středa 19. prosince 2012

11. kapitola

„TOHLE JE O směnném kurzu?“ zeptal se smrťák, vyhnal mě z mých myšlenek, ve kterých mě konečně po událostech několika posledních hodin dohnal šok.
Když jsem neodpověděla, Nash přikývl.
Smrťák pokrčil rameny a nahrbil se v židli. „Víš stejně jako já, kolik toho můžu udělat. Život za život.“
Nash se na mě podíval se zvednutým obočím, aby se zeptal, jestli jsem v pohodě. Já kývla, znovu se zaměřila na své myšlenky a on se předklonil s oběma rukama zkříženýma na stole. „Ale to je trest za záchranu někoho, kdo je na vašem seznamu, ne? Někoho, kdo by měl zemřít.“
„‚Nezachraňujete‘ někoho.“ Tod se zamračil – už jsme mu málem šlápli na kuří oko. „Kradete duše, což jenom odloží nevyhnutelný. A rozhodí mi to celej rozvrh. A vrhne to mýho bosse do nových sfér nasrání. A nechcete ani vědět, jaké jednoduché, přímé výměny papírování obnáší.“

„Já ne –“ Začal Nash, ale Tod ho přerušil.
„Ale i přes to všechno je to ilegální. A tudíž trestné.“
Zašroubovala jsem svou láhev a zatlačila ji směrem doprostřed stolu. „Ale bude trest furt platit, když zachráníme někoho, kdo neměl zemřít?“
Tod zmateně nakrabatil čelo, pak se jeho výraz najednou vyprázdnil, zanechal v jeho očích lesk chladného pochopení. „Hovno, že se tu nic neděje –“
„Nech toho, Tode.“ Nash na smrťáka upřeně zíral, ve vráskách zamračení měl vyrytou starou bolest. „Dlužíš mi pravdu.“
Ale Tod pokračoval, jako by nebyl přerušen. „– a i kdyby se to stalo, nikdy byste to nevěděli, protože žádná smrtka by si nikdy nedovolila připustit, že by náhodou vzala špatnou duši.“
„My nemluvíme o náhodě.“ Vzhlédla jsem, když se dveře jídelny otevřely a vešla žena se třemi dětmi v závěsu, prvně mi připomněla, že od toho, co se k nám připojil Tod, mluvíme o velmi divných věcech na velmi veřejném místě.
„A co ten seznam? Neprokázal by, kdyby někdo neměl zemřít?“ Nash už teď šeptal, vzhledem k naší nové společnosti.
Tod si protřel tvář oběma rukama, zřetelně ztrácel trpělivost a byl frustrovaný našimi otázkami. „Pravděpodobně, ale nikdy byste si nemohli na ten seznam šáhnout. A i kdyby ano, bylo by příliš pozdě. Trest už by platil.“
„Fakt nám tu říkáš, že smrtka by si vzala nevinný život výměnou za duši, na kterou v prvé řadě neměla nárok?“ V žílách mi plálo pobouření. Pokud by nějaký proces ve světě nebyl zkorumpovaný, měl by zemřít. Po tom všem, nebyla by smrt dobrou oplátkou?
Nebo to byly daně?
„Ne, máš pravdu.“ Tod mi polosrdečně kývnul. „Teoreticky by v takovémhle případě trest neměl být uplatněn. Ale ne vždy jde teorie a realita ruku v ruce, když je zapojená smrt. Takže i kdybyste si mohli šáhnout na pravej seznam a i kdybyste měli pravdu ohledně… chyb smrtek, je pravděpodobný, že by si už stejně vzali nevinnou duši. Nebo jednu z vašich vlastních.“
Nemohla jsem si nevšimnout, že nás nezařadil do kategorie „nevinných“.
„Takže jsme v prdeli tak jako tak.“ Rozhořčeně jsem máchla rukama do vzduchu a zavírajíc oči jsem se opřela se do židle.
„Každopádně, o čem tohle je?“ Zeptal se Tod a já otevřela oči a našla ho, jak mě sleduje… byl to zájem? „Koho se snažíte zachránit?“
„Nevíme, pravděpodobně nikoho.“ Nash se vidličkou rýpal v posledním kousku svého koláče, rozmazával čokoládovou polevu po papíru. „Několik dívek u nás nedávnou zemřelo a Ka –“ Odmlčel se, na poslední chvíli z věty vynechal mé jméno. „Ona –“ kývl mým směrem „– si myslí, že je jejich smrt podezřelá.“
„‚Ona‘, jo?“ Úsměv zacukal jedním koutkem úst mladého smrťáka a já prakticky mohla vidět, jak mu to v hlavě začalo šrotovat. „Co je jí na tom podezřelýho?“
„Všechny byly teenagerky. Všechny byly dost pěkný. Všechny zemřely stejně. Všechny byly v dobré kondici. Každá zemřela den za sebou.“ Odpočítávala jsem fakta na prstech, když jsem mluvila a když už jsem spotřebovala jednu ruku, ukázala jsem mu ji. „Vyber si. Ale tak či onak tu je mnoho náhod. Není tu žádnej způsob, jak by všechny tři měly zemřít, a já se nestarám, na kterém seznamu byly.“
Náznak zájmu v Todových očích mi řekl, že jsem si znovu získala jeho pozornost. „Myslíš si, že byly zabity?“ Nohou jsem si poklepávala o lepkavou podlahu, snažíc se přebrat myšlenky. „Nevím. Možná, ale jestli ano, vůbec nevím jak. Všechny kromě té první zemřely před svědky, kteří neviděli nic podezřelýho. Až na pěknou holku zhroutící se bez varování.“
„Jsou tu způsoby, jak to udělat, samozřejmě.“ Tod se zpola postavil a přisunul židli blíž ke stolu, pak na ni znovu klesl. „Ale i kdyby byly zabity, nic to nemění. Oběti vražd jsou na hlavním seznamu každý den. Za dva roky jsem měl jen asi jednu, ale u starších smrtek je to týdenní základ.“
Cítila jsem, jak se mi rozšířily oči a těžký, těsný pocit mi sevřel hrudník. „Tím myslíš, že lidi mají být podle všeho zavražděni?“ Na chvíli pravá hrůza zastínila odhodlání a strach, kteří už ve mně bojovali. Jak by vražda mohla být část přirozeného řádu?
Tod zavrtěl hlavou. „Lidi mají zemřít a specifika se velmi liší. Včetně vraždy.“
Otočila jsem se na Nashe, zatlačila jsem zpátky slzy hořící mi v očích. „Takže jaká je pointa toho všeho? Když to nemůžu změnit, proč o tom mám vědět?“
Nash mě vzal za ruku. „Má problém nechat to jít,“ řekl a Tod přikývl, jako by rozuměl.
„Co o tom víš?“ Vyštěkla jsem, aniž bych se starala, jestli něco z toho, je smrťákova chyba. Nebo že bych se ho asi měla bát. „Abys mohl žít, bereš životy.“ Jak ironicky to znělo… „Smrt je pro tebe každodenní událost.“
Nash zafuněl a měl na krajíčku ke spokojenému výrazu. „Jo a nikdy bys nezjistila z toho, jak ho posloucháš, že na začátku s tím měl mnohem větší potíž.“
„Dávej si bacha, Hudsone,“ zavrčel Tod, světlo v jeho modrých očích zchladlo.
Přes Nashovy rysy přeletěl nový výraz – kombinace pobavení a rošťáctví. „Řekni jí o té holčičce.“
„Trpíš nějakou poruchou? Nějaká synapse se ti tam minula –“ neurčitě máchnul směrem k Nashově hlavě „– že nejsi schopen nechat tu svou hubu zavřenou? Nebo jsi jen prostě normální hlupák?“
„O jaké holce?“ Ignorovala jsem oba ze smrťákových výlevů a spokojený polovičatý úsměv bansheeho.
„Líp porozumí,“ řekl Nash, když bylo zřejmé, že Tod neodpoví.
„Porozumím čemu?“ Dožadovala jsem se, dívala se z jednoho na druhé. A nakonec Tod vzdychl, pořád zíral na Nashe.
„Jen se prostě snaží, abych vypadal jako debil,“ vybuchl smrťák. „Ale znám příběhy, kde dokonce vypadá hůř, takže měj na paměti, zloději duší, že příště si vyrazíš zuby.“
Nash pokrčil rameny, zjevně mu ta výhružka nevadila a Tod se otočil na židli, aby mi úplně čelil. „Zaprvý, nejsem příliš odvázaný z mé práce. Celá záležitost se mi čas od času zdá nesmyslná a smutná a prostě totálně špatná. Jednou jsem vlastně odmítl úkol a málem jsem skončil. Hádám, že to je to, co chtěl, abys slyšela.“
Nash v mém periferním vidění přikývl, ale já byla zaměřená na smrťáka. „Proč jsi odmítl úkol?“
Tod frustrovaně vydechl. Nebo možná zahanbeně. „Pracoval jsem v pečovatelským ústavu a tahle holčička přišla s rodiči navštívit svou babičku. Dusila se mentolovým bonbónem, který jí dala babiččina spolubydlící a měla zemřít. Byla na seznamu – takže v cajku. Ale když přišel čas, nemohl jsem to udělat. Byly jí jen tři. Takže, když se ukázala sestra a dala jí Heimlichův chvat, nechal jsem ji žít.“
„Co se stalo?“ Bolelo mě srdce pro tu holčičku a pro Toda, jehož práce byla v rozporu s každým kouskem soucitu v mém těle. A evidentně i v jeho.
„Boss byl nasranej, když jsem se vrátil bez její duše. Místo ní si vzal duši její babičky, a když se v nemocnici uvolnilo místo, ignoroval mě a dal ho někomu jinému.“ Vztek mu zatemnil oči. „V pečovatelským domě jsem zůstal trčet skoro tři roky, než mě konečně přemístil sem. A nemluvě o tom, jak dlouho bude trvat, než mě znovu přesunou jinam.“
„Ale nemyslíš si, že to stálo za to?“ Nemohla jsem se nezeptat. „Ta babička už si stejně prožila svůj život, ale ta holčička byla teprv na začátku. Zachránil jsi jí život!“
Smrťák pomalu zavrtěl hlavou, blonďaté kudrliny mu zářily kolem hlavy. „Nebyla to ani výměna. Od toho okamžiku měla zemřít, takže ta holčička přesluhovala. Za čas její babičky. Když děláš výměnu, je to vlastně obchodování s datem smrti jedné osoby místo jiné. Ta holčička zemřela za šest měsíců v den, který byl původně určen její babičce.“
Tentokrát už jsem slzy zastavit nemohla. „Jak to můžeš vystát?“ Rozzlobeně jsem si utřela oči ubrouskem, který mi podal Nash, potěšená, že jsem si nedávala moc řasenky.
Tod se kouknul na Nashe, pak jeho výraz změkl, když se otočil zpátky na mě. „Je to teď lehčí, když už jsem si na to zvykl. Ale tenkrát jsem se musel naučit důvěřovat seznamu. Hlavní seznam je jako scénář ke hře – ukazuje ti každý slovo každýho herce a show běží tak dlouhou, dokud z ní někdo nevybočí.“
„Ale to se stává, ne?“ Zmačkala jsem ubrousek do kuličky. „I kdyby byl seznam neomylný, lidé nejsou. Smrtky se můžou od seznamu odchýlit, stejně tak, jak jsi to udělat u té holčičky, že?“ Nash se na své židli přetočil, přitáhl si naši pozornost dřív, než Tod mohl odpovědět. „Myslíš si, že ty dívky zemřely na místě plném lidí, kteří byli skutečně na seznamu? To ony byly ta výměna?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Tři za tři dny? To je furt moc, aby to byla náhoda. Ale když Tod mohl vybočit tím, že nevzal duši, nemohla by nějaká smrtka vybočit tím, že si vezme jednu extra? Nebo tři?“
„Ne.“ Tod pevně zavrtěl hlavou. „V žádným případě. Boss by si všiml, kdyby někdo odevzdal tři extra duše.“
Vyklenula jsem na něj jedno obočí. „Co tě nutí si myslet, že je odevzdal?“
Smrťákovo zamračení se prohloubilo. „Nevíš, o čem mluvíš. To je nemožný.“
„Je způsob, jak to zjistit.“ Nash se na mě zasmušile díval, než svůj pronikavý pohled otočil k Todovi. „Máš pravdu – nemůžem se k seznamu dostat. Ale ty můžeš.“
„Ne.“ Tod se odsunul a vstal. Matka s dítětem napříč jídelnou vzhlédly, klouček byl od ucha k uchu umatlaný čokoládovou zmrzlinou.
„Sedni si!“ Zasyčel Nash a zabodnul do něj pohled.
Tod zavrtěl hlavou a začal se od nás otáčet, takže jsem ho drapla za ruku. Na minutu ztuhl, když se má kůže dotkla jeho a pozvolna se na mě otočil zpátky, jakoby ho každý pohyb bolel. „Prosím.“ Žebrala jsem očima. „Jen ho vyslechni.“
Smrťák pomalu vypáčil své prsty z mého sevření, dokud mi ruka nevysela ve vzduchu, prázdná a opuštěná. Zlostně a vyděšeně se na nás zadíval, když vklouzl zpátky na své místo, tentokrát dál než stopu od stolu.
„Nepotřebujem vědět úplně všechno,“ začal Nash. „Jen tu část z tohoto víkendu. Soboty, neděle a dneška.“
„Nemůžu to udělat.“ Znovu zavrtěl hlavou, blonďaté kudrliny nadskočily. „Nechápeš, o co žádáš.“
„Tak nám to řekni.“ Složila jsem si ruce na stole, dala jsem jasně najevo, že mám čas na dlouhý příběh. I kdybych neměla.
Tod těžce vydechl a svou odpověď určil mně, jízlivě ignoroval Nashe. „Nemluvíš jen o jednom seznamu. ‚Hlavní seznam‘ je nesprávné označení. Vlastně je to hodně seznamů. Každý den je nový hlavní a můj boss je rozdělí do několika pásem, pak je přesune. Vidím jen část pro tuhle nemocnici, od poledne do půlnoci. Pak je tu jiná smrtka, která tu pracuje tu druhou půlku dne, a nikdy jsem její seznam neviděl a už teprv ne z jiných pásem. Není to tak, že si prostě přijdu za kolegou a zeptám se ho, jestli bych moh‘ vidět jeho starý seznam. Obzvláště ne, pokud ve skutečnosti smrtčí ‚nezávisle.‘“
„Má pravdu. Je to příliš komplikované.“ Nash vzdychl a zavřel oči. Pak je znovu otevřel a rozhodně se na mě podíval. „Potřebujeme hlavní seznam.“
Tod zasténal a otevřel pusu, aby namítal, ale já ho předběhla. „Ne, nepotřebujeme. Ani ho nepotřebujeme vidět.“
„Co?“ Nash se zamračil a já zvedla prst, potichu jsem ho požádala, aby počkal, když jsem se otočila zpátky na smrťáka.
„Chápu, že nepracuješ s hlavním seznamem, ale už jsi ho viděl, ne? Říkal jsi, že oběti vražd jsou na něm každý týden…?“
„Jo, tu a tam jsem ho viděl.“ Tod pokrčil rameny. „Všechno je teď digitální a můj boss to po celou dobu nechává zapnuté na svém počítači, pro případ, že něco musí upravit. Letmo jsem to zahlédl, když jsem šel do jeho kanclu.“
„Dobře, to je dobře.“ Nemohla jsem odolat pousmání. „Nemusíme ho vidět. Potřebujeme jen tebe, aby ses na něj podíval a řekl nám, zdali tam ta tři jména byla či ne.“
Tod se předklonil s lokty na kolenech, kolébal svou hlavu v dlaních. Protřel si čelo, pak se rezignovaně zhluboka nadechl a nakonec na mě pohlédl. „Kde zemřely?“
„Ta první ve West Endu v Taboo. Heidi…?“ Nash na mě pohlédl s vyklenutým obočím.
„Anderson,“ doplnila jsem. „Ta druhá byla Alyson Barer v Cinestaru v Arlingtonu a ta třetí v East Lakeské Střední tohle odpoledne.“
 „Počkej, všechny jsou z jiných oblastí.“ Tod se zamračil, a když se naklonil nad stůl, napnuly se mu dobře vyrýsované svaly na rukách. „Jestli si opravdu myslíte, že žádná z nich neměla zemřít, tak mluvíte o třech různých smrtkách zahrnutých do tohoto malého spiknutí. Což, mimochodem, začíná znít pěkně komplikovaně.“
„Hmm…“ O smrtkách jsem toho nevěděla dost, abych věděla, o jak dalekosáhlé teorii mluvíme, ale vím, že čím víc lidí je do toho tajemství zapojeno, tím těžší ho bude udržet v tichosti. Tod měl pravdu. Takže… po tom všem možná hledáme jen jednu smrtku. „Je tu něco, co vás, lidi, drží dál od toho, abyste spravovali cizí pásmo?“
 „Něco jiného než čest a strach z chycení? Ne.“
 Čest smrtek…? „Takže kdyby smrtka neměla ani čest, ani strach, nic ji nezastaví od toho, aby si příště vzala půlku Texasu a dostala násilí za volantem v dopravní špičce?“ Slyšela jsem, jak se mi zvýšil hlas, a donutila jsem se ztišit, když jsem odšroubovávala víčko z coly. „Vy lidi nemusíte odevzdávat váš… um… paprsek smrti či co, když skončíte?“
 Todovi perfektní rty se zformovaly do rychlého úsměvu. „Um, ne. Nemáme žádný paprsek smrti, ačkoli by to bylo vážně cool. Smrtky nepoužívají žádné vybavení. Vše, co máme, je schopnost uhasit život a vzít si duši. Ale věř mi, je toho víc než dost.“
 S tím jeho výraz potemněl. „Teoreticky bys nikdy neměla najít smrku bez cti. Není to tak, že bychom se ucházeli o tuto práci kvůli nějakýmu obrovskýmu hladu po moci. Jsme rekrutováni a testováni na každou psychickou poruchu známou člověku. Nikdo způsobilý, jak ty mluvíš, by si neměl najít práci jako smrtka.“
 „Zníš méně než jistě ohledně systému,“ řekla jsem, důkladně jsem mu hleděla do tváře.
 Pokrčil rameny. „Řeklas to sama. Lidi nejsou neomylní a systém řídí lidé.“
 „Takže se můžeš na seznam podívat?“ Zeptal se Nash, sledoval Toda skoro tak důvěrně jako já.
 Tod si v zamyšlení skousl dolní ret. „Mluvíte o třech různých oblastech ve třech různých dnech – a žádná z nich není na současném hlavním seznamu.“
 „Takže bys to mohl udělat?“ Zopakovala jsem, předklonila jsem se v očekávání.
 Tod pomalu přikývl. „Nebude to lehké, ale výzvy mám rád. Tak dlouho, jak se to vyplatí.“ Modrooký pohled se na mě zaměřil a něco mi říkalo, že nebyl daleko od toho, když mluvil o přehrabování se v kanceláři svého bosse. „Dám vám, co chcete vědět – výměnou za tvoje jméno.“
 „Ne.“ Nash ani nezaváhal. „Uděláš to, protože pokud ne, budeme se tu poflakovat a ona pozastaví každou duši, kterou se pokusíš vzít, dokud nebudeš tak moc pozadu, že tě tvůj boss pošle zpátky do pečovatelskýho domu. Teda pokud budeš mít štěstí.“
 „Správně.“ Tod se už uculoval, když jeho pohled klouzal ze mě na Nashe. „Je tak zelená, až jí jdou vidět kořeny. Vsadím se, že ještě nikdy ani duši neviděla.“
 „Má pravdu,“ řekla jsem. Nash mi chňapl po ruce na stole a silně ji zmáčknul, tiše mě prosil, abych Todovi nedávala to, co chce. Ale já neviděla žádný důvod to nedělat. Mé jméno by mělo být snadné zjistit, což je laciná cena za informace, které potřebujeme. „Křestním jsem Kaylee. Příjmení můžeš mít, až nám dáš to, co chceme.“
 „Platí.“ Tod se postavil, zářil, jakoby jeho tvář vydávala své vlastní světlo. „Dám vám vědět, na co jsem přišel, ale nemůžu slíbit, že to bude dneska v noci. Už jdu pozdě k tomu aneurysma.“
 Přikývla jsem, zklamaná, ale opravdu ne překvapená.
 „Teď, pokud mě omluvíte, musím jít udělat z jedné ubohé ženy vdovu.“ A s tím zmizel.
 Bez cinkání zvonců a mihotání světel. Vlastně vůbec žádný signál, že se chystá zmizet. Jednoduše tu jednu chvíli byl a další byl pryč, bez žádných speciálních – či zvukových – efektů všeho druhu.
 „Neřekl jsi mi, že tohle dokáže!“ Koukla jsem se na Nashe a našla ho, jak se mračí na stůl. „Co se děje?“
 „Nic.“ Postavil se a sebral papírový tácek, na kterém pořád byl poslední kousek jeho koláče. „Jdeme.“ Cestou z jídelny jsme vyhodili naše smetí a já ho v tichosti následovala přes nemocnici a skrz podzemní parkoviště. Asi vážně nechtěl, aby Tod znal mé jméno…
 Když jsme dorazili k autu, Nash se mnou šel ke dveřím spolujezdce, které odemknul a otevřel je pro mě. Ale místo toho, abych nastoupila, jsem se otočila čelem k němu a jednu ruku mu položila na hrudník. „Jsi na mě naštvaný.“ Srdce mi bylo tak silně, až mě bolela hruď. Mohla jsem cítit, jak mu proti mé dlani buší srdce a na jeden strašný moment jsem si byla jistá, že už to nikdy znovu neucítím. Že mě jednoduše hodí domů, pak mi zmizí ze života stejně, jako to udělal Tod v jídelně.
 Ale Nash pomalu zavrtěl hlavou. Byl osvětlený stropním světlem z blízka vchodu a jeho tmavé vlasy se zdály, že na okrajích září. „Jsem naštvaný na něho. Měl jsem přijít sám, ale nikdy by mě nenapadlo, že se bude zajímat o tebe.“
 Obočí mi vyletělo nahoru a já ukročila stranou, abych na něj viděla lépe. „Protože jsem vřískající babizna?“
 Nash si mě znovu přitáhl blíž a vmáčkl mě na auto, pak mě zhluboka políbil, až jsem si nebyla jistá, jestli vůbec dýchám. „Nemáš vůbec tušení, jak krásná jsi,“ řekl. „Ale Tod celkem dlouhou dobu už na někom visel, takže jsem si myslel, že jsi v bezpečí. Měl jsem to vědět lépe.“
 „Proč jsi nechtěl, aby znal moje jméno?“
 Nash se zaklonil, aby na mě líp viděl a linie jeho čelisti ztvrdla. „Protože je Smrt, Kaylee. Nezáleží na tom, jak nevinně vypadá nebo jak zoufale lpí na představě, že je nějaký posmrtný hrdina, odvádějící bezmocné duše z bodu A do bodu B, furt je smrťák. Jednoho dne možná najde tvý jméno na seznamu. A i když vím, že to, že budu držet tvý jméno v tajnosti, tě nezachrání, když se to stane, jen tak nevydám tvou identitu do rukou jednoho z hledačů Smrti.“
 „Zná tvý jméno.“ Nechala jsem ruku cestovat z jeho hrudi dolů po ruce, dokud se mé prsty neobtočily kolem jeho.
 „Znal jsem ho dřív, než byl smrťákem.“
 „Vážně?“ Do té doby mě nenapadlo, že Tod měl předtím možná normální život. Jaké byly smrtky předtím, než se obklopily smrtí a umíráním?
 Nash přikývl a já otevřela pusu, abych se zeptala na další otázku, ale on mi položil jeden prst na rty. „Už nechci mluvit o Todovi.“
 „Dobře,“ zamumlala jsem mu do prstu. Pak jsem mu stáhla ruku a postavila se na špičky. „Ani já už o něm nechci mluvit.“ Políbila jsem ho a puls se mi mohl zbláznit, když zareagoval. Jeho jazyk krátce potkal můj, pak jeho rty cestovaly přes mou bradu a dolů po krku.
 „Mmm…“ Zašeptala jsem mu do vlasů, když jeho jazyk kmitl do jamky pod mou klíční kostí. Na rukách mi naskákala husí kůže a obtočila jsem je okolo jeho zad. Roztáhla jsem prsty na látce jeho trika. „To je dobré.“
 „Chutnáš dobře,“ zašeptal mi do kůže. Ale než jsem mohl odpovědět, ozval se hluk motoru a zalilo nás světlo, krátce mě oslepilo. Nash se narovnal a frustrovaně zasténal, když auta jelo uličkou směrem k nám, než odbočilo k východu. „Asi bych tě měl vzít domů,“ řekl, jednou rukou si stínil tvář, zatímco druhou měl pořád na mé ruce.
 Mrkla jsem, snažila jsem se z očí vyhnat mžitky. „Nechci jít domů. Celá moje rodina mi po celý život lhala. Nemám jim co říct.“
 „Ani nechceš vědět, proč ti lhali?“
 Mrkla jsem na něj, na moment překvapená. Nemyslela jsem, že je jednoduše konfrontuju pravdou. Nikdy by to nehádali.

Po tváři se mi pomalu rozprostřel úsměv a já ho viděla odrazit se v Nashovém. „Jdeme.“

Žádné komentáře:

Okomentovat