neděle 4. listopadu 2012

6. kapitola


Naklánějíc se přes spící vojáky, vzal Valek mou poraněnou ruku a prohlédl si ji. „Není to tak zlé, jak to vypadá. Přežiješ to. Nejdřív navštívíme Velitele, pak doktora.“
Valek mě popoháněl po hradu. Má ruka začala pulzovat. Opožďovala jsem se. Vzpomínka na Velitelův pohled zpomalovala moje nohy. Nalezení doktora, pak vykoupání se v horké lázni, by bylo rozhodně přitažlivější.
Vstoupili jsme do prostorné kulaté místnosti, která sloužila jako Velitelův válečný sál. Štíhlá, barevná skleněná okna se rozpínala od podlahy až ke stropu a obklopovala tři čtvrtiny sálu. Kaleidoskop barev ve mně budil pocit, jako bych byla uvnitř točící se káči (hračka). Závrať, mohla bych spadnout až na to, že jsem zahlédla něco, co mě přikovalo k zemi.
Dlouhý dřevěný stůl uprostřed místnosti a plně obsazený. Sedíc v čele stolu, se dvěma strážci stojícími za ním, seděl Velitel. Jeho tenké obočí bylo podrážděně staženo k sobě. Tác nedotčeného jídla po jeho boku. Kolem něj seděli také tři Velitelovi Generálové. Dva Generálové byli zaneprázdnění obědem, zatímco vidlička třetího se vznášela ve vzduchu. Zaměřila jsem se na jeho ruce; bílé klouby znamenaly velký vztek. S nechutí jsem se setkala s pohledem Generála Brazella.
Brazell sklonil vidličku, tvář napjatou. V očích měl blesky. Byla jsem jejich cílem, a jako chycený králík jsem byla příliš vyděšená, než abych se pohnula.
„Valeku, jdeš…“ začal Velitel Ambros.
„Pozdě,“ dokončil za něj Valek. „Já vím. Došlo k mírné potyčce,“ řekl a přitáhl si mě blíž.
To zaujalo další dva Generály a přestali jíst. Zrudla jsem a potlačila silnou touhu vystřelit pryč z místnosti. Bez dřívějšího setkání s vysoce postavenými úředníky, jsem Generály poznala pouze podle barev na jejich uniformách. Moje cesta do Velitelova žaláře, byla také první, kdy jsem se dostala za hranice MD-5 (pátý vojenský kraj). Dokonce v prvních deseti letech mého života jsem žila v Brazellově sirotčinci, zachycujíc jen krátké záblesky jeho a jeho rodiny.
Naneštěstí, když mi bylo šestnáct, pohled na Brazella a jeho syna Reyada se stal mou noční můrou. Byla jsem polichocena pozorností mého patrona. Jeho šedivé vlasy a krátké vousy rámovaly jeho příjemnou tvář, což doslova křičelo počestností. Zavalitý a robustní byl pro mě konečně otcovskou postavou v mém životě. Brazell mi řekl, že jsem nejchytřejší z jeho “osvojených“ dětí, a proto potřebuje moji pomoc s nějakými experimenty. Ochotně jsem s tím souhlasila.
Vzpomínka na to, jak naivní a vděčná jsem byla, mě znechutila. Bylo to před třemi lety. Byla jsem pouhé štěně. Štěně, stále vrtící ocasem, zatímco se nad ním stahovala mračna.
Trpěla jsem dva roky. Má mysl se stáhla od těch vzpomínek. Zírala jsem na Brazella ve válečném sálu. Jeho rty byly pevně stisknuté a čelist se mu chvěla. Snažil se ovládnout nenávist. Sotva patrného, unaveného jsem viděla Reyadova ducha zjevit se za svým otcem. Reyadovo proříznuté hrdlo bylo otevřené a krev kapala dolů, zbarvujíc jeho noční úbor. Vzdálená vzpomínka na příběh o oběti vraždy, která pronásleduje své vrahy, dokud jejich záležitosti nebyly vyrovnány, prolétla mou myslí.
Protřela jsem si oči. Viděl někdo jiný toho ducha? Pokud ano, dobře to skrývali. Můj pohled sklouzl k Valekovi. Pronásledovali jej duchové? Pokud by se tomu starému příběhu dalo věřit, musel by jimi být zaplavený.
Obava, že bych se Reyada nemusela nikdy zbavit, mnou prudce projela, ale po lítosti nebylo ani stopy. Jediné, čeho jsem litovala, bylo, že jsem neměla odvahu zabít Brazella, když jsem měla šanci. Lítost, že jsem nebyla schopná ochránit své “bratry a sestry“ v Brazellově sirotčinci, kterým teprve bude šestnáct. Lítost, že jsem nebyla schopná varovat May a Carru a nepomohla jsem jim utéct.
Velitelův hlas přivedl mou pozornost zpátky do místnosti.
„Potyčka, Valeku?“ Povzdychl si jako shovívavý rodič. „Kolik mrtvých?“
„Žádný. Nemohl bych odůvodnit likvidaci vojáků, pouze plnící rozkaz od Generála Brazella, aby dopadli a zabili našeho nového ochutnávače. Krom toho nebyli moc chytří. Zdá se, že byla na dobré cestě jim utéct, když do mě vrazila. Přesto to byla docela dobrá věc, jinak bych se o tom incidentu nedozvěděl.“
Velitel mě chvíli pozoroval, než se obrátil k Brazellovi.
To bylo vše, co Brazell potřeboval. Vyskočil z židle a zakřičel: „Měla by být mrtvá! Chci ji mrtvou! Zabila mi syna!“
Valek řekl: „Ale Kodex chování…“
„Čert vem Kodex. Jsem Generál. Zabila Generálova syna a tady je…“ Emoce utlumily Brazellův hlas. Jeho prsty sebou škubaly, jako by mi chtěl sevřít ruce kolem krku. Reyadův duch se vznášel za otcem s úšklebkem na tváři.
„Je to pro mě potupa, že žije,“ řekl Brazell. „Urážka. Trénujte jiného vězně. Chci ji mrtvou!“
Instinktivně jsem se postavila za Valeka. Ostatní Generálové pokyvovali hlavami v souhlasu. Byla jsem příliš vyděšená, abych se podívala na Velitele.
„Má pádný argument,“ řekl Velitel beze stopy emocí v hlase.
„Nikdy jste se neodchýlil od toho, co je napsáno v Kodexu chování,“ prohlásil Valek. „Začněte teď a stane se z toho trend. Krom toho, necháte zabít nejlepšího ochutnávače, jakého jsme kdy měli. Je skoro vytrénovaná.“ Ukázal na tác studeného jídla vedle Velitele.
Vykoukla jsem zpoza Valeka, abych viděla Velitelův výraz. Přemýšlel, špulil rty, zatímco zvažoval Valekovy argumenty. Zkřížila jsem paže, zarývajíc nehty hluboko do svého těla.
Brazell vycítil změnu a přistoupil k Veliteli. „Je chytrá, protože jsem ji vzdělával já. Nemohu uvěřit, že se chystáte poslouchat toho povýšeného, záludného, namyšleného zloděje…“ Brazell zmlkl. Řekl příliš. Urazil Valeka, i já jsem věděla, že má Velitel pro Valeka slabost.
„Brazelle, nech mého ochutnávače na pokoji.“
Můj dech zasyčel úlevným vydechnutím.
Brazell se pokoušel dohadovat, ale Velitel jej umlčel. „Je to rozkaz. Běž a postav svou novou továrnu. Považte, vaše povolení bylo odsouhlaseno.“ Zamával mrkví před Brzellem. Měla nová továrna větší cenu než má smrt?
Následovalo ticho, jak všichni čekali na Brazellovu odpověď. Vrhl na mě pohled plný zášti. Reyadův duch se usmál a hádala jsem z jeho kočka-dostala-krysu úsměvu, který naznačoval, že tohle povolení bylo pro Brazella velmi důležité. Mnohem důležitější, než mohl spatřit Velitel. Vztek a rozhořčení nad mým krkem bez oprátky bylo skutečné, ale mohl stavět svou továrnu teď, a pak mě později zabít. Věděl kde mě najít.
Brazell odešel bez jediného dalšího slova. Pobavený duch naznačil ústy “uvidíme se příště,“ než odešel za otcem.
Když ostatní Generálové začali protestovat proti schválení, Velitel tiše naslouchal jejich argumentům. Momentálně jsem to pustila z hlavy a začala studovat další dva Generály. Jejich uniformy byly stejné s Velitelovou, až na černé krátké kabáty se zlatými knoflíky. Místo skutečných diamantů na límcích, měli pět vyšitých diamantů vlevo na hrudi. Žádné medaile nebo stuhy zdobící uniformy. Velitelova vojska nosila jen to, co bylo potřebné pro projev uznání a pro bitvu.
Generál sedící blíže k Veliteli měl diamanty modré. Byl to Generál Hazal, který měl na starosti Military District 6, na západ od Brazellova MD-5. Diamanty Generála Tesso pro MD-4, který hraničil na severu s Brazellovým, byly stříbrné. Pokud kraj plánuje velký projekt, jako vybudování nové továrny nebo pročištění pozemků pro farmaření, bylo zapotřebí schválení Velitelem. Pro menší projekty, jako je instalace nové pece v pekárně nebo stavba domu v rámci kraje, stačil souhlas Generála kraje. Většina Generálů měla lidi, kteří zvládali zpracovávat tyto žádosti o povolení.
Ze stížností Generálů bylo zřejmé, že Brazellovo povolení přeskočilo celý proces. Jednání se sousedními kraji započalo, ale Velitelovi lidé ještě neprozkoumali a neověřili plány továrny. Obvykle Velitel podepsal, pokud mu jeho lidé doporučili schválení. Kodex chování pouze stanovoval, že povolení musí být schváleno před stavbou budovy, a pokud chtěl Velitel obejít svůj vlastní proces, mohl to takto udělat.
V sirotčinci jsme se učili Kodex chování. Každý, kdo si přál, aby splnit průběžné pochůzky ve městě, si musel přesně zapamatovat Kodex a skvěle jej recitovat, před získáním zvláštních výhod. Kromě čtení a psaní, obsahovala Brazellova studia také matematiku a historii o převzetí Ixie Velitelem. Od převratu bylo vzdělání dostupné všem, nebylo jen výsadou mužů z bohatých tříd.
Má výuka se přeměnila v peklo, když jsem začala “pomáhat“ Brazelovi. Vzpomínky mě zase přemáhaly. Má horká kůže se zdála být příliš těsná. Otřásla jsem se, abych přinutila svou mysl vrátit se do současnosti. Generálové skončili s pokusy o zvrácení Velitelova rozhodnutí. Valek ochutnal Velitelovo studené jídlo a přistrčil mu jej blíž.
„Vaše obavy jsou zaznamenány. Můj rozkaz stále platí,“ řekl Velitel. Obrátil se k Valekovi. „Tvůj ochutnávač by měl raději žít, aby potvrdil tvé schválení. Jedna chyba a její náhradu bude trénovat ten, kdo nahradí tebe. Můžete jít.“
Valek mě chytil za ruku a odvedl ze sálu. Šli jsme dál chodbou, dokud dveře válečného sálu necvakly zavřením. Potom Valek zastavil. Rysy jeho tváře ztvrdly do porcelánové masky.
„Yeleno…“
„Nic neříkej. Nevyhrožuj, nešikanuj nebo nezastrašuj. Toho mám dost od Brazella. Vynaložím veškeré úsilí, abych byla nejlepším ochutnávačem, protože už jsem si zvykla na myšlenku o delším životě. A nechci poskytnout Brazellovi to potěšení vidět mě mrtvou.“
Unavená zkoumáním každého Valekova výrazu v obličeji nebo se snažíc zachytit jemné nuance v jeho hlase, abych rozpoznala jeho náladu, jsem se od něj vzdálila. Následoval mě. Když jsme dorazili na křižovatku, Valek mě chytil za loket. Slyšela jsem ho vyslovit slovo doktor, když mě odváděl doleva. Aniž bych pohlédla do jeho tváře, nechala jsem jej odvést mě na ošetřovnu.
Jak jsem byla dovedena k prázdnému vyšetřovacímu stolu, zamžourala jsem na doktorovu bílou uniformu. Jedinou barvou na uniformě byly dva červeně vyšité diamanty na límci. Má mysl byla tak zmatená únavou, že mi trvalo nějaký čas, než jsem si uvědomila, že doktor s krátkými vlasy je žena. Se zabručením jsem se natáhla na stůl.
Když žena odešla pro zásoby, Valek promluvil: „Za dveže postavím nějaké stráže, kdyby si to Brazell rozmyslel.“ Před odchodem z ošetřovny jsem jej zahlédla mluvit s doktorkou. Přikývla a pohlédla ke mně.
Doktorka se vrátila s podnosem plným lékařských nástrojů, který zahrnoval hrnec a nějakou látku, která vypadala jako rosol. Potřela mi ruce alkoholem, takže rány zase krvácely a bodaly bolestí. Kousla jsem se do rtu, abych nebrečela.
„Všechny rány jsou jen povrchové, krom jedné,“ řekla doktorka, ukazujíc na loket, který jsem použila k rozbití skla. „Tahle rána musí být uzavřena.“
„Uzavřena?“ Znělo to bolestivě.
Doktorka zvedla hrnec s želé. „Uklidni se. Tohle je nová metoda, jak léčit hluboké tržné rány. Používáme toto lepidlo k zalepení pokožky. Jakmile se rány začnou hojit, lepidlo se vstřebá do těla.“ Nabrala velké množství hmoty a nanesla ji do rány.
Trhla jsem sebou bolestí. Zmáčkla kůži k sobě a pevně ji držela. Slzy mi stékaly po tváři.
„Ze všech lidí to vymyslel právě Velitelův kuchař. Neexistují žádné vedlejší účinky a dobře chutná v čaji.“
„Rand?“ Zeptala jsem se překvapeně.
Přikývla. Stále přidržujíc kůži u sebe, řekla: „Budeš muset několik dní nosit obvaz a držet ránu v suchu.“ Než uvolnila sevření, párkrát na lepidlo foukla a zjistila, jestli dobře drží. Potom mi ruku obvázala. „Valek chce, abys zůstala tady. Přinesu ti nějakou večeři. Můžeš si odpočinout.“
Myslela jsem si, že by jídlo vyžadovalo příliš mnoho úsilí, ale když jej přinesla, uvědomila jsem si, že jsem hladová. Pachuť v mém čaji však způsobila, že jsem okamžitě ztratila chuť k jídlu.
Někdo mi otrávil čaj.

Žádné komentáře:

Okomentovat