středa 26. prosince 2012

1. část


Neočekávala jsem, že budu zpátky v Rusku tak brzo. Rozhodně jsem tu nechtěla být.
Nebylo to kvůli tomu, že bych proti tomuto místu něco měla. Byla to docela pěkná země, s duhově zbarvenou architekturou a vodkou, která měla sílu jako raketový pohon. Tyhle věci se mi v Rusku líbily. Můj problém byl, že naposledy, kdy jsem tu byla, mně skoro zabili (jedna z mnoha příležitostí) a skončila jsem zdrogovaná a unesená upírem. To je dost na to, abych se tomuto místu vyhnula.
A přesto, jakmile začalo letadlo kroužit nad Moskvou před přistáním, věděla jsem, že vrátit se sem, byla rozhodně ta nejsprávnější věc, co jsem mohla udělat.
„Vidíš to, Rose?“ Dimitrij poklepe na sklo okýnka, a ačkoliv nemůžu vidět jeho výraz tváře, jeho známka údivu v jeho hlase mi řekla mnoho. „St. Basil.“

Naklonila jsem se přes něj a sotva jsem stihla zahlédnout nejznámější mnohobarevnou katedrálu, která vypadala jako něco, co můžete najít v Cukrovinkové zemi, ne jako Kreml. Pro mě to bylo něco jako další turistická atrakce, ale pro něj to znamenalo mnohem víc. Tohle byl jeho příchod domů - návrat do země, přestože nevěřil, že ji někdy uvidí za svitu slunce svýma očima živý. Ty budovy, města tady… nebyly pro něj jenom pěkné obrázky z pohlednic. Představují pro něj daleko víc. Symbolizují jeho druhou šanci v životě.
Usmívající jsem se ponořila zpátky do sedadla. Sedím uprostřed, ale v žádném případě to nemohlo být pohodlnější než to jeho. Dostat šest stop a pět palců vysokého muže k oknu do vagónu bylo opravdu kruté. Nepostěžoval si za celou dobu ani jednou. Nikdy si nestěžoval.
„Je škoda, že nemáme čas, abychom se zde poflakovali,“ řekla jsem. Moskva byla pro nás jen položka navíc. „Budeme muset všechny prohlídky památek nechat na Sibiř. Vždyť víš, tundra. Polární medvědi.“
Dimitrij se otočil od okna. A já jsem očekávala, že mi dá co proto za oddálení stereotypu. Z jeho výrazu obličeje jsem mohla říct, že nikdy neslyšel o ničem, co bylo po „Sibiři“. Ranní světlo iluminovalo jeho řezané rysy v obličeji a rozjasnilo jeho hladké hnědé vlasy. Nic z toho se však nemohlo srovnávat s jeho oslnivostí uvnitř.
„Je to tak strašně dávno, co jsem viděl Baiu,“ zamumlal a  jeho tmavé oči se zaplnily vzpomínkami. „Taková doba, co jsem je neviděl. Myslíš si…“ Pohlédne na mě zrazený sotva viditelnou nervozitou, které jsem si všimla už na začátku našeho výletu. „Myslíš si, že mě rádi uvidí?“
Stiskla jsem mu ruku a cítila nepatrnou bodavou bolest v hrudi. Bylo neobvyklé vidět Dimitrije tak nerozhodného o čemkoliv. Mohla jsem několikrát na prstech ruky spočítat, kolikrát jsem byla svědkem jeho opravdové zranitelnosti. Od okamžiku, kdy jsme se setkali, vždycky vynikal jako jeden z nejráznějších a nejsebevědomějších lidí, které jsem znala. Byl pořád v pohybu, nikdy se nebál čelit hrozbě, i když by to znamenalo riskovat vlastní život. Dokonce i teď, kdyby nějaké krvežíznivé monstrum vyskočilo z kokpitu, klidně by se vymrštil a střetnul se s ním, zatímco by byl ozbrojen jen bezpečnostní kartou v zadní kapse kalhot. Ale vidět svoji rodinu poté, co strávil čas jako ďábel, nemrtvý upír? Jasně, že ho to děsilo.
„Samozřejmě, že budou rádi,“ ubezpečila jsem ho žasnoucí nad změnou v našem vztahu. Začínala jsem jako jeho studentka potřebující jeho ujištění. Absolvovala jsem, abych se stala jeho rovnocennou partnerkou. „Vědí, že přijedeme. Bože, měl si vidět tu oslavu, co uspořádali, když si mysleli, že jsi mrtvý, soudruhu. Představ si, co udělají, až zjistí, že jsi opravdu živý.“
Obdařil mě jedním z jeho vzácných malých úsměvů. Těch, po kterých mě hřálo po celém těle. „V to doufám,“ řekl, otočil se a zíral z okna. „V to doufám.“

Jediné pamětihodnosti Moskvy, které jsme viděli, byly zevnitř letiště, kde jsme čekali na přestup do jiného letadla. To nás mělo vzít do Omsku, města položeného ve středu Sibiře. Odtud jsme si pronajali auto a pokračovali v naší cestě – žádné letadlo tam, kam jsme jeli, nelétalo. Byla to krásná cesta. Země plná života a zeleně mě přesvědčila o špatnosti mých vtipů o tundře. Dimitrojova nálada se měnila mezi nostalgií a obavami během našeho cestování. Byla jsem netrpělivá a přála si, abychom už dorazili na místo. Čím dřív tam budeme, tím dřív uvidí, že se neměl čeho obávat.
Baia byla od Omsku vzdálena méně než jeden den a vypadala stejně krásně jako při mé poslední návštěvě. Byla dost vzdálená, takže na ni lidé narazili jen zřídka kdy. Pokud jste se nacházeli ve městě Baia, bylo to z nějakého důvodu. A možná taky ne, ale ten důvod měl co dělat s obrovským počtem dhampýrů, co tu žily. Jako Dimitrij a já, tak i tihle dhampýři byli napůl lidé – napůl upíři. Na rozdíl od nás mnoho dhampýrů si vybralo žít bez Morojů, magií ohánějících se upírů, a místo toho se míchali s lidskou společností. S Dimitrijem jsme oba strážci, složili jsme přísahu Morojům v boji proti Strigojům: ďáblova stvoření, nemrtvý upíři, kteří zabíjí, aby si udrželi svou nesmrtelnost.
Dny se sice v tuhle dobu léta prodloužily, ale temnota už začala padat, když jsme se dostali k rodnému Dimitrijovu domu. Strigojové si do Baiy troufli jen vzácně, ale rádi stopovali na cestách vedoucích do města. Mihotavý záblesk slunečního světla nám zaručoval bezpečí a dal Dmitrijovi dobrý výhled na dům. Dokonce, i když vypnul motor, seděl delší chvilku na místě a hleděl na starou pradávnou strukturu domu. Červená a zlatá světla se v ní koupala a dávala tomu vzhledu něco světského. Naklonila jsem se k němu a políbila ho na tvář.
„Je čas, soudruhu. Čekají na tebe.“
Seděl chvíli v tichosti, pak ale rázně přikývl a nasadil takový druh výrazu, který jsem ho viděla nosit do bitvy. Opustili jsme auto a nechali ho stát na půl cesty skrz dvůr, když se prudce otevřely dveře. Slabé světlo proniklo do tmavých stínů a zjevila se silueta mladé ženy.
„Dimko!“
Jestli by Strigoj vyskočil a zaútočil, Dimitrij by zareagoval okamžitě. Ale spatření mladší sestry omráčilo jeho bleskurychlé reflexy, až mohl jenom zůstat stát, zatímco Viktorie obtočila své ruce kolem něho a začala ze sebe chrlit příval slov v ruštině tak rychle, že jsem to nestihla sledovat.
Dimitrijovi chvíli dalo, než se ze šoku probral zpátky k životu, ale pak jí vrátil prudké objetí a odpovídal jí zpátky rusky. Trapně jsem tam stála, dokud si mě Viktorie nevšimla. Vykřikla radostí, pospíchala ke mně a věnovala mi stejně pevné objetí jako svému bratrovi. Připouštím, že jsem byla skoro ve stejném šoku jako on. Když jsme byli posledně rozděleni, neměly jsme s Viktorií dobré období. Jednoznačně jsem nesouhlasila s jejím vztahem s morojským klukem. Ona udělala to samé, když nechápala můj přístup. Teď to vypadalo, že všechno bylo zapomenuto a, ačkoliv jsem neuměla přeložit vše, co řekla, měla jsem dojem, že mi děkovala za znovu přivedení Dimitrije k ní.

Viktoriin energetický příchod následoval zbytek rodiny Belikových. Dimitrijovi další sestry, Karolina a Sonya, se připojili k Viktoriininu objetí jeho a mě. Jejich matka byla přímo za nimi. Rusové létají rychle a zběsile. Normálně nahodilý chod opětovného setkání jako toto by mě donutilo protočit panenky, ale místo toho jsem se rozbrečela. Dimitrij si tím prošel skrz na skrz. My všichni jsme si tím prošli, a opravdu si nemyslím, že by někdo z nás očekával, že bychom sdíleli všichni tento moment.
Nakonec Dimitrijova matka, Olena, se vzpamatovala a smála se, zatímco si utírala slzy z očí.
„Pojďte dál, pojďte dál,“ řekla připomínajíc, že neumím moc rusky. „Posaďte se a povídejte.“
Skrz další slzy a smích jsme vstoupili do domu, do útulného obývacího pokoje. Bylo to tam stejné jako při mé poslední návštěvě: obklopena teplým dřevěným obložení a police s v kůži vázanými knihami s tituly v azbuce. Tady najdeme další část rodiny. Karolinin syn, Paul, pokládal svého strýce za fascinujícího. Paul znal Dimitrije jen vzdáleně předtím, než přišel na svět a to, co znal, bylo jen z fantastických příběhů. No a v podušce v blízkosti Paula sedělo další dítě a ještě jedno, mnohem hubenější leželo spící v dětském koši. Sonyino dítě, poznala jsem. Byla těhotná, když jsem je tu dříve toho léta navštívila.
Vždy jsem bývala v Dimitrijově blízkosti, ale tohle byl okamžik, kdy jsem věděla, že musím od něj ustoupit. Posadil se na pohovku a Karolina se Sonyou si přisedly z boku, každá nosící výraz, který říkal, že se ho bojí pustit z dohledu. Viktorii štvalo, že ztratila své hlavní místo, takže si sedla dolů na podlahu a opřela si hlavu o jeho kolena. Bylo jí sedmnáct, jen o rok méně než mně, ale vzhlížela k němu velmi oddaně, až vypadala mnohem mladší. Všichni sourozenci měli hnědé vlasy a oči tvořící krásný rodinný portrét, když seděli společně. Olena se oháněla kolem, že určitě musíme hladovět, a konečně si sedla, až když jsme ji ujistili, že nic nepotřebujeme. Seděla na židli naproti Dimitrojovi a sevřela své ruce v klíně, až se nedočkavě předklonila.
„Tohle je zázrak,“ řekla důraznou angličtinou. „Nevěřila jsem tomu. Když jsem obdržela zprávu, myslela jsem si, že je to nějaká chyba. Nebo lež.“ Povzdychla si šťastně. „Ale jsi tady. Živý. Stejný.“
„Stejný,“ potvrdil Dimitrij.
„Ta první zpráva…“ odmlčela se Karolina, která svraštěla čelo a opatrně vybírala svá slova. „Ta první zpráva byla chybná, že? Nebyl si opravdu… opravdu Strigoj?“
To slovo viselo ve vzduchu hodnou chvíli, kterou pak vyplnil chlad přes teplý letní večer. Nemohla jsem dýchat, přestože můj tlukot srdce měl prostoru dost. Bohužel jsem odtud byla hrozně daleko, uvězněná v jiném domě a velmi odlišným Dimitrijem. Byl jedním z nemrtvých, s křídově bílou kůží a červenými zornicemi. Jeho síla a rychlost daleko předčily tu, jakou měl teď, a používal tyto schopnosti k lovení obětí a pití jejich krve. Byl děsivý – a skoro mě zabil.
Po pár vteřinách jsem začala opět dýchat. Tamten Dimitrij odešel. Tento - teplý, milující a živý – je tady teď. Předtím, než odpověděl, Dimitrijovi tmavé oči vyhledaly ty mé a já věděla, že myslel na to samé, co já. Tahle minulost byla příšerná, otřesně těžká věc.
„Ne, byl jsem Strigoj. Jeden z nich. Dělal jsem hrozné věci.“ Slova byla mírná, ale v tónu jeho hlasu nespočetná. Jejich zářivé obličeje vystřízlivěly.
„Byl jsem ztracený. Bez naděje. Kromě… Rose ve mě věřila. Nevzdávala to.“
„Jak jsem předpověděla.“
Nový hlas se ozval z obýváku a my všichni vzhlédli na ženu, která se náhle zjevila ve dveřích. Byla značně menší než já, ale měla v sobě osobnost, která se nesla celým pokojem. Yeva, Dimitrijova babička. Malá a křehká s chmýřím bílých vlasů, ale všichni tady věřili, že byla mudrc nebo čarodějnice. Jiné slovo mi v mysli vyblesklo při pomyšlení na Yevu, ačkoliv to znělo velmi podobně jako „čarodějnice.“
„Ne, nepředpověděla,“ řekla jsem, neschopna zastavit sama sebe. „Vše, co jste udělala, bylo, že jste mi řekla: Vypadni odsud, abys mohla udělat “ještě něco navíc”.“
„Přesně,“ samolibě se usmála ve vrásčité tváři. „Musela jsi jít zachránit mého Dimka.“
Rozešla se do místnosti, ale Dimitrij se s ní setkal v půlce pokoje. Opatrně jí ovinul ruce kolem ní a mrmlal něco, z čehož jsem usoudila, že je to rusky „babička“. Ten šílený rozdíl jejich výšek udělal komickou scénu.
„Nikdy jste mi neřekla, že tohle je přesně to, co jsem měla udělat,“ argumentovala jsem, zatímco si sedla do houpacího křesla. Ano, mohla jsem upustit od tohoto předmětu, ale něco špatného na Yevě se mi vtíralo špatným směrem.
„Věděla jsem to,“ prohlásila neústupně. Její tmavé oči se zdály být unavené, aby se skrz ně dívala do mého nitra.
„Proč jste mi teda neřekla, co mám udělat?“
Yeva svou odpověď na moment zvážila. „Jednoduše. Musela jsi na to přijít sama.“
Začala jsem zatínat čelist. Dimitrij zachytil můj pohled. Nedělej to, Rose, jakoby jeho oči říkaly. Nech to být. Objevil se v jeho tváři záblesk pobavení, a to mi připomnělo naše staré dávné dny učitel-student. Znal mě velmi dobře. Věděl, že kdyby mi dal sebemenší šanci, totálně bych převálcovala jeho stařičkou babičku. Pravděpodobně bych prohrála. S rychlým přikývnutím jsem sklapla sanici. Oukej, čarodějnice, pomyslela jsem si. Tohle si vyhrála. Yeva po mě hodila úšklebek odhalující její mezery mezi zuby.
„Ale jak se to stalo?“ zeptala se Sonya sunoucí nás takticky do méně nebezpečných vod. „Změna zpět na dhampýra, mám na mysli.“
S Dimitrijem jsme na sebe vrhli letmý pohled, ale jeho dřívější veselí zmizelo. „Duch,“ řekl tiše.
To vyvolalo rychlý nádech u jeho sester. Morojové používají magii elementů, ale většina z nich ovládá jen základní elementy: zemi, vzduch, vodu a oheň. Ačkoliv v poslední době byl objeven vzácný element: duch. Byl těžce spjat s psychickými schopnostmi, zdravím a stále to bylo něco, s čím se mnoho Morojů nedokázalo smířit.
„Moje kamarádka Lissa použila ducha, zatímco, ehm, ho probodla stříbrným kůlem,“ vysvětlila jsem.
Kdybych s radostí měla tohle absolvovat znova, abych zachránila Dimitrije, stále bych měla problém s probodnutím srdce. Do posledního okamžiku by nikdo z nás nevěděl, zda bych ho zabila či nikoliv.
Paulovy oči se rozšířily. „Lissa? Ty myslíš královnu Vasilisu?“
„No, jasně,“ řekla jsem. „Ji.“
Někdy pro mě stále bylo těžké, že z mé nejlepší kamarádky od školky se stala královnou světa Morojů. Pomyšlení na ni zapříčinilo nepatrný uzel v mém žaludku. Zvolení Lissy na trůn před třemi týdny bylo ve všech očích kontroverzní. Někteří z jejích nepřátel se neuchylovali k násilí, takže ji nechali odjet sem na týden a extrémně mě znervóznit. To zaručilo, že byla obklopena strážci. Potřeba vidět Dimitrijovu rodinu, aby zjistili, že už nepatří mezi nemrtvé – a to mě přimělo souhlasit s výletem.

Belikovovi a já jsme zůstali vzhůru déle a odpovídali na mnoho otázek. Dokonce předtím, než byl Dimitrij násilně přeměněn na Strigoje, nebyl doma pěkně dlouho. Snažil se zjistit, jak si celou tu dobu rodina vedla v posledních letech, ale odbyli ho. Nepovažovali totiž své zkušenosti za důležité. On byl jejich zázrak. A oni se ho nemohli nabažit.
Znala jsem ten pocit.
Když Paul a jeho sestry usnuli na podlaze, konečně jsme si uvědomili, že už je čas jít také spát. Zítra byl velký den. Dobírala jsem si ho, že jeho rodina uspořádá vzpomínkovou party, kterou pro něj už spřádaly dříve, a jak se ukázalo, měla jsem pravdu.
„Každý tě chce vidět,“ vysvětlovala Olena, když nám ukazovala naší ložnici. Věděla jsem, že „každý“ znamená celou komunitu Morojů v Baiy.
„Je to úžasné pro nás, ale ještě neuvěřitelnější pro ně. Tak… my jim řekneme, aby se zastavili zítra. Všichni.“
Mrknu na Dimitrije, zvědavá, jak na to zareaguje. Nebyl ten typ, který by si liboval ve středu pozornosti – mohla jsem jenom hádat, jak se cítil, když si nesl sebou nejstrašnější události svého života. Podruhé toho dne se na jeho tváři objevil klidný výraz bez emocí, ve kterých vynikal.
„Samozřejmě,“ odpověděl matce. „Těším se na to.“
Olena se úlevně usmála a popřála nám dobrou noc. Jakmile odešla, Dimitrij se posadil na okraj postele a opřel se lokty o kolena. Položil si hlavu do dlaní a něco si pro sebe brblal v ruštině. Nevěděla jsem, co řekl, ale hádala jsem, že to bylo něco ve smyslu „Do čeho jsem se to jenom dostal?“
Prošla jsem okolo něho, sedla si mu na klín a objala ho kolem krku tak, abych mu mohla hledět do tváře. „Proč tak smutně, soudruhu?“
„Ty víš proč,“ odpověděl, zatímco si pohrával s pramenem mých vlasů. „Budu muset mluvit o … no, o té době.“
Hořel ve mně soucit. Věděla jsem, že se cítil provinile za vše, co udělal jako Strigoj, a zřídka kdy si připouštěl, že za to nemohl. Nebyla to jeho chyba. Proměnil ho proti jeho vůli jiný Strigoj a on nad sebou neměl plnou kontrolu. Stále to bylo těžké, když došlo na konfrontaci.
„To je pravda,“ odpověděla jsem. „Ale oni se jen budou o tom chtít bavit, aby zjistili zbytek příběhu. Nikdo se nebude soustředit na to, cos dělal jako Strigoj. Oni chtějí vědět o tom, jaks přišel zpátky. Zázrak. Viděla jsem ty lidi letos předtím. Truchlili nad tvou smrtí a teď chtějí oslavovat to, že jsi naživu. Na to se budou soustředit nejvíc.“ Otřu se svými rty o ty jeho. „Rozhodně to je moje nejoblíbenější část.“
Přitáhne si mě blíž. „Moje nejoblíbenější část je, když si mi dala pár facek, aby mě probraly a zabránily mému lítostivému hořekování nad sebou.“
„Pár facek? Tohle není přesně tak, jak si to pamatuju,“ ohradila jsem se. S Dimitrijem jsme se napadli a pobili v minulosti několikrát. Bylo to nezbytné ve výcviku, jaký jsme - jako strážci - měli. Ale pomoci mu překonat jeho dny jako Strigoj… to dalo mnohem víc práce, než si dát jednu do nosu a nezkoušet se s ním příliš hádat při jeho samouzdravování. Ehm, no jasně, zahrnuje to tedy taky hotelové pokoje a přestěhovaný šatník, ale vážně si nemyslím, že by to pomáhalo v léčebném procesu.
Pokaždé, když spadne Dimitrij dozadu na postel a vezme mě s sebou, mám pocit, že se mu osvěžila konkrétní vzpomínka jako mně.
„Možná, že ty taky potřebuješ trochu pomoct osvěžit paměť,“ dodal diplomaticky.
„Připomenout, hm.“ Byla jsem uvězněná jeho pažemi a úzkostlivě jsem upírala svůj zrak na dveře. „Cítím se nesvá, když jsme spolu v naší ložnici v domě tvé matky. Je to, jako bychom něco schovávali.“
Uchopil mou hlavu do svých dlaní.
„Ony jsou tolerantní,“ řekl. „A kromě toho, potom, čím jsme si prošli? Možná bychom potom všem měli být manželé, pokud by většina z nich byla znepokojena.“
„Taky mám ten dojem,“ připustila jsem. Když jsem tu byla naposledy, organizovat jeho memoriál, mnoho dhampýrů se mnou zacházelo jako s jeho vdovou. Vztahy dhampýrů si nepotrpí na obřady.
„Není to špatnej nápad,“ odvětil.
Chtěla jsem ho dloubnout loktem, což bylo teď docela obtížné, uvážíme-li, jak jsme byli propletení. „Kdepak, nikam, soudruhu.“
Milovala jsem Dimitrije nade vše, ale i přes jeho příležitostní návrh jsem si udělala jasno: Já nemám v úmyslu se vdávat, dokud tu byly „2“ začátky mého věku. Byl o sedm let starší než já, což znamenalo, že pro něj to je uvážlivá myšlenka. Protože, ačkoliv tu nebyl nikdo jiný, koho bych chtěla, na to být v osmnácti manželka jsem ještě moc mladá.
„Jen to teď řekni,“ pobídl mě, zadržujíc smích, „ale jednou to praskne.“
„V žádném případě,“ řekla jsem. Jeho ukazováček obkreslil linii šíje, která naplnila moji kůži žárem.
„Dal si mi hodně pádných argumentů, ale stále máš ještě dlouhou cestu k tomu, abys mě vyhrál.“
„Ještě jsem se o to nepokusil,“ řekl s velmi vzácnou špetkou sarkasmu. „Když chci, dokážu být velmi přesvědčivý.“
„Fakt? Dokaž to.“
Jeho rty zaútočili na ty mé. „Doufal jsem, že to řekneš.“

Hosté začali přijíždět velmi brzy. Samozřejmě, že ženy Belikovovy byly vzhůru a na nohou časně – a mnohem dřív než já a Dimitrij, který se stále ještě vypořádával se změnou času. V kuchyni byl nápor aktivity plnící celý dům všemožnými druhy vůní, ze kterých se sbíhaly sliny. Nepopírám, že ruská kuchyně nepatří mezi moje oblíbené, ale bylo tu i několik pokrmů – speciálně jeden od Oleny – ke kterým se mile ráda později připojím. Společně se svými dcerami pekly a vařily enormní kvanta všeho, což se zdálo příliš při pomyšlení, že každá osoba, co se stavila, přinesla nějaký pokrm, aby se podělila. Tyhle zkušenosti byly jako zrcadlo do Dimitrijova paměťového centra - uchovávaly se tam, čímž se mu pochopitelně zvedla nálada.
Poprvé se u každého projevila jejich neohrabanost. Navzdory jeho odhodlání zaměřit se jen na pozitiva, měl stále Dimitrij problém překonat fakt, že jeho období Strigoje bylo stále středem pozornosti. Někteří hosté byli dost nervózní, pro případ že hrstka z nás možná udělala chybu a on opravdu byl krvežíznivá nemrtvá stvůra. Stačilo však setrvat v jeho přítomnosti pět minut, aby věděli, že to není pravda, a napětí se vytratilo. Dimitrij znal většinu lidí z jeho dětství, rostlo mu díky tomu víc a víc nadšení při spatření přátelských tváří. Oni na oplátku mnohem více jásali při zjištění, že byl zachráněn.
Všechno jsem to pozorovala zpovzdálí. Potkala jsem se s mnoha návštěvníky již předtím, a zatím co mě jen tak zběžně pozdravili, Dimitrij byl středem pozornosti. Většina konverzace byla v ruštině, ale pro mě bylo o dost jednodušší sledovat jeho tvář. Jednou se usídlil doprostřed svých přátel a rodiny, díky čemuž z něj vyzařovala radost. Napětí, které pouštělo výboje do jeho těla, trochu polevilo a mé srdce při pohledu na něj v momentě roztálo.
„Rose?“
Sledovala jsem ho s takovým pobavením, zatímco ho nějaké cizí děti velmi podrobně vyslýchaly. Otočení se při zvuku svého jména přineslo daleko větší překvapení, když jsem našla dvě přátelské a vítající tváře.
„Marku! Oksano!“ vykřikla jsem a objímala tento pár. „Nevěděla jsem, že jste tady.“
„Jak bychom nemohli?“ zeptala se Oksana. Byla to Morojka skoro o třicet let starší než já, ale stále velmi krásná. Byla také jedna z mála uživatelů používající ducha, o kterých jsem věděla. Za ní se na mě usmíval její manžel Mark. On byl dhampýr, což dělalo jejich vztah ještě skandálnější a kvůli tomu si to nechávali pro sebe. Oksana použila své síly, aby přivedla zpět Marka poté, co ho zabili v boji. Tento čin vyléčení soupeřil s Dimitrijovým návratem ze Strigoje. Říká se tomu být stínem políbený.
„Chtěli jsme vás znovu vidět,“ pokýval Mark hlavou směrem k Dimitrijovi. „A také jsme chtěli vidět ten zázrak na vlastní oči.“
„Dokázalas to,“ řekla Oksana. Její něžnou tvář zaplavil obdiv. „Po tom všem si ho zachránila.“
„Jak jsem původně vůbec nezamýšlela,“ podotkla jsem. Když jsem naposledy přijela do Ruska, mým cílem bylo chytit a zabít Dimitrije a řádně zachránit jeho duši před temnou stranou. V té době jsem nevěděla, že je ještě jiná alternativa.
Oksana byla pochopitelně zvědavá na roli vykoupení Dimitrijovi duše a já jsem jí sdělila tolik informací, kolik jsem byla schopná. Čas letěl. Den se brzy přehoupl do večera a lidé začali popíjet smrtelnou vodku, která mi minule způsobila zhroucení. Mark s Oksanou mě popichovali, abych to zkusila znova, když moji pozornost zaujal něčí hlas. Majitel hlasu nemluvil na mě, ale já byla okamžitě schopná ho rozpoznat přes teď bzučící přelidněný dům – protože mluvil anglicky.
„Oleno? Oleno, kde jsi? Musíme si promluvit o Krvavém králi.“
Sledujíc ten hlas jsem po chvilce zpozorovala mladíka o pět let staršího než já snažící se prorvat davem tam, kde stála Olena v blízkosti svého syna. Mnozí si ho sotva všimli, ale pár se jich odmlčelo a překvapeně si ho prohlíželo. Byl člověk – jediný člověk zde, mohla bych říct. Lidé a dhampýři se na sebe dívali zhnuseně, ale byla to schopnost mé rasy, která jim byla tohle schopná říct každému zvlášť.
„Oleno.“
Mladík-člověk bez dechu došel k Oleně, dal mi ničím nerušený výhled na sebe. Měl úhledně upravené černé vlasy a byl oblečen do škrobeného šedivého obleku, ve kterém mohl každý vidět jeho vytáhlou postavu. Když otočil rozhodně hlavou, světlo ozářilo na jeho tváři odhalené zlaté tetování. A to vysvětlovalo jeho přítomnost. Byl to alchymista.
Olena se bavila s ženou ze sousedství a otočila se až poté, co alchymista zvolal její jméno potřetí. Dimitrijova matka se stále mile usmívala, ale já jsem zachytila letmé nepatrné rozhořčení v jejích očích.
„Henry,“ řekla. „Ráda tě zase vidím.“
Přizpůsobil si obroučky brýlí. „Potřebujeme si promluvit o Krvavém králi.“ Čím víc mluvil, tím jsem rozpoznala sebemenší akcent. Byl Angličan, ne Američan jako já.
„Na to je sotva čas,“ řekla Olena. Poukázala na Dimitrije, který drobnohledem provrtával Henryho. „Můj syn přijel na návštěvu. Nebyl tu roky.“
Henry dal Dimitrijovi zdvořilý, ale odměřený pozdrav pokývnutím hlavou a otočil se zpátky na Olenu. „Nikdy není čas. Čím déle to budeme oddalovat, tím více lidí bude zraněných. Víš, že minulou noc byl zabit další člověk.“
Pár nejblíž stojících lidí kolem nás ztichlo. To mě dostalo do tempa a nestát jenom za Dimitrijem a Olenou.
„Kdo byl zabit?“ pídila jsem se. „Kdo vraždí?“
Henry na mě zběžně pohlédl. A nebyl to zjišťuju-že-jsi-fakt-kus letmý pohled. Spíš se snažil zjistit, zda za to stojím. Zřejmě ne. Jeho pozornost se přenesla opět k Oleně.
„Musíš něco udělat,“ řekl.
Olena rozhodila rukama. „Proč si myslíš, že já můžu něco udělat?“
„Protože jsi… no, jsi tu něco jako vůdce. Kdo jiný by měl zorganizovat dhampýry, aby se o tohle nebezpečí postarali?“
„Nikoho nevedu,“ kroutí Olena nesouhlasně hlavou. „Tito lidé zde… rozhodně nemůžou jít bojovat do bitvy tak narychlo.“
„Ale oni vědí, jak bojovat,“ odporoval Henry. „Jste všichni trénovaní, přestože nejste strážci.“
„Jsme trénovaní na obranu,“ opravila ho. „Rozhodně každý by utekl, kdyby Strigojové napadli naše město. Neusilujeme o rozpoutání boje s nimi. Dobře, kromě neoznačených. Až se vrátí na podzim, jistě to pro tebe rádi udělají. “
Henryho frustrace se drala na povrch. „Nemůžeme čekat do podzimu! Lidé umírají teď.“
„Lidé jsou neskutečně hloupí, aby se vyvarovali problémům,“ odpověděla šedivějící dhampýrka.
„Tenhle tak zvaný Krvavý král je jen obyčejný Strigoj,“ dodal muž poslouchající nás. „Nic neobvyklého. Lidé se musí držet zpátky a on zmizí.“
Nevěděla jsem přesně, co se tu děje, ale kousky začaly zapadat do sebe. Alchymisté byli jedni z mála lidí, kteří věděli o upírech a dhampýrech. Ačkoliv často žili a spolupracovali s lidmi, náš druh uměl před nimi všeobecně dobře skrývat přirozenou osobnost. Alchymisté věřili, že vampýři a dhampýři jsou temná a nepřirozená stvoření, kterým by se lidstvo mělo vyvarovat. Stejně tak se alchymisté strachovali o to, že pokud by vyšla naše existence najevo, tak nějaký slabomyslný člověk by se přeměnil na nemrtvého Strigoje a zničil by si svou duši. Na oplátku nám oni pomáhali se skrývat, ututlat znaky Strigojů a špatné obchody, které do toho také patří. Na konci dnešního dne dal alchymista jasně najevo, že prvořadě chrání lidi a pak až nás. Takže při objevení ohrožení jeho druhu nebylo divu, že se Henry užíral.
„Začni od začátku,“ řekl a udělal krok vpřed Dimitrij. Poslouchal trpělivě, ačkoliv měl limity, když někdo zkoušel sekýrovat jeho matku.
„Vysvětlí někdo, kdo ten Krvavý král je a proč zabíjí lidi?“
Henry obdařil Dimitrije stejně hodnotícím pohledem jako mě. Jenže, zdá se, prošel.
„Krvavý král je Strigoj žijící na sever odsud. Jsou zde úpatí hor s mnoha jeskyněmi a točících se stezkami, takže si tu zřídil rezidenci. Nevíme přesně, kterou jeskyni, ale evidentně je hodně starý a velmi mocný.“
„A tak… co je, živí se turisty vandrujícími po horách?“ zeptala jsem se.
Henry se zdál být překvapený, když jsem promluvila, ale tentokrát mi odpověděl.  „Žádní turisti. Oni ho sami vyhledávají. Všichni lidé v téhle vesnici jsou pověrčiví a pošetilí. Oni mu přiřkli legendární pověst – dali mu jméno Krvavý král. Oni mu úplně nerozumí, co je, víte. Mimochodem, jemu stačí jenom čekat, protože se vždycky objeví někdo, kdo si vezme do hlavy, že porazí Krvavého krále – a nikdy se nevrátí zpátky.“
„Hloupost,“ řekne žena, co mluvila už dřív. Naprosto jsem s ní souhlasila.
„Musíte něco udělat,“ opakoval Henry. Tentokrát se díval na každého, zoufale hledajíc pomoc, odkudkoliv by mohla přijít. „Mí lidé neumějí zabít Strigoje. Ale vy ano. Mluvil jsem se strážci ve velkých městech, ale nechtějí opustit své Moroje. To znamená, že to zůstává na vás, místních.“
„Možná, když to rozšíříme do povědomí, se pak budou lidé držet dál,“ řekla Olena zodpovědně.
„Doufali jsme, že se tak stane, ale nestalo se,“ řekl Henry.
Něco v jeho hlasu mě upozornilo na to, že to nevysvětluje poprvé. Kdyby se nechoval tak arogantně, litovala bych ho.
„A než to někdo navrhne, ne, nemyslím si, že by člověk měl tolik štěstí a zabil Krvavého krále.“
„Samozřejmě, že ne.“
Místnost byla velmi hlučná, ale Yevyin vstup donutil celý pokoj ztichnout. Jak to dělá, že se pokaždé vynoří odnikud? Vystoupila vpřed se zkroucenou vycházkovou holí, se kterou dloubá do lidí. Soustředila se na Henryho, ale získala pozornost všech přítomných.
„Jen někdo, kdo už šel po cestě smrti, může zabít Krvavého krále.“ Dramaticky se odmlčela. „Předpověděla jsem to.“
Z užaslých výrazů to vyvolalo takovou reakci, že nikdo jí nebyl schopen odpovědět. Jako obvykle to padlo na mě.
„Ó, můj bože,“ zaúpěla jsem. „To může znamenat stovky různých věcí.“
Henry svraštěl čelo. „Musím souhlasit. Jít po cestě smrti… někdo, kdo málem zemřel, někdo, kdo byl zabit, nějaký voják nebo bojovník který-“
„Dimko,“ řekla Viktorie. Nevšimla jsem si, že stála hnedka vedle nás. Pár lidí bylo před ní, ale rozestoupili se, když promluvila. „Babička myslí Dimka. To on šel cestou smrti a vrátil se.“
Mrmlání naplnilo celou místnost a všechny oči se stočily na Dimitrije. Mnoho lidí přikyvovalo na Viktoriina slova. Slyšela jsem jednoho muže říkat „Dimitrij, je to on. Je předurčeno osudem, aby zabil Krvavého krále.“ Jsem si stoprocentně jistá, že to byl ten, kdo prohlásil, že Krvavý král není nic extra. Další souhlasili.
„Yeva Belikovová to předpověděla, tak…“ ozval někdo. „Ona se nikdy nemýlí.“
„To není to, co řekla!“ vykřiknu.
„Udělám to,“ řekl Dimitrij rozhodně. „Půjdu po tom Strigojovi.“
Propuklo veselí, takže nikdo mě neslyšel říct, „Ale nemusíš! Ona nikdy neřekla, že musíš jít TY!“
Oprava – jedna osoba mě slyšela. Dimitrij.
„Rózo,“ řekl, přičemž se jeho hlas nesl nad vzrůstajícím hlukem. Bylo to jedno slovo, ale jak se často ukázalo, vystihlo to tisíce zpráv v jednom sdělení. Většina z nich se mohla shrnout na „Promluvíme si o tom později.“
„Rád bych šel s tebou,“ řekl Mark. Narovnal se do své úplné výšky. „Jestli mě vezmeš s sebou.“
Navzdory jeho šedivým vlasům, byl Mark štíhlý a svalnatý, s pohledem, který říkal, že je velmi schopný nakopat Strigojovi prdel.
„Samozřejmě. Bude mi potěšením,“ odpověděl Dimitrij vážně. „Ale nikdo další.“ Tato část byla ještě dodána, protože polovina místnosti chtěla jít s ním. Protočili panenky nad Henryho žádostí, ale s Dimitrijem na palubě to mělo jen heroický status Odyssey.
„A co já?“ zeptám se suše.
Na Dimitrijových rtech zacukal úsměv. „Myslel jsem, že to je dané.“

4 komentáře:

  1. Jupííí! Rose a Dimitrij... Nemůžu říct, že by mi Rose přirostla k srdci u ve Vampýrské akademii, ale na Dimitrije se moc těším.
    Děkuji za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Bude pokračovaní?nebo je to celé??

    OdpovědětVymazat
  3. Hezky prelozeno ale cekala jsem od povidky vice

    OdpovědětVymazat