pondělí 5. listopadu 2012

7. kapitola

Galizur přešel pokoj, až se ocitl vedle stolu u k jedné z knihoven, sahajících od podlahy až ke stropu. Sáhl na lesklou mahagonovou polici a vytáhl z ní vínový svazek. Helen myslela, že jí chce knihu dát. Že by v ní mohlo být nějaké tajemství, které by vysvětlovalo, co se stalo její matce a otci. Ale on jednoduše odložil knihu stranou a sáhl do kapsy kalhot.
Vyndal kroužek s klíči, identickými jako ten, kterými Anna otvírala dveře. Prostor po knize byl ve stínu, ale Helen přepokládala, že tam musí být skrytá klíčová dírka. Galizur sundal další spirálový klíč z kroužku a vložil ho do prostoru skrytého ostatními knihami. O chvíli později se podlaha trochu zachvěla, třásně na stínidlech lamp se pohupovaly a celá knihovna se otřásala.

Rozpolcená mezi fascinací a rostoucí panikou se dívala, jak se jedna část knihovny posouvá dozadu a zasouvá se za tu vedlejší, dokud neodkryla panel mosazných štítků ve zdi. Cítila se naprosto zmateně.
Galizur se podíval na stěnu s mosaznými štítky, přeskakoval očima z jednoho na druhý, dokud se nezastavil téměř na konci druhé řady. Natáhl se, vytáhl jeden ze štítků a ze zdi vyjela dlouhá dřevěná krabička.
Předložil ji s úctou Helen. Jeho tmavé oči říkaly věci, které nechtěla vědět.
Vzala si krabici.
„Je to tvoje.“ Galizurovy oči našly její. „Můžeš to otevřít, kdykoli si budeš přát.“
Díval se na ni, dokud nesklopila oči ke krabici položené na klíně – dřevo nebylo opracované, stejně jako to na knihovně. Bylo hrubé, čerstvě voňavé, jako kdyby bylo nařezáno a vyrobeno před pár hodinami.
Položila ruce nahoru, pokoušela se, bez úspěchu, oddělit víko od zbytku krabice. Pod rukama necítila žádnou spáru, žádné místo, kde by bylo víko připojeno ke spodní části. Když podržela krabici v úrovni očí, pochopila proč.
Použitím palců zatlačila na vršek. Klouzalo ze spodku a odhalovalo její obsah, až se víko uvolnilo, a ona uviděla všechno uvnitř.
První věc, kterou viděla, byly peníze. Bylo jich tam hodně a chvíli jí trvalo, než zaznamenala menší věci ležící uprostřed šeků. Byla tam kamej (přívěsek – reliéf z polodrahokamu na podkladu z jiného materiálu), který patřil její babičce, a v druhém rohu byla obálka. Věděla, jakmile uviděla úzkým písmem napsané své jméno – Helen – že bylo napsáno rukou jejího otce. Něco ve sklonu písma, jejího jména napsaného jejím otcem, ji přinutilo postavit se pravdě.
Zvedla oči ke Galuzurově tváři. „Moji rodiče jsou mrtví, že ano?“
„Obávám se, že ano,“ řekl těžce.
Podívala se zpátky do krabice. Nerozuměla, jak Galizur přišel k vlastnictví věcí uvnitř – věcí, které pro ni zřejmě měly něco znamenat.
„Odkud to všechno pochází?“ zeptala se ho.
„Od tvých rodičů, dítě. Věděli, co přichází. My všichni jsme to věděli. Chtěli vědět, že budeš zaopatřená, jako všichni rodiče Opatrovníci. Jen mě mrzí, že tolik krabic nebude otevřeno.“
Zavrtěla hlavou. „Nerozumím tomu.“
„Musíš jí ukázat Orb (knižní výraz pro předmět kulovitého tvaru, hl. Zemi a Slunce).“ Griffinův hlas byl jemný. Podívala se nahoru a překvapeně na něj pohlédla. Úplně zapomněla, že tu je. „Jinak ničemu z toho neuvěří.“
„Ano, máš vcelku pravdu.“ Galizur kývl na cestu. „Pojď tudy.“ Vykročil ke schodům, zastavil se nahoře a podíval se zpět, když ho nenásledovala.
Podívala se dolů na krabici ve svých rukou, váhala, jestli ji tu má nechat. Nevěděla, co všechno obsahuje. Ještě ne. Ale věděla, že to bylo připraveno jejími rodiči. Věděla, že je to vše, co jí po nich zbylo.
Galizurův pohled zněžněl. „Je to tu tak v bezpečí, jak to jde v této problematické době. Vrátíš se pro to, než skončí noc.“
Podívala se na Griffina, ačkoli nedokázala říct, proč hledala ujištění od něho.
Vstal, přešel pokoj a postavil se vedle ní. „Krabice tu bude v pořádku, dokud se nevrátíme nahoru.“
Zvedla se na nohy, jen nejasně zaregistrovala, že použil slovo nahoru, když se otáčela a položila krabici na křeslo, ale předtím vytáhla zevnitř dopis. Pokud by měla opustit cizí dům dnes v noci pouze s jedinou věcí, byl by to dopis od jejího otce.
Galizur pokračoval v přecházení místnosti, vedl je ke schodišti, na kterém se objevil, když poprvé vešli do místnosti. Anna a Darius ho následovali dolů po schodech. Helen se držela železného zábradlí nahoře.
„Je to v pořádku.“ Griffinův hlas přicházel zprava a ona sebou trhla, když ucítila jeho ruku na své. „Věř mi.“
Jeho hlas byl jemný, a když se podívala do jeho očí, instinktivně mu uvěřila.
Obrnila se proti strachu, který rostl uvnitř ní, když vykročila – ještě jednou – do neznáma. Na začátku slyšela jen kroky ostatních před ní, ale když se tma uzavřela kolem ní, měla pocit, že zase cítí kouř. Bojovala s nutkáním kašlat a nechala ruku na hladkém zábradlí, kterým se dala vést dolů. Byl to jen zvuk Griffinových kroků za jejími zády, který ji zdržel od návratu nahoru.
Zaznamenala světlo předtím, než došla na konec schodů. Slabě modré světlo se objevilo dole pod schody. Nebylo zářivé, ale jemné a vytrvalé, i když konečně sestoupila z posledního schodu na studenou kamennou podlahu. Napadlo ji, jestli nejsou v blízkosti okna nebo dveří, byla si jistá, že může slyšet vítr v prázdném tunelu za ní a Griffinem.
„Tudy.“ Griffinova ruka zlehka spočívala na její paži, když ji vedl dolů tunelem podobnému tomu, který jí posloužil k útěku z hořícího domu. Ale tady alespoň nebyla tma. Pochodně svítily na vlhkých kamenných zdech a vrhaly stíny, které dosahovaly až ke stropu. Nevadil jí kámen pod bosýma nohama. Země zde byla bez poskvrny jako v místnosti nahoře.
Helen byla překvapena, když se tunel stáčel do velké místnosti, kde Galizur, Anna a Darius čekali. Strop se nyní zvedal vysoko nad nimi, prostor se rozšiřoval v každém směru. Mohutné stroje se skrývaly v rozích u zdi a slabé hučení rezonovalo z ocelové formy.
Ale nic z toho, i když to bylo divné, neupoutalo její pozornost.
Byl to obrovský globus a tyčil se až ke stropu. Dokonalá masivní replika Země, koule, která zářila a pomalu se otáčela kolem neviditelné osy. Vítr tu působil spíš jako vánek. Vanul jemně kolem globu, který se otáčel. Heleniny vlasy se zvedaly působením otáčení. Udělala krok zpět, aniž by si to uvědomila.
„Já… To… Co je to?“ neměla ani tolik duchapřítomnosti, aby se bála, že bude znít před Dariem jako idiot.
Griffin ji jemně držel za ruku. „Galizur ti to vysvětlí.“
Zakopla, když se chtěla odtáhnout. Přes všechen strach se nedokázala ubránit podivné přitažlivosti k objektu, jako by ji volal jménem.
Bylo to moc krásné, azurové oceány prosakovaly do zelené a do zlatavé pevniny, která se pomalu měnila ve vyvýšené hory. Jak se globus otáčel, zdálo se, že se voda vlní a písek se na Sahaře přeléval z jedné strany na druhou. Zachytila vůni slané vody, vlhké země, větru a deště.

„Je to Terrenious Orb.“ Galizurův hlas pronikl přes její zaujetí způsobené objektem před ní. „Je měřítkem našeho světa, a jak v bezpečí v něm jsme.“ Jednou rukou na něj ukazoval. „A jak můžeš vidět, věci nejdou moc dobře.“

Žádné komentáře:

Okomentovat