středa 5. prosince 2012

13. kapitola

Zděšením se mi sevřelo hrdlo; jsem v maléru. Křičela jsem o pomoc s rukou v rukavici přes má ústa. Kousajíc do kůže jsem ochutnala popel, ale nemohla jsem se prokousat ke kůži. Kováři mě chytili zezadu za ruce a postrkovali mě před sebou, zatímco farmáři šli přede mnou, aby blokovali výhled na mě. Ve všem tom rozruchu kolem stanu tanečníků si nikdo nevšiml mého únosu.
Snažila jsem se, zvedajíc nohy a kopajíc. Jejich tempo nikdy nezakolísalo. Byla jsem vláčena dál, daleko od světel a bezpečí festivalu. Natahujíc krk, hledala jsem způsob, jak uniknout. Kovář vedle mě se posunul blíže, aby zablokoval můj skromný výhled. Jeho husté vousy byly plné sazí a polovinu jich měl spálenou.
Zastavili jsme za temným stanem. Farmáři ustoupili stranou a já uviděla stín klouzající po tkanině.
„Nevšiml si vás někdo? Nesledovali vás?“ zeptal se stín s ženským hlasem.

„Šlo to dokonale. Všichni se soustředili na tanečníky,“ odpověděl kovář s koženými rukavicemi.
„Dobře. Zabijte ji,“ rozkázala žena.
Nůž se zableskl v ruce Kožené Rukavice. Obnovila jsem svůj boj, místo abych ztuhla hrůzou. Ale farmáři mi chytili ruce, zatímco Spálený Vous popadl mé nohy. Drželi mě tak, že jsem visela nad zemí. Kožená Rukavice zvedl zbraň.
„Žádné nože, ty idiote! Mysli na ten krvavý nepořádek. Použij tohle.“ Podala Kožené Rukavici dlouhý tenký řemínek. Během mrknutí oka nůž zmizel. Obtočil smyčku kolem mého krku.
„Neee…“ křičela jsem, ale můj protest byl odříznut spolu s přívodem vzduchu, jakmile byl řemínek utažen. Intenzivní tlak stiskl můj krk. Mlátila jsem kolem sebe, ale marně. Před očima mi vířily bílé tečky. Slabý bzučivý zvuk vycházel z mých rtů. Příliš slabý, než aby mě tentokrát zachránil, jako to udělal při Reyadově mučení nebo u Brazelových stráží.
Přes řev krve v mých uších, jsem slyšela ženu říci: „Pospěšte si! Začíná zaklínat.“
Na pokraji ztracení vědomí, opilý hlas řekl: „Promiňte pánové, nevíte, kde bych si mohl nechat dolít?“
Tlak na mém krku povolil, když Kožená Rukavice vytáhl nůž. Nechala jsem své tělo úplně povadnout a byla odměněná tím, že mě shodili na zem. Ostatní muži si stoupli přede mě, aby čelili vetřelci. Potlačujíc nutkání, abych začala lapat po dechu, nasála jsem vzduch se zoufalstvím. Musela jsem tlumit své úsilí, nechtíc, aby někdo věděl, že můžu ještě dýchat.
Z mé nové pozice jsem viděla výpad Kožené Rukavice směrem k opilému muži. Vzduchem se neslo zazvonění, jak nůž probodl mužův korbel piva místo jeho hrudi. S tvrdým trhnutím zápěstí se korbel rozmazal v pohybu. Nůž proletěl vzduchem, zapichujíc se do tkaniny stanu. Pak opilý muž udeřil Koženou Rukavici korbelem do hlavy. Kožená Rukavice se zhroutil na zem.
Ostatní byli jen několik kroků od něj, když jejich společník padl k zemi, tak se vrhli na vetřelce. Farmáři jej popadli za paže a ramena, zatímco ho Spálený Vous praštil dvakrát do tváře. Používajíc oporu farmářů, zvedl opilý muž obě nohy a obtočil je kolem krku Spáleného Vousu. S hlasitým prasknutím padl i Spálený Vous.
Stále svírajíc korbel, se opilec rozmáchl a praštil farmáře vpravo do rozkroku. Když se farmář skláněl, praštil jej ještě do obličeje.
Otáčejíc se na druhou stranu, zlomil korbelem druhému farmáři nos. Farmář vyjekl bolestí, začala mu tryskat z nosu krev, a tak se pustil do opilce. Opilec vrazil korbel i druhému do rozkroku a ten se zhroutil na zem beze zvuku.
Boj trval jen pár sekund. Žena se vůbec nepohnula, její pohled se zcela zaměřil na potyčku. Rozeznávajíc ji jako ženu s tmavou pletí, kterou jsem viděla na festivalu, jsem byla zvědavá, co udělá teď, když byli její zabijáci biti.
Nabyla jsem zpátky nějakou sílu a přemýšlela, jakou mám šanci dostat se k noži ve stanu dříve než ona. Opilec si otřel z obličeje krev. Těla ležela kolem jeho nohou.
Snažila jsem se postavit na slabé nohy. Žena trhla hlavou směrem ke mně, jako by zapomněla, že jsem tam byla. Pak začala zpívat. Její sladký, melodický hlas se dostával do mé mysli. Uklidni se, řekl, lehni si, buď v klidu. Ano, pomyslela jsem si, když jsem klesla zpět k zemi. Mé tělo se uvolnilo. Cítila jsem se, jako by mě strčili do postele, zakrývajíc mě dekou až po bradu. Ale pak mi byla deka přetažena prudce přes hlavu, tlačíc na má ústa a nos, dusíc mě.
Mlátila jsem kolem sebe, snažíc se strhnout pomyslnou deku. Z ničeho nic se přede mnou objevil Valek, křičel mi do ucha a třepal rameny. Hloupě, opožděně, jsem si uvědomila, že byl tím opilcem. Kdo jiný než Valek by vyhrál boj proti čtyřem velkým mužům, ozbrojen pouze korbelem piva?
„Recituj si v mysli seznam jedů!“ Zakřičel Valek.
Ignorovala jsem ho. Malátnost mě překonávala. Přestala jsem bojovat. Vše, co jsem chtěla udělat, bylo potopit se do tmy a následovat hudbu do temných hlubin.
„Recituj! Hned! To je rozkaz!“
Zvyk mě zachránil. Bez přemýšlení jsem Valeka poslechla. Jména jedů procházely mou myslí. Hudba ustala. Tlak na mé tváři se zmírnil a já mohla zase dýchat. Hlasitě jsem zalapala po dechu.
„Pořád recituj,“ řekl.
Žena zmizela i s nožem. Valek mě vytáhl na nohy. Nakláněla jsem se, ale on mě stabilizoval rukou na mém rameni. Na chvíli jsem sevřela jeho ruku, potlačujíc nutkání padnout mu do náruče. Zachránil mi život. Když jsem znova získala svou rovnováhu, Valek se vrátil k mužům. Věděla jsem, že Spálený Vous je mrtvý, ale ostatními jsem si nebyla jistá.
Valek otočil jednoho na záda a zaklel. „Jižané,“ řekl znechuceně. Přešel kolem ostatních a hledal puls. „Dva živí. Vezmu je na hrad k výslechu.“
„A co ta žena?“ Zaskřehotala jsem. Bylo bolestivé mluvit.
„Pryč.“
„Budeš ji pronásledovat?“
Valek mi věnoval zvláštní pohled. „Yeleno, ona je kouzelnice z jihu. Nepodíval jsem se na ni, takže není žádná cesta, jak ji teď najít.“
Popadl mě za ruku a zamířil k festivalu.
Moje svaly se třásly, šok z útoku dopadl na mé tělo. Chvíli trvalo, než mi došla jeho slova.
„Kouzelnice?“ Zeptala jsem se. „Myslela jsem, že byli z Ixie vyhnáni.“ Zabiti, bylo lepší slovo, ale nemohla jsem se donutit říci ta slova nahlas.
„Ačkoliv zde nejsou vítáni, někteří Ixii stejně navštěvují.“
„Ale, já myslela…“
„Teď ne. Vysvětlím ti to později. Teď chci, aby ses vrátila k Randovi a jeho přátelům. Předstírej, že se nic nestalo. Pochybuji, že to dnes večer zkusí znova.“
Jasné světlo ohně mě bodalo do očí. Valek a já jsme zůstali ve stínu, dokud jsme nespatřili Randa v blízkosti stanu akrobatů. Hledal mě a volal mé jméno. Valek mi pokynul, abych se přidala ke svému příteli.
Ušla jsem sotva dva kroky, když Valek řekl, „Yeleno, počkej.“
Otočila jsem se. Valek mávnul, abych přišla blíž. Když jsem se k němu dostala, jeho ruka se natáhla k mému krku. Ustoupila jsem, ale pak zůstala stát. Jeho ruka mi masírovala krk, když druhá sundávala pásek z mého hrdla. Podal mi ho, jako by to byl jedovatý had. Znechuceně jsem se otřásla a hodila jej na zem.
Randova úleva se přes něj přelila jako vlna, když mě uviděl vyjít z davu. Váhala jsem. Proč by měl být tak konsternovaný? Podle všeho věděl, že jsem se pouze ztratila. Zachytila jsem sladkou vůni vína, když se Rand přiblížil.
„Yeleno, kde jsi byla?“ Jeho slova byla nezřetelná.
Neuvědomila jsem si, že vypil tolik vína, což by vysvětlovalo, proč se choval tak zoufale, aby mě našel. Alkohol otrávil mysl, emoce jsou přehnané.
„Stan byl příliš přeplněný. Potřebovala jsem na vzduch.“ Můj hlas zněl hororově při slově vzduch. Podívala jsem se zpátky do stínu. Sleduje nás Valek pořád nebo šel zatknout ty muže? A kde byla žena s tmavou kůží? Dříve jsem byla tak šťastná, že se dostanu ven z hradu, ale teď jsem nechtěla nic víc, než to, aby kolem mě byly silné kamenné zdi, a já byla zpátky v bezpečí Valekova apartmá. Teď, ta zvláštní kombinace slov Valek a bezpečí ve stejné myšlence.
„Myslela jsem, že vás později doženu,“ lhala jsem Randovi, když jsem si prohlížela dav na festivalu. Nelíbilo se mi, že mu musím lhát. Koneckonců, byl to můj přítel. Možná i dobrý přítel, který byl znepokojen dost na to, aby mě hledal, když jsem se od něj oddělila, a který byl pravděpodobně jedinou osobou, kterou by má smrt rozrušila. Přes jeho boj o můj život, byla jsem si jistá, že by byl Valek pouze naštvaný, že musí vycvičit nového ochutnávače.
Ohňový tanec právě skončil a lidé se valili ze stanu. Zbytek skupinky z kuchyně čekal venku. Připojila se k nim Dilana. Rand pustil mou ruku jako kus těsta a šel k ní. Usmála se na něj, škádlíc jej, že nahání ochutnávače, když slíbil, že se s ní setká.
Opile prosil o odpuštění, vysvětloval, že si nemůže dovolit o mě přijít, protože jsem mu pomohla vyhrát soutěž v pečení. Zasmála se. Nahodila jeden ze svých potěšených úsměvů směrem ke mně, objala Randa a ruku v ruce se vydali zpět k hradu.
Zbytek naší skupiny je následoval. Zjistila jsem, že jsem zase poslední, ale tentokrát byla mou společnicí Liza.
Zamračila se na mě. „Nechápu, co na tobě Rand vidí,“ řekla.
Ne zrovna přátelský způsob, jak začít konverzaci. „Prosím?“ Řekla jsem, udržujíc neutrální tón hlasu.
„Propásl ohňový tanec, když tě hledal. A od té doby, co jsi přišla, obvyklý pořádek v kuchyni byl zničen. Služebnictvo je nervózní.“
„O čem to mluvíš?“
„Než ses objevila, Randovy nálady byly předvídatelné. Veselý a potěšený, když byla Dilana šťastná a sázky mu vynášely, náladový a nevrlý, když nebyly. Pak…“ zdůraznila Liza to slovo. Její holý kukuřičný obličej pomačkal ošklivý výraz mířící na mě. „Udělala sis z něj přítele. Začal bezdůvodně vrčet na kuchyňské služebnictvo. Dokonce, i když vyhrál velkou částku peněz, je Rand stále v depresi. Je to frustrující. Došli jsme k závěru, že se ho snažíš Dilaně ukrást. Chceme tě zastavit, abys ho nechala o samotě a vyhýbej se v kuchyni.“
Liza si vybrala tu nejhorší chvíli, aby mě obtěžovala. Jen o vlásek uniknout smrti vám dá zabrat. Nebyla jsem v nejlepší náladě. Čirý vztek vzplanul. Chytila jsem ji za ruku a otočila ji k sobě, aby se na mě musela podívat. Stály jsme čelem k sobě.
„Vy jste se rozhodli? Kombinace mozkové síly služebnictva z kuchyně zřejmě nezapálí ani svíčku. Do našeho přátelství vám nikomu nic není. Takže navrhuji, abyste přehodnotili svou hypotézu. Pokud je v kuchyni problém, pak se s ním vypořádej. Se mnou ztrácíš čas.“ Odstrčila jsem ji. Podle jejího šokovaného výrazu jsem poznala, že ode mě nečekala tak ostrou reakci.
Její blbost, pomyslela jsem si, když jsem spěchala, abych dohnala ostatní, nechávajíc ji jít samotnou. Co chtěla, abych udělala? Musela předpokládat, že budu pokorně souhlasit s tím, abych přestala s Randem mluvit, jen aby šly věci v kuchyni jako dřív? Neměla jsem v úmyslu ji nechat, aby své nevyřešené problémy svalovala na mě, byla jsem zavalena svými vlastními. Hlavně tím, proč by mě chtěl zabít kouzelník ze Sitie.
Na hradě jsem popřála Randovi a Dilaně dobrou noc a spěchala do Valekova apartmá. Přesto, že jsem opravdu moc chtěla zalézt dovnitř, přemluvila jsem jednoho ze stráží u dveří, aby Valekovo apartmá zkontroloval, zda tam není vetřelec, než jsem vstoupila také. Pokusy o vraždu a hyperaktivní představivost mě znervóznily, abych nepadla do léčky. Dokonce sedíc uprostřed obývacího prostoru s každou lucernou zapálenou, necítila jsem se v bezpečí, dokud Valek za úsvitu nedorazil.
* * *
„Copak jsi nespala?“ zeptal se Valek. Tmavě fialová modřina velikosti pěsti na jeho čelisti kontrastovala s jeho bledou kůží.“Ne. Ale ty taky ne,“ řekla jsem podrážděně.“Můžu spát celý den. Ty musíš za hodinu ochutnat Velitelovu snídani.“
„Potřebuji odpovědi.“
„Na jaké otázky?“ Valek začal hasit lucerny.“Proč se mě snažil zabít jižanský kouzelník?“
„To je dobrá otázka. Tu samou jsem chtěl položit i já tobě.“
„Jak to mám vědět?“ Pokrčila jsem frustrovaně rameny. „Brazellovy stráže bych mohla pochopit. Ale kouzelník! Není to jako bych chodila kolem a snažila se rozzlobit každého jižanského kouzelníka.“
„Ahhh… to je škoda. Vzhledem k tomu, že máš skutečný talent lidi rozzlobit.“ Valek seděl u svého stolu s hlavou opřenou v dlaních. „Jižanský kouzelník, Yeleno, jižanský kouzelník úrovně mistra. Víš, že v Sitii existují pouze čtyři mistři kouzelníků? Čtyři. A od převzetí se vždy drželi v Sitii. Příležitostně pošlou jednoho nebo dva poskoky s menšími magickými schopnostmi na Území Ixie, aby se udržovali v obraze. Takhle daleko byl každý zvěd zadržen. Velitel Ambros nebude tolerovat kouzelníky v Ixii.“
Za doby Krále, byli kouzelníci považování za elitu. Chovajíc se jako královští, byli schopni ovlivnit Krále. Podle historie o převzetí zabil Valek každého z nich. Přemýšlela jsem jak, obzvlášť když dnes nemohl zadržet tu ženu.
Valek vstal. Sebral ze stolu šedý kámen. Házejíc si kamenem z ruky do ruky, přecházel po obývacím pokoji.
Vzpomínajíc si, co udělal s posledním kamenem a jak jej hodil, přitáhla jsem si nohy z podlahy k tělu a doufala, že tak budu menším cílem.
„Riskovat jednoho z mistrů, musí pro jižany být…“ Valek potřásl kamenem ve své ruce, jak hledal to správné slovo. „Významné. Tak proč by po tobě šel?“ Povzdechl si a klesl na gauč vedle mě. „Dobře, tak zkusme tu hádanku vyřešit. Zřejmě máš nějakou jižanskou krev, kterou jsi zdědila.“
„Cože?“ Nikdy jsem o svém dědictví nepřemýšlela. Našli mě na ulici jako bezdomovce, a byla jsem přijata do Brazellova sirotčince. Přemýšlela jsem jen o tom, zda jsou mí rodiče mrtví nebo mě opustili. Neměla jsem žádné vzpomínky na život před příchodem do sirotčince. Většinou jsem byla prostě vděčná, že mi Brazell zařídil střechu nad hlavou. Od Valeka mě takové věcné prohlášení ohromilo.
„Máš trochu tmavší barvu, než je typické pro seveřany. Tvé rysy jsou spíše jižanské. Na Území Ixie jsou zelené oči velmi vzácné, ale dost časté v Sitii.“ Valek si špatně vyložil můj zmrzlý výraz. „Není za co se stydět. Když byl ještě Král u moci, hranice do Sitie byly otevřené pro obchodování. Lidé se mezi kraji pohybovali volně a sňatky byly nevyhnutelné. Hádal bych, že tě opustili hned po převzetí, kdy lidé zpanikařili a utekli na jih, než jsme uzavřeli hranice. Byl to naprostý chaos. Nevím, co očekávali, když převzal moc Velitel. Masové zabíjení? Jediné co jsme udělali, bylo, že jsme dali každému uniformu a práci.“
Mé myšlenky se motaly. Proč jsem nebyla více zvědavá na svoji rodinu? Ani jsem nevěděla, ve kterém městě mě našli. Denně nám říkali, že jsme měli štěstí. U každého jídla nám připomínali, že máme oblečení, jídlo, přístřeší, učitele a dokonce i kapesné. Bylo nám opakovaně zdůrazňováno, že některé děti, které mají rodiče, na tom nejsou tak jako my. Byla to snad forma vymývání mozku?
„Tak, každopádně jsem trochu odbočil, řekl Valek do ticha. Vstal a pokračoval v přecházení po místnosti. „Pochybuji, že v tom hrají roli tví zmizelí rodiče. Proto by tě přece nechtěli zabít. Je ještě něco krom vraždy Reyada, cos v minulosti udělala? Svědek zločinu? Zaslechla jsi plány povstání? Cokoliv?“
„Ne. Nic.“
Valek si poklepal kamenem na čelo. „Tak tedy předpokládejme, že to má co dočinění s Reyadem. Možná spolupracoval s jižany a tím, že jsi ho zabila, jsi jim překazila plány. Možná osnují něco proti Ixii. Nebo si myslí, že víš něco o tom spiknutí. Ale o tom, že by na nás Sitie něco chystala, jsem nic neslyšel. A proč by to dělali? Sitie ví, že Velitel zůstává na severu a naopak oni na jihu. Valek si přejel rukou přes obličej, než pokračoval.
„Možná se Brazell na stará kolena stal kreativním a najal jižany, aby tě zabili. Tím by dosáhl své touhy vidět tě mrtvou, aniž by se do toho sám zapletl. Ne. To nedává smysl. Brazell by prostě najal hrdlořezy, protože na tuhle práci by kouzelníka nepotřeboval. Ledaže má nějaké spojence, o kterých nevím, což není vůbec jisté.“ Valek se rozhlédl po místnosti. Pouze polovina luceren byla uhašena. Položil kámen a dokončil hašení luceren. Plaché světlo úsvitu rozjasňovalo místnost.
Přestal, jako by jej něco napadlo a zamračil se na mě.
„Co?“
„Kouzelníci přišli, aby propašovali do bezpečí jednoho z vlastního druhu,“ řekl Valek. Zkoumal mě.
Než jsem mohla protestovat, zeptal se: „Tak proč tě zabíjet? Pokud nejsi Soulfinder (hledač duší), neměli by tě chtít mrtvou.“ Valek zívl a jemně si přejel prsty po modřině na tváři. „Jsem příliš unavený, než abych uvažoval jasně. Jdu do postele.“ Šel ke schodům.
Soulfinder? Neměla jsem ponětí, o co jde, ale důležitější věci jsem musela vyřešit.
„Valeku.“
Zastavil se s nohou na prvním schodu.
„Můj protijed.“
„Samozřejmě.“ Pokračoval po schodech nahoru.
Zatímco byl nahoře, přemýšlela jsem, kolikrát ještě budu muset v budoucnu žádat o protijed. Vědomí, že mě udržuje naživu, otrávilo mou mysl, jako Motýlí Prach otrávil mé tělo.
Jak se brzké ráno postupně rozzařovalo, pomyslela jsem s touhou na svou postel. Valek mohl jít spát, ale já musela ochutnat za chvíli Velitelovu snídani.
Valek sešel dolů. Podal mi protijed a řekl: „Asi dneska budeš chtít nosit rozpuštěné vlasy.“
„Proč?“ Přejela jsem si prsty po vlasech. Vpletené stuhy byly potrhané a rozvázané.
„Aby zakryly modřiny na tvém krku.“
* * *
Spěchala jsem do lázní, než půjdu do Velitelovy kanceláře. Měla jsem tak akorát čas na vykoupání se a převléknutí do čisté uniformy, než se musím hlásit na snídani. Řemínek po sobě zanechal jasně červený kruh kolem mého krku, takže nešel zakrýt, bez ohledu na to, jak jsem si upravila vlasy.
Po cestě k Velitelově pracovně jsem viděla Lizu. Rty měla pevně sevřené, a když mě míjela, podívala se jinam. No jo, pomyslela jsem si, další člověk, kterého jsem naštvala. Litovala jsem toho, že jsem si na ní vylila zlost, ale nehodlala jsem se omlouvat. Koneckonců, ona si začala.
Většinu dní Velitel ignoroval můj příchod. Chtěla jsem ochutnat jeho snídani, a pak náhodně vybrat pár kousků Criolla, abych si ověřila, že je v noci nikdo neotrávil. Každé ráno se mi sbíhaly sliny, když jsem si vybavila hořkosladký dezert. Na jeho ořechovou polevu jsem se mohla těšit celý den. Dohodla jsem se s Valekem, že je budu zkoušet pokaždé, když si bude chtít Velitel nějaký vzít, ale Velitel si je hromadil. Chtěl jeden kousek Criolla po každém jídle. A slyšela jsem díky Randovi, že Velitel již požádal Brazella, aby s kopií receptu poslal svého kuchaře Vinga.
Každé ráno po vyzkoušení z tácu se snídaní, na stole před Velitelem, jsem si vyzvedla jeho denní rozvrh a odcházela, aniž by ke mně pronesl jediné slovo. Ale dnes ráno, když jsem položila tác, řekl mi, abych se posadila.
Sedíc na okraji pevné, dřevěné židle naproti Veliteli, cítila jsem, jak mě v břiše lechtá pírko. Spojila jsem si prsty, udržujíc lhostejný výraz.
„Valek mě informoval, že jsi měla včera večer incident. Jsem znepokojen, že by další pokus o tvou vraždu mohl ohrozit naše cvičení.“ Velitelovy zlaté oči mě probodávaly, když upil z čaje. „Valek tě popisuje jako kousek skládačky a ujistil mě, že tě udrží naživu rychlé vyřešení tohoto problému. Přesvědč mě, proč bys měla hrát uprchlíka a nenechala se zabít. Podle Valeka se ti nepodařilo jej poznat, ani když to tebe narazil.“
Moje ústa se otevřela, ale pak se zavřela, jak jsem zvažovala jeho slova. Rychlé vysvětlení nebo nelogické argumenty by Velitele nepřesvědčily. Taky se mi naskytla možnost z toho odstoupit. Proč bych měla riskovat krk v jeho cvičení? Nebyla jsem zkušený špeh, nebyla jsem schopna identifikovat Valeka, i když jsem věděla, že mě sleduje. Ale na druhou stranu to byl můj krk, po kterém zabijáci šli. Kdybych nezkusila vkreslit je do svých podmínek, mohli by vybrat místo a čas. Zvažovala jsem svou odpověď, cítíc se, jako bych byla pořád na provaze, neschopná se rozhodnout, jakým způsobem ho přivést k dokonalosti. Chodíc tam a zpět, dokud nepřijde nějaká vnější síla, aby způsobila jedno nebo druhé.
„Ve hře honit-a-chytit jsem nová,“ řekla jsem Veliteli. „Pro někoho netrénovaného, snažícího se rozpoznat špeha na hlučném a přeplněném festivalu, je obtížný úkol. Je to jako požádat dítě, aby běželo, když se zrovna dovědělo, jak se chodí. V lese a snažíc se vyhnout komukoliv, chytit špeha bude jednodušší a prověří to mé schopnosti.“ Zastavila jsem se. S žádnou odezvou od Velitele jsem mohla pokračovat. „Pokud se nám podaří vylákat kouzelnici z úkrytu, možná budeme moci zjistit, proč mě chce zabít.“
Velitel pořád seděl jako žába čekající až přiletí moucha blíž.
Vytáhla jsem svou poslední kartu. „A Valek mě ujistil, že mě bude následovat.“
Mé použití Velitelových slov se u něj neztratilo.
„Budeme pokračovat podle plánu. Nečekám, že se dostaneš daleko, takže pochybuji, že se kouzelnice ukáže.“ Řekl to tak, jako by slovo kouzelnice zanechalo v jeho ústech pachuť. „Očekávám, že o celé téhle záležitosti pomlčíš. Považuj to za rozkaz. Můžeš odejít.“
„Ano, pane.“ Odešla jsem z jeho pracovny.
Zbytek dne jsem strávila sbíráním a půjčováním věcí na cvičení, které bylo naplánováno na zítřejší ráno za svítání. Navštívila jsem Dilaninu pracovnu a kovárnu. Jen zmínka Valekova jména přinesla pozoruhodné výsledky u kovářů, kteří pospíchali, aby mi obstarali všechny položky, o kterých jsem řekla, že je Valek potřebuje.
Dilana mi poskytla vše, co jsem potřebovala. Zdála se zklamaná, že chci půjčit jen kožený batoh.
„Nech si ho,“ řekla. „Nikdo ho nepotřebuje. Leží mi tady pod nohama, co jsem zde začala pracovat.“
Dělala jsem jí společnost, když opravovala uniformy a ona mi prozradila nejnovější klepy, a taky se rozčilovala nad tím, jak potřebuji více jíst.
Mojí poslední zastávkou byla kuchyň. S nadějí, že tam bude Rand sám, jsem čekala do chvíle, kdy služebnictvo uklidí po večeři. Stál u pracovní desky a pracoval na jídelníčku. Každý týden musel být jídelníček schválen Velitelem, než ho Rand mohl předat Lize, která se ujistila, že budou všechny potraviny k dispozici.
„Vypadáš lépe, než se já cítím,“ řekl tiše Rand. Držel se za hlavu, jako by držel plný šálek vody a snažil se zabránit jeho rozlití. „Nemám nic na ochutnávání. Dnes jsem neměl energii.“
„To je v pořádku.“ Všimla jsem si jeho bílého obličeje a tmavých kruhů pod očima. „Nechci tě zdržovat. Potřebuji si jen vypůjčit nějaké věci.“
Se zájmem se Randův obličej proměnil skoro do veselého výrazu. „Jako co?“
„Chleba. A trochu toho lepidla, co jsi vymyslel. Doktor Mamka jej použila na rány na mých rukou. Úžasná věcička.“
„Lepidlo! Jeden z mých nejlepších receptů! Řekla ti, jak jsem ho objevil? Snažil jsem se vymyslet něco lepivého a jedlého na obrovský svatební dort a…“
„Rande,“ přerušila jsem jej, „ráda bych si poslechla tvůj příběh a musíš mi slíbit, že mi ho jindy povíš. „Ale oba jsme neměli možnost se vyspat.“
„Oh, ano. Máš pravdu.“ Kývl směrem k chlebníku a řekl: „Vezmi si, co potřebuješ.“
Zatímco jsem si brala chleba, on se hrabal v šuplíku, a pak mi podal sklenici s bílým lepidlem.
„Není trvanlivé. Lepidlo vydrží asi týden, pak ztrácí přilnavost. Ještě něco?“
„Ehm. Ano.“ Zaváhala jsem, nechtěla jsem, aby můj poslední požadavek, který byl hlavním důvodem, proč jsem chtěla být s Randem o samotě, něco pokazil.
„Co?“
„Potřebuji nůž.“
Rychle zvedl hlavu. Mohla jsem vidět jiskru v jeho očích, když mu myslí blesklo, jakým způsobem jsem zabila Reyada. Viděla jsem, jak se mu v hlavě otáčí kolečka, když se soustředil na zvážení toho, zda naše přátelství vyváží ten neobvyklý požadavek. Očekávala jsem, že se mě zeptá, proč nůž potřebuji. Místo toho se zeptal: „Jaký potřebuješ?“
„Ten nejděsivěji vypadající, jaký máš.“


1 komentář:

  1. Ano! Konečně!! :))
    Teda! Uf! Ze začátku docela nervák. Ale jakmile se objevil "opilec s korbelem", věděla jsem, že je to v pohodě :D Následující část (hmm, masírování krku. Že by zatim nejintimnější kontakt v knížce? :D ) byla dokonalá. Prostě Valek :'D ♥
    A líbilo se mi, jak Yelena vyjela na tu dilinku. Jeď, holka! xD
    Děkuju za překlad. Hrózně se těšim na další! ;)..

    OdpovědětVymazat