středa 19. prosince 2012

19. kapitola

Vstoupily do velké otevřené místnosti, kterou si Helen pamatovala z noční návštěvy před dvěma dny. Orb se namáhavě otáčel ve vzduchu a Atlantický oceán se neklidně vlnil, jako předtím. Darius a Griffin pozorovali Galizura, jak pracuje s různými nástroji a nářadím na dlouhém pracovním stole. Kupodivu jeden okraj stolu lemovala řada melounů.
Galizur se otočil, když uslyšel jejich kroky. „Ah! Tady jste. Právě včas na demonstraci.“
„Jakou demonstraci?“ zeptala se Helen, zatímco Anna nalévala čaj.
„Pracoval jsem na řešení velikosti glaivu.“ Galizurovy oči klesly ke zbraním visící z opasků bratrů. Natáhl ruku. „Mohu?“
Darius se obrátil ke Griffinovi, který vzdychl a sáhl pro svůj glaive. S krátkým pohledem na svého bratra ho předal Galizurovi.
Galizur ho obrátil v ruce. „Trošku ho upravím.“ Položil ho na stůl a natáhl se pro krátkou tenkou tyč ležící na stole. „Zkus tohle.“
Bylo to podstatně kratší než glaive, který předal Griffin Galizurovi.
„Nejsem si jistý, jak mi tohle může pomoct při obraně,“ řekl Griffin a vzal si to do ruky.
„Ber to s otevřenou myslí,“ řekl Galizur, „stejným způsobem, jakým zapojuješ ostří glaivu.“
Griffin na tyč chvíli zíral, pak si ji přidržel dál od těla.  Tvářil se klidně a soustředěně a přívěsek tiše zářil ve výstřihu jeho košile. O vteřinu později se hůl v jeho ruce protáhla, až dosáhla stejné velikosti jako glaive. Griffinovy oči se rozzářily zájmem, když ji pozvedl, aby prozkoumal špičatý a ostrý konec.
Darius si vzal glaive od svého bratra, přejel rukou po rukojeti a obrátil se ke Galizurovi. „Jak jsi to udělal?“
Úsměv zvlnil rty staršího muže. „Vytvořil jsem zámkový systém na vnější slupce a zmechanizoval jej tak, aby ho otevřela vaše síla, podobně jako se uvolňuje čepel glaivu.“
„A co vnitřní ostří?“ zeptal se Darius.
Galizur sáhl pro meloun na stole. Položil ho na podlahu, vzal nový glaive z Dariových rukou  a zvedl druhou ruku jako varování.
„Ustupte!!“
ostatní o krok ucouvli a Galizur vrazil špičku glaivu do melounu. Ten se vzápětí rozletěl na kousky a šťavnaté oranžové šrapnely zasáhly stěny a popadaly na podlahu.
Griffin odtrhl pohled od té podívané a podíval se na Galizura s úctou. „Neuvěřitelné! Vnitřní ostří se aktivuje samo?“
„Je to citlivé na tlak,“ vysvětlil Galizur. „Po proniknutí do těla nepřítele se ostří samo zapojí.“
„Počkejte chvilku.“ Helen stále zírala na meloun, který nyní stékal ze stěny. „Chcete tím říct, že tohle se stane, pokud proti někomu použijete glaive? Budou… roztrháni?“ Podívala se na Griffina.
Jeho výraz plný úžasu změkl. „Musí to vypadat barbarsky, ale zkrátí to dobu totální destrukce těla, glaive je jediná věc, která může zabít lidi z Aliance nebo Legionu.“
„A co ty přízraky minulou noc? Zabili jste je bez toho.“
Galizur povytáhl obočí při zmínce a přízracích.
„Nejsou mrtví. Dostali jsme je srpem. Byli posláni zpět, odkud přišli, ale mohou se kdykoli znovu objevit.“
„A budou se vracet, dokud je nedostaneme nadobro glaivem,“ přidal Darius. „Neztrácej čas tím, že bys je litovala. Udělali by ti to samé v jednom úderu srdce.“ Otočil se a popošel směrem k Orbu. „Měla by sis to pamatovat, Princezno.“
Vyslovil to s typicky Dariovským sarkasmem, takže to nevyznělo jako projev náklonnosti. Vztek se v ní vzedmul a ona vyrazila a zastavila se, až když mu stála v cestě. Prsty šťouchla do jeho hrudi.
Podíval se dolů na její ruce, směs překvapení a rostoucí zuřivosti mu zakalila oči. Ale ona už se nemohla zarazit. Ne teď. Měla toho za sebou příliš.
„Nemusím to umět se srpem a glaivem. Možná, že jsem se nemusela bránit až do teď. Ale nejsem tak nemožná, jak přepokládáš.“ Upřeně na něj hleděla. „A nejsem žádná princezna. Možná bys měl vymyslet něco lepšího, jestli se chceš do mě navážet.“
Místnost ztichla. Ticho bylo ohlušující. Někde za Dariem stál Griffin s Annou a Galizurem, ale jako by tam vůbec nebyli. Darius na ni zíral a jeho oči potemněly. Chtělo se jí uhnout před jeho pohledem, ale to by znamenalo porážku.
Trvalo to jen chvíli a pak Darius vybuchl smíchy. Na rozdíl od Griffinova jemného smíchu plného pochopení, ten Dariův byl hlasitý a obdivný.
„Dobře,“ řekl konečně. „Máš v sobě kus odvahy. Budeš ji potřebovat.“
Přešel kolem ní a vzal si od Anny šálek čaje. Jeho prsty prodlévaly na Anniných o pár vteřin déle, než bylo nutné.
Anna podala čaj i ostatním a Galizur se posadil do křesla před velkou černou skříňku.
„Pochopil jsem, že máme dělat nějaký výzkum,“ řekl.
Helen přikývla. „Našli jsme – dobře, vlastně to našli Griffin a Darius  – kousek pergamenu v Baranově staré firmě na klíče. Papír měl  nezvyklé logo s iniciály VA. Myslím, že odkazuje na Victora Alsortu.“
„To mi chlapci řekli,“ Galizur se setkal s jejím pohledem. „Také mi řekli, že jsi seznámena se synem Baranových, Raumem.“
Helen zrudla, myslela na Raumovu blízkost v troskách jejího rodného domu. Ale to samozřejmě není to, co má Galizur na mysli.
„Nevím, jestli slovo seznámena, je přesné.“ Snažila se udržet tón svého hlasu v klidu. „Znala jsem ho ještě jako dítě.“
„A nevzpomněla sis na to až do včerejší noci?“
Zavrtěla hlavou. "Myslela jsem, že jsem si ho jen vysnila. Matně si vzpomínám,  jak si s ním hraju na zahradě. Matka mi vždycky říkala, že jsem si ho jen představovala. Nebylo těžké tomu věřit. Říkala, že je to častý jev u dětí. Myslím, že mi bylo teprve pět, když přestal chodit.“
Galizur si povzdechl a opřel se v křesle. „Je pochopitelné, že tvoji rodiče tě drželi dál – i sebe – od Baranovů, dokonce ještě předtím, než zradili. Jejich spojenectví mimo Dictatu byla… rozporuplná už několik let předtím, než bylo prokázáno, že poskytli Syndikátu s klíči i polohu našeho nejposvátnějšího místa a pokladů. Tvoji rodiče nebyli jediní v Alianci, kteří si mysleli, že je moudré zpřetrhat vazby s touto rodinou.“
„Takže Raum a jeho rodina byli izolovaní ještě předtím, než byli jeho rodiče skutečně chyceni a souzeni jako zrádci?“ promluvil Griffin z pohovky.
„Přesně tak,“ potvrdil Galizur.
„To znamená, že je asi zahořklý. A rozzlobený,“ řekl Darius.
Helen se nevesele zasmála. „Řekla bych, že to je zřejmé.“
Byla překvapená, když po ní Darius střelil otráveným pohledem obvyklého bez komentáře. Zaměstnala se vymačkáváním citronu do čaje, aby se vyhnula rozhovoru, který jí byl najednou nepříjemný. Její vztek na Rauma přešel v nečekanou sympatii.
Nelíbilo se jí to.. ani trochu.
Galizur se napřímil v křesle. „Tak dobře, je zřejmé, že je tu nějaký druh spojení mezi Raumem a Victorem Alsortou. Podívejme se, co můžeme zjistit.“
Natáhl se k černé skříňce, otočil několik knoflíků na spodní části, až se s hlukem otevřela a ukázal se vnitřek skříňky. O chvíli později uviděli třpyt na povrchu povědomého objektu poskládaného z propojených kruhů, který se objevil na obrazovce před nimi.
Nevěřícně se naklonila k přístroji. „Co to je?“
„Je to jednoduchý systém pro správu dat,“ řekl Galizur. „Dictata do něj dala informace, a toto zařízení je eviduje, abych si je mohl později vyvolat. Vizuální knihovna, jestli chceš.“
Heleniny oči zpracovávaly symbol na obrazovce. To zkroucené a točící se něco vstupovalo do číslice osm, do dlouhého zámkového vlákna, hexagonu, krychle a nakonec do jakéhosi průchodu.
„A co je tohle?“ zeptala se.
„To je Květina Života,“ vysvětlil Galizur.
„To je… To je krása.“ Byla to pravda a navíc se symbol pohyboval a děsil ji způsobem, který nemohla vysvětlit. „Myslím, že už jsem to někde viděla.“
„Pravděpodobně ano. Je to geometrický obrazec, řekl bych, že je to jedna ze záhad lidstva. Je to také symbol Aliance. Našeho spojení se smrtelným světem, který máme za úkol chránit,“ řekl Galizur, naklonil se a položil ruce na klávesnici. Květina zmizela, když Galizurovy prsty přeběhly po klávesách. „Ukážu ti, co víme o Syndikátu.“
Helen stála jako přikována, když série písmen a číslic létaly po obrazovce tak rychle, že je nedokázala zachytit.
„Tady to máme.“ Galizur si nevšímal jejího rozčilení a nedbale se opřel v křesle. Vytáhl  brýle z kapsy a nasadil si je. „Victor Alsorta. Hlava Syndikátu, partnerství se čtyřmi nejmocnějšími podnikateli světa.“
Galizur stiskl tlačítko a na obrazovce se objevil zrnitý obraz staršího muže s prošedivělými spánky. Byl to ten samý muž, kterého Helen viděla v novinách. I přes obrazovku mohla Helen vycítit jeho královský vliv, cítit intenzitu jeho pohledu. Jako kdyby, dokonce i v této chvíli, na ni hleděl ze svého vzdáleného nějakého vzdáleného konce svého světa. Nebyla by překvapená, kdyby jeho oči byly ledově modré, i když na obrazovce nemohla rozeznat jejich barvu.
„Narozen v Rumunsku. Victorovi je padesát čtyři let a nemá žádnou rodinu. Aspoň si to myslíme,“ dodal Galizur.
„Co tím chceš říct?“ zeptal se Darius.
"Všechny informace, které jsem byl schopen najít na Victora, byly ze sekundárních zdrojů. Tiskové zprávy, firemní biografie, novinové články. Tento druh zdrojů.“
Helen se otočila na Galizura. „Odkud tvoje… informace obvykle pocházejí?“
„Obvykle můžeme najít záznamy o narození, úmrtní oznámení, oddací listy. Samé oficiální zdroje,“ řekl. „ Ale Victor Alsorta by klidně dobře mohl být i duch. Jediná fakta, která můžeme najít, mohla být snadno zmanipulovaná. A kdyby nebylo jeho vztahu k Syndikátu a svazků, které o nich byly napsány po celém světě, bylo by toho pravděpodobně mnohem méně.“
Helen viděla bolestný výraz na Galizurově tváři, nebyl zvyklý na takový nedostatek výsledků. Zírala na obrázek na obrazovce, uvažovala o tom málu, co věděli o Victorovi Alsortovi, a jak by se to dalo použít k hledání dalších informací.
„A co jeho zapojení do Syndikátu?“ zeptala se Galizura. „Mohlo by to mít co dočinění s vraždami a Raumem?“
„Něco víme o ostatních členech Syndikátu.“ Galizur poklepal na tlačítka a obraz Victora byl nahrazen mladším mužem s vlasy černými jako eben. „To je Clearence Thurston, hlava nadnárodní společnosti držící více než dvě stě patentů na nejmodernější technologie vyvinuté v této době.“
„Nebyl zapojen do skandálu vlastizrady?“ zeptal se Griffin. „Obviněn z prodávání  technologie, která byla vyvinutá výhradně pro britskou armádu, našim nepřátelům?“
Galizur přikývl. „Byl.“
Helen se chtěla ne ten skandál zeptat. Jaký druh moci by umožnil muži spáchat vlastizradu a dál se volně procházet místo toho, aby šel do vězení? Ale Galizur už byl jinde.
Obraz tvrdě se tvářící ženy se objevil na obrazovce. Vypadala ve věku Heleniny matky, ale ocel v jejích očích neobsahovala nic z tepla Eleanor Cartwrightové.
„Margaret Latimorová,“ ozval se Galizur. „Hlava Ekonomické Rady a také největší banky na světě, Western United.“ Zmáčkl několik dalších tlačítek. „Konečně tu máme Williama Reinmanna, mluvčího Syndikátu na Sympoziu Mezinárodní Bezpečnosti, které se koná jednou ročně. Vlastní poradenskou firmu, která se specializuje na poradenství v oblasti politického života a na nápravu škod.“
Helen odtrhla oči od obrazovky a podívala se na Galizura. „Náprava škod?“
Ale byl to Griffin, kdo odpověděl. „Skandál, osobní a profesionální. Lidé jako tito podvádí, kradou a lžou. Když je chytí, potřebují někoho, kdo přijde a řekne jim, jak se chovat. Jak zmanipulovat veřejnost a nezničit si svou kariéru.“
Galizur přikývl. „Griffin má pravdu. A kvůli výběru povolání pana Reinmanna a jeho pozici na Symposiu věříme, že mu dluží laskavost více politiků na celém světě než komukoli jinému. „
„Což ho dělá nejmocnějším žijícím člověkem,“ dodal Griffin.
„Přesně tak,“ řekl Galizur. „Ale možná nejdůležitější věc ze všeho, kromě velmi překvapivého nedostatku záznamů pana Alsorty, nemá co dočinění s těmito lidmi osobně, ale se samotným Syndikátem.“
„A co by to mělo být?“ Helenina mysl už probírala možnosti.
„Zdá se, že mají zmatek ve vlastních řadách,“ řekl Galizur. „Ostatní chtějí Victora pryč a podle fám ho k tomu chtějí donutit za tři dny na Summitu.“
Griffin se překlonil v křesle. „Převzetí moci?“
„Vypadá to tak.“ Přikývl Galizur. „A dává to smysl vzhledem k nedávnému urychlení vražd.“
Helen se otočila, aby se na něj podívala. „Jaké urychlení?“
„Vraždy se dějí s větší frekvencí,“ vysvětlil Galizur. „Na začátku jsme ztráceli jednoho Opatrovatele každých pár týdnů, ale posledních pár měsíců to někdy byl i více než jeden týdně.“
„Jako by ten, kdo je za to zodpovědný, spěchal,“ zamumlala Helen.
„Jaká je hierarchie ve vnitřním uspořádání Syndikátu, otče?“ zeptala se Anna. „Nemohou si prostě odhlasovat odstranění Victora z jeho vedoucí pozice?“
„Neznám vnitřní fungování a politiku Syndikátu,“ řekl Galizur. „Ale jedna věc je jistá.“
Helen přestala přecházet a dokončila Galizurovu myšlenku. „Kdo ovládá minulost, současnost a budoucnost, řídí všechno.“
Galizur přikývl. „Pokud Victor získá přístup k záznamům před Summitem, nebude záležet na tom, co ostatní plánují s ním udělat. Nastane jen jedna změna, moc bude jeho. Změnou minulosti by mohl způsobit, že Syndikát bude bezmocný, mohl by úplně vymazat Alianci, eliminovat každého z nás z povrchu zemského jednoduše tím, že by zabránil našemu narození. Změny, které by mohl udělat, jsou neomezené.“
„To je více než podnět k vraždění Opatrovatelů a hledání klíče,“ dodal Griffin. „Alsorta by nebyl schopen měnit jen budoucnost, ale i samotné dějiny. Všechno, co by ho drželo pod kontrolou, ne jen Syndikát, ale vše, co si lze představit.“
Slova zněla Helen v mysli. Byl tu další člověk, který by získal všechno tím, že by změnil běh dějin.
Raum.
Jeho spojenectví s Victorem se upevnilo. Rychle si tyto myšlenky vyhnala z hlavy, teď na ně nebyla připravená.
„Co teď?“ zeptala se. „Předpokládejme, že je to všechno pravda, co budeme dělat?“
„Zabijeme toho parchanta,“ prohlásil Darius.
Galizurův hlas, když promluvil, byl hluboký. „Byl by to zločin proti lidskosti. Dictata by za tím nestála.“
Darius vstal, vymanil svou ruku z Anniny a začal přecházet po místnosti dlouhými, rozčilenými kroky. „ V poslední době mě Dictata nezajímá,“ řekl. „Kde byli, když byli zavražděni naši rodiče? Když jsme osaměli v našem úkolu udržet svět v rovnováze? Úkolu, který nám  sami dali?“
„Matka a otec by tohle nechtěli,“ řekl Griffin tiše.
„Bojíš se, bratříčku?“ Dariův hlas zaskřípal.
Griffin se postavil a jeho tvář zrudla zlostí. Helen překvapilo, že je stejně vysoký jako Darius. Takže rozdíl v jejich výšce – a jakoby i v síle – byla jen iluze udržovaná pomocí Griffinovy ochoty dovolit, aby se jeho bratr ujal vedení ve všech směrech.
Náhle Helen pochopila, jak to bylo. Ne slabost, ale síla. Griffin ochotně předal vedení svému bratrovi. Ne ze strachu nebo nejistoty. Z lásky.
Ale teď stáli proti sobě.
„Není to Dictata, čeho se bojím, Darie. Je to stud před našimi rodiči, kdekoli teď jsou. Pošpinění jejich dědictví.“ Zavrtěl hlavou. „Neudělám to.“
Ticho mezi nimi zhoustlo, vzduch ztěžkl, a Darius se obrátil čelem k betonové zdi. Helen byla zděšená, když se okamžik na to napřáhl a vší silou do ní udeřil. Anna k němu spěchala a vzala ho za ruku.
„Darie.“ Její hlas byl jemný, ale pevný. „Ne.“
Helen napadlo, jestli Galizur pokárá Daria za jeho výbuch, ale on si jen odkašlal a začal mluvit.
„I když chápu tvou touhu po pomstě, Darie, tvůj bratr má pravdu. Zneuctilo by to památku vašich rodičů a všech, kteří byli zavražděni.“
„Nemůže za ním Dictata někoho poslat?“ zeptala se Helen. „Nemají nějaký způsob prosazování zákona ve svých řadách?“
Galizur přikývl. „Mají prostředky, které používají k udržení míru, v případě potřeby. Ale jejich nasazení nějakou dobu trvá. Musí se dodržovat tradiční postupy, a obávám se, že by se to do Summitu nestihlo.“
„Takže co?“ Darius stále stál čelem ke zdi, ale Helen slyšela bolest v jeho hlase. „Co můžeme udělat? Alsorta se prostě s tím nemůže dostat pryč. A rovněž ne ten zrádce, Raum Baranova.“
Helen zamrazilo při zmínce o Raumovi.
Odpověď nepřišla od Galizura, ale od Griffina. „Přivedeme jim ho. Alsortu první, před Summitem, a pak Rauma.“
Sarkastický smích unikl Dariovi z hradla, když se k nim otočil čelem. „A necháme policii, aby se o ně postarala?“ odpověděl si na svou otázku dřív, než by to kdokoli jiný stihl. „Člověk jako Alsorta by byl do hodiny volný.“
Alsorta, ale ne Raum, pomyslela si Helen. Jeho by nechali shnít.
„Ne policii,“ řekl Griffin. „Dictatě.“
Překvapivé ticho se rozhostilo v místnosti. Helen nevěděla, jak Dictata funguje, ale Griffinův nápad byl nejsmysluplnější věc, na kterou mohli přijít. Obrátila se ke Galizurovi.
„Přijme Dictata úkol vyměřit trest někomu jako je Victor? Někomu, kdo není ani jeden z nich a ani jeden z nás?“
„Dobře, je to trochu nestandardní. Dictata obvykle udržuje pořádek ve vlastních řadách. Smrtelníci si vytvořili vlastní právo už před dávnou dobou.“ Galizur si třel bradu. „Nicméně vražda Opatrovatele je i podle zákonů Dictaty hrdelní zločin. A ačkoli je Victor smrtelný, myslím, že ho Dictata potrestá, když jim ho přivedete.“
„Victor Alsorta je mocný muž,“ ozvala se Anna. „Přivést ho jen tak by bylo nebezpečné. Nejdříve bychom mohli promluvit s Dictatou, otče, abychom se ujistili, že jsou ochotni učinit spravedlnosti za dost.“
Helen pocítila nával respektu ke své nové přítelkyni. Věděla, co se musí udělat a byla ochotná přinést i vlastní oběti. Snažila se jen nebezpečí minimalizovat. To bylo také vše, co s tím mohli dělat.
„Velmi dobře Anno. To bude nejlepší.“ Helen slyšela známku pýchy v Galizurově hlase. Pokračoval. „Raději nebudeme riskovat něčí bezpečí proto, abychom přivedli Victora ke spravedlnosti do rukou Dictaty, dokud nebudeme vědět jistě, že spravedlnost bude vykonána.“
Galizur stiskl ještě několik tlačítek a Victorova tvář se znovu objevila na obrazovce. Helen od toho člověka nemohla odtrhnout oči. Ačkoli z vnějšku vypadal jako každý jiný gentleman, Victor Alsorta byl cokoli, jen ne obyčejný. Byl klíčem. Klíčem ke smrti jejích rodičů a Raumově zvláštní misi, kterou je odhodlán podporovat i přes své zjevné obavy.
„Počkám dvacet čtyři hodin.“ Dariův ocelově tvrdý hlas přerušil ticho. „Ne více. Každou minutu se více blížíme k Summitu. A čím blíž k Summitu se dostaneme, tím více budeme v ohrožení. Pokud máme pravdu, Victor jen zintenzivní své pokusy o nalezení klíče – a odstranění každého z nás.“
Ale Raum nás nezabije. Ne teď. Helen to ovšem neřekla nahlas. Nevěděla, proč se tím cítila tak jistá.
Bylo v tom víc než jen skutečnost, že ji Raum už dvakrát nechal jít. Že jí dokonce dal vodítko – jakkoli záhadné - k totožnosti muže, který ho pověřil jejich smrtí.
Bylo to něco v jeho očích, když se na ni podíval v troskách jejího domu. Něco, co vypovídalo o jejich společné minulosti. Pouto, které sdíleli navzdory času a všem důvodům proti.
Jakoby četl její myšlenky, Griffin se na ni otočil a řekl: „Raum má naši adresu už nějakou dobu. Ví, kdo jsme. Dokonce i jak vypadáme. Přesto po nás ještě nešel.“
„To není důvod nebýt opatrný,“ odsekl Darius. Zachytil Galizurův pohled a Helen cítila, jako by se jí krev změnila v led. „Dvacet čtyři hodin. Pak jdu po nich – s nebo bez schválení Dictatou.“

Žádné komentáře:

Okomentovat