pondělí 3. prosince 2012

1. část

„Díky za odvoz, Traci!“ práskla Emma zadními dveřmi. Pak je otevřela znovu, aby si mohla uvolnit cíp průhledné červené sukně, když se její sestra naklonila ven z okýnka u řidiče.
 „Buďte tu v 8 připravené odjet nebo vás tady nechám.“
 Em výsměšně zasalutovala, pak se otočila směrem ke vchodu do obchoďáku, aniž by počkala, až se auto odlepí od obrubníku. Ani zdaleka bychom nebyly na parkovišti v 8 hodin. Hledání odvozu domů by ale nebyl problém – stačí, aby Emma vystrčila jeden bok, nahodila úsměv a chlapi z celého Texasu by jí házeli klíče k nohám.

 Ale někdy je cesta zábavnější, když flirtuje s řidičem. To pak můžete pozorovat, jak moc jeho koncentrace kolísá a musí se soustředit na řízení. Ona vlastně nikdy nezpůsobila žádnou nehodu, ale pokaždé jde o něco dál, když touží překročit hranice… no dobře, všeho.
 Jela jsem s ní, protože to byl úžasný příval energie a svobody – žití s Emmou bylo často víc vzrušující než můj opravdový život.
 „Okay, Kaylee, tady je plán.“ Em si stoupla před skleněné dveře a ty se se zasvištěním otevřely. Uměle vytvořené chladno bylo spásou pro mou vlhkou kůži a přehřáté líce; Tracino auto je bez klimatizace a září v Dallasu je dost horké na to, aby se zpotil i samotný ďábel.
 „Pokud to vede k Tobyho veřejnému ponížení, tak jdu do toho.“
 „To ano.“ Zastavila se před zrcadlem vestavěným do zdi hlavní cesty a její odraz se na mě ušklíbl, hnědé oči zajiskřily. „A tohle je to nejmenší co si on zaslouží. Opravdu bys mi měla nechat klíče od jeho auta.“
 A mě to taky totálně svádělo. Ale je to míň jak rok, co jsem dostala řidičák a nemůžu mít jistotu, že když někomu zadáme natřít práci svěží barvou – i když ten někdo je můj podrazácký ex-přítel – karma začínajícího řidiče by mě přišla zpátky kousnout do zadnice.
 „Takže, co budeš dělat? Zatlačíš ho do svačinového stolu? Podrazíš mu nohy na cestě do tělocvičny? Rozepneš mu kalhoty, zatímco budeš tancovat a pak začneš křičet o pomoc?“ Příliš jsem se netrápila plesovou karmou. Ale Toby by měl…
 Emma se odvrátila od zrcadla, s překvapeným výrazem. Jen jsem ho chtěla vytočit a pak to roztočit s jeho nejlepším kamarádem na parketu, ale jen ta druhá věc se zdá uskutečnitelná. Možná uděláme obojí.“ Znovu se ušklíbla, pak mě zatáhla do prvního rohu do obrovské hlavní chodby obchoďáku, kde prostředek podlahy odhaloval první patro. „Ale nejdříve se ujistíme, že vypadáš tak dobře, že stráví každou minutu tohoto stupidního tance s přáním, aby tam byl s tebou.“
 Normálně nejsem moc velký shopaholik. Vyzáblý hrudník vypadá stejně dobře jak v džínech a úzkých kalhotách, tak v něčem složitějším a já musím podvědomě zvýraznit své přednosti, protože na hledání nového rande mám jen 2 dny.
 Ale to z Tobyho nedělá menšího lidského švába – míň než za hodinu mě odkopne a požádá Emmu, aby s ním šla na ples. Ona s ním půjde jen kvůli plánu na pomstu, který už je z poloviny zařízený.
 Takže jsem přišla do obchoďáku víkend před tancovačkou ozbrojená kreditkou mé tety a Emminým dobrým vkusem, připravená na odkopnutí metaforického šejkru přespříliš plného soli a slizu z té pijavice – mého ex-přítele.
 „Měly bychom začít s…“ Emma se zastavila, uchopila mosazné zábradlí a podívala se dolů na jídelní prostory v nižším patře. „Mňam. Chceš se první rozdělit o měkký preclík?“
 Z jejího tónu jsem poznala, že jídlo není to, co upoutalo její pozornost.
 V patře pod námi dva chlápci v zelených baseballových kšiltovkách Eastlakeské střední šoupli dva stoly vedle třetího, kde seděly čtyři holky z naší školy před nedotčenou hromadou nezdravého jídla. Kluk nalevo byl prvák jménem Nash Hudson, jehož výběr týdne – Amber, nebo tak nějak – byl už na místě. Ukázat se na plese s Nashem by mohlo být onou pomstou. Ale to se nestane. Nikdy se neobjevím na osobním radaru Nashe Hudsona.
 Vedle Amber seděla moje sestřenice Sophie; kdekoliv bych poznala její zátylek. Konec konců to byla její část, kterou jsem viděla většinou.
 „Jak se tu Sophie dostala?“ zeptala se Emma.
 „Jedna z ostatních opic ji vyzvedla dneska ráno.“ Důsledně mě ignorovala – bohudík – před měsícem, se stala jediným nováčkem v univerzitním tanečním týmu. „Teta Val ji vyzvedne asi za hodinu.“
 „Myslím si, že naproti ní je Doug Fuller. Pojď!“ Emminy oči zazářily pod obrovským světlem nad hlavou. „Chci řídit jeho nové auto.“
 „Em…“ Ale mohla jsem se jen za ní rozběhnout a vyhýbat se nakupujícím tahající tašky a malým dětem. Dohonila jsem ji na eskalátorech a jela dolů o schod nad ní. „Hej, podívej se.“ Kývla jsem směrem ke skupině v jídelní části, kde se jedna tanečnice právě přesouvala na druhou stranu stolu, aby něco pošeptala Dougovi do ucha. „Meredith bude naštvaná, když tě uvidí.“
 Emma pokrčila rameny a seskočila z eskalátoru. „Buď se sebere, anebo ne.“
 Ale v ten moment moje chodidlo udeřilo do země, zmocnil se mě studený, temný pocit děsu a já věděla, že nemůžu jít blíž k jídelně.
 Ne když jsem chtěla ztropit scénu.
 Byla jsem sekundy od ztracení kontroly nad výkřikem vybudovaným hluboko uvnitř mě a jakmile se uvolnil, nebyla jsem schopna to zastavit, když jsem se mohla dostat pryč.
 Lepší odejít, než aby se něco stalo.
 „Em…“ zaskřehotala jsem. Jedna ruka šla kolem mého hrdla; bylo to jako bych byla přidušená zevnitř.
 Emma mě neposlouchala, naparovala se směrem k hloučku u stolu.
 „Em…“ řekla jsem znovu, nutíc se, aby slabiky byly pevné, předstihnout tlak postavený v mém hrdle až tak, aby mě slyšela.
 Emma se otočila, jednou se na mě podívala a svraštila čelo do povědomé nespokojenosti. Toužebně očima letmo přelétla přes jídelnu, pak kvapně na mou tvář. „Záchvat úzkosti?“ zašeptala.
 Zmohla jsem se jen na kývnutí, bojujíc s nutkáním zavřít oči. Někdy to bylo horší než, když jsem viděla jen všechno temně. Bylo to, jakoby se svět kolem mě uzavíral. Jako věci, které nemůžu vidět, když se plíží ke mně.
 Nebo se možná moc koukám na strašidelné filmy…
 „Dobře, jdeme.“ Em spojila její ruku skrz moji, jednu polovinu těla mi držela nahoře, druhou mě táhla pryč z jídelny, eskalátorů a něčeho, co spustilo tuto zvláštní… příhodu.
 „Špatný?“ zeptala se, když jsme ušly dobrých 200 stop.
 „Je to lepší.“ Sedla jsem si na roh obrovské fontány v centru obchoďáku. Tryska vody prýštila celou cestu nahoru do druhého patra v určitých bodech v průběhu její sestavy a malé kapičky nás bombardovaly, ale nikde jinde nebylo místo k sezení. Lavičky byl všechny plné.
 „Možná by si s někým mohla promluvit o těchhle panických záchvatech.“ Emma sebou pleskla vedle mě s jednou nohou zasunutou pod sebou, putovat svými prsty přes vlnící se vodu. „Je to zvláštní, jak se zdají být uzavření na konkrétních místech. Moje teta mívala záchvaty paniky, ale odejít jí nepomáhalo. Panika šla s ní.“ Emma pokrčila rameny a zazubila se. „A byla velmi zpocená. Ty nevypadáš zpoceně.“
 „No, aspoň tu je světlá stránka.“ Nepřirozeně jsem se zasmála navzdory temnotě, klaustrofobický strach zůstal téměř ukrytý v rozích mé mysli, připravený využít první příležitost. Stávalo se to předtím, ale ne nikde v jako tak moc zalidněném obchoďáku. Zachvěla jsem se, myslíc na to, jak blízko to bylo k ponížení nás obou před stovkami lidí. Včetně poloviny tuctu spolužáků. Kdybych se zbláznila před nimi, novinky by věděla celá škola po opožděném zvonku v pondělí ráno.
 „Pořád se cítíš na to jak upéct trošku pomsty?“ Emma se zašklebila.
 „Jo. Jen mi dej minutu.“
 Em úřikývla a prohrabala se skrz její peněženku pro cent. Nemůže odolat krmení fontány, navzdory mojí jistotě, že žádné přání si nemůžeš zaplatit, aby se splnilo. Zatímco zírala na minci ve své dlani, oči šilhaly pozorností, já připravovala sama sebe a otočila jsem se tváří k jídelně, moje čelisti se pevně zaťaly. Jen pro případ.
 Panika byla pořád tady – nezřetelná, ale hrozící jako setrvávající noční můra. Ale nemohla jsem určit její zdroj.
 Obvykle jsem mohla položit tvář na tmavý strach rýsující se uvnitř mě, ale dnes to dav dělá nemožným. Skupinka oblečená do barev naší soupeřící školy měla stůl hned vedle Sophie a jejích přátel a obě strany byly hluboce zapojené v hranolkové bitvě. Několik rodin stálo v řade, nějací rodiče táhli sportovní kočárky, jeden táhl invalidní vozík. Nějaký druh skupiny maminky-a-caparti procházel po místě mraženého jogurtu a páry všech věkových kategorií se míchají skrz hovězí výstřely před každým restauračním pultem.
 Mohl by to být kdokoliv. Vše, co jsem opravdu věděla, bylo to, že se tam nemůžu vrátit zpátky dokud důvod mé paniky neodejde. Nejbezpečnější věc, kterou můžu udělat, je ta, že odejdu tak daleko, jak jen to bude možné.
 Emmin cent za mnou žuchnul do vody a já se postavila. „Dobře, pojďme jako první zkusit Sears.“
 „Sears?“ Emmin zamračený pohled zkrabatěl na obou čelech a její rty se zaleskly. „Moje babička tam nakupuje.“
 Jak byla moje styl-uvědomující si teta, ale Sears bylo tak daleko od zdroje paniky jak jsme jen mohly jít a stále zůstat v obchoďáku. „Půjdeme se jen podívat, dobře?“ Znovu jsem si prohlédla jídelnu, pak zpátky Emmu a její bledé svraštělé čelo jako porozumění utopení. Nenutila mě to říct. Je až příliš dobrá kamarádka na to, aby mě nutila říct nahlas mé nejhorší obavy nebo mojí jistotu, v daný okamžik, že by se všichni mohli nalézt v jídelně. „Možná něco mají…“ dokončila jsem chabě.
 A s trochou štěstí, v době kdy jsme začaly prohledávat prváckou část, tak kdokoliv, kdo by mohl být spouštěčem mého záchvatu paniky, odešel.
 Možná bych taky mohla hodit cent do fontány.
 „Jo. Oni možná něco mají.“ Emma se usmála a rychle jsme se snažily jít dolů hlavní chodbičkou. Napětí v mém krku sláblo s každým dalším krokem a já si jen uvědomovala skřípání zubů, když se mé čelisti konečně uvolnily. Když jsme vstoupily do mraku voňavého vzduchu blízko make-up pultu Sears, panika se naprosto začala ztrácet v paměti.
 Bylo to u konce. Jen ta tak jsem unikla úplné hrůze a totálnímu ztrapnění.
 V lehké euforii z úlevy jsme s Emmou omrkly oblečení, pak jsme strávily další hodinu zkoušením přihlouplých, pastelově barevných kalhotek a výrazných klobouků na zkrácení času, zatímco jsem držela duševní palce, aby bylo když se vrátíme, na pobřeží jasno. Metaforicky řečeno.
 „Jak se cítíš?“ Emma vykoukla zpod neonově zelené čepky a uhladila si hladké dlouhé blond vlasy. Zašklebila se a udělala na sebe obličej do zrcadla, ale její oči byly vážné. Protože jsem nebyla připravená jít, ukryla se spolu se mnou v babičkovské sekci Sears na tak dlouho, jak to bylo potřeba.
 Em skutečně nechápala mé záchvaty paniky – to nikdo. Ale nikdy mě netlačila do vysvětlení, nikdy se mě nezkoušela zbavit, když věci byly divné a nikdy se na mě nedívala jako na blázna.
 „Myslím, že jsem v pohodě,“ řekla jsem, když jsem si uvědomila, že už nezůstaly žádné stopy hrůzy, kterou jsem zahlédla dříve. „Jdeme.“
 Butik, který Em chtěla navštívit první byl nahoře, takže jsme nechaly čepice a zmrzlinově barevné kalhotky v kabinkách a cestou skrz Sears jsme se smály než jsme našly eskalátory.
 „Počkám, dokud tady všichni nebudou – než bude taneční parket totálně narvaný – pak se přitisknu těsně k němu.“ Stiskla jsem gumové zábradlí, Emma se zkroutila na běhounu, aby pohlédla na můj obličej, zlomyslný úšklebek jí rozzářil oči. „Pak, když bude opravdu šťastný, že mě vidí, vyškubnu mu zip, žduchnu do něho a začnu křičet. Oni ho pravděpodobně vyvedou ven z plesu. Sakra, možná ho vyhodí ze školy.“
 „Nebo zavolají policajty.“ Zamračila jsem se, jak jsme scházely z pohyblivých schodů do části ložnice-a-koupelny. „To neudělají, že ne?“
 Pokrčila rameny. „Záleží na dozoru. Jestli bude hlídat trenérka Tucker, je Toby v hajzlu. Ona mu zadupe koule hluboko do země ještě před tím, než se stihne zapnout.“
 Moje zamračení se prohloubilo, když jsem natáhla ruku přes konec vystavené postele s hromadou polštářů. Všemi deseti jsem pro ztrapnění Tobyho a zranění jeho ješitnosti. A tak krásně to celé zní. Ale dát ho zatknout je sotva vhodný trest za mé odkopnutí týden před plesem. „Možná bychom mohly přehodnotit tu poslední část…“
 „Byl to tvůj nápad.“ našpulila Emma pusu.
 „Já vím, ale…“ Ztuhla jsem a ruka mi vyletěla k hrdlu, když dobře známá bolest začala ve spodní části krku.
 Ne. Neeee!
 Klopýtla jsem zpátky do postele, najednou jsem spolkla tu celou morbidní jistotu, že jsem sotva stačila popadnout dech. Děs se převaloval přese mě. Zaplavila mě prudká vlna bolesti. Ze žalu jsem nemohla rozumět ani se srovnat. „Kaylee? Jseš v pohodě?“ Emma si stoupla přede mě, z části mě chránila před pohledy ostatních nakupujících a dramaticky chmuřila svůj hlas. „Děje se to znovu?“
 Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Můj krk byl moc sevřený. Horko. Něco se silně svíjelo v mém žaludku a plazilo se to směrem k mému krku. S každým pohybem mi naskakovala husí kůže. Každou chvíli ten narůstající jekot požadoval volnost a já bych bojovala, dokud bych ho nezkrotila.
 Jeden z nás prohraje.
 Emma stiskla pevněji svou kabelku a já poznala bezmocný strach v jejích očích. Pravděpodobně odráží můj vlastní. „Měly bychom jít?“
 Potřásla jsem hlavou a nuceně jsem zašeptala 2 poslední slova. „Příliš pozdě…“
 Můj krk hořel. Moje oči se zalévaly slzami. Hlava se mi točila bolestí, ozvěnami vřískotu snažícího se teď dostat svými pařáty vlastní cestou ven. Jestli ho nezastavím, roztrhá mě to na kusy.
 Nenenene…! To není možné! Nechápu to!
 Ale bylo to tady – přes uličku, obklíčené duhově zabarvenými horami koupelových ručníků. Tmavý stín jako ochrana před depresí. Kdo je to? Ale bylo tam příliš mnoho lidí. Nemohla jsem vidět, kdo to plave v temnotě, kdo nosí stíny jako druhou kůži.
 Nechci to vidět.
 Zavřela jsem oči a beztvarý, nekonečný děs mě obklíčil ze všech stran. Dusil mě. Prudký žal byl až příliš silným soupeřem v temnotě, takže jsem se donutila znovu otevřít oči, ale nebylo to o moc lepší. Panika byla tentokrát příliš silná. Temnota byla příliš blízko. Pár kroků zpátky a mohla bych se jí dotknout. Mohla bych rukou vklouznout do hnízda stínů.
 „Kaylee?“
 Zatřepala jsem rukou, protože kdybych otevřela pusu – nebo pokud bych nezaťala čelisti – křik by mohl uniknout vlastní cestou na svobodu. Nemohla jsem se přinutit pohlédnout Emmě do očí. Nemohla jsem přestat hledět na stíny splývající… kolem někoho.
 Pak se dav změnil. Rozevřel se. A já jsem viděla.
 Ne.
 Nejdřív moje mysl odmítala přeložit obrázky poslané z očí. Odmítala je pochopit. Ale ten blažený stav ignorace byl až moc krátký.
 Bylo to dítě. To na invalidním vozíčku z jídelny. Úzké ručičky mu ležely v klíně, jeho celé nožky málem pozřel pár zářivě modrých tenisek. Matné hnědé oči mžouraly z bledého, odulého obličeje. Jeho tvář byla prázdná. Plešatá. Lesklá.
 To už bylo moc.
 Výkřik vyletěl z mého nitra a cestou ven mi rozevřel pusu dokořán. Bylo to jako by mi někdo tahal ostnatý drát z krku, pak mi jej strkal do uší, přímo do hlavy.
 Všichni okolo mě ztuhli. Ruce vyletěly přikrýt nechráněné uši. Lidé se na mě otáčeli. Emma klopýtla zpátky, šokovaná. Vyděšená. Nikdy to neslyšela – Vždy jsem unikla katastrofě díky její pomoci.
 „Kaylee?“ jeí rty se pohnuly, ale já ji nemohla slyšet. Nemohla jsem slyšet nic než svůj vlastní křik.
 Zatřásla jsem hlavou. Chtěla jsem jí říct, aby šla – že už mi nemůže pomoct. Ale nemohla jsem už ani myslet. Mohla jsem jen ječet, slzy se mi řinuly po tváři, čelisti tak široce rozevřené až to bolelo. Ale nemohla jsem je sevřít ani to zastavit. A nastavit hlasitost bylo naprosto nemožné.
 Teď se lidé pohybovali všude kolem mě. Matky pouštěly své uši, aby odvedly své děti pryč, čela se svraštěla bolestí, kterou jsme měly společnou. Byl to pocit jako mít kopí zaražené v mozku.
 Běž… Myslela jsem si. V duchu jsem prosila matku bezvlasého dítěte, aby ho odvedla pryč. Ale stála jako zkamenělá. Oba zděšení a jaksi zamražení mým zvukovým útokem.
 Po pravici mě upoutal pohyb. Dva muži v khaki uniformách běželi směrem ke mně, jeden křičel do obousměrné vysílačky, druhou ruku měl přes ucho. To, že křičel, jsem věděla jen proto, že jeho tvář byla zrudlá námahou.
 Muž odtáhl Emmu pryč z cesty a ona ho nechala. Zkoušeli na mě mluvit, ale já je nemohla slyšet. Nemohla jsem rozeznat nic víc, než jen pár slov, které mu vycházely z nehlasných rtů.
 „…přestaň…“
 „Bolí…“
 „…pomoc…“
 Děs a žal ve mně vířil jako černá bouřka, přehlušujíc všechno ostatní. Každou myšlenku. Všechny možnosti. Všechnu naději.
 A já pořád křičela.
 Jeden muž z ochranky v obchoďáku se pro mě natáhl a já klopýtla dozadu. Zakopla jsem o čelo vystavené postele a spadla na zadek. Čelisti se mi se zacvaknutím zavřely – krátká spása. Ale v mojí hlavě pořád zněla ozvěna mého vřískotu, takže jsem ho nemohla slyšet. A za okamžik později, křik se znovu vyřítil na svobodu.
 Překvapený policista ustoupil dozadu, mluvíc do vysílačky. Byl zoufalý. Vyděšený.
 Tak jako já.
 Emma si klekla vedle mě, ruce přes uši. Peněženku nechala ležet na zemi. „Kaylee!“ křičela, ale nevydala ani hlásku, kterou bych mohla slyšet. Natáhla se pro mobil.
 A jak vytáčela, barva se najednou vyčerpala z celého světa jako v opaku Čaroděje ze země Oz. Emma byla šedá. Ochranka byla šedá. Nakupující byli šedí. A najednou všichni stáli ve zvířené, pokroucené, bezbarvé mlze.
 Já v ní seděla.
 Stále křičíc, zamávala jsem rukama blízko u země, snažíc se něco cítit. Pravá mlha je studená a mokrá, ale tahle byla… nehmotná. Vůbec jsem ji necítila. Nešlo ji rozvířit. Ale mohla jsem ji vidět. Zastírala mi možnost vidět věci.
 Nalevo se něco točilo. Svíjelo. Něco příliš tlustého a svisle vlnitého. Nějakým způsobem se to kroutilo skrz poličku s ručníky, aniž by se to dotýkalo spěchajících nakupujících, kteří se snažili opustit sekci tak daleko ode mě jak jen to šlo. Patrně jsem udělala dostatečně bláznivou show odůvodněnou bolestí z toho, že mě slyšeli.
 Napravo, cosi cupitalo skrz opar u země, kde byl nejhustší. Hnalo se to ke mně a já nadskočila a táhla Emmu pryč.
 Ochranka znovu uskočila děsem. Emma se vymanila z mého sevření, oči rozšířené strachem. A tehdy jsem se uzavřela do sebe. Už jsem to nemohla dál snášet, ale nešlo to zastavit. Nemohla jsem zastavit to vřískání ani tu bolest, ani zírání, ani mlhu a ani ten strašidelný pohyb. A nejhorší z toho bylo, že jsem nemohla zastavit tu nevyhnutelnost, že to dítě – ten chudý malý chlapec na vozíčku – zemře.
 Brzy.
 Nejasně jsem si uvědomila, že jsem zavřela oči, snažíce vše zablokovat.
 Slepě jsem se natáhla, zoufale toužíc dostat se z mlhy, kterou jsem necítila. Kterou jsem už neviděla. Moje ruce nahmataly něco měkkého a velkého. Něco nedlouhého, pro co jsem už měla slova. Vyšplhala jsem se na to, plazíc se přes kupu látky.
 Stočila jsem se do klubíčka a na hrudi svírala něco plyšového. Znovu a znovu jsem po tom přejížděla prsty. Upínala jsem se k jediné fyzické realitě, která pro mě ještě existovala.
 Zraněná. Jsem zraněná. Můj krk je zraněný.
 Měla jsem mokré prsty. Lepkavé.
 Něco mě chytilo za paži. Stáhlo mě to dolů.
 Házela jsem sebou. Křičela. Trpěla…
 Prudká bolest mně udeřila do nohy, pak mi pod kůží explodoval oheň. Mrkla jsem a přede mnou se objevila známá tvář, v mlze šedá. Teta Val. Emma stála za tetou, tvář zmáčenou slzami smíchanými s řasenkou. Teta Val řekla něco, co jsem nemohla slyšet. A najednou byly má víčka těžké.
 Zaplavila mě nová panika. Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem otevřít oči. A pořád byly mé hlasivky napjaté. Svět kolem mě se zavřel, tmavý a těsný, bez zvuků, ale s krutým kvílením, které pořád proudilo z mého týraného krku.
 Nová temnota. Čistší. Bez šedi.
 A já pořád křičela…
* * *
Mé sny byly změtí náhlého chaosu. Praskání končetin. Surových sevření. Vířících stínů. A skrz to všechno zněl nekonečný řev. Teď už chraplavá ozvěna dřívější síly, ale neméně bolestivá.
* * *
Světlo mi procházelo skrz zavřená víčka; můj svět byl rudá šmouha. Vzduch byl hrozně cítit. Příliš studeně. Strašně páchnul. Příliš čistě.
 Otevřela jsem oči, ale musela jsem několikrát mrknout, abych se mohla soustředit. Jazyk jsem měla tak suchý, že to bylo, jako by mi přes rty přejížděl brusný papír. Ústa mi chutnala zvláštně a v každém svalu v těle mě bolelo.
 Pokoušela jsem se zvednout, ale nefungovaly mi ruce. Nemohly fungovat. Byly něčím svázané. Můj puls závodil. Vykopla jsem nohama, ale byly na tom stejně.
 Ne! Srdce mi tlouklo, rukama i nohama jsem zatáhla, pak trhla zleva doprava, ale nešlo s nimi pohnout víc než o pár palců v každém směru. Byla jsem připoutaná k posteli za zápěstí a kotníky a nemohla si sednout. Nemohla jsem se otočit. Nemohla jsem se vzepřít na loktech. Ani jsem se nemohla poškrábat na nose.
 „Pomoc!“ křičela jsem, ale můj hlas byl jen chraplavé skřehotání. Žádné zapojené samohlásky nebo souhlásky. Mrkla jsem znovu, zakroužila hlavou na jednu stranu, pak na druhou, zkoušejíc najít vhodnou pozici.
 Pokoj byl klaustrofobicky malý. Byl prázdný, až na mě, kameru zabudovanou v jednom rohu a vysokou, těžkou matraci pode mnou. Stěny byly ze sterilní bílé tvárnice. V mém úhlu pohledu tu nebyly žádná okna a já nemohla ani vidět podlahu. Ale to vybavení a ten dezinfekční smrad říkaly všechno.
 Nemocnice. Jsem připoutaná k nemocniční posteli. Úplně sama.
 Bylo to jako v jedné Emmině videohře, kde se postavy vzbudily v divném pokoji a nepamatovali si, jak se tam dostali. Až na to, že v opravdovém životě v rozích nebyly truhly s klíčem k poutům a rady k přežití psané na pergamenu.
 Snad tu taky nejsou žádná videoherní monstra, čekající na moment, až se uvolním z pout, aby mě mohla sníst, protože i když mi někdo vrátí zbraň, tak já nebudu vědět jak ji použít.
 Ale můj cíl byl jasný: dostat se pryč. Jít domů.
 Naneštěstí je to jednodušší říct než to udělat bez použití rukou.
 Puls mi svištěl v uších, bezvýznamná ozvěna opravdového strachu. Ta zdrcující potřeba křičet byla pryč, ale místo toho se tu ustálil jiný druh paniky. Co když bude hořet? Nebo bude tornádo? Nebo více křiku? Co když si pro mě někdo přijde nebo mě tu nechají zemřít? Pomalu jsem se propadala do těch stinných věcí nebo do přírodních katastrof nebo do náhodného šílenství, které se potloukalo kolem mě.
 Musela jsem se dostat z postele. Pryč z těch pitomých… postelových pout.
 „Prosím…“ Prosila jsem kameru, frustrovaná mým slabým šepotem. Silně jsem polkla a pak to zkusila znovu. „Prosím, nechte mě jít.“ Moje slova byla čistší než předtím, ale ne hlasitější. „Prosím…“
 Žádná odpověď. Puls se mi zvýšil, adrenalin proudil skrz mě. Co když všichni zemřeli a poslední osoba na Zemi je přivázaná k posteli? Takhle skončí civilizace? S koženými popruhy a polstrovanými pouty?
 Seber se, Kaylee.
 Realita byla asi mnohem méně přitažená za vlasy, ale pořád děsivá: byla jsem připoutaná. Bezmocná a nechráněná a zranitelná. A najednou jsem nemohla dýchat.
Nemohla jsem donutit mé srdce přestat závodit. Když se brzy nedostanu ven, začnu znovu vřískat – teď z normálního děsu, ale výsledek bude stejný. Znovu mi něco píchnou a koloběh se bude opakovat do nekonečna. V téhle posteli zůstanu na zbytek mého života, schoulená kvůli stínům.
 Co na tom, že tu nebyla žádná okna a stropní žárovky neplnily místnost světlem? Nakonec tu ty stíny budou a oni si pro mě přijdou. Tím jsem si byla jistá.
 „Prosím!“ Křičela jsem, málem radostí bez sebe, že se mi vrátil hlas. „Nechte mě –“
 Dveře se otevřely sekundu předtím, než jsem doopravdy začala házet svými svázaninami. „Ahoj, Kaylee, jak se cítíš?“
 Nervózně jsem zvedla hlavu a hádala tvář vlastnící jemný, mužský hlas. Byl vysoký a hubený, ale vypadal silně. Špatná pleť, dobré vlasy. „Vypadáte jako žába před pitvou,“ řekla jsem, jak mi uvolnil levou paži.
 Už se mi líbil.
 „Naštěstí pro tebe, jsem se skalpelem nikdy nebyl dobrý.“ Jeho úsměv byl krásný a hnědé oči byly laskavé. Jeho jméno na visačce znělo: Paul Conners, Technik Duševního Zdraví.
 Duševního zdraví? Žaludek se mi zkoušel zauzlovat. „Kde to jsem?“
 Paul opatrně uvolnil moje druhé zápěstí. „Jsi v Lakesideském Centru Duševního Zdraví, připojeného k Arlington Memorial.“
 Lakeside. Psychiatrické oddělení. Doprdele.
 „Um, ne. Nemůžu tady být. Někdo udělal chybu.“ Panika se mi vevalila do krevního oběhu dostatečně rychle, aby mi kůže začala hořet. „Potřebuji mluvit s tetou. Nebo strejdou. Oni to vyřeší.“ Strejda Brendon má způsob na napravování věcí bez nasraní lidí – dovednost, kterou jsem mu vždy záviděla.
 Paul se znovu usmál a pomohl mi se posadit. „Až se tu zabydlíš, můžeš jim klidně zavolat.“
 Ale já se tu nechci zabydlovat.
 Upoutaly mě ponožky na mých nohách na konci postele. „Kde mám boty?“
 „Jsou ve tvém pokoji. Museli jsem z nich odstranit tkaničky. Kvůli bezpečnosti nejsou povoleny tkaničky, pásky, šňůrky na mikinách ani kravaty.“
 Mé tkaničky jsou nebezpečné? Zatlačila jsem slzy, naklonila jsem se dopředu, abych uvolnila i mojí pravou nohu.
 „Opatrně.Ze začátku by jsi mohla být trochu ztuhlá a vratká,“ řekl, když pracoval na mém levém kotníku. „byla jsi nějakou dobu mimo.“
 Srdce mi ustrašeně bouchlo. „Jak dlouho?“
 „Oh, jen něco málo přes 15 hodin.“
 Co? Posadila jsem se a cítila jsem jak se mé oči zkalily hrůzou. „Vy jste mě nechali 15 hodin připoutanou k posteli? Není na to nějaký zákon?“
 „Je jich hodně. A my se řídíme každým z nich. Chceš pomoct slézt?“
„Zvládnu to,“ vyštěkla jsem. Věděla, že byl můj hněv nasměrován špatně, ale nemohla jsem si pomoct. Ztratila jsem 15 hodin života kvůli jehle a čtyřem poutům. Teď jsem nebyla schopná být přátelská. „Proč jsem byla připoutaná?“
 Opatrně jsem vyklouzla z postele, pak se o ni znovu opřela, když se mi zatočila hlava. Špinavé vinylové kachličky mě studily skrz ponožky.
 „Přijela jsi na nosítkách, křičela jsi a házela sebou, ačkoli jsi měla v sobě silná sedativa. I když jsi ztratila hlas, tak si pořád kolem sebe mlátila, jako kdybys ve snech s někým bojovala.“
 Krev se mi rychle vyčerpala z hlavy, takže jsem měla znovu závrať. „Opravdu?“ Není divu, že mě to celou dobu bolelo, v hlavě jsem bojovala několik hodin. Ve spánku. Je-li chemické kóma kvalifikováno jako spánek.
 Paul vážně přikývnul a ustoupil, aby mi nechal prostor, když jsem vstávala. „Jo a před pár hodinami si začala znovu, takže tě museli připoutat zpět.“
 „Znovu jsem křičela?“ Můj žaludek začínal být bezedná jáma děsu, pomalu se točil, hrozící, že mě spolkne jako černou díru. Co je se mnou sakra špatně?
 „Ne, házela sebou. Ještě pořád asi před hodinou a půl. Zrovna jsem byl na cestě, abych tě odpoutal, když ses vzbudila.“
 „Co mi dali?“ Natáhla jsem se ke zdi, když se přese mě převalila nová vlna závratě.
 „Obvyklý mix. Ativan, Haldol a Benadryl pro kontrolu vedlejších účinku Haldolu.“
 Nedivím se, že jsem spala tak dlouho. Neměla jsem představu co jsou ty první dva léky zač, ale Benadryl mě chrání po většinu nocí během sezóny alergií. Byl to zázrak, že jsem se po tom všem vzbudila. „Co kdybych byla na něco z toho alergická?“ Dožadovala jsem se, přejíždějíc rukama přes tričko, které jsem měla na sobě v obchoďáku. To, že jsem se probudila ve vlastním oblečením, bylo zatím tou nejbližší věcí, jakou jsem našla v lepší stránce.
 „O tom bychom si měli promluvit pak na ošetřovně, namísto v přivazovacím pokoji.“
 Přivazovací pokoj? Byla jsem nejasně zneklidněná z faktu, že mají pro tenhle pokoj jméno.
 Paul zatlačil do dveří. „Až po tobě.“
 Obrnila jsem se a vykročila do jasné chodby, pochybujíc o tom co mě čeká. Lidi chodící okolo ve svěracích kazajkách, mumlající si pro sebe? Sestry v bílých uniformách s naškrobenými čepicemi? Ale chodba byla prázdná a tichá.
 Paul se postavil za mě a já ho následovala do posledních dveří vlevo, které pro mě zatlačením otevřel.
 Strčila jsem ruce do kapes od mikiny, jak se mi strašně třásly, pak jsem přešla přes práh.
 Další bílý pokoj, o nic více větší než první. Postel byla jen matrace posazená v těžkém dřevěném rámu, příliš úzkém a příliš nízkém, přehozená jednoduchou bílou přikrývkou. Prázdné, otevřené skříňky byly přišroubované ke zdi místo komody a bylo tam jedno dlouhé, vysoké okno. Žádná skříň.
 Moje beztkaničkové boty ležely na konci postele. Byly tu jedinými věcmi, které jsem v tomhle pokoji oceňovala. Všechno ostatní bylo cizí. Studené. Strašidelné.
 „Takže… jste mě zavřeli v nemocnici?“ Hlas se mi třásl. Ale nemohla jsem si pomoct.
 „Byla jsi hospitalizována,“ řekl Paul ode dveří.
 „Jaký je v tom rozdíl?“ Stála jsem u konce postele, zdráhající si sednout. Udělat si pohodlí.
 „Tohle je dočasné.“
 „Jak dočasné?“
 „To záleží na tobě a tvém doktorovi.“ Dal mi soucitný úsměv, pak se vrátil do chodby. „Sestra tu bude za minutu, aby ses mohla zabydlet. Vydrž, Kaylee.“
 Mohla jsem jen přikývnout. O sekundu později byl Paul pryč. Zůstala jsem sama. Znovu.
 Z venku přicházel plynulý řinčivý klapot vozíku tlačeného dolů chodbou. Boty pištěly o podlahu. A někde blízko někdo křičel v ohromném, dramatickém vzlykotu. Civěla jsem na chodidla, zdráhající se čehokoli dotknout, což by udělalo celou věc pochopitelnou. Udělalo by ji to reálnou.
 Jsem blázen?
 Pořád jsem tu stála a vypadala jako idiot, když se dveře otevřely a dovnitř vešla žena ve světle růžových nemocničních šatech, nesoucí psací podložku a pero. Její jméno na visačce bylo: Nancy Briggs, R.N.
 „Ahoj, Kaylee, jak se cítíš?“ Její úsměv byl široký a přátelský, ale byl nějaký… rozvážný. Jako kdyby věděla jak moc ho má dát. Jak má vypadat přátelsky bez skutečného vítacího rozhovoru.
 Paul už mi chybí.
 „Zmateně a tesknící po domově.“ Jednou rukou jsem sevřela roh poličky, ochotná se tím tlakem rozplynout. Ztratit se do zlého snu, z kterého bych se určitě za pár minut vzbudila.
 „Dobře, podívejme se, jestli bychom nemohly vyřešit aspoň první část.“ Sestřin úsměv se zvětšil, ale nestal se teplejším. „Na chodbě je telefon. Právě teď na něm sice někdo je, ale až bude volný, můžeš ho klidně použít. Pouze místní čísla a zákonní zástupci. Na recepci někomu řekni, komu chceš zavolat a my vás spojíme.“
 Strnula jsem, mohla jsem jen mrkat. Tohle není nemocnice, je to vězení.
 Poplácala jsem kapsu, abych ucítila svůj telefon. Byl pryč. V hrudi mi explodovala čerstvá panika a strčila jsem ruku do další kapsy. Kreditní karta tety Val byla pryč. Zabije mě, jestli jsem ji ztratila! „Kde jsou mé věci?“ Dožadovala jsem se, když jsem se snažila zastavit slzy, které mi mlžily vidění. „Měla jsem mobil a nějaký lesk na rty a dvacetidolarovku. A tetinu kreditku.“
 Úsměv sestry Nancy lehce rozmrzl, buď kvůli mým slzám nebo strachu, který se ve mně nepochybně zvětšoval. „Máme všechny tvoje osobní věci uzamčené, dokud nebudeš propuštěná. Všechno kromě kreditní karty. Tvoje teta si ji vzala, když minulou noc odcházela.“
 „Teta Val tu byla?“ Holýma rukama jsem si otřela oči, ale ty se znovu okamžitě naplnily. Když tu byla, proč mě nevzala domů?
 „Přijela s tebou na ambulanci.“
 Ambulance. Propuštění. Uzamčené. Tyhle slova se mi znovu a znovu přehrávala v hlavě, litanie strachu a zmatku. „Kolik je hodin?“
 „Jedenáct třicet. Asi za hodinu a půl ti přinesou oběd. Jíst můžeš ve společných prostorech, chodbou dolů a pak doleva. Snídaně je v sedm. Večeře v šest.“ Natáhla se doleva rukou držící pero a lehce otevřela dveře a já si nemohla nevšimnout odhalující se vysoké, bílé, průmyslové toalety a sprchového koutu. „Můžeš se sprchovat kdykoliv budeš chtít. Jen si přijdi do sesterny pro tvojí hygienickou sadu.“
 „Hygienickou sadu?“ Oči se mi rozšířily jak mi ztuhly vnitřnosti. Tohle není doopravdy. Nemůže být.
 „Když budeš potřebovat, dáme ti mýdlo a šampon. Když se budeš chtít oholit, budeš muset být sledována členem personálu.“ Mrkla jsem, nechápala, ale ona pokračovala dál. „V 9 je tu skupina kvůli zvládání hněvu, v 11 o snášení deprese a tohle odpoledne ve 2 o příznacích duševních chorob. Pro začátek je to dobré.“
 Trpělivě se usmála, jako kdyby očekávala poděkování za informace, ale já jsem jen zírala do prázdné police. Její celkový brífink byl pro mě nepodstatný. Samozřejmě budu venku velmi brzo a jediná skupina, která mě zajímala, byly členové mé rodiny, kteří by to dokázali.
 „Chlapecké pokoje jsou v opačném křídle, na druhé straně společných prostor. Dívky tam nemají přístup a naopak. Návštěvy jsou každý večer od 19 do 21. Zhasíná se ve 22:30. Každých patnáct minut tě někdo bude kontrolovat, když budeš z dohledu sesterny.“ Znovu se odmlčela a já se setkala s jejím nezaujatým pohledem „Nějaké další otázky?“
 Znovu se mi zavodnily oči a já jsem se je neobtěžovala utřít. „Proč jsem tu?“
 „To je otázka pro tvého doktora.“ Letmo pohlédla do složky. „Dr. Nelson. Dělá kolo po obědě, od pondělí do pátku. Takže ho uvidíš zítra.“ Otálela a mezitím položila složku do poličky přišroubované k tvárnicové zdi. „Co tvůj krk? Nepotřebovala jsi zašít, ale nemohli ti vyčistit rány…“
 Rány? Pravá ruka mi vyletěla ke krku a trhla jsem sebou jak jsem ucítila měkkou kůži. A taky… drsnou. Srdce mi zakolísalo, hnala jsem se do koupelny. Malé, reflexivní hliníkové zrcadlo nad dřezem ukazovalo, že to málo řasenky co jsem měla den předtím, bylo teď rozmazané pod oběma očima. Byla jsem bledá a mé dlouhé vlasy byly beznadějně zacuchané.
 Naklonila jsem bradu a tělo nasměrovala pod světlo, které jsem měla nad hlavou. Moje zalapání po dechu se v malé místnosti odráželo. Můj krk byl změť krvavě zaschnutých škrábanců.
 A najednou jsem si vzpomněla na bolest krku. Mokré lepkavé prsty.
 Pravá ruka se mi třásla, jak jsem ji držela proti světlu. Za kůžičkou se mi pořád držela tmavá vrstva. Krev. Udělala jsem si to sama, když jsem se snažila zastavit jekot.
 Není divu, že si mysleli, že jsem blázen.
 Možná mají pravdu.
* * *

Žádné komentáře:

Okomentovat