pondělí 5. listopadu 2012

9. kapitola


Přitiskla své tělo k rozpadajícímu se domu, právě když Darius vyšel dopředu. Iracionální pocit satisfakce vymazal její strach. Tenhle cizinec měl očividně v úmyslu ublížit jí a bratrům. Ale byli tu oba bratři a proti nim jen jeden vrčící… cokoliv byl.
Pak uviděla dalšího muže,  přicházejícího z kruhu světla vedlejší lampy.
„Jsem unavený, bratře, pojďme to udělat rychle.“ Darius zněl téměř znuděně, a to  Helen přimělo zapochybovat o schopnosti bratrů odrazit blížící se  cizí muže. Možná, že Darius a Griffin byli spíš šílení než schopní.
„No dobře,“ řekl Griffin. „Beru si tohohle. Vezmeš si svůj glaive (vrhací nůž??)?“

„Ne. A ty?“
Griffin s povzdechem zavrtěl hlavou. „Takže srp.“
Zloduch se stříbrnými zuby zavrčel, když Griffin udělal krok vpřed. Uvolněně vytáhl podivně tvarovaný objekt, který mu visel na opasku. Otevřelo se to se zařinčením a Helen viděla, že je to nějaký druh srpu, dost malý, aby ho mohl držet v ruce. Byl tvarovaný jako bumerang, ale nebyl to bumerang. Tvořil jakési otevřené V, světlo se odráželo od nabroušeného ostří na jedné straně a od hrotů kovových zubů vyčnívajících na druhé straně. Mohlo to člověka roztrhat na kusy.
„Opatrovatelská lůzo.“ Urážka pocházela od druhého muže.
Jeho kumpán postupoval ke Griffinovi se svou zbraní v ruce. Dva páry kroužily kolem sebe, když Darius prohodil tak nenuceně, jako kdyby si dávali čaj a povídali si o počasí:
„Tento útok vychází z hněvu. Myslím, že budu muset bránit svoji čest.“
Byla tu dechberoucí  pauza předtím, než Darius zvedl svůj srp proti svému soku. Následovalo ohlušující řinčení a Helen krčící se ve stínu se rozhlédla, čekala, že se někdo vynoří ze zašlých bytů a ohradí se proti hluku.
Ale nikdo nepřišel. Když sledovala bratry, jak zvedají své srpy, právě zahákovali druhé muže, aby pro ně bylo obtížné se uvolnit a pokračovat v boji. Měla pocit, jakoby celá jejich existence byl sen. Že ona, bratři a dvě bytosti, které s nimi bojovaly, existují v jiném světě – ten, který byl oddělen neviditelnými závoji od toho, ve kterém žila celý život. Zvuk bitvy před ní byl tlumený a oddělený spícím světem kolem.
Pevněji sevřela dřevěnou krabici, když se Griffinův srp zaklesl s tím, který měla bytost bojující proti němu. Muž zavrčel, přitahoval Griffinův srp, dokud nebyl Griffin příliš blízko jeho tělu. Helen se zděsila, snažila se sledovat bitvu a zároveň plánovat útěk, pokud by bratři nezůstali naživu.
Najdi cestu ven, byla hra, která tvrdě skončila.
O chvíli později se zdálo, že Griffin pustí rukojeť srpu. Táhlo ho to stále blíž k muži a na zlomek vteřiny si Helen myslela, že to Griffin vzdá. Pochopila jeho strategii, když zloduch pustil rukojeť při jejich náhlé blízkosti. Griffin získal výhodu v momentální vytíženosti, sklonil srp a dal ho stranou od druhého muže jediným nenuceným máchnutím. Pak ho pozvedl elegantním obloukem a sekl padoucha do břicha.
Potlačila vzdech v očekávání, že muž bude křičet. Nebo alespoň krvácet. Ale nic z toho se nestalo. Jednoduše pokračoval v boji, dokonce i když do něj Griffin, nyní se zvednutýma rukama, opakovaně kopal a sekal srpem, až bylo mužovo tělo téměř  úplně rozsekáno.
Helen stále neviděla ani kapku krve.
Když byla konečně schopna odtrhnout oči a podívat se po Dariovi, našla skoro stejný výjev. Dariův protivník byl na zemi a Darius máchal srpem dolů, znovu a znovu sekal jednou stranou a trhal a páral druhou stranou. Dokonce ani, když se zdálo, že to muž na zemi vzdal, nekrvácel.
Konečně, když se Griffinův protivník skácel a dopadl na zem jako muž u Dariových nohou.
Darius promluvil klidně. „Myslel jsem, že to uděláme rychle.“
„Máš víc zkušeností než já,“ řekl Griffin dotčeným hlasem.
Helen chtěla odvrátit pohled, když sklonili srpy. Teď by tam mohla být krev a oni budou muset nechat tyto duše, jakkoli zlé, uprostřed cesty, kde budou roztrhány hladovějícími psy, kteří se potulovali chudinskými čtvrtěmi.
Přesto, když bratři uklízeli zbraně, nemohla se dívat jinam. Dívala se fascinovaně, jak se jejich srpy houpou v kouřovém světle a škubla sebou, když ostří prošla krky mužů ležících na zemi. Psychicky e připravila, že jim oddělí hlavy, ale o chvíli později jejich těla zmizela ve větru a záblesku horkého modrého světla.
Helen stála nehybně a ohromeně v nastalém tichu. Zdálo se, že svět se vrací k normálu, kousek po kousku, až ucítila vítr, jak jí zvedá vlasy, až ucítila olej v lampách na ulici.
Griffin přišel k ní, zavřel svůj srp s tichým klapnutím a pověsil ho zpět na pásek.
Otřel si čelo. „Jsi v pořádku?“
Přikývla a držela dřevěnou krabici jako záchranné lano.
Sáhl po její paži. Byla překvapená jeho jemným dotykem..
„Pojďme,“ řekl. „Měla jsi dlouhou noc.“
Darius cestou domů nemluvil. Šel před ní a před Griffinem jako předtím, jen tentokrát se neptala na jejich výběr nejužších a nejtemnějších uliček.
Když konečně procházeli zadními dveřmi domu, Darius zamířil přímo ke schodům.
„Vyspi se, co nejvíce to půjde, Helen.“ Neotočil se, když na ni mluvil. „Zítra budeme muset učinit rozhodnutí ohledně tvého bezpečí.“
V době, kdy s Griffinem došli k hlavnímu schodišti, Darius už zmizel v chodbě nad nimi.
„Neměla jsi nás sledovat.“ Griffinův hlas byl jemný, když stoupali po schodech.
Kdyby měl Darius stejný postřeh. Mohla by vypálit inteligentní odseknutí předtím, než by se zastavila. Ale v Griffinově hlase nebyla žádná výčitka ani rozmrzelost.
„Omlouvám se, ale vzpomněla jsem si na něco, co řekla moje matka. Něco o tobě a Dariovi, že mě vezmete za Galizurem. A když jsem si vzpomněla, ty a Darius jste říkali, že ho jdete navštívit.“ Vyšli schody a zamířili do první chodby. „Nechtěla jsem tu čekat sama.“
„Helen.“
Nevšimla si, že se Griffin zastavil, dokud se neotočila za jeho hlasem a uviděla ho dvě stopy za sebou. Šla zpátky k němu.
„Ano?“
Jeho oči se ve tmě leskly. „Nechci odrazovat tvou sílu - “
„Ale?“ Nemohla si pomoct a přerušila ho, vycítila jeho touhu držet ji pod kontrolou.
„Stále je toho mnoho, čemu nerozumíš. Hodně z toho ti může ublížit. Pokud chceš přežít, musíš nás poslouchat, dokud se nebudeš schopna bránit.“
Chtěla popřít laskavost v jeho hlase. Ale nemohla. Místo ostré odpovědi, kterou hledala, našla ke svému údivu palčivé slzy. Podívala se pryč, nechtěla, aby viděl jejich lesk ve světle svící podél zdi.
„Ano, dobře, možná nemám obavy o svůj život v tuhle chvíli.“
Čekala, že bude protestovat, ale on jednoduše přikývl na okraji jejího zorného pole.
„Co odplata?“ zeptal se. „Je to něco, co tě zajímá?“
Otočila se zpátky na něj a setkala se s jeho pohledem. „To mě zajímá hodně, ano.“
„Pak bys možná ráda zvážila možnost zůstat naživu, aby ses pomstila.“
Znovu vykročil, nenechal jí jinou volbu, než ho následovat. Chodby byly dlouhé a klikaté. Věnovala pozornost zatáčkám, když šli – levá, levá, pravá – chtěla si pojistit, aby našla cestu na schodiště jako předtím. Konečně Griffin zastavil u dveří, které vypadaly jako všechny ostatní.
„Jsem o dvoje dveře dál napravo, kdybys něco potřebovala, nebo můžeš zazvonit na zvonek u tvé postele.“
Přikývla a vešla do pokoje. „Děkuju.“
Už se otočil k odchodu, když sebrala odvahu vyslovit otázku, která ji trápila od té doby, co se ti dva muži objevili v uličce.
„Co to bylo… za věci? V uličce?“
Griffin se otočil a váhal. Cítila, jak se snaží najít správná slova. „Byly to přízraky.“
„Přízraky?“
Přikývl. „Nižší démoni.“
„Nižší démoni?“ Připadala si jako idiot, když všechno opakovala, ale její mozek pracoval tak rychle, jak to šlo, a snažil se zpracovat všechno, co řekl. „Jsou tu takové věci?“
„Ano,“ řekl Griffin. „Dictata řídí naši stranu, Alianci Nižších Andělů, je tu také kastovní systém v řadách Legionu.“
„Co je Legion?“
Zvažoval svá slova. „Aliance je složená z potomků nižších andělů, ano?“
Přikývla.
„Dobře, Legion je tvořen padlými anděly.“
„Jinak známými jako démoni,“ zamumlala, když to konečně pochopila.
„Přesně,“ řekl. „Je tu smlouva, která udržuje pořádek mezi silnějšími démony, ale přízraky jsou jen nepříjemnost. Nejsou dost chytří na skutečnou strategii, kvůli tomu jsme je já a Darius byli schopni zneškodnit tak snadno.“
„Nevypadalo to lehce,“ řekla.
Jeho úsměv byl jen letmý. „Na to se musí trénovat a my jsme se tu nějakou dobu starali jen o sebe.“
Pocítila záchvěv smutku – za něj i za sebe – za všechny, co ztratili.
„Jsou zodpovědní za… “ Stěží to dokázala zvládnout slova, i když už to bylo jisté, protože Galizur potvrdil smrt jejích rodičů. Donutila se říct nahlas věc, která zůstane pravdivá, ať už to vysloví nebo ne. „Zabili moje rodiče?“
Griffin zavrtěl hlavou, pramínek vlasů mu spadl do očí. „Nejsou dostatečně chytří pro takový úkol. Kdokoli zabil tvoje rodiče – a naše – byl mnohem, mnohem víc nebezpečný.“
Už byl téměř venku ze dveří, než ji napadla další otázka.
„Griffine?“
Otočil se a setkal se s jejím pohledem. „Ano?“
„Proč zabili naše rodiče, pokud to jsme my, koho chtějí? Pokud my máme ten klíč?“
Pokrčil rameny. „Není to zřejmé?“ Nedokázala říct, jestli v jeho očích zahlédla smutek nebo zlost. „Mají nás přesně tam, kde nás chtějí mít. Na útěku a nechráněné.“

Žádné komentáře:

Okomentovat