neděle 4. listopadu 2012

Part I


„Chloe!“ Ozvalo se ostře. Ve stejném okamžiku se začala třást země pod mýma nohama.
„Chloe, vzbuď se!“ Země se naklonila a působení gravitace mě nutilo pohybovat se dopředu a dozadu. Abych chytila rovnováhu, rozhodila jsem ruce a zkoušela jsem se něčeho chytit, ale nakonec jsem spadla na ruce a kolena.
Pak se najednou třesoucí svět koupal v ostrém slunečním světle. Ozářilo mě tak rychle, až mě oslepilo.
„Chloe Kallistrate, zvedni ihned ten svůj zadek!“
Prudce jsem otevřela oči. Všechna světla v mém pokoji byla rozsvícena, nade mnou stála mamka a držela moje deky. Uvědomila jsem si, že mě šlehala pohledem. Ležela jsem tam v klučičích kraťasech a mém oblíbeném tričku; potrhané a vybledlé, ale stále pohodlné Harley Davidson tričko. Někdy, když řekla naše příjmení takhle rychle, mluvila v akcentu. Bylo to hrozné jméno, řekla Kal-lih-strah-dee.
Takže tohle bylo to světlo z mého snu a mamka asi se mnou třásla, to bylo to zemětřesení.
Vzdorovitě jsem zasténala a podívala na hodiny na nočním stolku. Svítící červená čísla mi řekla, že je teprve 2:47 ráno. „Mami,“ popadla jsem přikrývku a přehodila ji přes sebe. „Je noc.“
Teprve když ze mě opadla mlha spánku, mi to došlo. Byla hluboká noc a mamka byla u mě v pokoji a zoufale se mě snažila dostat z postele. Něco bylo špatně. Moc špatně.
Odhodila jsem deku a vyskočila z postele, až mamka překvapením uskočila. „Co je, co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Musíš se schovat,“ šeptala. Ještě byla ve svém světle modrém saténovém pyžamě se shodným županem a oči měla rozšířené strachem. Její tmavě hnědé vlasy, které měli stejnou barvu jako moje, jí volně splývali na zádech. „Vlez si sem.“ Rozhlédla se po místnosti. „Není kam jinam jít, schovej se.“
„Mami, zastav se. Co to děláš?“ Zaryla mi své nehty do ruky. Pak otevřela dveře a doslova mě hodila do skříně.
Sklonila se, vzala mou bradu do ruky, až se naše modré oči setkali. „Miluju tě.“ Řekla mi, pak náhle přibouchla dveře a zaplavila mě naprostá tma. I když moje čtrnáctileté já chtělo bojovat a otevřít dveře, udělala jsem, co mi bylo řečeno a sedla jsem si na vrchol všech mích bot, které pokrývali celou podlahu šatníku.
Dunivé kroky bušily do schodů k mému pokoji. Mohla bych říct, že mamka byla ještě v mém pokoji, protože jsem neslyšela otevření a zavření dveří. Pak se dveře do pokoje otevřely a mamka vykřikla „Vypadněte odsud! Hned!“ Mohla jsem pouze vidět, jak ukazuje ukazováčkem na dveře, stejně jako když mě posílá si uklidit nebo něco jiného.
Mužův nízký a hladký hlas odpověděl. „Opravdu, Felicie, upřímně si myslíš, že se jen tak otočím a odejdu?“ Zeptal se jí, jako by byla dítě, které chytil za ruku v cizí kapse.
Ten muž ji znal. Oslovil ji jménem. Zoufale jsem chtěla vidět, co se děje.
„Trevor ji nemůže mít!“ řvala na něj.
Hlas se zasmál smíchem, který byl jasně sarkastický. „No, víš stejně jako já, že to co Trevor chce, to taky dostane.“ Odmlčel se a pak lhostejně dodal „Taky tě chce mrtvou.“
Zakryla jsem si pusu a potlačila nutkání křičet. Co se to tu k čertu děje?
Když mamka na to nic neřekla, pokračoval. „Zvorala jsi to, Felicie. Nechal by tě žít, kdybys prostě utekla daleko od nás. Ale místo toho ses rozhodla ukrást mu, to co je jeho. Trevor chce svoje dítě zpět.“
Co? Moje mamka ukradla dítě? To nemůže být pravda.
Pak mamka konečně odpověděla překvapeným, nebojácným a statečným hlasem. „Eli, víš stejně jako já, že by nikdy nebyl schopen ji zvednout. Je stejně moje jako jeho. Neukradla jsem ji, ale zachránila.“
Ji?
Sametovým hlasem pokračoval, jakoby to co řekla, nic neznamenalo. „Nicméně musíme vykonávat naše příkazy. Chtěl bych říct, že je mi to líto, ale není. Nikdy jsem tě neměl rád a jsem nadšen, jsem to já, kdo má tu čest zabít jednoho z nejproslulejších lovců, co kdy chodili na Zemi.“
Strach mě popadl jako studená ruka kolem krku. I když o ní říkal něco divnýho, že je nějakej lovec, nemohla jsem se jenom schovávat v šatníku a nechat ho, aby se pokusil zabít moji mamku. Vykopla jsem dveře od skříně a vylezla ze skříně čelem k útočníkovi.
„NE!“
Myslím, že jsem toho chlapa trochu vyděsila, protože všichni v místnosti uskočili. Po počátečním šoku se oči mojí mamky rozšířily zklamáním a mužovi, Eliovi, rty se stočily do úsměvu.
Připojila jsem obličej k hlasu, byl asi šest stop vysoký s tmavě hnědými vlasy a zelené oči. Divné ale je, že vypadal na osmnáct. Hlavou mi probleskla myšlenka, že bych ho mohla dostat. Ale ta zmizela, když jsem se mohla dobře podívat za něj. Bylo tam pět dalších kluků a jedna žena stála u mých dveří.
Kousla jsem se do rtu a tajně si přála, abych zůstala zavřená ve skříni.
„Tady je.“ prohlásil vesele Eli. „Jamesi!“
Najednou byl James za mnou a uchopil mě silně oběma rukama, snažila jsem se bránit. Netrvalo to ale dlouho, měl ruce jako železné svěráky. Moje mamka se vrhla s rukama napřaženýma směrem ke mně. „Ne!“ křičela, „Nemůžeš ji mít.“
Černovlasý muž vystrčil ruku dopředu a poslal ji přelétnout celý pokoj. Snažila jsem se odstrčit Jamese. „Nechte mě jí! Mami, mami jsi v pořádku?“ opakovala jsem znovu a znovu, ale ten děsný člověk mě jen ignoroval.
Byla jsem vyděšená k smrti, ale neměla jsem v úmyslu, aby mamce ublížili. Dívala jsem se, jak mamka pomalu vstávala a odhrnovala si vlasy z očí. Když jsem se jí podívala do očí, ucítila jsem příval energie, moje mamka vypadala zlá. Nikdy jsem ji takhle neviděla.
Pomalu udělala dva kroky vpřed, zatímco na ni Eli nejspíš čekal. Pak spěchala k němu.
„Mami, ne!“ zavolala jsem.
Ale buď mě neslyšela, nebo ignorovala. Byla na něm, bušila do něj čistými údery, ale on ji jednoduše chytil za pyžamo na zádech a vytáhl ji. Nemilosrdně ji hodil na zem a mamka udělala něco, co jsem si nikdy u ní nepředstavovala.
Ležela na zádech a dívala se na něj, potom vyskočila na nohy bez použití rukou. Blesku rychle jí vyrazily ruce a popadla mojí židli od stolu. Rozbila mu ji o hlavu a on vrhl nohou dopředu a do strany a podrazil jí nohy tak, že spadla na zem.
„Teď jsi spíš jako Felicia, kterou jsem znával, ta, která bojuje!“
V mžiku byla na nohou a cestou ještě popadla nohu rozbité židle ze země. S rychlou rotací pro rozptýlení a pak výpad, viděla jsem mamku dělat něco, co by mě nikdy nenapadlo. Bodla člověka.
Smál se jí.
Celou situací jsem byla tak vyděšená, že jsem nebyla schopna žádného slova.
Šok se prokousl do mého těla, což způsobilo, že moje prsty na rukou i nohou jakoby spaly, hlava mi začala pulzovat a vypadalo to, že celý pokoj zahalila mlha.
Ano, smál se jí a vytáhl kolík. „Felicie, měla bys znát dost na to, abys věděla, že se musíš dostat pod naše žebra. Tento malý kus se nikdy nemůže dostat přes naše kosti.“ Chytil ji za vlasy a začala křičet bolestí. Točil s ní tak dlouho, dokud nebyla zády k jeho hrudi a kůl, nyní v jeho rukou, přiložil nad její srdce.
„Chloe, podívej se na mě!“ požádala. „Ať se stane cokoliv, že jsem dělala všechno pro tebe. Dělala jsem všechno, abys měla dobrý život. Odmlčela se a zvrátila krk, aby se podívala na strašidelného, tmavovlasého muže se sametovým hlasem a přikývla. Potom, s posledním pohledem čelem ke mně, zašeptala svá poslední slova. „Miluju tě, Chloe.“
Zasunul nohu židle do jejího srdce a setnul hlavu ve stejnou chvíli. Okamžitě její bezvládné tělo viselo v jeho rukou. Krev prosakovala z rány a kvetla jako květina kolem nohy židle, která trčela z jejího těla, a špinila bledě modrou blůzu na téměř černou. V dálce jsem slyšela můj křik. James mě držel ve svém sevření jak  jsem kopala svýma nohama do těch jeho. Dokonce jsem se snažila ho praštit zadní částí hlavy do jeho obličeje, ale byl příliš vysoký na to, aby to mělo nějaký účinek, a skončila jsem bušením do jeho hrudi.
Eli se na mě otočil s mou mamkou stále v náruči. „Drž hubu!“ Vyštěkl a nedbale odhodil matčino tělo na zem.
Přestala jsem křičet, ale ne proto, že to ten parchant chtěl. Byla jsem strašně vyděšená a cítila hroznou bezmoc, ale přesto jsem nějak věděla, že i tak budu žít. Kvůli dlouhodobému křiku jsem ochraptěla, takže jsem si nebyla jistá, jestli to bude znít vážně, přesto jsem mu řekla „Jestli je to poslední věc, kterou v životě udělám, zabiju tě za to, co jsi právě udělal. Přísahám bohu.“
Nedbale si otřel matčinu krev z rukou do jednoho ručníku, který jsem nechala na stole, potom co jsem se vysprchovala. „Není dobré přísahat, Chloe. Nyní pojď, vezmu tě k otci.“
Přehodila jsem nohu a kopla ho. „Nikam s tebou nepůjdu! A nevím, o čem to sakra mluvíš, můj táta zemřel dřív, než jsem se narodila.“
Eli povzdechl. „Jasně že jo. Jdeme Jamesi.“ Mávl rukou a ti, kteří nečinně stáli během doby, co vraždil mou matku, stáli přede mnou a razili pro ně cestu ven. James mě táhl za ním a šli jsme.
I když jsem si byla jistá, že budu žít, a to jen proto, že říkali, že nějakej Trevor mě chce, rozhodně jsem nečekala nějakou záchranu, ale přesně to se stalo.
Právě jsme došli na úpatí schodiště, když se rozlétly hlavní dveře a lidé se začali hrnout dovnitř. Eliho šmejdi spěchali zpoza nás dopředu a začali bojovat. Každý bojoval všude a rozbíjel všechno v našem domě; nemohla jsem dělat nic, jen sledovat a křičet. Nemohla jsem ani bojovat, protože jsem byla vyčerpaná z úsilí dostat se pryč od Jamese. Nemohla jsem bojovat, takže jsem jen tak visela v Jamesově sevření.
Z toho, co jsem měla možnost vidět, lidé, kteří vtrhli do dveří, vypadali naprosto průměrně, ale podle zbraní, které měli, bylo jasné, že to nejsou normální lidé. Viděla jsem jednoho z jednotky zachránců, jak vrazil ocelovou šipku do břicha jednoho z mužů a trhnul vzhůru, aby dosáhl srdce.
Jedna ze žen zachránců měla bič. Jedním plynulým pohybem svého biče zachytila krk ženě na Eliho straně a bič se na něj namotal. Když trhla zpátky, doslova jí uřízla hlavu.
„Ahh,“ zanaříkala jsem a otočila hlavu. Potom jsem si uvědomila, že záchranáři vyhrávají a uviděla jsem znovunalezenou naději, právě když jsem se do toho dala.
Spolu s touto znovunalezenou nadějí, mi bleskla hlavou další myšlenka. Najednou mě napadlo, čím jsme se tu zabývali. Kůl do srdce, setnutí hlavy, zabijáci…všechno se to začalo sčítat; jen jsem si to nechtěla přiznat.
Mlha stále halila mou mysl a ruce zcela spaly, jak pevně mě James furt držel. Nemohla jsem se hýbat.
Po tom, co se zdálo jako věčnost krve a boje, byl Eli nakonec jediný, kdo zbyl, tedy až na Jamese.
Zachránci stáli všichni společně před námi.
„Dej nám tu dívku.“ Jeden ze zachránců předstoupil. Byl vysoký a extrémně svalnatý. Jeho vlasy byly tmavě blonďaté, ale byly to jeho zelené oči, které na sebe táhly pozornost. Nemohla jsem odtrhnout pohled od jeho očí.
„Jdi mi z cesty.“ Řekl jim Eli svým sametovým hlasem, který zněl naprosto klidně. „Víš, že, kdybych chtěl, mohl bych vás vzít sebou všechny.“
„No,“ blonďák rozpřáhnul ruce, „vypadá to, že to budete muset udělat.“ Pak naklonil hlavu na stranu, „Jsem připraven.“
 Eli letěl vpřed; ano, doslova se zvedl ze země a letěl na skupinu zachránců. Boje byl pouhou čmouhou těl, krve a příležitostně křikem bolesti.
Dychtivě jsem se dívala, jak blonďák vzal jeden z těch šípů a píchnul Eliho do oka, aby ho rozptýlil, zatímco jiným úderem zabořil zářící ocel do Eliho srdce.
James a já jsme ve stejnou dobu vykřikli. Jen můj výkřik zněl vítězně, jeho bolestně. Odhodil mě na zem a běžel k Elimu, jehož tělo klesalo k zemi.
Dívala jsem se ze svého místa na podlaze. Jamesův boj nebyl nic v porovnání s tím, co jim udělal Eli. Nebude mu to trvat moc dlouho.
Ležela jsem tam na zemi s odumřelýma rukama a nohama. Můj zrak se začal rozostřovat a moje víčka najednou začala být těžká.
Viděla jsem blonďáka, jak přiblížil svůj obličej k mému. „No tak, Chloe. Musíme tě odtud dostat a dostat do bezpečí.“ Pak mě vzal do náruče a odnesl k mému novému životu.
***
Když jsem se konečně probrala, jediné, na co jsem myslela, byla voda. V puse jsem cítila šmirgl papír, jazyk jsem měla tak suchý, že jsem jím stěží mohla pohybovat. Hned jsem se nezkoušela posadit, protože jsem si nebyla jistá, kde jsem a chtěla jsem vnímat co největší část mého okolí, jak jsem mohla, než se někdo dozví, že jsem vzhůru.
Jo, pamatuju si všechno. Nemyslela jsem si, že to všechno byl jenom sen, a že jsem se z něj teprve probudila. Věděla jsem, že nejsem ve své posteli a ani pokoj nebyl můj.
Otočila jsem hlavou a s velkou radostí jsem vedle na nočním stolku uviděla velkou sklenici vody a vedle pár pilulek. Pak jsem uviděla, už ne s tak velkou radostí, muže sedícího v křesle vedle stolku. Zdálo se, že začal klimbat, zatímco čekal, až se probudím.
Co nejtišeji to šlo, jsem se pokusila si pomalu sednout. Ruce mě odmítali udržet. Pořád jsem na sobě měla své tričko, a když jsem se podívala dolů, mohla jsem vidět tmavé fialové modřiny ve tvaru prstů, kde James na mě tlačil. „Fuj,“ zamumlala jsem a natáhla ruku po vodě, skousla jsem pevně zuby k sobě, abych nekřičela.
Když jsem konečně přiložila sklenici s vodou ke rtům a konečně se napila, bylo to tak, jak jsem si to představovala, chutnala jako v nebi. Vypila jsem sklenici až do dna tak rychle, že jsem cítila trochu šplouchnutí v žaludku, když jsem dala sklenici zpět na stůl. Prášky jsem nechala na stole. Vyčerpaná z jednoduché činnosti dostat sklenici vody a napít se, jsem spadla zpátky na polštář a zavřela jsem oči. Omdlela jsem během několika minut.
Když jsem se znovu probudila, všude byla tma, takže jsem předpokládala, že byla hluboká noc. Sklenice vody byla opět naplněna a starý muž stále vedle postele. Tentokrát vzhůru a viděl, jak jsem otevřela oči.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem. „Mohl byste mi podat tuhle sklenici vody?“ Ušklíbla jsem se a posadila jsem se.
„Jistě,“ pevnou rukou mi podal sklenici. „Jsem rád, že tě konečně poznávám, Chloe.“
„Co myslíte tím konečně?“ zeptala jsem se ho.
Usmál se a jeho modré oči se trochu rozzářily. „Proč, dítě, jsem tvůj děda.“
Zadusila jsem se vodou a dokonce trochu na něj plivla. „Vy jste můj…děda? No…já…dobře.“
Vzal mi sklenici s vodou a odložil ji na noční stolek. Pak mě vzal za ruku, držel ji a hladil po hřbetu ruky. „Chloe, je načase vysvětlit ti tvé dědictví. Jsi dost stará na to, abys tyhle věci pochopila.“ Usmál se na mě. „Takže, ji připravená slyšet to?“
Pokrčila jsem rameny; opravdu jsem neměla na vybranou. Opravdu jsem chtěla jen tak ležet v posteli a smutnit si, že už nikdy neuvidím svou mamku. Ale tohle mělo být něco, co by vysvětlilo všechno, co se minulou noc stalo. Vysvětlilo by to, proč zabili mou matku, a já musím zjistit, kdo to udělal, abych se mohla pomstít. „Jasně.“
Začal, „Chloe, většině z toho, co ti teď povím, bude těžké uvěřit. Ale může také vyplnit některá prázdná místa, nad kterými jsi přemýšlela, o určitém období tvého života. Takže, buď trpělivá a poslouchej.“
„Ti lidé, kteří zabili tvou matku, jsem si jist, že sis na nich všimla něčeho jiného. Jako třeba jejich síla a způsob jejich usmrcení. Pokud’s uhodla, že to není normální, tak hádáš správně.“
Odmlčel se a já otevřela pusu, abych promluvila, ale rychle zvedl ruku, aby mě umlčel.
„Ano, jak se domníváš, jsou to upíři. A my…my je zabíjíme. Jsme vrazi upírů, lovci jestli chceš. Už generace pokrevních linií se stávají lovci a to je naším úkolem, zabít zlo, aby bylo lidstvo v bezpečí.“
Cítila jsem, jak se mi otevřela pusa. Nebyla jsem překvapena skutečností upírů a dalších věcí, myslím, že bylo jen otázkou času, než někdo řekne, že to byli skutečně upíři.
„Nyní příběh začíná.“ Oznámil muž, který se nazval mým dědečkem. „Asi před patnácti lety byla mladá dívka vychovávaná právě v tomto společenství s našimi lovci a zamilovala se do upíra. Byla z nás jednou z nejlepších.“ Starci se při té vzpomínce objevil na rtech úsměv.
„Už jako malá holka neustále cvičila a naučila se odhodlání. Stát se nejlepším z nás byl její sen. Pro ni to bylo, buď být první, nebo mrtvá“
„Tahle úžasná žena byla tvoje matka, Felicia. Felicia by tu dostala každého muže a, co se týče upírů, bylo v ní něco, co je fascinovalo, dávalo jí to skvělou příležitost k útoku.“
Až do dne, kdy potkala Trevora. Jednou jsme se v noci ocitli uprostřed bitvy v parku. Snažila se ho zachytit očima a vtáhnout jej do svého sevření, protože vypadalo, že je vůdce. Ale z nějakého důvodu její nadání na Trevora nefungovaly. Ale on ji uviděl a rozhodl se, že ji chce, tak ji unesl.“
„Tvá matka s ním bojovala, ale byl to jediný upír, co jsem kdy viděl, kterého tvá matka nemohla zabít. Takže ji odnesl a vypařili se téměř na rok.“
„Potom mi tvá matka řekla, že doba, kterou strávila s Trevorem, nebyla tak špatná. Rád bych si myslel, že je ten nejhorší člověk ve vesmíru, ale zřejmě se k tvé matce choval docela dobře. Nicméně, byla jediná, ke komu se tak choval.“
Můj tzv. dědeček se odmlčel, aby se napil ze své sklenice vody, která taky byla položena na nočním stolku. Byla jsem taky ticho, protože mě o to požádal, a protože příběh byl stále dost dobrý.
Odkašlal si a pokračoval.
„Trevorovým záměrem bylo přeměnit tvou matku. Ona mu řekla, že ho miluje a že ho nikdy neopustí, ale že nikdy se nechce stát upírem. Takže ji nechal být. Během svého pobytu u Trevora, se k ní choval jako ke královně a dal jí všechno, po čem její srdce toužilo. Ale jak o ni pečoval, zapomněl na jednu malinkou věc. Že je Felicia zabiják upírů, nenávist k upírům jí běžela hluboko v krvi a nemohla na to zapomenout, i když jednoho z nich miluje“
„Jednou v noci zabila jednoho z Trevorových mužů, když se ji snažil znásilnit. Bránila se a zabila ho. Ten chlap by zemřel tak jako tak, kdyby se dozvěděl, co chtěl udělat. Řekla mu, že ten muž ji prostě napadl, pak mu oznámila, že je s ním těhotná, takže ho zabila, protože se jen bránila.“
„Trevor byl z té novinky u vytržení. Nyní si musím uvědomit, jaká je to vzácnost. Řekněme…jen jednou za pár set let je počato dítě s upírem. Ale…dítě s kombinací krve upíra a lovce…to je naprosto neslýchané.“
Felicia hluboko ve svém srdci věděla, že nemůže zůstat s Trevorem. Chtěla, aby bylo její dítě v bezpečí a mělo dobrý život, a ne aby žilo ve tmě s bandou upírů. Nemluvě o její vlastní bezpečnosti, děti jsou pro upíry jako bonbóny…krev je sladká.“
„Takže se Felicia uprchla a krátce po tom, co se vrátila, ses narodila. Když ses narodila jako zdravá holčička, poslali jsme vás dvě se ukrýt. Tvůj otec vás hledal několik let. To je důvod, proč jste se tolikrát stěhovaly, proto na sebe a tebe tvá matka stříkala odporný parfém, a taky důvod, proč byla zavražděna přímo před tvýma očima. Protože jsi velmi, velmi zvláštní dítě, Chloe Kallistrate.“
Sklonil hlavu a přiložil si prsty na spánky. „Trevor se nezastaví pře ničím, dokud tě nedostane.“
Jak jsem poslouchala ten příběh, lehla jsem si znovu na polštář. Byl neuvěřitelný a vysvětloval hodně podivností na mamčině chování. Někdy se prostě zbláznila a rozhodla se přestěhovat. Než jsme odjely, začala vše balit a drhnout bělidlem od shora až dolů. Opravdu jsem si myslela, že je máma kočovník a musí být neustále v pohybu.
A ten parfém, měnila jeho vůni jednou za rok a dávala si ho na sebe hodně. A sprchovala se asi 3 krát denně. Jo, teď je mi to jasné, kamkoliv jsme odcházely, opouštěly jsme svou vůni.
Položila jsem jednu otázku, ve skutečnosti jsem jich měla spoustu, ale nyní jen jednu. „Jak jste věděli, že potřebujeme pomoc, když nás napadli Trevorovi muži?“ zeptala jsem se ho.
Jeho oči se střetly s mými. „Chloe, naše krev není normální krev. Máme krev upířích lovců, naše krev je téměř magická. Takže odpověď na tvou otázku…prostě jsem to věděl. Tvoje matka je má dcera a já věděl, že jsme za ní museli jít. Ale přišli jsme pozdě, abychom ji zachránili, a nyní musíme uctít její památku tím, že tě udržíme v bezpečí, protože to je to, co celej život dělala.“
Přikývla jsem.
„Nyní tě chvíli necháme odpočívat, prošla sis traumatem a bude chvíli trvat, než se budeš cítit normálně. Ale brzy budeš muset vstát a začne tvůj trénink.“
„Trénink?“
Přikývl. „Ano, je mi líto, ale jeden z mála způsobů, jak tě udržet v bezpečí, je naučit tě, jak se bránit. Kdybys s námi žila od narození, nejspíš bys mohla své matce pomoci v boji a možná ji i zachránila. Ale, bohužel, ani ona nebyla v kondici, netrénovala už patnáct let.“
Viděla jsem, že se na něj valí moc emocí a potřebuje odejít z místnosti, tak jsem souhlasila. „Ráda bych trénovat.“ Zachytila jsem jeho oči a viděla, jak zadržuje slzy, „protože když budu dobrá, lepší než mamka, zabiju Trevora za to, že ji nechal zavraždit.“
Znovu přikývla a otočil se k odchodu.
„Přísahám.“ Zašeptala jsem pro sebe, když odešel z místnosti.
***
Dlouho jsem v posteli ležela bez spánku. Zaprvé, neustále jsem musela myslet na člověka, který se nazýval mým dědou jako na „staříka“. Nechtěla jsem mu říkat „děda“, ale nevěděla jsem jeho jméno, takže pouze „stařík“.
Místnost, kam mě dali, byla ložnice, ale shodou okolností to byla dívčí ložnice. Postel, ve které jsem ležela, byla povlečena ve tmavě fialovém povlečení a závěsy byly stejné barvy. Velká komoda byla u jedné zdi a jedno z těch staromódních oválných zrcadel v rohu místnosti. Viděla jsem otevřené dveře, které podle mě vedly do koupelny.
Pohled na možnosti koupelny mi až bolestně připomněl, že jsem nebyla na záchodě od chvíle, co jsem se prvně probudila. Pomalu jsem se zvedla do sedu. Moje ruce sténaly bolestí a odmítly mě nést. Odhrnula jsem přikrývky, dala jsem bosé nohy na podlahu z tvrdého dřeva a hned si přála, abych měla nějaké ponožky. Ta podlaha byla ledová! Stále jsem na sobě měla pouze své tričko a chlapecké šortky, tak jsem si přála, abych měla i kalhoty od pyžama.
Pomalu jsem se doploužila ke dveřím, a zjistila jsem, že je to opravdu koupelna. Díky bohu. Na WC jsem prošla kolem zrcadla a hned si přála, abych se do něj nepodívala. Můj odražený obraz byl odporný. Oči byly celé zapadlé a měla jsem pod nimi pytle, vlasy tmavé a mastné, modřiny od otisku rukou začaly tu věc, kdy se měnily na zelenou a žlutou. Měla jsem i několik modřin na nohou; všimla jsem si jich, když jsem se posadila na záchod.
Když jsem vylezla, rozhodla jsem se slídit a rozhlížela se po ložnici. Možná že budou uvnitř komody nějaké ponožky. Otevřela jsem jednu zásuvku a našla tunu ponožek v různých barvách. Pro sebe jsem si vybrala obyčejné bílé a zase ji zavřela.
Jeden z rámů, který byl na vrchní straně prádelníku, upoutal mou pozornost. Vzala jsem ho a dala jsem si ho blíž. Na lavičce tam seděla starší žena s dívkou v mém věku a dívaly se do foťáku. Ve skutečnosti mi byla tak podobná, že jsem to klidně mohla být já.
Moje matka.
Nemohla jsem si pomoc. Propukla jsem v pláč a vzlykala jako dvou roční dítě. Přejela jsem po obrázku rukou a nechala na něj spadat slzy. Tak moc jsem ji chtěla zase vidět, vědomí, že se to už nikdy nestane, bylo víc, než jsem mohla snést. Moje nohy ztratily sílu a padla na kolena, obrázek jsem stále držela v rukou.
Nenáviděla jsem ty, kteří ji zabili. Nemůžu s jistotou říci, že jsem předtím někdy někoho tak moc nenáviděla, ale bez pochyb jsem chtěla zabít toho muže, který tvrdil, že je můj otec. Nyní by mě nikdy nechtěl na své straně.
Zemřela při mé záchraně. Jen jak člověk může žít s tímto druhem viny na svých bedrech?
Stýskalo se mi po ní tak moc a seděla jsem tady na podlaze v pokoji, který musel být její, než odešla s Trevorem.
Dveře do ložnice se otevřely. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, jak vzlykám na podlaze, pláč byl slabý a nemyslela jsem si, že některý z těchto lovců upírů by mohl zjistit, že brečím na podlaze. Tak jsem si rychle otřela slzy.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se mě mužský hlas za mnou. „Co děláš na podlaze?“ Snažila jsem se vstát, a tápala jsem, protože jsem stále držela obrázek. Ucítila jsem teplé ruce, jak mi jemně uchytily za pas, aby mi pomohl se zvednout.
„Upustila jsem tenhle obrázek z prádelníku a uklouzla jsem, když jsem se sklonila, abych ho zvedla.“ Řekla jsem mu, když jsem se otáčela.
 Pak jsem se podívala přímo do těch smaragdových očí, které mě zachránily před Elim a těmi dalšími šmejdy.
Přikývl, „No, jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys plakala. Ublížila sis?“
„Ne, jsem v pořádku. To jen…tyhle modřiny, moje…uh, celé moje tělo je trochu pohmožděné.“
Stočil rty k sobě, až to téměř vypadalo jako úšklebek. „Budeš muset být tvrdší, budeš mít mnohem víc modřin, jakmile začneš trénovat.“
Když jsem byla zaneprázdněna vypadat překvapeně a myšlením, že by měl být sympatičtější, přenesl trochu tlaku na postel, abych se pohnula.
Vrátil jsem se do postele a on si sedl na židli, kterou použil „děda“. Pořád jsem měla obrázek své matky v rukou, takže jsem ho postavila na noční stolek vedle lampy.
Konečně, otrávená ignorováním jeho roztomilosti, jsem se ho stroze zeptala, „Takže řekneš, kdo jsi?“
Trochu se na židli zaklonil a rozhoupal se. „Jmenuju se Drew.“
„Proč tu jsi, Drew?“
„Bydlím tu.“
Zavrtěla jsem hlavou zoufalstvím. „Ne, myslím, proč jsi v této místnosti?“
„Luke mi řekl, abych sem přišel a promluvil si s tebou o tom, kde jsi, co děláme a jak začne tvůj výcvik.“
„No, tak začni mluvit.“ Bylo to bolestivé, ale překřížila jsem ruce na prsou, abych mu ukázala, že tu budu sedět a poslouchat.
Přimhouřil oči. „Nemusíš být hrubá.“
„No,“ proti mé vůli se mi rozšířily oči. „ty jsi tu ten, kdo je hrubý!“
„Nebyl jsem na tebe hrubý.“
No, měl pravdu. Jediné, co mi řekl, bylo, že musím být tvrdší. Jen jsem se chovala jako dítě, protože jsem si myslela, že je mu mě líto.
„Promiň,“ řekla jsem mu. „Mám to teď těžký.“
Znovu přikývl. „Nechceš se jít projít?“
„Právě jsem se vrátila do postele,“ odmlčela jsem se, „a nemám žádné oblečení.“
„Ve skříni by mělo být oblečení. Proč si nenajdeš něco, co by ti šlo, a já zatím počkal venku před dveřmi. Chci ti o nás povídat a bude lepší, když ti ukážu to, o čem mluvím.“
Přikývla jsem, čekala, až odejde z místnosti a pak vylezla z postele. Proč mě sakra nejdřív donutil vlézt si do postele, když mě pak donutil z ní znovu vylézt? S povzdechem a letmým pohledem na matčin obrázek, jsem se zvedla z postele.
Ze skříně jsem si vzala top, který vypadat z tohoto desetiletí, a slušné džíny. Na dně skříně bylo spoustu párů bot, jak zvláštní, že mamka taky házela boty na dno skříně. Nikdy jsem to o ní nevěděla. Možná to přestala dělat, když se stala matkou a musela být zodpovědná a pořádná.
Potom, co jsem se oblékla, jsem se zavrznutím otevřela dveře.
„Jsi připravena?“
Leknutím jsem trhla dozadu, pak jsem si uvědomila, že to by Drew. Kluk, byla jsem nervózní.
„Jo, jsem připravena.“ Vyšla jsem na chodbu a rozhlédla se. Podlaha byla ze stejného tmavého dřeva jako v ložnici a zdi měly krémově narůžovělou barvu.  Všude na zdech byli obrazy a v každém rámu bylo asi 10 fotografií. Jak jsme procházeli halou, všimla jsem si, že všechny dveře v nejvyšším patře jsou zavřené.
„Čí je tento dům?“
„Je tvého dědy Luka.“ Odpověděl.
„Aha.“ Myslela jsem si to, radši jsem se zeptala. Můj kamarád Chad mi říkal, že si někdo z vás může udělat prdel. Je to dobrý způsob, jak si všechna fakta zapamatovat.
Po schodech jsme šli do přízemí. Z mého místa na úpatí schodiště jsem viděla část kuchyně a něco, co vypadalo jako obývák.
Drew se mi snažil ukázat zbytek domu. „Chceš nejdřív vidět celý dům nebo se podíváš kolem, až se vrátíme?“
Pokrčila jsem rameny, jako že je mi to jedno. „To je v pohodě, podívám se tu až potom, co se vrátíme.“ Drew otevřel dveře a já za ním šla ven.
Byla tam hrozná zima a svítilo denní světlo. Když jsem byla v pokoji, tak jsem si to neuvědomila. Zajímalo by mě, jak dlouho už jsem tady.
„Podívej se.“ Stáli jsme u zábradlí na kryté verandě připojené k domu. Ukazoval přímo před nás.
„Koukám, že už nejsme ve městě.“
Přikývla. „Nejsme ve městě, ale taky ne mimo něj. Naše komunita je něco jako předměstí. Je bránou; nikdo nejde dovnitř ani ven, s výjimkou těch, kteří tu žijí.“
Páni. Je tu celé společenství upířích lovců. Tak to bylo zlý.
„Kolik vás tu žije?“
„V této komunitě je okolo stovky domů. Ale nejsme jediné společenství upířích lovců, na celém světě je jich mnohem, mnohem víc.“
„Páni!“ Tentokrát jsem to řekla nahlas. Ve skutečnosti jsem mohl vidět vrcholy domů mezi stromy. Ten výhled byl velkolepý. V dálce se až do mraků tyčily svěží zelené hory, na jejichž vrcholcích jste mohly vidět kousek sněhu a dole v údolí obklopené stromy.
Otočila jsem hlavu a podívala se na Drewa. „Je to tu nádherný.“
Prostě přikývl. „Pojďme dál.“
Vydali jsme se lesní cestou než po příjezdové cestě se štěrkem vedoucí na silnici. „Tohle je zkratka do hlavní vesnice.“ Řekl mi, když jsme šli.
Beze slova jsem ho následovala hlavně proto, že sám mlčel. Cesta byla pokryta listím, takže jediný zvuk, který bylo slyšet, bylo jeho křupání pod našima nohama. Když jsme vylezli z lesa, octli jsme se na ulici. O pár bloků dál jsme byli, jak jsem předpokládala, na hlavní ulici. Mohli jste tu najít cokoliv, co podle vás, má malé městečko na hlavní ulici.
Minuli jsme malou večerku, Quickie Mart, lékárnu, obchod s videi; dokonce tu bylo květinářství a pekárna. Pěkný.
Ulice se začala dělit a dalo se jít doprava nebo do leva. Drew nás vedl do leva. Minuli jsme roztomilý malý kostel s krásnou vitráží v oknech, šli jsme dál, až jsme došli k velké budově, která vypadala jako obří obchoďák.
Drew mi podržel dveře a já jimi rychle prošla. Jakmile jsem byla uvnitř, zastavila jsem se úžasem, pravděpodobně jsem měla pusu dokořán.
Byla to výcviková aréna…hodně velká výcviková aréna.
Drew se objevil vedle mě. „Většina lidí, která žije v této komunitě, má vlastní tréninkové vybavení a prostor ve svých domovech, ale tohle je volně přístupné všem.“ Všichni to byli lidé, kteří využívali posilovací stroje, kardio vybavení a ošetřovali se navzájem. Při bližším zkoumání jsem zjistila, že tam byly různí muži a ženy, ale i děti, které využívali školící zařízení. Drew sledoval můj pohled na jednu konkrétní malou holčičku, která měla vlasy svázané do culíku a bušila do boxovacího pytle.
„Brzy tu začneme. Chodím sem cvičit od doby, kdy jsem začal chodit.“ Odmlčel se. „A ty pravděpodobně taky, kdyby tě tvá matka neodvedla.“
Prudce jsem k němu otočila hlavu. „Co o tom víš?“ Odsekla jsem.
Pokrčil rameny. „Všichni o tom víme. Trevor na nás zaútočil, ne jen na lidi, od doby, co s tebou tvá matka utekla. Takže pochopitelně jsme museli o vás vědět, abychom věděli, proč jsme napadáni a tak.“
„Zabiju ho.“ Zašeptala jsem.
„Pomůžu ti.“ Střetla jsem se s jeho zeleně blyštivýma očima a na chvíli jsem mezi námi cítila zvláštní spojení. Pak trhnul hlavou, sklopil oči a odvrátil se. „Pojďme, máme ještě hodně co vidět.“
Zmatená momentem, co jsme měli před chvílí, jsem narazila do dveří za ním. Po tělocvičně jsme se šli podívat na střelnici. V té době jsem nebyla překvapena množstvím zbraní a luků. Když jsme opustili střelnici, zaplatili jsme vstup do knihovny. A ta byla úžasná. Byla to obrovská kamenná budova s hromadou starých knih uvnitř.
Okamžitě jsem se do ní zamilovala. Když jsme prošli kolem knížek, byla jsem zvědavá, jak často se vlastně tahle knihovna používá. „Nepoužívá dnes většina lidí k hledání informací internet?“
„Byla bys překvapena,“ řekl mi Drew. „Když přijde na zabíjení upírů a jiné věci, většina z toho, co potřebujeme vědět, nalezneme zde,“ ukázal na police. „Tyto knihy jsou staré. Nejsou jako vaše běžné encyklopedie nebo články napsané bloggery.“
Pořád jsem procházela mezi knihami a rozhodla se, že je to tu asi moje nejoblíbenější místo. Potom co jsme opustili knihovnu, jsme se vrátili do staříkova domu. No, myslím, že bych mu měla začít říkat Luke místo „stařík“, když už jsem znala jeho jméno.
Jakmile jsme byli v domě, našli jsme Luka v kuchyni dělat něco, co vypadalo jako salát.
„Ahoj, Luku.“ Pozdravil ho Drew, když jsme vstoupili do místnosti, pak vytáhl židli a posadil si na ni. Najednou mi došlo, že když mi Drew řekl, že tu žije, znamenalo to, že bydlí v tomhle domě. Proč žije v domě s mým dědou? Neříkal nic o tom, že bychom byli příbuzní.
„Drew, Chloe,“ kývl na nás a namířil nůž na hromadu salátu na stole. „Jeden z vás umyje hlávkový salát a ten druhý může nakrájet tyhle červené papriky.“ Pozdravila jsem Luka stejně jako Drew a dala se do práce.
„Chloe, ukázal ti Drew město?“
Přikývla jsem. „Ano, je to opravdu kuriózní malá komunita.“
„No, doufám, že se ti tu bude líbit. Měl jsem některé z posádek, kteří nebyli zaměstnaní získáváním svých věcí . Doufám, že ti dáme vše, co si budeš přát. Řekl jsem jim, aby si byli jistí, že ti sem přinesou všechny fotky a osobní suvenýry.“
Přestala jsem krájet papriku a najednou si uvědomila, co zatím ne. Tohle bude můj nový domov. Moje mamka byla už na vždy pryč, její rodina, kterou jsem neznala, byli lovci upírů, můj otec byl upír, a život, jak jsem ho znala, už nikdy nebude stejný.
„Jsem si jistá, že to co přinesou, bude stačit.“ Řekla jsem mu zdvořile a sevřela nůž pevněji. Daleko v dálce jsem je slyšela mluvit, ale myslela jsem jen na jednu věc. Trevor, můj otec, zemře…protože od teď jsem byla Chloe Kallistrate, lovec upírů.

Žádné komentáře:

Okomentovat