pondělí 5. listopadu 2012

6. kapitola

Darius tiše stál u dveří, jako by čekal, že se otevřou samy. Helen potlačila chuť zeptat se ho, proč nezaklepal. Zdálo se, že i pouhá její existence ho obtěžuje, a ona bylo příliš unavená a zmrzlá, než aby s tím něco dělala.
O chvíli později dveře otevřela hezká dívka s laníma očima a Helen byla ráda, že nenavrhla, aby zaklepali. V přítomnosti Daria se necítila dobře, a to ho znala jen pár hodin.
Dívka, která stála ve dveřích, se nezdála jejich objevením překvapená, a ani Darius a Griffin nebyli překvapeni, když otevřela dveře bez jejich klepání.

„Pojďte. Otec pracuje,“ řekla. „V poslední době byl dost zaneprázdněný, jsem si jistá, že si to umíte představit.“ Usmála se na Helen. „Pokud ti to nevadí, představíme se později – až budeme v bezpečí uvnitř.“
Helen kývla, a Darius vešel dovnitř. Griffin jí pokynul, aby šla napřed, počkal na ni, až po ní vstoupil do domu a zavřel za všemi dveře. Následovali dívku hrubě stavěnou, rozpadající se chodbou. Nebyla tu ani jedna hořící svíce, ale i ve tmě zářily dívčiny vlasy zlatě a měděně.
Helen byla přinucena náhle zastavit, když se Darius před ní z ničeho nic zarazil. Zírala před něj a bojovala s klaustrofobií, až uviděla, že dorazili k velkým kovovým dveřím. Chodba vypadala, že se zužuje. Poprvé si všimla, že kromě zavřených dveří před nimi a těch, kterými vešli, tu nebyla žádná okna ani dveře. Helen se podívala na Griffina. Vypadal, že cítí její strach. Jeho zuby se ve tmě bíle zaleskly a celá situace vypadala stále víc bizarněji. Cinkot kovu o kov přitáhl Heleninu pozornost od chodby; stoupla si na špičky, aby lépe viděla přes Daria. Dívka vytáhla velký kruh s podivně zkroucenými klíči a jeden bez váhání vybrala. Hladce ho zasunula do složitého zámku, a dveře se bez jediného zvuku otevřely dokořán.
Dívka se otočila na Helen a Griffina a mávnutím ruky je poháněla dopředu. „Nemůžeme být dost opatrní, zvláště nyní.“
Když Darius procházel kolem ní, celý se napjal a dával pozor, aby se jí ani nedotkl. Nezdálo se, že by si toho dívka všimla; vřele se usmívala, když Griffin a Helen následovali Daria do místnosti s vysokým stropem, celé zaplněné přepravkami.
„Ještě ses nezeptala na tuhle dívku.“ Dariův hlas zněl hádavě a zaujatě.
Dívka promluvila, aniž by se otočila, a znělo to pobaveně: „Darie Channingu, po takové době si stále myslíš, že ti nevěřím?“
Darius chvíli neodpovídal, ale když odpověděl, tón jeho hlasu byl jemnější. „No dobře,“ zabručel. „ale měla bys být víc opatrná. Jsi také v nebezpečí, vždyť víš.“
Dívka se zastavila, otočila, podívala se na něj a položila svou štíhlou ruku na jeho paži. Když promluvila, v jejím hlase byla něha. „Jsem si toho dobře vědoma, ale jsem také zodpovědná za udržení tebe a tvého druhu v bezpečí. Je to můj záměr, a už jsme o tom mluvili. Nebudeme se o tom bavit znovu, když máme tolik věcí na práci.“
V jejích slovech byla spoustu náznaků a Helen si najednou přála, aby je mohla nechat o samotě. Jasně se jednalo o starou hádku.
Dariova ramena se uvolnila a trochu poklesla a v jeho přikývnutí byla omluva. Helen zahlédla dívčin odpouštějící úsměv, než se otočila a vedla je dál.
Prošli několik místností, každá byla stejně strohá jako ta předchozí. Nebyla tu jediná svíčka. Helen vedlo jen Dariovo bílé tričko před ní a chvílemi zvuk dívčina hlasu. Bylo příjemné mít Griffina za zády, ačkoli ani jeho neznala moc dobře. Ale byl jako klidné moře v přítomnosti tornáda, jeho bratra. Jeden vás konejší, ten druhý jako by se na vás měl co nejdřív vrhnout.
Cítila se docela dezorientovaná, když se dívka zastavila před dalšími dveřmi. Vyndala další, podobný klíč a sklonila se k zámku velkých železných dveří. Otevřely se stejně hladce a tiše jako ty u vstupu.
Teď už nemuseli Helen popohánět. Rychle vešla a ulevilo se jí, když viděla světlo vycházející ze svícnů na zdi. Nejvíce světla ale vydávaly lampy pověšené kolem dokola celého dobře vybaveného pokoje.
Dívka za ní zavřela dveře a vložila klíč do dalšího podivně tvarovaného zámku. Soukolí se s rachotem dalo do pohybu, následovala série vrzání, které skončilo velkou ranou, která zřejmě provázela zacvaknutí velkého a složitého mechanismu na své místo.
Dívka se právě narovnala, když z přilehlé místnosti zaznělo pronikavé hvízdání. Podívala se tím směrem s překvapením. „Zapomněla jsem na vodu! Počkejte chvilku a dáme si čaj s otcem v jeho kanceláři.“
Spěchala za zvukem pískající konvice a zmizela ve vedlejší místnosti. Darius vypadal uvolněně a Helen se divila, proč se zdál tak nesvůj v přítomnosti druhé dívky.
Ale Helen netrávila dlouhou dobu přemýšlením o Dariově náladě. Poprvé od příchodu do cizího domu byla s bratry sama. Chtěla z toho vytěžit co nejvíc.
Otočila se ke Griffinovi. „Kde to jsme?“
„Jsme v lab –“
„Griffine!“ Darius procedil jméno svého bratra přes zaťaté zuby.
Griffinův hlas se rozlehl po místnosti. „Už nám ukázala svůj přívěsek. Co víc potřebuješ?“
Z Daria vyzařovala tvrdohlavost, když si složil ruce na hrudi. „Až bude její příběh potvrzený. Pak jí to povíme.“
„Dobře!“ Griffin rezignovaně zvedl ruce. Helen věděla, že je bitva prohraná, když se jí vyhnul pohledem.
Nezíská nic tím, že si vybije svou frustraci na Griffinovi a Dariovi. Vypadalo to, že odpovědi získá od tajemného Galizura. Vylepšila si mizernou náladu prozkoumáním místnosti.
Pokud se klikatící cesty uvnitř budovy podobaly opuštěné továrně, pak se místnost, do které se dostali, podobala starému, pohodlnému salonu. Dvě pohovky blízko u praskajícího ohně a několik křesel s vysokými opěrkami v blízkosti stolů pro čtení po celé místnosti. Dřevěnou, nedávno navoskovanou podlahu zahlédla mezi koberci podobnými těm, které měli doma – nebo spíš v domě, který býval jejich.
Zavrtěla hlavou nad tou myšlenkou a vtom se objevila dívka s čajovou konvicí a několika šálky na stříbrném podnose.
„Půjdeme?“ lehce se pousmála, jako by nebylo divné, že ještě nebyly představeny. Jako by nebylo divné, že teď stáli v uzamčené a zabarikádované pevnosti uprostřed noci.
Darius přistoupil ke dveřím a otevřel je tak, aby mohla dívka s podnosem projít. Helen cítila, jak se jí zvedá obočí při ukázce takové galantnosti, i když si byla celkem jistá, že si toho nikdo nevšiml.
Dívka se usmála na Daria a něco mezi nimi proběhlo.
Helen potlačila překvapení.
Nevěděla, proč jí připadá divné, že Daria někdo přitahuje, i když ne tolik, jako že by někoho přitahoval on.
Griffin jí pokynul ke dveřím a Helen následovala dívku do krátké chodby, která se náhle otevírala do velké, spoře osvětlené místnosti. Byla téměř totožná se salonem, ze kterého přišli, kromě obrovského vyřezávaného stolu, který dominoval místnosti. Dívka šla k němu, položila podnos na lesknoucí se plochu a odvrátila se.
„Otče? Naši hosté dorazili.“
Hned na to Helen uslyšela hlas přicházející vlevo od schodiště.
„Ano, očekával jsem to, Anno.“
Šedovlasý muž se objevil na schodech a otíral si brýle látkou, kterou držel v ruce. Zadíval se na ně, mžoural, ačkoli byl jen pár stop od nich.
„Takže tohle je ona? Tohle je ta dívka?“ Jeho hlas byl jemný a Helen nějak nevadilo, že se na ni ptal, ačkoli nebyli oficiálně představeni.
Griffin kývnul. „Ukázala nám přívěsek.“
Čekala další kolo pochybností od Daria, ale neřekl ani slovo, zatímco muž vykročil směrem k ní a zastavil se asi dvě stopy od ní. Studoval její tvář se smutkem v očích.
„Helen. Dcera Palmera a Eleanor Cartwrightových.“
Zvuk jmen jejích rodičů vyslovených v neznámé místnosti ji překvapil. „Já… Ano. Ale jak to víte?“
Něco se mihlo v jeho očích. Nemohla si pomoci, ale vypadalo to jako naděje, ačkoli jí to v téhle chvíli nedávalo vůbec žádný smysl.
„Pojď. Posaď se u nás a dej si čaj, než ti to vysvětlím. Umím si představit, že jsi měla celkem dlouhou noc.“ Chytil ji za ruku a vedl ji k jedné pohovce blízko hořícího ohně.
Jeho jemnost ji úplně dojala. Možná to bylo prostě proto, že jí připomněl jejího otce. Nebo to možná bylo proto, co jí chtěl vyjádřit. V každém případě si sedla na pohovku, která vypadala zblízka trochu otrhaná a opotřebovaná. Ačkoli vybavení Cartwrightových bylo vždy pečlivě udržováno, na tomto místě se nějak cítila jako doma.
Dívka Anna nalévala čaj, Griffin si udělal pohodlí na pohovce a Darius se posadil do jednoho z křesel. Z chování bratrů bylo zřejmé, že tu nejsou poprvé.
Helen měla ráda Annina otce ještě víc, když odložil šálky naplněné čerstvě připraveným čajem a odvedl svou dceru ke křeslu blízko toho, kde seděl Darius. Bylo neobvyklé vidět gentlemana udělat něco takového. Helen to připomnělo jejího otce, a teď jí chyběl ještě víc.
„Byli jsme nuceni přijmout spoustu opatření, jak brzy pochopíš, Helen.“ Starší muž promluvil přímo a bez zábran. „Jsou nezbytná a pochybuji, že vám zbyl čas na představování. Já jsem Galizur a toto je moje dcera Anna. Mohu se zeptat, jak jsi našla cestu k Dariovi a Griffinovi?“
„Má matka. Dala mi kus papíru s jejich jmény a adresou těsně předtím než… předtím, než mě schovala ve zdi pokoje.“
Galizur přikývl, jako kdyby to byla nejpřirozenější věc na světě.
„To bylo, když pro ně přišli? Pro tvé rodiče a ostatní?“ zeptal se.
Byla ohromená v náhlém tichu, nedokázala pochopit, jak Galizur – muž, kterého nikdy předtím neviděla, věděl o těch nepochopitelných událostech.

Polkla, náhle měla sucho v ústech a cítila neblahou předtuchu. – „Jak to víte?“

Žádné komentáře:

Okomentovat