sobota 29. prosince 2012

2. část


Promluvit si v soukromý jsme měli až mnohem později. Po tom všem, stále lidé oslavovali jeho návrat k životu, ale teď se veselili nad pátráním. Mnohem netrpělivější než já, domnívala jsem se, byl snad už jenom Henry. Byl rád, že konečně našel pomoc a bylo tedy naprosto logicky jasné, že chce s Dimitrijem probrat plány právě teď. To se však nestalo a nakonec odešel Henry s tím, že se vrátí zítra.
Byla skoro půlnoc, když setrvávající hosté odjeli a my se s Dimitrijem odebrali do našeho pokoje. Byla jsem vyčerpaná, ale stále jsem měla dostatek energie mu čelit.

„Víš, že Yeva přesně nevyslovila, že ty musíš být ten, kdo zabije toho Krvavého králího chlápka,“ řekla jsem a překřížila si ruce přes prsa s velkolepým pohledem. „Viktorie - a další – došli k tomuto závěru.“
„Já vím,“ odvětil mi Dimitrij s tíživým povzdechem. „Ale někdo ho musí zabít. I když to lidé berou na sebe, je potřeba odvrátit hrozbu. Moje matka má pravdu, že většina dhampýrů žijících tady jsou připraveni bojovat defenzivně. Ty a já jsme jediní, kteří prošli výcvikem na strážce. A Mark.“
Pomalu přikývnu. „Tak proto si souhlasil, že může jít. Domnívala jsem se, protože byl první, kdo se nabídl a ne jeden z těch, kteří se chtějí dostat do tvé přízně.“
Dimitrij se usmál a posadil na postel. „Tihle lidé umí bojovat. Bojovali by do smrti, kdyby byly jejich domovy napadeny. Ale jít do války? Mark je jediný z nich, kterého si vezmu. Ale v porovnání s tebou není nic.“
„Dobře,“ odpověděla jsem a šla se posadit k němu. „Tohle je ta nejchytřejší věc, co jsem slyšela za celý večer.“ Další uvědomění si mě praštilo do čela. „On cítí Strigoje taky.“ Byl to vedlejší efekt od příchodu zpátky od smrti. „Tohle je možná bláznivé, ale na tolik, že to bude fungovat.“
Dimitrij mě políbil na čelo. „Připouštím. Nebude ti vadit jít po tom Strigojovi, že ne? Je to správná věc. I když, jestli vejdou dovnitř, mnoho nevinných bude stále umírat kvůli němu.“
„Jo, jo, je to správný. Eventuálně se hlásím jako dobrovolník,“ poznamenala jsem. „Právě mám o další důvod víc nenávidět Yevu, když si myslí, že kontroluje osud vesmíru.“
Dimitrij se zahihňal. „Jestli se chceš stát součástí této rodiny, bylo by lepší, kdyby sis na to zvykala.“

Dimitrij a já jsme neměli pozůstatkové účinky, se kterými bychom se měli vyrovnat, naneštěstí, ani jeden z nás nebyl tak nadšený, když se Henry ukázal za svítání, abychom mohli „sednout nad obchodem.“ Jako jiní alchymisté, se kterými jsem se setkala, Henry nebyl typ, který by si špinil ruce. Neměl ani pomyšlení na to, aby šel s námi po Krvavém králi. Jako jiní alchymisté plaval Henry v papírování a plánech.
Přinesl nám tuny map a diagramů terénu jeskyní, kde se ubytoval Krvavý král, tak dobré jako každé zprávy, které alchymisti měli z pozorování a útoků. Olena nám uvařila extrémně silnou kávu, která chutnala jen nepatrně méně toxicky než místní vodka, ale kofein z kávy nás vzpružil na delší dobu a pomohl nám se probrat a stratégovat.
„Není to velký region,“ poznamenal Henry ukazující prstem po mapě. „Nerozumím, proč ho nikdo nemůže najít za denního světla. Je to areál dost malý na to, aby ho nikdo nemohl najít uvnitř  jedné jeskyně ve dne. Dokud neskončí lapeni a zabiti.“
Moje mysl spřádala zpátky jiné skupiny jeskyň, napůl skrz svět. „Ty jeskyně jsou propojené,“ podotkla pomalu ukazujíc prstem po mapě tečky značící vchody do jeskyní. „Můžete ho hledat celý den, ale nenajdete ho, protože se pohybuje okolo v podzemí.“
„Brilantní, Rózo,“ zamumlal Dimitrij pochvalně.
Henry vypadal zděšeně. „Jak to víš?“
Pokrčila jsme rameny. „Je to jediná věc, která dává smysl.“ Převrátila jsem papír. „Máte nějaké mapy podzemí? Dělal někdy někdo, no – já nevím- nějaké geologické průzkumy či něco takového?“
Zdálo se, že každé jiné místo tu mělo své zastoupení: satelitní snímky, topografické kresby, analýzy minerálů… všechno, ale jen letmý pohled na to, co bylo pod povrchem země. Henry to potvrdil.
„Ne,“ připustil Henry nesměle. „Nic takového nemám.“ Pak, aby zachoval tvář alchymistům a jejich puntičkářský styl, dodal: „ Pravděpodobně ne, protože ji nikdo nedělal. Kdyby existovala, měli bychom ji.“
„To bude velká nevýhoda,“ uvažovala jsem.
„Ne tak docela,“ řekl Dimitrij dopíjející jeho poslední kávu. „Mám nápad. Myslím si, že nemusíme do podzemí. Zvláště, když máme s sebou Marka.“
Střetla jsem se s jeho pohledem a vycítila jsem přeskočení eletrického škubnutí mezi námi. Část, co nás přitahovala k sobě, byla vzájemná láska k vzrušení a nebezpečí. Nebylo to tak, že bychom ho vyhledávali, i když ne tak docela, ale když tu bylo potřeba zareagovat, oba jsme vždycky byli připravení to přijmout, jakkoliv to byl nezbytné. Cítila jsem, že ta jiskra od dříví mezi námi jako tento úkol, co se tyčí blízko, a bohužel, měl dobrý nápad, co měl v plánu.
„Odvážný krok, soudruhu,“ škádlila jsem ho.
„ Ne s pomocí tvých standartů,“ vrátil mi to.
Henry nás přelétl pohledem, absolutně ztracen. „O čem to vy dva mluvíte?“
Dimitrij a já jsme se zakřenili.

Ovšem, že se na nás neusmívali, když jsme vyrazili na cestu před rozbřeskem druhého dne. Dimitrijova rodina dala najevo protichůdnou směs důvěry a nervozity. Údajně Yeva garantovala Dimitrijovo triumfální vítězství. Ani jeho matka se sestrami nebyla tak bezstarostná, když ho posílala z dohledu proti starému mocnému Strigojovi s velmi dávným zkušenostmi. Ženy ho obdařily velkým objetím a přáními na dobrou cestu. Po celou tu dobu je Yeva sledovala svým samolibým vědoucím pohledem.
Mark byl s námi, neústupný a připraven bojovat. Henry nám sdělil, že Baia dhampýři jsou „místní“ oproti Krvavému králi, což byl relevantní pojem, uvážíme-li, že jeskyně jsou stále odtud skoro šest hodin jízdy. Byli jsme nejblíž od jeskyní ležících v odlehlé oblasti obklopené malou civilizací. Popravdě řečeno délka cesty byla výsledkem cest velmi špatně udržovaného regionu.
K jeskyním jsme se dostali okolo poledne, s čímž jsme podle plánu počítali. Bylo to opuštěné místo a opravdu jenom malá tečka značící bod nadmořské výšky, těžko konkurující obřímu masivu hor Uralu na východě. Stále to však bylo vyšší a strmější než většina obklopujících nížin se skalnatými útesy, které vyžadovaly opatrnější našlapování. Žádná z jeskyní nebyla vidět z místa, kde jsme zaparkovali auto, ale malá vedoucí pěšinka se klikatila pryč mezi útesy. Podle toho, co jsme viděli na Henryho mapách, vedla do srdce komplexu.
„Nic, jenom malé lezení po skalách,“ řekla jsem nadšeně při zdvihání krosny zpět na ramena. „Tohle by měly být prázdniny, jestli ne, však víš, teoreticky nezemřeme.“
Mark zdvihl ruku, aby si zastínil oči proti slunci, když se na mě s Dimitrijem díval. „Něco mi říká, že vy dva jste přesně ten typ lidí, u kterých prázdniny většinou takhle končí.“
„Pravda,“ řekl Dimitrij kráčející k cestičce. „Kromě toho, dneska jsme v bezpečí. Máme záruku mé babičky, vzpomínáte?“
Při jeho popichujícím tónu hlasu jsem protočila panenky. Dimitrij možná miloval a ctil Yevu, ale já jsem věděla, že se nespoléhal na nejasnou věštbu, která by splnila jeho úkol. Věřil jen ve stříbrný kůl, který měl připevněný ke svému opasku.
Cesta začínala jednoduše, ale brzy se stala výzvou, jakmile se prudce vzrostla nadmořská výška a vynořilo se více překážek v naší cestě. Museli jsme lézt okolo velkých balvanů a nechat se vést komplikovanými úseky, kde cesta úplně zmizela, což nás donutilo se držet skalnatých útesů. Když jsme dosáhli toho, co zjevně bylo středem celého komplexu, překvapilo mě, jaká výška to byla. Strana útesů se rozrostla kolem nás dokola, jako bychom byly v nějaké pevnosti, ale toto území poskytovalo množství klidu. Nebyla jsem unavená – dhampýři jsou málo kdy, že – ale byla jsem ráda, že jsme dosáhli našeho místa určení.
A to bylo tam… kde jsme zastavili.
Usadili jsme se na zem, roztřídili naše věci z krosen a následně se povalovali celý zbytek dne. Navzdory tomu, že foukal vítr, odpovídala teplota létu, což vytvořilo perfektní piknikovou scénu. Pravda, zvětralá skála a sem tam roztroušená vegetace byla jen těžko idylická, ale my jsme roztáhli deku a jedli oběd skládající se z vynikající kuchyně Oleny.
Když jsme dojedli, lehla jsem si vedle Dimitrije, zatímco Mark vyřezával do dřeva.
Pořád jsme udržovali drobný rozhovor mezi sebou. Poté, co Henry řekl, že lidé dobrodruzi odešli lovit a zemřeli, uvědomila jsem si tu hrůzu: znechucení a uvěznění v jeskyních, které Krvavý král znal mnohem lépe než my. To jsme se však nechystali udělat. Zůstali jsme venku na otevřeném prostranství bez snahy skrýt naši přítomnost. Protože Strigoj miluje lidskou krev, o to víc miluje tu morojskou a dhampýrskou. Byla žádná možnost, aby nás Strigoj ignoroval a nechal se poflakovat v jeho rajónu. Jestli ho tohle narušení nepřiláká ven, tak návnada v podobě naší krve určitě. Eventuálně po nás půjde, až padne tma, a my s ním budeme bojovat podle našich podmínek.

„Marku, ty a Oksana byste měli přijet do Států,“ řekla jsem. „Lissa vás moc ráda pozná a popovídá si o duchách. Mnoho lidí si o tom také rádi promluví.“
Mark nezhlédl od vyřezávání. „ To je právě ten problém,“ prohlásil přirozeně. „Obáváme se těch mnoha lidí, kteří by se toho chtěli moc dozvědět. Nechceme, aby se z nás stal experiment vědy.“
„Lissa by to nikdy nedovolila,“ řekla jsem neoblomně. „Pomysli na to, jaké úžasné věci bychom se možná naučili. Duchové, zdá se, dokážou každý den něco nového.“ Aniž bych o tom přemýšlela, stiskla jsem Dimitrijovu ruku ve své. Jeho záchrana byla ta nejskvělejší věc, jakou kdy jsem viděla.
„Uvidíme,“ odvětil Mark. „Oksana má ráda svoje soukromí, ale vím, že je zvědavá na -“
Dimitrij vystřelil ze sedu, okamžitě ve střehu a v pozoru tak, jak vždy byl. Mark ztichl, jakmile sebou Dimitrij škubl, a to zvedlo do sedu i mě. Moje ruce automaticky objaly kůl a oni dva udělali to samé. Navzdory tomu, co jsem udělala - mé logické já vědělo, že ho nebudu potřebovat - ne, když jsme byli na denním světle. Ať to bylo cokoliv, co vyděsilo Dimitrije, nebyl to Strigoj, ale instinkt jím lomcoval. Upřeně zíral na hromadu zřícené skály a velké balvany ležící blízko strany útesu. Beze slova namířil prstem na haldu kamení a druhým si poťukal na ucho. Mark a já jsme přikývli na srozumitelnou.

Při pohledu na jednu z Henryho map, kterou jsme nechali otevřenou, jsem okamžitě označila prstem místo zřícené skály, které Dimitrij ukázal. Obrovská rozvalina něčeho, co vypadalo jako otvor mezi skálou a útesem. Kdyby se kdokoliv skrýval nebo špehoval nás, bylo by možné se plížit za tímto útvarem a chytit nic netušícího špióna. Položím si ukazováček na hruď a pak místo na mapě označující rozvalinu. Dimitrij zavrtil hlavou a místo toho označil sebe. Zlostně jsem ho probodla pohledem nadechujíc se protestovat, ale on vzápětí začal gestikulovat mezi mnou a Markem. Tímto prapodivným způsobem jsme někdy mysleli stejně, takže jsem naprosto přesně věděla, co Dimitrij říká. S Markem jsme si povídali, když Dimitrij zaslechl něco, co ho vylekalo. Museli jsme v rozhovoru pokračovat, abychom podle rozkazu utajili naši skrýš a překvapili potenciální hrozbu. Zdráhavě jsem přikývla přemožená Dimitrijem.

Odplížil se pryč, potichu jako kočka, a já jsem se otočila k Markovi vzpomínajíc na to, o čem jsme se bavili. Amerika - zkoušela jsem ho přesvědčit, aby ji navštívil z nějakého důvodu. Mluvit. Potřebovala jsem mluvit a vymyslet rozptýlení. Zoufale jsem vyhrkla první věc, co mi přišla na mysl.

„Hm, no, Marku... Jestli, ehm, přijedete na návštěvu... Můžeme se jít najíst ven a ty zkusíš nějaké americké jídlo. Už žádné zelí.” Nejistě jsem se zasmála a snažila se nezírat na Dimitrije mizícího za rohem skály.

„Mohli bychom, víš, zajít na hot dogy. Nemusíš se bát - nejsou to opravdoví psi. Jen se to tak jmenuje. Je to druh masa, který se strká do žemle - to je druh chleba - a, no, navrch dáš další věci a -”
„ Vím, co je hot dog,” přerušil mě Mark. Jeho tón hlasu byl jemný kvůli našemu pozorovateli, ale jeho kůl nahradil stříbrný nůž.
„Fakt, jo?” zeptala jsem se oprávněně překvapená. „Jak?”
„Nejsme tak vzdálení. Máme televizi a filmy. Kromě toho jsem odjel ze Sibiře. Byl jsem v Americe.”
„Opravdu?” To jsem nevěděla. Opravdu jsem znala jen málo z jeho historie. „Zkusils ho?”

„Ne,” odvětil. Jeho oči sledovaly místo, kde Dimitrij zmizel, ale krátce jimi po mě šlehl. „Jeden mi nabídli… No, nevypadalo to chutně. ”
„ Cože?!?” vykřikla jsem. „ To je rouhání! Jsou vynikající.”
„Neobsahují zvířecí části?” poškádlil mě.
„Dobře, no... Myslím si to taky. Ale jsou to jenom párky.”
Mark zatřásl hlavou. „Netuším. Něco na hot dogách není v pořádku.”
„Není v pořádku? Myslíš tím tak v pořádku? Jsou jako -”
Moje oprávněné rozhořčení přerušilo zakňučení připomínající mi, že je tady jiný cíl než moje obrana jednoho z nejskvělejších jídel vesmíru. Mark a já jsme se přesunuli jako jeden, sprintovali jsme ke skalnaté hromadě, zdroji hluku. Našli jsme tam Dimitrije tisknoucího k zemi nějakého svíjejícího kluka v kožené bundě a modrých džínech. Nemohla jsem o něm říct víc, protože Dimitrij tlačil jeho obličej do špinavé země. Při pohledu na nás uvolnil svůj stisk, takže kluk mohl vzhlédnout. Když to udělal, zjistila jsem, že je ten kluk mého věku - a člověk.
Podíval se mezi mě a Marka - přesněji na stříbrné kůly, které jsme oba drželi. Šedo-modré oči se rozšířily a s kapitulací si začal něco brblat pod fousy v ruštině. Mark svraštil čelo a zeptal se na něco, aniž by sklonil kůl. Člověk mu odpověděl, začínajíc panikařit. Dimitrij si z něj utahoval a sevřel ho pevněji. Člověk se vydrápal pryč, zakopl a těžce dopadl na zadek. Mark to v ruštině okomentoval, na což se ozval Dimitrijův pobavený smích.
„Může mi někdo říct, o co jde?” požádala jsem.
„ Anglicky?”
K mému překvapení to nebyli ti dva, kdo mi odpověděl.
„Ty... ty jsi Američanka!” vykřikl ten kluk, čímž mě pokládal za zázrak. Mluvil s těžkým přízvukem.
„Znám pověst o Krvavém králi, ale netušil jsem, že se dostala tak daleko.”
„Oukej, ne, nedostala. Ne tak docela,” řekla jsem. Všimla jsem si, že oba dva - jak Dimitrij, tak Mark - dali už své kůly pryč. „Měla jsem tu čest být v sousedství.”
„ Řekl jsem ti,” mluvil Dimitrij k člověku, „že tohle místo není pro tebe. Odejdi!”
Kluk zakroutil záporně hlavou, čímž se zdály jeho neposedné blonďaté vlasy mnohem špinavější. „Ne! Můžeme spolupracovat. Všichni jsme tu ze stejného důvodu. Jsme tady, abychom zabili Krvavého krále.”

Tázavě jsem se podívala do Dimitrijových očích hledajíc pomoci, ale žádné se mi nedostalo. „Jak se jmenuješ?”
„Ivan, Ivan Grigorovič.”
“Dobře, Ivane, jsem Rose. Zatímco oceňujeme tvoji nabídku o pomoc, měli jsme to pod kontrolou. Není nutné, aby ses tu ochomýtal.”
Ivan vypadal skepticky. „Nevypadali jste, že byste měli vše pod kontrolou. Spíš jako byste měli piknik.”
Potlačovala jsem ušklíbnutí. „My jsme, no, my jsme se připravovali do akce.”
Rozjasnila se mu tvář. „To jsem přišel právě včas, ne?”
Mark zaklel, takže už mu došla trpělivost. „Chlapče, tohle není žádná hra! Máš něco jako tohle?” Vytáhl znovu stříbrný kůl demonstraci pointy. Ivan zíral. „Nemyslím si.  Nech mě hádat. Máš dřevěný kůl, co?”
Ivan zrudl. „No, mám, no, ale jsem dobrý v - ”
„Velmi dobrý tak akorát se nechat zabít,” prohlásil Mark. „Nemáš ani dovednosti, natož zbraně.”
„Uč mě,” vyhrkl Ivan dychtivě. „Řekl jsem vám, že chci pomoc. O tomhle jsem vždycky snil - stát se neslavnějším lovcem upírů!”
„Tohle není výlet na bojiště, ” ozval se Dimitrij. Ani on neshledával Ivana komickým již delší dobu. „Jestli neopustíš tuhle oblast, vyneseme tě z ní sami.”

Ivan nadskočil. „Můžu odejít... Jo, to můžu... Ale jste si jistí, že nepotřebujete moji pomoc? Vím všechno, co se dá nastudovat o upírech. Nikdo z mé vesnice nenačetl tolik jako já -”
„Běž,” řekli Dimitrij a Mark unisono.
Ivan odešel. My tři jsme ho pozorovali, jak pospíchá dolů po pěšině směrem, kde se udělala skalní bariéra, za kterou se pak pokračovalo na hlavní cestu.
„Idiot,” zamumlal Mark. Znovu odložil kůl a  plahočil se zpátky na místo, kde jsme předtím seděli. Po chvilce jsme ho s Dimitrijem následovali.
„Cítím se vůči němu fakt špatně,” podotkla jsem. „Zdál se tak... Já nevím, plný entusiasmu. Konečně jsem přišla na to, kvůli čemu tak Henry vyváděl. Jestli sem všichni ostatní “experti na upíry” přišli stejně jako on, už se nedivím, proč byli zavražděni.”
„Právě proto,” podotknul Dimitrij. Hleděl na vzdalující se Ivanovu postavu, kterou teďka zahalila vyčnívající kamenný sráz. „Doufejme, že se vrátí v pořádku do vesnice s fantastickou báchorkou o tom, jak sám zabil Krvavého krále.”

„Máš pravdu,” uznala jsem. „Faktem je, že až tu budeme hotovi, podpoří ho, až sem lidé přijdou a nenajdou zde žádné upíry.”
Stále, zatímco jsem se usadila do našeho provizorního kempu, nezapomněla jsem na dychtivý pohled v Ivanových očích, když mluvil o zabití Krvavého krále. Kolik dalších sem přišli s tímhle naivním přístupem? Bylo to skličující. Vyrostla jsem v přesvědčení, že zabíjet Strigoje je povinnost a zodpovědnost. Nebylo to něco, co by se dalo považovat za hru.
Mark a já jsme svoji debatu o párcích v rohlíku sbalili, jelikož by byla Dimitrijovi jen pro pobavení. Dimitrij by totiž souhlasil s Markem, což mě naprosto šokovalo. Mohla jsem za to obviňovat kuchyni, na které oba vyrostli díky scestnému pohledu. Navzdory přirozené konverzaci, ačkoliv jsem mohla cítit to napětí, které se mezi nás vystavělo, jakmile začalo slunce klesat za horizont. Stříbrný kůl se vrátil na své místo, a ještě předtím, než padl stín, naše oči neustále skenovali prostředí. Stíny skalních stěn potemněly  kolem nás proměňující se v něco tajemného a  zlověstného.
Vzali jsme s sebou pár elektrických luceren, které jsme hned zapnuli, takže vidět světlo v té tmě bylo velmi příjemné. Jako dhampýři nepotřebujeme tolik světla jako lidé, ale nějaké ano. Svítilny pomáhaly očím bez oslnění našeho periferního vidění, jako by například udělal oheň. Brzy byla obloha úplně černá a my jsme věděli, že právě nastal čas, kdy se mohl Strigoj volně pohybovat. Ani jeden z nás nepochyboval o tom, že po nás půjde. Otázkou bylo, jak dlouho Strigoj dokáže čekat a zkusí nás zlomit nebo znenadání napadnout. Jak čas plynul,  připadalo mi to jako minule.
„Necítíš nic?” pošeptala jsem Markovi. Ti, kteří byli stínem políbeni, měli pocit na zvracení, jakmile se ocitl Strigoj v jejich blízkosti.
„Ještě ne,” zamumlal Mark.
„Měli jsme si s sebou přinést marshmallowny,” zavtipkuji. „Samozřejmě bychom museli rozdělat oheň jistě-”
Uši trhající řev protkl noc.

Škubla jsme sebou a  vyskočila na nohy. Potíže s nadměrným sluchem je v tom, že hlasité hluky jsou opravdu velmi hlasité. Moji společníci už byli taky na nohou, s kůly v pohotovosti. Marek svraštěl čelo.
„Trik od Strigoje?”
„Ne,” řekla jsem směrem k místu, odkud se vynořil křik. „To byl Ivan.”
Mark zaklel rusky, něco, na což jsem byla zvyklá u Dimitrije. „Nikdy neodešel.”

Dimitrij mě bafnul za paži, aby mě zpomalil. „Rose, on je uvnitř jedné z jeskyní.”
„Já vím,” odpověděla jsem. Tohle už jsem zjistila dřív a otočila jsem se k Dimitrijovi. „Copak máme na vybranou? Nemůžeme ho tam nechat.”
„Tomuhle jsme se chtěli přesně vyvarovat,” prohlásil Dimitrij zasmušile.
„A pravděpodobně sklapla past Krvavého krále,” dodal Mark, jakmile se ozval další výkřik. „Chce nás, ale je na tolik chytrý, aby nevylezl a dostal nás.”
Zašklebila jsem se, protože jsem věděla, že má Mark pravdu. „To tedy ale znamená, že se možná nechystá zabít Ivana právě teď. Jen si s ním pohrává, aby nás vylákal. Je tu šance, že můžeme Ivana zachránit.” Rozmáchla jsem rukama, ale nikdo na to nezareagoval. „No tak! Opravdu chcete to nešikovné dítě nechat zemřít?”
Ne, samozřejmě, že nenechají. Dimitrij si povzdechl.
„Tady bychom mohli použít ty mapy jeskyní. Můžeme lépe vytvořit útok ze zálohy.”
„Takový luxus nemáme, soudruhu,” řekla jsem a šla znovu směrem k jeskyním. „Musíme jít ke vchodu do jeskyně. Při nejmenším nás bude Mark varovat.”
Rozproudila se mezi námi debata, kdo bude velit útoku a kdo jako poslední ponese lucernu. Dimitrij a Mark přišli s chabými argumenty, proč by měli jít přede mnou. Markův, že je nejstarší, takže jeho život je více postradatelný, což bylo směšné. Dimitrijovo odůvodnění, že je v bezpečí díky proroctví Yevy, které bylo ještě směšnější, ale já jsem věděla, že to dělá jenom proto, aby mě ochránil. Nakonec jsem byla odmítnuta a skončila za nimi.
Pohltila nás temnota mnohem hlubší než noc, jen co jsme vstoupili dovnitř. Lucerna  trochu pomohla, ale osvěcovala jen krátkou vzdálenost před námi, jak jsme postupovali dál a dál do neznáma. Nikdo z nás nevydal ani hlásku, ale cítila jsem, že myslíme na totéž. Křik ustal. Mohlo to znamenat, že je Ivan mrtvý. To rozhodně znamenalo, že Krvavý král nás chtěl zavést co nejhlouběji do jeskyní, jak jen to bylo možné.
Potíže nastaly, když jsme se dostali na rozcestí v tunelu. Neznamenalo to totiž, že si musíme zvolit cestu, ale Krvavý král měl teoreticky možnost se vrátit stejnou cestou pro nás.
„Kterou?” zamumlal Dimitrij.
Zvažovala jsem obě možnosti. Jedna byla úzká, ale to nic neznamenalo. Vrásky od myšlenek naplnily Markovu tvář a pak ukázal na nejširší tunel. „Tudy. Je to slabé, ale cítím ho tady.”

Všichni tři jsme se vrhli kupředu a tunel se brzy rozrostl víc a víc do šířky, konečně se otevírající do obrovské “místnosti” se třemi dalšími tunely, které ji naplňovaly. Předtím, než mohl kdokoliv položit otázku Kam dál?, mě něco praštilo a knockoutovalo na zem. Lampa odletěla z mého sevření a zázračně se odkutálela pryč, rozbitá.
Instinkty mi říkaly, abych následovala svůj instinkt. Neměla jsem sebemenší ponětí, kde se nacházel můj útočník, ale otočila jsem se rychle, jakmile jsem sebou praštila na zem jeskyně. Bylo to dobré rozhodnutí, protože za půl vteřiny později jsem poprvé zběžně zahlédla Krvavého krále. Příběhy nelhaly. Byl starý. Nešlo popřít, že Strigojové nestárly, jakmile se jednou proměnily, ale při letmém pohledu měl tento muž vzhled nějakého skoro čtyřicátníka. Jako všichni Strigojové měl strašně bílou pleť a pohled samotné smrti. Kdyby bylo světlo mnohem lepší, věděla jsem, že bych viděla i jeho červené oči. Dlouhý knír a vlasy po ramena byly černé, se šedivými proužky, vypadající jako něco, co jste mohli vidět ve dnech impéria Ruska. Bylo toho víc než jen starodávný účes podtrhující jeho věk. Bylo tu ještě něco o tom Strigojovi, co jste mohli cítit: starodávné zlo, které šlo až do morku kostí. Tedy, zvyšoval-li se věk, pak také i jejich rychlost a síla.
A tenhle chlápek byl rychlý. Vrhl se na místo, kam jsem spadla, zaútočil s víc jak dostatečnou silou, aby mi zlomil krk. Když uviděl, že mě minul, nemarnil čas a šel po mě znova, tak jsem pospíchala, abych se od tamtudy dostala. Byla jsem rychlá, ale ne tak jako on, takže mě chytil za rukáv. Předtím, než mě stihl stáhnout k sobě, byli Dimitrij s Markem za jeho zády a přinutili ho, aby mě osvobodil. Moji druzi byli dobří – mimo jiné nejlepší – ale bralo to kousek jejich dovedností, aby s ním udrželi krok. Uskočil před všemi jejich údery kůly s přirozenou lehkostí jako tanečník.
Vyskočila jsem na nohy, připravena se připojit a asistovat, když jsem zaslechla sténání vycházející z jednoho z tunelů. Ivan. Chtěla jsem se připojit do šarvátky, ale Dimitrij s Markem vykrývali útoky Krvavého krále, přinuceni celou skupinu odsunout dál na stranu, a postavila tak mé přátele mezi mě a Strigoje. Se zřejmým pro mě otevřeným prostorem jsme se rozhodla, že osvobodím nevinného a věřila Dimitrijovým a Markovým dovednostem. Přestože jsem se posouvala směrem k odbočce tunelu, vrhla jsem znepokojený pohled zpátky na Dimitrije. Znovu mi to připomnělo jiný tunel před nějakou dobou. Bylo to tam, když byl Dimitrij kousnut a násilně přeměněn na Strigoje. Panika mě obestoupila zároveň s intenzivní iracionální potřebou zažít si to před Dimitrijem.
Ne, řekla jsem si. Dimitrij a Mark to zvládnou. Jsou dva a jenom jeden Strigoj. Není to jako posledně. Další Ivanův sten mě přiměl k akci. Přes všechno co jsem věděla, mohl někde vykrvácet. Čím dřív se k němu dostanu a pomůžu mu, tím pravděpodobněji přežije. Jít pro něj znamenalo obejít se bez světla, jelikož ho Dimitrij s Markem potřebovali mnohem víc než já. Kromě toho tenhle tunel byl dost blízko na to, abych dosáhla a dotýkala se na obou stranách rukama, což mi dávalo nějaké rozměry navádění, jakmile jsem vstoupila do temnoty.
„Ivane?“ zavolala jsem, napůl zděšená, abych o něj nezakopla.
„Tady,“ odpověděl hlas. Bylo to překvapivě blízko, zpomalila jsem chůzi, natáhla jsem ruce doufajíc, že ho ucítím. O pár minut později jsem nahmatala vlasy a čelo. Zastavila jsem a poklekla.
„Ivane, jsi v pohodě? Můžeš vstát?“ zeptala jsem se.
„Já… Já myslím, že…“
Doufala jsem, že ano. Neschopna ho vidět, neměla jsem představu, jestli se jeho krev řine přede mnou na zem nebo ne. Našla jsem jeho ruku a pomohla mu vzhůru. Těžce se ke mně naklonil, ale zdálo se, že ho nohy poslouchají, což jsem vzala jako dobré znamení. Pomalinku jsme se posouvali zpátky naší cestou směrem k boji, našimi manévry v nepříjemně těsném tunelu. Když jsme se vynořili na světlo, zděsila jsem se při pohledu na žijícího Strigoje.
„Odpočiň si tady,“ řekla jsem Ivanovi sunouc ho směrem ke stěně. Nebyl v tak kritickém stavu, jak jsem předpokládala, ačkoli vypadal jako by s ním Krvavý král – do slova – několikrát mrštil okolo, ale žádná z řezných ran a pohmožděnin nebyly tak strašné. Očekávála jsem, že si sedne a já budu moci svou sílu propůjčit boji, ale místo toho se Ivanovy oči rozšířily, jakmile se podíval na bitvu. S energií, které jsem nevěřila, že je možná, se vymrštil vpřed se svým směšným dřevěným kůlem na záda Krvavého krále.
„NE!“ vyjekla jsem pospíchajíc za ním.
Jeho kůl neprobodl maso, samozřejmě. Ani to Krvavému králi neublížilo. Ať už to udělalo cokoliv, byl to důvod, aby se Strigoj na vteřinu zastavil a odhodil Ivana, který přelétl napříč jeskyní a dopadl k protější zdi.  V tom okamžiku jednali Dimitrij s Markem s dokonale beze - slovní účinností.
Dimitrijova noha se zavlnila a knockoutovala Strigojovy nohy pod ním. Mark prudce vyskočil a vrazil starodávnému Strigojovi do srdce kůl. Krvavý král ztuhnul, my všichni jsme společně zadrželi dech při pohledu na totální šok, který přelétl přes jeho rysy. Pak ho ovládla smrt a jeho se sesunulo dopředu.
Úlevně jsem si oddechla. Jako první jsem se okamžitě podívala na Dimitrije, abych se ujistila, že je v pořádku. Samozřejmě, že byl. On byl můj zatraceně skvělej bůh bitev! Bylo by za potřebí mnohem víc než nějaký super neoblomný Strigoj – dokonce ani jeden s dramatickým jménem – aby ho sejmul. Mark se zdál být v pohodě. Na druhé straně jeskyně vypadal Ivan omráčeně, ale nijak zraněně. Pozoroval nás s údivem a jeho oči se rozzářily, jakmile se na mě zběžně podíval. Držel svůj dřevěný kůl ve vzduchu jako druh imitace zasalutování a křenil se.
„Nemáš zač,“ řekl.

Ukázalo se, že důvod, proč Ivan neodešel, když jsme ho poslaly pryč – navzdory jeho stupidnímu smyslu o hrdinství – bylo to, že v žádném případě neměl v úmyslu odejít. Pár jeho přátel z vesnice ho tady vysadili s odhodláním se pro něj za dva dny vrátit, ať už pro živého nebo mrtvého. Sotva jsme ho tam mohli nechat v takovém poničeném stavu, takže jsme udělali dvouhodinovou zajížďku, abychom ho dopravili domů. Celou tu dobu mlel o tom, jak Dimitrije s Markem zachránil v poslední vteřině a že bez něj by se ti dva do zajisté setkali se smrtí.
Poukazoval na to, že to bylo naprosté štěstí, když je nenechal zabít, takže se to zdálo být zbytečné. Nechali jsme ho mluvit a utišili se, až když jsme dorazili k Ivanově vesnici, místě, kde Baia vypadala jako New York City.
„Občas jsem slyšel zprávy o upírech,“ řekl nám, jakmile jsme vystoupili z auta. „Kdybyste se chtěli opět spojit do týmu, můžete jít se mnou příště zas.“
„Zaznamenáno,“ mrkla jsem na něj.


Jediná osoba ještě nesnesitelnější než Ivan byla Yeva. Po pěti minutách s ní jsem si přála být s ním zpátky v autě. „Tak,“ řekla, sedíc v houpacím křesle v domě Belikovových jako by to byl trůn. „Zdá se, že jsem měla pravdu.“
Zkolabovala jsem vedle Dimirije na pohovku s unavenými kostmi a přáním spát okolo dvanácti hodin. Mark už odjel domů za Oksanou. Měla jsem stále ještě dost kuráže jí argumentovat.
„Ve skutečnosti,“ odsekla jsem udržujíc si samolibý úsměv na tváři, „Prohlásila jste, že Dimitrij zabije Krvavého krále. On ho nezabil, to Mark.“
„Řekla jsem, že ten, kdo půjde po cestě smrti, uspěje,“ řekla. „Mark čelil smrti a přežil.“
Otevřela jsem pusu, abych to popřela, ale dávalo to smysl. „Oukej. Ale když Viktoria prohlásila, že to udělá Dimitrij, nepopřela jste to. “
„Také jsem to nepotvrdila.“
Zaúpěla jsem. „To je směšné! Ta „předpověď“ nic neznamenala! Sakra, vždyť se to mohlo týkat Ivana, co málem zemřel díky Krvavému králi.“
„Moje proroctví vidí mnoho věcí,“ ozvala se Yeva – což nebyla odpověď na všechno. „Moje další je obzvlášť zajímavé.“
„Eh-hm,“ řekla jsem. „Nech mě hádat: „cesta“. To může znamenat, že já a Dimitrij pojedeme domů. Nebo Olena půjde nakoupit do zelinářství.“
„Vlastně,“ odpověděla Yeva, „vidím svatbu v budoucnu.“
Viktoria poslouchala výměnu názorů s pobavením a spráskla rukama. „OU! Rose a Dimka!“
Její sestry vzrušeně přikyvovaly.
Nevěřícně jsem zírala. „Jak to můžete říct? To může taky znamenat úplně cokoliv! Někdo ve městě se právě teď žení nebo vdává. Nebo to může být Karolina – neříkala si, že to se svým přítelem myslíte vážně? Jestli jsem to já a Dimitrij, to od teď budou roky – což, samozřejmě, vám potvrdí vaše předpověď, když to bylo „v budoucnu“. “
Ačkoli nikdo z nich mě už vůbec neposlouchal. Ženy Belikovovy už si vzrušeně povídaly o plánech spekulující, zda bude svatba tady nebo ve Státech a jak bude pěkné, až se Dimitrij „usadí“.
Po druhém jsem zasténala a opřela se o něho. „Neuvěřitelné.“
Dimitrij se usmál a obejmul mě. „Nevěříš na osud, Rózo?“
„Jistě,“ odvětila jsem. „Jen ne v bláznivých nejasných předpovědích tvé babičky.“
„Nezní mi to bláznivě,“ namítl.
„Jsi stejný blázen jako ona.“
Políbil mě na čelo. „Věděl jsem, že to řekneš.“  

9 komentářů:

  1. Bude těch povídek víc? A dočkáme se i té svatby, co slibovala Yeva? :D
    Pavla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tak to záleží, jestli něco takového Richelle vůbec napíše

      Vymazat
    2. Díky za zveřejnění. :)

      Vymazat
  2. Díki za preklad 8) Presne na toto som bola zvedavá po 6. dieli - že či sa vráti za rodinou a ako to bude prebiehať 8)

    OdpovědětVymazat
  3. Díki za preklad 8) Presne na toto som bola zvedavá po 6. dieli - že či sa vráti za rodinou a ako to bude prebiehať 8)

    OdpovědětVymazat
  4. Díki za preklad 8) Presne na toto som bola zvedavá po 6. dieli - že či sa vráti za rodinou a ako to bude prebiehať 8)

    OdpovědětVymazat
  5. Skvělé, děkuji za překlad.....po té filmové parodii jsem potřebovala něco na uklidnění.....a povedlo se.....
    Díky moc :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad hezká povídka vždycky mě zajímalo jaké by to bylo kdyby byl další díl až by se vrátil domu =)
    jo ten film byl fakt parodie knížkám nesahal ani po kotníky

    OdpovědětVymazat