sobota 29. prosince 2012

12. kapitola


„PŮJDEŠ DOVNITŘ, že?“ Zeptala jsem se, když Nash zastavil, ale motor nechal běžet.
Na příjezdovce nebylo dost světla, abych mu skutečně viděla do očí, ale věděla jsem, že se dívá. „To chceš?“
 Chci?
 V předním okně se zjevila štíhlá silueta: teta Val s jednou rukou na úzkém boku v druhé držící obrovský hrnek. Čekali, aby si se mnou promluvili. Nebo spíš na mě, protože pravděpodobně nebudou mít vůbec v úmyslu mi říct pravdu, vzhledem k tomu, že neví, že už to stejnak někdo udělal.
 „Jo, chci.“

 Nebylo to tak, že bych ho potřebovala, aby za mě vybojoval nějaké bitvy. Jen jsem se opravdu těšila na zodpovězení nějakých dlouhozpožděných otázek, aby už ta velká lež – alias celý můj život – buly odhalena.
Ale opravdu jsem potřebovala trochu morální podpory.
 Nash se usmál, zuby se mu ve stínech tlumeně bělaly, a otočil klíčkem, aby vypnul motor.
 Potkaly jsme se před autem a on mě vzal za ruku, pak se naklonil, aby otřel své rty o mou čelist, kousíček pod mé levé ucho. I když jsem stála na příjezdovce, věděla jsem, že teta se strejdou čekají, jeho dotek mě roztřásl očekáváním z něčeho víc.
 Nejsem blázen. Teď už to vím. A nejsem sama – Nash je jako já. I přesto, strach ve mně pomalu hloubal jako plastová vidlička, když jsem otevřela přední dveře a pak síťku. Vstoupila jsem do vykachlíčkovaného vchodu a táhla Nashe za sebou.
 Teta stála uprostřed, tenkou maskou výčitek se chabě snažila zamaskovat jakýkoliv silnější, naléhavější sentiment vykukující po stranách. Strejda okamžitě vstal z gauče, oba dva nás pojmul jediným pohledem. K jeho dobru, první výraz, který mu přeletěl přes tvář, byla úleva. Strachoval se, asi proto, že jsem neodpověděla ani na jednu z dvanácti sms, které mi poslal na můj ztišený mobil.
 Ale jeho úleva neměla dlouhého trvání. Teď, když už věděl, že jsem naživu, byl připraven mě vlastnoručně zabít.
 Vztek strejdy Brendona na mě přetrvával, pak se víc než o kousek přesunul, když se jeho pozornost upnula na Nashe. „Je pozdě. Jsem si jistý, že tě Kaylee uvidí zítra na obřadě.“
 Teta Val jen usrkla své kafe – nebo možná „kafe“ – aniž by mi poskytla pomoc.
 Nash se na mě kouknul, abych se rozhodla a můj silný stisk jeho ruky demonstroval mé odhodlání. „Strejdo Brendone, tohle je Nash Hudson. Potřebuju se tě zeptat na pár otázek a on tu zůstane. Nebo jinak půjdu s ním.“
 Strejdovo tmavé obočí se stáhlo a jeho výraz ztvrdl – pak se mu oči rozšířily překvapením. „Hudson?“ Teď už si Nashe prohlížel pečlivěji a náhle mu poznání rozsvítilo tvář. „Ty jsi kluk Trevora a Harmony?“
 Co? Zmateně jsem mezi nimi skákala pohledem. Nalevo prudce zakašlala teta Val a začala se tlouct do hrudi. Zaskočilo jí „kafe“.
 „Vy se znáte?“ Zeptala jsem se, ale Nash vypadal tak bezradně, jako já jsem se cítila.
 „Před lety jsem znal tvé rodiče.“ Strejda Brendon řekl Nashovi. „Ale neměl jsem ani páru, že se tvá matka vrátila zpátky.“ Strčil obě ruce do kapes svých džínů a to váhavé gesto udělalo strejdu ještě mladším, než jak obvykle vypadal. „Bylo mi moc líto toho, co se stalo tvýmu tátovi.“
 „Děkuji, pane.“ Nash kývl, čelist se mu napjala, obojí, pohyb i slova byly dobře nacvičené.
 Strejda Brendon se na mě otočil. „Otec tvého kamaráda byl…“ A tehdy mu to došlo. Zbrunátněl a jeho výraz se zdál, že potemněl. „Tys jí to řekl.“
 Nash znovu přikývl, odvážně oplácel pohled. „Má právo to vědět.“
 „A zjevně ani jeden z vás se mi to nechystal říct.“
 Teta Val si sedla do nebližšího křesla a vyprazdňovala svůj hrnek, pak ho pomalu pustila na podtácek.
 „No, nemůžu říct, že je tohle zcela neočekávané. Tvůj táta už je na cestě sem, aby ti to všechno objasnil.“ Strejda poklepával rukama, jako kdyby tak nějak nevěděl, co s nimi dělat. Pak povzdechnul a sám si přikývnul, jak by přišel s nějakým druhem rozhodnutí. „Posaďte se. Prosím. Jsem si jistý, že oba máte otázky.“
 „Mám donést něco k pití?“ Teta roztřeseně vstala s prázdným hrnkem v ruce.
 „Jo.“ Obdařila jsem ji přesladkým úsměvem. „Chci to samé co ty.“
 Zamračila se – pro jednou lhostejná k vráskám vyrytým na čele – pak pomalu odešla do kuchyně.
 „Dal bych si nějakou kávu,“ zavolal za ní strejda Brendon, když si sednul do kytičkovaného křesla, ale jeho žena zmizela za rohem bez odpovědi.
 Klesla jsem na pohovku a Nash si sednul vedle mě a v náhlém tichu jsem si uvědomila, že má sestřenka nepřišla, aby mě vyslýchala nebo s ním zaflirtovala. A z jejího pokoje nevycházela žádná hudba. Vlastně podle všeho žádný zvuk. „Kde je Sophie?“
 „Strejda Brendon si těžce povzdychnul, a zdálo se, že, že zapadl hlouběji do židle. „O ničem z tohodle neví. Spí.“
 „Pořád?“
 „Znovu. Val ji vzbudila na večeři, stěží ale něco snědla. Pak si vzala další z těch zpropadených pilulek a šla zpátky do postele. Zbytek bych měl spláchnout.“ To poslední si zamumlal pod vousy, ale oba jsme ho slyšeli.
 A s tím jedním jsem s ním z celého srdce souhlasila, když v tu chvíli s ničím jiným.
 Zásobená siláctvím z mého doutnajícího hněvu, přišpendlila jsem strejdu nejtroufalejším pohledem, jakého jsem byla schopná. „Takže nejsem člověk?“
 Vzdychnul. „Nikdy jsi nechodila okolo horké kaše.“
 Jen jsem na něj zírala, neochotná se nechat rozptýlit nesmyslnými kecy. A když strejda začal mluvit, stiskla jsem Nashovi ruku tvrději než kdy předtím.
 „Ne, přísně vzato nejsi člověk,“ řekl. „Ale rozdíl je velmi malý.“
 „Jasně.“ Protočila jsem oči. „Až na všechnu tu smrt a ječení.“
 „Takže vy jste taky banshee, že?“ Poznamenal Nash, promazával kola naší rozpravy více zdvořilostí, než bych kdy já v tuto chvíli mohla sehnat. Aspoň jeden z nás byl v klidu…
 „Ano. Stejně tak otec Kaylee, můj bratr.“ Pak se strejda Brendon znovu potkal s mýma očima a já věděla, co se chystá říct z jeho obezřetného soucitného lesku v jeho očích. „Jako byla tvoje matka.“
 Tohle nebylo o mojí mamince. Pokud vím, nikdy mi nelhala. „Co teta Val?“
 „Člověk.“ Odpověděla sama, vkročila do obýváku s kouřícími šálky kafe v obou rukách. Opatrně přešla přes koberec a jeden hrnek podala strejdovi předtím, než si opatrně sedla do křesla naproti němu. „A stejně tak Sophie.“
 „Jste si jistá?“ Nash se zamračil. „Možná jenom zatím neměla příležitost pro předtuchy.“
 „Odpoledne tam byla s Meredith,“ připomenu mu.
 „Oh, jasně.“
 „Víme to od té doby, co se narodila,“ řekla teta, jako kdyby ani jeden z nás nepromluvil.
 „Jak?“ Zeptala jsem se, když pomalu pečlivě přehodila jednu nohu přes druhou.
 Teta Val pozvedla hrnek ke rtům, pak přes něj promluvila. „Plakala.“ Usrkla si své kávy, očima nebyla zcela zaměřená na zeď za mou hlavou. „Ženské banshee při narození nepláčou.“
 „Fakt?“ Pohledla jsem na Nashe pro potvrzení, ale on jen pokrčil rameny, zjevně překvapený tak jako já.
 Strejda Brendon hleděl na tetu se vzrůstajícími obavami, pak se otočil zpátky k nám. „Může slzet, ale banshee nikdy doopravdy nekřičí, dokud nezazpívá pro svou první duši.“
 „Počkat, to nemůže být pravda.“ Když jsem byla dítě, plakala jsem až až, ne? Nepochybně na matčiném pohřbu…?
 Dobře, z té doby si toho vlastně tolik nepamatuju, ale na sto procent vím, že jsem řvala zatraceně hodně, když sjela kolem z chodníku a vjela do růžového keře, když mi bylo osm. A znovu v jedenácti, když jsem si náhodou kartáčem vytrhla háček náušnice z ucha. A ještě ve čtrnácti, kdy jsem poprvé dostala kopačky.
 Jak dlouho jsem dělala smrtelné předpovědí, aniž bych o tom věděla? Zaskočili mě ve školce neutišitelné záchvaty? Nebo mě, když jsem byla mladší, z velké části drželi dál od smrti? Jak dlouho se ke mně chovali jako k bláznovi, když po celou dobu věděli, co se děje?
 Páteř mi ztuhla a já cítila, jak mi tváře zrudly hněvem. Každá odpověď, kterou strejda zodpověděl, jen vyvolala další otázky, o věcech, které jsem měla vědět už dávno. „Proč jste mi to neřekli?“ Žádala jsem, zatnula jsem zuby, abych nejančila a nevzbudila Sophii. Tolik jsem toho zmeškala. Promarnila jsem nespočet hodin pochybováním o mé příčetnosti.
 Ale to, o čem jsem skutečně měla pochybovat, byla má lidskost!
 „Je mi to moc líto, Kaylee. Chtěl jsem.“ Strejda Brendon zavřel oči, jakoby si třídil myšlenky, pak se na mě znovu podíval a k mému překvapení jsem si uvědomila, že mu věřím. „Pustil jsem se do toho loni, když jsi byla… v nemocnici. Ale tvůj táta mě požádal, abych to nedělal. Škoda už byla napáchána a on doufal, že bychom mohli počkat o něco déle. Aspoň, dokud nedokončíš školu.“
 Kvůli tomuhle doufali, že budu mít víc času! Ne na život, ale na normální, lidské dospívání. Ušlechtilá myšlenka, ale poněkud pochybělo provedení…
 „Jsem překvapená, že vaše malá fraška vydržela tak dlouho!“ Přistihla jsem se na kraji gauče, když jsem mluvila. Nashova ruka byla stále v mé. On byla jediná věc, která mě držela při zemi, když jsem ventilovala gejzír hněvu a rozhořčení hrozící, že vyvěrá skrz mou lebku. „Jak dlouho jste si mysli, že by to mělo být, než narazím na někoho na pokraji smrti?“
 Strejda Brendon nešťastně pokrčil rameny, ale nepouštěl můj pohled. „Většina teenagerů nikdy neviděla někoho zemřít. Doufali jsme, že budeš patřit mezi ty šťastné, a že bychom mohli počkat a nechat tvého tátu, aby ti všechno vysvětlil… později. Až budeš připravená.“
 „Až budu připravená? Připravená jsem byla loni, když jsem viděla holohlavé dítě na vozíčku tlačené přes obchoďák ve vlastním soukromém rubáši smrti! Čekali jste, až bude připravený on.“ Až můj otec konečně zesílí a zaslouží si svůj titul.
 „Má pravdu, Brendone,“ zamumlala teta Val, už sesunutá do křesla s nohama ve lněném plátnu hrubě roztaženýma. Hleděla jsem na ni, čekala, že řekne víc, ale otočila jsem se zpátky ke strejdovi, když zvedla hrnek ke rtům místo mluvení.
 „Tak zaprvé, proč to držet v tajnosti?“
 „Protože ty –“ teta Val znovu začala, svým poloplným hrnek vytvářela velkolepá gesta. Ale strejda ji utnul přísným pohledem.
 „Tohle je na tvém otci, aby ti to vysvětlil.“
 „Není to o tom, že by neměl čas!“ Vybuchla jsem. „Měl šestnáct let.“
 Strejda Brendon přikývnul a já z jeho tváře vyčetla lítost. „Já vím – všichni jsme měli. A s ohledem na to, jak jsi na to přišla –“ omluvně se podíval na Nashe „– myslím si, že jsme se mýlili, když jsme čekali tak dlouho. Ale tvůj táta tu bude ráno a já mu zbytkem toho nešlápnu na kuří oko. On je ten, kdo ti ten příběh má říct.“
 To je příběh? Ne jen jednoduché vysvětlení, ale skutečný příběh?“
 „On opravdu přijede?“ Uvěřím v to, až ho uvidím.
 A přestože jsem měla stažený hrudník, proletěl mnou adrenalinový šok, když jsem si pomyslela: táta má odpovědi, u kterých se nezdálo, že by mi je někdo chtěl dát. Ale možná bych si měla myslet, že to bude totální katastrofa, dostat ho znovu do Států. Nepřijede, aby viděl mě. Přijede, aby zkontroloval škody, než teta změní účet.
 Strejda Brendon se zamračí na můj zřejmý skepticismus – pravděpodobně ho videl vířit mi v očích. „Volali jsme mu dneska odpoledne –“
 „ mu zavolala,“ opraví ho teta Val. „A řekla jsem mu, aby se svým zadkem posadil na letadlo nebo…“
 „Máš dost.“ Strejda byl na nohou dřív, než jsem vůbec stihla mrknout a o okamžik později svíral hrnek své ženy. Nahrbila se v židli s očima rozšířenýma pomalým překvapením a rukama stále zakřivenýma, jako kdyby v nich pořád držela šálek. „Donesu ti nějakou čerstvější kávu.“ Zastavil se na prahu obýváku a jídelny, tetin hrnek svíral tak těsně, až mu zbělely klouby. „Omlouvám se,“ řekl Nashovi. „Moje žena nic z tohohle nebere moc dobře. Bojí se o holky a je přítelkyní matky Meredith Cole.“
 Jo, ale ona a paní Cole byly kámošky z tělocvičny, ne siamská dvojčata. A těžko jsem někdy viděla tetu vypít najednou víc než skleničku vína – říká, že alkohol obsahuje moc kalorií.
 Nash přikývl. „Moje máma by byla taky smutná.“
 Jo, ale můžu se vsadit, že by se neutápěla v brandy…
 „Jak se má tvá matka?“
 „Pořád jí chybí.“ Nash se podíval na naše propletené ruce, jasně nesvůj z toho, že mluví o své rodině.
 Výraz strejdy Brendona zjemněl soucitem. „Samozřejmě, že ano.“ Pak zatočil do kuchyně a nechal to téma být.
 „Tohle je na tvém otci, aby ti to vysvětlil.“
„Není to o tom, že by neměl čas!“ Vybuchla jsem. „Měl šestnáct let.“ Strejda Brendon přikývnul a já z jeho tváře vyčetla lítost. „Já vím – všichni jsme měli. A s ohledem na to, jak jsi na to přišla –“ omluvně se podíval na Nashe „– myslím si, že jsme se mýlili, když jsme čekali tak dlouho. Ale tvůj táta tu bude ráno a já mu zbytkem toho nešlápnu na kuří oko. On je ten, kdo ti ten příběh má říct.“ To je příběh? Ne jen jednoduché vysvětlení, ale skutečný příběh?“
„On opravdu přijede?“ Uvěřím v to, až ho uvidím. A přestože jsem měla stažený hrudník, proletěl mnou adrenalinový šok, když jsem si pomyslela: táta má odpovědi, u kterých se nezdálo, že by mi je někdo chtěl dát. Ale možná bych si měla myslet, že to bude totální katastrofa, dostat ho znovu do Států. Nepřijede, aby viděl mě. Přijede, aby zkontroloval škody, než teta změní účet. Strejda Brendon se zamračí na můj zřejmý skepticismus – pravděpodobně ho videl vířit mi v očích. „Volali jsme mu dneska odpoledne –“
mu zavolala,“ opraví ho teta Val. „A řekla jsem mu, aby se svým zadkem posadil na letadlo nebo…“
„Máš dost.“ Strejda byl na nohou dřív, než jsem vůbec stihla mrknout a o okamžik později svíral hrnek své ženy. Nahrbila se v židli s očima rozšířenýma pomalým překvapením a rukama stále zakřivenýma, jako kdyby v nich pořád držela šálek. „Donesu ti nějakou čerstvější kávu.“ Zastavil se na prahu obýváku a jídelny, tetin hrnek svíral tak těsně, až mu zbělely klouby. „Omlouvám se,“ řekl Nashovi. „Moje žena nic z tohohle nebere moc dobře. Bojí se o holky a je přítelkyní matky Meredith Cole.“ Jo, ale ona a paní Cole byly kámošky z tělocvičny, ne siamská dvojčata. A těžko jsem někdy viděla tetu vypít najednou víc než skleničku vína – říká, že alkohol obsahuje moc kalorií. Nash přikývl. „Moje máma by byla taky smutná.“ Jo, ale můžu se vsadit, že by se neutápěla v brandy… „Jak se má tvá matka?“
„Pořád jí chybí.“ Nash se podíval na naše propletené ruce, jasně nesvůj z toho, že mluví o své rodině. Výraz strejdy Brendona zjemněl soucitem. „Samozřejmě, že ano.“ Pak zatočil do kuchyně a nechal to téma být.
Na okamžik jsme v tichosti zírali na koberec, nebyli jsme si úplně jistí, co dalšího máme říct. Narazili jsme na utišení v jedné z nejtrapnějších konverzací mého života a já nebyla zrovna dvakrát dychtivá ji znovu rozběhnout.
Teta Val ale zřejmě ano. „Tohle by se jí nelíbilo.“ Pohledem byla zaměřená na podlahu jen pár stop od předku její židle, paže měla opřené po stranách, ruce jí volně visely. Nikdy jsem ji neviděla vypadat tak… marnou. Ochablou. „Mojí mámě?“ Zeptal se Nash, zmatený, ale já věděla, co tím myslí. Mluvila o matce. „Nelíbilo by se jí co?“ Zeptala jsem, zvědavá, navzdory mému přetrvávajícímu hněvu. Předtím nikdo nikdy přede mnou o mé mamince nechtěl mluvit.
„Kdyby se to začalo ubírat jiným směrem, řekla by ti pravdu. Ale Aiden by tomu nemohl čelit. Nikdy nebyl tak silný jak ona.“ Pohled tety Val potkal můj a já byla vyděšená tou náhlou bystrostí jejích očí. Ta neočekávaná intenzita zářila skrz opojený pohled. „Nikdy jsem nepotkala někoho tak silného jako Darby. Chtěla jsem být stejná jako ona dokud –“
„Valerie!“ Strejda Brendon stál ztuhlý ve dveřích s čerstvým – nejspíše neokořeněným – hrnkem kávy v ruce. „Dokud co?“ Dívala jsem se z jednoho na druhého. „Nic. Neví, co říká.“ Položil hrnek na nejbližší konec stolu – bez podtácku – a přešel pokoj ve šmouze džínsoviny, prakticky vydýchával frustraci a úzkost. Strejda Brendon zvedl svou ženu ze židle s jednou rukou kolem jejích ramen a ona roztřeseně vrávorala, poskytujíc jeho klidu na věrohodnosti. A navzdory jejím vratkým nohám, její oči byly pevné, když se setkaly s jeho a jeho tichá kritika jí neunikla bez povšimnutí. Ale ani to ji nepřimělo stáhnout svůj výrok. Z toho, co se mezi nimi odehrálo, bylo průzračně jasné, že teta Val totiž věděla, co říká. Strejda Brendon zpola odnesl svou ženu do chodby. „Jdu ji uložit na noc. Rád jsem tě poznal, Nashi a prosím, pozdravuj maminku.“ Jízlivě se podíval na mě, pak na dveře. Evidentně návštěvní hodiny skončily. „Strejdo Brendone?“ Měla jsem jednu otázku, která nemohla počkat na mého otce a chtěla jsem Nashe držet za ruku, až uslyším odpověď, jen pro případ. Strejda ve dveřích zaváhal a teta Val si položila hlavu na jeho rameno s očima už zavřenýma. „Jo?“ Zhluboka jsem se nadechla. „Co teta Val myslela tím, když řekla, že přesluhuju?“ Pochopení se přes něj přelilo, jak vlny uhlazují písek na pláži. „Tys nás odpoledne slyšela?“ Přikývla jsem a zesílila stisk kolem Nashovy ruky. Ztrápený výraz zahnal jeho úsměv a narovnal si Tetu Val proti sobě. „Tohle je část příběhu tvého otce. Měj trochu trpělivosti a nech ho, ať ti to řekne. A pokus se mi věřit – Val opravdu netuší, o čem to mluví.“ Zklamaně jsem vydechla. „Fajn.“ To bylo to nejlepší, co jsem mohla dostat; už teď jsem to mohla říct. Naštěstí, můj otec by tu měl být už ráno a tentokrát jsem ho nemohla nechat odjet, aniž by neodpověděl na každou mou otázku. „Měla by ses vyspat, Kaylee. A ty taky, Nashi. S tím obřadem zítřek nebude o nic lehčí než dnešek.“ Oba jsme přikývli a strejda Brendon zvedl tetu Val do náručí – už lehce chrápala – a odnesl ji dolů chodbou. „Wow.“ Nash zahvízdal, když jsme klesla zpátky na opěrku gauče proti němu. „Kolik toho měla?“
„Nemám tušení. Moc nepije, třebaže by kvůli tomu moc času nezabralo, než by se dostala do bezvědomí a ona začala dneska odpoledne.“
„Máma jen peče, když je smutná. Někdy dokonce přežívám jen na brownies a kakau.“ Zakřenila jsem se. „Výměna.“ Teta Val by se raději zastřelila, než by šáhla na opravdickou kostku másla a už vůbec ne na pytlík čokolády. Její teorie byla o tom, že když neumíš péct, zachráníš tím tisíce kalorií měsíčně. Moje teorie je taková, že po tom, kolik toho vypila za uplynulých osm hodin, mohla klidně sníst celý pekáč brownies. „Miluju brownies. Mámu bych nevyměnil.“
„Jo, to jsem si myslela.“ Nash se postavil a já ho následovala ke dveřím s rukou propletenou s jeho. „Musím dovézt Scottovo auto zpátky dřív, než zavolá cajty,“ řekl. Šla jsem s ním ven, a když jsme se zastavily u dveří řidiče, ruku jsem mu obtočila kolem pasu, stejně tak jak on kolem mých zad. Byl tááák dobrý a myšlenka na to, že se ho můžu dotýkat kdykoliv budu chtít, mi poslala do břicha celé hejno třepotajících se motýlků. Opřela jsem se o auto a Nash se opřel o mě. Jeho rty potkaly mé a já otevřela pusu, přivítala ho. Sytila jsem se z něho. Když jeho polibky cestovaly dolů po mé bradě až ke krku, zaklonila jsem hlavu, vděčná za chladný vzduch chladící žár, který do mě ve vlnách narážel. Jeho rty byly horké a cesta jeho polibků se mi propalovala dolů hrdlem a přes klíční kost. Každý nádech byl rychlejší než předchozí. Každý polibek, každé kmitnutí jeho jazyka proti mé kůži mě opařilo tím nejskvělejším způsobem. Jeho prsty stoupaly z mého pasu a jeho rty naopak klesaly, ignorujíc výstřih mého trička. Prr… „Nashi.“ Položila jsem mu ruce na ramena. „Mmm?“
„Hej…“ Zatlačila jsem do něj a on se narovnal, aby se setkal s mým vzrušeným pohledem, ve světle z verandy duhovky mu zběsile vířily. Bylo to kvůli tomu, že jsme oba stejného druhu? Ta zdrcující potřeba dotýkat se navzájem? Sprintující puls mi zpomalil, když mě začalo bolet srdce. Opravdu chtěl mě nebo nám náš společný druh hodil hormony na rychloběh? Chtěl by mě, i kdybych byla člověk? Záleží vlastně na tom? Nejsem člověk. Ani on. „Chceš, abych tě vyzvedla před tím obřadem?“ Zmateně zúžil oči, když jsem tak náhle změnila téma. Pak se zhluboka nadechl, zpomalil víření ve svých očích a opřel se o auto hned vedle mě. „Co tvůj táta?“
„Může se odvézt sám.“ Nash protočil oči. „Nemyslel jsem si, že budeš chtít jet, když je tvůj táta ve městě.“
„Půjdu. A tátu se strejdou k tomu dokopu taky.“ Vyklenul obočí, jednou rukou mi sklouznul kolem pasu. „Proč?“
„Protože pokud nějaká militantní smrtka jde po teenagerkách, předpokládám, že když nás najde plnou posluchárnu, pěkně těžko se jí bude odolávat. A čím víc banshee tam bude, tím je větší šance, že ji někdo zahlídne, ne?“
„Teoreticky.“ Nash se na mě dolů zamračil a já cítila, že přijde „ale.“
„Ale, Kaylee –“ Zazubila jsem se, mírně pobavená, že jsem předpověděla i něco jiného než smrt „– znovu se to nestane. Ne takhle brzo. Ne na stejným místě.“
„Stalo se to poslední tři dny v řadě, Nashi a vždycky se to stalo tam, kde byla velká grupa teenagerů. Na tom obřadě nás bude největší koncentrace v jedné místnosti od loňských maturit. Tam je stejně tak velká šance, že si někoho vybere, jako nikde jinde.“
„A co když jo? Co uděláš?“ Drsně zašeptal Nash. Podíval se mi přes rameno, aby se ujistil, že se na verandě nikdo nevynořil, pak se znovu setkal s mýma očima a já pochopila, že za tím jeho náhlým hněvem leží opravdový strach. Vím, že bych se taky měla bát a popravdě, taky že jo. Ta samotná představa smrtek běhajících kolem a sklízejících svou metafyzickou úrodu z prázdných lidských schránek mi smrskla žaludek a zúžila hruď. A myšlenka na skutečné hledání těch smrtek… No, to bylo šílené. Ale ne tak šílené, jako nechat další nevinnou dívku zemřít. Ne, když to můžeme zastavit. Sledovala jsem Nashe, nechávajíc záměr odrazit se mi v obličeji. Odhodlání pomalu vířit v očích. „Ne!“ Znovu se podíval směrem k domu, pak zpátky na mě, duhovky měl rozbouřené. „Slyšela jsi, co říkal Tod,“ zlostně zašeptal. „Žádná smrtka, která bude chtít ukradnout nepovolenou duši nezaváhá, aby si místo ní vzala naši.“
„Prostě je nemůžeme jen tak si zabít někoho dalšího,“ zasyčela jsem stejně tak naléhavě. Nakonec jsem odolala nutkání couvnout, zpola jsem se obávala, že jakýkoliv fyzický prostor, který mezi nás vznesu v průběhu hádky, bude brát jako emocionální odstup. „Nemáme na výběr,“ řekl. Začala jsem se hádat, ale on mě utnul, jednou rukou si proběhl přes své husté hnědé vlasy. „Okay, hele, nechtěl jsem, abys to právě teď rozpitvávala – domníval jsem se, že když zjistíš, že nejsi člověk, tak se s tím za jeden den nevypořádáš. Ale pořád je toho hodně, čemu nerozumíš a každopádně ti to tvůj strejda pravděpodobně už brzo vysvětlí.“ Vzdychl a opřel se o auto, zavřel oči, jako by si třídil myšlenky. A když se znovu setkal s mým pohledem, viděla jsem, že teď už jeho odhodlání odpovídá tomu mému. „Co společně můžem udělat?“ Mezi námi rukou naznačil tam a zpátky. „Vrátit duši? Je to mnohem složitější, než to zní a existují rizika nad rámec směnného kurzu.“
„Jaká rizika?“ Nebyl směnný kurz už tak dost hrozný? Nové vlákno znepokojení ukončilo svou cestu mou páteří a já se opřela o auto vedle něho, dívala jsem se, jak mu světlo z verandy osvětluje polovinu tváře, zatímco druhá strana byla vydána na pospas stínové kompilaci nejasných, silných rysů. Byla jsem si pěkně jistá, že jestli to, o čem se chystal promluvit, mělo být tak divné, jako zjištění, že jsem banshee, potřebovala jsem mít za zády Carterovo auto, abych neupadla. Nash mě uvěznil pohledem, oči mu vířili v tom, co mohl být jen a pouze strach. „Banshee a smrtky nejsou to jediný, co je tam venku, Kaylee. Jsou tam další věci. Věci, pro který nemám ani jméno. Věci, který bys v životě nechtěla vidět, už vůbec ne, abys jimi byla viděna.“ Tím jeho vyjádřením, se mi chtěla odplazit kůže. No, tak to bylo víc, než jen trochu děsivé. A přesto neuvěřitelně nejasné. „Dobře, tak kde jsou ty domnělý potvory?“
„Většina z nich je v Podsvětí.“
„A to je kde?“ Překřížila jsem si ruce na hrudi a loktem jsem narazila do Carterova bočního zrcátka. „Protože to zní jako jízda Petra Pana.“ Přesto byl můj sarkasmus lehce zastřený ledovými prsty neklidu hemžícími se uvnitř mě. Mohlo by být snadné nebrat v úvahu tvrzení o dalším světě jako námětu na horor – pokud bych právě nezjistila, že nejsem člověk. „Tohle není legrační, Kaylee. Podsvětí je tu s náma, ale ne opravdu tady. Je připevněný k našemu světu, ale hlouběji, než lidé můžou vidět. Jestli to dává smysl.“

„Nijak zvlášť.“ Řekla jsem, ale když už byla nedůvěra pryč, hlas mi zněl tenčeji a nějak prázdněji. „Jak víme o tom, že tu je Podsvětí a jeho… Spodní lidé, když je nemůžem vidět?“ Nash se zamračil. „My je můžeme vidět – nejsme lidi.“ Jako bych to znovu potřebovala připomínat. „Ale jen když zpíváš pro něčí duši. A jen tehdy tě můžou vidět oni.“ A najednou jsem si vzpomněla. Ty tmavé věci cupitající v uličce, když jsem lkala pro Heidi Anderson. Ten pohyb v mém periferním vidění, když hrozilo, že píseň pro Meredithinou duši pronikne na veřejnost. Něco jsem viděla, i když jsem dokonce nepodlehla kvílení. To je to, proč mi strejda Brendon řekl, ať to potlačím. Bál se, že uvidím příliš mnoho. A možná to příliš mnoho by mohlo vidět mě.

Žádné komentáře:

Okomentovat