středa 26. prosince 2012

11. kapitola - 2. část


Ta první ve West Endu v Taboo. Heidi…?“ Nash na mě pohlédl s vyklenutým obočím.
            „Anderson,“ doplnila jsem. „Ta druhá byla Alyson Barer v Cinestaru v Arlingtonu a ta třetí v East Lakeské Střední tohle odpoledne.“
            „Počkej, všechny jsou z jiných oblastí.“ Tod se zamračil, a když se naklonil nad stůl, napnuly se mu dobře vyrýsované svaly na rukách. „Jestli si opravdu myslíte, že žádná z nich neměla zemřít, tak mluvíte o třech různých smrtkách zahrnutých do tohoto malého spiknutí. Což, mimochodem, začíná znít pěkně komplikovaně.“


            „Hmm…“ O smrtkách jsem toho nevěděla dost, abych věděla, o jak dalekosáhlé teorii mluvíme, ale vím, že čím víc lidí je do toho tajemství zapojeno, tím těžší ho bude udržet v tichosti. Tod měl pravdu. Takže… po tom všem možná hledáme jen jednu smrtku. „Je tu něco, co vás, lidi, drží dál od toho, abyste spravovali cizí pásmo?“
            „Něco jiného než čest a strach z chycení? Ne.“
            Čest smrtek…?            „Takže kdyby smrtka neměla ani čest, ani strach, nic ji nezastaví od toho, aby si příště vzala půlku Texasu a dostala násilí za volantem v dopravní špičce?“ Slyšela jsem, jak se mi zvýšil hlas, a donutila jsem se ztišit, když jsem odšroubovávala víčko z coly. „Vy lidi nemusíte odevzdávat váš… um… paprsek smrti či co, když skončíte?“
            Todovi perfektní rty se zformovaly do rychlého úsměvu. „Um, ne. Nemáme žádný paprsek smrti, ačkoli by to bylo vážně cool. Smrtky nepoužívají žádné vybavení. Vše, co máme, je schopnost uhasit život a vzít si duši. Ale věř mi, je toho víc než dost.“
            S tím jeho výraz potemněl. „Teoreticky bys nikdy neměla najít smrku bez cti. Není to tak, že bychom se ucházeli o tuto práci kvůli nějakýmu obrovskýmu hladu po moci. Jsme rekrutováni a testováni na každou psychickou poruchu známou člověku. Nikdo způsobilý, jak ty mluvíš, by si neměl najít práci jako smrtka.“
            „Zníš méně než jistě ohledně systému,“ řekla jsem, důkladně jsem mu hleděla do tváře.
            Pokrčil rameny. „Řeklas to sama. Lidi nejsou neomylní a systém řídí lidé.“
            „Takže se můžeš na seznam podívat?“ Zeptal se Nash, sledoval Toda skoro tak důvěrně jako já.
            Tod si v zamyšlení skousl dolní ret. „Mluvíte o třech různých oblastech ve třech různých dnech – a žádná z nich není na současném hlavním seznamu.“
            „Takže bys to mohl udělat?“ Zopakovala jsem, předklonila jsem se v očekávání.
            Tod pomalu přikývl. „Nebude to lehké, ale výzvy mám rád. Tak dlouho, jak se to vyplatí.“ Modrooký pohled se na mě zaměřil a něco mi říkalo, že nebyl daleko od toho, když mluvil o přehrabování se v kanceláři svého bosse. „Dám vám, co chcete vědět – výměnou za tvoje jméno.“
            „Ne.“ Nash ani nezaváhal. „Uděláš to, protože pokud ne, budeme se tu poflakovat a ona pozastaví každou duši, kterou se pokusíš vzít, dokud nebudeš tak moc pozadu, že tě tvůj boss pošle zpátky do pečovatelskýho domu. Teda pokud budeš mít štěstí.“
            „Správně.“ Tod se už uculoval, když jeho pohled klouzal ze mě na Nashe. „Je tak zelená, až jí jdou vidět kořeny. Vsadím se, že ještě nikdy ani duši neviděla.“
            „Má pravdu,“ řekla jsem. Nash mi chňapl po ruce na stole a silně ji zmáčknul, tiše mě prosil, abych Todovi nedávala to, co chce. Ale já neviděla žádný důvod to nedělat. Mé jméno by mělo být snadné zjistit, což je laciná cena za informace, které potřebujeme. „Křestním jsem Kaylee. Příjmení můžeš mít, až nám dáš to, co chceme.“
            „Platí.“ Tod se postavil, zářil, jakoby jeho tvář vydávala své vlastní světlo. „Dám vám vědět, na co jsem přišel, ale nemůžu slíbit, že to bude dneska v noci. Už jdu pozdě k tomu aneurysma.“
            Přikývla jsem, zklamaná, ale opravdu ne překvapená.
            „Teď, pokud mě omluvíte, musím jít udělat z jedné ubohé ženy vdovu.“ A s tím zmizel.
            Bez cinkání zvonců a mihotání světel. Vlastně vůbec žádný signál, že se chystá zmizet. Jednoduše tu jednu chvíli byl a další byl pryč, bez žádných speciálních – či zvukových – efektů všeho druhu.
            „Neřekl jsi mi, že tohle dokáže!“ Koukla jsem se na Nashe a našla ho, jak se mračí na stůl. „Co se děje?“
            „Nic.“ Postavil se a sebral papírový tácek, na kterém pořád byl poslední kousek jeho koláče. „Jdeme.“ Cestou z jídelny jsme vyhodili naše smetí a já ho v tichosti následovala přes nemocnici a skrz podzemní parkoviště. Asi vážně nechtěl, aby Tod znal mé jméno…
            Když jsme dorazili k autu, Nash se mnou šel ke dveřím spolujezdce, které odemknul a otevřel je pro mě. Ale místo toho, abych nastoupila, jsem se otočila čelem k němu a jednu ruku mu položila na hrudník. „Jsi na mě naštvaný.“ Srdce mi bylo tak silně, až mě bolela hruď. Mohla jsem cítit, jak mu proti mé dlani buší srdce a na jeden strašný moment jsem si byla jistá, že už to nikdy znovu neucítím. Že mě jednoduše hodí domů, pak mi zmizí ze života stejně, jako to udělal Tod v jídelně.
            Ale Nash pomalu zavrtěl hlavou. Byl osvětlený stropním světlem z blízka vchodu a jeho tmavé vlasy se zdály, že na okrajích září. „Jsem naštvaný na něho. Měl jsem přijít sám, ale nikdy by mě nenapadlo, že se bude zajímat o tebe.“
            Obočí mi vyletělo nahoru a já ukročila stranou, abych na něj viděla lépe. „Protože jsem vřískající babizna?“
            Nash si mě znovu přitáhl blíž a vmáčkl mě na auto, pak mě zhluboka políbil, až jsem si nebyla jistá, jestli vůbec dýchám. „Nemáš vůbec tušení, jak krásná jsi,“ řekl. „Ale Tod celkem dlouhou dobu už na někom visel, takže jsem si myslel, že jsi v bezpečí. Měl jsem to vědět lépe.“
            „Proč jsi nechtěl, aby znal moje jméno?“
            Nash se zaklonil, aby na mě líp viděl a linie jeho čelisti ztvrdla. „Protože je Smrt, Kaylee. Nezáleží na tom, jak nevinně vypadá nebo jak zoufale lpí na představě, že je nějaký posmrtný hrdina, odvádějící bezmocné duše z bodu A do bodu B, furt je smrťák. Jednoho dne možná najde tvý jméno na seznamu. A i když vím, že to, že budu držet tvý jméno v tajnosti, tě nezachrání, když se to stane, jen tak nevydám tvou identitu do rukou jednoho z hledačů Smrti.“
            „Zná tvý jméno.“ Nechala jsem ruku cestovat z jeho hrudi dolů po ruce, dokud se mé prsty neobtočily kolem jeho.
            „Znal jsem ho dřív, než byl smrťákem.“
            „Vážně?“ Do té doby mě nenapadlo, že Tod měl předtím možná normální život. Jaké byly smrtky předtím, než se obklopily smrtí a umíráním?
            Nash přikývl a já otevřela pusu, abych se zeptala na další otázku, ale on mi položil jeden prst na rty. „Už nechci mluvit o Todovi.“
            „Dobře,“ zamumlala jsem mu do prstu. Pak jsem mu stáhla ruku a postavila se na špičky. „Ani já už o něm nechci mluvit.“ Políbila jsem ho a puls se mi mohl zbláznit, když zareagoval. Jeho jazyk krátce potkal můj, pak jeho rty cestovaly přes mou bradu a dolů po krku.
            „Mmm…“ Zašeptala jsem mu do vlasů, když jeho jazyk kmitl do jamky pod mou klíční kostí. Na rukách mi naskákala husí kůže a obtočila jsem je okolo jeho zad. Roztáhla jsem prsty na látce jeho trika. „To je dobré.“
            „Chutnáš dobře,“ zašeptal mi do kůže. Ale než jsem mohl odpovědět, ozval se hluk motoru a zalilo nás světlo, krátce mě oslepilo. Nash se narovnal a frustrovaně zasténal, když auta jelo uličkou směrem k nám, než odbočilo k východu. „Asi bych tě měl vzít domů,“ řekl, jednou rukou si stínil tvář, zatímco druhou měl pořád na mé ruce.
            Mrkla jsem, snažila jsem se z očí vyhnat mžitky. „Nechci jít domů. Celá moje rodina mi po celý život lhala. Nemám jim co říct.“
            „Ani nechceš vědět, proč ti lhali?“
         
   Mrkla jsem na něj, na moment překvapená. Nemyslela jsem, že je jednoduše konfrontuju pravdou. Nikdy by to nehádali.
            Po tváři se mi pomalu rozprostřel úsměv a já ho viděla odrazit se v Nashovém. „Jdeme.“

Žádné komentáře:

Okomentovat