neděle 4. listopadu 2012

7. kapitola


Hodila jsem pár růžového spodního prádla na hromádku označenou Liz a pak se zarazila. Pereme i chlapecké prádlo? Opravdu doufám, že ne.
„Děvče…“
Mužský hlas nad mou hlavou. Ztuhla jsem, ale donutila jsem se pokračovat v třídění. Nikdo tady není. Nebo pokud by byl, není reálný. Takhle jsem to musela zvládat. Nevyskočit jako popálená kočka. Zatnout zuby a přestát to. Slyšet hlasy, vidět vize a ignorovat je.
„…pojď sem…“
Hlas se pohyboval přes místnost. Zvedla jsem červená krajková tanka označené Tori a přemýšlela nad svými dětským bavlněným prádlem.
„…přímo tady…“
Snažila jsem se soustředit na to, jak bych mohla získat lepší spodní prádlo předtím, než ho bude kdokoli prát, ale moje ruce se třásly snahou ignorovat ten hlas. Jenom jeden pohled. Jen jeden –
Podívala jsem se přes místnost. Nikdo tam nebyl. Povzdechla jsem si a vrátila se ke třídění.
„…dveře…zavřené…“
Podívala jsem se na zavřené dveře. Těch jsem si všimla dříve, což byl důkaz toho, že hlas byl opravdu jen výplod mé živé představivosti.
Proč potřebuješ důkazy? Co jiného by to bylo?
Skvělé. Dva hlasy k ignorování.
„Otevři dveře…něco…ti ukážu…“
Ha! Teď tady byla klasická filmová scéna: Jen se pojď podívat za zavřené dveře, holčičko. Zasmála jsem se, ale třásl se mi hlas a skřípal na konci. Seber se. Vzmuž se nebo tě nikdy nenechají jít.
Můj pohled se přesunul ke dveřím. Vypadalo to jako běžná skříň. Pokud bych opravdu věřila tomu hlasu v mé hlavě, pak co by mě zastavilo před otevřením dveří?
Došla jsem ke dveřím, nutila jsem dávat jednu nohu před druhou, protože jsem věděla, že pokud zastavím, přišla bych o nervy.
„Dobře…pojď…“
Chytila jsek kliku, kov mě studil do prstů.
„…otevři…“
Pomalu jsem otáčela klikou. Šlo o to čtvrt otáčky a pak se zastavila. Zalomcovala jsem s ní.
„Zamčeno.“ Můj hlas se rozléhal prádelnou.
Unovu jsem s ní zalomcovala a pak jsem prudce otočila. Dveře se ani nepohnuly.
„Klíč…najdi…odemkni…“
Přitiskla jsem si prsty na spánky. „Dveře jsou zamčené a já jdu nahoru,“ odpověděla jsem.
Jak jsem se otočila, narazila jsem do zdi tvrdého těla a podruhé za den jsem vykřikla holčičí vyjeknutí. Podívala jsem se nahoru a uviděla obličej, který mě v poslední době nutil ječet.
Klopýtla jsem zpátky a spadla bych, kdyby za mnou nebyly dveře. Derek se mě nepokusil zachytit, jenom tam stál, ruce v kapsách, jak jsem se vzpamatovávala.
„S kým jsi mluvila?“ zeptal se.
„Sama se sebou.“
„Hm.“
„Teď, když mě omluvíš…“
Když se ani nehnul, obešla jsem ho. Vstoupil m ido cesty.
„Viděla jsi ducha, ne?“ řekl.
K mé úlevě se mi povedlo se zasmát. „Nerada tě rozrušuju, ale neexistuje nic jako duchové.“
„Hm.“
Pohledem přejel po prádelne, jako policista pátrající po uprlém trestanci. Když se otočil, přesunul intentivní pohled na mě, bylo to, jakoby ze mě vysával páteř.
„Co jsi viděla, Chloe?“
„Já-já-já nic n-n-n-“
„Zpomal,“ vyštěkl netrpělivě. „Jak vlastně vypadají? Mluví s tebou?“
„Opravdu to chceš vědět?“
„Jo.“
Kousla jsem se do rtu, pak jsem se zvedla na špičky. Sklonil se a poslouchal.
„Nosí bílá prostěradla s velkýma otvorama pro oči. A říkají ‚Boo!‘“ Zamračila jsem se na něj. „Teď mi jdi z cesty.“
Čekala jsem, že se mi vysměje. Zkříží ruce a řekne: Donuť mě, holčičko.
Jeho rty sebou cukaly a já se obrnila, když jsem si uvědomila, že se usmívá. Směje se mi. Ustoupil stranou. A já se kolem něj přehnala ke schodům.
***
Doktorka Gill byla malá žena s dlouhým hlodavčím nosem a vypouklé kdysí oči, které mě studovaly, jako kdybych já byla krysa – jejiž kažý pohyb musí být zapsán do notesu. Měla jsem terapeuty i předtím. Dva, oby potom, co umřela máma. Toho prvního jsem nenáviděla, starý muž se špatným dýcháním, který zavíral oči, když jsem mluvila, jakoby dřímal. Když jsem si stěžovala, dostala jsem jiného, doktorku Annu, ženu s jasně červenými vlasy, která se mnou žertovala a připomínala mi mámu a pomáhala mi v životě. Po deseti minutách s doktorkou Gill jsem věděla, že je někde uprostřed. Zdála se dost milá a pozorně poslouchala, ale nevypadalo to, že se brzy chystá vyprávět vtipy.
Mluvili jsme o tom, jak spím; jak jím; co si myslím o ostatních; a, hlavně, jak se cítím ohledně pobytu tady. O tom posledním jsem lhala. Nebyla jsem hloupá. Pokud se chci dostat ven, nemohla jsem naříkat, že sem nepatřím, nebo si stěžovat, že někdo udělal hroznou chybu.
Tak jsem řekla, že vím, že můj táta a teta udělali správnou všc, když me dali d oLyle House a že jsem odhodlana zlepšit se, ať to bude trvat jakkoli dlouho.
Krysí obličej doktorky Gill se uvolnil. „To je velmi vyspělý postoj. Jsem ráda, že ho slyším.“
Přikývla jsem a snažila se vypadat upřímně.
„Teď, Chloe, slyšela jsi někdy o schizofrenii?“
Moje srdce se zastavilo. „Sch-chizofrenie?“
„Ano. Víš o ní něco?“
Moje pusa se otevírala a zavírala, mozek jí odmítal naplnit slovy.
„Chloe?“
„V-vy si myslíte, že jsem schizo?“
Její ústa se sevřela. „Nepoužíváme tohle slovo, Chloe. Ve skutečnosti raději nepoužíváme nálepky. Ale k diagnóze jsou nezbytnou součástí procesu. Pacient musí vedět v jakém je stavu, pochopit a akceptovat předtím, než můžeme začít s léčbou.“
„A-ale právě jsme to dostala. Jak už můžete vědět –“
„Pamatuješ si nemocnici? Mluvili s tebou doktoři? Udělali ti testy?“
„Našli schizofrenii?“
Zavrtěla hlavou. „Zatímco vědci stále pracují na způsobu, jak diagnostikovat schizofrenii, zatím nemáme nic přesvědčivého. Tyto testy však vyloučí další možnosti, jako jsou nádory nebo užívání drog. Použitím těchto výsledků a zkombinováním s tvými příznaky vychází jako nejvíc pravděpodobná diagnóza schizofrenie.“
Zírala jsem na podlahu. „Myslíte si, že mám schizofrenii.“
„Víš, co to je?“ Mluvila pomalu, jakoby začala pochybovat o mojí inteligenci.
„Viděla jsem Čistou duši.“
Víc našpulila rty. „To je verze Hollywoodu, Chloe.“
„Ale je založena na pravdivém příbehu, ne?“
Založený.“ Její hlas změkl. „Z tvých záznamů vím, že se zajímáš o filmy a to je úžasné. Ale nejsou nejlepší místo pro informace o duševních chorobách. Je mnoho forem a stupňů schizofrenie a tvůj není stejný jako tenhle.“
Není? Viděla jsem lidi, kteří tady nebyli, stejně jako ten kluk ve filmu.
Doktorka Gill pokračovala. „To, co prožíváš, nazýváme nerozlišená schizofrenie, což znamená, že se projevilo minimum počátečních příznaků – v tvém případě to jsou vize a hlasy. Zrakové a sluchové halucinace.“
„A co paranoia?“
„O té nemáme žádné důkazy. Nevykazuješ žádné známky zmateného chování či roztžitý vzor řeči-“
„A co koktání?“
Zavrtěla hlavou. „To nesouvisí. Nemáš žádný z dalších příznaků, Chloe.“
„Budu mít? Nakonec?“
„Ne nutně. Samozřejmě musíme být ostražití, ale zachytili jsme to brzy. Obvykle není diagnóza určena, dokud pacient není v pozdním mladistvém věku nebo přes dvacítku. Je to jako zachytit onemocnění v brzkém stádiu, kdy máme největší šanci na minimalizaci průběhu.“
„A zbavit se toho.“
Okamžik bylo ticho, když prsty přejela po dlouhé šňůře náhrdelníku. „Schizofrenie…není jako chřipka, Chloe. Je trvalá.“
V učích mi burácela krev a přehlušila její další slova. Naklonila se dopředu a dotkla se mého kolena.
„Chloe, posloucháš mě?“
Přikývla jsem.
Vrátila se na své místo. „Shcizofrenie není doživotní trest. Ale je to celoživotní onemocnění. Stejně jako astma. Se změnami životního stylu a lékami může být kontrolovaná a můžeš vést jinak normální život, kdy nikdo nebude vědět, že ji máš, pokud se nerozhodneš to říct.“ Opřela se a našla můj pohled. „Předtím jsi řekla, že jsi odhodlaná udělat všechno bez ohledu na čas, aby ses přes to dostala. Vím, že jsi doufala v rychlé řešení, ale tohle bude vyžadovat stejnou úroveň vyspělosti a odhodlání. Jsi stále připravená to udělat, Chloe?“
Měla jsem víc otázek. Stane se to obvykle rychle bez varování? Jeden den jdete okolo, naprosto normální a další máte halucinace a běháte s křikem po chodbách? Pak bum, řeknou vám, že máte schizofrenii a případ uzavřen?
Vše se zdálo příliš náhlé. Ale když jsem se koukla na doktorku Gill, dívala se na mě s očekáváním, čeká, že se dostaneme do další fáze, bála jsem se, že řeknu něco, co bude znít, že jsem stále v popření; a když bych to udělala, nikdy bych se nedostala z Lyle Houseti.
Takže jsem přikývla. „Jen se z toho chci dostat.“
„Dobře. Pak tedy začneme.“
***
Doktorka Gill mi vysvětlila léčbu. Měla zastavit mé halucinace. Jakmile upraví dávkování, neměla by mít žádné závažné vedlejší účinky, ale nejdřív zažiji dílčí halucinace, deprese a paranoiu. Skvělé. Znělo to, že léčba je stejně špatná jako nemoc.
Doktorka Gill mě ujistila, že až opustím skupinový dům, braní léků nebude rozdílné od denního braní léků na astma. „To je způsob, jak je nutné myslet na schizofrenii, Chloe. Jako zdravotní stav. Neudělala jsi nic, čím bys to způsobila.“
A nemůžu udělat nic, abych to vyléčila.
„Budeš procházet obdobím deprese, hněvu a dokonce odmítnutí. Je to přirozené a vypořádáme se s tím na našich sezeních. Budeme se scházet na hodinu denně.“
„Jsou zde i skupinová sezení?“ zeptala jsem se.
„Ne. Jednoho dne se můžeš rozhodnout prohlédnout si dynamiku skupinové terapie a můžeme si o tom promluvit později, ale v Lyle House věříme, že soukromí je rozhodující. Musíte zcela příjmout svůj stav předtím, než se o něj budete moci podělit s ostatními.“
Položila notes na stůl a zkřížila ruce na kolenech. „A to nás vede k dnešnímu poslednímu tématu. Soukromí. Jsem si jistá, že jsi uhodla, že všichni obyvatelé se zde vyrovnávají s duševními problémy. Ale to je vše, co kdokoli potřebuje vědět. Nebudeme sdílet informace o vašem stavu, vašich symptomech nebo léčbě s nikým tady. Pokud na vás někdo bude tlačit ohledně podrobností, přijďte hned za námi.“
„Už to ví,“ zamumlala jse.
„Co?“
Pobouření sálající z jejích očí mi řeklo, že jsem měla mít pusu zavřenou. Věděla jsem z minulé léčby, že je důležité sdílet vše, co mě trápi, ale nepotřebovala jsem si svůj pobyt v Lyle House začít žvaněním.
„N-ne o schizofrenii. Jen…někdo věděl, že vidím věci. Duchy. Což jsem nikdy neřekla. Nikomu.“
„Kdo to byl?“
„J-já budu raději mlčet. Není to velký problém.“ Rozložila ruce. „Ano, je to velký problém, Chloe. Ale také oceňuji, že nechceš nikoho dostat do problémů. Mám dost dobrou představu o tok, kdo to byl. Musela odposlouchávat, když jsme diskutovali o tvých halucinacích a skočit po svém vlastním zavěru o…“ Odmítavě máchla rukou. „Duchách. Omlouvám se, že se to stalo, ale slibuji, že s tím budu nakládat diskrétně.“
„Ale –“
„Nebude vědět, že jsi nám cokoli řekla, ale musíme se tím zabývat.“ Uvolníla se zpátky do křesla. „Omlouvám se, že se to stalo v tvůj první den. Mladí lidé jsou od přírody zvědaví a tak není vždy možné poskytnou jim soukromí v této těsné ubytovně.“
„To je v pořádku. Nikdo z toho nedělal velkou věc.“
Přikývla. „Máme tady velmi dobrou skupinu mladých lidí. Obecně platí, že jsou velmi zdvořilý a akcetující. To je v Lyle House důležité. Máš před sebou obtížnou cestu a my jsme tady proto, aby byla co nejplynulejší.“
***
Schizo.
Nezáleželo na tom, kolikrát to doktorka Gill přirovnala k nemoci nebo fyzickému postižení, nebylo to totéž. Prostě nebylo. Měla jsem schozofrenii.
Pokud bych viděla dva lidi na chodníku, jeden by byl na invalidním vozíku a druhý by mluvil sám k sobě, kterému bych otevřela dveře? A který by mě donutil přejít na druhý chodník?
Doktorka Gill řekla, že je to otázkou braní léků a naučit se to zvládat. Kdyby to bylo tak jednoduché, proč by lidé bloumali po ulicích a mluvili pro sebe? Šílení bezdomovci pokřikovali do vzduchu?
Vidět lidi, kteří nejsou. Slyšet hlasy, které neexistují.
Schizo.
Jako já.
***
Po sezení jsem se přesunula do mediální místnosti, abych přemýšlela. Byla jsem schoulená na sedadle lásky, objímala polštář na hrudi, když Simon vplul dovnitř.
Neviděl mě, přešel pokoj a popadl basebalovou čepici z počítačového stolu. Broukal si, hodil čepici do vzduchu a zase jí chytil.
Vypadal šťastně.
Jak tady mohl být šťastný? Pohodlně, možná. Ale šťastně?
Převrátil čepici přes ruku a škubnul s ní. Zarazil se, pohled upřel z okna. Nemohla jsem vidět jeho výraz, ale šel klidně. Pak ostře zavrtěl hlavou. Otočil se a uviděl mě. Záblesk překvapení vystřídal široký úsměv.
„Hej.“
„Ahoj,“
Přistoupil blíž a úsměv pohasl. „Jsi v pořádku?“
Je mi fajn, vyskočilo mi na rty, ale nemohla jsem se přinutit. Nebyla jsem v pořádku. Chtěla jsem říct, že nejsem. Chtěla jsem být v pořádku, ale nebyla jsem. Ale znepokojení v jeho hlase nebylo hlubší než jeho úsměv, nedostalo se mu do očí. Zůstaly daleko, jakoby vyvíjel úsilí, aby byl příjemný, protože byl milý kluk a to byla správná věc.
„Je mi fajn,“ odpověděla jsem.
Otočil čepici a podíval se na mě. Pak pokrčil rameny. „Okay. Ale chceš radu? Nenech je tě chytit tady v díře. Je to jako jít do pokoje během dne. Dostaneš přednášku o bloumání kolem.“
„Já nejsem –“
Zvedl ruce. „Jejich slova, ne moje. Jenom tě varuju. Můžeš se z toho dostat zapnutím televize a předstíráním, že se koukáš, ale budou radši, když budeš na nohou, a poflakovat se s námi. Nejsme zas tak špatná parta. Ne moc šílená.“
Zářivě se zazubil, až se mi zcvrknul žalůdek. Posadila jsem a snažila se něco říct, něco, abych ho tady udržela. Chtěla jsem mluvit. Ne o doktorce Gill. Ne o schizofrenii. O čemkoli mimo tohle. Simon se zdál normální a já jsem zoufale potřebovala něco normálního.
Ale jeho pohled se už přesunul ke dvěřím. Jistě, myslel, že bych se měla poflakovat…s někým jiným. Jenom dával rady nové holce.
Dveře potemněly a Simonův úsměv ožil.
„Čau, brácho. Neboj. Nezapomněl jsem na tebe. Jenom jsem mluvil s Chloe.“
Mávnul mým směrem. Derek se podíval tak bezvýrazu, že byste si mysleli, že Simon ukazuje na nábytek.
Scéna ze sklepa se vrátila – Derek mě obvinil z mluvení s duchy. Řekl to Simonovi? Pravděpodobně. Vsadím se, že se dobře zasmál bláznivé holce.
„Jdemme zpátky ven,“ řekl Simon. „Zakopat si o přestávce. Jsi vítaná, pokud se chceš připojit.“
Pozvání přišlo lehce, automaticky, a nečekal na odpověd, než prošel kolem Dereka. „Najdu Talbotovou, aby odemkla dveře.“
Derek zůstal, kde byl. Pořád se na mě díval.
Zíral na mě.
Jako bych byla blázen.
Jako bych byla schizo.
„Udělej si obrázek,“ odsekla jsem. „Bude to chvíli trvat.“
Ani nemrknul. Ani neodešel. Jenom mě pořád studoval, jakobych neřekla ani slovo. Odejde, až bude připravený. A udělal to, odešel bez jediného slova.
***
Když jsem vyšla z mediální, okolo byla jenom paní Talbotová. Ostatní děti se po přestávce vrátily do třídy. Mě poslala do kuchyně škrábat – tentokrát brambory.
Než jsem začala, dala mi další prášek. Chtěla jsem se zeptat, kdy začne působit, ale kdybych to udělala, přiznala bych, že stále slyším hlasy. I když jsem neviděla nic. Jenom tu ruku ráno hned poté, co jsem si vzala prášek. Takže, možná fungují. Co bych potom měla dělat?
Předstírat. Blokovat hlasy a dělat, že je neslyším. Naučit se –
Domem se ozval křik.
Vyskočila jsem a odhodila škrabku do dřezu. Srdce se mi rozbušilo, jak jsem čekala na reakci. Žádná reakce by znamenala, že ten hlas byl jen v mé hlavě. Aha, už se to učím.
„Elizabetr Delaneyová! Vrať se!“
Bouchly dveře. Chodbou zněly kroky a přerušované vzlyky. Chloupky na krku se mi postavili, jak jsem myslela na plačící dívku ve škole. Ale donutila jsem se přejít ke dveřím a trhnutím je otevřít zrovna ve chvíli, kdy Liz vrávorala nahoru po schodech.
„Užíváš si show?“
Vyskočila jsem a zachytila Toriino zamračení předtím, než odspěchala za svou kamarádkou. Slečna Van Dopová vyšla z obývacího pokoje do haly.
„Veděla jsem to!“ druhý hlas zahřměl z učebny. „Očekávala jsem nějaké problémy s chováním při vyučování na místě jako je tohle, ale ta holka potřebuje odbornou pomoc.“
„Paní Wangová, prosím,“ řekla slečna Van Dopová. „Ne před –“
„Hodila na mě tužku. Švihla s ní. Jako se zbraní. Ještě půl palce a vypíchla by mi oko. Rozřízla kůži. Krev. S tužkou! To všechno protože jsem se odvážila tvrdit, že student desátého stupně by měl rozumět základům algebry.“
Slečna Van Dopová ji zatáhla do haly, ale žena se ji vytrhla a vřítila se do jiné místnosti.
„Kde je ředitelovo číslo? Končím. Ta holka je hrozba…“
Slkouzl přeze mě stín a já za rameny uviděla Dereka. Jak se za ním zavíraly dveře jídelny, zachytila jsem knihy a kalkulačku na stole rozprostřené po stole. Musel tam bát celou dobu, dělat nezávislou práci.
Když se na mě podíval dolů, čekala jsem sarkastický komentář na mé špehování, ale on jen zamumlal: „Vítej v blázinci,“ pak přešel kolem mě do kuchyně štípnout extra svačinu.

2 komentáře:

  1. Ahoj, dlouho jsem tady nebyla a tak nevím, jestli se to už někde třeba neřešilo, ale chci se jenom zeptat, jestli se knížka ještě překládá... :)

    OdpovědětVymazat
  2. neboj, stále se překládá, ale korektorka má teď s tím hodně práce, protože je tam víc špatně poskládaných vět (autorka překladu už o tom ví), ale snad to brzo bude mít hotové ;)

    OdpovědětVymazat