sobota 10. listopadu 2012

9. kapitola


PŘEDKLONILA JSEM SE, natočila jsem koleno tak, aby se vyhnulo řadící páce, víc
zvědavá, než jsem chtěla přiznat, když jsem čekala na zbytek. Ale on se otočil, aby civěl ven
z okna. „Tuhnou mi nohy. Projdem se.“ Otevřel dveře, aniž by počkal na moji odpověď.
„Co?“ Zeptala jsem se, naklonila se nad přístrojovou desku, abych viděla, jak se na
parkovišti protáhnul, svaly se mu napínaly a kroutily, když zvedl obě ruce nad hlavu. „Budeš
mě napínat?“

„Ne, jen se rozhýbem.“ Zaúpěla jsem netrpělivostí a on sehnul do auta a zazubil se
na mě. „Co, nemůžeš chodit a mluvit zároveň?“ Pak se jeho úšklebek rozšířil a práskl mi
dveřmi do tváře. Neměla jsem jinou možnost, než ho následovat.
Automatická světla se rozzářila k životu, když jsem vročila na betonové, koupací
jednolité místo, zalil sousední prázdné dětské hřiště a kousek mola do měkké žluté záře.
Obešla jsem auto a podala mu ruku, když se pro ni natáhnul. „Fajn, půjdu. Začneš—“
Nash mě políbil, jednou rukou obtočil můj levý bok a zbytek mé věty byl navždy
ztracen. Když se nakonec odtáhnul, zanechal mě udýchanou a toužící po věcech, které jsem
mohla stěží vnímat. Jen pár palců ode mě se potkal s mým pohledem a já si všimla, že jeho
duhovky stále víří v mírném žlutém světle, které jsme měli nad hlavou. Nebo snad víří znovu.
Najednou se jeho oči nezdály tak divné. A ani má fascinace jimi. „Takže… tvý oči?“
Zašeptala jsem, když jsem znovu mohla promluvit, nepohnula jsem se, abych ustoupila. „To
je ta část, co mužští banshee dokážou?“
„Mý oči?“ Zamračil se a zamrkal. „Barvy v nich víří, že?“
„Jo.“ Naklonila jsem se blíž, abych lépe viděla a protože už jsem byla tak blízko,
aspoň jsem ho políbila nazpátek, lehce jsem sála jeho dolní ret, pak začala pátrat hlouběji.
Rozjařenost mnou prolítla, když zasténal a oběma rukama mě uchopil za pas. Jeho ruce
začaly pomalu klouzat a já jen ustoupila, když jsem se vyděsila vědomím, že nechci, aby
přestal.
„Um…“ Pročistila jsem si krk a strčila ruce do kapes, pak konečně vzhlédla a našla
ho, jak mě sleduje. „Tvý oči jsou nádherný,“ řekla jsem, zoufale jsem toužila vrátit konverzaci
zpátky do kolejí. „Ale není to tak trošku pro lidi nápověda? Že nejsi… člověk?“
„Ne-e.“ Z čela si setřepal pořádný pramen tmavých vlasů a usmál se. „Stává se to
jenom tehdy, když prožívám něco… um… velmi intenzivního.“ Cítila jsem, jak jsem zrudla,
ale on pokračoval, jakoby si toho nevšiml. „Oči banshee jsou jako náladové prstýnky, které si
nemůžeš sundat. Ale nemůžeš číst svý vlastní a lidi je vůbec nevidí. Jen jiní banshee.“ Držel
můj pohled s intenzitou jeho vlastního. „Tvý to dělají taky. Víc modré než oceánové, víří jako
karibská vířivka.“
Oh, krásné. Ruměnec se prohloubil, dokud jsem si nemyslela, že mi shoří tváře.
Může vidět, co si myslím – co chci – v mých očích. Ale já zas taky můžu vidět, co chce on…
„Řekni mi zbytek toho.“ Otočila jsem se k parku s rukama stále v kapsách. Chci vědět
všechno – ale nejvíc chci změnit téma.
Nash si stoupl za parkovací tlumiče a dohonil mě dvěma dlouhými krk. „Lidská tradice
říká, že když banshee naříká, oplakává mrtvé nebo brzo mrtvé, ale to není celej příběh.“
Letmo vzhlédnul, aby prozkoumal můj profil. „Dvakrát jsem tě viděl, jak jsi zadržela kvílení.
Co si pamatuješ z toho, když jsi to uvolnila?“
Zapátrala jsem v paměti, zdráhající znovu zažít tu událost, která skončila
nemocnicí. „Bylo to strašný. Když už jsem to jednou pustila, nemohla jsem to zastavit. A taky
jsem nemohla myslet na nic jinýho. Cítila jsem pocit totálního zoufalství, pak strašnej zvuk,
který by mi jakoby vytrysknul přímo z krku.“ Zastavila jsem se před okrasným dřevem, pak si

stoupla na hustou pokrývku dřevěných třísek na dětském hřišti a Nash mě sledoval. „Ten křik
mě ovládal, spíše než naopak. Lidi jen zírali a pouštěli kabelky a nákupní tašky, aby si zakryli
uši. Jedna holčička začala plakat a lepila se na svou maminku, ale já to nemohla zastavit.
Byl t nejhorší den mýho života. Fakt.“
„Mamka říká, že poprvý je to vždycky drsný. Ačkoliv tě za to většinou nezavřou.“
To je pravda; jeho máma je taky banshee. Není divu, že na mě tak zírala.
Pravděpodobně věděla, že vůbec netuším, co jsem.
Když jsme se dostali do středu hřiště – masivního dřevěného hradu plného věží a
tunelů a skluzavek – Nash si stoupl pod kus prolézačky a natáhnul se pro první
madlo. „Viděla jsi před-zesnulého, když doopravdy… zemřel?“
Pobaveně jsem zvedla obočí, snažila se nezírat na jeho tricepsy čistě se rýsující pod
přiléhavými, krátkými rukávy jeho trička. „Před-zesnulý?“
Zazubil se. „Odborný termín.“
„Áha. Ne, nic jsem neviděla.“ Klesla jsem na nízkou pneumatiku sloužící jako
houpačka visící na třech řetězech, pomalu se houpala tam a zpátky, snažila jsem se ta slova
zapomenout, i když jsem je už řekla. „Snažila jsem se ten jekot zastavit. Ochranka
v obchoďáku zavolala tetě a strejdovi, a když jsem nepřestala křičet, vzali mě do nemocnice.“
Nash se pustil prolézačky a sedl si na gumové schody blízko skluzavky, sledoval mě
o pár kroků dál. „No, kdyby ses koukla na toho dotyčného, viděla bys duši zesnulého.
Poletující.“
„Poletující?“
„Jo. Duše jsou v podstatě přitahovány křikem banshee a tak dlouho jak to trvá,
nemůžou pokračovat. Ony tam prostě tak nějak visí, suspendované. Pamatuješ si
z mytologie sirény? Jak jejich zpěv mohl námořníka vtáhnout do záhuby?“
„Jo…?“ A ta představa neudělala nic, aby zmírnila ty obavy, teď se uvnitř mě
vzdouvající jako pálení žáhy.
„Je to stejný. Až na to, že ti lidi jsou už vlastně mrtví. A většinou to nejsou námořníci.“
„Páni.“ Položila jsem nohu na zem, aby se pneumatika přestala houpat. „Jsem jako
mucholapka na duše. To je… divný. Proč by tohle někdo chtěl dělat? Držet duše nějakýho
nebožáka?“
Nash pokrčil rameny a postavil se, aby mě vytáhnul. „Z mnoha důvodů. Banshee,
která ví, co dělá, může držet duši tak dlouho, dokud ji nepřipraví na posmrtný život. Pomoct jí
najít mír.“
Zamračila jsem, neschopná si to představit. „Okej, ale jak mírumilovné to může bejt
se mnou křičící tu zatracenou hrůzu?“
Znovu se zasmál a já ho následovala po schodech na vratký most, vyrobený
z dřevěných prken přivázaných volně k sobě. „Pro duši to nezní jako křik. To ani pro mě. Váš
nářek je pro mužské banshee nádherný.“ Nash se na vrchním schodě otočil, aby se na mě
podíval, pohled měl měkký a téměř zahloubaný. „Spíš jako toužebná, vtíravá písnička. Přál
bych si, abys to mohla slyšet stejně jako já.“
„Já taky.“ Cokoliv je lepší než ten ohlušující jekot, který slyším. „Co jiného dokážu?
Řekni mi ty části, v kterých se mi nebudou chtít mé vlastní uši utrhnout od lebky.“‘
Nash mě vtáhnul na most, který se pod námi houpal, dokud jsem si nesedla
doprostředka s nohama visícíma přes okraj. „Můžeš tu udržet duši na dost dlouho, aby si
vyslechla myšlenky a soustrasti od přátel. Nebo se rozloučila se svou rodinou, i když ji
nemůžou slyšet.“
„Takže jsem… užitečná?“ Hlas mi přeskočil v upřímné naději.
„Naprosto.“ Sedl si na další prkno, pozoroval můj profil s jednou nohou visící přes

okraj mostu a druhou skrčenou za mnou.
Úsměv se mi rozšířil, stejně jako teplo po celé hrudi, pomalu předběhlo znepokojení u
samotné myšlenky držící lidskou duši. Nebyla jsem si jistá, jestli tenhle rozkvět míru pramenil
z nově nalezeného smyslu života – a smrti – nebo z toho, jak se na mě Nash díval, jakoby
udělal cokoliv, aby mi vykouzlil úsměv na tváři.
„Takže, co dokážeš?“
„No, moje hlasivky nejsou tak výkonné jak tvoje, ale i hlas mužského banshee dokáže
jaksi… ovlivňovat. Má silnou moc sugesce či projekce emocí.“ Pokrčil ramen a přehodil mi
ruku přes provazové zábradlí, zaklonil se, aby na mě líp viděl. „Můžeme promítnout důvěru
nebo vzrušení. Nebo mnoho dalších emocí. Pohromadě můžeme dotlačit skupiny k akci
nebo zklidnit dav. Tohodle se hodně využívalo za dob pálení čarodějnic a veřejný paniky.“
Zakřenil se. „Ale většinou jen uklidňujeme lidi, když jsou nervózní nebo naštvaní.“ Nash na
mě hodil významný pohled a já se vyděšeně nadechla, až jsem se skoro udusila.
„Tys mě uklidnil, že? V tý uličce za Taboo.“
„A dneska odpoledne za školou. S Meredith…“
Jak jsem si to mohla neuvědomit? Nikdy dřív jsem nebyla schopná svou paniku
kontrolovat bez toho, abych se nedržela dál od… před-zesnulého.
Vtáhla jsem zpátky vděčné slzy a začala mu děkovat, ale dřív než jsem stihla spustit,
promluvil. „Nedělej si s tím starosti. Bylo hustý to konečně předvést.“
„A je toho víc, kromě ovlivňování?“
Přikývl a most se zatřásl, když se předklonil, dramaticky mě sledoval. „Můžu řídit
duše.“
„Co?“ Pod rukávy mi naskákala kusí kůže, navzdory nezvykle teplému večeru.
Nash pokrčil ramen, jakoby to nic nebylo. „Ty můžeš držet duši a já jí můžu
manipulovat. Říct jí, kam má jít.“
„Fakt? Kam jsi ji poslal?“ Nemohla jsem tu myšlenku pojmout.
„Nikam.“ Opřel se o provaz a zamračil se. „To je ten problém. Tvý dovednosti jsou
užitečný. Dokonce altruistický. Moje…? Tolik už ne.“
„Proč ne?“
„Protože je jen jediný místo, kam poslat duši bez těla.“
„Na posmrtný život?“ Založila jsem si ruce a otočila se tváří k němu, snažila jsem se
nebýt úplně ohromená pravděpodobností, že se mi otvírá.
Zavrtěl hlavou, když v tichu začala zpívat cikáda. „Duše mě kvůli tomuhle
nepotřebuje.“
A najednou jsem porozuměla. „Můžeš ji vrátit zpátky! Zpátky do těla.“ Narovnala jsem
se a most se rozhoupal. „Můžeš někoho přivézt zpátky k životu!“
Nash zavrtěl hlavou, pořád zachmuřený navzdory mému rostoucímu nadšení a stoupl
si, aby mě postavil. „Vyžaduje to oba z nás. Ženu, aby duši zachytila a muže, aby ji vrátil
zpátky.“ Jeho ruka znovu našla můj bok a ten žár za jeho očima mě skoro
spálil. „Dohromady bychom mohli bejt úžasní, Kaylee.“
Tváře mi zaplály.
Pak ta skutečnost toho, co doopravdy řekl, mi došla, jako poryv studeného vzduchu
do obličeje.
„Můžeme zachránit lidi? Zvrátit smrt? Tohle si mi měl říct hned napoprvý!“ To brnivé
rozjaření mi rozkvetlo v hrudníku a když potřásl hlavou, tak jsem zpočátku nerozuměla.
Ale pak mé nadšení zvadlo, nahrazené studeným, těžkým pocitem lítosti. Rostoucí
vinou. „Takže nejenom, že se mi nepodařilo varovat Meredith, ale nechala jsem ji zemřít, i
když jsme ji mohli zachránit. Proč si mi to neřekl?“ Nemohla jsem zahnat tu vlnu vzteku,

kterou s sebou přineslo uvědomění si. Meredith by byla stále naživu, kdybych věděla, jak ji
zachránit!
„Ne, Kaylee.“ Nash mi zvedl bradu, dokud jsem neviděla v jeho očích ten vířící
smutek. „Nemůžeme duši prostě jen tak vrazit zpátky do mrtvého těla. Takhle to nefunguje.
Dokonce ani nemůžeš někoho varovat, že zemře. Fyzicky to je nemožné, protože nemůžeš
dělat nic jiného, když zpíváš píseň pro duši. Víš?“
Nešťastně jsem přikývla. „To je úplně na prd…“ Ačkoliv si pořád nemůžu představit,
že ten hrůzostrašný jekot, který popsal, zní jako píseň. „Ale musí tu bejt oklika.“ Obešla jsem
ho a vzala schody po dvou. Mysl mi závodila a já se potřebovala hýbat. „Třeba si můžeme
vymyslet nějakej signál nebo tak. Když budu mít předtuchu, ukážu a ty můžeš jít… um…
před-zesnulého varovat.“
Nash mě dohnal, znovu už třásl hlavou. Chytil mě za ruku a zastavil mě. Ale hned
pustil, když jsem ztuhla. „I kdybys někoho varovala, nic by to nezměnilo. Jen by to tomu
chudákovi zničilo jeho poslední chvilky.“ Začala jsem vrtět hlavou, ale on rychle
pokračoval. „To je to, co jsem se ti snažil říct, Kaylee. Nemůžeš zastavit smrt.“
„Ale právě si řekl, že můžem.“Opřela jsem se o okraj plastové spirálovité klouzačky a
zamračila se nahoru na něho. „Společně jsme mohli zachránit Meredith. Možná i dokonce
Heidi Anderson. Neštvalo tě, že jsme to ani nezkusili?“
„Samozřejmě, že ano, ale to, že jsme zachránili Meredith, by nezastavilo její smrt.
Jen by jí to prodloužilo život. A oživení někoho, jehož čas nadešel, nese vážný důsledky. A
věř mi, cena za to nestojí.“
„Co to znamená?“ Jak nemůže stát za to někoho zachránit?
Nashův pohled se do mě vpaloval, jako kdyby vypichoval to důležité, co se chystal
říct. „Život za život, Kaylee. Když zachráníme Meredith, někdo další zaujme její místo. Mohl
by to bejt jeden z nás nebo blízký.“
Au.
Sedla jsem si na gumovou rohožku na dně klouzačky, hrůzou jsem zavřela oči.
Dobře, tak to byla vysoká cena. A i kdybych to strašně chtěla zaplatit, neměla jsem žádné
právo udělat to rozhodnutí za nevinného svědka. Nebo za Nashe. Ale ještě jsem tu záležitost
nemohla nechat jít. Nezáleží na tom, co řekl, nezáleží na tom, jak logické byly jeho
argumenty, nechat Meredith zemřít bylo špatné a já nemohla vystát tu myšlenku, že se to
stane znovu.
Nash si povzdychl a sedl si vedle mě na rohožku, ruce si opřel o kolena. „Kaylee,
znám ten pocit, ale takhle to se smrtí chodí. Když nastane něčí čas, tak musí jít a ty můžeš
jen bláznivě hledat skulinu v systému. Věř mi.“ Ta muka v Nashově hlase mi rezonovala
v srdci a já prahla po tom, abych se ho dotkla. Abych zmírnila všechen ten žal, který do jeho
slov vložil takovou bolest.
„Tys to zkusil, že?“ Zašeptala jsem. Přikývl a já se naklonila, až mé rty potkaly jeho,
pokračovala jsem, dokud ten kontakt nevyslal jiskřičky skrz mé žíly. Chtěla jsem, aby mě
držel, aby se to nějak všechno zlepšilo. „Kdo to byl?“
„Táta.“
Šokovaně jsem se zaklonila, abych mu viděla do obličeje a zdálo se mi, že ta bolest,
kterou jsem tam našla, skrze mě propluje a zanechá mě prochladlou strachem. „Co se stalo?“
Nash pomalu vydechl a opřel se o okraj skluzavky. Světlo z pouliční lampy mu
přeletělo přes ruku, když si promnul čelo, jako kdyby se mu to odrazilo v hlavě. „Spadl mu
žebřík, když chtěl natřít okenice v druhém patře a uhodil se hlavou o nějakou cihlu
ohraničující mámin záhonek. Zrovna prostříhávala keře, když spadnul, takže viděla, co se
stalo.“

„Kde jsi byl ty?“ Zeptala jsem se tiše, bála jsem se, že přestane mluvit, když můj hlas
rozbije jeho vzpomínky.
„Na zadním dvorku, ale přiběhl jsem, když zakřičela. Když jsem tam byl, brečela,
držíc jeho hlavu v klíně. Po celejch rukách měla krev. Pak táta přestal dýchat a ona začala
zpívat. Bylo to nádherný, Kaylee.“ Jeho slova byla naléhavá a on se narovnal, jakoby se mě
snažil přesvědčit. „Tajemný a smutný. A byla tam jeho duše, prostě jen tak visící nad náma
oběma. Snažil jsem se ji nasměrovat. Vlastně jsem opravdu nevěděl, co dělám, ale musel
jsem se pokusit ho zachránit. Ale on mě zastavil. Jeho duše… mohl jsem ji slyšet. Řekl, že
musel jít, a že já bych se měl postarat o mámu. Řekl, že mě bude potřebovat a měl pravdu.
Cítila se vinná, protože ho požádala, jestli by nenatřel okenice. Od té doby už není stejná.“
Neuvědomila jsem si, že zadržuju dech, dokud jsem se nemusela znovu
nadechnout. „Kolik ti bylo?“
„Deset.“ Zavřel oči. „Táta byl první duší, kterou jsem kdy viděl a já ho nemohl
zachránit. Ne bez toho, abych zabil někoho jiného a on mě nenechal, abych riskoval svůj
vlastní život. Nebo mámin.“ Otevřel oči, a upřeně se na mě zadíval. „A taky měl pravdu,
Kaylee. Nemůžeme vzít nevinnej život, abychom ušetřili někoho, kdo měl zemřít.“
Už ode mě žádný argument nedostal. Ale… „Co když Meredith neměla zemřít? Co
když ještě nebyl její čas?“
„Byl. Takhle to funguje.“ Nashův hlas nesl přesvědčení dítěte, tvrdící, že Santa Claus
existuje. Byl si příliš jistý, jako kdyby pevnost jeho přesvědčení měla zakrýt nějaké tajemné
pochybnosti.
„Jak to víš?“
„Protože jsou seznamy. Oficiální soupisy. Existují lidé, kteří se ujišťují, že smrt
proběhla tak, jak měla.“
Zamrkala jsem, oči přimhouřené překvapením. „Jako fakt?“
„Naneštěstí.“ Vánek hořkosti mu přelétl přes tvář, ale bylo to pryč, než jsem si mohla
být jistá, že to tam vážně bylo.
„To zní tak… byrokraticky.“
Pokrčil rameny. „Je to velmi dobře organizovanej systém.“
„Každej systém má vady, Nashi.“ Začal nesouhlasit, ale já rychle
pokračovala. „Přemýšlej o tom. V posledních třech dnech zemřely tři dívky na stejným
území, každá bez zjevnejch příčin. Všechny se prostě skácely k zemi mrtvé. To není
přirozenej řád věcí. To je samotná definice ‚nepřirozenýho.‘ Nebo přinejmenším
‚podezřelýho.‘“
„Je to rozhodně neobvyklý,“ připustil. Nash si zvonu protřel spánky a najednou zněl
hrozně unaveně. „Ale i kdyby něměly zemřít, není nic, co bychom ohledně toho měli udělat,
bez toho, abychom někoho zabili.“
„Okej…“ S touhle logikou jsem se hádat nemohla. „Ale i kdyby někdo neměl v úmyslu
zemřít, tak trest za jeho záchranu furt platí?“
Nash najednou vypadal šokovaně, jako by mu tam možnost nikdy nepřišla na
mysl. „Nevím. Ale znám někoho, kdo by mohl.“

1 komentář: