potom vyprskla ostrým, uštěkaným smíchem.
 „Mandy, proč si nenajdeš něco konstruktivního, co bys mohla dělat?“ Řekl známý hlas a já vzhlédla a uviděla Paula stát uprostřed širokých futer, držících…
 Můj kufr!
 Vyskočila jsem z gauče a on mi podal můj bágl. „Myslel jsem si, že tě možná přiměje k úsměvu.“
 Vlastně jsem byla zvláštně vzrušená a klidná. Jestli jsem tu měla být zavřená, aspoň jsem mohla být nešťastná v mém vlastním oblečení. Ale pak moje nadšení pohaslo jako spálená žárovka, když jsem si uvědomila, co ten kufr znamená. Teta Val mi tu nechala oblečení, aniž by se na mě přišla podívat.
 Znovu mě opustila.
 Vzala jsem si bágl a pak si to namířila do pokoje, kde jsem kufr položila vedle postele a neotevřela ho. Paul mě následoval, ale zastavil se ve dveřích. Klesla jsem na postel, bojovala se slzami a zapomněla na kufr, i přes hrubé drhnutí dna, které mě škádlilo na všech hrozných místech.
 „Nemohla zůstat,“ řekl Paul. Moje emoce byly zjevně tak průhledné, jako ztenčené sklo oken. Nemohl být můj terapeut potěšený? „Návštěvní hodiny nezačínají dřív než v 7.“
 „Cokoliv.“ Jestli mě chtěla vidět, tak mohla, i když jen na pár minut. Tetina houževnatost byla věcí legend.
 „Hele, nenech tohle místo vzít si tě, dobře? Viděl jsem hodně dětí, které tu ztratily duši a nesnesl bych, kdyby se to stalo i tobě.“ Sehnul hlavu a zkoušel se mi podívat do očí, ale já jen přikývla a zírala na podlahu. „Tvoje teta a strejda se večer vrátí.“
 Jo, ale to neznamená, že mě vezmou domů. Neznamená to vůbec nic.
* * *
Když Paul odešel, zvedla jsem kufr na postel a otevřela ho, dychtivá vzít si, vidět a cítit něco domácího. Jen po několika hodinách v Lakeside jsem už byla vystrašená, že ztratím sebe sama. Že se ztratím ve skelných očích, pomalých krocích a tichých pohledech všude kolem mě. Potřebovala jsem něco z reálného života – z mého světa mimo tento pokoj – co by mi pomohlo udržet . Takže jsem byla totálně nepřipravená na obsah báglu.
 Nic z toho nemylo moje. Všechno oblečení mělo pořád cenovky houpající se na pasech a límečcích.
 Znovu jsem bojovala s čerstvými slzami, zvedla jsem první kus z kufru: hebké růžové kalhoty na běhání s širokým, nařaseným pasem a složitě uspořádanými květy vyšitými přes bok. Ve předu teď byly dvě dírky, kde předtím byly utahovací šňůrky. Byly ustřižené a vytáhlé, abych se na nich nemohla oběsit. Kufr taky obsahoval odpovídající top, spolu s celou další kolekcí věcí, které jsem nikdy předtím neviděla. Všechno bylo drahé a pohodlné a taky perfektně sladěné.
 Co je to, psycho styl? Co bylo špatného na mých džínech a tričkách?
 Pravda byla taková že, jejím zvrhlým způsobem, se mě Teta Val vlastně snažila povzbudit novými věcmi. To by možná zabralo na Sophii, ale jak si mohla myslet, že to zabere na mě?
 Najednou, naštvaná i přes všechna slova, jsem se svlékla a půjčené šaty jsem hodila na hromadu v rohu pokoje, pak jsem roztržením otevřela pěti-balení spodního prádla a oblékla si jedno z nich. Potom jsem se prohrabávala skrz tašku, jestli nenajdu něco, co by nevypadalo, že to nosila Marta Stewartová v domácím vězení. Nejlepší co jsem našla, byla jednobarevná fialová teplákovka na dně hromady. Jediná věc, která to zkazila byla, když jsem si všimla, že se látka třpytí pod světly nad mou postelí.
 Super. Jsem blázen a lesknu se. A nic dalšího v báglu nebylo. Žádné knihy a puzzle. Ani Sophiiny zbytečné módní časopisy. S naštvaným pozvechem jsem si to rázovala dolů chodbou, abych si našla něco na čtení a tichý kout, mlčenlivého odvážného Paula nebo nějakého asistenta, který by komentoval moji velkolepou šatní katastrofu.
* * *
Po večeři přišli teta Val a strejda Brendon skrz dveře vedle sesterny, oba s prázdnýma rukama; u hlídače vyprázdnily kapsy a teta Val odevzdala kabelku. Bylo to kvůli tomu, abych nebyla v pokušení někoho zabít jejím leskem na rty a balíčkem kapesníků.
 Vidět je tam, bylo jako vidět mého tátu, když každý rok přijel na Vánoce. Jedna moje část na ně byla naštvaná, že mě tu nechali, až jsem chtěla křičet dokud bych neochraptěla a nebo je totálně ignorovat. Podle toho, co by bylo nejblíže k ublížení jim tak, jak oni ublížili mě. Chtěla jsem aby se cítili vystrašení a sami a bez základních vymožeností jako je vlastní oblečení.
 Ale moje druhá část je chtěla tak strašně obejmout, v podstatě, jako bych už kolem sebe mohla cítit paže. Chtěla jsem z nich cítit vnější svět. Mýdlo, které se nedává v maličkém, neparfémovaném, papírovém balíčku. Jídlo, které se nevydává na podepsaném, těžkém plastikovém tácku. Šampón, který se nemusel vyzvedávat na sesterně a pak se vracet spolu s mou důstojností.
 Nakonec, jsem tu mohla jen zůstat zírat a čekat, než udělají první krok.
 Strejda Brendon přišel první. Možná nemohl odolat pravému krevnímu poutu; moje pouto k tetě Val je díky svatebnímu slibu. Ať tak či onak, strejda Brendon mě objal tak, jako by mě už nikdy neměl vidět a moje srdce po této myšlence lehce závodilo. Pak jsem to zatlačila do pozadí a skryla tvář v jeho tričku, cítila jsem jeho vodu po holení a oblíbenou jarná vůni tety Val na sušení prádla.
 „Jak se držíš, miláčku?“ zeptal se, když jsem se konečně odtáhla, abych mu viděla do obličeje zdrsněnou večerním strništěm.
 „Jestli ještě nejsem blázen, tak asi po jednom dni na tomhle místě budu. Vem mě domů. Prosím.“
 Teta se strejdou si vyměnily temný pohled a zdálo se mi, že se mi žaludek usadil někde u kolen. „Co?“
 „Posaď se.“ Podpatky tety Val klepaly celou cestu do společných prostor, kde se rozhlédla kolem a vypadalo to, že chce svůj názor vzít zpět. Několik dalších pacientů se dívalo na televizi, hodně z nich s polochápajícím skelným pohledem. Dva další si skládali puzzle a jeden hubený kluk, kterého jsem stěží viděla, se ve vzdáleném rohu hádal s rodiči.
 „Pojďte.“ Otočila jsem se směrem k dívčí chodbě tak, aby mě následovali. „Nemám spolubydlící.“ V pokoji, jsem si klekla na postel a strejda Brendon si sedl vedle mě. Teta Val si ztuhle sedla na kraj židle. „Co je špatně?“ Dožadovala jsem se, když se všechny oči otočily směrem ke mně. „Až na to očividné.“
 Strejda Brendon promluvil první. „Kaylee, nemůžou tě propustit. Nemůžeme tě vzít domů, dokud tě doktor neuvidí.“
 „Proč ne?“ Zatla jsem čelisti tak silně, až zabolely. V prstech jsem sevřela hrst přikrývek. Cítila jsem jak mi svoboda proklouzává mezi prsty jako voda.
 „Protože jsi se snažila si rozpárat hrdlo uprostřed Sears.“ Teta Val se zamračila, jako by to mělo být očividné.
 „To není…“ Zastavila jsem se a polkla slzy. „Nevěděla jsem, co jsem vyváděla. Jen jsem se snažila zastavit ten křik.“
 „Vím, zlatíčko.“ Předklonila se, mračící se vážnými obavami. „To je ten problém. Mohlo by ti to vážně ublížit, aniž bys to měla v úmyslu. Aniž bys věděla, co vlastně děláš.“
 „Ne, já…“ Ale neměla jsem k tomu opravdový argument. Kdybych to mohla zastavit, tak to zastavím. Ale pobyt v Lakeside to nedělal o nic lepší.
 Strejda si povzdychl. „Já vím, že je to… nepříjemné, ale potřebuješ pomoc.“
 „Nepříjemné?“ Znělo to jako bezprostřední citace tety Val. Uchopila jsem pelest postele tak silně, až mě zabolely prsty. „Nejsem blázen. Nejsem.“ A možná, když jsem to řekla, tak tomu jeden z nás opravdu uvěří.
 „Vím,“ Měkce řekl strejda a překvapeně jsem se na něho podívala. Měl zavřené oči a několikrát se zhluboka nadechl, jakoby se připravoval na něco, co nechtěl udělat. Vypadal, že je mu do pláče. Nebo, že chce předejít tomu, aby se něco podělalo. Hlasovala jsem pro to druhé.
 Teta Val ztuhla na židli, opatrně se dívala na svého manžela, jakoby si tiše přála, aby něco udělal. Nebo možná, aby to nedělal.
 Když strejda Brendon konečně otevřel oči, jeho pohled byl vyrovnaný. Intenzivní. „Kaylee, vím, že jsi si nemyslela, že by ti to ublížilo a taky vím, že nejsi blázen.“
 Zdálo se, že si tím je jistý a já mu téměř uvěřila. Úleva se přese mě převalila, jako klimatizovaný vánek v parném letním dni. Ale pochybnosti ji rychle schlamstly. Byl by si pořád tak jistý, kdyby věděl, co jsem viděla?
 „Mohla bys to zkusit, ok?“ Jeho oči mě prosily. Zoufale. „Můžou tě naučit, jak se s tím vypořádat. Jak zklidnit samu sebe a… zadržet se. Val a já… Nevíme jak ti s tím máme pomoct.“
 Ne! Zamrkala jsem stranou, abych rozehnala slzy, odmítla jsem je nechat spadnout. Oni mě tu chtějí nechat zavřenou!
 Strejda Brendon mě chytil za ruku a stiskl ji. „A když budeš mít další panický záchvat, chci, abys šla do svého pokoje a soustředila se, aniž bys křičela. Udělej, co musíš, abys tomu zabránila, dobře?“
 Šokovaná jsem jen mohla dlouho dobu zírat. Vzalo mi to všechno zbývající soustředění na dýchání. Oni opravdu nemají v úmyslu, mě vzít domů!
 „Kaylee?“ zeptal se strejda a já opravdu nesnášela, jak starostlivě vypadal. Za jak křehkou mě teď zřejmě považoval.
 „Pokusím se.“
 Teta i strejda věděli, že mé panické záchvaty vždy spustí něco jiného. Zatím vždy někdo, koho jsem neznala. Ale nevěděli o morbidní jistotě, která přichází spolu s panikou. Nebo divných halucinacích, které jsem měla v obchoďáku. Bála jsem se, že kdybych jim tyto části řekla, tak budou souhlasit s doktorem Nelsonem a tři z nich mě podrží na posteli a sváří zavřené přezky.
 „Snaž se pečlivě.“ Strejda Brendon se na mě upřeně díval, jeho zelené oči jaksi zářily, i pod tlumeným stropním světlem. „Protože, když znovu začneš křičet, tak do tebe napumpujou velmi silná antidepresiva a antipsychotika, že si ani nevzpomeneš na své vlastní jméno.“
 Antipsychotika? Oni si opravdu mysleli, že jsem psychotička?
 „A Kaylee…“
 Podívala jsem se na tetu Val a byla jsem překvapená viditelným důlkem v jejím brnění neochabujícího optimismu. Vypadala pobledle a vystresovaně a vrásky na jejím čele byly více zřetelné než kdy jindy. Kdyby se teď viděla v zrcadle, tak by klidně mohla skončit jako má spolubydlící v blázinci.
 „Když to znovu bude vypadat, že si ubližuješ –“ její pohled zabloudil na můj poškrábaný krk posetý strupy a ruka mi hned vyletěla ho zakrýt „– znovu skončíš přivázaná k posteli.“ Hlas se jí zlomil a z kabelky vytáhla kapesník, aby si osušila slzy, dřív něž by jí rozmazaly řasenku. „A nemyslím si, že ani jeden z nás tě znovu takhle zvládne vidět.“
* * *
Ráno jsem se vzbudila ve 4 a nemohla znovu usnout. Po hodině a půl zírání do stropu, ignorování asistenta, který mě chodil každých patnáct minut kontrolovat, jsem se oblékla a zamířila chodbou dolů, abych si našla časopis, který jsem hledala den předtím. K mému překvapení, Lydia seděla na gauči v obývacím pokoji v polovině společných prostor.
 „Vstala jsi brzy.“ Nepozvaná jsem si sedla vedle ní. V rohu hrála televize, naladěná na místní zprávy, ale nikdo se na ni nedíval. Pokud jsem věděla, ostatní pacienti ještě nevstali. Ani slunce.
 Lydia se na mě dívala stejně jako předchozí den, s lehkým zájmem, bez překvapení a s téměř totální nezaujatostí. Naše pohledy se na pár dlouhých minut setkaly, ani jedná z nás nemrkala. Byl to jedinečný druh výzvy, jako bych jí tiše vyzývala k řeči. Chtěla mi něco říct. Byla jsem si tím jistá.
 Ale zůstala zticha.
 „Moc jsi nespala, že?“ Normálně nevyzvídám – koneckonců, nechtěla jsem, aby někdo jiný strkal prsty do mé domnělé duševní nestability – ale den předtím na mě hodiny zírala. Jako kdyby mi chtěla něco říct.
 Lydia potřásla hlavou a jeden pramínek zplihlých černých vlasů ji spadl do tváře. Vrátila ho zpátky, rty měla pevně sevřené.
 „Proč ne?“
 Jen na mě mrkla, zírala do mých očí, jako by ji fascinovaly. Jako kdyby tam viděla něco, co nikdo jiní nemůže vidět.
 Chtěla jsem se zeptat, na co tak kouká, ale zastavila jsem se, když na druhé straně pokoje upoutala moji pozornost fialová šmouha. Zaregistrovala nás vysoká asistentka v lilkově zbarvených šatech s podložkou v ruce. Už uběhlo patnáct minut? Ale předtím než pokračovala se zbytkem jejího seznamu, se ve dveřích zjevil Paul.
 „Hej, zrovna někoho přivedli z ošetřovny.“
 „Teď?“ Asistentka se podívala na hodinky.
 „Jo. Je stabilizovaná a oni potřebují místo.“ Oba členové personálu zmizeli dole v chodbě a já se otočila na Lydii, abych viděla, že je její obličej bledší než normálně.
 O několik minut později se rozebzučel vchod a pak se dveře se zakymácením otevřely. Asistentka uháněla ze sesterny stejně tak jako muž v prostých zelených šatech, jako kdyby zrovna vstoupil do jednotky, tlačící hubenou, unaveně vypadající dívku na vozíku. Měla na sobě džíny a fialové tričko z nemocničních šatů a její dlouhé světlé vlasy jí volně visely přes většinu obličeje. Paže jí ochable ležely v klíně, obě je měla od zápěstí do půlky předloktí zabandážované.
 „Tady je její tričko.“ Muž v zeleném asistentce podal taštičku s logem Arlington Memorial. „Kdybych byl tebou, vyhodil bych to. Nemyslím si, že nějaké bělidlo na světě by dokázalo odstranit tolik krve.“
 Po mé pravici sebou Lydia trhla, vzhlédla jsem a viděla, že měla zavřené oči, čelo svraštěné v evidentní bolesti. Jak asistenta převezla novou dívku přes společné prostory, Lydia byla vedle mě pořád ztuhlá a sevřela ruce na židli tak pevně, až jí na nich vystoupily šlachy.
 „Jsi v pořádku?“ zašeptala jsem, když vozíček zaskřípěl směrem k dívčí chodbě.
 Lydia zavrtěla hlavou, ale oči neotevřela.
 „Co tě bolí?“
 Znovu zavrtěla hlavou a já si uvědomila, že je mladší, než jsem se domnívala. Čtrnáct, nanejvýš. Příliš mladá na to, aby trčela v Lakeside, bez ohledu na to, co s ní bylo.
 „Chceš, abych někoho přivedla?“ Už jsem vstávala, když mě chytila za paži tak náhle, až jsem sebou v překvapení trhla. Byla o dost silnější, než vypadala. A rychlejší.
 Lydia potřásla hlavou, zahleděla se mi do očí svými, jasně zastřenými bolestí. Pak se postavila a ztuhle šla dolů chodbou s jednou rukou přitisknutou na břichu. O pár minut později se její dveře zlehka zavřely.

* * *

Žádné komentáře:

Okomentovat