neděle 4. listopadu 2012

8. kapitola


O SEDM MINUT POZDĚJI jsem seděla v obýváku na gauči, klíče v kapse, mobil na klíně, nehty mi zneklidněně škrábaly o saténové čalounění. Byla jsem natočená tak, abych viděla na oba, televizi – ztlumenou, ale naladěnou na místní večerní zprávy – a přední okno, doufala jsem, že si nikdo neuvědomí, že očekávám společnost.  „Nikdo,“ znamenalo, má teta se strejdou. Sophie byla stále v bezvědomí a já už jsem si začala lámat hlavu, kolik těch prášků jí její matka dala.
            Teta Val byla v kuchyni, třískala hrnci, pánvičkami a skříňkamiod kredence, jak dělala špagety, její oblíbené zklidňující jídlo. Normálně si v jediném jídle nedopřává tak moc uhlohydrátů, ale zřejmě měla těžký den. Velmi těžký den, když vůně česnekového chleba byla jediná známka.

            „Čau, Kay-méďo, jak se držíš?“
            Vzhlédla jsem a uviděla strejdu opírat se o sádrový sloup oddělující jídelnu od obýváku. Za skoro celou dekádu mě takhle neoslovil a fakt, že použil mou starou přezdívku, pravděpodobně znamená, že si myslí, že jsem… křehká.
            „Nejsem blázen.“ Setkala jsem se s jeho čistě zelenýma očima, vyzývala ho k hádce.
            Usmál se a ty vrásky co se mu vytvořily, jaksi udělali, že dokonce vypadal ještě mladší než obvykle. „To jsem nikdy neřekl.“
            Dopálila jsem se a hodila pohled směrem ke kuchyni, kde teta ve velkém hliníkovém hrnci míchala nudle. „Ona si myslí, že jsem.“ Teď už jsem to věděla lépe než jen to, jistě, ale nebylo to o tom, abych přiznala, že jsem slyšela jejich hádku.
            Strejda Brendon potřásl hlavou a překročil smetanově žlutý koberec směrem ke mně, ruce zkřížil přes vybledlé triko, které si po práci převlékl. „Ona se jen o tebe bojí. Oba se bojíme.“ Zabořil se do židle s kytičkovým potiskem naproti mně. Vždycky si tam sedá, raději než na tvrdou bílou židli nebo sofa, doufal, že když něco pocáká, teta Val si nikdy nevšimne skvrny na takovém přeplněném vzoru.
            „Proč se nebojíte o Sophii?“
            „Bojíme.“ Odmlčel se, pak se zdálo, že si odpověď promyslel. „Ale Sophie je… houževnatá. Bude v pohodě, jakmile dostala šanci truchlit.“
            „A já nebudu?“
            Strejda na mě zvedl jedno obočí. „Val říkala, že si Meredtih Cole sotva znala.“ A prostě jen tak se vyhnul skutečné otázce – té, jestli má budoucnost bude v pohodě.
            A oba jsme to věděli.
            Předtím, než jsem mohla odpovědět – a nijak jsem nespěchala – venku zavrčel motor a já se koukla přes záclony, abych uviděla neznámý modrý kabriolet vjíždějící na příjezdovku hned vedle mého auta, třpytící se v pozdně odpoledním slunci. Za volantem byla velmi známá tvář, ověnčená stejně známou hlavou o hustých hnědých vlasech.
            Postavila jsem se, nacpala si mobil do prázdné kapsy.
            „Kdo je to?“ Strejda Brendon se otočil, aby se podíval ven z okna.
            „Kámoš. Musím jít.“
            Postavil se, ale já už byla v půli cesty přes pokoj. „Val dělá večeři!“ zavolal za mnou.
            „Nemám hlad.“ Vlastně jsem hladověla, ale potřebovala jsem z tohoto baráku vypadnout. Nebyla jsem schopná vsát špagety, jakoby to byl normální pondělní večer. Ne s vědomím, že celá má rodina mi lhala bůhví jak dlouho.
            „Kaylee, vrať se zpátky!“ Zahulákal strejda Brendon, následoval mě skrz přední dveře na verandu. Jen zřídka jsem ho slyšela zvýšit hlas a ještě nikdy ne takhle.
            Dala jsem se do klusu, vklouzla na sedadlo spolujezdce, pak zabouchla dveře a zamkla je.
             „To je tvůj strejda?“ Zeptal se Nash, pravá ruka se mu vznášela nad řadící pákou. „Možná bych se s ním měl sez—“
            „Ne!“ Zakřičela jsem, hlasitěji než jsem chtěla. „Představím vás později.“ V případě, že tak dlouho budu ještě žít.
            Nash zařadil zpátečku a zatočil dozadu ven z příjezdovky, otáčel se na sedadle, aby viděl ven skrz zadní sklo. Když jsme vyrazily od našeho domu, ještě jednou jsem se podívala na strejdu, který za námi zíral z prostředku příjezdovky, silné ruce překřížené na hrudi. Za ním na verandě stála teta Val svírající hadr na nádobí, perfektní pusu otevřenou překvapením.
            Když jsme zatočili za roh, splynula jsem se sedadlem, teprve až pak jsem si všimla, jak fajnové to bylo. „Prosím, řekni mi, žes mě nevyzvedl v kradeným autě.“ Nash se zasmál a od silnice se koukl na mě a můj pulz se zrychlil, když se naše pohledy setkaly, navzdory okolnostem. „Je Carterovo. Mám ho až do půlnoci.“
            „Proč ti Scott Carter dovolil si vzít jeho auto?“
            Pokrčil rameny. „Je kámoš.“
            Jen jsem na něho zamrkala. Jeho podezřely výběr kámošů stranou, Emma byla má nej kámoška a stejně bych jí nikdy své auto nepůjčila. A to nejezdím ve zbrusu novém Mustang kabrioletu.
            Nash se zakřenil, když jsem nevypadala přesvědčeně a jeho další pohled na mě přetrval déle, než měl, pak se zatoulal jižněji na mé tváři. „Možná se jen domníval, že… um… potřebuješ trochu seriózního pohodlí.“
            Srdce mi vyskočilo do krku a já kolem něho musela promluvit. „A ty si myslíš, že máš na to, abys využil šance?“ Flirtování by mělo být divné, vzhledem k tomu, jaký jsem měla den. Ale uvnitř mě to znovu oživilo, zvláště s ohledem na mou vlastní smrt vznášející se kolem mě jako černý mrak, vrhající svůj zhoubný stín na můj život. Na všechno až na Nashe a ten způsob, jak jsem se cítila, když se na mě díval. Dotýkal se mě…
            Nash znovu pokrčil rameny. „Carter se nabídl, že tě vyzvedne sám…“
            Jasně, že jo. Protože byl Nashův nej kámoš a Sophiin kluk. A má sestřenka má vážně špatný vkus na chlapy. Patrně jak Nash. „Proč se s ním poflakuješ?“
            „Jsme spoluhráči.“
            Ahhh. A když je krev hustší než voda, pak fotbal, evidentně, ztuhne v něčích žilách.
            „A tak si děláš přátele?“ Otočila jsem se, abych se krátce zahleděla na malinečké zadní sedadlo, které bylo prázdné a ještě pořád vonělo po kůži. A jako Sophiiné fréziové pleťové mléko.
            Nash pokrčil rameny a zamračil se, jakoby nechápal, na co narážím. Nebo jakoby chtěl změnit téma. „Máme něco společné. Ví, jak se zabavit. A jde si za tím, co chce.“
            Docela dobře by mohl popsat i německého ovčáka mého otce. Stejně jako já, když jsem odpověděla, „Jo, ale když už to jednou má, tak prostě bude chtít něco jinýho.“
            Nashovy ruce se sevřely okolo volantu a on na mě pohlédl očima rozšířenýma porozuměním, čelo se mu svraštilo zklamáním. „To je to, co si myslíš, že dělám?“
            Pokrčila jsem rameny. „Tvoje reputace mluví sama za sebe.“ A kvůli čemu jinému ode mě snášel tak moc? Proč by se kluk jako Nash Hudson ochomýtal okolo poblázněných předtuch smrti a možné mozkové rakoviny, když by nic nechtěl?
            Nebo, ostatně, i kdyby chtěl? Někde jinde by mohl vynaložit mnohem méně úsilí za lepší výplatu.
            „Není to nic takového, Kaylee,“ trval a já si nebyla jistá, jestli chci vědět, co „to“ bylo. „Je to… Jsme rozdílní.“ Nedíval se na mě, když to říkal, ale já jsem stejně cítila, jak jsem zrudla.
            „Co to znamená?“
            Povzdechl si a jeho ruce se okolo volantu uvolnily. „Máš hlad?“
O HODINU A PŮL POZDĚJI, jsme seděli v autě Scotta Cartera se sedadly stlačenými, jak jen to šlo. Zapadající slunce zabíralo celé čelní sklo, vymalovalo jezero White Rock tucty tmavých odstínů červené a fialové.
            Měla jsem snědeno něco málo do šesti palců mé obložené bagety a Nash už spořádal polovinu té své s kombinací sýru provolone, šunky, čabajky a kusem masa, které jsem nepoznala. Ale vonělo to dobře.
            Už jsem i stihla kápnout hořčici na Carterovu řadicí páku a ocet na přední sedadlo. Nash se jen zasmál a pomohl mi to setřít.
            Pokud umírám, rozhodla jsem se každičký jeden den, který mi zbývá, sníst aspoň jedno jídlo s Nashem. Mluvení s ním mě nutilo cítit se dobře, i když se všechno ostatní v mém životě totálně rozpadalo.
            Polkla jsem velký kousek, pak to spláchla douškem mé sodovky. „Slib mi, že jestli mám nádor na mozku, tak mi budeš nosit sendviče do nemocnice.“
            Podíval se na mě skoro přísně, odloupl si papír z chleba. „Nemáš rakovinu, Kaylee. Přinejmenším to není to, proč míváš předtuchy.“
            „Jak to víš?“ Ukousla jsem si další kus z mého sendviče, žvýkala jsem, když jsem čekala na odpověď, zdálo se mi, že se zdráhá mi ji poskytnout.
            Nakonec po třech dalších kousnutích a dvou marných startech, Nash zabalil zbytky jeho sendviče a nacpal je mezi naše pití do přístrojové desky, pak se zhluboka nadechl a setkal se s mým pohledem. Čelo měl svraštělé, jako by byl nervózní, ale pohled měl pevný, silný. „Musím ti něco říct a ty mi nebudeš věřit. Ale můžu to dokázat. Tak nevyšiluj, jo? Minimálně, dokud to neuslyšíš celé.“
            Spolkla jsem další kus, pak zabalila zbytek mého sendviče a položila si ho do klína. Tohle neznělo, jako druh zpráv, který bych měla slyšet s jídlem v puse. Ne, pokud bych si to chtěla ověřit dřív, než jsem očekávala, s kusem krůty zaklíněným v krku. „Okeeej… Cokoliv to je, nemůže to být horší než rakovina mozku, ne?“
            „Přesně.“ Prsty si proběhl skrz ležérně neupravené vlasy, pak potkal můj pohled s takovou intenzitou, že to bylo až skoro děsivé. „Nejsi člověk.“
            „Co?“ Zmatek byl v mé hlavě klidný bílý šum tam, kde jsem očekávala strach, či dokonce hněv až zlost. Byla jsem připravená slyšet všechno divné. Byla jsem úzce seznámená s divným. Ale vůbec jsem neměla představu, co říct na „nejsi člověk.“
            „Ani tvá teta, ani strejda to neví, nebo nechcou, abys to z nějakýho důvodu věděla, kvůli čemuž jsem ti to neřekl už včera u snídaně.  Ale ubíjíš mě tou celou věcí o rakovině mozku.“ Pozorně mě sledoval, pravděpodobně z mého výrazu usuzoval, jak blízko jsem měla k zešílení.
            A namouduši, jestli jsem měla tucha, o čem mluví, možná jsem byla pěkně blízko.
            „Myslím si, kdyby věděli, že si myslíš, že umíráš, řekli by ti pravdu,“ pokračoval. „Vypadá to, že by ti to stejně brzo řekli, ale nechci, aby sis myslela, že ti taky lžu.“ Blýskl hlubokým ďolíčkem s malým úšklebkem. „Nebo že máš rakovinu.“
            Na chvíli jsem na něj mohla jen zírat, strnula jsem a znecitlivěla výlevem slov, která neobsahovala žádné skutečné informace. A musela jsem přiznat, že tu bylo z pár sekund, kdy jsem uvažovala, jestli nejsem jediná, kdo potřebuje svěrací kazajku.
            Ale on mi věřil, když jsem mu řekla o Heidi, i když celá ta věc zněla tak bláznivě a vyložila jsem mu dvě různé předpovědi. To poslední, co jsem pro něj mohla udělat, bylo ho vyslechnout.
            „Tak co jsem?“ Ta samotná otázka – a má ochota zeptat se – mi rozbušila srdce tak těžce a rychle, až jsem cítila, jak se točí kolečka. Na rukou mi naskočila husí kůže.
            Slábnoucí denní světlo vrhalo na jeho tvář stíny, jež vymezovaly plošky jeho tváře, když skrz přední sklo mžoural do slunce, teď už velké šarlatové koule na obzoru. Ale nikdy nespustil pozornost z mých očí. „Jsi banshee, Kaylee. Předtuchy smrti jsou normální. Je to část, čím jsi.“
            Další okamžik ohromeného ticha, které jsem držela – krátká úleva od šílenství, které se zdálo, že přináší každé nové slovo. Pak jsem se přinutila položit případnou otázku, bojovala jsem, aby mi čelist neodpadla od tváře, když jsem otvírala pusu. „Promiň, co?“
            Zazubil se a jednou rukou si přeběhl přes krátké strniště na čelisti. „Vím, že tohle je ta část, kde si začneš myslet, že jsem cvok.“
            Po pravdě řečeno…
            „Ale přísahám, že je to pravda. Jsi banshee. A taky tvý rodiče. Každopádně, přinejmenším jeden z nich.“
            Potřásla jsem hlavou a odstrčila vlasy z tváře, snažíc se odklidit zmatek a dát smysl tomu, co řekl. „Banshee? Jako z mytologie?“ Mytologii jsme měli rok předtím jako součást druhácké angličtiny, ale většinou to byly řecké a římské blbosti. Bohové, bohyně, polobohové a monstra.
            „Jo. Jediná reálná věc.“ Lokl si z pití, pak ho položil do držáku. „Je toho spousta, o čem se ve škole neučí. Věci, o kterých se ani neví, protože si myslí, že to jsou prostě jen hodně starý historky.“
            „A ty říkáš, že nejsou?“ Přistihla jsem samu sebe, jak pádím blíž ke dveřím, dokud mi klika nenarazila do zad, snažíc se dostat nějaký prostor mezi mě a toho jediného kluka na světě, který zvládl, abych zněla normálně.
            „Ne. Kaylee, jsi to ty.“ Upřeně mě s očekáváním sledoval, a i když jsem se chtěla utápět v popření, nemohla jsem. I kdyby byl Nash chybějící dílek skládačky, bylo na něm něco neodolatelného. Něco podmanivého, i za těmi vytvarovanými pažemi, úžasnýma očima a rozkošnými ďolíčky. Cítila jsem se s ním… spokojená. Uvolněná. Jako by vše bylo v pohodě, tak či onak. Což byl docela výkon, vzhledem k jeho tvrzení, že nejsem kvalifikovaná, abych běžela v lidském závodě.
            „Přemýšlej o tom,“ odtušil. „Co víš o banshee?“
            Pokrčila jsem rameny. „Jsou to ženy v dlouhých, jemných róbách, které chodí okolo probíhajících pohřbů, kvílející nad smrtí. Někdy naříkají při umírání, ohlašují, že konec je blízko.“ Usrkla jsem si zředěné sodovky, pak zagestikulovala s mým kalíškem. „Ale, Nashi, banshee jsou jen báchorky. Staré evropské legendy.“
            Přikývl. „Většina, ano. Pro začátek to píšou špatně. Galsky to je B-E-A-N S-I-D-H-E. Dvě slova. Doslova to znamená ‚žena z vílí říše.‘“
            Obočí mi vyletělo do půli čela, když jsem položila skleničku zpátky do držáku. „Počkej, ty si myslíš, že jsem víla? Jako s malými lesklými křídly a kouzelnými hůlkami?“
            Nash se zamračil. „Tohle není Disney, Kaylee. ‚Víla‘ je velmi obecnej termín. V podstatě to znamená ‚jiný než člověk‘. A zapomeň na jemné róby a příznivce pohřbů. Všechno tohle vyšlo z módy už hodně dávno. Ale to ostatní? Žena jako posel smrti? Zní ti to povědomě?“
            Okej, byla tu nepatrná podobnost s mými morbidními předpověďmi, ale… „Žádné takové věci jako banshee, nezáleží na tom, jak se to píše, nejsou.“
            „Už si neměla žádnou předtuchy, že ne?“ Jeho oříškové oči ve slábnoucím světle zajiskřily, když se zakřenil, odmítl se nechat mým cynismem vykolejit. „Dobře, koukněme se na to, kolik z toho můžu dostat na pravou míru. Tvůj táta… Vypadá opravdu mladě, že? Příliš mladě, aby měl šestnáctiletou dceru? Tvůj strejda též. Jsou bratři, že?“
            Nevzrušeně jsem protočila oči a na úzkém koženém sedadle pod sebe zkřížila jednu nohu. „Viděl si strejdu před hodinou – víš, že je mladej. A mého tátu jsem neviděla přes rok a půl.“ Ačkoliv jako dítě jsem si vždycky myslela, že vypadá mladě a pohledně. Ale to už bylo hodně dávno…
            „Vím, že tvůj strejda vypadá mladě, ale pro banshee to nic neznamená. Mohlo by mu být sto.“‘
            Tentokrát jsem se zasmála. „Správně. Můj strejda je důchodce.“ Nesralo by tetu Val, kdyby věděla, že by mohl být dvakrát starší než ona a pořád vypadat mladě!
            Nash se na můj skepticismus zamračil, jeho obličej potemněl, když poslední paprsky denního světla pomalu vykrvácely z nebe. „Dobře, co třeba zbytek tvé rodiny? Tvý předci jsou Irové, ne?“
            Protočila jsem oči a překřížila jsem ruce na hrudi. „Moje jméno je Cavanaugh. Vůbec to není nápadné.“ Plus, stejně už věděl, že můj táta žije v Irsku.
            „Banshee pocházejí z Irska. To je to, proč všechny ty příběhy pramení ve starejch irskejch lidovejch bájích.“
            Oh. Teď je to řádná shoda okolností. Ale nic víc.
            „Jěště něco dalšího, Houdini?“
            Nash se natáhnul přes přístrojovou desku a znovu mě vzal za ruku a tentokrát jsem se neodtáhla. „Kaylee, věděl jsem, co jsi, hned, jak jsi mi řekla, že Heidi Anderson zemře. Ale asi bych to věděl dřív, kdybych tomu věnoval pozornost. Jen jsem prostě nikdy neočekával, že v mý vlastní škole narazím na banshee.“
            „Jak bys to mohl vědět dřív?“
            „Tvůj hlas.“
            „Huh?“Ale srdce mi začalo tlouct tvrději, jakoby vědělo něco, co má hlava tak úplně nepochopila.
            „Minulej pátek u oběda jsem slyšel, jak se s Emmou bavíte o vplížení se do Taboo a nemohl jsem tě dostat z hlavy. Tvůj hlas ve mně ulpěl, stejně jako poté, co jsem tě poprvý skutečně slyšel, nemohl jsem tě přestat slyšet. Tvůj hlas se nese nad vším ostatním. Můžu tě najít v davu, i když tě nevidím, tak dlouho dokud mluvíš. Ale nevěděl jsem proč. Jen jsem věděl, že s tebou potřebuju mluvit mimo školu, a že budeš v sobotu večer v klubu.“
            Najednou jsem nemohla chytit dech. Plíce se mi zdály příliš velké, aby se mi vešly do hrudi a nemohla jsem je donutit plně rozšířit. „Tys mě sledoval do Taboo?“ Z jeho přiznání se mi zatočila hlava, otázky a doznání bojovaly o právo promluvit první. Ale já nemohla myslet dost jasně, abych se na ně soustředila.
            „Jo.“ Zněl tak záleží-na-tom, jako kdyby nemělo být žádným velkým překvapením, že sexy, mimo-mou-ligu kluk šel v sobotu v noci do klubu, jen aby mě viděl. „Chtěl jsem s tebou mluvit.“
            Silně jsem polkla a zírala na své ruce. Nemohla jsem uvěřit, co jsem se mu chystala říct. „Když se mnou mluvíš, cítím se, jakoby všechno bylo v pohodě, i když jdou věci opravdu do kytek. Proč?“ Pak jsem vzhlédla a potkala jeho pohled, hledala jsem pravdu, i když bych jí nerozuměla. „Co jsi se mnou udělal?“
            „Nic. Každopádně nic záměrně.“ Stiskl mi ruku, propletl si se mnou prsty. Opravdu se můžem navzájem slyšet, protože jsme stejní. Jsem banshee, Kaylee. Stejně jako moje máma a táta a minimálně jeden z tvejch rodičů. Stejně jako ty.“
            Stejně jako já. Je to možné? Můj instinkt byl pro ne. Pro potřesení hlavou a pevné zavření očí, dokud bych si nebyla jistá, že už ten bláznivý sen skončil. Ačkoliv, bylo být banshee o tolik divnější, než být sužována předtuchami o smrti?
            Ale i kdyby to byla pravda, něco nesedělo…
            „V těch příbězích nejsou žádní mužští banshee.“
            „Vím.“ Nash se zamračil a pustil moji ruku, aby překřížil paže na hrudi. „Ty příběhy pocházejí od lidí, kteří o nás věděli, a zdá se, že věděli jen o paních. Vás dívky je pěkně těžký přehlédnout, s tím vším křikem a naříkáním.“
            „Ha ha.“ Chtěla jsem ho šťouchnout, pak jsem zamrzla, když jsem zvedala ruku. Jen jsem obhajovala – třebaže žertem – druhy, o kterých jsem tvrdila, že k nim nepatřím. Nebo že v ně ani nevěřím.
            A to bylo tehdy, kdy to do mě narazilo. Kdy mi celá ta věc došla. Ano, znělo to bláznivě. Ale bylo to správné. A malé střípky toho skutečně dávali smysl, v míře, která byla víc intuitivní než logická.
            Krk jsem měla opuchlý a oči mi začínaly hořet slzami úlevy. Být ne-člověk bylo lepší než být blázen. A nekonečně lepší než umírat na rakovinu. Ale nejdůležitější bylo, mít odpovědi – i divné odpovědi – což, bylo lepší než nevědomost. Než o sobě pochybovat.
            „Já jsem banshee?“ Dvě slzy spadly dřív, než jsem je stačila zahnat a zbytek jsem otřela rukávem. Nash vážně přikývnul a já to zopakovala, jen abych si zvykla na tu myšlenku. „Jsem banshee.“
            Řečeno nahlas pomohlo tomu poslednímu kousku jistoty vklouznout na své místo a já cítila, že se mi uvolnila hruď. Jeden dlouhý dech mi unikl z hrdla a já zapadla do sedadla, zírala jsem přes čelní sklo na západ slunce, který jsem téměř vnímala. Napětí, které jsem ani necítila, se v mém těle uvolňovalo.
            Nash mi dal jedinou odpověď, ale přinesl mi na mysl tucty dalších a já potřebovala víc informací, Hned.
            „“Tak proč nikdo neví o mužských banshee? A když jsi kluk, nemělo by to z tebe dělat víc mužského sidhe?“
            Natáhl se pro své pití a pod jeho kůží na paži zbarvenou do červena v posledních paprscích slunečního světla se mu pohnuly svaly. „Naneštěstí, ten termín vymysleli lidé, kteří nevěděli, že existují mužští banshee, protože my nenaříkáme. My nemáme předtuchy.“
            Zamračila jsem se. „Tak co z vás dělá banshee? Myslím tím, čím se lišíte od… lidí?“ Dokonce i se smířením se s mou novou identitou, bylo divné mluvit sama o sobě jako o někom jiném, než o člověku.
            Opřel se o kliku dveří Carterova auta a znovu si zhluboka lokl, než odpověděl. „Máme jiný schopnosti. Ale co dokážu, ti nebude dávat smysl, dokud nepochopíš, co dokážeš sama.“
            Potřásla jsem hlavou, nechápající. „Myslela jsem, že jsem posel smrti.“
            „To je to, co jsi, ne, co dokážeš. Minimálně to není všechno, co dokážeš.“

Žádné komentáře:

Okomentovat