pondělí 5. listopadu 2012

8. kapitola


Galizur přecházel po podlaze před globem. Pak se zastavil a jeho šedé oči ji propichovaly.
„Začal bych s příběhem druhů. Mohu?“
Helen přikývla. „Pokud mi to pomůže všechno tohle pochopit .“
Nevěřila, že cokoli by jí to mohlo pomoci porozumět, ale Galizur měl informace. A informace byly její jediná naděje, jak tomu dát smysl.
„Před dávnou dobou skupina nižších andělů byla - “
„Nižších andělů?“ Přerušila ho Helen.

„Nebyli to archandělé,“ vysvětlil Griffin. „Ačkoli byli stejné krve.“
„Vcelku pravda.“ Přikývl Galizur a pokračoval. „Na začátku, tři z těchto nižších andělů byli zvoleni, aby dohlíželi na Zemi. Udržovat ji fungující, tak říkajíc. Samozřejmě, svět začal být rychle příliš složitý na řízení jen třemi z nich, takže jejich počet vzrostl, dokud jich nakonec nebylo dvacet, stejně jako dnes. Nyní známí jako Opatrovatelé, jsou vybíráni před narozením radou duchovních vůdců známých jako Dictata. Identita každého Opatrovatele je udržována v tajnosti – dokonce i před nimi – dokud nedosáhnou Osvícení.“
„Osvícení?“ Helen si nemohla pomoct, musela zopakovat to slovo. Neslo to téměř mystický nádech.
„V sedmnácti – věk, ve kterém se Opatrovatelé učí o svém poslání,“ řekl Galizur. „Potom už nestárnou, ačkoli stále mohou být zabiti některými hodně výjimečnými prostředky.“
„Jakými výjimečnými prostředky?“
Odmávl tuto otázku. „Nebudeme se o to nyní starat. Stačí, že je taková věc vzácná a další Opatrovatel – vždy potomek původního nižšího anděla – je zvolen na jeho místo. Na věky, to je trochu znepokojující. Zvolit nového není vždy nutné, je tu pořád 19 dalších Opatrovatelů, kteří dohlíží na svět, dokud ten nový nedoroste.“
Griffin, který teď stál vlevo od ní, tiše podotkl: „Ale to bylo předtím.“
Podívala se od něj zpátky na Galizura. „Před čím?“
Z Galizurových rtů unikl povzdech. „Předtím, než je někdo začal vraždit.“
Helen pomyslela na své rodiče. Na vetřelce, který je zabil, ale očividně hledal ji.
Jako by četl její myšlenky, Galizurovy oči našly ty její. „Jsi jeden z posledních Opatrovatelů, má drahá, jako jsou Darius a Griffin. Jen tři přežili řetězec hromadných poprav, k nimž dochází posledních pár měsíců.“
Slova visela ve vzduchu, vířila kolem ní jako dým, který ji málem udusil v tajné místnosti hořícího domu. Chtěla, aby někdo prolomil ticho aby se rozesmáli nebo ji dokonce obvinili, že je příliš mladá, jako to udělal Darius.
Ale nikdo neřekl ani slovo. Nechala ticho narůstat, až už to nemohla vydržet.
Vstala a poodešla od nich. „To je…no  dobře, tohle všechno je nesmysl."
Očekávala Galizurovu odpověď. Chtěla, aby uklidnil její obavy, jako to dělal pořád od jejího příchodu. Ale on to neudělal. Dokonce i Griffin zůstal zticha. Byl to Darius, kdo se odvážil vyslovit  zřejmou pravdu.
„Ty si myslíš, že je tohle normální?“ Pokračoval, aniž počkal na její odpověď. „Pro koho je normální, že cizinci přijdou do jeho domu uprostřed noci, zabijí rodiče a dům zapálí? Je pro tebe normální utíkat a hledat pomoc podle instrukcí na kousku papíru?“
Uklidnil ji tón jeho hlasu. Trochu jí pomohl vzpamatovat se.
„A předpokládám, že ve tvém dětství  bude taky všecko probíhat normálně. Měla si dětství jako ostatní? Žádné divné hry? Žádné specializované lekce? Nic, co by tě nutilo přemýšlet o možnostech útěku nebo možná i bojovat, aby ses ochránila?“ Jeho oči sklouzly k přívěsku viditelnému na jejích šatech. Když znovu promluvil, jeho hlas byl o stupeň jemnější – možná dokonce laskavější – než předtím. „Žádné nevysvětlitelné dárky?“
Polkla, ucítila sucho v ústech, a začala přemýšlela o rodičích. O šermu a šachách. O Najdi cestu ven a čajích v Claridge a následných procházkách po stejném sousedství, kterým procházela v noční košili a hledala Daria a Griffina.
Nic z toho – vůbec nic  – nebyla náhoda.
Dariovy oči se vpily do jejích, až sklopila pohled.
„Myslel jsem si to.“ V jeho hlase chyběla satisfakce, kterou očekávala.
Dlouho mlčela, než zvedla hlavu a podívala se na Galizura. Byla vděčná, že její hlas zněl pevněji, než se cítila. „Poslouchám.“
Přikývl.
„Posledních několik měsíců byli Opatrovatelé spolu se svými rodinami popravováni, jeden za druhým. Bylo to velmi znepokojující, když to začalo, protože se ztrátou každého Opatrovatele je budoucnost Země více a více nejistá. Nyní byli nově zvolení odvoláni, dokud se nenajde vrah.“ alizur ukázal na Orb. „A jak můžeš vidět, úmrtí Opatrovatelů má neblahý vliv.“
Helenin pohled sklouzl k masivnímu rotujícímu globu. Byla zaujata jeho krásou, ale jeho pohyb jí náhle zdál namáhavý. Cítila, že bojuje, aby zůstal naživu. Aby se vůbec pohyboval.
„Za předpokladu, že vám věřím, co můžeme udělat?“
Dariův hlas přicházel zprava. „Pro teď, zůstat naživu.“
„Jak to uděláme? Pokud je to, co jste říkal pravda, ještě nemám úplné… znalosti.“
Helen byla překvapená, že slyší Annin hlas, jemný, ale silný. „Pomůžeme ti. Otec a já. Je to naše práce dohlížet na Opatrovatele. Zajistit jejich bezpečí a kontinuitu. To je teď těžší, samozřejmě, ale stále je to náplň naší práce. Ochotně při jejím plnění zemřeme, pokud to bude nutné.“
Darius sebou při těchto slovech trhl, ale nepromluvil.
„Je tu ještě jedna věc,“ řekl Griffin.
„Co je to?“ Helen si neuměla představit nic horšího, než to co právě slyšela.
„Ti, kteří nás loví, hledají také něco dalšího.“
„Co?“
„Možná bude jednodušší ti to ukázat.“ Helen následovala Galizura k Orbu. Zastavil se před ním, ukazoval na podlahu pod Orbem. „Tohle je brána do Akashic Records. A je jen jeden klíč.“
Helen se podívala dolů a nechápala, jak si toho mohla předtím nevšimnout. Zdálo se, že to pulzuje energií, která rozechvívala podlahu pod jejíma nohama.
„Akashic Records jsou záznamy všeho, co se kdy stalo nebo se kdy stane v historii nebo budoucnosti lidstva,“ vysvětlil Griffin, a jeho hlas zvonil v prostorné místnosti.
„Já vím, co jsou Akashic Records,“ řekla Helen jemně. „Ale je to mýtus. Legenda.“
Galizur přikývl. „Je to standardní protokol představovat věci tohoto druhu mladým Opatrovatelům tímto způsobem.“
Sklopila oči k modrému světlu. „Pokud jsou tak skutečné, jak tvrdíte, jak mohou být přístupné odsud? A co to má společného s těmi vraždami?“
Galizur naklonil hlavu směrem k světlu. „Tohle je jen brána. Brána do všeho.“
Anna se přiblížila, její oči byly přátelské. „Pro smrtelníky je nebezpečné mít přístup do archivu, Helen, proto nikdo neví, kde je klíč schovaný.“
„Ale to jim nebrání pokoušet se ho hledat,“ dodal Darius. Jeho hlas stále zněl nezaujatě, ale ona přesto rozpoznala napětí v něm, jakoby se ovládal jen s úsilím.
Helen se snažila, aby její hlas zněl klidně. „Jak to víš?“
Darius studoval své nehty a ona měla podivný pocit, že ho to stálo dost úsilí, dát se dohromady, než se podíval do jejích očí.
„Protože nás zabíjí, aby to našli.“
Slova se rozléhala po místnosti, odrážela se od betonových zdí podzemního bunkru.
„Dobře, nedívej se ale na mě,“ řekla nakonec Helen a pohlédla do zářícího světla pod základnou Orbu. „Já to nemám.“
„To nemůžeš vědět,“ řekl Darius. „Nikdo z nás to neví, což je podstata celé věci.“
Nechápavý výraz v Helenině tváři musel být jasně čitelný, protože Darius pokračoval. „Dictata vždy drží Opatrovatele od klíče a tajemství. Je to takhle bezpečnější.“
Helen se to snažila nějak pochopit. „Takže musíme najít klíč a udržet ho v bezpečí před kýmkoli, kdo nás vraždí?“
„Ne.“ Griffin zavrtěl hlavou. „Vždy tu budou ti, kteří budou chtít klíč. Nezáleží na tom, kdo ho má. Ve skutečnosti je lepší to nevědět.“
„Takže co bychom měli udělat?“
„Eliminovat okamžitou hrozbu je nejdůležitější,“ řekl Griffin.
A najednou Helen porozuměla. „Najít je, než najdou oni nás.“

„Chceš skočit?“ zeptal se Griffin svého bratra, když o něco později odcházeli od Galizura.
Darius zavrtěl hlavou. „Ne s tou dívkou. Zatím ne. Krom toho se lampy za chvíli vypnou. Takže by to mělo být celkem bezpečné.“
Griffin přikývl. Helen tento rozhovor nedával smysl, ale byla příliš unavená a plná dojmů, než  aby se ještě na něco ptala. Místo toho se soustředila na udržení tempa, jak pokračovali dál od Galizurova domu.
Svítání začínalo světlejším pruhem na obzoru, ale nad sebou měli stále hlubokou magickou modř. Helen byla bratrům vděčná, že se s ní cestou zpět do domu nepokoušeli mluvit. Nesnesla by další rozhovor o andělech, démonech a vraždách.
Rychle se pohybovali ulicemi Londýna, ačkoli se vyčerpaná Helena cítila, jako by se brodila  silným říčním proudem. Musela klusat, aby držela krok, a bez přestání svírala dlouhou dřevěnou krabici, kterou jí dal Galizur. Ale jakkoli se na ni Griffin díval se soucitem, Darius  se po ní ani jednou nepodíval. Nepožádala Daria, aby zmírnil tempo, aby se necítil samolibě.
Heleniny instinkty ji varovaly, když obcházeli ulice s lampami ve prospěch těch temných. h. Konečně v jedné hodně tmavé uličce se jí podařilo rychle se zeptat:
„Proč se držíme v nejtmavších uličkách? Pokud jsme v nebezpečí, nebylo by moudřejší  zůstat na světle?“
Darius, který šel před nimi, si při jejím komentáři odfrkl. Ignorovala ho a počkala na Griffinovu odpověď.
Díval se pozoreně na ulici před nimi, když odpovídal: „Právě teď není bezpečné chodit ve světle.“
Zavrtěla hlavou. „Není to bezpečnější než tma, kde se k nám může někdo připlížit?“
„Ne není,“ řekl. „Světlo je pro nás další prostředek, jak cestovat. A nejsme jediní, kdo ho používá.“
Nevěděla, co odpovědět, ale vzpomněla si na Daria, jak se objevil ve světle lampy na cestě ke Galizurovi. Vnitřně se posmívala představě, která ji teď napadla. To, že se Darius mohl pohybovat z jednoho světla do druhého, bylo nemožné. Chtěla to povědět Griffinovi, nechat si to vymluvit jako nesmysl, ale zůstala zticha, aby udržela krok. Přidala si to na rostoucí seznam otázek, na které se musí zeptat později.
Došli na konec uličky. Darius se zastavil a zkoumal ulici před nimi. Zatím byli daleko od jasně osvětlené ulice, lampy svítily kalným světlem, ale tato ulice se přesto zdála mnohem jasnější než ulička, ze které přišli.
Griffin se zastavil vedle bratra. „Vezmu ji s sebou.“
Helen se podívala z Griffina na Daria a zpět. „Co tím myslíš? Kam půjdeme?“
„Přes silnici,“ řekl Darius. „Teď buď hodná holka a zůstaň s Griffinem, ano?“
Byla nepříjemně dotčená jeho blahosklonným tónem a neodpověděla hned. Než se stihla začít zlobit, Griffin ji jemně, ale pevně chytil za paži a Darius vyšel na ulici.
„Nemysli na to.“ Griffin následoval svého bratra a táhl za sebou Helen. „Zvykneš si na něj.“
„Silně o tom pochybuju,“ řekla. „A do záznamu, už jsem párkrát přecházela ulici úplně sama."
Griffin se podíval okolo a ona měla dojem, že pokouší jeho trpělivost. „Všechno vysvětlím později. Nyní mi prostě budeš muset věřit. Bezpečí, které jsi kdysi považovala za samozřejmost, je pryč. Pokud chceš zůstat naživu, zůstaň s námi a dělej, co ti říkáme.“
Naléhavost v jeho hlase ji donutila brát ho vážně, což se nepovedlo žádnému Dariovu sarkastickému komentáři. Tohle byl někdo, kdo ji chtěl vidět v bezpečí a vypadalo to, že takových lidí už moc nezbylo. Cítila, že mu může věřit.
Přešli ulici ještě rychlejším tempem, než jakým šli temnou uličkou. Bratrovy oči neustále těkaly kolem a hledaly náznak nebezpečí, když zamířili do tmy na druhé straně ulice.
Přecházeli po dlážděné cestě za Dariem, který se krčil ve stínu podél okraje rozpadající se budovy.
Připomnělo jí to, jak před časem do jejího pokoje krbem vlétl netopýr. Ubohé stvoření  létalo kolem dokola jejího pokoje, zoufale hledalo únik, zatímco otvírala jedno okno za druhým a snažila se mu vytvořit cestu k úniku. Nebyla vyděšená, ale i tak si dobře pamatovala třepotavý, trochu zlověstný zvuk křídel rozrážející vzduch.
Zastavila a zadívala se na jakýsi temný obrys.
Ale Griffin nehleděl nahoru. Jeho pohled putoval k nejbližší lampě.
Byl tam muž stojící v kruhu světla. Nezaregistrovala ho okamžitě, téměř se zdálo, že se objevil odnikud, a Griffin ani Darius se nezdáli překvapení tím, že jsou sledovaní.
V matném svitu pouličních lamp zahlédla krvavě rudý záblesk v jeho očích.
Muž vyšel ze světla a jeho tmavé oblečení způsobovalo, že se zdálo, jakoby se jeho bledá tvář vznášela nad tělem jako zjevení . Tiché zavrčení zaznělo z jeho hrdla předtím, než se usmál, a ukázal zuby se stříbrnými korunkami.
„Říkal jsem ti, že světlo je nebezpečné.“ To bylo vše, co měl Griffin čas říct předtím, než ji strčil zpátky do stínů. „Teď se nehýbej, dokud ti neřekneme.“

Žádné komentáře:

Okomentovat