pondělí 5. listopadu 2012

Foreplay


„Rozhodli jsme se přidělit tuhle pozici někomu jinému.“
Dívala jsem se na svého šéfa zpoza tlustých čoček brýlí. Velké obroučky sklouzly po mém nosu a skříply mi nozdry. Ne že bych potřebovala dýchat – ne když můj život skončil. Snažila jsem se najít správná slova, ale jediné, co ze mě vyšlo, byl pískot. „Prosím?“
„Pozice už byla obsazena.“ V mém slepém úhlu Julianna dodala, „Ale ne tebou.“
Ublíženost se ve mně vzedmula a já si po nose posunula brýle zpátky. „Tomu nerozumím.“ To byla moje práce. Pracuji jako docent v tomto muzeu už 2 roky bez přidání platu a čekám, až se uvolní správné místo. A to mělo – muzejní koordinátor. Pozice mých snů – ta, díky které jsem ještě neodešla z muzea, jak jsem vždy chtěla.
Až na to, že mě přehlédli, i když jsem nejkvalifikovanější člověk v muzeu k plnění této práce.
„Doufám, že nebudeš dělat žádné scény, Jacqueline.“ Shlédla na mě svým dlouhým nosem a mračila se. „Výbor udělal těžké rozhodnutí a vůbec to nebylo snadné. Bylo více kvalifikovanějších uchazečů o tuhle práci. Konec příběhu.“
„Aha,“ začala jsem pomalu. „Měli větší…titul než já?“ Koneckonců mám magisterský titul archeologických studií a pracuji na získání bakalářského v dějinách umění. Tak trochu.
Julianna sepjala ruce a naklonila se nad stůl. Jestli to musíte vědět, Jacqueline…i když jsou vaše akademické výsledky zcela dostačující, jsou i další faktory, které jsou potřeba k plnění této práce.“
To mělo být vyhubování? Byla jsem tak raněna a v depresi, že mi to v tu chvíli bylo jedno. „Tak kdo ji teda dostal?“ Tahala jsem za bundu, která mi na přední straně byla těsná. Plánovala jsem si vzít lepší oblečení, kdybych byla povýšena. Nyní bez šance. „Kdo dostal práci koordinátora musea?“
„Bude to oznámeno příští týden,“ řekla Julianna ostrým hlasem. „Můžete jít.“
Jak jsem tam tak stála, vhrkly mi slzy z očí. Nechtěla jsem se před Juliannou brečet. Nechtěla jsem to udělat. Když jsem odcházela, štípla jsem se do vnitřní strany zápěstí, abych se nerozbrečela.
Nebudu brečet před tou hroznou čarodějnicí.
Nebudu brečet. Nebudu-
Když jsem odcházela z Julianniny kanceláře, jiná žena vstala z křesla v hale. Měla na sobě elegantní modrý kostýmek se sukní a vysoké podpatky. Blonďaté vlasy měla svázané do lesknoucího drdolu a mě okolo krku šňůru perel. Vypadala jako zaměstnanec Bílého domu, vypadal tak vyleštěně…až na to, že v rukou držela portfolio, vytáhla kopii životopisu a stejný orientační balíček, který jsem dokončila před 2 lety, když jsem přijímala blbou, mizernou práci docenta muzea.
Bylo zřejmé, že to ona dostala práci koordinátora muzea.
Zatáhla jsem za svou bundu a přejela si rukou po svých zacuchaných hnědých vlasech.
Tak nejsem stejná jako tohle mládě. Znám tuhle práci. Měla být moje!
„No dobře, že jsi tady,“ rozplývala se Julianna za mnou. „Pojď dál a začneme s papírováním.“
Tohle volá po skleničce.
*~*~*~*~*
„Další, barmane.“
Sáhla jsem po své prázdné Martini-skleničce a srazila ji. Jejda. Zvedla jsem jeden prst. „Ještě jednu.“
„To jste řekla před třemi Martini.“ řekl barman, ale odešel, aby mi mohl dolít. Nakoukla jsem na řadu sklenic před mnou. Samozřejmě, osm prázdných Martini - skleniček sedělo na baru. Možná je čas přestat pít. Vhodila jsem smažený sýr do pusy. Byl studený a mokrý.
„Poslední. Myslím to vážně, paní. Máte dost.“ řekl, když mi přinesl pití.
Z nějakého důvodu mě to rozdráždilo. Ne že by to mě řezal. Ale že jsem byla „paní“. Ne „slečna“ nebo „mladá paní“. Jako protože nejsem krásná a osmnáctka, nejsem hodna respektu. Nebo krásná a blondýna nosící perly. Nebo krásná, blondýna s perlami okolo krku a sukní, kvůli které pomalu nemůžu chodit, která chodí okolo a krade lidem práci. Blbec. Sotva dostane podělané spropitné. Kopla jsem do sebe zbytek Martini #9, snědla olivu a potom s bum položila sklenici.
Někdo na druhé straně baru se na mě podrážděně díval. Podívala jsem se na něj. Nevypadal špatně. Asi v mém věku, neuspořádané vlasy, trochu hubený. Brýle. Vypadá trochu podivně. S výjimkou té hubenosti, bychom mohli být spřízněné duše. Zářivě jsem se usmála jeho směrem a uhladila si své zmačkané sako. Možná potřebuju muže, abych se rozptýlila od bolesti ze ztráty vysněného zaměstnání.
Romeo se na mě jednou podíval, odtáhl se a odvrátil. Zřejmě nebyl na opilé podivné holky. Příběh mého života – každým odmítnuta.
Zanadávala jsem si a hodila jsem po něm prázdnou Martini sklenici. Stejně, kdo potřebuje chlapy?
„Hej,“ zařval barman. „Je čas odejít, paní.“
Zase ta „paní“. Praštila jsem ho a hodila nějaké peníze na pult, trhla kabelkou do náručí a potácela se ke dveřím. Měla jsem na sobě pár bot na podpatku ze setkání s Juliannou, v sobě několik Martini, bylo obtížné chodit. Opravdu obtížné. Razila jsem si svou cestu ven ze dveří a na ulici. Auto zatroubilo, svištělo příliš blízko. O krok jsem se vrátila, hlava se mi točila, a prohlížela jsem si přeplněný chodník. Prázdná spoře osvětlená ulička bez aut křížila blok. Ráj! Zamířila jsem zkratkou zpět k autobusové zastávce.
Malé červené světýlko vzplanulo na konci uličky, v blízkosti pouličního světla na druhé straně. Potěšeně jsem zalapala po dechu, ale zmizelo to. Jak jsem se dívala, světlo vzplálo znovu a já se přesouvala k němu. Pěkný.
Byla to cigareta, konec svítil červeně, jak ji majitel zhluboka nasával. Muž ve stínu, opírajíc se o zeď, si dal kouřovou pauzu. Tolik k mé opuštěné uličce. Zklamaně jsem se zamračila a oddupala kolem něj bez očního kontaktu. Uviděla jsem čekající taxi na chodníku ulice a začala jsem hledat v kabelce hotovost. Blbý člověk zničil mojí uličku.
Ukázalo se, že přehrabování-během-chůze je jedna z věcí, která se dělá těžce, když jeden pil. Kabelka mi vyletěla z rukou a přistála cizincovi na nohou.
Zahihňala jsem se.
Sklonil se, aby sebral mou kabelku, ve stejné chvíli jako já. Jeho ruce byly rychlejší než moje, stejně tak jeho rovnováha.  Hlavou jsem udeřila do té jeho, odtáhla jsem se a letěla dozadu. Svět se naklonil a já skončila na zádech v uličce, on stál nade mnou a držel mou kabelku.
Se světem točícím a hlavou zvonící jsem se natáhla po své kabelce. „Vrať mi mou kabelku, zloději!“
Cynický smích se ozval v uličce a odrážel se od stěn. „To si ze mě děláte srandu.“
„Je moje,“ zamumlala jsem a snažila se posadit. „Nemůžeš si ji nechat.“
K mému překvapení mi podal ruku, protože jsem vypadala, že nejsem schopna vstát. Odstrčila jsem jeho ruku a kymácela jsem se na nohy sama, chytila jsem se blízkého kontejneru, aby mi pomohl vytáhnout se na nohy. Jakmile jsem se postavila na nohy, natáhla jsem se pro kabelku.
Nedal mi ji. Místo toho znehybněl. Cigareta spadla na zem. „Ať se propadnu.“
„Cože?“ Udělala jsem výpad po své peněžence, ale znovu jsem minula. Svět se zatočil ještě jednou a rozhodla jsem se posadit, přímo uprostřed uličky. Pro opilou ženu bylo těžké tohle zvládnout.
Klekl si vedle mě, popadl mě za obličej a nutil mě, abych se mu dívala do očí. Přísahala bych, že mu zářily červeně, když se na mě díval. Moc, móóóc Martiny.
Promnula jsem si zavřené oči. „Nech mě odejít.“
Příliš dlouho si prohlížel můj obličej a nic neříkal.
O chvíli později jsem se snažila odstrčit jeho ruku pryč. „Dej mi mou kabelku nebo zavolám policii.“
„A být zatčena za opilost na veřejnosti? Nechte mě hádat.“ Pustil mou bradu.
To mě přinutilo udělat pauzu. Dobrá, možná policii ne. „Zavolám…“
V době zvažování, mě vytáhl na nohy a pomohl mi oprášit prach. Alespoň si myslím, že mi pomáhal vyčistit oblečení. Když mu ruka prošla okolo pasu, začala jsem mít podezření. A když mě táhl níž, tlačíc mě proti sobě, přitiskla jsem mu ruku na hruď. Svět se závratně točil. „Co to děláš?“
„Omlouvám se,“ řekl hlasem, který znamenal, že to tak nemyslel. „Ale někoho mi připomínáte…a obávám se, že to bude vaše zkáza. Doufám, že mi jednoho dnes odpustíte.“ Naklonil se.
Vrazila jsem mu pěstí do obličeje. O čem to mluví? Naklání se, aby mě políbil?
 Až na to, že to nebyl polibek. Když mě táhl k sobě, jeho ústa směřovala ke krku. Sotva jsem stačila protestovat předtím než
Jeho ústa mi na krku pálila a cítila jsem tam něco ostrého, jako kousnutí. Až na to, že je to blbost, protože jaký typ člověka kouše opilé ženy v uličce? Ten pocit pominul během několika vteřin, pouštějíc vlnu pocitů, které můžu popsat jen jako…orgasmus.
Mé prsty na nohou se v botách zkroutily, lýtka zatínala a moje ruce se kolem něj ovinuly, zatímco on pokračoval v sání mého krku, kousnutí-vyvolávající orgasmus válcoval skrz mne. Svatý bože! Nevěděla jsem, jestli chci, aby přestal nebo pokračoval – ne že bych ho dokázala zastavit. Zalapala jsem po dechu – možná jsem trochu vzlykla.
Nejspíš jsem i omdlela.
Další věc, kterou vím, je, že začalo svítat a jak jsem se dívala na oblohu a divila se, kam ten večer zmizel. Tmavý cizinec mi pomáhal na nohy a rovnal límec mojí bundy. Se závratí jsem na něj zírala, moje tělo stále pulzovalo chtíčem a potřebou. Kolena mi zeslábla. „Co…“
„Všechno součástí plánu, princezno.“ Podíval se mi na košili, pak ji rozepl až na podprsenku a odhalil můj ubohý dekolt. „Chceš jít navštívit starého přítele? Řekni „ano“.“
„Ano?“ zamumlala jsem, stále z toho omámená a úplně mimo. Potřebovala jsem se o něco opřít…nebo si sednout. Něco. Tělo mi nefungovalo správně. Všechny kosti byly vcucnuty jeho ústy.
„Pojď,“ řekl a nechal mne se o něj opřít.
Svět se potom začal rozmazávat. Neměla jsem tušení, kolika ulicemi jsme prošli anebo kolik je hodin. Nohy mě mohly bolet, ale nic jsem necítila. Můj krk se ještě chvěl po podivném kousavém polibku od něj, a svět ustupoval do velmi příjemné mlhy. Tak příjemné, že vše, o co jsem zavadila kůží, mi způsobovalo chvění erotického vzrušení a tep mi pulzoval mezi nohama.
„Jsme tu,“ zašeptal mi cizinec do ucha.
Nemohla jsem setřást otupělost ze svého mozku. Tady kde? Stála jsem na chodníku, vítr byl jako kartáč na mé rozpálené kůži. Skrz velkou výlohu jsem viděla bar, skoro prázdný.  Byl naprosto snobský, s pozlacenými okraji na nábytku a s měkkým osvětlením. Ohromný chlap seděl na vzdáleném konci baru zády k výloze, kterou jsem čučela dovnitř.
„Vidíš toho muže?“ pošeptal mi můj nový kamarád. „Chce tě políbit.“
Opravdu chce? Nalepila jsem obličej na sklo, abych na něj lépe viděla. Jen myšlenka na toho cizího muže, který mě chce políbit, přinutila mé tělo chvět se neznámou touhou.  Ten chlap v tom prvním baru mě nechtěl… ale tenhle ano? Skrze tu mlhu v mé hlavě se to zdálo jako dobrý nápad. Zamířila jsem ke dveřím.
„Počkej,“ řekl můj kámoš, když mě chytil za ruku. „Před tím, než tě nechám jít… slib mi, že se vrátíš a setkáš se se mnou dnes večer.“
Nechápavě jsem na něj zírala. „Dnes večer?“
„Pokud všechno půjde podle plánu, strávíš dnešek s tím chlápkem tam.“ Pohladil mě po obličeji, potom upravil mé neuspořádané kadeře, jako kdyby upravoval porcelánovou panenku. „To je osud, princezno. Naše cesty se dnes večer setkají a pro něj to bude speciální noc – tyhle věci se nedějí náhodou.“ Sevřel mé rameno, téměř zoufale. „Uvidíme, co z tohohle vzejde. A my se večer znovu setkáme… pokud chceš svou kabelku zpět.“
Zvednul mou černorůžovou kabelku.
„Hej,“ začala jsem protestovat.
Zvednul si prst ke rtům, aby mě utišil. „Vrátím ti ji. Jen se dneska večer sejdeme, až s ním budeš hotová a dokončíme svůj obchod.“ S tím mě víceméně uvedl do baru.
Vklopýtala jsem do tmy. Tohle musí být jeden z těch barů s celonočním provozem, protože uvnitř byla větší tma než venku. Ale tma se mi líbila. Připadala jsem si… jako uličnice. Vlastně bych se tak cítila ať tak nebo tak. Celé moje tělo pulzovalo nějakou neznámou potřebou. Moje kůže byla napjatá, končetiny rozbolavělé. Hlava byla stále zamlžená, bohužel.
„Dáte si něco k pití?“ zeptal se barman a pochybovačně se na mě podíval. Jelikož bylo tak brzy ráno, pravděpodobně kontroloval, jestli jsem byla opilá nebo ne. Určitě jsem byla. Hodně, hodně opilá.
„Martini. Suché,“ řekla jsem, překvapená jak jasně můj hlas zní. Bylo to zvláštní, protože ta mlha z mého mozku nechtěla odejít. Možná, že ta mlha byla z něčeho jiného než z alkoholu? Vzala jsem si od číšníka své Martini a zvedla olivu, jak jsem byla zvyklá. Válela jsem ji po jazyku téměř smyslným způsobem a z krku mi vyšel tichý zvuk potěšení.
Číšník na mě zíral.
Dobře, chovala jsem se divně. Ale z nějakého důvodu se ta část mého mozku, kterou to obvykle zajímalo, vypnula. Jednoduše jsem se na něj škádlivě usmála a vyprázdnila svůj drink. Tak dobrý. Tak chladivý. Potřebovala jsem další. To teplo ve mně se nějak nechtělo zmírnit.
„Další?“ Barman se na mě usmál a sebral mou skleničku.
Kolik dalších drinků bych si mohla ještě dovolit? Sáhla jsem pro svou kabelku, abych vyndala peněženku – kruci. Pořád ji měl ten chlap. Zarazila jsem se, zasažená navzdory té mlze v mé hlavě.
„Smím?“
Bohatý, plný hlas pohladil mé uši a já zvedla pohled a zůstala zírat do těch nejkrásnějších modrých očí, jaké jsem kdy viděla. Byl to blonďatý bůh – vysoký, snědý, s náznakem úsměvu na rtech. Usmála jsem se na něj také a mlha v mé hlavě ustoupila z cesty něčemu jinému – chtíči.
Můj pohled sklouznul na jeho ústa a já si olízla rty.
Vyndal nějaké peníze a hodil je na bar, aby číšníkovi naznačil, ať nám znovu nalije naše drinky. Další sklenka Martini přistála přede mnou, ale já se na ni sotva podívala. Zírání na toho sexy chlapa přede mnou mě rozpálilo, bolestné pulzování v mém těle bylo lepší, daleko lepší než Martini.
„Já jsem Noah,“ představil se a věnoval mi okouzlující úsměv. Měl ty opravdu nejmodřejší oči. Byly téměř hypnotické. „Vypadáš, jako bys tu byla celou noc, ale já si nevzpomínám, že bych si tě všiml. Co přiměje tak překrásnou dívku vyjít si do baru v pondělí v pět ráno?“
„Nedostala jsem povýšení,“ začala jsem, potom jsem zakroutila hlavou. Oblečení bylo těsné a já si přejela rukama po těle.  Jeho pohled sklouznul k mému odhalenému krku. „Proto jsem šla ven, pít. Ale do tohohle baru jsem vešla kvůli tobě.“
Zdvořile ale zároveň zmateně se na mě usmál. „Aha–“
Ten úsměv mě dodělal. S tou mlhou a krví zpívající mi v žilách jsem se zvedla ze židle a překročila ten necelý metr mezi námi, abych přitiskla své rty na jeho. Bože, chutnal tak dobře. Jeho ústa byla horká a chutnala trochu po kávě vylepšené rumem. Rukama jsem mu zajela do vlasů a pokračovala jsem v hladovém líbání, píseň v mých žilách požadovala víc. Když jeho ruce sklouzly kolem mého pasu a začal mi polibek oplácet, pohnula jsem se proti jeho klínu, zatímco jsem si sedala obkročmo na jeho barovou židli.
Někde na pozadí mlhy si barman odkašlal.
„Omlouvám se,“ řekl Noah, když se odtahoval od mých hladových úst. Místo toho jsem mu začala přejíždět jazykem po linii čelisti. „Myslím, že odcházíme,“ řekl barmanovi. Nedávala jsem moc pozor. Chutnal tak dobře – chtěla jsem ho líbat všude.
„Zavolám vám taxi, slečno,“ řekl. „Nezdá se, že byste u sebe měla kabelku.“
Když se mě pokoušel posadit na zadní sedadlo taxíku, přitiskla jsem se k Noahovi a strhla ho dolů na sebe.
Pochechtával se mi do ucha, ten zvuk nutil mé boky nadzvednout se v očekávání. „Nechceš odjet?“
„Ne,“ odpověděla jsem a znovu ho políbila na ústa. „Můžeme jít zpátky do tvého pokoje?“ Ta myšlenka přiměla explodovat mé tělo touhou. Páni, páni, páni.
Přelétnul pohledem na řidiče taxi. Potom se podíval zpět na mě. „Chceš jít zpátky do mého pokoje?“
„Chci tě,“ řekla jsem. Já i ta mlha. „Nejsem opilá. Prostě tě chci.“
„Dobře,“ odpověděl, jeho modré oči plály. Vytáhnul mě z taxíku a pohladil mě po zadečku. „Prozradíš mi své jméno?“
*~*~*~*~*
Ačkoli ta mlha neopustila mou mysl, byla jsem tak vzdálená, že to ani nevadilo. Noah a já jsme se milovali hodiny. V posteli. Na podlaze. Ve sprše jednou, to jsem si poměrně jistá, ale těžko říct. Ta planoucí touha, kvůli které jsem se na něho vrhla, nechtěla odejít: nezáleželo na tom, kolikrát jsme měli sex, nemohla jsem uhasit ten hlad hořící uvnitř mě. Nakonec jsme se úplně vyčerpali a já se na něj zhroutila.
Probudila jsem se o několik hodin později, celá prochladlá. Stále jsem ležela na Noahovi, který usnul pode mnou. Ta mlha se vrátila, silnější než kdy předtím. Jako omámená jsem se začala oblékat. Blůza. Sukně. Boty. Podprsenka. Nemohla jsem najít svoje kalhotky nebo punčocháče, tak jsem je tam nechala. Chtěla jsem vzbudit Noaha, ale ta mlha v mé mysli mi nedovolila myslet. Všechno, na co jsem se mohla soustředit, bylo, jak chladno bylo v místnosti. Zkusila jsem si třít paže, ale moje končetiny byly netečné.
Předpokládala jsem, že se mám setkat s tamtím chlápkem, nebo ne? Pamatovala jsem si někoho, kdo zvedl mou kabelku a řekl mi, že ji dostanu zpět, když se s ním znovu setkám. Vyklopýtala jsem z Noahova pokoje a výtahem sjela dolů do haly. Žádný cizinec, žádná kabelka. Vyšla jsem na ulici a zakopla – moje boty, ve kterých se mi těžko chodilo už včera v noci, teď byly téměř vyloučené. Moje chodidla byla ztuhlá jako kostky ledu. Něco se mnou nebylo v pořádku, ale ta mlha v mé hlavě nechtěla zjistit co. Nejistá, kam mám jít, jsem klopýtala do uličky za hotelem. V uličce jsem ho předtím potkala…
„Tady jsi,“ zašeptal hlas u mého ucha, teplé ruce mě uchopily za ramena. Byl tak teplý a já tak moc studená. „Vrátila ses. Hodná holka.“
„Kabelka,“ zamumlala jsem. Dokonce ani můj jazyk se nechtěl hýbat. Co bylo špatně?
Můj temný cizinec klouzal kolem mě, jeho kabát šelestil. Svýma teplýma rukama mi zaklonil hlavu, abych si ji mohla položit na jeho rameno. „Nejdřív, jeden poslední polibek, abych to dokončil.
Znovu, to ostré kousnutí na mém krku. Ale tentokrát, místo toho horečného potěšení, jsem cítila rozšiřující se otupělost. Moje končetiny byly ještě chladnější – mé tělo bylo jako jeden velký rampouch. Zakňourala jsem, příliš slabá na to, abych udělala cokoli jiného.
„Ššš,“ řekl a pohladil mě po vlasech. „Bolest už nebude trvat dlouho. Brzy usneš. A až se probudíš, znovu se uvidíme. Musím ti ukázat úplně nový svět, princezno.“ Dotkl se mé tváře v téměř něžném gestu. „Osud mi tě vrátil.“
V dálce zazněla siréna a můj temný cizinec zaklel.
Projelo jím napětí a jeho ruka mi sevřela paži. Chtěla jsem od něho odejít, ale svět zmatněl. Já… umírám? Nebo jen omdlévám? Byla jsem tak studená a svět byl tak zamlžený, že pro mě bylo těžké poznat to.
„Změna plánů, princezno.“ Políbil mě na tvář, potom mě zvednul a držel v náručí jako ochablou loutku.
Najednou mi oči zastřela temnota a nos zaplnil nějaký hrozný puch. Bojovala jsem, abych zůstala vzhůru, když mě pokládal na něco hebkého a měkkého, a zírala při tom nahoru na něho a oplácela mu jeho upřený pohled. Byla jsem v nějaké bedně. Zatuchlá bedna plná nějakých nafouknutých plastových věcí.
Natáhl se nahoru pro víko a v truhle byla čím dál větší tma. „Neboj se, princezno.“ Ohlédl se na ulici, když zvuk sirény zesílil. „Až se vzbudíš, nebudeš si nic pamatovat. Tohle bude jen dávno minulá noční můra.“
„Počkej,“ zaskřehotala jsem, když se víko začalo zavírat. „Proč tohle děláš?“
Podíval se dolů na mě, jeho tvář protínal švihácký úsměv. „Drahoušku, kam jinam by jeden měl schovat tělo?“
S tím se víko zabouchlo.
A když se ztrácely poslední zbytky mého vědomí, uvědomila jsem si, že ten debil mě nechal v kontejneru.
Ne-konec…


1 komentář:

  1. Děkuji moc za překlad holky..:) Tuhle sérii mám moc ráda. Pokud se rozhodnete přeložit i jiný díl rozhodně nebudu proti..:)

    OdpovědětVymazat